the love that dare not speak its name

Jak už jsem předtím zmínila, mé tři roky studia Anglické literatury a kreativního psaní jsou u konce. Což je naprosto šílené, jelikož člověk by si řekl, že se budu cítit hrozně dospěle a chytře, ale mám pocit, že jsem na tom snad ještě hůř, než když jsem nastupovala. Na druhou stranu mi přijde, že jsem se trochu víc naučila prezentovat svůj názor a rozvinula své kritické myšlení. Zároveň si teď nedokážu pomoct, ale občas se mi stává, že když čtu nějakou knihu, vyskakuje na mě všemožná symbolika a u určitých částí si říkám: „Wow, to by bylo docela hustý probrat z pohledu podrobnější literární kritiky." Jindy ale zase koukám na knížky a názory lidí a přijde mi, že ten obor byl k ničemu.

Teď, když už znám své výsledky a s psaním bakalářky jsem dávno skončila, bych se ale ráda trochu podělila o to, o čem jsem vlastně psala, jelikož mi to přišlo jako zajímavé téma (a očividně se to líbilo i mým profesorům, jelikož to byl můj nejlepší výsledek za celé studium). A vzhledem k tomu, že sem píšu recenze a tohle je hluboký rozbor několika témat dvou knih, přijde mi super tenhle můj menší výzkum představit. Frustrace z psaní mě opustila, takže teď si tu bakalářku zase v klidu můžu otevřít a trochu o tom přemýšlet. Jenom se teda omlouvám, jelikož budu přidávat citáty v angličtině.

Jak tedy název napovídá, věnovala jsem se spojitosti mezi homosexualitou a monstrositou (monstrózností?) v gotických románech 19. století a to hlavně u Frankensteina a Obrazu Doriana Graye. Zároveň by se ale toto téma dalo rozebírat u hrozně moc jiných knih ze stejného období nebo spousty jiných knih/filmů/seriálů, kde monstra hrají důležitou roli. Podobné téma by se dalo najít i u Podivného případu doktora Jekylla a pana Hydea, Drakuly, Christobel, Carmilly atd. Zároveň jsem v jednom předmětu rozebírala sexualitu u upírů v Interview s upírem od Anne Rice a u filmu The Lost Boys (který všema deseti doporučuji) a výsledek byl jasný: upíři jsou celou svou existencí docela dost queer.

Vraťme se ale zpět k Frankensteinovi a Dorianu Grayovi. V 19. století, a to hlavně ve Viktoriánské Anglii, došlo k obrovskému boomu gotické literatury. Knihy o tajemných hradech a zámcích, monstrech a tajemstvích se staly populárními nejen mezi spisovateli ale obecně mezi anglickou populací. Viktoriánská Anglie byla tou dobou totiž co se týče homosexuality, a obecně sexuality, dost konzervativní na rozdíl třeba od takové Francie. Gotická literatura se proto stala skvělým prvkem, skrz který lidé mohli filtrovat své pocity a své „perverzní" choutky. Spisovatelé tento žánr zároveň mohli používat jako kritiku jejich současného dění, aniž by tak přilákali pozornost autorit. Což ale ovšem nebyla úplně pravda, pokud se podíváme na případ Oscara Wildea (ale o tom později). Tohle téma skvěle prezentuje Michel Foucault ve své knize The History of Sexuality, kde popisuje, jak rigidní Anglie udělala ze sexu tajemství, které by ovšem mělo odhalovat jakousi „ultimátní" pravdu o světě a že paradoxně vzhledem k tomu, že se o sexu nemohlo veřejně moc mluvit, o sexu nakonec bylo všechno.

Začátkem 19. století až do nějakého roku 1861 byla homosexualita považována za jeden z nejvyšších kriminálních přestupků a byla trestaná smrtí. Společně se zoofilií, nekrofilií, ale i vraždou atd. byl akt análního sexu (ať už muž se ženou nebo muž s mužem) viděn jako jedna z nejodpornějších a nejnechutnějších věcí na světě. O homosexualitě se často mluvilo jako o něčem „unspeakable", tedy o něčem, co je tak hrozné, že o tom ani nedokážete mluvit. Lord Alfred Douglas, milenec Oscara Wildea, kvůli kterému byl Wilde nakonec odsouzený, například napsal báseň o homosexualitě se jménem „Two Loves", která je zakončená větou: „Have thy will, I am the love that dare not speak its name", díky které se toto spojení často používá. E. M. Forsterova hlavní postava v knize Maurice, která se také věnuje homosexualitě, o sobě říká: „I am an unspeakable of the Oscar Wilde sort." Tajemství tedy touto dobou hraje velkou roli a pokud má nějaká postava nějaké velké a strašné tajemství v literatuře 19. století, na 90 % se jedná o homosexualitu.

V roce 1861 se homosexualita přestala trestat smrtí, ovšem v roce 1885 se opět dostala do trestního zákoníku jako takzvaný „Labouchere Amendment", který byl zaveden hlavně pro ochranu dívek a žen, ale jeden jeho odstavec zajistil, aby byla homosexualita trestaná a člověk za to mohl jít do vězení. Pod tímto zákonem byl také odsouzený Oscar Wilde. Problém tohoto zákonu byl ale ten, že homosexualita nebyla pořádné vysvětlená a slovo „homosexuality" se začalo používat až koncem století. Obecně se tam psalo, že jakákoliv forma „gross indecency" mezi muži je ilegální, což mohlo znamenat cokoliv a tento zákon byl dost často zneužíván a používán k vydírání.

Zajímavé je také to, že mezitímco se zákon a obecně celá anglická společnost zabývala homosexualitou mužů, homosexualita žen byla úplně ignorovaná. Přestože se projevovala, nebyla moc častá a muži tou dobou věřili, že pokud o ní jednoduše nebude nikde ani zmínka, ženy by nikdy nenapadlo něco takového praktikovat. Problematika ženské sexuality a jejích projevů nejen v literatuře by byla ale na úplně novou bakalářku.

Koncem století se ale názor na homosexualitu trochu změnil. Homosexuálové přestali být viděni jako jedni z nejhorších kriminálníků, kteří by si zasloužili smrt, a místo toho se z nich stali mentálně nemocní lidé. Vědci a psychologové začali homosexualitu zkoumat a stala se z ní jakási diagnóza, stejně jako pomocí ní vytvořili charakteristiku pro nový „druh" lidí. Odtud se berou všechny ty stereotypy, kdy homosexuální muži jsou viděni jako hubení, zženštělí a excentričtí. Koncem století se také charakteristikou homosexuality stala dekadence, která se zaobírala uměním a upřednostňovala ho před vším ostatním. Muži byli blíž k umění, mezitímco ženy měly blíž k přírodě a někteří z dekadentů věřili, že ten nejvyšší stupeň evoluce je právě homosexualita. Oscar Wilde byl jedním z hlavních představitelů dekadence a pokud si dáte dohromady všechny ty stereotypy kolem homosexuality, zjistíte, že to odpovídá právě Oscaru Wildeovi.

Teď teda máme trochu kontextu a z něj si myslím, že se dá jasně odvodit, jaká je ta spojitost mezi monstrózností a homosexualitou. Přestože se homosexualita přestala trestat smrtí a postupně se z ní stala mentální nemoc, stále ji doprovází jedna jasná charakteristika: homosexualita je něco divného, nepřirozeného (ne všichni lidé a psychologové v tu dobu ale v něco takového věřili, například Havelock Ellis byl se svou teorií tehdy docela dost napřed). Ráda bych to ale ukázala na příkladech z obou knih, které jsem rozebírala. Kdykoliv jsem řekla, že rozebírám právě Frankensteina a Doriana Graye, všichni hned přikyvovali, jelikož Dorian Gray je jasný, ale spousta lidí byla překvapená, že i Frankenstein. Pokud jste překvapení i vy, tak doufám, že následující příklady vám ukážou, že Frankenstein je vlastně jedna velká gay fikce.

Trochu kontextu k Mary Shelley. Frankenstein byl vydaný v roce 1818 a vznikl poté, co Mary Shelley se svým manželem Percym navštívila Lorda Byrona a jeho ošetřovatele ve Švýcarsku. Lord Byron musel totiž v roce 1816 utéct z Anglie kvůli povídačkám o jeho homosexualitě (Lord Byron byl bisexuál a upřímně spal s kýmkoliv, kdekoliv, kdykoliv). Jednoho deštivého večera se tato skupinka rozhodla napsat strašidelný příběh. Mary Shelley zpočátku nevěděla o čem psát, ale poté, co měla jeden děsivý sen, kdy se student medicíny skláněl nad svým odporným stvořením, přišel její nápad na napsání Frankensteina. Ošetřovatel Byrona zase například napsal příběh „The Vampyre", kdy jeho hlavní postava, tajemný a nesmrtelný Lord, ze kterého se vyklube upír, je s velkou pravděpodobností vtělený Byron. Shelley si s psaním ale nebyla moc jistá a Percy jí pomáhal s jistými úpravami a upřímně, to díky němu jsou některé části hrozně dlouhé a nudné, jelikož zbožňoval nic neříkající mega dlouhá okecaná souvětí. Takže fakt díky, kámo.

Jak se tedy homosexualita projevuje ve Frankensteinovi? Na úplně prvních stránkách se setkáváme s kapitánem Waltonem, který cestuje po světě a píše své sestře, jak by si chtěl najít nějakého přítele, který by ho chápal a se kterým by své zážitky mohl sdílet. Jen co vytáhne Viktora Frankensteina z vody, píše o něm, jak je krásný, jak je jeho hlas hluboký a hraje mu v uších atd. Postupně se poté dostáváme k Viktorovi a jeho vyprávění o jeho „filthy creation":

Viktorovi se totiž podaří vytvořit život, aniž by k tomu potřeboval ženu, čímž tak naruší veškerý řád přírody a zároveň se tak trochu vzbouří proti heteronormativním pravidlům té doby, kdy jen muž a žena mohou mít děti. Na svém výtvoru pracuje nějakých devět měsíců a části pro svůj výtvor vybírá tak, aby byly nejkrásnější a vyhovovaly představě jeho ideálního partnera. Viktor navíc touží po tom vytvořit svět, kde nebudou potřeba ženy... sounds pretty gay to me. Celý vztah s jeho výtvorem je potom hodně zvrácený, jelikož jeho příšera je jeho dítětem, jeho ideálním partnerem, ale zároveň jeho dvojníkem, který světu prozrazuje jeho „odporné" tajemství a je jasným důkazem jeho homosexuální touhy.

Eve Kosofsky Sedgwick už před nějakou dobou napsala knihu se jménem Between Men, která se právě zabírá homosexualitou a její spojitostí s gotickou literaturou. Popisuje, že silné vztahy mezi muži byly tou dobou v anglické společnosti hodně nadzdvihované a časté. Preferované vztahy mezi muži a homosexualitu ale oddělovala velmi tenká čára. Sedgwick přesněji píše: „for a man to be a man's man is separated only by an invisible, carefully blurred, always-already-crossed line from being "interested in men". Později definuje fenomén s názvem „paranoidní gotika", kdy muži v gotických textech, poté co zaznamenali, že možná jsou přitahováni jinými muži, se obrátí k homofobii a nenávisti, jelikož mají strach, že se o jejich zakázaných touhách někdo dozví.

Přesně tohle je vidět u Viktora, který jen co svou příšeru oživí, najednou je její existencí znechucený a vyžene ji pryč. Ono stvoření je tedy nuceno se schovávat ve stínech a stává se monstrem hlavně po tom, co je mu odepřeno vytvářet vztahy s jinými lidmi. Viktor mu například odmítne vytvořit ženskou verzi, což může být viděno nejen jako důkaz jeho nenávisti k ženám, ale zároveň jakési rozhodnutí udělané ze žárlivosti. Jako žárlivost se také může počítat i fakt, že Viktorova příšera zabije jeho manželku. Viktor má navíc hodně blízký vztah se svým dlouholetým přítelem Henry Clervalem, který ho jako jediný dokáže probrat z mental breakdownu (a Viktor má breakdownů požehnaně) a zároveň popisuje, že v něm budí ty nejlepší vlastnosti.

Viktor je tedy nucený ve finále svou příšeru pronásledovat, jelikož její existence nejenom ohrožuje jeho milované, ale zároveň jeho samého, protože pokud by ji někdo objevil, zároveň by tak odhalil jeho strašné tajemství. Viktor ovšem nakonec zemře, z čehož plyne jasná věc: homosexualita počátkem 19. století znamená smrt.

Oscar Wilde a Obraz Doriana Graye je potom mnohem jasnější příklad, přece jen, úryvky z této knihy (i když často vytržené z kontextu), byly použity při jeho soudu. Tato kniha ale zaznamenává tu změnu, která se na konci 19. století udála. Monstrosita se zde totiž ne tolik objevuje jako fyzická charakteristika, ale spíš jako ta psychická a naznačuje a potvrzuje strach tehdejší společnosti, že monstra možná chodí mezi námi, ale vypadají jako obyčejní lidé.

Podobně jako u Frankensteina, i Dorian Gray by se dal považovat za jakýsi vědecký výtvor. Lord Henry Wotton sice není vědec jako Viktor Frankenstein (na druhou stranu, můžeme považovat Viktora za vědce, když s medicínou sekl snad hned po prvním roce?), ale často mluví o tom, jak ho fascinuje psychologie a jak rád sleduje, jak moc někoho dokáže svými názory ovlivnit a změnit k obrazu svému. Když se tedy zjeví krásný a nevinný Dorian Gray, poskytne mu tak čistou stránku, kterou může pomalu korumpovat. Poté k tomu přidáme Basila, který svým nekonečným obdivováním Dorianovy krásy, zajistí to, že Dorian má pocit, že bez svého mládí není vlastně nic, a proto si přeje, aby byl navždy mladý a jen jeho obraz stárnul. Můžeme tedy říct, že spojení Henryho „vědy" a Basilova umění stvoří Doriana Graye. Henry navíc o Dorianovi mluví jako o svém výtvoru a považuje se za jeho stvořitele. Stejně jako Viktoru Frankensteinovi, oběma mužům se společně podaří stvořit dítě, aniž by při tom byla potřeba žena. A jak už jsem psala předtím, umění bylo spojené s dekadencí a dekadence často naznačovala homosexualitu. Umění hraje v Dorianu Grayovi důležitou roli a celá kniha je také často považovaná za jednu velkou Bibli dekadence.

Pokud jste četli Doriana Graye, tak asi víte, jak kniha pokračuje dál. Portrét začne stárnout a zároveň odhalovat všechny Dorianovy hříchy. Z toho krásného muže, který portrét předtím zobrazoval, se stane ošklivá karikatura zrcadlící jeho duši. Co z toho tedy vyplívá? V tomto světě je reprodukce mezi dvěma lidmi stejného pohlaví reálná, ale jenom vede k vytváření monster. Tyto monstra jsou ale považovaná za monstrózní jenom kvůli tomu, že ohrožují normativní ideály společnosti 19. století a můžou kazit další mladé a nevinné lidi.

Velkou roli v tom, proč jsou homosexuálové zobrazovaní jako příšery, hraje ale i represe. Dorian Gray je možná výtvorem Basila a Henryho, ale jejich vliv Dorianovi pomůže si uvědomit tuhle pravdu o sobě. Co ale hlavně vede k jeho pomalého sestupu do světa plného hříchu a šílenství, je fakt, že svou pravou identitu a své pocity potlačuje. Jen co si uvědomí, že se portrét pomalu mění a reaguje na jeho činy, okamžitě ho schová. Tady přijde taková skvělá metafora, jelikož Dorian obraz (důkaz jeho queer identity) schová do prázdné místnosti na půdě, takže se doslova skryje „in the closet". V té místnosti se obraz pomalu deformuje, ale vzhledem k tomu, že ho Dorian ani nikdo jiný nevidí, má pocit, že si může dělat co chce. V jednu chvíli dokonce popisuje, jak je celou tou změnou fascinovaný a často se na obraz chodí jen obdivně dívat. Jindy ho ovládají vlny paranoii, kdy má pocit, že všichni o jeho hrozném tajemství (opět se nám opakuje téma tajemství) dávno vědí a bojí se, co se s ním stane. Represe identity, jak kniha ukazuje, znamená, že se z člověka postupně doopravdy stane ona příšera, za kterou ho celá společnost má.

Jak jsem předtím naznačila, oproti Frankensteinovi se celá monstróznost přesouvá z vnějšího světa do toho vnitřního. Homosexuálové jsou predátoři schovávající se za maskou mladých a obyčejných lidí a ohrožují tak děti a mladistvé. Dorian postupně korumpuje mladé muže kolem sebe a několik z nich se dokonce kvůli němu zabije. Tahle část mi přijde hrozně zajímavá, jelikož i po 200 letech, se tenhle názor v naší společnosti stále objevuje. Lidé mají pocit, že by se o homosexualitě nemělo mluvit před dětmi, jelikož by to tak „otrávilo" jejich mysl atd. Jenže pravda je taková, že na tom není nic špatného, není to něco, co by si člověk jen tak vybral nebo co by se přenášelo jako nemoc, a že represe může často končit smrtí.

Pokud se podíváme na soud Oscara Wildea, velký faktor hlavně hrají jeho vztahy s mladými muži (tímto ale neomlouvám žádnou pedofilii nebo pochybné vztahy starších mužů s těmi o dost mladšími). Přestože Wilde tvrdil, že tyto vztahy byly čistě platonické a spíš se jednalo o jakési mentorství, byl to hlavní důvod, proč se soudci rozhodli pro jeho uvěznění. Celé to začalo kvůli otci Alfreda Douglase, kterému se nelíbilo, že jeho syn nějaký takový vztah má. Douglas se se svým otcem skoro vůbec nebavil a často mu psal dopisy o tom, jak je kvůli takovým názorům hrozný (mám pocit, že mu v jednom z nich sarkasticky napsal: „you're a little funny man" nebo tak něco). Douglasův otec nakonec Wildeovi poslal dopis, kde ho s překlepem nazývá „somdomite" (místo sodomite) a odstartoval tak Wildeův pád. Celý soud závisel na pomluvách, křivých obviněních a konverzacích nebo úryvcích z knih vytažených z kontextů. Přestože měl Wilde silné a smysluplné argumenty, bylo to k ničemu, jelikož soud už měl dávno rozhodnuto. Anglická společnost potřebovala mít nějaký odstrašující příklad, aby pomalu se rozšiřující homosexualitě zabránila. Což možná do jisté míry mělo úspěch, ale zároveň to posílilo tehdejší queer komunitu. Ta do této chvíle nebyla tak velká a spíš rozházená po celé zemi, ale dekadence a Wildeův soud dodal lidem novou představu o vlastní existenci a povzbudil je v boji za vlastní práva. Je to ale až rok 1967, kdy homosexualita přestává být v Anglii ilegální. A až v roce 2014 jsou sňatky mezi lidmi stejného pohlaví legální (což je něco, kam naše hrozně moc „vyspělá" a „západní" země ještě nedospěla).

Příšery a monstra v literatuře ale nefungují jen jako zobrazení homosexuality, ale představují další tématiku jako je pohlaví nebo rasa (rasa a Frankenstein jsou například kritiky taky často rozebírané). Přestože je celá ta věc homosexualita=příšery a záporáci založená na stereotypech a dlouhé historii homofobie a patriarchátu, není to úplně špatná věc. Do té doby, co homosexuální příšery existují, existuje homosexualita a v době, kdy nebylo o takových tématech možné otevřeně mluvit, je to také způsob, jak projevit svůj názor a vytvořit komunitu lidí, která v budoucnu bude moct za svá práva bojovat. Ve finále, pojem heterosexualita vznikl až poté, co byla definovaná homosexualita.

....

Nedávno jsem viděla video, kde jedna holka mluví o tom, proč je tak problematické představení homosexuálů jako predátorů v moderních knihách, a právě mluvila o tom, co jsem celé popisovala. Přestože v minulosti by se dalo něco takového pokládat za „dobrou" věc a krok k lepší budoucnosti (v Hollywoodu nebylo například dovolené jakékoliv zobrazování homosexuálů, takže je scénáristé schovávali právě do záporáků), v tuhle chvíli k tomu nemáme důvod a je mnohem důležitější ukazovat, že je něco takového normální. Jak můžete vidět, názory velkého množství lidí jsou stále zakotvené v stovky let starých stereotypech až bolí se na něco takového koukat.

Zároveň bych chtěla říct pro ty, co například s takovými podrobnými rozbory knih nemají zkušenosti: to, že tvrdím, že důvod Viktorovi nenávisti ke svém výtvoru je jeho potlačená homosexualita, neznamená, že za tím není něco jiného. Je to prostě jen jedna z mnoha interpretací toho textu. Často navazuji na věci, které kritici už dávno rozebírali a snažím se to trochu víc rozvinout. A taky to neznamená, že tam tuhle symboliku musíte vidět, jelikož i argument proti celé té diskuzi hodně často pomáhá a pokud píšete rozbor nějaké knihy, počítá se jako validní názor. Když jsem četla všechny ty články kritiků, občas mi některé přišly jako hrozná blbost. Navíc spousta jiných kritiků například rozebírá stejné prvky, ale naprosto ignoruje tu podtextovou homosexualitu nebo spousta rozborů právě homosexuality úplně ignoruje celou feministickou stranu Mary Shelley atd.

Anyway, jsem ráda, že jsem tyhle dlouhé měsíce plné nabírání znalostí mohla někam ventilovat a pokud si budete chtít třeba něco odbornějšího na tuhle tématiku přečíst, hodím vám sem malý seznam mých zdrojů, které mi při psaní přišly nejzajímavější:

Benshoff, Harry M., 'The Monster and the Homosexual', The Dread of Difference: Gender and the Horror Film

Cohen, Ed, 'Writing Gone Wilde: Homoerotic Desire in the Closet of Representation'

Foucault, Michel, The History of Sexuality, Vol.1: An Introduction

Halberstam, J., Skin Shows

Mellor, Anne K., Mary Shelley: Her Life, Her Fiction, Her Monsters

Sedgwick, Eve Kosofsky, Between Men: English Literature and Male Homosocial Desire

Showalter, Elaine, Sexual Anarchy: Gender and Culture at the Fin de Siècle

Weeks, Jeffrey, Sex, Politics and Society: The Regulation of Sexuality Since 1800

....

A také bych chtěla říct, že jsem dočetla If We Were Villains a rozhodně se můžete těšit na pořádnou recenzi, jelikož jsem asi objevila mou nejoblíbenější knihu toho roku a zároveň se dostala na první místo mé příčky nejlepších knih hned vedl The Secret History, Vicious, The Atlas Six a dalších. 

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top