Román kanadské spisovatelky vykresluje pochmurnou vizi blízké budoucnosti na půdě dnešních Spojených států amerických, které přestaly existovat a byly nahrazeny totalitním režimem. V nedaleké budoucnosti se vlády nad Spojenými státy chopí klerofašistický režim. Z každého, kdo se proti němu prohřeší, se stává otrok. A z plodných žen ještě něco mnohem horšího – služebnice, jejichž úkolem je rodit děti, s nimiž se nikdy nesetkají.

....

Tuhle knihu jsem musela na nějakou chvíli po tom, co jsem si ji přečetla, odložit a vlastně se nad tím trochu zamyslet, než jsem se rozhodla, že bych mohla sepsat recenzi, jelikož jsem si nebyla jistá, jaký názor na ni vlastně mám (a zároveň jsem všechno musela zpracovat). Jeden z mých předmětů tento semestr je Twenty First Century Literature: Writing in the Present a důvod, proč jsem si ho vybrala, byla zrovna tato kniha, která se na čtenářském listu nacházela společně se seriálem. Na zbytek jsem se ani nedívala, jelikož tohle to za mě rozhodlo.

O Příběhu služebnice jsem samozřejmě věděla, jelikož se z toho díky seriálu stal boom, ale nikdy jsem se na něj nepodívala. Rodiče se na něj koukali, ale já nikdy neměla dostatečné odhodlání se do něj pustit a zároveň jsem si nejdřív chtěla přečíst knihu. K tomu právě díky škole došlo a měla jsem možnost udělat oboje. U seriálu jsem ale uprostřed třetí série, jelikož jsem si musela dát pauzu. Zároveň jsem na oboje měla i přednášku a seminář, což mi pomohlo si všechno v hlavě urovnat.

Jak tomu vždy bývá, dál budou spoilery jak na knihu, tak na seriál a zároveň se pokusím najít i nějaké citáty, které ale budou v angličtině, jelikož jsem v ní knihu četla.

....

Tuhle knížku nesnáším... ale v dobrém slova smyslu. Služebnice je dystopický román představující budoucnost společnosti. V jakém roce se přibližně odehrává není moc jasné, ale kniha byla napsaná v roce 1985, takže jakákoliv blízká budoucnost od tohoto roku (seriál se přesune více do naší současnosti). Po nejasně určených konfliktech a různých katastrofických neštěstích, díky kterým je část Ameriky zničená toxickými odpady, plodnost a porodnost v celém světě drasticky klesá. V odpověď se skupina konzervativních křesťanů, kteří si přezdívají Sons of Jacob, rozhodne uskutečnit puč. Zaútočí na Kapitol, zničí celý americký kongres a ze Spojených států amerických se stává klerofašistický stát Gileád, kterému vládne skupina vlivných mužů přezdívajících si „Commander's" neboli Velitelé (můj amatérský překlad).

Co následuje, je jedna velká noční můra snad pro každého z nás. Jen co se tato skupina chopí vlády, zakáže každé ženě přístup k financím (díky celkové digitalizaci je to opravdu jednoduché) a zároveň je propustí z práce: jedině muž může obživovat rodinu. Postupně jsou rodinám odebrány děti, plodné ženy jsou odvezené do center, kde se z nich následně stanou Služebnice, muži jsou samozřejmě využití k rolím důležitým pro chod státu, ale z některých se stávají Strážci nebo vojáci, kterým se ironicky přezdívá „Angels", jež mají za úkol bojovat na frontách s americkými státy, které vládě Gileádu ještě nepodlehly. Starší a neplodné ženy jsou Marty, které jsou něco jako služky, a pokud vaše rodina chodila do správného kostela a byla dostatečně náboženská, máte malou šanci, že budete spolu a budete moct žít do jisté míry „normální" život.

Hlavním cílem celého Gileádu je vrátit se ke starým tradicím a zachránit lidstvo od blížící se záhuby. Děti jsou největší cenností a plodnost žen se stává hlavním zájmem celého státu. June (toto jméno je sice v knize zmíněné hned v první kapitole, ale dál už se neobjevuje), se v prvních momentech snaží se svým manželem a dcerou z Ameriky utéct, ovšem Strážci je chytí. Její dcera je odvedená, manžel s velkou pravděpodobností popraven a June převezená do centra, kde má být vycvičená, aby se stala Služebnicí.

Služebnice jsou jednoduše otrokyně, jejichž účelem je plodit a rodit děti. „We are two-legged wombs, that's all: sacred vessels, ambulatory chalices." Každá rodina Velitele má jednu Služebnici a nějaké další služky. Několikrát za měsíc, vždy když je žena plodná, se koná posvátný ceremoniál. Ve zkratce je to noc, kdy se Velitelé snaží se Služebnicemi zplodit dítě, mezitímco jejich Manželky musí být u všeho přítomné. Tento rituál je inspirovaný příběhem z Bible:

„And when Rachel saw that she bare Jacob no children, Rachel envied her sister; and said unto Jacob, Give me children, or else I die. And Jacob's anger was kindled against Rachel: and he said, Am I in God's stead, who hath withheld from thee the fruit of the womb? And she said, Behold my maid Bilhah, go in unto her; and she shall bear upon my knees, that I may also have children by her. And she gave him Bilhah her handmaid to wife: and Jacob went in unto her. And Bilhah conceived, and bare Jacob a son."

Bible hraje v Gileádu velkou roli, jelikož jeho vládci ji využívají k oprávnění svých jednání. Jenže to by nabyla diktatura, kdyby i přístup k této knize nebyl nějak omezený. Zaprvé musím zdůraznit, že ženy (a to ani Manželky Velitelů) nesmí číst ani psát: pokud vás přistihnou, přijdete o prst... druhý přestupek je celá ruka. Tím pádem, jak můžete proti zdroji něco namítat, když ani nemůžete doložit důkazy? Zároveň Bible není volně přístupná, Velitelé ji drží zamknutou a jen oni k ní mají přístup a při důležitých rituálech z ní čtou. A aby tomu nebylo málo, někdy se ani nejedná o pravdivé citace z Bible, jelikož některé jsou upravené a obsahují například části z děl Karla Marxe.

Ženy nemají žádná práva. Podle Gileádu totiž žádné nepotřebují. Moderní doba ženám všechno ztížila: musely pracovat, a proto mnoho z nich opouštělo své domovy a nestaralo se o děti (anebo, což je víc pohoršující, neměly děti vůbec). Gileád jim proto život zjednodušil a ony teď mají jediný úkol: plodit děti.

Každá Služebnice, když je přidělená ke svému Veliteli, přijde o své jméno. Místo toho se o ní mluví jako o majetku jejich nadřízeného. Z June se stává Offred (kombinace „of" a „Fred", což se ve finále může přeložit jako Fredova, tedy majetek Freda – jejího Velitele). A aby toho nebylo málo, muži jsou viděni jako nadřazené pohlaví. To se samozřejmě netýká ale nikoho jiného než Velitelů, jelikož bych řekla, že ostatní muži mají v Gileádu asi stejně práv jako ženy. Nikdo se nezajímá o to, jestli jsou muži plodní (většina Velitelů není), jelikož pokud žena nedokáže zplodit dítě, je to její chyba. Potraty jsou zakázané slovo, stejně jako umělé oplodnění. Pokud Služebnice otěhotní, nejsou na ní prováděny skoro žádné testy, aby se zjistilo, jestli je dítě zdravé nebo jestli by mohl být porod pro matku nebezpečný. Pokud se dítě narodí „poškozené" nebo mrtvé, je to samozřejmě chyba Služebnice. Ta, pokud bude mít štěstí, bude po takovém selhání přeložená k jiné rodině nebo popravená... v tom horším případě bude poslaná do Kolonií, kde se přidá k dalším potrestaným ženám, které odklízejí toxický odpad a kde po nějaké době (životnost je tři roky) bolestivě umírají.

Mohla bych mluvit hodiny o těch hrůzách, které se v Gileádu dějí, ale nechci tu nikoho příliš traumatizovat. Ještě bych ale chtěla říct, že homosexualita je samozřejmě zakázaná. Homosexuálové (neboli „gender-traitors") jsou z většiny popraveni, ale pokud jsou ženy plodné, stávají se Služebnicemi. Pokud ne, jsou také popravené. A takhle bych mohla pokračovat donekonečna. A co mě docela dost pobouřilo, bylo i to, co se stalo s jeptiškami. Tady je totiž vidět, že přestože se Gileád obhajuje křesťanskými zásadami, náboženství slouží jen jako pomůcka, jelikož jeptišky – oddané služebnice Boha – jsou své role zbavené. Plodné jeptišky se stávají Služebnicemi, ty další popravené nebo odvezené pryč.

Gileád samozřejmě kontroluje i jazyk a slovník (proto je všechno přejmenovávané). Stejně jako v 1984 a jiných dystopických knihách, jazyk je důležitým faktorem, pokud chcete ovládnout velkou skupinu lidí. Protože lidé nemůžou toužit po něčem, co nemá jméno. Nemůžou přemýšlet nad něčím (svobodou atd.), pokud nemají slova, kterými by to mohli popsat.

Takže doufám, že jsem takto trochu osvětlila, proč tuhle knihu nenávidím, ale dobrým způsobem. Kniha je skvělá hlavně protože mě donutila se takto cítit. Hlavně kvůli tomu, že jsem se každou chvíli musela zastavovat, abych ji odložila a rozdýchala to, nebo mezi řádky poznamenala: „chce se mi zvracet." A samozřejmě, člověk se může uklidňovat tím, že je to přece jen fikce a nic takového se nemůže stát, jenže pokud nežijete v jeskyni, víte, že tak jednoduché to není.

Dystopické a spekulativní fikce jsou do jisté míry založené na faktech. Stejně jako 1984 je zdramatizované pozorování toho, co tehdy dělalo SSSR, Příběh služebnice se inspiruje jejím současným děním. Margaret Atwood sama dost cestovala a když knihu napsala, žila v Berlíně... samozřejmě na té západní straně. Navštívila komunistické země, ale také třeba Afganistán a opravdu hodně toho nastudovala, aby knihu napsala. Podle jejích slov tedy nepsala o ničem, co by se v historii již nestalo, co by nebylo možné, nebo k čemu by lidstvo nemělo dostatečnou techniku.

Pokud chceme vidět zdroje, odkud Atwood čerpala, můžeme se podívat do historie právě takového Afganistánu nebo třeba Íránu, kde se uskutečnily velké náboženské převraty a kde mají lidé nyní minimum práv. V takovém Rumunsku za vlády Ceausesca byly zase plodné ženy monitorované. Příklady se ale dají nají. V některých státech i nyní ve 21. století. V některých státech Ameriky jsou zakázané potraty a žena může být potrestána, pokud se pokusí těhotenství ukončit. V Polsku se děje něco podobného a velký vliv tam má právě katolická církev. Sexuální výchova je sprosté slovo, stejně jako kontracepce.... A hlavní důvod? „Nízká porodnost".

Obecně si nejsem jistá, co dalšího bych o knize mohla napsat. Čte se opravdu jednoduše, ovšem tím myslím způsob jazyka a délku celé knihy – téma, kterému se věnuje, už tak jednoduché na překousání není. Spousta lidí by zároveň řekla, že je hlavní hrdinka nesympatická a nezajímavá, jelikož se proti systému nesnaží příliš bojovat. Je ovšem důležité si uvědomit, že June je nespolehlivý vypravěč. Celý příběh je ve finále jen několik nahrávek spojených dohromady, které byly nalezené až desítky let po jejich nahrání a June je s velkou pravděpodobností nahrála ukrývající se před Strážci a měla naspěch. Sama se několikrát ve vyprávění opravuje a tvrdí, že si v některých částech vymýšlí, jelikož si buď nepamatuje, co přesně se stalo, nebo je pro ni těžké pravdu říct. A fakt, že se nesnaží proti systému výrazně bojovat (v určitých částech jsou ale vidět malé pokusy), z ní pro mě dělá lidskou hlavní hrdinku.

Hádám, že každý z nás přemýšlel, co by v takové situaci dělal. Přidal by se k odboji, nebo by se z něj stala „ovce" naslouchající rozkazům? Hodně z nás se asi uklidňuje, že bychom určitě bojovali, ale to se lehce řekne, když náš život není v ohrožení. Opravdu byste chtěli být mučení? Chtěli byste sledovat celou vaši rodinu zemřít nebo sami umírat v bolestech způsobených radiací? A za co chcete bojovat, pokud třeba ani nevíte, že nějaký takový odboj existuje? Samozřejmě záleží na situaci daného člověka. Pokud už nemáte žádnou rodinu a nic jiného vám nezbývá, nejspíš bych se také pokusila něco udělat, ale pokud jsou lidé, na kterých vám záleží stále naživu, nechcete je ohrozit, jelikož stále je tu šance, že se brzy vše změní... a přesně v to June věří. Zároveň mě celá pandemie utvrdila v přesvědčení, že většina lidstva je hloupá a nikomu nezáleží na nikom jiném než na sobě.

Takže bych ráda všem doporučila, aby si knihu přečetli. A pokud nechcete číst, seriál je také dobrý a ještě o něm budu trochu mluvit. A i kdyby vám to přišlo jako sci-fi postavené na hlavu, myslím si, že by se každému hodilo o takové spekulaci trochu kriticky přemýšlet a možná i otevřít oči tomu, co se doopravdy děje. Práva žen v 21. století stále nejsou rovná právům mužů, a to i ve vyspělých státech. A přestože se naše situace nemůže srovnávat s tou například v Afganistánu, můžeme na ní jasně vidět, jak rychle se všechno může změnit. Ve finále tomu Amerika byla docela blízko minulý rok, kdy Trumpovi podpůrci zaútočili na Kapitol atd.

Seriál

Ze seriálu jsem možná trochu nadšenější než z knihy, ale budu hlavně mluvit o prvních dvou sériích. Ta první se věrohodně drží předlohy, i když Velitel, kde June slouží, s jeho manželkou jsou například mladší než v knize a celé je to přesazené do 21. století, aby to rezonovalo s našimi současnými problémy. Líbí se mi to ale mnohem víc, jelikož se seriál soustředí i na postavy, které v knize neměly tolik prostoru. Například vidíme Lukea, manžela June, který přežil a utekl do Kanady. Vidíme lidi, kterým se z Gileádu podařilo utéct a teď se vyrovnávají s tím, co se stalo. A také se víc ponořujeme do minulosti a je vidět, jak byl Gileád vytvořený. Zároveň je do toho zakomponovaná i rasa a na LGBTQ+ se bere větší ohled. Ofglen například přišla o manželku a syna a Moira zase porodila dítě páru, který žádné nemohl mít. Je tam spousta drobností, ze kterých jsem hrozně nadšená.

Bohužel, třetí série se docela dost odsunuje od knihy a už mi přijde, že se prodlužuje jenom kvůli tomu, že je seriál oblíbený a tvůrci si chtějí nahrabat co nejvíc peněz. June mi je méně a méně sympatická a postavy přestávají dělat logická rozhodnutí... zároveň se mi zdá, že se teď až nepříjemně moc snaží z Velitele Waterforda udělat sympaťáka.

Ráda bych ale zmínila pár částí, které mi přišly skvělé a tvůrcům tleskám. 1. Eden je asi patnáctiletá holka, která již vyrostla s vědomím, jakou roli v Gileádu bude hrát a je oddaná poslouchat svého manžela na slovo. Je provdaná za Nicka (což je nechutné, jelikož ta holka je ještě dítě) a mermomocí se snaží přijít na kloub celé Bibli. Sama nakonec zjistí, že láska je mnohem důležitější a uteče s jedním ze Strážců. Je nakonec chycená a popravená. June poté najde Bibli schovanou v jejích věcech, která je plná jejích poznámek (což je docela rebelství, když nemůže číst ani psát). Na Eden a celém jejím příběhu je poté vidět ta neskutečná ironie a zvrácenost celého systému, jelikož někdo, kdo se tak hrozně moc snaží porozumět Bibli a přesvědčení celého státu, je nakonec ze stejného důvodu popravený.

2. Moira a fakt, že můžeme pohlédnout i na druhou stranu a vidět, co se například děje v okolních státech nebo s lidmi, kteří unikli a nyní se zotavují. Moiru jsem si oblíbila i v knížce, jelikož je to taková rázná a upřímná postava, ale v seriálu se mi zalíbila ještě víc a jsem ráda, že její příběh a charakter prohloubili.

Ve finále se mi seriál líbí a myslím, že tvůrci udělali dobře, že ho přesunuli do současnosti (nebo bližší buducnosti) a vyvinuli postavy, které neměly v knize tolik prostoru – třeba takovou Janine jsem v knize nenáviděla, ale v seriálu, kdy měla větší hlas, ji mám hrozně ráda. Na druhou stranu, teď u třetí série mám pocit, že kouzlo opadlo. Přijde mi, že rozhodování postav je jako na horské dráze; v průběhu se vyvíjejí a míří k důležitému rozhodnutí, které na konci série udělají, ale jen co začne ta nová (nebo dokonce v polovině), brzy se vrátí zpět tam, kde začali. Z čehož je prostě jasně vidět, že se autoři snaží seriál natáhnout, aby získali peníze a hodně mě mrzí, že to tak u dobrých seriálů často dopadá... pokud je samozřejmě někdo jako Netflix nezruší po 1. sérii a nenasere tak všechny okolo.

....

Jak už jsem předtím psala, o knize bych mohla psát donekonečna a o seriálu mnohem déle, ale doufám, že se mi podařilo alespoň nějak vyjádřit svůj názor. Takže, kniha se mi líbila (ale nenávidím ji) a určitě bych vám ji ke čtení doporučila. Myslím, že podruhé si ji ale nepřečtu... pokud by tedy nedošlo k tomu, že bych úplně zapomněla, co se v ní stalo.

Mám ještě několik knih, které jsem nedávno přečetla a mohla bych o nich recenzi napsat, ale asi nezvládnu všechno. Jsou to Frankenstein, Obraz Doriana Graye, Na západní frontě klid a The Song of Achilles, takže pokud má někdo nějakou preferenci, určitě dejte vědět a třeba se mi podaří něco sepsat předtím, než se na mě nahrnou všechny deadliny druhého semestru.