„O životním příběhu Theodora Deckera lze s trochou nadsázky říci, že je především příběhem osudových ztrát a nálezů – teroristický útok v newyorském Metropolitním muzeu umění jej v raném mládí připraví o milovanou matku, ale zároveň ho nečekanou shodou okolností učiní vlastníkem slavného díla holandského mistra Fabritia, obrazu nevyčíslitelné hodnoty zvaného Stehlík.

Důsledky obou těchto událostí, společně s vlivem několika velmi rozdílných přátel – od Andyho, intelektuálního syna zámožné newyorské rodiny, přes dobromyslného postaršího starožitníka Hobieho až po živelného ukrajinského imigranta Borise –, odkloní Theův život směrem, o jakém se mu do té doby ani nesnilo, a neoddělitelně jej svážou nejen se světem umění, ale i se světem zločinu."

....

The Goldfinch (Stehlík) je nejnovější kniha Donny Tartt a stejně jako to u jejích knih bývá, má hodně stran. Už u The Secret History jsem zmiňovala, že Donna si opravdu dává na čas s psaním svých knih – každé trvá kolem 10 let, než vyjde do světa. Což naprosto chápu a je to vidět, jelikož jsou všechny plné tak zajímavých myšlenek a scén a kdybych to měla podrobněji rozebírat, tak to rozebírám hodně dlouho.

Ráda bych na začátek obecně popsala, o čem kniha je, ale byl by to jeden velký chaos, a i teď se omlouvám, pokud nevysvětlím úplně všechno, jelikož toho je hodně. Zkráceně ale kniha pojednává o životě Theodora Deckera, který se vyrovnává se ztrátou své matky, jež zemřela při teroristickém útoku v metropolitním muzeu v New Yorku. Theo tam ten den byl také, ale přežil. Díky šoku a zmatení si z muzea odnesl malbu, The Goldfinch, která mu dost změní život. Bude mu přinášet radost, ale hlavně bude zdrojem velkých problémů.

....

Kniha by se dala rozdělit na dvě části, a to Theovo dospívání, kdy se seznamuje s Hobiem, na chvilku bydlí u rodiny svého kamaráda a poté se s otcem stěhuje do Las Vegas, kde se setká s Borisem. Druhá část se poté věnuje jeho dospělému životu v New Yorku, kde prodává padělky starožitností za cenu originálů.

V první řadě bych se chtěla vyjádřit k mladšímu Theovi. Bylo zajímavé číst jeho myšlenky po smrti jeho matky a jak se vlastně vyrovnával s její smrtí. Tahle kniha se věnuje zármutku a traumatickým událostem různých postav a Theovo uvažování a obecně to, jak se chová, jsou realistické a hodně smutné.

Jak jsem ale i u The Secret History varovala, je možné, že bude nějakou dobu trvat, než se začtete. U The Goldfinch mi to dalo pořádně zabrat, jelikož mi chybělo počáteční napětí, které TSH měla, a i v průběhu jsem se často přistihovala, jak nedávám pozor. Víc jsem začala dávat pozor při popisu útoku, ale opravdu jsem se začetla, když se Theo dostal do Las Vegas a setkal se s Borisem (chci vás ale varovat, jelikož to trvalo tak 250 stran).

A k Borisovi se musím pořádně vyjádřit, je to asi moje nejoblíbenější postava v této knize. Společně s otcem cestuje z místa na místo a původně pochází z Ukrajiny – jeho přízvuk je popisovaný jako mix toho ruského a australského. Občas je sice bolestným stereotypem americké představy východních Evropanů, ale přijde mi, že to udělala Donna naschvál, jelikož zároveň skvěle ukazuje takové to typické Slav myšlení. Třeba to, že si Boris dává po jídle panáka vodky na lepší trávení nebo že věří, že cokoliv studeného (klimatizace, vychlazené limonády, vítr atd.) znamená, že budete nemocní – prostě si představte svou babičku, a přesně to Boris je... na druhou stranu, vaše babičky se asi každý den nesjíždí prášky a neopíjejí se do němoty.

Nemůžu říct, že je Boris kladná postava, jelikož Thea přivede na mnoho špatností. Celé dva roky spolu žijí jen na alkoholu, drogách, cigaretách a ukradených sladkostech. Vůbec nechodí do školy a když jo, tak mají velkou kocovinu a skoro nic si nepamatují. A vzhledem k tomu, že ani jeden nemá rodiče, kteří by se o ně starali, nikdo si toho ani nevšimne. Proto si jsou navzájem tou největší oporou a je vidět, že se ve společnosti toho druhého cítí dobře.

Pokud bych měla zmínit svou oblíbenou scénu, byla by to ta, kde Boris zpívá v polštině a Theo mu nadává. Nebo to, když Theo utíká zpět do New Yorku a Boris ho na rozloučenou políbí. Anebo jakákoliv scéna s Borisem a Popchykem (tedy Popperem, Theovým psem, kterého Boris přejmenuje). Boris navíc rád každému dává přezdívky, jelikož Thea kvůli jeho brýlím oslovuje Potter.

V New Yorku se Theo vrátí k Hobiemu a společně s ním pracuje v antikvariátu. Obraz uschová a my se přesunujeme časem do jeho dospělosti. Theo se stále nemůže dostat přes svou zamilovanost do Pippy, která v muzeu při útoku také byla, a do které je z velké části zamilovaný hlavně protože je to taková poslední vzpomínka na jeho matku. Dostává se do problémů s jedním kupcem, kterého podvedl a který ho vydírá, jelikož ví, že obraz ukradl a nyní koluje po světě (jak je to možné, když ho má Theo schovaný?). Setkává se s paní Barbourovou, u které po útoku chvilku bydlel a zjišťuje, že jeho kamarád Andy zemřel. Sblíží se ale s jeho sestrou Kitsey a nakonec se zasnoubí.

A potom bum... na scéně se nám opět objevuje Boris, který se tam z ničeho nic zjeví a bude se zjevovat jako stín až do úplného konce. Předtím, než totiž Theo odjel zpět do New Yorku, mu Boris obraz vzal a nestihl mu ho vrátit. Teď je ale připravený svou chybu napravit.

Boris je samozřejmě zapletený do nejrůznějších ilegálních věcí a Theova překvapená reakce je hrozně vtipná... jako by on nebyl zapletený do něčeho podobného a nefetoval jako blázen.

A pokud jsme u drog, ty vlastně provází celý příběh. Donna ale Thea nepředstavuje jako typického feťáka, který je špinavý a spí po ulicích. Moc lidí by si ani nepomyslelo, že je na drogách závislý, jelikož pracuje, nosí upravené obleky, je vidět, že toho opravdu hodně ví a dokáže investovat do důležitých věcí. Což se mi hrozně líbilo, jelikož mám pocit, že spousta z nás má o feťácích a obecně o problémech s drogami hrozně milné představy. Samozřejmě, dost lidí vypadá jako vyhublé a smradlavé kostry, které bychom na ulici uprostřed noci nechtěli potkat, ale hodně z nich jsou také vysoce postavení lidé, kteří se oblékají do drahých obleků a působí, že mají všechno na háku. To, že někdo vypadá dobře neznamená, že si neprochází peklem a nemá velké problémy.

S Borisem se Theo vydá do Amsterdamu, aby získal obraz zpět, ale když se jim to podaří, nějací „mafiáni" na ně zaútočí a Theo jednoho zastřelí. Obraz ale zmizí.

Hned na to nás čeká další zajímavá část, kdy se Theo zavře v hotelu a v horečkách je ovládaný svým svědomím a myslí. Pokud se rádi ponořujete do myšlenek a pocitů postav, tohle bude něco pro vás. Donna totiž celou knihu prozkoumává další zajímavé otázky. Proč se nám dějí špatné věci? Jak moc by náš život byl jiný, kdybychom jeden den udělali jednu věc jinak? A jak náš život ovlivňují lidé, které potkáváme? Prostě to rozebírá takový ten motýlí efekt, kdy jedna malá akce odstartuje nespočet reakcí a může celý náš svět obrátit vzhůru nohama.

Theo se málem zabije, ale nakonec se s Borisem opět potkají a obraz se dostane bezpečně zpět do muzea. A další věc, co se mi líbila, byl Borisův konečný proslov, jelikož to bylo tak hrozně morally gray a já to miluju.

„What if all your actions and choices, good or bad, make no difference to God? What if the pattern is pre-set? No no–hang on– this is a position worth struggling with. What if your badness and mistakes are the very thing that set our fate and bring us round to good? What if, for some of us, we can't get there any other way?"

Na závěr bych tuhle knihu doporučila těm, co rádi čtou něco trochu složitějšího a dlouhého. Těm, kterým nevadí dlouhé monology, jelikož Donny postavy hrozně rády povídají a povídají. Kdo se nebojí drog a trochu citlivějších témat. Na druhou stranu, přestože autorka často rozebírá právě problémy drog, násilí a mentálních problémů, takový sex v jejích knihách třeba nikdy není dopodrobna rozebíraný. A také bych knihu ráda doporučila těm, kteří rádi čtou o silných přátelských poutech (které jsou s velkou pravděpodobností víc než jen přátelská pouta).

Jak jsem ale psala, kniha je dlouhá a může být složité se do ní dostat. Já obecně preferuji The Secret History, ale přijde mi, že u těchto dvou knih je to takové, že pokud máte rádi The Goldfinch, TSH vás tolik neoslovila a zase naopak.

....

Zároveň bych ale chtěla něco napsat k filmové adaptaci. Pokud nechcete číst, určitě se na film, který vyšel v roce 2019, podívejte, ale nebude to mít stejný efekt jako čtení knihy. Trochu mě fascinuje, že zrovna tahle kniha byla zfilmovaná a TSH ne, jelikož The Goldfinch je založený hlavně na myšlenkách a psychice hlavní postavy, což se hrozně špatně přenáší na filmové plátno. Je to také jeden z důvodů, proč film neměl zrovna pozitivní ohlas. TSH má třeba tak strašně moc scén, které by byly úplně úžasné na obrazovce.

Mám ale také hodně pochval. Například kulisy jsou krásné a celý film má skvělou atmosféru. Řekla bych, že i obsazení je dobré a docela zajímavé. Třeba Finn Wolfhard, kterého od Stranger Things miluju a jeho postavy mě hrozně baví, hraje mladšího Borise a už jenom kvůli tomu přízvuku, o který se snaží, byste se na to měli podívat. Poté tam máte herečky jako Sarah Paulson nebo Nicole Kidman... a Ansel Elgort zase hraje staršího Thea. Jeho výkon byl ale docela dost slabý, naopak jeho mladší verze v podání Oakese Fegleyho byla dokonalá a ten kluk si zaslouží mnohem víc pozornosti. A potom je tam Aneurin Barnard jako starší Boris a doporučila bych se na to podívat jenom protože je prostě hrozně hot. Zároveň bych ale chtěla zkritizovat to, že tam skoro vůbec není.

https://youtu.be/IcG06hZooHM

A ještě malá kritika, která bude asi znít vtipně... je tam prostě málo drog. Američani se někdy bojí ponořit do těžších a „triggering" témat a tenhle film to dokazuje. Přijde mi, že by se díky drogám dalo dobře nahlédnout do psychiky hlavní postavy, která je důležitá, ale to se nikdy nestane. Jasně, Boris s Theem pořád pijí a šňupají všechno, co se dá, ale je to udělané hrozně opatrně.

Konec je ale bohužel uspěchaný a není tak zajímavý jako kniha. I tak ale docela ujde a nemyslím si, že by to byla ztráta času.

....

A to bude všechno. S touhle recenzí jsem se hrozně dlouho štvala, jelikož takové knihy je těžké shrnout. Rozhodně by bylo super vzít třeba jedno téma a o tom se dost rozpovídat nebo rozebrat určité části, jelikož děj knihy není zase nic až tak zajímavého.

A i když jsem z většiny fanoušek dějově orientovaných knih, poslední dobou čtu víc knihy věnující se postavám a začíná se mi to líbit.