„Ravka, kdysi mocná a hrdá země, se otřásá v základech. Pás neprostupné temnoty obývaný krvežíznivými nestvůrami, ji rozdělil na dvě části. Její budoucnost leží v rukou nic netušící dívky...

Alina nikdy v ničem nevynikala. O to víc je překvapena silou, která se projeví v okamžiku, kdy je se svým regimentem napadena a jejímu nejlepšímu příteli hrozí smrt. Jejích výjimečných schopností si všimnou na nejvyšších místech a dívka je dopravena na královský dvůr, kde se má naučit ovládat své dosud nezkrocené schopnosti. Má se stát grišou – členkou privilegované vrstvy mágů a kouzelníků. Jenže nic v tomto světě plném přetvářky není tak, jak se jí snaží namluvit. Alina proniká do tajemného společenství grišů a poznává blíž i jejich nejvyššího mága, okouzlujícího Temnyje. Postupně přichází na to, že vše, co se kolem ní děje, má jediný cíl. Zneužít její jedinečnou moc proti celé zemi i proti ní samotné. Pokud se nechce stát loutkou v rukou zla, musí uprchnout. Jediná možná cesta však vede tam, kam se jiní neodvažují. K pásu neprostupné temnoty..."

*mám pocit, že tahle anotace není ta oficiální, ale chtěla jsem sem dát delší verzi, aby mou recenzi pochopili lidé, co knihu nečetli*

....

První knihu (vlastně tři), o které jsem se rozhodla napsat, je trilogie Shadow and Bone (Světlo a stíny v češitě) od Leigh Bardugo. Jedná se o YA fantasy inspirované carským Ruskem v 19. století. Je to první kniha, kterou jsem po několika měsících zvedla a přečetla si ji pro radost a musím říct, že po prokousávání se Shakespearem, dalšími renesančními spisovateli a modernisty, se mi to četlo jedna báseň.

Obecně mě kniha bavila, jelikož mi to nepřišlo jako takové typické YA fantasy, a to asi hlavně díky tématice. A přestože bylo zpočátku těžké se vyznat v názvech a musela jsem si do mobilu stáhnout obrázek jako takovou pomůcku, která griša je která, postupně jsem si na to zvykla. Na druhou stranu, většina hlavních postav mě moc neoslovila, ale do toho se pustím hlouběji později.

Předtím, než se dám do podrobnější recenze, tak bych chtěla říct, že knihy doporučuji, a to hlavně lidem, které podobné žánry baví. Nejprve jsem chtěla říct, že je to skvělá odpočinková kniha, ale potom jsem si uvědomila, že ne všichni by s tím souhlasili, jelikož na odpočinkovou knihu se tam nachází až moc příšer, krve a rozsekaných těl...

Pokud chcete pokračovat ve čtení této recenze dál, upozorňuji, že se tam nachází spoilery, jelikož víc rozebírám děj, postavy a to, co se mi líbilo a co zase ne.

Ah shit, here we go again

Při čtení prvního dílu jsem byla trochu skeptická, jelikož se jednalo o další: „Jsem obyčejná holka a najednou zjistím, že mám zvláštní schopnosti a jako jediná můžu zachránit svět od temného hot týpka, který vypadá, jako by sto let nespal a do kterého jsem se možná částečně zamilovala. Předtím jsem byla chudá holka, ale teď patřím k elitě své země, ale jediné, co chci, je vrátit se ke svému nudnému nejlepšímu kamarádovi, ke kterému už dlouho něco cítím." Navíc jsem tam viděla až moc spojitostí se sérií Red Queen od Victorie Aveyard. Leigh ovšem Shadow and Bone napsala dřív než Victoria Red Queen, takže hádám, že víme, kdo se možná inspiroval kým. Na druhou stranu, každé YA fantasy pojednává o tom samém, takže je to ve finále jedno.

Až u druhé a třetí knihy jsem začala být nadšenější, jelikož přesně tam se příběh pomalu odsunul od typických a ohraných klišé zvratů k něčemu trochu temnějšímu a originálnějšímu. Navíc se nám v druhém díle představila moje absolutně nejoblíbenější postava.

Ráda bych ale Leigh pochválila za výběr tématiky. Carské Rusko mi přijde jako dokonalý způsob, jak navodit tu správnou temnou atmosféru. To se mi nejvíc líbilo například u popisů, jak místní fanaticky uctívají svaté a kolik škody tím můžou natropit. Kdykoliv si vzpomenu na svaté a příšerné smrti většiny z nich, nebo na jejich obrazy v kostelech a katedrálách, celkem mě z toho mrazí.

Alina se díky své schopnosti pro místní jednou ze svatých stane, a to do takové míry, že postupně není vnímaná jako člověk, ale jako symbol. Jeden z „kněží" ji například využívá, aby mohl ovládat svou skupinu uctívačů. Vězní ji a ve finále by byl mnohem radši, kdyby zemřela, jelikož jako mučednice by mu posloužila mnohem lépe. Ve třetí knize je dokonce jedna scéna, kdy se Alina vydá ven za hradby města, kde tito vyznavači táboří. Během chvilky se shlukem roznese, že se mezi nimi nachází a hned na to se na ni všichni vrhnou, jelikož se jí každý chce dotknout, a nakonec ji skoro roztrhají. A stánky nacházející se po celé Ravce – tedy zemi, kde se příběh odehrává – kde obchodníci prodávají části jejích „kostí" jako talismany, jsou také celkem šílené.

Hlavní postavy mě nezajímají

Co se týče postav, ty hlavní mě prostě nijak neoslovily. Alina měla své světlé chvilky. Občas byla tou otravnou hlavní hrdinkou, která brečí, jak svou schopnost nechtěla a že by nejradši žila někde ve stínu. Poté, co si ale v polovině první knihy uvědomila svůj potenciál a fakt, že se cítila mizerně, protože se svou schopnost snažila utajit, aby mohla být se svým nejlepším přítelem Malem (o tom se ještě vyjádřím), mi ale začala být o něco sympatičtější. Zároveň se mi líbil fakt, že oproti většině knih, kde nadměrné používání nadpřirozených schopností člověka vyčerpává, grišy častým používáním magie nabírají více síly a prodlužují si život.

A další, co se mi na Alině líbilo, byl její humor. Většina hlavních hrdinek smysl pro humor nemá a ten její byl příjemnou změnou. A to hlavně protože byl do jisté míry neobvyklý. Aliny sarkasmus byl totiž někdy úplně jiný level a musela jsem se smát, když David (který byl nejspíš do jisté části autista), řekl něco jako: „Dělá si srandu? Nikdy nevím, jestli si dělá srandu nebo to myslí vážně."

Další zajímavá věc na Alině byl způsob, jak se svou schopností pracovala. Její podstatou bylo, že ovládá světlo, což byl skvělý kontrast mezi Darklingem (budu používat anglickou verzi, jelikož Temnyje nemůžu brát vážné) a jeho temnotou. Jenže aby tohoto záporáka porazila, musela získat mnohem víc síly, což znamenalo, že musela najít různé „amplifiers" – tedy talismany většinou získané zabitím nějakého magického zvířete, které griše zvýší moc. Jenže když našla jeden, začala okamžitě toužit po dalším. V průběhu knihy sváděla velký boj mezi touhou být silnější – do takové míry, že jí nevadilo zabít nevinné – a touhou porazit Darklinga a na všechno rychle zapomenout.

Trochu jsem doufala, že by se v jednu chvíli stala záporačkou, jelikož by to byla super změna oproti těm typickým klišé zvratům.

Darkling byla zajímavá postava. Hned na začátku jsem si myslela, že to bude záporák, jelikož haló, obléká se do černé, ovládá temnotu a jmenuje se Darkling. Co ještě víc chceš? Jenže to, že vedl královskou armádu, snažil se zničit Shadow Fold, tedy pás temnoty táhnoucí se skrz Ravku plný krvelačných příšer, a obecně působil jako fajn týpek, mě dělalo trochu nejistou. Nakonec ale nezklamal a byl z něj záporák se vším všudy.

Jedna věc, co mi ovšem vadí, jsou fanoušci tvrdící, že s ním Alina měla skončit, jelikož ji miloval. Zaprvé to nedává smysl, jelikož Darkling před ní zabil spoustu lidí, na kterých Alině záleželo a mučil její dobrou přítelkyni do takové míry, že jí zůstaly nechutné jizvy a přišla o oko... zároveň dával po celou knihu jasně najevo, že Alina sama o sobě ho nezajímá a vlastně chce jen její moc. Skoro nikdy nemluvil o tom, že by miloval její povahu. Chápu, že se cítil sám a chtěl mít u sebe někoho, kdo by ho chápal, ale přišlo mi to sobecké.

A teďjsem si uvědomila, že v prvním díle si z ní chtěl udělat otroka.Toužil po tom ovládat její moc a díky tomu ovládnout svět. Já teda nevím, aleasi bych nechtěla s někým takovým být. Takže ne, Darkling je toxic jak něco, a přestože mám psycho postavy jako je on ráda, tohle nedává smysl.

Na druhou stranu, pojďme si trochu rozebrat Mala. Mal je Aliny nejlepší přítel a od toho, co spolu vyrostli v sirotčinci jsou nerozdělitelná dvojka. Nechci nic říkat, ale pokud se nad tím zamyslíte, už z prologu bylo naprosto jasné, že ti dva nakonec budou spolu. Mal by musel zemřít, aby se Alina zamilovala do někoho jiného. A i když k tomu měl celkem blízko, nakonec se tak nestalo.

Byl Mal sobecký a chtěl ji mít po boku, když byla slabá a nepoužívala svou moc, jelikož ji tak mohl víc kontrolovat? Ano. Sral mě, jelikož se choval jako malé rozmazlené dítě? Ano. Uvědomil si ale na konci své chyby a přijal Alinu takovou, jaká je? Ano. Sice to byl idiot a byl asi tak stejně zajímavý jako šutr, ale ve finále se k sobě s Alinou neskutečně hodili.

Alina prostě s Darklingem nemohla skončit a její jediný další nápadník byl Nikolai – ten si ovšem zaslouží někoho mnohem lepšího – takže Mal byla jediná možnost. End of story. Teda, ještě mohla skončit sama, ale to je na YA fantasy až moc pokročilé.

Dobře, pryč od všeho, pojďme se podívat na mou nejoblíbenější postavu, kterou je Nikolai Lantsov. Nejenomže se v druhé knížce naprosto epicky představil, když odhalil, že je doopravdy ravský princ skrývající se pod maskou piráta Sturmhonda, ale pokaždé, když promluvil, jsem naprosto umírala. Buď smíchy, nebo tím, jak naprosto skvělá postava to prostě je. Jeho poznámky jsou geniální stejně jako on. Vždy dokáže říct to, co ostatní chtějí slyšet a každému se ukazuje v jiném světle, takže získá, co si zamane. Je sebevědomý a jeho humor je prostě *chef's kiss*. Zároveň ho baví vymýšlet různé šílené vynálezy a řekla bych, že je taky částečně ADHD.

Abych pravdu řekla, on je jediný důvod, proč jsem knihy četla a proč jsem se prokousávala Šesti vranami, abych se konečně dostala ke King of Scars, kde hraje hlavní roli.

Další věc, co se mi na knihách Leigh líbí a o čem budu možná trochu víc mluvit, pokud sepíšu recenzi na Šest vran, je rozmanitost jejích postav a světa obecně. Například se mi líbí, jak je každý stát inspirovaný reálnými zeměmi, má své bohy, legendy a jazyk.

Poté tu máme postavy jako je například David, který, jak jsem předtím zmínila, je do jisté míry autista, Genya bez oka a zohyzděná jizvami, Adrik, který přijde o ruku, což ho ovšem nezastaví v boji, Nikolai a jeho docela dost možné ADHD, Tamar a Tolya, kteří uctívají svaté a jsou víc nábožensky založení... A tahle rozmanitost se jen rozroste v Šesti vranách.

Leigh měla také tendenci mě překvapit v momentech, kdy jsem si myslela, že vím, kam příběh spěje. Na druhou stranu, když jsem očekávala nějaký složitý zvrat, přišla s něčím úplně jednoduchým. Možná proto jsem do knihy byla tolik zabraná, jelikož jsem prostě netušila, co mě čeká.

Co je sakra ten překlad?

Zpočátku jsem si knihu chtěla přečíst v češtině, jelikož angličtiny mám plnou hlavu, ale poté jsem se rychle podívala na ten překlad a už jen z anotace, kde jsem viděla jméno Temnyj, mi bylo jasné, že abych tu knihu brala vážně, musím se dát do anglické verze. A udělala jsem dobře, jelikož jsem si právě vygooglila překlady jmen a... Oni mě vážně chtějí zabít. Čím víc podobných překladů vidím, tím víc začínám přemýšlet o kariéře překladatelky.

Hele, já chápu Temnyje, jelikož The Darkling se prostě nějak musel přeložit, ale existuje nějaký pádný důvod, proč by jméno Genya mělo být změněno na Žeňa? Já vím, že u některých cizích jmen je těžké přijít na to, jak se čtou (já sama jsem to četla jako „Geňa" a až později zjistila, že tak to není), ale v tom je někdy to kouzlo. Dokážu ještě tolerovat ty změny ze Zoya na Zoja a Nikolai na Nikolaj, i když mi to přijde absolutně zbytečné, ale takhle znetvořit jméno? Žeňa se oficiálně dostává na první stupeň nejhorších jmen v českých překladech knih. Hned další je Jeřáb.

Pokud se ale bavíme o jménech, jednu malou věc bych Leigh vytkla. Vzhledem k tomu, že používá ruská jména a příjmení a podobně jako čeština, i ruština ženská jména přechyluje a přidává koncovku –a, znamená to, že Alina Starkov by doopravdy měla být Alina Starkova a třeba taková Zoya by místo Nazalyensky měla být Nazalyenska. Ale to je jen takový malý detail, kterého jsem si všimla. 

Netflix adaptace

Pokud vás nezajímá kniha, 23. dubna na Netflixu vychází adaptace této trilogie smíchaná s Šesti vranami a podle prvních fotek, které jsem viděla... musím říct, že se toho nemůžu dočkat. Obsazení mi přijde skvělé a pokud budou dobře udělané efekty, možná mě to bude bavit ještě víc než kniha. No, a samozřejmě, Ben Barnes hraje Darklinga. Musím říkat víc?

....

Takže pokud bych to měla celé shrnout, Shadow and Bone je super kniha pro milovníky YA fantasy, kteří chtějí zkusit něco trochu jiného. Pokud máte rádi temnou tématiku, trochu politiky a hodně akce, určitě si ji přečtěte. Pro mě to byl takový průměr, kdy jsem se rozhodně bavila, ale nejspíš bych ji nenazvala nějakým skvostem. Na druhou stranu, po dlouhé době jsem se zase díky ní dala do čtení, takže za to jsem neskutečně vděčná.

Další recenzi bych chtěla věnovat knize, kterou jsem musela číst do školy a momentálně přemýšlím nad Haunting of The Hill House. A poté se pustím do Šesti vran. Anebo mám udělat nejdřív Šest vran, abych se držela série? Upřímně, tyhle recenze budou ten největší mix žánrů, jelikož se snažím rozšířit obzory a zároveň chci inspirovat i ostatní ke čtení různých děl.

Ale dejte vědět, co si myslíte a jestli je nějaká konkrétní kniha, ke které bych se měla vyjádřit! Teď, když se blíží maturity, klidně někde vyhrabu svou starou maturitní četbu a trochu to rozeberu.