Drákulu jsem začala číst koncem října, jelikož jsem si říkala, že by to bylo super Halloweenské čtení, ale nakonec se z toho skoro stalo Vánoční čtení. Konečně se mi to ale podařilo dočíst a ráda se podělím o své myšlenky. Upřímně, poslední dobou mě baví sledovat, jak se můj vztah ke klasikám mění. Dřív jsem je totiž naprosto nenáviděla. Milovala jsem fantasy a knihy s romantikou a něco, co by mě zabavilo, takže kdykoliv jsme ve škole probírali nějakou klasiku, kroutila jsem očima a nechápala, proč to je tak oblíbené. Teď mám dlouhý seznam klasik, na které se opravdu těším a které si chci přečíst a seznam oblíbených klasik se také rozšiřuje. A Drákula mezi ně patří.

Pokud někdo z vás má problémy s povinnou četbou a nesnáší ji z celého srdce (to jsem byla já), mám několik rad. Jako první bych řekla, že je to povinná četba, takže z toho prostě nebudete nadšení, navíc škola bohužel vyučuje takovým způsobem, aby vám ty knihy spíš zhnusila. O stavu studia literatury (a vlastně čehokoliv) na českých školách bych se mohla bavit dlouho a neřekla bych o tom nic hezkého, jelikož je to jednoduše zastaralé, nudné a naprosto zbytečné. Jakože, k čemu vám je naučit se miliony autorů a jejich knihy, učit se literární termíny, které stejně vůbec nechápete a asi nikdy nepoužijete, místo toho, aby vás naučili, jak tyhle knihy opravdu číst? Protože kritické čtení a vůbec porozumění textu je momentálně jedna z nejdůležitějších schopností, kterou většina populace bohužel nemá... a je to vidět.

Sorry, zpátky k tomu, jak si užívat klasiky. Upřímně, jednou ze skvělých věcí jsou memes. Najdete jich všude miliony a často tyhle klasiky dokážou shrnout do jednoho příspěvku, u kterého se navíc budete válet smíchy. Takže pokud nevíte, co se vlastně v knize stalo, memes vám pomůžou to pochopit.

Co je asi největší problém klasik, je potom jazyk. A na to bohužel nemám nějak zvlášť velkou radu, jen že se tím musíte prokousat. Čím víc knih ale v takovém jazyce přečtete, tím jednodušší to bude. Jazyk v takových knihách je většinou až moc květnatý a něco, co by se dalo říct jednou větou se táhne přes dlouhé a dlouhé odstavce, takže ani nevíte, co se děje. Upřímně, pokud máte nějakou klasiku v tištěné podobě a není vypůjčená z knihovny nebo to není nějaká special edice, vytáhněte si tužku a začněte si dělat poznámky. Podtrhněte si slova, která neznáte, napište vysvětlivky, přeložte si nějaké věty do „normální češtiny". Co mě docela bavilo u Drákuly dělat, bylo vzít nějakou scénu a přepsat ji tak, abych jí rozuměla nebo nějak vtipně popsala, co se stalo.

Další fakt je, že spousta z nás přemýšlí o klasikách jako o něčem „vznešeném", ale nenechte se tím květnatým jazykem zmást, jelikož většina klasik je jen jedna velká komedie. Shakespeare je plný špatných vtipů a hloupých narážek a ve spoustě klasik jsou prostě chyby. Protože když posloucháte, jak jsou některé knihy naprosto geniální a všichni si to musí přečíst, aby byli chytřejší... eh, asi z toho nebudete moc nadšení. Jděte do toho s nulovým očekáváním a ona vás ta kniha třeba překvapí. Čtěte ji, jako byste četli právě nějakou současnou fantasy knihu nebo jakýkoliv jiný žánr, který rádi čtete.

A jako poslední je důležité říct, že nemusíte mít rádi klasiky a pokud vám prostě nejdou číst, tak na tom není nic špatného. Nejste něco míň nebo hloupí, jen je to všechno subjektivní. Někdy je ale fajn to zkusit a trochu si rozšířit obzory!

Teď už ale k recenzi.

....

Když jsem kamarádovi řekla, že mám v plánu číst Drákulu, jelikož jsem ho nikdy nečetla, tak mi řekl něco jako: „Nečti to. Je to úplně něco jiného, než čekáš a nebude se ti to líbit." Takže jsem si to samozřejmě přečetla, jelikož pokud mi někdo řekne, že něco nemám dělat, tak to samozřejmě udělám, že jo. Navíc jsem byla hrozně naštvaná na to, jakým tónem mi tohle sdělil, jelikož to znělo spíš jako něco: „Jsi moc hloupá na to, abys to pochopila, čti radši jiné knížky, které nebudou moc mentálně namáhavé." Pokud bych u sebe měla svůj vysokoškolský diplom, tak mu ho omlátím o hlavu.

Na druhou stranu, v něčem měl pravdu. Nebylo to to, co jsem čekala. Bylo to totiž mnohem lepší.

Drákula je prostě klasika, která je vrytá do našich hlav. Pokud se řekne Drákula, všichni víme, co si představit a určitě jsme na motivy toho viděli třeba nějaký film (kterých je požehnaně) nebo na to někdo určitě jinde narážel. Při čtení proto nejste překvapení z toho velkého plottwistu, že Drákula je vlastně nemrtvý upír, ale spíš se smějete tomu, jak si Jonathan Harker jede na tenhle obrovský hrad uprostřed ničeho a vůbec mu není nic divné. Až potom, co uvidí Drákulu lézt po zdi hradu jako ještěrka (protože proč ne?), tak si začne říkat, že na tom místě něco nehraje. Jako by fakt, že jsou všechny východy zamčené nebo že ho Drákula v předstihu donutil napsat dopisy domů, že je v pořádku a vrací se (i když se nevrací), nebyl dostatečně přesvědčující.

Je ale zajímavé vžít se do role někoho, kdo tohle třeba četl chvilku potom, co Drákula vyšel. Jasně upíří legendy a horor byli něco, s čím měli čtenáři tou dobou zkušenosti. Přece jen, Drákula vyšel koncem 19. století, tedy koncem období, kdy gotická literatura byla, a to hlavně v Anglii, hodně oblíbená a tajemno a nadpřirozeno v tom hrálo velkou roli. Frankenstein už existoval nějakých 70 let, venku byly i knihy jako Dr. Jakyll a Mr. Hyde, a samozřejmě i další upíří fikce jako The Vampyre nebo Carmilla. Ale aby to byla takhle dlouhá kniha, kde nám jsou představeny tyhle tajemnosti a my musíme přemýšlet, co se sakra děje předtím, než je odhaleno, že je Drákula nebezpečný upír? Je to potom také kniha, která ustálí tu představu upíra jako aristokratického zbohatlíka, který manipuluje ostatními.

Knížka je vyprávěná skrz zápisky do deníku několika lidí, dopisů, útržků novinových článků, díky kterým se celý příběh postupně skládá dohromady a odhaluje celou skutečnost.

Začínáme u Jonathana Harkera, který je jakýsi advokát a který jede probrat nějaké pracovní věci se svým klientem: hrabětem Drákulou. Čím déle ale tráví čas v sídle Drákuly, tím víc zjišťuje, že je uvnitř doopravdy vězněm a že na Drákulovi je něco divného (jakože to, že leze po svém vlastním domě jako ještěrka nestačí jako jasný důkaz). Jednou se Jonathan pokusí vylézt ze svého pokoje do jiné místnosti, kde najde Drákulu spícího v rakvi, který jako by omládl. Jonathanovi se nakonec podaří nějak utéct, ale má z toho velké trauma.

Potom se dostaneme do hlavy Miny, tedy jeho budoucí manželky, která si dopisuje se svou dobrou kamarádkou Lucy a píše o tom, jak se o Jonathana bojí, jelikož se dlouho neozval. Zároveň se objeví novinový článek, kdy do přístavu v jednom městě doplula loď, na které byli všichni muži mrtví a že z ní utekl nějaký velký pes, kterého se ale nepodařilo najít.

Pokud bych měla něco říct o Mině, tak jen to, že je to asi ta největší badass a nejchytřejší postava z nich. Nejenže si docela rychle dá dvě a dvě dohromady, když si přečte Jonathanovi zápisky a spojí si ty podivné události kolem, ale zároveň by se dalo říct, že je mozek celé pozdější operace na chycení a zabití Drákuly (samozřejmě, Van Helsing si myslí, že to on je ten mozek, i když je spíš osina v zadku). Mina navštíví Lucy, která trpí náměsíčností, což je ale doopravdy jen Drákulova manipulace, který se na ní krmí.

Další z pohledů je Dr. Seward, jeden z nápadníků Lucy a psychiatr, jenž vlastní celou psychiatrickou léčebnu. U Sewarda mě bavily popisy jednoho z jeho pacientů, Renfielda, který byl posedlý chytáním much, kterými později nakrmil pavouky a potom chtěl kočku, aby mohla sníst ty pavouky, jelikož se snažil jakoby zkonzumovat co nejvíc života. Takže přes kočku by šel evolučně dál, ale to se mu nikdy nepodařilo. Sám, jak se později ukáže, byl potom nějak mentálně na Drákulu napojený. Seward se ale pokouší uzdravit Lucy, která je nemocná a slabá, jelikož se na ní Drákula právě krmí. A tak zavolá svého kamaráda profesora Van Helsinga.

Van Helsing... ah, co bych vám k němu měla říct? Asi jen to, že jsem si měla chuť vyškrábat oči, kdykoliv jen začal mluvit, a to hned z několika důvodů: 1. Jakožto Nizozemec, jeho angličtina není moc dobrá, takže je cokoliv, co řekne, napsané s gramatickými chybami a někdy je fakt těžké rozluštit, co to vůbec mele (ne, že by to on sám, nebo kdokoliv kolem něj věděl). 2. Van Helsing si taky myslí, že ho asi všichni rádi poslouchají, jelikož jen co otevře pusu, tak ji nezavře několik dalších stránek, i když by všechno mohl shrnout do dvou vět. Navíc si myslí, jak hrozně moc je chytrý, ale ty vole je to hlavně Mina, kdo všechno vyřeší.

Na druhou stranu je ale docela vtipný.

Van Helsing brzy odhalí, co se stalo a rozhodne se Lucy dát transfúzi krve. Zároveň se ujistí, aby ji ochránil česnekem a krucifixy před upíry, ale to se mu stejně nepodaří. Lucy zemře, ale Van Helsing později zjistí, že byla doopravdy přeměněná na upíra a po nocích unáší děti. Později následuje asi jedna z nejvtipnějších částí, kdy se snaží do všeho zasvětit Sewarda, ale ten mu nevěří. Proto ho Van Helsing jednou vezme na hřbitov a ukáže mu rakev Lucy, kde chybí její tělo. Načež následuje konverzace něco jako:

Seward: „Ano, vidím, že tu tělo Lucy není, ale to prokazuje jen jednu věc."

Van Helsing: „Jakou?"

Seward: „Že tam její tělo není."

Van Helsing: „Ano, správná logika."

Van Helsing se samozřejmě snaží Sewarda přesvědčit dál a ten večer najdou na hřbitově ztracené dítě, které Van Helsing vezme triumfálně do náruče a ukáže ho Sewardovi jakože: „Ha, už jsi přesvědčený?" Načež Seward je jakože „Ne."

Van Helsing: „Copak nevidíš to dítě?"

Seward: „Ano, to je dítě... ale co tady sakra dělá?"

Je těžké si představit, že tihle dva něco vůbec vyřešili. Z dopisů Lucy ale najdou kontakt na Minu, která by podle nich měla mít nějaké odpovědi. Ta, vzhledem k tomu, že měla o Jonathana strach, jelikož se vrátil v naprostých troskách a psychicky zničený, si přečetla jeho deník a byla zděšená. Začne proto spolupracovat s Van Helsingem a dají dohromady všechny události, aby přišli na to, co se doopravdy děje.

Nakonec vznikne taková zajímavá skupinka, která má Drákulu zneškodnit. Tedy Mina a Jonathan, kteří dají dohromady všechny dopisy, všechny útržky z novin a záznamy v denících, Van Helsing a Seward a také bývalý snoubenec Lucy Arthur a jeden z jejích dalších nápadníků a dobrý přítel Arthura Quincey Morris. Další vtipná věc je, že Quincey Morris je Američan, přesněji z Texasu a naprosto miluje zbraně.

Což mi připomíná další skvělou scénu, kdy jsem umírala smíchy. Well, jedna byla ještě předtím, když se Van Helsing snaží přesvědčit Arthura, aby mohl provést svůj rituál na Lucy, jelikož je upír. Přesněji mu popisuje všechno o upírech a Arthur má pocit, že se zbláznil, nad čím Van Helsing jen mávne rukou jakože: „Bla, bla, bla, na světě existuje spousta nadpřirozených věcí, grow up... takže můžu Lucy teda uříznout hlavu, říkáš?" A Arthur ho málem zabije na místě.

Ta vtipnější scéna je ale později, když spolu všichni sedí v jedné místnosti a diskutují o plánu na svrhnutí Drákuly a Morris zaujatě sleduje něco z okna. Po chvilce se zvedne, ale nikdo mu nevěnuje pozornost a dál mluví (Van Helsing mluví, protože kdo jiný by taky kurva mluvil, že jo). Najednou se ozve rána a roztříští se sklo, přičemž kolem všech těsně proletí kulka a zarazí se do zdi. Arthur přiběhne k oknu a ze spodu se prostě jen ozve Morris: „Pardon, musel jsem vás asi hodně vylekat." Potom jim vysvětlí, že měl pocit, že venku viděl netopýra, a vzhledem k tomu, že se do něj Drákula může převtělit, nesnáší každého netopýra, kterého vidí a všechny střílí (jak Americké). Takže když jednoho viděl, šel ven, aby se ho zbavil. Van Helsing se zeptá, jestli ho trefil a Morris přizná, že mu nejspíš uletěl. Nikdo se nad tím potom nepozastaví a prostě pokračují dál v konverzaci a plánování? Jakože vůbec není v okně jedna velká díra a nad jejich hlavami není ve zdi zaražená kulka?! Všichni jsou prostě jakože hm..... anyway, jak nalákáme Drákulu k nám? Ta kniha je tak strašně moc chaotická a já to miluju.

Nakonec se všichni rozhodnou, že půjdou prozkoumat jeden z domů, které Drákula v Anglii vlastní a že Minu přestanou informovat, jelikož je to chudák křehká žena a určitě by z toho všeho měla trauma. Chudák Mina má ale mnohem víc kuráže než všichni čtyři dohromady, ale vzhledem k tomu, že je to 19. století a ona žena, poslechne je (jo, u téhle scény je celá ta stránka popsaná mojí dlouhou esejí o tom, jak jsou muži úplný idioti a že kdyby nechali Minu jít s nimi, tak je po všem během 5 minut). Naši čtyři hrdinové se ale vydají ven (Morris asi připravený dál střílet na nic a Arthur se leká vlastního stínu) a Minu nechají samotnou ve velkém domě. Přesněji v psychiatrické léčebně Sewarda, kde všichni přespávají... aby ji ochránili. Žádného z těch čtyř „chytrých a statečných" mužů nenapadne, že nechávat ji samotnou v psychiatrické léčebně ASI není nejlepší nápad? Anyway, guess what... Drákula toho využije a začne se na ní taky krmit. A všichni jsou potom překvapení, že je hrozně bledá a neustále unavená! Jako by se to samé nedělo Lucy a oni neměli miliony poznámek o tom, proč!

Jeden večer najdou Drákulu, jak dává Mině pít své vlastní krve. Jonathan je při tom pohledu tak zděšený, až mu zbělí vlasy a Mina má o něj po zbytek knihy hrozný strach a je to vlastně ona, kdo se ho snaží chránit. Později zjistí, že je s ním Mina nějak spojená, jelikož se začíná pomalu taky měnit v upíra, a tak to využijí k tomu, aby Drákulu sledovali, když se snaží vrátit zpět domů. Nedaleko jeho hradu nakonec odchytí skupinu, která převáží jeho rakev, zastaví je a Drákulu zabijí. A dokonce dají Mině pistoli! Quincey Morris, můj oblíbený kovboj s mizernou muškou, ale nakonec zemře.

....

Takže jo, klasiky rozhodně nejsou něco vznešeného ale jeden velký chaos. Zároveň mi ale Drákula přišel super, jelikož byl v některých věcech docela pokrokový. A to hlavně, co se týče Miny, jelikož nejenže vidíme věci z jejího pohledu, ale zároveň, přestože se nás všichni muži snaží přesvědčit, že je to jen křehká mladá dáma, Mina je zobrazovaná jako opravdu silná, chytrá a vlastně soběstačná žena. Díky ní dají dohromady všechny záznamy a také vlastně Drákulu najdou. Van Helsing neustále opěvuje to, jak je chytrá, ale zároveň ji extrémně podceňuje. A Miny vztah s Jonathanem mi také přijde jako něco, co není tak časté. Oba jsou si dost rovni a všechna rozhodnutí dělají společně. Jonathan, předtím, než souhlasí, že proti Drákulovi s Van Helsingem půjdou, se o tom pobaví s Minou a až potom za ně oba souhlasí. Není to tak, že on je muž, a proto bude dělat všechna rozhodnutí. V jedné scéně spolu jdou ruku v ruce po ulici a Mina mluví o tom, že kdyby je někdo takhle viděl, tak by byl pobouřený, jelikož něco takového se na tu dobu nehodilo. Jim je to ale jedno, jelikož se prostě mají rádi a chtějí tak jít. Následně ji až moc zaujme nějaká krásná dívka sedící na kraji, kterou z dálky pozoruje Drákula. Vlastně ji zaujme tak moc, že si ani nevšimne, že chudák Jonathan vedle ní dostává válečné flashbacky, jelikož vidí Drákulu. A vůbec, Mina je v té knize tak neskutečně bi, že to ani nemůže být podtext, ale jasná věc.

Jen jsem si myslela, že Lucy bude na scéně trochu víc a chtěla jsem ji vidět jako pořádnou upíří záporačku. A ve finále, ani Drákula nebyl fyzicky tolik přítomný. Jasně, možná na začátku a potom ke konci, ale jinak jsme jen viděli části jeho velkého plánu a spíš se setkávali s lidmi jím zmanipulovanými.

A další kritika. Ke konci jsem si někde poznamenala, že jsem ráda, že nemáme Van Helsingovi záznamy do deníku a že jen párkrát jsme museli přečíst jeho dopis, jelikož jinak bych se zbláznila. A hádejte co je na konci? Zasranej Van Helsing a jeho zápis do deníku! Myslela jsem, že umřu. Na druhou stranu, pokud to budete číst v originále, doporučuji sledovat, jak moc se jeho angličtina mění. Protože jednou mluví jak úplný negramot, který by neuměl ani slovo anglicky a jednou zase mluví naprosto plynně. Podle mě Stoker párkrát zapomněl, co vlastně píše a neměl sílu to opravovat (a podle všeho je v knize plno nepřesností). Anebo je to tím, že jsou všechny části psané retrospektivně jako deník, takže každá postava je vlastně takový nespolehlivý vypravěč, jelikož to vypráví ze svých vzpomínek a bůh ví, jestli tak to doopravdy bylo.

Rozhodně bych ale řekla, že je to dobrá klasika a dostala se na seznam mých oblíbených, jelikož to prostě bylo zajímavé na čtení a hrozně vtipné. Rozhodně bych vám to doporučila, jen varuji, že je to zbytečně dlouhé (protože Van Helsing nemůže na pět minut držet hubu), ale pokud se tím prokoušete, snad nebudete litovat.

Pokud byste knihu chtěli prozkoumat z trochu víc odbornějších pohledů a zkoumat to do hloubky, určitě bylo super diskutovat o ženské sexualitě a obecně o feminismu (ty tři upírské sestry jsou rozhodně zajímavé), sociálních třídách a obecně penězích, náboženství a tak dál.

....

Takže co si z téhle recenze odnést? Pokud chcete jasný důkaz, proč klasiky jsou někdy prostě super a vtipné, přečtěte si Drákulu. A taky že mám nového úhlavního nepřítele a tím je Van Helsing.