Poslední dobou jsem našla zálibu v studování queer, gender a feministických teorií. Nejenže jsem psala několik esejí, které se queer tématice věnovaly, ale jak moje bakalářská práce, tak moje magisterská práce tohle téma ještě víc rozvíjejí. O své bakalářské práci jsem tu už předtím psala a můj nápad na magisterskou práci přišel poté, co jsem napsala část o queerbaitingu (a až ji napíšu, určitě se tu taky objeví). Zároveň ráda čtu knihy s queer tématikou a hlavně ty, které trochu víc rozebírají lidskou identitu.

Všechno tohle mě (a mnohé kolem mě) samozřejmě vedlo k tomu, trochu víc přemýšlet nad tím, proč mě tohle téma tak moc baví a proč se o něj tak moc zajímám.

Nikdy jsem se nijak zvlášť nesnažila definovat vlastní sexualitu a žádná nálepka na mě nikdy neseděla. Nějakou dobu jsem byla jeden velký „straight ally" v tu druhou jsem o všem znovu pochybovala a přišlo mi, že má zkušenost s dospíváním, sexualitou a obecně láskou, byla trochu jiná než ta, kterou jsem viděla u lidí mého věku. Čím víc jsem se dostávala hlouběji do LGBTQ+ komunity, čím víc jsem toho přečetla, tím víc jsem si uvědomovala, že celé téma sexuality a genderu a identity je mnohem víc komplexnější, než jsem si předtím myslela.

A potom jsem přišla na asexualitu.

O asexualitě jsem okrajově věděla, ale nikdy jsem o ní moc nepřemýšlela a už vůbec jsem o ní nepřemýšlela v kontextu sebe samé. Pamatuji si, že když jsem ve svých nějakých patnácti měla blog a psala článek o LGBTQ+, psala jsem něco o tom, že si spousta lidí vymýšlí nové a nové sexuality, které ani nedávají smysl (nešikanujte mě, mé minulé já nevědělo, co říká a bylo zmatené). Jednou z takových sexualit byla demisexualita (tedy kdy člověk není lidmi sexuálně přitahovaný, dokud si nevytvoří hlubší pouto), kterou jsem jednoduše odmávla s tím, že to je přece normální a každý se tak cítí.

O pár let později sedím v kuchyni se svým kamarádem, popíjíme a on se pustí do svého dlouhého proslovu (který jsem slyšela už milionkrát) a snaží se přijít na to, jak je možné, že jsem nikdy s nikým neměla vztah, načež to zakončí tím, že jsem možná aromantická.

A já v hlavě, bez jakéhokoliv většího přemýšlení, odpovím jednoduše „Spíš asexuální." Nahlas nic neřeknu, ale tahle myšlenka mě neopustí hodně dlouho a vede k jedné velké krizi identity. A také vede k tomu, že si o asexualitě začnu trochu víc vyhledávat a narazím na jméno téhle knihy. Ještě několik měsíců ale trvá, než si ji koupím a otevřu. Potom si už stačí přečíst první odstavec a první kapitolu a...

Všechno. Dává. Smysl.

Proto tahle celá část bude recenzí tak nějak napůl. Částečně to ale také bude jakási esej rozebírající asexualitu s odkazem právě na tuhle knihu a vlastní zkušenosti.

....

ACE: What Asexuality Reveals About Desire, Society, and the Meaning of Sex od Angely Chen se, jak je vidět z názvu, nezaobírá jen definicí asexuality, ale také rozebírá, co nám asexualita může říct o touhách, naší společnosti a o tom, co vlastně sex znamená. Sama do toho mluví o vlastních zkušenostech a ptá se na názory dalších akademiků, influencerů a obyčejných lidí, kteří se na asexuálním spektru nacházejí. Ace potom není jen kniha pro asexuály, ale Chen nabádá i lidi jiných sexualit, aby se sami sebe ptali: Co je to sexuální přitažlivost? Proč je tak důležitá? Co pro mě znamená sex? Atd.

V první řadě bych ale chtěla definovat pár výrazů, které budu víc zmiňovat a které s tímto tématem souvisí.

Asi by bylo dobré obecně říct, co vlastně asexualita je. Podle Wikipedie (haha, používám Wikipedii jako zdroj... ticho, tahle definice mi to pomůže rozebrat) je asexualita „označení absence sexuální touhy nebo absence sexuální přitažlivosti, případě obojího současně." Je to taková učebnicová definice, ovšem sama asexualita je mnohem komplikovanější. Co bych také ráda zdůraznila je, že asexualita je spektrum. Ne každý, kdo se identifikuje jako asexuál je sexem znechucený. Někteří, jako například již předtím zmínění demisexuálové, jsou schopní cítit sexuální přitažlivost, ale jen pokud mají s někým vybudované silné pouto. Gray asexualita je zase definovaná tím, že tito lidé cítí sexuální přitažlivost jen občas.

Asexualita je umbrella term, pod kterým se nachází tyhle různé nálepky. Stejně jako u jiných sexualit, micro-labels můžou někomu pomoct s jejich identitou, pro někoho ale můžou být až moc omezující. Já sama bych se zařadila pod termín asexuality a víc mi vyhovuje rozdělení na sex-negative, sex-neutral a sex-positive asexualitu, kde bych se sama zařadila mezi sex-neutral.

Allosexualita je poté označení pro plné pociťování sexuální přitažlivosti.

Co je na asexualitě a její identifikaci ovšem zajímavé, a proč spoustě ace lidí trvá docela dlouho přijít na to, že se na tom spektru nachází, je fakt, že se snažíme sami sebe definovat tím, co nejsme. Jak mám vědět, že necítím sexuální přitažlivost, když nevím, co sexuální přitažlivost vlastně je? A pokud se mi to někdo snaží vysvětlit (s čímž mají i allo lidé dost problémy), tak to stejně nechápu, protože to prostě necítím.

Chen sama píše: "To explain asexuality and what it means to not experience sexual attraction, aces must define and describe the exact phenomena we don't experience. It requires us to use the language of "lack," claiming we are legitimate in spite of being deficient, while struggling to explain exactly what it is we don't get."

Sama potom dodává, že stejně jako asexualita je velké spektrum, i náš svět není rozdělený na allosexuály a asexuály: „If a more fluid, inclusive definition means that the lines of ace an allo blur and more people can be considered ace, that would only strengthen what we have to say."

A co je ještě víc matoucí, je poté fakt, že sexuální přitažlivost není jediná forma přitažlivosti. Můžete cítit emoční přitažlivost, intelektuální přitažlivost nebo estetickou přitažlivost. Estetická přitažlivost je potom jeden z faktorů, který mě samotnou hodně mátl. Protože vždycky jsem dokázala poznat, že je někdo atraktivní, a dokonce jsem měla i typ lidí, kteří se mi líbili. Stejně jako spousta allo lidí jsem se podívala na celebrity a dokázala říct, že je někdo sexy nebo hot. Někde jsem viděla estetickou přitažlivost přirovnanou k pocitu, když se díváte na nějaký krásný západ slunce. Fakt se vám líbí, nedokážete od něj odtrhnout oči, ale koukání na něj vás nijak nevzruší.

A potom bych opět ráda vyzdvihla otázku: Co je vlastně sexuální přitažlivost? (vážně by mě zajímalo, co si pod tím vy představujete... ať už jste allo nebo ne, ale hlavně bych chtěla vědět, jak to vidí allos)

Podle obecných statistik se odhaduje, že na světě je kolem 1 % asexuálů. S velkou pravděpodobností, stejně jako je to u homosexuálů, bisexuálů atd. je tohle číslo v realitě asi mnohem větší. Spousta lidí o asexualitě stále neví nebo ji prostě nechápou. Naše společnost je navíc založená na sexu. Skoro od narození je nám podstrkováno, že sex je něco, po čem by každý měl toužit a co změní náš pohled na svět, až ho zažijeme. Pokud je někdo dospělý a nikdy neměl sex, je na něj pohlíženo jako na něco míň a lidé mají pocit, že o něco přicházíte. A přestože jsem velký zastánce toho být sex-positive a nemyslím si, že by mluvení o sexu mělo být tabu, celé to hlásání, že „sex je přirozený a každý má sexuální touhy," je prostě chybné a může dost lidem ublížit. Ne každý chce mít sex, ne pro každého je sex přirozený, a ne každý má sexuální touhy. A i to je v pořádku.

Chen mluví o problému takzvané „compulsory sexuality", což by se do češtiny dalo přeložit jako povinná sexualita. Pokud jste něco málo slyšeli o queer teorii nebo jste si toho víc zjišťovali o LGBTQ+, nejspíš jste narazili na termín „compulsory heterosexuality", což je jednoduše přesvědčení, že heterosexualita je norma, která je naší společností preferovaná. Compulsory heterosexuality je důvod, proč některým lidem může nějakou dobu trvat, než si uvědomí, že možná nejsou tak úplně hetero. Vzhledem k tomu, že v televizi a obecně v médiích jim je například podstrkovaná heterosexualita, která je prezentovaná jako jediná možnost, jsou vychovaní v přesvědčení, že si budou muset v budoucnu najít někoho opačného pohlaví, koho si vezmou a budou mít děti a tak dále. Je to něco jako když se v 19. století společnost snažila bojovat proti mužské homosexualitě, s tím, že ženskou sexualitu, přestože existovala, nezmiňovali, protože „pokud ženy nebudou vědět, že taková možnost existuje, nebudou po ní toužit." Je to důvod, proč někteří lidé žijí dlouhé roky v heterosexuálním vztahu, ožení se a mají děti a potom přijdou na to, že jsou doopravdy homosexuálové.

Compulsory sexuality je, jak Chen píše: „a set of assumptions and behaviors that support the idea that every normal person is sexual, that not wanting (socially approved) sex is unnatural and wrong, and that people who don't care about sexuality are missing out on utterly necessary experience.'

Jedna z mých vlastních zkušeností byla ta, když jsem seděla s kamarády a hrála takové ty typické picí hry jako never have i ever nebo truth or dare. V truth or dare si většinou vybírám dare, protože je jednodušší se na chviličku ztrapnit než se snažit odpovědět právě na nějakou otázku, jako kterou jsem dostala, když jsem nakonec pravdu vybrala. Což bylo něco jako jaká je má největší sexuální fantazie nebo jestli jsem někdy měla sexuální fantazii o některým ze svých spolužáků.

Fakt jsem nevěděla, jak odpovědět, a někdo mě uklidňoval s tím, že každý má sexuální fantazie a je to normální. Což je super a naprosto chápu, že se mě lidi snažili uklidnit, že se nemám za co stydět, ale to nebyl můj problém. Protože já vím, že na tom není nic špatného. Jenže já opravdu žádnou neměla. Absolutně žádnou. A pokud jsem o svých spolužácích (nebo o komkoliv) přemýšlela, byly to spíš intrusive thoughts, které spadaly na seznam takových myšlenek jako když jste někde vysoko a najednou si vaše hlava řekne skoč z okna nebo když chcete strčit ruku do ohně. Ta myšlenka možná byla v hlavě, ale rozhodně jsem ji tam nechtěla.

Takže pokus o to mě uklidnit jen vedl k další krizi, navíc snažení se ostatním vysvětlit, že jste nad ničím takovým opravdu nepřemýšleli, bylo složité, protože vám nikdo nevěří.

Nedávno jsem viděla zmínky nějaké studie o tom, co si Briti myslí o reprezentaci LGBTQ+ v médiích a očividně podle dost z nich je celá komunita reprezentovaná až moc. A já se ptám, bitch where? Protože možná máme víc gay lidí zobrazovaných v médiích, ale i tak se jedná hlavně o muže. Dobrá reprezentace například takový leseb nebo obecně wlw vztahů je minimální, navíc spousta dobrých seriálů, které například v poslední pár letech vyšly, byla hned zrušená. Bisexualita je často ignorovaná nebo zobrazená skrz stereotypy a už radši ani nechci zmiňovat zobrazení trans, non-binary, genderfluid a dalších lidí.

Co se týče asexuality, mohla bych spočítat na prstech jedné ruky, kolik dobré reprezentace máme (a pokud k tomu přidáte aromantismus, tak jsme na hodně malých číslech). Přestože nové knihy a nová média pomalu vychází, většina je YA orientovaná a nedostává se jí moc pozornosti. A tak bych ráda některé zmínila. Alice Oseman, nám dává spoustu postav nacházející se na aroace spektru. Loveless má aroace postavu, Aled z Radio Silence je demisexuál, Tori ze Solitaire je mám takový pocit asexuálka a teď nám v seriálu přibyde i Isaac.

Nedávno jsem se dozvěděla, že Raphael z The Mortal Instruments je ace, což mě najednou inspirovalo si ty knihy přečíst znovu, jelikož jsem o tom vůbec nevěděla. Na druhou stranu, podle všeho se tohle ale dozvíme o dost později, což je docela škoda. BoJack Horseman má očividně jednu z nejlepších ace reprezentací. A nedávno vyšlo Heartbreak High, které má taky ace postavu. A pokud počítáme tu jednu holku v Sex Education, která je tam tak na minutu.

Kde jsem ale doopravdy našla nejlepší reprezentace? Fanfikce. Pokud mě někdo sledujete na Instagramu, zjistíte, že jsem se ponořila hluboko do Marauders fanfikcí a už mě z nich asi nikdy nedostanete, protože je to tak úžasné a inkluzivní safe místo (okay, ne úplně, nedávno jsem se dostala na divnou stranu TikToku a jen se nasrala), kde se konečně cítím reprezentovaná. Jedna z nejlepší ace postav? Evan Rosier v Just Lovers (tímto se všichni pokloňte našemu králi a zachránci zeppazariel, děkujeme... ne vážně, určitě si doporučuji jeho díla přečíst, sama se o Harryho Pottera vůbec nezajímám, ale tohle je úplně jiný svět a je to kurva dobrý). A Sirius v Crimson Rivers je demisexual! Nemáte zač. I když, Crimson Rivers bych četla jen na vlastní nebezpečí, protože vás to emočně zničí.

Jak už jsem ale řekla, spousta z toho je orientovaná hlavně na YA lidi a v médiích pro dospělé tahle reprezentace bohužel bolestně chybí a celé to jen podporuje představu, že asexualita je fáze, kterou dokážete přejít. Že jen potřebujete najít toho pravého partnera a už se tak nebudete cítit. Že z toho vyrostete.

Chen poté rozebírá asexualitu ještě víc do hloubky například v kontextu s rasou a mluví o tom, jak je asexualita ještě větší tabu například v černošských komunitách, kde jsou ženy často sexualizované nebo například dává jako kontext asijské muže, kteří jsou společností zase často desexualizovaní.

Také se pouští do genderu, feminismu, rozebírá zkušenosti lidí s postižením a jak je v některých případech asexualita stále brána jako nemoc. Také víc rozebírá aromantismus, tedy když člověk necítí romantickou přitažlivost, nebo mluví o tom, jaké jsou allo x ace vztahy.

Jeden z dalších důležitých témat, je poté také „consent" a to, jak je celé tohle téma mnohem víc komplexnější, než že se před sexem někoho zeptáte, jestli s tím souhlasí a když řekne ano, můžete si najednou dělat, co chcete. Chen píše: "The process of consent should be more like developing a friendship than signing and employment letter."

Jednou jsem někde viděla, že existuje aplikace, kdy lidé, co spolu chtějí mít sex jakoby otisknou svůj prst a podepíšou jakýsi souhlas, čímž bude jasně dané, že s tím, co se stane budou v pořádku. Jenže consent je hlavně o komunikaci, o tom dávat pozor a snažit se vnímat i neverbální řeč. Pokud vám někdo v průběhu řekne ne, nebo abyste přestali, tak kurva přestanete, i kdyby s tím nejdřív souhlasili jakkoliv. Stejně tak pokud cítíte, že váš partner není moc nadšený nebo například přestal spolupracovat, zastavíte se a zjistíte, jestli něco není špatně.

Další věc, která je fascinující, je samotný přístup LGBTQ+ komunity k asexualitě. Nejenže podle některých do komunity nepatří, protože asexualita není dostatečně utlačovaná a není to pádný důvod, proč v ní být (doufám, že tahle esej podloží, že je to přesně naopak), ale také ji někdo nebere vážně a odmítá věřit, že existuje. Asexualita je často stále považovaná za nemoc nebo symptom nějaké nemoci (a hej, jasně, vaše libido může být ovlivňované léky nebo nemocí, ale někdy prostě sex nechcete a není v tom nic víc) anebo si ostatní myslí, že si lidi jen vymýšlí a vymlouvají se. Na druhou stranu, LGBTQ+ komunita si často jde sama proti sobě, což je vidět na přístupu k bisexualitě nebo té šílené transfobii, která všude panuje. A taky jsem nedávno viděla něco jako že A v LGBTQIA znamená „ally". Ano, pojďme prosím vyhodit všechny aro, ace a agender lidi a místo toho přijmout allies. Make it make sense.

Jen tohle je jasný důkaz, že asexualita a aromantismus do této komunity patří. Velké procento ace lidí je k sexu často donucené proti vlastní vůli. Vzhledem k tomu, že je všem vnucované, že sex je normální, po sexu musí každý toužit, že vztah bez sexu je o ničem a že pokud jste sex neměli delší dobu, je na tom něco špatně, ace lidé často se sexem souhlasí, přestože doopravdy po ničem takovém netouží a můžou toho později dost litovat.

Naprosto nesnáším takové ty zajeté vtípky o tom, jak si ženy (a mohla bych ještě dlouho mluvit o tom, jak je tohle zaměřené hlavně na ženy) ve vztahu často vymýšlí, proč nemít sex se svým partnerem, jakože takové to, že je bolí hlava a jak jsou z toho muži hrozně moc ublížení. Takže bych jen chtěla zopakovat:

Jakýkoliv důvod, proč nechcete sex je dobrý důvod. A i důvod, že nechcete sex je jediný důvod, který vám stačí.

Chen přesně o tomhle mluví, a protože spousta lidí, co tohle čte je nejspíš mladší než já, ráda bych nyní zaujala pozici vaší velké sestry a dala vám několik rad. Nikdy se nenuťte do sexu, pokud ho nechcete. Nikdy se nenuťte, protože vám společnost řekla, že ti, kdo nemají sex jsou divný a trapní. Že už vám je tolik a tolik let a všichni kolem vás už sex měli a v tuhle chvíli byste to už měli mít za sebou. Nikdy se nenuťte do sexu, protože to po vás váš partner vyžaduje, a protože se chce uspokojit: má ruku, určitě si s tím dokáže poradit. Pokud máte jen trochu špatný pocit, vycouvejte z toho... v jakékoliv fázi.

A pokud na vás za to bude někdo naštvaný, pošlete je do prdele.

A to stejné platí i z opačného konce. Nikoho nenuťte proti jeho vůli a respektujte jejich rozhodnutí.

....

Opravdu toužím po tom být schopná psát eseje do školy takhle rychle, protože by mi to neskutečně zlehčilo život. Upřímně toho mám o asexualitě a obecně o jakékoliv sexualitě hrozně moc co říct, ale tohle bylo zprvu zamýšlené jako recenze a trochu víc informační okénko o asexualitě.

Můj závěr je takový, že ACE je skvělá knížka a určitě bych ji všem doporučila. A i když si ji nepřečtete, doufám, že tahle esej vás trochu víc informovala o asexualitě, protože je to hrozně moc potřeba. Je mi 23 a po roce, kdy jsem to o sobě tak nějak tušila, ale nechtěla jsem si to přiznat, jsem si konečně uvědomila, že na asexuálním spektru opravdu jsem. Reprezentace je důležitá, protože kdybych měla takové informace někdy v sedmnácti, nebo v šestnácti, necítila bych se tak špatně, protože jsem tehdy neměla na nikoho crush, protože jsem se zoufale nesnažila nikoho najít a dohromady jsem políbila tak jednoho člověka... nebo že existoval důvod, proč mě sex nikdy moc nezajímal a proč mi vlastně bylo úplně jedno, s kým bych se poprvé vyspala, hlavně, abych to měla za sebou. Kdybych to věděla, možná bych na sebe neměla tak velké nároky a netlačila se do něčeho, co jsem doopravdy nechtěla. A přestože si občas nejsem s tím vším jistá a často o sobě pochybuji, sexualita je fluidní a pokud za pár let zjistím, že na ace spektrum nejsem, tak to nic nemění.

Takže jo, asi tak. A pokud píšete nějaký příběh a chcete mít v příběhu nějakou rozmanitost, určitě zkuste zakomponovat nějakou aro nebo ace (anebo aroace) postavu (ale trošku si o tom vyhledejte) a třeba to někomu pomůže. Přísahám, že jakákoliv dobře zobrazená ace postava se stane mou nejoblíbenější postavou ever a budu k ní neskutečně emočně vázaná.

Čímž bych chtěla nakonec říct, že příběh, který momentálně píšu, bude mít ace hlavní postavu! Jéj!

A jako takové ukončení bych sem chtěla vložit poslední citát z knihy:

"The goal of ace liberation is simply the goal of true sexual and romantic freedom for everyone. A society that is welcoming to aces can never be compatible with rape culture; with misogyny, racism, ableism, homophobia and transphobia; with current hierarchies of romance and friendship; and with contractual notions of consent. It is a society that respects choice and highlights the pleasure that can be found everywhere in our lives."