„We were like gods at the dawning of the world, and our joy was so bright we could see nothing else but the other."

Jsem si jistá, že není skoro nikdo, kdo by o převyprávění Homérovy Illiady ještě neslyšel. Madeline Miller sleduje cestu řeckých princů Patrocla a Achilla od dětského přátelství přes opatrná vyznání lásky až k posledním společným létům, kdy oba ve válce o Troju naplňují proroctví bohů.

Upozornění: Předpokládám, že většina z nás si nějaké útržky z řeckých bájí a pověstí a hodin literatury pamatuje, takže nebudu chodit po špičkách kolem osudů hlavních postav. Knihu jsem četla v angličtině a upřímně, zas tolik si Illiadu nepamatuju, takže je možné, že do češtiny budu některá jména trochu komolit.
Varování: násilí, erotické scény
Doporučený věk: 15+

Nebudu lhát, měla jsem ohledně téhle knihy celkem vysoká očekávání. Ze všech koutů internetu na mě skákala pětihvězdičková hodnocení, zvěsti o rozpuštěném inkoustu na mokrých stránkách a vážně krásné citace. A možná za to mohla právě ta očekávání, možná to, že jsem věděla, že Patroclus i Achilles zemřou, ale zkrátka jsem byla maličko zklamaná. A nebrečela jsem – což bylo nejspíš to největší zklamání.

My father was a king and the son of kings, začíná Patroclus své vyprávění. Už od mala jím i jeho slaboduchou matkou otec opovrhoval – nebyl dostatečně silný ani rychlý, aby se mohl zúčastnit her, nebyl dostatečně zajímavý a urostlý, aby se mohl ucházet o ruku dcery krále Thyndarea. Hádám, že nakonec pro něj bylo určitým osvobozením, když Patroclus v sebeobraně a panice strčí do jednoho z urozených chlapců v království, a ten zemře. Trestem, který si za čin rodina zemřelého žádá, je buďto smrt, nebo vyhoštění, a Patroclus se jako exulant stěhuje do země krále Pelea.

Tam se jako desetiletý setkává s princem Achillem, kterému v žilách koluje božská krev jeho matky, bohyně moří Thetis, a který si tichého a odstrkovaného Patrocla zvolí jako svého společníka.

Patroclovi Achilles učaruje, v nádherných slovech popisuje jeho tvář, zlaté vlasy, voňavé plosky bosých nohou, jeho hru na lyru, jeho smích a způsob, kterým mluví, a na několik kapitol jsem se do Achilla zamilovala i já. Stanou se nejlepšími přáteli a i přes nevoli Achillovy matky jsou nerozlučitelní. Tak nerozlučitelní, že když král svého syna vyšle do učení ke kentaurovi Chironovi, Achilles na Patrocla v půli cesty čeká, protože ví, že Patroclus bez něj sám v paláci nezůstane.

Právě část, kdy žijí Patroclus s Achillem v jeskyni s Chironem, byla mou nejoblíbenější. Miller popisuje ubíhající roční doby, ubíhající léta, to, jak Patroclus poznává sám sebe a své touhy, jak poznává Achilla a jeho tělo. Oba chlapci dospívají, stále v nich však zůstává dětská hravost a naivita, učí se lovu, sběru bylin, přírodním cyklům a lékařství a Achilles je poprvé postaven před pravdu, kterou obnáší jeho prorokovaná sláva – je nejlepším z řeckých mužů, aristos achaion, a až se svět doslechne o jeho nadlidské rychlosti a odolnosti, každý ho bude chtít do své armády.

Ten moment přijde pro Patrocla až příliš brzy, jakkoli se Achillova matka snaží synově vstupu do války zabránit. Tehdy také Achilles poznává první ze svých slabostí – je příliš důvěřivý. Matka ho před hrozbou války unese na ostrov Scyros, kde ho donutí oženit se s místní princeznou a žít vedle ní v přestrojení za ženu s příslibem, že se Patroclus dozví, kde je.

A já vím, že tahle část byla nejspíš canon, když mi tak dovolíte Illiadu označit, ale kapitoly na Scyru mě neskutečně vytáčely. Deidameia s Achillem otěhotní, a Patroclus má pocit, že jí za něj něco dluží – což se bude v budoucnu opakovat častěji, než by se mi líbilo. Ona však o jeho omluvy ani konejšení nestojí, raději se s ním vyspí a druhý den odjede. A já nevím, jestli se Patroclus potřeboval ujistit, že je opravdu gay (poté, co asi 150 stránek opěvuje Achillovy nohy – vážně, ten kluk má foot fetish), ale ta scéna mi přišla zbytečná a zkrátka nikomu nic nepřinesla, pokud nepočítáme můj vztek.

Nicméně, jak už to v řeckých tragédiích bývá, převlékání se do ženských šatů příliš mnoho lidí na příliš dlouhou dobu neošálí, Achilles je odhalen Odysseem a Diomedem a kvůli svému kousku donucen připojit s k armádě krále Agamemnona ve válce o Troju. Se znalostí proroctví – Achilles se stane hrdinou, ale z války už se nevrátí – se k němu Patroclus připojuje.

„It was that moment, perhaps, that our lives changed. Not before in Scyros, nor before that still, on Pelion. But here, as we began to understand the grandness, now and always, that would follow him wherever he went."

Byl to i moment, kdy jsem začala víc přemýšlet nad vztahem mezi Patroclem a Achillem, který se téměř slepě žene za vidinou slávy, lační po uznání nejen svých mužů, ale i ostatních králů a princů, vyžívá se ve svých schopnostech, kterým se nikdo jiný nevyrovná, a každý večer Patroclovi vypráví o mužích, které na pláních před Trojou zabil.

Zatímco Achilles získává mezi muži uznání, větší než samotný velitel všech řeckých vojsk, král Agamemnon, Patroclus nachází své místo v lékařském stanu a po boku Briseis, Achillovy zajatkyně, kterou učí řecky výměnou za znalosti o místních bylinkách. Brzy zná téměř všechny muže z Achillova pluku, na což Achilles zareaguje: „There are too many of them. It's simpler if they just remember me."

A já jsem musela přemýšlet, čím že je vlastně Patroclus tak jiný, proč na jeho názoru, na něm samotném záleží, zatímco ostatní pro Achilla zůstávají jen masou, která ho doprovází na bitevní pole. Protože zhruba po deseti letech, které od dětství strávili spolu, už pro mě láska nebyla dostatečně dobrým důvodem. Zkrátka jsem nemohla přijít na to, proč ho tenkrát přijal za svého společníka, proč chtěl, aby s ním šel k Chironovi. Proč vlastně Achilles Patrocla miluje.

Achilles se dostane do konfliktu s Agamemnonem, který je podobně jako on sám, přestože by si to nikdy nepřipustil, posedlý svým vlastním obrazem, svou vlastní slávou, a rozhodne se nechat si vzít svou chráněnku Briseis, aby Agamemnona v očích mužů ukázal v tom nejhorším světle. Přestože ví, že ji Agamemnon znásilní. Přestože ví, že je Patroclovou dobrou přítelkyní. Zároveň s tím svou armádu stáhne z boje a odmítá se zapojit zpátky do války, dokud se mu Agamemnon neomluví – Agamemnon nehodlá nic dělat, dokud se mu neomluví Achilles. A právě v tu chvíli u Patrocla zvítězí přátelství s Briseis nad láskou k Achillově slávě, v krevní přísaze prozradí Agamemnonovi Achillův plán a výměnou žádá pro Briseis bezpečí.

Ať už Achilla přemlouvá Odysseus, Patroclus, jeho vlastní rádci, odmítá se vrátit do války. Chce Agamemnonovi a jeho mužům dokázat, že si ho dostatečně nevážili, a že není možné Troju dobýt bez jeho přispění. Mezitím však víc a víc mužů umírá, fronta se posouvá stále blíž k řeckému táboru a Trojanům se dokonce podaří spálit několik řeckých lodí. V zoufalství Patroclus přesvědčí Achilla, že pokud se na bitevní pole vydá v jeho brnění, Řekové si uvědomí jeho cenu a Trojané znovu dostanou strach.

Samozřejmě, jak už to v řeckých tragédiích bývá, nic nejde podle plánu, a hádám, že je to Thetis, která na tu dobu Patroclovi propůjčí sílu a rychlost, aby ochránila Achillovu slávu a pověst. Božský vliv si však pohraje s Patroclovou myslí, v halucinaci spadne, ztratí svou helmu a v šoku nikdo nezastaví Hectora, když napřáhne své kopí.

Zatímco Patroclus byl celou dobu připraven na Achillovu smrt, Achilles v opojení vlastní slávou nikdy nepomyslel na nebezpečí války a možnost, že se Patroclus z pole nevrátí. Upřímně jsem cítila jisté zadostiučinění, když několik dnů ve své posteli objímal Patroclovo hnijící tělo a modlil se za svou vlastní smrt. Podle proroctví zabije Hectora a brzy na to je sám skolen.

Konec byl smutný, ale trochu jiným způsobem, než jsem čekala. Dva roky před Patroclovou smrtí se objevilo proroctví, že ještě před Achillem do dvou let zemře nejlepší z jeho mužů. Nedivím se, že Patrocla nenapadlo, že by to mohl být on, opět ale žasnu nad Achillovou arogancí, když to nenapadlo ani jeho. Patroclus byl oblíbeným mužem v táboře, zachraňoval zajatkyně před znásilněním, zachraňoval životy. A nakonec je to opravdu jen Achillova sláva, co po obou z nich zůstane. Kvůli nesouhlasu Achillova syna, kterého vychovala Thetis, se nikdo neodváží splnit Achillovo přání vytesat pro ně dva společný pomník, a Patroclus dlouho putuje jako ztracená duše po opuštěných pláních před zpustošenou Trojou. Nakonec je to Achillova matka, která si vyslechne všechna vyznání Patroclovy lásky k Achillovi, a dopřeje synovi strávit věčnost po boku své lásky.

Kniha se jmenuje The Song of Achilles, Píseň o Achillovi, a tak by mě asi nemělo překvapovat, že je Patroclus jen drobnou postavičkou, která vlastně nikoho nezajímá, když už jí neopovrhují. Ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že teprve po jeho smrti si Achilles uvědomil, že ho ve svém životě bral jako samozřejmost, že teprve tehdy si uvědomil, že válka nebyla jen o něm a že věčná sláva je vedle života bez Patrocla ničím. Zkrátka mi přišlo, že v posledních letech si Achilles Patrocla nezasloužil.

Mezi dějem a postavami vždycky preferuji charaktery, které se vyvíjejí, přesto mě vyprávění chytlo a až do poslední stránky nepustilo. Madeline Miller to se slovy umí a nad některými z Patroclových myšlenek i rozhovory s Achillem mi pukalo srdce. Také mě příjemně překvapilo, že se nebála Patroclovu a Achillovu lásku popsat se vším všudy, nebyly to jen nenápadné pohledy přes helmu a nevyřčené myšlenky, ale spousta doteků, polibků a slibů. A nakonec foreshadowing – příběh jsem víceméně znala, přesto téměř žádná věta a scéna (snad kromě Scyru, ale o tom už nechci mluvit) nebyla samoúčelná, všechny události do sebe zapadaly jako puzzle, a ani ve víru řeckých pověstí a mýtů jsem se nikdy necítila jako čtenář-hlupák. Snad jediná věc, která mě kromě Achillovy arogance a zaslepení v posledních letech mrzí, byl fakt, že Patroclus Achilla znal z her, které pořádal jeho otec, když mu bylo pět. Je to maličkost, ale přála jsem si, aby mu Patroclus připomněl, že ten malý kluk, který mu předával korunu z olivových větví, byl on.

Když to vezmu kolem a kolem, je to opravdu kvalitní literární dílo, čte se snadno, přesto máte pocit, že v rukou držíte tisíce let starý text, a ze stránek doslova proudí Patroclova láska k Achillovi. Nenajdete tu moc sympatických postav – co jsem stihla vypozorovat, většina čtenářů nenávidí Pyrrha, Achillova syna, já jsem upřímně nejvíc nenáviděla Agamemnona, protože na rozdíl od něj je dospělým mužem a nevychovala ho zapšklá bohyně, která nenávidí Achillova milence; a ve finále jsem Odysseovi přála celou tu šílenou cestu domů na Ithacu –, ale chytlavě napsaný děj, nádherné popisy a zajímavé rozhovory to vykompenzují. Myslím, že za pár let si příběh Patrocla a Achilla přečtu znova a třeba se na ně budu dívat zase trochu jinak. A vlastně se na to docela těším.