Hermionino těhotenství se blížilo ke konci a termín měla už za pár dní, takže tašku s oblečením měla sbalenou u dveří. Většinu času trávila na zahradě povídáním si s matkou. Bylo to zvláštní vidět ji takhle uvolněnou. Pokojíček pro malého byl již několik týdnů připravený. Tmavě modře vymalované zdi, na nich žluté hvězdy, houpací křeslo, plyšové hračky, přebalovací pult a spousta dalších věcí. Samozřejmě nesměla v pokojíčku pro malého chybět knihovna. Nebylo by to ono, kdyby si vševědka Hermiona neprosadila knihovnu. Otevřel jsem si vlastní lékouzelnickou praxi. Kdyby náhodou začala Hermiona rodit, jsem domluvený s matkou, že ji přepraví do porodnice a já tam přijedu. Samozřejmě, že se mi představa hodit takovou zodpovědnost na moji matku nelíbila. Tím nechci říct, že by matka byla nezodpovědná, ale měl bych to být já, kdo se o svou milovanou postará. Když jsem se vrátil po celém dni z práce, našel jsem Hermionu jak spokojeně oddechuje na gauči v obýváku. Sam seděl v křesle a zaujatě si četl nějaký mudlovský román. Kývl jsem na pozdrav a Sam mi odpověděl. Potichu jsem přešel do vedlejší místnosti, kde jsem zaslechl nějaký hluk, tudíž jsem předpokládal, že se tam nachází matka.

„Ahoj mami," pozdravil jsem. Stále si nemohu zvyknout na oslovení mami. Otec mi dlouhé roky vštěpoval úctu vůči rodičům, a pokud jsem si dovolil se jen malinko vzepřít otcově rozhodnutí přišel trest. Nikdy jsem nevěděl, zda budu pouze bit nebo zda budu potrestán cruciem. Matka si všimla jak se tvářím.

"Co se děje," zeptala se smutně matka a sáhla mi na rameno. Ponořený ve svých vlastních myšlenkách jsem ucukl. Matce má reakce samozřejmě neutekla.

"Nic," odpověděl jsem možná až příliš prudce. Hned jsem si uvědomil mou přehnanou reakci. Chtěl jsem se matky zeptat, zda mě otec vůbec někdy měl rád, nebo zda jsem pro něj byl pouze zklamáním, jak mi rád připomínal. Ve chvíli, kdy jsem se konečně překonal a rozhodl jsem se jí zeptat zaslechl volání Sama.

"Draco!! Mia!!" to mi stačilo, abych nadpozemskou rychlostí doběhl do obýváku.

„Asi rodím..." vydechla Hermiona. Na tento okamžik jsem se připravoval několik měsíců a stejně jsem připravený nebyl. Okamžitě jsem začal panikařit. To přeci nemají Malfoyovi ve zvyku.

„Máš sbalené věci? Bolí to? Není ještě na světě? Dýchej, jak tě to učili..." běhal jsem kolem Hermiony a šílel. Z ničeho nic mi přiletěla facka. Byla od mámy. Hermiona se křečovitě zasmála. Nevím co jí na tom, že mám strach a že mi matka jednu natáhla, přišlo vtipné, ale budiž.

„Seber se Malfoy! Okamžitě jdi Hermioně pro tašku. Počkáme u dveří a hni sebou!!" okřikla mne matka, jako malé dítě, ale poslechl jsem ji. Vyběhl jsem schody, jak nejrychleji jsem uměl. Než se matka s Miou oblékly, byl jsem připravený. Myslel jsem, že musím dostat infarkt. V mém hrudníku momentálně explodoval ohňostroj emocí. Měl jsem šílený strach, co když se něco nepovede a přijdu o Hermionu nebo a malého. Současně jsem byl šíleně nervózní, budu dobrý táta? Poslední pocit, jsem chvíli nemohl rozeznat, dlouho jsem ho necítil. Po pár vteřinách jsem si vzpomněl. Byla to pýcha. Byl jsem neskutečně pyšný na Miu, jak to všechno s klidem zvládá, na matku jak dokázala hodit všechno za hlavu a také na sebe. Následník rodu. Je sice faktem, že náš rod už v kouzelnickém světě téměř nic neznamená, ale i tak. Další Malfoy, který bude mít možnost očistit náš rod.

Dojeli jsme do porodnice, kde si Miu přebrali sestřičky a mne s matkou usadili na chodbu. Čekání mi přišlo nekonečné. Mezi tou dobou dorazili Potterovi, Weasleyovi a vlastně všichni. Bylo zde zvláštní ticho. Ne úplné, ale takové zvláštní. Takové očekávání něčeho nového.

„Dobrý den, já jsem porodník vaši manželky. Paní...Malfoyová?" zeptal se lékař. Zvedl jsem hlavu a podíval jsem se umučeným výrazem na lékaře. Na chvilku jsem měl pocit, že se zatvářil potěšeně. Opovržení se ale během vteřiny změnilo na profesionální výraz lékaře. Když si lékař uvědomil, že se netvářím nadřazeně, povzbudivě se usmál.

„Ano. Paní Malfoyová. Můžu ji ještě vidět?" lékař se pousmál a kývnul směrem k pokoji, kam ji odvezli po příjmu. Vešel jsem do pokoje, kde Mia ležela napojená na spoustu přístrojů s odhaleným bříškem.

„Ahoj lásko, jak ti je?" pohladil jsem ji po tváři. Mia se usmála a naznačila, ať se rozhlédnu kolem sebe. Rozhlížel jsem se a nechápal jsem co tím myslí. Najednou jsem si uvědomil, že tohle není asi prostředí, ve kterém chce člověk trávit čas.

„Promiň. Jsem idiot. Chceš něco donést?" chtěl bych ji strašně ulevit. Mia zakroutila hlavou.

„Buď tu semnou..." zažadonila Hermiona. Nemohl jsem ji odmítnout.

„Jasně, to není problém. Dokud nebudu muset odejít tak tu s tebou budu a počkám pak na chodbě," zjevně jsem nepochopil, co chtěla Mia říct.

„Chci, abys tu semnou byl celou dobu. Chci, abys ho držel první, až se narodí," v tu chvíli mi došlo, že chce, abych byl u porodu. Nebyl jsem si jistý, zda to zvládnu. Jen jsem kývnul. V tu chvíli přišla další kontrakce. Hermiona mi stiskla ruku a já myslel, že mi ji zákonitě musí rozdrtit. V tu chvíli vešla do pokoje sestřička, která se zasmála, když viděla můj ublížený výraz. Hned na to Mia mou ruku pustila a já si mnul bolavou ruku.

"Promiň," usmála se omluvně Hermiona. Sestřička zkontrolovala přístroje a zapsala hodnoty do karty. Jako lékouzelník jsem věděl, co všechna ta čísla znamenají, ale nechtěl jsem se motat lékařům a popravdě, jsem na to co znám a umím úplně zapomněl. Chytil jsem svou ženu za ruku a čekal jsem, co bude dál. Ani ne minutu po tom přišla další kontrakce. Když jsem odhadl přibližný čas mezi jednotlivými kontrakcemi, který byl méně než tři minuty, tak mi bylo jasné, že porod přijde každou chvíli.

"Tak paní Malfoyová, můžeme se do toho pustit. Jste připravená?" zeptal se lékař, který právě vešel do pokoje. Hermiona na něj vyděšeně zírala, ale nejistě přikývla. Lékař se usmál.

"Pane Malfoy vy jste připravený?" smál se lékař, když viděl můj výraz. Muselo mu nejspíš připadat, že vrhnu.

"No připravený rozhodně nejsem, ale pojďme do toho," snažil jsem se nezpanikařit a neutéct. Lékař přistoupil k Mie. Zakryl vše tak, aby jisté partie zůstaly zakryty.

"Tak Hermiono, až řeknu, tak zatlačíte...teď!" řekl lékař klidně. V tu chvíli jsem měl pocit, že Hermiona musí umřít.

"Ty kreténe, já tě nenávidím. Jak jsi mi mohl něco takového udělat!" křičela na mě. Díval jsem se na ni s otevřenou pusou a nevěděl jsem co dělat.

"Pane Malfoyi, to je běžná reakce na bolest. Musíte ji podpořit. Uvědomte si, že vám rodí syna," podpořila mne sestřička. Usmál jsem se na ni chápavě.

"Lásko to zvládneš. Mysli na našeho chlapečka," snažil jsem se být na Miu milý.

"Drž zatraceně klapačku Malfoyi," zaječela na mě Mia. Věděl jsem, že je Hermiona jednou z nejstatečnějších čarodějek na světě, ale nepřestával jsem žasnout nad tím, jak to zvládá. Najednou rozumím tomu, co jsem četl v knížkách. To jak si má muž vážit své ženy pochopí až když mu porodí dítě. Najednou mne z mých vlastních myšlenek vyrušil pláč. Pláč mého syna. Sestřička malého zabalila do deky a dala mi ho náruče.

"Gratuluji," usmál se lékař a věnoval se Hermioně. Ztratil jsem slova. V životě jsem neviděl nic tak nádherného jako můj syn. Malý Malfoy. Díval jsem se na něj jako na zázrak, vždyť to zázrak je. Z očí se mi kutálely horské slzy. Slzy štěstí. Nevěřil jsem tomu, že se někdo jako já stane tátou.

"Lásko, ukážeš mi ho?" zeptala se pobaveně Mia. Úplně jsem zapomněl, že tam je. Je to hloupé, ale opravdu jsem na to nemyslel. Podal jsem jí našeho chlapečka. Usmívala se a já věděl, že přesně tento okamžik je definicí štěstí.

"Jak se bude malý jmenovat?" zeptala se mile sestřička. Najednou mi došlo, že jsme to nerozhodly. Samozřejmě, že jsme se o tom bavili, ale pevně jsme se nedohodli. Než Mia odpověděla, sestřička malého umyla a oblékla.

"Scorpius Hyperion Malfoy," usmála se Hermiona. Sestřička mi vrátila mého syna do náručí. Nemohl jsem se na něj vynadívat.

"To je zvláštní jméno," konstatovala zamyšleně sestra.

"Scorpius, protože má matka se narodila ve znamení štíra, Hyperion podle jednoho z řeckých titánů, který je otcem boha slunce a Malfoy po svém otci," vysvětlila Mia sestřičce. Ta na ni jen zírala s otevřenou pusou.

"Ty musíš i na porodním sále všechny poučovat, že?" zeptal jsem s pověstným malfoyovským úšklebkem na rtech.

"Ano. Jdi ukázat Scorpa našim přátelům," vydechla Mia a začala pomalu usínat. Vydal jsem se tedy s naším pokladem na chodbu.