Pach výkalů, shnilého jídla a odpadků už musel dlouhé týdny trápit obyvatele malého panelového domu na pochmurném sídlišti. Lidé věděli, že jejich byty nejsou nejluxusnější, nejnovější, nejkrásnější a nejčistější, ale zápach z bytu D4 byl nesnesitelný. Pěsti místních mnohokrát tloukly do dřevěných dveřích s popraskaným lakem.

Bouchání na dveře se rozléhalo celým třípokojovým bytem. Všude po bytě se válelo mnoho odpadků, švábi a krysy hodovali na hostině, kterou jim majitel domu připravil a nebáli se ani toho, aby ochutnali část majitele.

Neuvěřitelně hubený muž s papírově bílou pokožkou, propadlými tvářemi a mastnými cáry hnědých vlasů se choulil v rohu u topení v místnosti, která dříve bývala jeho ložnicí. Zapáchal snad ještě více než jeho byt, třásl se jako osika a nepřetržitě drmolil nesmyslná slova, kterým nebylo rozumět.

Kostnaté ruce se mu třásly, překrýval si jimi rudohnědé oči s krvavě podlitým bělmem a přitom zrakem nepřetržitě sledoval, jak se k němu blíží obrovské krysy.

Chtěl před nimi utéct, ale nebyl na to dostatečně silný, aby se zvedl a udělal to. Mohl se jenom vpíjet strachy do zdi, brečet a prosit krysy, aby ho nechaly být.

Tmavě hnědí hlodavci však pokračovali k polomrtvému muži. A pak se první zakousl do palce na jeho levé noze.

Alexis Maxvell, dříve pohledný třicátník, pracovník neziskové organizace zakřičel bolestí. Kousl se do jazyka, aby ovládl bolest, ale nepomáhalo to.

Další krysa se zakousla do jeho lýtka.

Další výkřik bolesti.

Sousedé ještě usilovněji bouchali na dveře a křičeli, aby jim Alexis otevřel.

Pět krys najednou lezlo po polomrtvém muži, snažili se sežrat jeho maso a možná by se jim to i povedlo, kdyby najednou muž nezakřičel.
„Rashomon! Rashomon! Rashomon!"

Ač se muž snažil křičet, z jeho úst vycházelo pouze šeptání záhadného slova.

Mělo to však účinek. Krysa lezoucí po jeho hrudníku ztuhla, přestala dýchat a svalila se na zem, jako kdyby byla pouze plastovou hračkou. Ta, co se snažila ukousnout Alexisův palec zapištěla bolestí předtím, než se její orgány a zbytek těla rozprsknul o blízkou postel. Hlodavec, který pro změnu lezl po Alexisových nohou, potkalo zlomení vazu. Ani si nemohl uvědomit, že je mrtvý.

Zbylé dvě krysy se daly na útěk do kuchyně, kde zřejmě bylo plesnivé jídlo ještě z doby, kdy byl Alexis schopen jíst.

Krize byla zažehnána. Nervózně povytáhl levý koutek, schoulil se do pevného klubíčka, zbylé cáry svých vlasů zaťal do pěstí a pokusil se je vyrvat jako ty ostatní. Nešlo to, neměl sílu.

„Ra-Rashomone... Jsi-jsi tu?" vykoktal ze sebe zesláblým hlasem. Z rudě podlitých očí se mu vyvalilo několik slz. Nikdo neodpovídal. Bál se, že ho jeho sluha a společník opustil.

„Jsem zde, můj pane," ozval se hlas. Hluboký, melodický hlas, který nešlo přiřadit k nikomu v místnosti, protože až na Alexise Maxvella tam už nikdo nebyl.

Bušení na dveře konečně utichlo.

„Dě-děkuji za ty krysy," hlesl Alexis ještě slabším hlasem.

„Nemáte zač, můj pane," odpověděl ten hlas.

Nastalo ticho, které prolomilo až pištění krys, které se rozhodly zkusit své štěstí již podruhé. Před hromadu oblečení a odpadků se kradly k slabému muži, který bolestí zavzlykal.

„Stačí slovo, můj pane, a zbavím Vás problémů," zazněl opět ten hlas.

On to věděl. Stačilo zašeptat a ten hlas splní jeho přání. Ale byl tak slabý.

„Můj pane?" otázal se hlas.

Alexis Maxvell otevřel podlité oči, které se snažil od posledního útoku krys držet zavřené. Zoufale se podíval na obrovské hlodavce, zvedl vyhublou paži plnou škrábanců, které si sám způsobil, ukázal na hejno krys a pronesl jedno tiché: „Rashomon."

Několik krys dopadlo stejně nepěkně jako ty minulé. Maličké orgány se rozprskly o všudypřítomný nepořádek a kousek střeva dopadl dokonce i na Alexisovo koleno. Neměl však chuť setřást ho ze sebe. Zbytek krys skončil do sekundy se zlomeným vazem nebo rozdrcen.

Žádná krysa už nepřišla. Alexis se mohl odebrat k nepohodlnému spánku. Než však usnul, šeptal stále dokola: „Rashomone... Rashomone..."

Probudilo ho mlácení do dveří jeho bytu. Leknutím nadskočil, namáčkl se více na vařící topení, roztřásl se a ještě rudějšíma očima sledoval prohýbající se dveře bytu.

Křičeli na něho policisté. Chtěli, aby jim otevřel dveře, ale on nebyl schopný zvednout se ze země. Nohy mu vypověděly službu už před čtyřmi dny. Asi. Nepamatoval si, kolik dnů už uběhlo.

„Otevřete!" křičeli ti za dveřmi.

„Ne... Ne... nemohu," šeptal třesoucí se Alexis.

„Můj pane," oslovil ho opět tajemný hlas.

„Oni... Oni mě zavřou. Budou mě mučit. Zabijí mě! Ra-Rashomone... Pomoz mi!" žadonil se šklebem Alexis svého sluhu.

„Můj pane, proneste to slovo," odpověděl klidně.

Alexis to slovo pronesl už tolikrát, že nebylo možné, aby ho zapomněl. Zauzloval se mu však jazyk, nemohl mluvit. Mohl jenom sledovat, jak se dveře jeho bytu prohýbají pod náporem, který na ně vyvíjeli ti venku a jak se nakonec tříští.

Zahlédl jenom dvě postavy v černé uniformě, než se jeho jazyk rozuzloval a on tak mohl konečně říct to slovo.

„RASHOMON!"

Tentokrát ho však nezašeptal, ale zakřičel.

Starým panelovým domem se kromě zápachu odpadků, výkalů a shnilého jídla roznesl také pach roztržených orgánů, které se obalily do cárů z černých uniforem, obyčejných džínů, tepláků, šatů a cárů, které měl Alexis na sobě až do poslední sekundy, kdy poprvé a naposledy pohlédl do rudě planoucích očí.