„Emichi zkouší, umíš to?" ozval se hlas z poza Cory, jakmile dosedla do volné lavice.

Okamžitě se otočila po hlase ignorujíc Rashomona, který neustále omílal jméno „Emichi" jako zaseknutá deska. Se zamračeným výrazem se podívala na mladíka, který už dokázal složit své vysoké atletické tělo do lavice. Podpíral si bradu o dlaň a s nezájmem listoval sešitem matematiky, jako by hledal něco zajímavého. Matematika však zajímavá nebyla.

„A to proč?" nechápala. Nikdy nezkoušel. Pokud tedy neměl pádný důvod, jako třeba to, že ho k tomu vyprovokuje člověk typu Lucase Lacksona.

Mladík pokrčil rameny.

Byl to podobný typ člověka jako Cory. Nic ho moc nezajímalo, o lidi moc zájem neměl, rád se válel v posteli, hrál videohry a zároveň rád plaval. Stejně průměrný student z rozvrácené rodiny, i když on žil s prarodiči, protože neustálá pranice rodičů nakonec jejich jediného syna donutila k tomu, aby raději našel klid u babičky, která neměla zapotřebí poštvávat ho proti rodičům.

A jelikož vrána k vráně sedá, tito dva naprosto průměrní, ničím zajímaví lidé, dokázali být nejlepšími přáteli, i když neměli potřebu být spolu dvacet tři hodin denně. Stačilo jim tam deset, z čehož sedm hodin zaujímala společnost ve škole, hodina při obědě a cestě domů a dvě hodiny přes videohovor. Pokud se to dalo počítat jako společné trávení času. Oni to tak počítali.

„Sis vycucal z prstu, abys mě naštval, že jo, Freyi?" zavrčela na tmavovlasého mladíka.

V podstatě se vzhled dal počítat za jediný rozdíl mezi nimi. Cory menší, bledá blondýnka s s rovnými vlasy a potůčkově modrýma očima, zatímco Geoffrey White, vysoký, po celý rok opálený mladík s oříškově zbarvenýma menšíma očima a vlnitými tmavými vlasy na pomezí hnědé a černé.

„Ne, slyšel jsem to kvokat slepice," poukázal přitom na stále se hihňající hlouček přesně těch holek, které chodily na matematiku jenom kvůli vzhledu učitele.

„Jenže tyhle slepice taky kvokaj, že Emichi je hezkej a děsně milej chlap," odsekla mu Cory.

Geoffrey se nad tím ušklíbl. Zrovna on s Cory byli těmi, co Emichiho nedokázali vystát. Protože on nedokázal vystát jejich nezaujetí předmětem. A úděsně ho iritovalo to, jak neustále koukali z oken a smáli se i největší hlouposti.

„Říkáš tohle, ale matně si vzpomínám na toho, jak se jmenuje... Victor? Černé vlasy po uši, tenké brýle, špičatá brada a hubená postava...? Vypadá jako Emichi, přiznej se," zašklebil se.

Chvíle, kdy Geoffrey pronesl stručný popis vzhledu učitele matematiky a zároveň i jakéhosi Victora byla ta chvíle, kterou by člověk nejraději vzal zpět, protože si nevšiml náhlého ticha v jinak rušné místnosti. Třída mlčela, stála v pozoru a nechápajíce se dívala na dvojici průměrných středoškoláků.

A mezi těmi středoškoláky stál i onen Emichi se svou zašpičatělou bradou, havraními vlasy po uši a ledově modrýma očima, které schovával pod brýlemi s černými obroučkami.

„Netuším sice, kdo je onen Victor, pane White, ale to není podstatné, že. Postavte se prosím, ať se můžeme pozdravit a začít výuku."

„Emichi...?" šeptl Rashomon.

Cory by po něm už střelila pohledem, začalo jí to připadat otravné, ale Rashomona nemohla spatřit. Akorát by to vypadalo, že se nenávistně podívala na Geoffreyho.

„A než se posadíte, pane White, můžete jít vyzkoušet nové fixy na tabuli a napsat nám třeba pár vzorců a výpočtů, ne?" dodal Emichi, když se usadil za katedru. Ve vzduchu zamával černou fixou a vyzýval tak jednoho průměrného studenta ke zkoušení.

„Slepice kvokaly správně," zamrmlal si ještě Geoffrey pod vousy, než se odebral k tabuli pro jednu špatnou známku.

„Emichi...," hlesl Rashomon.

Konečně mu Cory mohla odpovědět. „Proč to pořád opakuješ?" zeptala se šeptem.

„Můj bývalý pán mi dal příkazem zabít tohoto muže. Nejspíše. Nikdy naň ho neukázal, nevím, zda je to on," vysvětlil.

„Proč to neriskneš?"

„Nemohu," odpověděl.

Nad tím Cory jen zamručela a raději se věnovala Geoffreymu, který se Emichiho snažil přesvědčit, že i tím jeho způsobem se dá dopracovat k výsledku. Podle učitele to však nešlo. Zároveň přemýšlela, zda by vadilo, kdyby Rashomon zabil někoho jen z vlastní vůle. Nebo špatného člověka. Nezeptala se ho. Raději si tu otázku schovala na později.

„Jděte se raději posadit. Vás nejde známkovat," pronesl Emichi.

Protože byl Geoffrey skutečně jako Cory, jenom nad tím pokrčil rameny a šel se posadit. Dokonce přešel i poznámku onoho spolužáka jménem Lackson. A ta poznámka nebyla moc lichotivá.

S lhostejným výrazem Cory pohlédla ke stejně starému chlapci, který se něčemu smál ve přední lavici. Nenáviděla ho a ani učitelé ho neměli v lásce pro jeho chování.

„Rashomone, jestli ti někdy poručím, abys někoho zabil, bude to on," zašeptala sotva slyšitelně ke svému služebníkovi.

„Beru na vědomí, má paní," odpověděl služebník potěšeným hlasem.

„Ale ne dnes... Furt mě bolí ta hlava a nevychutnala bych si to," dodala s bolestným zaúpěním. Ihned po těch slovech vytáhla z tašky plato prášků proti bolesti hlavy a snědla další, i když by správně ještě pár hodin žádný neměla. Ale bolest byla stále stejná, tak to riskla.

„Když si natáhnutý prst zapřete o pevnou desku a pevným předmětem uhodíte do druhého článku vašeho prstu, zlomíte si ho a větší bolest překoná menší, má paní," navrhl Rashomon.

Odpověď od Cory nepřišla.

Přišlo akorát napomenutí od Emichiho, aby si tam nemrmlala nic pro sebe, aby raději dávala pozor.

„A ještě chvíli a budeš moct zabít i toho Emichiho," šeptla.

„Děkuji, má paní."

I když Cory byla člověkem, co se snažil ignorovat jiné a mimo to i své pocity, tak nemohla ovládnout jednu jedinou. Vztek. Ráda by se zbavila několika lidí, vyčistila od nich svůj svět, protože je poblíž sebe nechtěla mít a ten vztek překonával i strach z toho, že Rashomon sežere její duši.

Duše mi je stejně k ničemu, pomyslela si. Po zbytek hodiny pouze přemýšlela nad tím, jaké by to bylo, kdyby ten mastný flek na silnici nebyla krysa, ale třeba Lackson.

Po zbytek dne se Rashomon snažil nejspíše Cory donutit, aby si zlomila dva nebo tři prsty a překonala tak svou bolest hlavy. Neustále do ní hučel, vyptával se, zajímal se o školu, jako kdyby to bylo malé děcko a žádné stvoření z hlubin pekel.

„Asi se mi rozskočí hlava," zaúpěla, když se převlékala v šatně po dvouhodinové tělocviku. Dokonce si na něm i málem zlomila jeden prst, když nešikovně chytla míč. Nic z toho však nebylo, Rashomon se takřka radoval předčasně.

„Lidské samice," pověděl zamyšleně.

Cory stiskla zuby. Kdyby mlčel, když se převlékala, vše by bylo lepší. Bylo jí to trochu nepříjemné. Přeci jenom Rashomona oslovovala a brala jako „on" a před někým, kdo byl „on", se převlékat nechtěla.

„Co je s nimi?" zašeptala nakonec Cory, když Rashomon nedokončil svou myšlenku.

„Jsou zvláštní. Jeden můj dávný pán miloval lidské samice. Ale miloval je nahé, protože podle něho tak byly nejkrásnější. I jiným pánům se nahé samice líbily, tak proč nosí tolik oblečení? I když se svléknou, tak mají stejně místa, která moji páni nejvíce milovali, zakrytá. Proč?"

Zamyšlení, znechucení, údiv a úšklebek. To všechno se za necelou sekundu vystřídalo na Corynině obličeji. Nečekala by, že něco takového uslyší od neviditelného stroje na zabíjení.

„Kvůli soukromí. Ne všechny ‚lidské samice' se chtějí vystavovat mužům na obdiv."

Ucítila na sobě Rashomonův pohled. „Ostatní samice mají to spodní oblečení velice barevné. A zakrývají naprosté minimum, proč ne vy, má paní?" zeptal se tak nevině, že to až nebylo možné.

Se zalapáním po dechu se Cory otočila, aby mohla drzému služebníkovi z pekel vrazit, ale nikoho neviděla. Nestačila už však zastavit své rty, které řekly jedno hlasité: „Můžeš...!"

Zděšená dívka u protější skřínky sebou trhla. Asi si myslela, že Cory křičí na ni.

„Ehm... Můžeš mi prosím půjčit... deodorant?" zeptala se jí Cory, aby nějak zamaskovala svou „samomluvu".

Dívka mlčky přikývla a půjčila ho. Až po jeho vrácení se Cory otočila zpět ke skřínce a tiše zavrčela: „Přestaň laskavě rozbírat moje spodní prádlo!"

„Omlouvám se... Půjdeme již ze školy?"

„Ještě musíme na fyziku, zase s Emichim a pak na děják. Pak půjdeme pryč. Ale nejdříve jdeme pro kafe. Je mi už vážně na nic z tý bolesti hlavy," dořekla, zabouchla skřínku v šatně a ještě s pár kapičkami potu na čele vyrazila k automatu v prvním podlaží.

Vše proběhlo hladce. Rashomon se přestal zajímat o ženské spodní prádlo, Cory měla svou kávu a ještě měla čas, aby mohla klidně dojít do učebny fyziky.

Možná by to nemusel být zase tak špatný den, ale tam nahoře Cory někdo nepřál.

„Uhni!" rozneslo se chodbou.

V té samé chvíli i do Cory někdo tvrdě narazil.

Už podle hlasu Cory rozpoznala Lucase Lacksona. Vrazil do ní ramenem, odstrčil ji, vylil na ní tak její stále horkou kávu a bez jakékoli omluvy nebo dalšího slova běžel směrem k učebně.

Ještě před bolestným zaúpěním začala politá kůže červenat. Oblečení bylo mokré, Cory popálená a dost naštvaná.

„Paní?" ozval se Rashomon.

Jeho paní však neodpovídala. Snažila se osušit si popálenou kůži od kávy, dívala se směrem k mizejícímu mladíkovi, zorničky očí zlostí zúžené, zuby pevně zaťaté a myšlenky pouze na to, že Lackson by měl za své chování trpět.

„Paní?" ozval se znova hluboký hlas.

Bez odpovědi.

„Má paní, jste v pořádku?" zeptal se potřetí.

Jak bylo řečeno. Coryina největší slabost v oblasti emocí, bylo ovládnutí vzteku.