„Má paní?" ozval se uprostřed cesty od Geoffreyho.

Venku už byla znova tma, moc lidí se již venku nepotulovalo a ve vzduchu byla cítit vlhkost, jako by mělo každou chvíli začít pršet.

„No?" zeptala se Cory polohlasem. Bradu schovávala v límci své mikiny, přes kterou měla ještě přehozenou vestu v jejíž kapsách schovávala promrzlé dlaně. Každou chvilku nervózně kontrolovala telefon, což byl také důvod, proč ji Rashomon oslovil.

„Mohu se Vás na něco zeptat?"

„Ptej se," pokynula mu, zkontrolovala telefon, kde nebylo jediné upozornění. Schovala ho tedy zpět do kapsy a šla svižnějším krokem dál.

„Ač vidím do Vaší mysli, vzpomínek, tužeb a potřeb, nemohu nikde přijít na to, kdo je onen Victor. Vaše myšlenky jsou o něm zmatené, pomíchané, nesrozumitelné. Prosím, kdo je ten Victor?"

Cory se zamračila, nechtěla mu říkat, kdo je ten Victor, vlastně všem nerada říkala, kdo to je. Ale Rashomon se na rozdíl od lidí zajímal, protože nevěděl a byl zmatený, nechtěl využít... její slabost.

„Victor Keller. Když ti to řeknu zkráceně, je to... První láska. To víš, co je, ne?" zeptala se ho sklesle.

„Tohle nevysvětluje Vaše zmatené pocity a vzpomínky," odvětil však Rashomon na krátký popis.

Cory si povzdechla, ihned poté se však nadechla, možná byl po těch měsících čas, aby se někomu svěřila, jak to vše začalo a skončilo. A třeba mohla ulehčit i své mysli.

„Ale ano, vysvětluje. Já ho milovala, protože jsem byla hloupá, rozešel se se mnou, i když jsem to mohla čekat, když má vysokou neuvěřitelně daleko. Jsem na něho naštvaná, ale zároveň mi přijde, že za to nemůže, že je to má vina a... Chce se sejít, napsal mi, jsem naštvaná? Jo. Šťastná? Taky. Bojim se? Samozřejmě. Těšim se, až mi odepíše? Jo, to taky. Už chápeš moje zmatení?" zeptala se ho slabým hlasem.

„A co Váš manžel? Měl jsem pána, který mi poručil zabít svou ženu a jejího milence, protože byla s ním, i když spolu byli manželé. Neděláte to samé? Je to... podvádění, že?"

„Pochop, že manželství vzniká při obřadu, kdy oba dva lidé souhlasí, že manželi budou. A ještě si vymění prsteny, nejsme s Freyem manželé, chápeš už?" vysvětlila mu s klidem, ale za to co nejsrozumitelněji a nejpřísněji.

Bez odpovědi.

„Onoho Victora chcete vidět, protože si chcete ujasnit, co k Victorovi cítíte?" zeptal se nakonec Rashomon.

„Ano," odpověděla konečně Cory.

„A když pochopíte, že ho nenávidíte za to, co Vám provedl, smm ho zabít?" Hlas, který Rashomon při té otázce nasadil, zněl jako hlas dítěte, co chce lízátko za to, když sní brokolici.

Cory to pobavilo, proto mu na to s úšklebkem odpověděla: „A proč ne?"

Když si zvyknete na to, že se vám celý den bude za zády pohybovat někdo, koho nevidíte, kdo dokáže vraždit, aniž by zanechal jakýkoli důkaz a překypuje obrovskou inteligencí, pamětí a celkově je neskutečně vychytralý, musíte si zvyknout na dvě velmi podstatné věci.

Ta první věc je, že prohrajete. Není možné vyhrát jakýkoli boj s Rashomonem, jelikož jste po zbytek svého života v šachu.

Druhá věc je ta, že se vás bude už navždycky někdo dotýkat. Nevíte však kdo, i když to lze popsat jako kdyby se kolem vašeho těla obmotával ledový had, který na vašem těle zanechává pach strachu. Někdo bude neustále dýchat do vašeho ucha a konejšit vás, že to, co provádíte, není špatné, ale naopak. Budete cítit, jak vás hubené prsty obírají o další a další kousek vaší duše, až z vás nezbude nic jiného, než pouhé šílenství.

A Cory Rodgersová, čtyřstýdevadesátýtřetí Rashomonův pán, se nedokázala smířit s druhým bodem.

Otřásla se, po těle jí naskákala husí kůže, ač na ní zrovna dopadala horká voda.

„Nech toho," zakoktala, jakmile ucítila, že ledový had z jejího těla zmizel. Vypla vodu, obmotala kolem svého těla ručník a přešla co nejrychleji do pokoje, aby se mohla obléknout.

„Jsem stále za Vašimi zády, stane se, že se Vás někdy dotknu," omluvil se Rashomon nepřímo.

„Pochop, že dotek nějakého ledového hada je zkrátka nechutný," zasyčela naň ho, když přes hlavu přetáhla tmavě modré pánské triko, jehož majitelem ani původně nebyla.

„Ha-da...?" podivil se Rashomon.

„Jo. Musíš tak vypadat, vždycky, když se mě dotkneš, cítim, jako by se měl dotýkal nějakej had," vysvětlila mu a zaplula k notebooku, kde do vyhledávače napsala slovo „had", aby Rashomonovi ukázala, jak podle ní vypadá.

Rashomon zamyšleně mručel, až nakonec řekl: „ne. To se mi nepodobá, má hlava nabývá jiného tvaru a had je moc... hladký."

„Jak hladký?" zeptala se Cory. Začalo se jí líbit, že jí její společník konečně nějak prozrazuje, jak vypadá.

„Ostny," řekl jednoduše.

„Ostny...," zopakovala po něm a naťukala do vyhledávače další slovo.

„Ostny jako ježek?" zeptala se a ukázala na pichlavé stvoření na obrázku.

„Ne," odpověděl Rashomon a dodal: „moc krátké."

Cory tedy do vyhledávače zadala další zvíře. Tentokrát dikobraze.

„Hm... Délka ano, ale... mohutnější a menší koncentrace," odpověděl.

„Jasně," přitakal Cory. Začala si poznámky zapisovat na papír. Hadí tělo, dlouhé mohutné ostny. Pro zbytek se musela vyptávat dál.

„A hlava?" zeptala se připravena napsat další zvíře, aby Rashomon přitakal nebo upřesnil.

„Široká s mnoha ostrými zuby," řekl.

„Žralok?" zeptala se a v té chvíli už mačkala enter, aby Rashomonovi ukázala zvíře s širokou hlavou a mnoha zuby.

„Placatější nos a jiné oči," dodal Rashomon.

Než Cory napsala další zvíře, napsala si na papír: placatá žraločí hlava s mnoha zuby.

„Jaké oči?" zeptala se ho.

„Rudé," řekl prostě Rashomon.

„A jako pes? Nebo jak?" ptala se.

„Více... špičaté," odpověděl.

„Aha...," zamumlala a zapsala si.

„Co barva?" zeptala se a do vyhledávače dala vzorník barev.

„Ta předposlední," řekl.

„Takže černá... A ještě nějaká?"

„Ne, jenom černá. Po celém těle," pověděl.

„Fajn," vydechla Cory dlouze, odstrčila od sebe notebook a raději vzala čistý papír. Pustila se do kreslení, i když v tom nebyla nejlepší. Jenom si potřebovala Rashomona představit, uvědomit si, kdo se schovává za jejími zády. Přišlo jí zvláštní, že Rashomon odpovídal na otázky, ale raději se neptala, zajímalo ji jen, zda se do jeho vzhledu trefila.

Po pěti minutách, když obrázek i vybarvila pomocí černé a rudé, zeptala se svého společníka: „takhle?"

Ale neodpověděl.

Pokrčila nad tím rameny, alespoň měla nějakou představu. Papír přišpendlila na nástěnku nad stolem, aby měla Rashomona na očích, chvíli si ho ještě prohlížela, ale poté si šla unavená po celém dni lehnout. Trápilo ji však, že nepřišla žádná odpověď na její zprávu. Špatně se jí usínalo, převalovala se, mručela, nemohla dlouho usnout. Až v jednu v noci její lehký spánek probudilo pípání.

Rozespale vzala telefon do ruky a podívala se na dost zřetelnou zprávu: co zítra (teda dnes) po škole? Vyzvednu tě.

Lehce se pousmála a odeslala jednoduchou zprávu, která zněla: Tak ve tři.

Rázem usínala mnohem snadněji a byla by i usnula, kdyby nepřišla ještě jedna zpráva, která kromě souhlasu obsahovala také ‚dobrou noc.'

Odpověděla na to stejně, než konečně usnula.