Začít den s neuvěřitelnou bolestí hlavy nebylo dobré. Sotva se Cory probudila, už hledala ve svém pokoji všemožné léky proti bolesti hlavy, protože nehodlala začít den s protivnou náladou. Inu, nepovedlo se. Ani dva léky proti bolesti nezabraly, hlava třeštila jako zvon a jediná možnost, která existovala, byla přetrpět tu bolest anebo pokusit se to ignorovat.

„Můj starý pán říkával, že nejlepší způsob, jak se zbavit bolesti, je, způsobit si bolest větší," ozval se hlas někde za Cory.

Leknutím trhla celým tělem, praštila se přitom kolenem o hranu postele a na pár sekund mohla zaručit, že to je větší bolest než ta hlavy, ale stejně cítí oboje. Úplně zapomněla na včerejší noc. Na zmizelý onyx, na krysu, která z ničeho nic splašeně vyběhla z bezpečí chodníku a skočila přímo pod auto.

„Ty jsi tady?" vyjekla ještě s bolestí v hlase. Několikrát si dlaní promnula koleno, bolest pomalu ustupovala, ale to se o hlavě říct nedalo.

„Ano, má paní, jsem vždy po Vašem boku. I když mne nemůžete vidět," odpověděl. „Pomohla ta bolest kolene na vaší hlavu?" zeptal se zvědavě.

„Ne," odsekla mu Cory se zavrčením.

„Chápu, je to krátkodobá bolest. Můj bývalý pán by si zlomil prst nebo dva, aby bolest překonal."
Výraz znechucení, který Cory nasadila, se ani nedal nijak mile popsat.

„Přežiju to... Nepotřebuju si lámat prsty," namítla.

„Jak myslíte, má paní, pokud si to rozmyslíte, znám mnoho způsobů, jak si je co nejrychleji zlomit," dodal Rashomon se vší slušností. Kdyby Cory nevěděla, že je to stvoření pekel, co vraždí na počkání, asi by ho i považovala za milého. Ale nepovažovala. Chtěl ji zabít a rozhodl se, že bude žrát její duši, takovou osobu nelze považovat za milou.

„Tvůj minulý pán byl masochista?" zeptala se nechápajíce, když sebíhala schody vedoucí do kuchyně. Zarazila se však na posledním schodu, otočila se, jako by čekala, že se bude moci na Rashomona podívat, ale nemohla. Nebyl tam, přesto ho cítila. Jako kdyby jí někdo neustále dýchal za krk.

„Ne, má paní, byl to slušný a pracovitý muž... Než zemřel," dodal po krátké odmlce.

Ale kdo, nebo co, byl Rashomonův bývalý pán už Cory netrápilo. Spíše se zajímala o fakt, že se jí za zády plíží vrah, mluví s ní a ona s ním. Uslyší ho i rodina?

„Včera si na mě u večeře promluvil, že?" zeptala se ho šeptem. Z kuchyně slyšela hluk, nemohla riskovat, že ji někdo uslyší.

Rashomon však svůj hlas ani trochu nezeslabil. Mluvil stále hluboce, melodicky a stejně hlasitě. „Ano, má paní."

„A má rodina tě neslyšela... Že?"

„Ne, můj hlas je slyšitelný pouze pro Vás, má paní. Můj vzhled je naopak viditelný pouze pro odsouzené ke smrti," vysvětlil jí krátce.

„Vzhled?" podivila se. Neviděla Rashomona, pouze ho cítila. Mohla si jenom představovat, jak vypadá.

„Ano, má paní. Proto většina lidí vykřikne nebo se lekne, když umírá mou rukou. Ostatně, ta krysa také pod to auto nevběhla, protože byla hloupá, ale kvůli tomu, že viděla můj zevnějšek."

„Takže tě nemůžu vidět? Ani jako tvůj pán. To je postižený... Nazýváš mě tvou paní, ale přitom se mi ani neukazuješ?" odsekla hlasitěji.

Bylo to tak hlasité, že se z kuchyně ozval mámin hlas: „Říkala si něco, zlato?"

„Ne!" zavolala Cory v odpověď.

Rashomon odpověděl až po kratší odmlce. „Můj vzhled není věc, kterou byste si přála vidět, má paní, věřte mi, prosím a jděte se najíst. Po zkušenosti s vámi, s lidmi, vím, že živiny jsou pro vaše tělo důležité."

Slušnost toho neviditelného vraha a jeho prapodivně vyhlížející inteligence a znalost lidí Cory poměrně dost znervózňovala. Neměla ráda ten typ lidí, co všechno znali a všechno věděli. Natožpak, aby měla ráda takové stvoření z hlubin pekel.

•••

Cory Rodgersová; průměrná středošklačka, ničím zajímavý člověk bez větších zájmů.

Rashomon; věrný služebník Cory, stvoření z hlubin pekel, neviditelný vrah a požírač duší.

Niklas Emichi; středoškolský učitel matematiky a fyziky, nadšenec do záhad.

Preston Emichi; bratr Niklase, soudní patolog.

Všechny tyto osoby tvořily kruh. Znali se, ať přímo nebo už nepřímo. Každý z nich znal pouze dvě další osoby, třetí pro něho byla záhadou, ale bylo jim předurčeno, aby ji poznali. Kdy? Každý jindy.

První byl na řadě Rashomon, aby poznal čtvrtou osobu z kruhu.

„Proč se lidská mláďata potřebují setkávat na místech, jako je třeba toto?" zeptal se Rashomon za zády Cory, která měla dost práce s tím, aby se probojovala změtí spolužáků ke své skřínce s opraskaným lakem a promáčknutým plechem, který zatím nikdo nenarovnal a ani to nevypadalo, že ho někdy někdo narovná.

„Je to naše povinnost. Nechceme se tu scházet, ale musíme sem chodit, tos nikdy neměl pána, co by chodil do školy?" zašeptala k němu co nejtišeji.

Někdo jí dopnul na nohu, zavrčela a hodila po čtvrťákovi jeden nenávistný pohled. On se však na neohlédl za osobou, které omylem ublížil.

„Ne, nikdy jsem neměl pána, který by chodil do školy. Děti nejsou vyvinuté, jejich duše jsou slabé a já potřebuji silného pána se silnou duší. Jenom takový člověk mi dokáže poručit." Jeho vysvětlení Cory překvapilo.

Nahrbila jedno obočí, automaticky se otočila směrem, odkud vycházel hlas, ale mohla hledět akorát na bílou zeď s plakátem, že plavecký klub hledá nové členy. „Já jsem dítě, jestli sis nevšiml," upozornila šeptem.

Odpověď přišla zase z poza jejích zad. Bylo to divné. „Ano, ale vaše duše je silná, má paní."

Onen fakt, že je její duše silná, nejdříve Cory potěšilo, ale po kratší úvaze se trochu začala bát. Silná duše, Rashomonova síla, požírání duše, schopnost zabít... Byl to velký tlak na pubertální děcko.

„Kam nyní půjdeme, má paní?" zeptal se zvědavě. I když Cory nemohla vidět tvář svého služebníka, přišlo jí, že jeho tvář musí mít mnoho emocí. Alespoň jeho hlas tomu tak naznačoval.

„Teď tu budeme sedm hodin běhat jak idioti. Matika, chemie, angličtina, dvakrát tělocvik, fyzika a nakonec dějepis. Pak půjdeme navštívit mého dědu."

„K čemu vám to všechno bude?" zeptal se služebník nechápajíce.

„Když sem budu chodit, udělám snad maturitu, dostanu se na vejšku a nejlépe daleko odtud. Pak budu konečně daleko od těch lidí, které si mohl včera vidět u té večeře," podala na vysvětlenou. Snad srozumitelně, ale pochybovala, že něco, jako je Rashomon, bude chápat rodinné problémy obyčejné puberťačky.

Po krátké odmlce, mezi kterou si Cory dokázala vytáhnout i potřebné pomůcky na první hodinu, Rashomon konečně promluvil. „Se sílou Rashomona byste se mohla zbavit těch, od kterých chcete utéct, má paní. Není třeba, abyste ztrácela drahocenné chvíle... zde."

„Nemám potřebu vraždit," namítla.

Zapomněla však, že zatímco Rashomonova slova jsou pro ostatní lidi neslyšitelná, ta její ano. Rusovlasý chlapec od vedlejší skřínky se na ni díval nechápavým a krapet zděšeným pohledem, který žádal vysvětlení.

Nenechala se vyvézt z míry, prostě pozvedla svou učebnici matematiky a řekla: „Matika pro pokročilé, už mi z toho hrabe..."

Bez odpovědi, s nedůvěřivým výrazem chlapec raději odešel.

„Matematika pro pokročilé? To znamená?" zeptal se Rashomon s dlouhou odmlkou mezi větami.

„Nic. Tu matiku nemám, mám obyčejnou matiku a měla bych jít, jestli nechci mít u toho pedanta průser a další zbytečný zkoušení," odpověděla. Učebnice s žuchnutím dopadla do batohu zrovna ve chvíli, kdy zvonění značilo začátek vyučování.

„Pedant?" stihl se však Rashomon zeptat před Coryininým vykročením k učebně.

„Pedant... Je to magor. Přísnej učitel, kterýmu jde jenom o tu matiku. A přesto na jeho hodiny všechny holky chodí, protože je podle nich ‚sladký'."

„Mohu ho zabít, má paní," navrhl Rashomon.

„Ne. I když je to vůl, tak je Emichi jediný normální učitel matiky na téhle škole."

„E... Michi?" ozval se neviditelný pomocník. Řekl svá slova tak tiše, že je Cory ani nezareagovala. „Emichi," zopakoval.

Rashomonova paměť byla rozsáhlá a nikdy ho nezklamala. A Emichi bylo jméno, které neustále opakoval jeden jeho bývalý pán. „Zkoumá ty mrtvé, Emichi... Co když zjistí, že za tím stojí vyšší síla?! Vypatrá mě! Rashomone! Musíš zabít Emichiho! Slyšíš?!" křičel naň ho.

Rashomon musel svého pána však zklamat. Na onoho Emichiho nikdy nebylo ukázáno. Mohl ale splnit přání starého pána až později, když byl pán po smrti?