Nedalo se určit, jaký pohled byl v té chvíli prázdnější. Zda to byli Lucasovi šedé oči bez života, které byly upnuté na bílý strop školní učebny, nebo ty ledové, které se ukrývaly za dioptrickými brýlemi a s prázdnotou sledovaly mrtvého mladíka. Nebo snad ty potůčkově modré, jejichž majitelka se nekontrolovatelně třásla a nedokázala odpoutat zrak od toho výjevu zoufalého učitele potříštěného krví a mrtvého studenta, který se hroutil ve své lavici.

„On je mrtvý... Cory?" zašeptal pro Cory známý hlas. V té chvíli jí však přišlo, že byl zcela cizí a vzdálený. Přitom ta osoba stála hned za ní a hlas se jí třásl jako Cory celé tělo.

„Já nevim, Freyi," šeptla v odpověď. Nechápala, jak mohla být v té chvíli schopna mluvit. Myslela si totiž, že si spolkla jazyk šokem.

„Ale ano, má paní, je mrtvý. Poručila jste mi, abych to udělal, vzpomínáte?" ozval se do toho Rashomon.

Cory si dobře pamatovala, jak o to Rashomona požádala. Byla plná vzteku, co se v ní hromadil za dva roky, co musela Lucase Lacksona trpět ve škole a vylití horké kávy na její ruku byla poslední kapka. Zvedla lehce ruku, ukazovák namířila proti Lacksonovi a zašeptala jméno jejího sluhy z hlubin pekel.

Lackson ale nezemřel hned, to Cory překvapilo a začala si myslet, že blouzní. Že ta krysa byla pouze shoda okolností a Rashomon je její zvuková halucinace, kterou si vytvořila.

A najednou kašel, krev, dušení a Lackson se hroutil mrtvý ve své lavici. Zemřel. Rashomon mu vybral smrt, která dokonale seděla k jeho osobnosti. Býval rád středem pozornosti, tak zemřel při pohledu těch, které se snažil urazit, zesměšnit ale i pobavit.

„Výuka končí. Jděte všichni urychleně domů!" zvolal do toho ticha, který přerušoval jenom občasný vzlykot, učitel, který původně přispěchal na pomoc.

Cory však věděla, že i kdyby věděl, jak Lacksonovi pomoci, neuspěl by.

„Když vyslovíte příkaz a ukážete na oběť, je už mrtvá. Nelze ji pomoci a nelze příkaz zrušit," řekl Rashomon ještě předtím, než jeho jméno Cory vyslovila poprvé proti obyčejné kanální kryse.

Po příkazu učitele třída ožila. Nikdo ani nemuknul, všichni jenom vzali své věci a mířili ze třídy ještě s občasným vzlykotem a popotahováním. Jenom Cory zůstala stát jako přilepená na svém místě. Nedokázala od mrtvého odpoutat zrak. Ten výjev se jí zaryl do paměti jako noční můra. Zabila člověka před zraky více jak dvaceti lidí, aniž by kdokoli tušil, že to byla právě ona. Jak musela Lucasova smrt vypadat? Jako nehoda. Může se člověk jenom tak utopit ve vlastní krvi, když celou dobu vyhlížel zcela zdravě? To je jedno. Nikdo mě nemůže podezřívat, pomyslela si Cory.

Třída se vyprázdnila. Celá škola byla tichá a tiché by bylo i okolí, kdyby podzimní poledne neprotnulo houkání záchranky, která přijela pozdě. A i kdyby přijela dříve, tak by dítěti nemohla pomoci.

Kromě Cory se ve třídě nedokázal pohnout ještě jeden člověk. Niklas Emichi stále seděl bezmocně na zemi. Sledoval bezvládné tělo svého studenta, nebyl ani schopný otřít si krev ze svého obličeje, za to byl však schopný promluvit.

„Slyšelas? Máš opustit třídu." Jeho hlas byl snad ještě slabší než ten Cory. Vždy byl lehký, bez zádrhelů a chraplání. Ale v té chvíli to byl šepot plný zádrhelů a to první slovo nešlo ani dobře rozumět.

„Pane učiteli?" hlesla k němu Cory. Ani nevěděla, proč ho oslovila. Chtěla se mu snad doznat, že Lucase nechala zavraždit před zraky všech?

„Pojďme pryč, má paní. Nelíbí se mi to tady," ozval se zase Rashomon, ale Cory ho ignorovala.

„Odejděte," přikázal jí Niklas. „Nemusíte se na něho koukat."

Sice Cory neví jak, ale donutila své nohy pohnout se. První kloky se pouze plahočila, další kroky už normálně šla, poté popobíhala a nakonec rychlým sprintem vyběhla ze školy. Celá škola v té chvíli už byla na nohou. Šepot, šuškání, zmatené pohledy, otázky a dva zdravotníci, kteří už marně mířili k učebně, kde Lucas zemřel.

Ač Cory nikdy nebyla dobrý běžec, dokázala doběhnout až domů. Nohy jí bolely, sotva dýchala, třásla se, myslela si, že vyplivne plíce. Zastavila se až u vchodových dveří. Rozklepanýma rukama odemkla dveře, vlezla do předsíně, zabouchla a tam se sesypala.

Sklouzla po dveřích k zemi, přitáhla si kolena blíže k tělu, tvář schovala do ledových rukou a rozbrečela se.

Rashomon mlčel, dělal dobře.

Nejdříve to byl jenom tichý pláč, ale postupně zesiloval. Nejdříve pár slz a fňukání, posléze popadání dechu, klepání a všechno vyvrcholilo v křik a pláč. Cory si div nevytrhala vlasy, když do nich zajela dlaněmi. Tvář schovala do kolenou, ale nic nedokázala dostatečně utlumit její zběsilý a nekontrolovatelný pláč a křik.

Nechala zabít člověka, kterého z celého srdce nenáviděla. Udělala tak jenom kvůli tomu, že na ni vylil kávu. Bylo to nutné? Nejdříve si myslela, že ano, ale později, když už mohla nechat proudit své emoce na povrch... Došlo jí několik věcí.

Rodina. Vzala jedné rodině dítě. Vzala rodičům prvorozeného syna, vzala dvěma holčičkám jejich staršího bratra, jejich ochránce a přítele. Mnohokrát Lucase viděla s dvěma holčičkami. Jedné mohlo být pět, druhé asi sedm. Ať byl Lucas jakýkoli, tak na ně byl hodný... A Cory vzala toho protivného, ale i hodného Lucase.

„Na co myslíte, má paní? Proč pláčete? Však jste toho chlapce chtěla zabít," ozval se konečně onen neviditelný vrah.

Chlapce... Cory zabila chlapce. Šestnáctiletého chlapce. Vzala mu život, který měl před sebou.

„První vražda je těžká, vím to, má paní, ale ta další bude jednoduší, věřte mi."

V té chvíli si Cory přála, aby Rashomona viděla a mohla se ho dotknout. Zardousila by ho za ta slova. Ale ona ho nemohla vidět. Viděl ho pouze Lucas, který se ho před svou smrtí příšerně lekl.

Mohla pouze zvednout zarudlý zrak k prostoru před ní, odkud přicházel Rashomonův hlas.

„Ne!" zavřeštěla naň ho.

Vstala, měla co dělat, aby se její kolena nepodlomila. Přidržovala se kliky od dveří, snažila se už neplakat, ale cítila, jak se jí další slza valí z levého oka po tváři.

„Žádná další vražda! Ne! Ne! Ne!" křičela histericky.

Neudržela se. Zase padla k zemi do původní polohy. Tentokrát už tvář netiskla do dlaní nebo ke kolenům. Měla hlavu zakloněnou, opírala si temeno o dveře a už jen tiše plakal bez schopnosti mluvit nebo křičet.

„Nemyslím si," promluvil do toho Rashomon pevným hlasem.

Buď byla Cory natolik slabá, že nedokázala odporovat nebo si sama nebyla jistá.

Dokázala však zašeptat jednu prosbu.

„Už ne, prosím."

 Po stěnách umyvadla stékala krev. Původně průhledná a pitná voda se smísila s krví, stékala po porcelánových stěnách umyvadla a navždycky mizela v trubkách směřujíc kdo ví kam.

Niklas nebyl schopen odpoutat od toho zrak. Smýval ze svých rukou krev svého studenta a to si ještě ani nevšiml té, která mu v mezi čase ulpěla na tváři. Nedokázal pochopit, jak mohl student v jeho třídě, o jeho hodině z nenadání zemřít. Záchranáři mohli pouze konstatovat smrt a odvézt tělo do márnice, kde bude předáno patologovi, aby provedl pitvu a zjistil, proč chlapec zemřel.

„Jsem učitel. Pouhý... Nijak výjimečný učitel na obyčejné škole... Ale přesto jsem se musel setkat se smrtí," zašeptal umyvadlu.

Konečně zvedl zrak. Brýle měl sice sundané, ale přesto viděl rudé tečky na jeho tváři. Urychleně je smyl, ale docílil pouze toho, že se krev po jeho tváři rozmazala jako barva.

„Byl zdravý. Jak mohl zemřít?" ptal se svého odrazu.

Ten mu však neodpověděl.

Niklasův zrak spočinul na jeho košili. Stejně rudé fleky jako na tváři. Bleskurychle ji sundal, jako by byla nakažená morem. Zmuchlal ji, hodil do porcelánového umyvadla, do kterého stále proudila voda a mermomocí se pokusil krev vydrhnout, ale nešlo to. Voda se sice zase zbarvila barvou krve, ale fleky na košili se nezmenšili.

„Děti neumírají jenom tak," uvědomil si.

I když byl jedním z mnoha, kterým jenom hlas Lucase Lacksona lezl krkem, odmítal si přiznat, že by chlapec jako on zemřel jenom tak.