„Míval jsem pána. Pracoval v podobném institutu a říkal mi, že jeho úkolem bylo léčit lidi, aby neumírali, ale když potkal mne, pochopil, že je jednodušší lidi zabíjet. A tak změnil své poslání."

Přesně tato slova by Cory slyšela, kdyby vnímala Rashomona a nesledovala upřeně přes sklo ochablé tělo ležící v posteli. Množství přístrojů, které udržovaly jejího dědu na živu ji znepokojoval, stejně tak i to tělo bez známky jakéhokoli pohybu a slova lékaře, že na tom není zrovna nejlépe a bude muset nějaký čas pobýt v nemocnici.

„Možná by bylo vhodné... rozloučit se," uzavřel to lékař předtím, než odešel a nechal tam Cory samotnou se svými myšlenkami.

Pomyšlení na loučení donutilo Cory zaskřípat zuby. Odmítala se s kýmkoli loučit. A už vůbec se nechtěla loučit s někým, kdo nesl stejné příjmení jako ona.

Čelem se opřela o sklo, které ji dělilo od jejího dědy. Nemohla k němu jít, pro její dobro, ale mohla ho alespoň sledovat a doufat v jakékoli zlepšení, které však nepřicházelo ani po půl hodině, co dostávala křeče do nohou.

„Hele, Cory, je mi to líto, ale budu muset jít. Nechceš doprovodit?" zeptal se nakonec Geoffrey. Neodešel, ani když mu Cory říkala, že to vadit nebude, jenom stál opodál, usrkával kafe, který původně koupil Cory – on sám kafe nenáviděl – a nervózně přešlapoval z nohy na nohu.

„Ještě tady chvíli zůstanu, pak se domů dostanu," odmítla ho tiše.

„Už teď je venku tma. A k tobě to je přes půlku města, fakt nechceš doprovodit?"

„Ne. Pojedu autobusem," hlesla a ukončila to.

S tichým povzdechem se s ní Geoffrey nakonec rozloučil, s ušklíbnutím dopil zbytek kávy, kelímek vyhodil do nejbližšího odpadkového koše a s rukama v kapsách odešel a nechal tak Cory samotnou.

Pokud se však Rashomon dal považovat za společníka, tak sama nebyla.

„Mohu něco říct, má paní?" zeptal se po pár dalších minutách ticha.

„Posluž si."

„Nejdříve mi však odpovězte, co cítíte, má paní?"

„Dezinfekci," odsekla stroze.

„A dál?"

„Nic."

„Vážně ne?"

„Nic," zavrčela už podrážděně.

„Ach tak, je asi brzy, nu což, řeknu Vám to, má paní. Smrt má svou vlastní vůni. Schválně neříkám zápach, jelikož všichni moji staří pánové onen odér nazvali vůní. Všichni se shodli na tom, že cítí palačinky, jakmile k zemi padl mrtvý člověk."

„A proč mi to říkáš?" Cory se konečně odlepila od skla, kde zůstal jeden mastný flek, ale ignorovala ho.

„Po určité době se naučíte vycítit člověka, který brzy zemře. Ucítíte totiž palačinky. Chce to však cvik v zabíjení, aby se vám tento cit vyvinul."

Cory mlčela, nelíbilo se jí, kam to vedlo.

„V překladu Vám chci říci, má paní, že cítím palačinky."

Ztuhla strachem, ale ihned se uklidnila, díky slovům: „Jsme v nemocnici, smrt je tady všude, nic to neznamená." Moc dobře totiž věděla, že Rashomon naráží na jejího dědečka, ale to nebyla pravda.

„Ne, cítím vůni palačinek linoucí se od Vašeho dědečka. Je mi to líto, má paní, ale ta vůně je moc silná. Nezbývá mu moc času," zašeptal Rashomon.

Z ničeho nic Cory pocítila za zády takové mražení, jako kdyby se jí kolem těla linul ledový had.

„Zmlkni," přikázala mu.

Uposlechl ji.

Coryino čelo se opět opřelo o sklo, které jí dělilo od dědečka a nastala další půlhodina stání, sledování a doufání.

„Smrt páchne jako palačinky," zašeptala si. Nemohla nějak věřit tomu, že něco, co ukončuje lidský život voní jako to, co si mnoho lidí dává k snídani, aby nastartovalo svůj den něčím sladkým.

Kolem šesté hodiny Cory zavybroval v kapse telefon. Z pouhého reflexu ho zvedla, přiložila si sluchátko k uchu a jenom tak na půl poslouchala hlas její matky, který se ptal, kde je a kdy se vrátí domů.

„U dědy v nemocnici, vrátím se do hodiny," odpověděla bez špetky jakéhokoli náznaku emoce v hlase a položila matce mobil bez rozloučení.

Její dědeček stále spal, více jak tři hodiny se nepohnul, pouze mělké dýchaní, ale pak sebou zacukal.

Vypadalo to na kašel, ale ten se přeměnil v cukání, dávení, jako kdyby nemohl dýchat.

Dříve, než zareagovala Cory, zareagovala sestra, která přivolala doktora. Vklouzli co nejrychleji na pokoj Coryina dědečka a snažili se zjistit příčinu jeho dávení.

Všechno to Cory sledovala bez větší reakce, nemohla nic dělat, neměla na to sílu, pouze to všechno sledovala, třásla se a zrychleně dýchala.

A pak to přišlo.

Vůně palačinek s javorovým sirupem se jí rozlila v mozku a spustila poplašný maják. Lehký třes se změnil v neuvěřitelné klepání, kdy se nedokázala ani udržet na nohou. Musela se bezmocně posadit na nedalekou židli, kde už se slzami v očích sledovala přes sklo doktorovy záda a mnohé přístroje, které monitorovaly život starého muže.

Čekala, že Rashomon něco řekne, ale mlčel.

„Bolí ho to, Rashomone?" zeptala se rozechvěle. Pomalu si rukama zajela do vlasů, přitom si otřela i první slzy, které se jí tvořily u očí, stiskla vlasy v pěstech a doufala, že fyzická bolest překoná tu, která se tvořila v jejím těle.

„Každé mělké nadechnutí ho bolí již dlouhé roky," odpověděl.

„Mohu mu pomoci?"

„Od trápení? Ano."

„Ale tvé způsoby bolí," zafňukala s křečovitým zavřením očí.

V hlavě se jí honilo mnoho myšlenek. Jedna patřila tomu, že by mohla pomoci od bolesti člověku, kterého miluje, ale tomu odporovala myšlenka, že ztratí dalšího člena rodiny a vědomí, že by zabila dalšího člověka.

„Jste má paní, můžete určit, jak jiní budou umírat."

Ticho.

Bolest a zmatek.

Chvění neustávalo a bolest hlavy se vracela jako stará přítelkyně.

„Nemohu," zašeptala rozechvěle.

„Nemusíte to vidět. Udělám to, až odejdete."

„Ne," namítla.

Zvedla zrak, počet lékařů v pokoji se zvýšil na tři. Stále zmatek a strach ze strany Cory.

Zesláble se zvedla, přistoupila k oknu, kterým sledovala svého dědečka, ale už ho neviděla, byl obklopený bílými plášti, kteří se mu marně pokoušeli zachránit život.

„Když jednou přijmete Rashomona, má paní, smrt se stane součástí Vašeho života. Dobrovolně nebo ne."

„Kdybych tě nepřijala a zemřela bych, Lucas by žil a děda by nebojoval o život?"

„Ano."

Tiché nervózní polknutí a obnovení třesu.

„Skutečně teď přemýšlím nad vraždou vlastního dědy?" zasmála se zoufale. Znělo to komicky, neuvěřitelně komicky a odmítla si přiznat, že to bylo milosrdné.

„Již tři moji páni takto učinili. Oprostili své milované od bolesti tím, že svedli vinu z jejich smrti na sebe. Vždy to byla vražda, které litovali nejméně, má paní."

„Ale já to neudělám," zavrčela.

Byla to první sebevědomá věc z úst Cory po dlouhé době. A skutečně tak neudělala. Nezabila svého dědečka.

Alespoň ho nezabil tím, že by pronesla příkaz, ale tím, že sobecky přijala Rashomona, aby zachránila svůj život.

„Nenávidím tě... Nenávidím," šeptala svému pekelnému sluhovi. Tiskla si roh své deky k obličeji, plakala do něho a přitom se choulila v rohu své postele.

Přesně týden a dva dny po smrti Lucase Lacksona pouhá přítomnost Rashomona v Coryině životě zabila dalšího člověka, tentokrát však toho, kterého Cory chtěla na tomto světě živého.

„Můžete mě nenávidět, má paní, ale musíte tu se mnou být, pokud se nevzdáte svého života. A to nedokážete. Nikdy to nedokážete. Protože jste sobečtí."