Sotva držela oči otevřené.

Byla neuvěřitelně unavená, šoupala nohama o poničený chodník, třásla se zimou, nedokázala ani udržet otevřené oči, aby viděla na cestu. Jednou málem vletěla pod auto, ale nakonec do ní nějaký kravaťák jenom zatroubil, vztekle si poklepal na čelo, když Cory drkla kolenem do jeho luxusního auto, sama mu ukázala prostředník, že na něho nemá náladu a šla dál.

„Nejste unavená, má paní?" zeptal se Rashomon.

„Sklapni, bolí mě oči," zasyčela na něho.

Ráno se stihla jenom koutkem oka podívat do zrcadla, ale i ta chvilka stačila, aby si všimla rudě podlitých očí. Stačila v podstatě jenom jedna jediná noc a stalo se to. Už si zvykla na zarudlé bělmo, ale její nebeská modř z očí vyprchala, ztrácela se ve velkém a tu nádhernou barvu nahrazovala barva značící lásku, ale zároveň i krev.

„Až se vrátíme od Vašeho pana manžela, dovolíte mi konečně zabít Emichiho? Ten muž se moc přiblížil k tomu, aby poznal mé jméno, to nesmí."

„Žádné vraždy. Od tvého příchodu zemřelo jedenáct lidí a krysa. Už nikdo nezemře. Maximálně ty," zasyčela v odpověď, když přecházela další ulici, tentokrát bez toho, aby narazila na jakékoli auto.

„Jedenáct je poměrně vysoké číslo. Zabít jedenáct lidí za měsíc jsem už dlouho neviděl, Vaše duše musí být skutečně silná..."

V té chvíli si Cory vzpomněla na to, že pokud měla rudé oči, znamenalo to, že si prošla druhou fází vlastnění Rashomona.

„Co je třetí fáze?" vyjela na něho, když zabočila do ulice, kde stál domek Geoffreyho prarodičů.

„Třetí fáze čeho?" zeptal se Rashomon.

„Bolest hlavy, zhoršování zraku nebo ta změna barvy očí. Je ještě třetí fáze, co je to?" zavrčela podrážděně, nebyla v té chvíli naštvaná na Rashomona, ale na sebe, protože zapomněla, že ty tři fáze existují, byla moc neopatrná a nepřipravila se na to.

„Šílenství," odpověděl, „neschopnost odlišit realitu od halucinací."

Ještě před dvěma nebo třemi týdny by se Cory zastavila, možná by se jí zvedl žaludek nebo by se začala třást, ale teď se ani nezastavila, jenom řekla: „jasný."

Dalo by se říct, že vlastnictví Rashomona doprovázely tři fyzické fáze a tři psychické fáze.

Nedůvěra.

Přijetí.

A smíření.

Nedůvěra k Rashomonovi byla pro Cory nejkratší fází. Nevěřila, že to byl on, kdo způsobil smrt krysy, ale uvěřila, když byl zabit Lucas. Rashomona v té chvíli přijala, ale nedokázala se s ním smířit, dokud neviděla zmučeného učitele matematiky, který trpěl pro její činy. V té chvíli pochopila, že Rashomon neškodí pouze jí a rodinám obětí, ale i lidem okolo a pochopila, že to musí skončit.

A pokud nebyla schopna zabít Rashomona, musela zabít toho, kdo Rashomona ovládal.

Sebe.

Jenže Cory byla sobec stejně jako ostatní lidé a nechtěla si vzít vlastní život, chtěla hledat jiné východisko, kterým by ublížila co nejméně lidem a zároveň neublížila ani sobě.

„Necítím šílenství," prohodila Cory mimoděk. Hned si uvědomila, že se zase nahnala do Rashomonovi pasti a on bude předlouze vykládat, jak se šílenství projevuje a podobně.

Překvapilo ji, když řekl pouhé: „Vaše duše tvrdí něco jiného."

I když Cory zbývala asi dvouminutová chůze, stihla za tu dobu ještě zmoknout. Nebe nebylo ani trochu zatažené, když vyšla z domu, ale cestou světlou oblohu vystřídaly těžké tmavé mraky, ve vzduchu byla cítit vlhkost a nakonec i začalo poprchávat. Nebyla to žádná sprška, ale pořádný slejvák, takže Cory i popoběhla, aby se skryla pod stříškou u vchodu do domu, kde zaťukala na těžké dřevěné dveře s okrasným barevným sklem na vrhu dveří, kde také rozeznala pohyb, když se Geoffreyho babička přibližovala – myslela, že babička.

„Cory!" hlesl postarší muž – Geoffreyho dědeček –, když ji spatřil ve dveřích.

Ani nestačila pozdravit, protože jí táhl za rukáv mikiny dovnitř, přičemž ještě stačil volat na svou ženu, že Cory dorazila.

Ustaraná důchodkyně vylezla s uslzenýma očima z kuchyně, v rukou křečovitě držela talíř a nebyla schopná slov, popravdě se sova držela na nohou.

„Děje se něco?" zeptala se Cory zmateně.

„Frey... On," koktal Geoffreyho dědeček a stále křečovitě svíral Coryinu ruku.

„Chce tě vidět," dodala babička, „není mu moc dobře," dodala.

Nad tím se Cory zamračila, ptala se, co se mu stalo, ale nebyli jí schopní odpovědět, pouze řekli, aby za ním šla nahoru a vzala mu sendvič, že už druhý den nic nejedl.

„Pan manžel je nemocný?" zeptal se Rashomon, ale Cory mu neodpověděla. Sama netušila.

Zastavila se před dveřmi Geoffreyho pokoje, chvíli si prohlížela dubové dřevo s opraskaným lakem a neměla odvahu otevřít. Celé jí to přišlo divné. Zvykla si sice, že s Freyem trávila mnoho času, i když byl jeden z nich nemocný, ale ještě nikdy kvůli tomu nezameškala školu na přání Geoffreyho babičky.

„Otevřete," pobídl znuděně Rashomon.

Cory se však rozhodla zaklepat.

Ale ticho.

Zaklepala hlasitěji.

„Cory?!" vyšlo jeknutí z poza dveří.

„Jo, to jsem já," odpověděla a chytla kliku dveří.

„Jdu dovnitř, Freyi," dodala ve chvíli, kdy už stála na půl na prahu.

Geoffreyho pokoj se vždycky dal nazvat pouze organizovaným nepořádkem. Oblečení se válelo vždy jen na židli, nikdy ne ve skříni, hry měl postavené v komínku před televizí, učebnice pod poličkou, kde měli normálně být a v té polici místo toho komixy, zbytečnosti a dvě malé trofeje z plavání. Víc jak půlka zdí polepená plakáty, ať na různé hry, filmy, ale také i slavných plavců, z olympiád a věšák, kam si měl původně Geoffrey věšet bundy, mnoho na sobě namačkaných medailí z plavání. Inu, Geoffrey byl vynikající a úspěšný plavec.

Většinu Geoffreyho Cory našla sedět u postele s ovladačem v ruce, ale tentokrát seděl natisknutý mezi postelí a stolem v tenké modré dece, tiskl ji pevně ke svému tělu, nešlo mu vidět do obličeje a znatelně se třásl.

„Freyi?" hlesla Cory nechápavě. Udělal opatrně pár kroků k němu, natáhla k němu talíř s jídlem a řekla: „to ti posílá babička."

Už měl skoro talíř u obličeje, Cory už slyšela i jeho tiché sténání, když v tom jeho ruka vyletěla, vrazila do talíře, který vyletěl Cory z ruky a spadl na postel.

„Au," sykla tiše Cory poté, co její kamarád svými klouby nevrazil jen do talíře, ale také do jejích zmrzlých prstů.

Projev bolesti se stal najednou spouštěčem prapodivného chování.

Ještě před chvílí rozklepaný mladík vyskočil ze země, chytil do obou dlaní Coryinu ruku a svojí vahou ji strhl na zem.

„Co jsem ti udělal? Bolelo to? Bolí to furt? Odpusť mi prosím!" brečel Geoffrey svírajíc stále promrzlou dlaň Cory.

Ta se snažila z jeho sevření vyprostit, ale byl moc silný.

„Pusť mě!" zasyčela na něho a on to udělal.

Posadila se, chtěla se zeptat, co mu je, ale než stačila něco říct, Geoffrey jí chytil pevně kolem pasu, zabořil obličej do jejího břicha a prosil ji, aby mu odpustila, to že jí ublížil.

Nemohla kvůli němu dýchat, snažila se ho od sebe odtrhnout, ale nešlo to. Seděla tam na zemi, k břichu se jí tiskl skoro dospělý kluk, brečel, třásl se a odmítal ji pustit.

„Jak jsem řekl," ozval se do toho pláče Rashomon, „Vaše duše to s šílenstvím vidí jinak..."