„Raději bych dneska zůstala doma," zamumlala do své deky. V posteli ležela stočená v klubíčku, deku měla až u krku a jeden její roh si mačkala na obličeji. Jenom to světlo, které vydávala lampička na nočním stolku ji oslepovala a dělal její bolest hlavy nesnesitelnější.

„Zlatíčko, chápu, že není lehké vidět smrt svého spolužáka, ale tvoji spolužáci si taky neřeknou, že kvůli tomu zůstanou doma. Měli byste být pohromadě," konejšila ji, ale nebylo to nic platné.

„Nechci tam jít. Bolí mě hlava, je mi z toho na zvracení..."

Po chvilce ticha se přeci jenom ozvala slova, která chtěla Cory slyšet: „Tak dobře, zůstaň dnes doma."

Pronikavé světlo z lampičky zhaslo, Coryina matka odešla z pokoje a zanechala ji tak samotnou ve tmě, strachu a bolestech.

„Bolí?" zeptal se Rashomon.

„Bolí," odpověděla mu tlumeně.

„Trpíte?"

„Trpím."

„On trpěl také."

„Lucas?"

„Ne, Emichi."

„Co s tím má on společného?" nechápala. S námahou se zvedla z postele. Pod očima měla obrovské kruhy, moc toho nenaspala, smrt Lucase Lacksona se jí přehrávala v hlavě v nekonečné frekvenci a společně s tím ještě Rashomonova slova: „Nemáte zač, má paní."

„Slyšela jste někdy o tom, že strach se odráží v lidských očích?" zeptal se.

„Ne," odsekla. Chtěla si vzít prášek proti bolesti hlavy, ale našla pouze prázdné plato. Musela se pro nové vydat do koupelny a trpět i Rashomonův výklad o odrážejícím se strachu.

„Lidé, a vlastně všichni, jsou v tomhle zvláštní. Mnohdy tvrdí, že strach nemají z ničeho, nebo třeba jen z pavouků, hadů, ohně a tak. Ale jakmile spatří mně, bojí se. Někde podvědomě vědí, že přináším smrt a bolest a strach z toho, co jim přinesu, se jim odrazí v očích – já se jim v nich odrazím. A pokud někdo hledí umírajícímu přímo do očí, může mně tam vidět a ten strach, co přináším. Člověk sice neví, co viděl, ale ví, že tam něco bylo, že má z něčeho mít podvědomí strach."

„Pořád nechápu, proč ale v té chvíli trpěl," zavrčela. Z lékárničky vytáhla pouze jedno plato o třech prášcích. To nemohlo vydržet ani na dopoledne.

„Bezmoc, zoufalství, otisknutí Rashomona do mysli, to jsou důvody, proč trpěl, má paní."

„Dokud nezjistí, že má nějakýho Rashomona v hlavě a že já mu dávám rozkazy, tak mi je jedno, jestli trpěl... já trpim i teď!" vyštěkla nakonec. Všechny prášky skončily v jejím hrdle. Věděla, že tři už je příliš velká dávka, ale její bolesti by nepomohla ani dvojitá.

To vyštěknutí na Rashomona ji stálo moc sil. Cítila slabost v kolenou, zapřela se tedy o umyvadlo, sklonila hlavu mezi ramena a zhluboka dýchala se zavřenýma očima. Cítila, jako kdyby se jí v hlavě rozpoutala Třetí světová válka a z úst se jí stala poušť. Před očima měla zase ten výjev. Poslední pohyb Lucasova těla, zoufalý pohled Emichiho, křik ve třídě a ta Rashomonova slova: „Nemáte zač, má paní." Jak pochopila, Lucas Rashomona viděl a nazval ho „hnusnou sviní" a Rashomonův obraz se odrazil v Lucasových očí do Emichiho. Znamenalo to, že Emichi byl momentálně Cory nejbližší člověk, co mohl někde hluboko v podvědomí vědět něco o stvoření z pekel?

„Rashomone?" zašeptala.

„Ano, má paní?" odpověděl ji poslušně její služebník.

„Jak vypadáš?" zeptala se bez okolků. Chtěla to vědět, strašně moc si přála vědět, kdo ji pronásleduje, kdo stojí za jejími zády a vidí to, co vidí ona.

„To Vám skutečně nemohu říci, má paní."

Odplivla si vzteky do umyvadla.

„Takže jsi prostě jenom hnusná svině, jak řekl Lucas," zavrčela, tentokrát už s otevřenýma očima. Dívala se do zrcadla a marně doufala, že v odrazu uvidí i svého společníka.

„I tak jdu popsat."

„Ramirez Saul?"

„Zde."

Udělal fajfku.

„Rodgersová Cory? Chybí, chápu."

Tentokrát udělal do kolonky křížek.

„Byron Townsend? Také chybí, dobře."

Daší křížek v seznamu.

„White Geoff- Ano, blbá otázka, ten také chybí...," povzdechl si.

Když chybí Jekyll, chybí i Hyde, řekl si pouze ve své hlavě. Na vtipkování nebyl vzhledem k předchozím událostem prostor.

Odložil na stůl seznam žáků. Jak tipoval, chyběla více než půlka studentů. Z dvaceti čtyř... Vlastně už jenom dvaceti tří se dostavilo pouze deset a ani jeden z nich nevypadal, že by byl schopný jenom zvednout tužku, natož si počínat s goniometrií.

Na pár sekund si z nosu sundal své dioptrické brýle, aby si mohl promnout unavené oči. Moc toho v noci nenaspal. Bylo mu špatně z toho, jak sledoval umírat dítě, jak mu zdravotníci definitivně vráží kudlu do zad, jelikož chlapci nebylo pomoci a nejhorší ze všeho bylo vidět jeho matku, která si ještě myslela, že má její syn šanci, ale nakonec se složila uprostřed chodby, jelikož tu šance už nebyla.

Byl to strašlivý den a ještě horší noc. Jeden si může říct, že smrt je přirozená, že nikdo není nesmrtelný, ale vidět smrt není nic příjemného. Hlavně v případě, že se jedná o dítě.

„Nemohu vás pustit domů, ale nemůžu po vás ani nic chtít. Dělejte si svou práci," pokynul zbývajícím studentům ve třídě, než se bezmocně složil do své židle a podepřel si rukama hlavu, aby mu únavou neupadla.

„Pane učiteli?" ozvalo se slabě třídou.

Emichi zvedl hlavu, aby zjistil, že s lehce zvednutou rukou na důkaz hlášení se snaží promluvit jedna ze dvou dívek, která byla schopna dopravit se do školy.

„Ano, Anno?"

Dívka tiše polkla, než promluvila.

„Ví se, proč Lucas... zemřel?" Ptala se tak opatrně, jako kdyby měla mluvit sprostě, přitom to byla věc, která zajímala každého.

„Bohužel, ještě ne. Ale... brzy se to asi dozvíme. Asi," odpověděl. Pokusil se přemoci k letmému úsměvu, aby dívku trochu uklidnil, ale nezvládl to. Pouze cuknul jedním koutkem, ale ani vzhůru, ani dolů.

Následně se přihlásil další člověk. Tentokrát chlapec jménem Saul.

„Ano?" pokynul k němu Emichi.

„Víte, pane učiteli, když jsme hodinu před tím měli tělocvik, tak jsme hráli fotbal a... Vrazil jsem do Lucase a on spadl na zem, na chvíli si vyrazil dech, ale pak řekl, že je v poho... Mohlo se mu něco stát, že potom... No... kašlal tu krev a dávil se?" Mluvil ještě opatrněji než ta dívka. Jako by se bál, že ho někdo obviní z Lucasovi smrti, protože do něho nechtěně vrazil.

„Nemyslím si, Saule. Kdyby se mu něco stalo už tam, projevilo by se to ihned," uklidnil ho. Nebo se o to pokoušel.

„Ale na něco zemřít musel," ozvalo se ve třídě. Emichi se nezdržoval s tím, aby zjišťoval, kdo to řekl. Pouze přitakal.

„Ano, musel."

„Možná je dobře, že je mrtvý," zamrmlal. Nebylo mu moc dobře rozumět, jelikož měl v puse na půl snědený banán. Samozřejmě ho nemohl držet v rukou, protože je měl zaměstnané zmateným mačkání joysticku, který byl připojený k herní konzoly.

Bylo to zvláštní propojení myslí, ale jakmile se Cory rozhodla, že do školy nepůjde, kolem osmé už Geoffrey bouchal na její dveře, že taky nejde a bude jí dělat společnost. Bylo tomu i tentokrát, ale bylo to i poprvé, co se Cory nedivila, že Geoffrey uhádl, že do školy nejde.

„Proč myslíš?" zeptala se polohlasem. Ležela stále ve své posteli, rukama si překrývala obličeji a snažila se vytěsnit hluk videohry. Marně.

Geoffrey seděl na zemi, zády se opíral o Coryinu postel, jedl banán, hrál a stačil ještě mluvit zle o mrtvém.

„Byl to parchant, dobře to víš. Posmíval se, provokoval, všechny štval, byl to idiot. Prostě měl souzeno, že brzy umře, nic víc," pokrčil rameny, na chvíli pustil joystick, aby mohl vyhodit šlupku od banánu do nedalekého koše, otřel si ruku do kalhot a hrál dál.

„Nemluv špatně o mrtvym. Vymstí se ti to, Freyi," povzdechla si Cory. Neměla chuť mluvit o Lucasovi, neměla chuť mluvit vůbec. Ale neměla to srdce, aby Freye vyhodila, ať jde domů nebo do školy.

„Hele, já to klidně řeknu. Jsem rád, že je Lucas Lackson mrtvej," řekl rázně. Až to zabolelo.

Cory konečně sundala své ruce z očí. Podívala se na bílý strop, přimhouřila oči a velmi tiše zašeptala: „Nemáš zač."

„Co?"

„Nic," hlesla.