„Měl bys jít... Stejně si sem ani neměl chodit." Bylo to poprvý, co se Cory za dobu Geoffreyho přítomnosti posadila. Zamotala se jí rázem hlava, před očima se setmělo a žaludek se na pár sekund ocitl jako na vodě.

„Jenom najdu nějakej checkpoint, tak mně moc nehoň," zamručel nesrozumitelně. Tentokrát to bylo kvůli tomu, že mi z úst trčelo dřívko od nanuku, který našel v mrazničce, zatímco si Cory dala dvacet.

Jenže Cory nemohla čekat na nějaký checkpoint, hlavně viděla, že kolem jednoho Geoffrey proběhl, i když ho musel dost jasně zaregistrovat. Zatnula naštvaně zuby, nejenom kvůli jejímu kamarádovi, který kromě toho, že vyžral lednici, zajistil si neomluvené hodiny a odmítal si hru dát alespoň do sluchátek, neudělal absolutně nic, co by Cory zvedlo nějak náladu. A taky nedokázal přehlučit Rashomonovi neustálé otázky na téma, „co to ten kluk provádí?"

Prostě přešla pokoj, překročila hrajícího Goeffreyho, který zamručel něco ve smyslu, že nevidí na televizi, a konzoli vypnula se slovy: „Leroy tě nenávidí a bude tady za chvíli."

„Cory!" zavrčel. Kdyby v ruce mačkal svůj vlastní ovladač, nejspíše by s ním mrsknul o zem, ale s Cory měl zkušenosti, takže ho jenom prudčeji položil na zem a vyhoupnul se na nohy se slovy: „Zkazilas mi celou hru!"

„To je mi jedno!" vyjela na něho.

Poté Geoffrey ztuhnul, odtáhl nedůvěřivě hlavu s posmutnělým výrazem ve tváři a vykoktal ze sebe holé „promiň" jako omluvu.

„Večer ti napíšu. Teď jdi vysvětlit babče, že ses vykašlal dneska na školu," pokynula mu hlavou ke dveřím. Ani se na něho nedívala, zrak měla stočený ke své posteli a těšila se pouze na to, až si znova lehne a tentokrát v tichosti, aby se mohla prospat a nejlépe i vyspat z bolesti hlavy.

„Fajn, zatím se měj," odmlčel se dlouze. Při odchodu udělal to, co dělal... Posledních třináct let, co Cory znal. Podrbal ji na hlavě jako prostého psa, rozcuchal ji tak vlasy a donutil ji zasyčet tichou urážku, protože to neměla ráda, ale jeho to bavilo, tak se tomu smál.

Tentokrát však nepřišla ani urážka a ani smích. Pouze ticho, bouchnutí dveří a kroky, které mířily ze schodů pryč.

„Proč Váš manžel odchází?"

Rashomon se ozval zrovna ve chvíli, kdy se Coryina tvář zaryla do polštáře. Asi by jakoukoli poznámku nebo otázku svého společníka přešla, ale tahle byla více než podivná, tak se rozhodla i přes únavu odpovědět.

Nejdříve však otočila tvář ke zdi, aby nehuhňala do polštáře.

„Co to meleš za blbosti? Frey je můj kamarád, ne manžel." Nechápala, kde Rashomon vzal onu věc s manželem, že by po té době, co sloužil lidem, tohle nechápal?

„Skutečně...?" ozval se tázavým hlasem a možná i trochu rýpavým.

„Jo, kdyby byl, měla bych na ruce prsten," zvedla ruku a ukázal levý prsteník, kde by onen prsten měl být, poté dodala: „a seděla v base, protože bych Freye zabila, kdybych s ním měla žít."

„Stačí říct, má paní, a-"

„Ne!" vyštěkla, „už žádné vraždy."

Rashomon zmlknul. Po mnoha hodinách mlčel a dovolil tak Cory zabořit hlavu konečně do polštáře.

„Zajímavé," zašeptal však ve chvíli, kdy už Cory propadla spánku.

„Včera jsem ti zapomněl popřát, fakt promiň, nějak se mi to vykouřilo z hlavy, ale na, tady máš dárek a všechno nejlepší, bráško!"

Niklas Emichi měl svého bratra rád, skutečně, ale občas mu skutečně lezl na mozek. Moc mluvil, moc hlasitě se smál, vždy mu foukal cigaretový kouř do obličeje, dloubal do něho a mnohokrát přijel jako nezvaná návštěva a odmítal odjet. Kolikrát se zdržel i přes noc, protože večer nebyl schopen řídit. Podle jeho slov schopen byl, ale podle Niklase ne, nechtěl riskovat jeho život a tak mu raději ustlal na gauči.

„To je dobrý, Prestone," povzdechl si. Těch sedm hodin v práci bylo tentokrát mnohem delších než obvykle. Mnoho otázek, málo produktivní práce, neuvěřitelná únava z probdělé noci a smutek z toho, jak se musel dívat do obličejů těch, kteří byli svědky toho, čeho byl svědkem i on. Prestonovi o tom neřekl, raději.

Byl zvyklý chodit z práce pěšky za každého počasí a tentokrát se na tu procházku těšil víc než na cokoli jiného, ale jakmile spatřil bratrovo auto před školou, pochopil, že zbytek dne bude muset strávit v jeho společnosti.

„Co se tváříš jak na pohřbu? Máš depku z toho, že už nebudeš u svého věku psát dvojku, ale trojku? Třicítka není konec světa, Niki! Teda, pro tebe možná jo, děvčata tě už nebudou brát za krásného učitele matiky, ale za starýho dědka jako jsou všichni ostatní, ale co na tom?"

Na nějaký fakt, že včerejší den byl také den Niklasových narozenin zcela vytěsnil z hlavy. Byl si jsitý, že pro něho ten den bude navždycky tím, kdy sledoval umírat dítě. Nějaká třicítka mu byla více než dost ukradená.

„Pojedem se někam napít? Ať to aspoň zapijem a ty přijdeš na jiný myšlenky?" zeptal se ho s polovičním úsměvem na tváři. „Jo a vzadu máš dárek," dodal a ukázovákem ukázal na zadní sedadlo, kde leželo něco v tmavě modré ozdobné taštičce.

Niklas se pro to s povzdechem natáhl. Jako první spatřil hrdlo láhve, které z tašky trčelo. Jak jinak, Preston svému bratrovi dal flašku ke každým narozeninám od té doby, co dosáhl plnoletosti. A pokaždé to byla ta stejná whiskey.

V tašce byla kromě tradiční láhve whiskey také kniha – další tradiční dárek – s názvem Kanibal! a hlavolam podobný ježkovi v kleci.

„Díky," odmlčel se a tašku s dárky odložil zpět na původní místo.

„To z toho máš vážně takovou depku? Nebo co se stalo?" Ihned po té otázce Preston najel na výmol a Niklas se uhodil do hlavy o rám okénka.

„Řeknu ti to doma, tady se mi do toho nechce," odpověděl s vykrucováním. Ono říct člověku, který se obyčejně hrabe v mrtvých a ještě má za to zaplaceno, není to nejlepší, co jeden může udělat.

„Tak fajn, zatím budu mluvit já. Policajti se furt motaj kolem těch mrtvých a hlavě kolem toho baráku, kde všichni ‚explodovali', i když celej barák zůstal úplně nepoškozenej. No, jak jsem ti říkal o těch dalších mrtvých, třeba o tom chlapovi, kterýho něco prostě probodlo. Byl to nadřízenej jednoho mrtvýho v tom baráku, to už víš, ale hele, už nevíš, co je s těma ostatníma mrtvejma. Bez toho baráku a nadřízenýho bylo ještě dalších sedm mrtvých. Spojitosti se hledaj, ale jedna ženská, jméno nepodstatný, byla podle rodiny bývalá přítelkyně chlapa, co umřel v tom baráku. Ne, nepřerušuj mě, byla to ex toho mrtvýho, co byl zároveň podřízenej toho probodnutýho, zajímavý, ne? Já ti nevim, nejsem žádnej detektiv, ale mám pocit, že nějakym kouzelnym způsobem vraždil ten mrtvej chlap... Alex něco se jmenoval. Nebo nějaký jméno podobný Alexovi."

I přes únavu dokázal Niklas svého bratra vnímat a dokonce i stíhat jeho myšlenkový pochody a úplně nesmyslný a zmatený výklad.

„Takže... Máte někoho, kdo spouje dva mrtvý z...?"

„Asi třiceti. Ale tak celej ten barák spojuje to, že toho chlapa nenáviděli. Dělal bordel, nevynášel odpadky, v bytě měl krysy a jinou havěť. Prostě soused za všechny prachy a policajti ho měli vytáhnout živýho nebo mrtvýho... Být tim Alexem, tak je taky nemám zrovna v lásce."

„Dobře. Nadřízený, ex přítelkyně a sousedi s policajtama... Co ti ostatní?"

„Zjišťuje se... Hele! Chceš vidět fotky těch mrtvejch? Nějaký jsem nafotil!" vykřikl to tak nadšeně, jako kdyby mu měl ukázat fotky zrovna narozeného miminka a ne roztrhaných lidských těl a vnitřností.

„To je dobrý," zakroutil nad tím Niklas hlavou. Byly věci, které vidět skutečně nepotřeboval.

„Tak dělej, dělej... Co tě žere?"

Seděli u Niklase v obývacím pokoji v přízemním bytě uprostřed města už dobrou hodinu a půl, ale Niklas se stále neměl do toho, aby svému bratrovi řekl, ale co ho trápí, že kvůli tomu celou noc nespal.

„Fajn, no... Prostě. Když jsem přišel včera do hodiny druháků, tak... Začátkem hodiny se mi tam začal jeden kluk dusit. Kašlal krev, když se nadechl, krev se začala valit ještě víc. Zavolali jsme sanitku, ale on... Zemřel tam ve třídě. Asi se utopil vlastní krví nebo se udusil z nedostatku kyslíku, já nevim, ale prostě... Zemřel. Bylo mu sedmnáct a... No. Je mrtvý."

„Tak to je brutus. Víš, proč umřel? Jestli kašlal krev, tak mohl mít nějaký vnitřní krvácení, ale jestli nemohl dýchat, tak to mohl být třeba pneumotorax... Byl v poho, když přišel do hodiny?" Jak jinak, patolog nemohl říct ‚to mě mrzí', ale musel ihned říkat příčiny smrti, aniž by tělo jenom viděl.

„Byl v pořádku, ještě měl svoje tradiční poznámky ke všemu, co se stalo. Jenom podle jednoho studenta hodinu předtím narazil do jiného a na chvíli si vyrazil dech..."

„Jestli byl v pohodě a bez bolestí a pak najednou lehl, tak je nepravděpodobný, že by se mu to stalo už předtim. A vnitřní krvácení neskryješ bez bolesti, trpěl by jako pes. A pneumotorax je kapitola sama o sobě."

Po tomhle krátkém rozhovoru v hrdlech obou bratrů zmizela první sklenka whiskey, kterou Niklas dostal.

Nastala minuta ticha, jediný zvuk vydávaly nástěnné hodiny a vzdálený ruch ze silnice, který značil, že většina obyvatel města se vrací domů z práce a dost pospíchá.

„No... Tak aby se ty super divný smrti nepřenesli z našeho města na to vaše," zašklebil se nakonec Preston. Nalil s těmi slovy whiskey do skleniček a popostrčil Niklase, aby se napil.

„Nežertuj, prosím," poprosil ho Niklas.