Řeka byla plná pylu. Zelenomodrá voda se na pár týdnů změnila na špinavě žlutozelenou, nepříjemně zapáchala a menší nákladní lodě, které po ní pluly, měly kovové stěny pylem přímo obalené, lepkavé a špatně se to mylo – takže to nikdo nemyl.

Stál na mostě, sledoval procházející lidi, kteří mířili z práce domů, pozoroval auta, která se v dopravní špičce tlačila na mostě. Byl rád, že chodil pěšky a občas autobusem, na tohle by po práci neměl náladu.

Stočil svůj zrak ke schodům, které vedly pod most, vzpomínal na tu noc, kdy po nich šel naposledy a viděl tam ty potoky krve a mrtvé lidské tváře, které se kroutily ve zděšeném úšklebku. Pamatoval si, že do té krve šlápl, ty boty ihned vyhodil, nesnesl pomyšlení, že by si je měl ještě někdy vzít na sebe.

Přemítal, zda si i ten vrah z té noci vzpomíná na to, co se toho podzimního dne stalo. Ale pochyboval o tom. Sotva tu dívku následující týdny viděl, a když ano, tvářila se tak, jak se tvářila předtím, než zemřel první člověk. Nezaujatá světem, nezaujatá školou, svým přítelem, svým životem. Jenom přežívala a nevnímala, že kolem ní existují lidé, kteří také dýchají, myslí, sní a umírají.

Ale přesto mu dala tu věc bez jakýchkoli slov. Poznal její rukopis, který naškrábal jeho jméno a příkaz, aby se dané věci zbavil.

„Ale proč?" ptal se. Muchlal papírovou krabičku v rukou, bál se tu věc vytáhnout a podívat se. Předtím ho příjemně hřála, ale zároveň i děsila. Přišlo mu, jako kdyby se mu vrátila hodně zlá vzpomínka, strach, který ze své hlavy vytěsnil před lety, i když to muselo být nejdříve před pár měsíci.

Přítomnost té dívky s očima, které se barvily do ruda, ho už tolik neděsila, ale pochyboval, že někdy zapomene na to, co viděl.

Neměl bych to přeci jen nahlásit? zeptal se sám sebe.

Odpověď nenašel. Nemohl po několika měsících jít na policii a říct, že to viděl, že zná vraha. Zeptali by se, proč nepřišel dřív a jak mohl ty lidi zavraždit. Ta smrt byla všem záhadou... Tradovalo se, že to musela udělat nějaká vyšší síla, protože tohle nebylo v silách obyčejného člověka.

A to Niklas věděl. Nevěděl, kdo a ani jak. Ale viděl toho, kdo tomu stvoření poroučel, i když nedobrovolně.

Může tak prostá věc za takovou pohromu?

Ptal se dál. Hleděl na krabičku, ve které byl ukrytý onyx a třásl se.

Kousl se do rtu, s roztřesenýma rukama otevřel krabičku, vytáhl přívěsek a onyx zvedl do výšky své hlavy.

Hypnotizoval on ty dvě rudé tečky nebo tečky jeho? Muselo to být vzájemné.

Ruka se mu stále třásla, přívěsek se postupně sunul po jeho prstu, neměl sílu ho zachytit a skupinka tří mladistvých, které si nevšiml, do něho vrazila, sice se mu omluvila, ale nestačil zabránit tomu, aby přívěsek spadl z jeho prstu a letěl z mostu, kde se zabořil do měkkého bahna na břehu.

„Omlouváme se," zvolal na něho jeden mladík se zdviženými dlaněmi. Mávl na něho, že se nic nestalo, ale co nejrychleji se rozeběhl ke schodům, aby mohl jít ke břehu a zvednout přívěsek, kterého se měl zbavit.

Hledal ho ve trávě jenom pár minut. Stačil si ušpinit prsty od bahna, omylem se dotkl i špinavé vody, ale přívěsek našel. Zatáhl za přívěsek, zvedl ho, ale váha byla podstatně menší.

Onyx byl pryč.

Nervózně polkl, zběsile hledal v trávě černý kámen, dlaně měl pokryté bahnem, ve dřepu moc dlouho nevydržel a ušpinil si také svoje šedé džíny.

„Hledáte něco, pane?" ozval se hlas za ním.

Otočil hlavu, ale nikdo tam nebyl. Přesto si byl jistý, že na něho někdo promluvil.

Zakroutil nad tím hlavou, nejspíše měl slyšiny. Vrátil hlavu do normální polohy a to, co spatřil, mu vyrazilo dech.

Nestihl si to moc dobře prohlédnout, ale pár věcí si na té věci zapamatoval.

Ty dvě rudé oči mandlovitého tvaru, které však měli velikost jablka.

Ty nerovné ostré zuby, které se leskly jako čepel meče.

Husté hadí tělo pokryté lesklými šupinami s ostny na jedné straně.

Široká hlava, jejíž ostny plály jako oheň.

A ten pocit... Bylo to jako to, když zemřel Lucas. Přesně to viděl, konečně si to uvědomil. Z tohohle měl ty dlouhé týdny strach, dokud Cory Rodgersová málem nezemřela.

Jeho strach ze tmy byl proti téhle věci ničím.

„Chtěl jste si to nechat. Neuposlechl jste rozkazu mé bývalé paní," promluvilo stvoření, ale nepohybovalo tlamou, ústy nebo co to mělo. Vlastně to nemělo ani jedno. Mělo to jenom ty ostré zuby a mluvilo, ale nemělo to nic, kudy by to mohlo přijímat potravu.

„Ne... ne," koktal. Jeho tělo polil ledový pot, nemohl se ani pohnout, takřka brečel, přál si, aby oslepl, nemohl to vidět. Pokusil se zavřít oči, ale pořád to tam bylo, pořád to viděl.

„Jste Emichi... Pozoroval jsem Vás dlouhé týdny a trpěl tím, že jsem Vás nemohl zabít. Nebo jsem měl zabít Vašeho bratra? Netuším, nevím, co mi můj pán přikázal. Ale nyní pána nemám," mluvilo stvoření klidně, i když výhružně.

„Vy... vy jste je zabil. Ty lidi...?" chroptěl na něho Niklas vlastní otázku.

To stvoření se muselo usmát. Niklas to viděl, cítil to, jak se na něho usmívá jeho strach.

Přišlo mu, že veškeré teplo z jeho těla vyprchalo, jakmile zaslechl poslední slova jeho největšího strachu: „Na příkaz mé paní, ano."

Myslel si, že to příjemné teplo, které zalilo jeho tělo, bylo dobrým znamením. Stvoření zmizelo, opět v ruce držel přívěsek s černým onyxem, ale jeho tělo pomalu ztrácelo sílu. Bahno pod jeho nohami se zbarvovalo do ruda a zrak se mu rozostřoval.

Sklopil zrak, sledoval, jak se jeho bílá košile pod rozepnutou bundou mění do ruda, jak žlutozelená říční voda zachycuje jeho krev a jak se krev dostává i do jeho úst.

Otevřel rty, nechal jeden pramínek kovově chutnající krve stéct po jeho bradě na hrudník a uvědomil si, že mu Cory Rodgersová lhala.

Musel zemřít ještě jeden člověk, ale ona za to nemohla, neměl jí to za zlé.

---------------

Nikdy jsem Rashomona neplánovala jako delší povídku a dokonce jsem na sebe teď pyšná, že jsem to dokázala ukončit kapitolou dvacet sedm (protože 27! Asi se pokusím nějakou povídku ukončit kapitolou 42, to by bylo něco...). Neříkám, že to bylo dokonalé, ale samotný nápad se i mně samotné docela líbil, zpracování a znázornění příběhu už trochu pokulhávalo, ale věřím, že se to vážně pár lidem líbilo. 

Rashomon se dokonce dostal i jako "Nové hlasy" ve Wattys2016 a může se pyšnit tou zlatou nálepkou, která tak trochu překrývá samotného Rashomona, ale co na tom. 

Asi se přiznám, že tahle povídka měla více možných konců. Jestli je nechcete vědět, tak následující řádky nečtěte a přeskočte rovnou k napsání komentáře (...), ale pokud to chcete vědět, neodmítnu vaše poznámky, že takhle by to bylo lepší (bez ironie, skutečně chci vědět, co by se líbilo vám. Nebo napište vlastní nápad, chci skutečně vědět, jak to vidí lidé, co tohle čtou.

1) Úplně, vážně úplně první návrh, když jsem zrovna vymyslela samotný nápad na Rashomona, bylo to, že Cory zkrátka zabije všechny. Vykřiknutí Rashomona jména by způsobilo vymření lidstva... (Boha jeho, Benji... Vážně?)

2) Cory měl zabít Rashomon, jak plánovala. Rashomon by se vrátil do toho svého onyxu, objevil by se náhodně někde na světě a bylo by. Epilog by byl z pohledu Niklase, jak je na jejím pohřbu, kde vidí akorát tak Geoffreyho, který se jevil jako schránka bez duše, kterou by také byl. Nikdy by už necítil žádnou emoci, nedokázal k lidem nic cítit, neměl by sny, zkrátka by byl... zombie.

3) Když jsem ještě nedostala nápad o té výměně duší, Cory měla omylem zabít Geoffreyho kvůli naprosté banalitě (její duše by byla pohnutá a psychický vývin by byl postupně popisován), za což by sebe a Rashomona nenáviděla, ale povídka by skončila zcela otevřeně bez oficiálního konce.

4) Akorát pozměnění epilogu, Niklas se měl stát Rashomonovým novým pánem

Benji se loučí a nejraději by se zase sešla u nějakého nového příběhu, který má zrovna v hlavě, ale to se ještě uvidí. Každopádně, co takhle povídka o prtěti, co si vybere za nejlepšího kamaráda Ďábla?