Byla jsem na spousta letů do vesmíru a všechny probíhali v pořádku, tedy jsem nečekala žádnou změnu. Tentokrát s námi měl i jet nějaký pomocník, který by nám na lodi pomáhal. Týpka, který tohoto pomocníčka vymyslel jsem i osobně znala. Je to pěkně chytrý chlápek a je sakra dobrý v matice, ale tady se zjevně trošku... Co to plácám, hodně přepočítal.

Nastoupila jsem do lodi, která nás měla provázet po průzkumu.

,,Proč s náma jede ženská, ty dělaj na lodi jen smůlu." rozmáchl rukama směrem ke mě jeden z nováčků, který letí poprvé v životě. Já se na něj podívala chladným pohledem a radši zmlkl.

,,Radil bych ti nedělat genderový nerovnosti. Nedopadneš pak dobře." zasmál se Matthew. Starý dobrý přítel. Poznala jsem ho na svém prvním letu, byl to strašně fajn týpek. Rád ostatním poradil, či pomohl.

Došli ještě poslední, uzavřeli se dveře a my se odpojili od země. Tuhle část letu jsem nesnášela. To, když jsme se rychlostí rychlejší jak vítr snažili prorvat do vesmíru. Byl to otřesný pocit. Když už to celé pominulo, konečně jsme se mohli všichni odpoutat a dělat si co chceme. Mars je ještě daleko.

-----

,,Doprdele, kdo si to tam hraje s napájením? Thomasi, jdi to tam zkontrolovat." sekl po něm Cube. Říkáme mu tak, protože se jmenuje nějak divně. Jakub, říkal, ale prý je tohle v jeho domovině normální jméno, tak se do toho nikdo nenavážil. Ale spoustu z nás hrozně vadilo, jak nějaká slova říkal v češtině. Jak jako jsme sakra měli vědět, co znamená "doprdele"?

,,Zatraceně, proč zas já?" Postěžoval si Tom.

,,Protože jsi první, kdo mě napadl. A teď padej." švihl po něm na odpověď Cube a já se jen zasmála.

,,No ty se moc nesměj, Jennifer." řekl ten co řídil loď a já se přestala smát.

,,Proč?" odpověděla jsem tázavým hlasem.

,,Protože ty jdeš s ním." tentokrát se rozesmál Tom a já se jen zamračila a zvedla se ze židle.

Šla jsem tedy společně s Tomem do spodku lodi, kde bylo vše napájení, motory a takovýhle kraviny. Upřímně se v těchto věcech moc nevyznám. Na strojníka jsem fakt nestudovala. Tom se vydal směrem ještě více hlouběji a mě to začínalo být hrozně nepříjemné.

,,Tak co, naše velká holka se začala bát?" nemohl si Thomas odpustit rýpavou poznámku.

,,Ne, to teda nezačala." odpověděla jsem znechuceně a nazpět jsem ho praštila do ramene.

,,Jau.." sykl a promnul si oné rameno.

Od té doby jsme šli v tichosti dokud jsme nedošli na místo. Thomas se začal šťourat v nějakých kabelech a já pozorovala temné chodby okolo nás. Přísahám, že jsem viděla se něco mihnout v jedné za námi, avšak považovala jsem to jenom za výplod mé fantazie.

,,Myslel jsem že budeme mít o mnoho méně práce, když se s námi nalodilo to něco nápomocný. Ale stejně tu všechno stále děláme my a ten krám jsem ještě ani nezahlédl. " opět si začal stěžovat Tom a přitom se naštvaně klíčem oháněl v kabelech.

,,Můžeš už konečně přestat kňourat? Pořád jenom proč tohle a proč támhleto... Mám chuť tě vyhodit do vesmíru." zamračila jsem se na něj a měla obrovskou chuť mu vlepit facku.

,,Tohle se mi nezdá," ignoroval mou poznámku, zamyšleně zíral do kabelů a opět něco zkoušel ,,tohle se nemohlo poškodit samo od sebe. Za 1. sám jsem to před letem kontroloval a za 2. ty kabely jsou divně rozházený. Takhle to může rozhodit jen někdo. " vysvětloval mi a přitom mu něco prsklo do tváře. ,,Zatraceně."

Opět tam něco kutil, ale já se soustředila na něco jiného. Viděla jsem siluetu něčeho, co se skrývalo za policemi, kde se skladovaly náhradní baterie. Jakmile si to všimlo, že ho pozoruji, zmizel za regály. Když jsem se pohledem vrátila zpět k Thomasovi, spokojeně se usmíval a naznačil, že je s prací hotov. Nazpět jsem kývla s nervózním úsměvem a vyšli jsme zpět. Řekla jsem si, že jsem prostě jenom paranoidní a ignorovala jsem myšlenky na siluetu.

Jenomže mi to asi chtělo dát najevo, že opravdu existuje a ozvalo se silné třísknutí. Podívala jsem se na Toma a on udělal to stejné a zíral na mě jako na zjevení boží.

,,Já v tom prsty nemám!" řekla jsem na svoji obranu a pomaličku vyšla směrem, odkud zvuk vycházel.

Tom se za mnou vydal. Když jsem se přibližovala, uslyšela jsem jenom tiché "sakra". Podívala jsem se za roh a uviděla toho samého nováčka, který si připadal jak největší pán, když jsme se naloďovali.

,,Ehm.. Jakub mi řekl, abych vás šel zkontrolovat, protože jste tu prý byli dost dlouho." ozval se John a já s Tomem jsme se na sebe tázavě podívali. ,,No a když jsem vás hledal, shodil jsem tadytu malou baterku." přidal ještě k tomu.

S Thomasem jsme se jen uchechtli a společně s Johnem všichni odešli zpět na horní patro.

-----

,,Zjistil jsem, že ten pomocníček, či co se s námi nenalodil," začal k celé naší posádce Cube další den ,,prý má ještě pár much, tedy ho pan Robins s námi neposlal. Bylo by to nebezpečné." dořekl, ale všichni to nijak extra neřešili. Spousta cest do vesmíru jsme zvládli bez něho, takže jsme si mysleli, že tato nebude výjimkou.

Pár hodin na to jsme opět chillovali s Tomem a Cubem, tentokrát se tedy přidal i Matthew, v řídící místnosti, když jsme opět slyšeli zaklení v cizím jazyce.

,,Už toho mám dost. Vy tři, jděte do komunikační místnosti, nedaří se mi poslat zprávu do Ameriky. A ať vám to netrvá tak dlouho jako posledně!" vyjel po nás vztekle. Zajímalo by mne, zda-li jsou takovéhle odporně výbušné povahy i ostatní Češi.

,,Zase my?" vyhrkl Tom a já s Mattem jsme jenom protočili očima.

,,Protože-"

,,Protože jsme první po ruce. Jdeme, ať to máme z krku." skočila jsem do řeči Cubovi a ten vypadal, jako kdyby měl za chvilku bouchnout jako nějaká sopka.

Všichni jsme se líně zvedli z pohodlných pohovek (neptejte se mne proč byli v řídící místnosti i pohovky, já to nevím) a vyrazili směrem k místu problému. Všichni jsme se podivili, když jsme v místnosti nalezli Johna. Snažil se něco provést v místě, kde přesně byl problém. Tom k němu přišel a poklepal mu na rameno.

,,Jé, díky bohu že jste tu, nevím si s tím rady." řekl Johnathan a nervózně se na Toma usmál. Poodstoupil od toho, aby se k tomu Thomas dostal.

,,Co ty tady vůbec děláš?" zeptal se podezřívavě Matthew a John polkl.

,,Zrovna jsem procházel kolem téhle místnosti, když jsem viděl že tu něco červeného bliká."

,,Aha." ukončil konverzaci Matt a vypadal, že tomu zrovinka moc nevěří.

Pár minut se to tam Tom pokoušel spravit, přivolal i ostatní na pomoc, ale nevypadalo to, že by se dařilo. Zrovna jsme o tom debatili, já se pokoušela i něčím přispět, avšak moc se v tom nevyznám, a uslyšeli jsme vyděšený výkřik. Pokoj, od kterého křik vycházel nebyl daleko, tak jsme se rozeběhli směrem tam. Když jsme všichni tři doběhli na místo, ve dveřích stál vyděšený James a zemi ležel, celý od krve, mrtvý Lukas. V té chvíli jsem myslela, že za chvilku vyhodím svůj oběd.

,,Co se to tu děje?!" vtrhl mezi všechny Cube. Když zahlédl mrtvé tělo Lukase, celý zbledl. ,,Proboha.."

,,P-procházel js-jsem tudy na chodbě, když-když jsem uviděl na z-zemi ležet Luka-Lukase.." vyprávěl roztřeseným hlasem James. Přitom to vyprávěl perfektní američtinou. Nedávala jsem tomu moc pozornosti, jelikož jsem byla zaměřená na jiný případ, co se zde udál. Všichni okolo jsme byli naprosto vyděšení.

,,Dobře... Teď se všichni rozejdeme.. a ti co mají silný žaludek se mnou zůstanou a odklidíme spolu... Tohle." řekl taktéž roztřepaně jako James. Všichni jsme se tedy rozešli, jen pár odvážlivců zůstalo.

Společně s Tomem a Mattem jsme se vydali do řídící místnosti. John zmizel někdy, když se našlo to tělo. Všichni jsme byli vyklepaní a nikdo se nezmohl na slovo. 

-----

Uplynul týden. Polovina posádky už byla mrtvá. Všichni si přestali věřit, byli jsme vyděšení a ztracení. Loď přestala spolupracovat, do NASA jsme zprávu poslat nemohli, jelikož komunikace nefungovali a nikdo nebyl při činu přistižen. I když v tichu jsme všichni věděli, že podezřelý byl Johnathan. Všichni jsme si mysleli, že je to on.

,,Ahoj Jennifer." byla jsem sama opět v řídící místnosti a přemýšlela jsem, když v tom mne vyrušil hlas.

,,Ahoj Jamesi." odpověděla jsem a letmo se na něj podívala.

,,Co tady děláš tak sama?" zeptal se mě a já na něj tázavě pohlédla.

,,Prostě.. odpočívám. Proč?"

,,Ale jentak. Prostě jsem jen ti chtěl..." začal něco vyprávět. Vyprávěl to velice živě a s energií v hlase. Mluvil také plynulou americkou angličtinou, což bylo divné na brita, který se choval vždycky vážně a potrpěl si na britštinu. Přestala jsem poslouchat co mi říká a pozorně na něj pohlédla. Nemohla jsem si nevšimnout drobných změn na jeho tváři. Obličej byl protáhlejší, jeho kaštanové oči mnohem tmavší a bradu vystouplejší.

,,Hele, nechtěl by sis jít lehnout? Nevypadáš dobře..." navrhla jsem mu a jemně ho odstrčila, když jsem si všimla jak se nepříjemně přibližoval.

,,Ne, je mi naprosto skvěle." usmál se a znovu se ke mě přiblížil. Nervózně jsem se usmála a pomalu odtahovala. 

,,Čauves Jenny, čekal jsem že tě tu najdu.. oh-" vtrhnul do místnosti Tom a na chvíli se zarazil. Poté se zasmál, ,,pardon, že ruším." a měl se na odchodu. 

,,Ne! Ne, v pohodě.. co potřebuješ?" rychle jsem se zeptala, vděčná že přišel. James se na Toma nepříjemně podíval. Pak se ode mne konečně začal vzdalovat. 

,,Nebo víš co? Máš pravdu, moc dobře se necítím. Půjdu si lehnout. " oznámil ještě než odešel. Zmateně jsem na něho pohlédla, stejně tak i Thomas. Pak se na mne obrátil a sednul si ke mě. Strašně posmutněl, což mi přidělalo rozpaky.

,,Víš, bojím se o to, že už se odsud opravdu vůbec nedostaneme. Lidé furt umírají a nikdo tu s tím nic nedělá. Však všichni víme kdo to je, to snad ostatní chtějí abychom poumírali?!" rozčílil se a rozmáchl rukama.

,,Klid, nemůžeme přeci jentak někoho vyhodit.. třeba je nevinný, jen tak napomůžeme vrahovi!" řekla jsem, nervózně abych ho uklidnila. I když to moc uklidňující nebylo.

,,No prostě jsem chtěl říct, že-" začal s větou, ale nedořekl ji kvůli dalšímu výkřiku. Ustaraně jsme se na sebe podívali, protože jsme věděli o co se jedná.

Rozeběhli jsme se směrem, odkud výkřik vycházel. Doběhli jsme na místo a uviděli dvě těla. Do oči se mi vrhly slzy. Na zemi ležel Matthew, celý od krve. Věděla jsem co se tu děje, ale nikdy jsem si neuvědomila, jak to může někoho zasáhnout. Podívala jsem se na Toma, který vypadal stejně rozčileně jako já. 

,,Šel jsem si lehnout, jak mi poradila tady Jennifer. Když jsem procházel touto chodbou, všiml jsem si tady dvou těl a... nerad to říkám, ale Johnathan u nich stál. " uslyšela jsem Jamese jak vypráví Jakubovi, co se stalo. Rozhlédla jsem se kolem sebe a uvědomila jsem si, kolik nás už vlastně bylo. Zbylo nás jen 5; Cube, Johnathan, James, Tom a já.

,,Tohle už je dost! Pryč s ním!" rozkřikl se Thomas a ukázal na Johna. 

,,Cože? Proč já? Já přeci nic neudělal!" řekl na svoji obhajobu Johnathan, avšak moc přesvědčivě to neznělo. 

,,Všichni víme, že je to on! Je podezřelý, že to až není možné!" zamračil se opět Thomas. Já s ním souhlasila. 

,,Nikdy bych nemyslel, že bych někdy něco takového udělal. " začal Cube. ,,Johnathane, budeš muset z lodi." smutně se na Johna podíval a rychle ho chytil za ruce, kdyby se o něco pokusil. 

,,Ale-ale to nemůžete! Já nic neprovedl!" začal se zmítat. Thomas Cubovi pomohl. Já se na to nedokázala dívat, tak jsem odešla do svého pokoje.

-----

Konečně jsme letěli domů! Loď se zprovoznila. Poslali jsme zprávu do NASA, že jsme utrpěli velké ztráty a že se vracíme zpět na Zemi. Nikdo nemluvil o Johnathanovi, nikdo nechtěl. Právě jsem měla namířeno k Tomovi, chtěl se mnou mluvit. Když nebyl v řídící místnosti, šla jsem se po něm podívat ještě do jeho pokoje. Když jsem tam dorazila, málem jsem sebou sekla. Viděla jsem Thomase na zemi mrtvého. Nemohla jsem tomu uvěřit. Vrah byl pryč, co tu tedy dělalo to tělo bez duše? Najednou jsem uslyšela prásknutí dveří. S leknutím jsem se otočila za zvukem. Viděla jsem Jamese s pistolí v ruce.

,,Jamesi.." špitla jsem potichu a začala jsem pomalu couvat.

,,Ahoj, Jennifer." řekl James a zle se na mě usmál. Vypadal otřesně... skoro bych ho nepoznala.

,,Pr-proč máš tu zbraň v té ruce?" pípla jsem, když jsem narazila na zeď.

,,Nedělej hloupou, Jenny." 

,,Takže jsi to.. celou dobu byl ty?" položila jsem hrozně klišé otázku, abych získala čas.

,,Ale samozřejmě, ten hlupák by to nikdy být nemohl. Ale skvěle se mi hodil, vždy byl poblíž, když jsem něco provedl. Byl vlastně součástí plánu. Stejně nikomu nebyl sympatický." vyprávěl a já se mezitím stihla přesunout k páčidlu, který byl na druhé straně od té kde stál James. Když si ale všiml kam couvám, natáhl ruku, až moc vůči lidské anatomii, a odhodil páčidlo pryč. Pak mne rukou chytil a já ucítila chladný kov.

,,Co-" zmateně jsem ze sebe vydala.

,,Ten kdo vynalezl roztažitelný kov byl opravdu génius... stejně jako tvůj kámoš Robins. Vynalezl mne proto, abych vám pomáhal, ale to mi bylo proti srsti. Proč sloužit lidem, když oni mohou oni sloužit mě?! Začnu touhle lodí a ukončím to celým světem." přísahala bych, že se mu změnily duhovky na červenou.

,,Ty nejsi James, ty jsi ten pomocníček!" dala jsem si dvě a dvě dohromady a vše najednou dávalo smysl.

,,James se s vámi ani nenalodil, ten chudák byl mrtvý už na stanici." zmínil jen tak mimochodem ten stroj. ,,Tak a teď se rozluč se světem drahá Jennifer, budeš mě moci sledovat jak ovládám brzy můj svět ze zhora. Děkuji ti za výpomoc." začal mi přikládat pistol k hlavě a já se začal vrtět. Ještě ne, jsem na to moc mladá! Ale než jsem stihla cokoliv udělat,  ucítila jsem ostrou bolest a pak nastalo ticho. Ocitla jsem se v ničem.

-----

Nevím co se stalo pak. Nechci to vědět. Lepší je doufat v to, že 9 miliard lidí si poradí s jedním strojem, než vědět pravdu. Jediné co vlastně vím, že nakonec přišel na řadu i Cube. Je mi líto, že jsme nejednali dostatečně brzo.

-----

Taaak, jelikož jsem líný hovado a nemám co zveřejňovati, tady máte mou práci do slohu. Možná to někdy rozvinu trochu více, jelikož se mi to backstory dost líbí :D.

Ale za jednu věc bych vraždila. Tu slohovou práci jsem psala přímo tady na wattu (ano, vidíte originál není to kopie z wordu :d) a crashlo mi to přesně 4x! Tuto slohovku jsem psala zatracenej měsíc, protože se wattpad rozhodl, že se rozbije :p

No nic méně, mějte se krásně a skládejte básně

Anyy🚀