Druhá povídka vylosovaná z klobouku. Stejná forma, menší rozsah a další žánr, co nepíšu ráda. Snad se při čtení pobavíte stejně, jako já u psaní - aneb jak se i u detektivky dá čerpat z praxe pedagoga a vykrást styl vyprávění filmu Enola Holmes. 

Žánr: detektivka
Forma: ich-forma
Délka: 300 - 500 slov
Tři slova: vlas, hromada, hrábě

Milý deníčku,
dneska konečně vyřeším svou první záhadu, abych se jednou mohla stát slavným detektivem. Případ ztracené svačiny sice nezní tak dobře a sotva prorazí na titulní straně novin, ale nedělám to jen pro slávu, víš? Není to moje svačina, která zmizela, ale Petrova, a oba dva víme, že by si mě tentokrát mohl všimnout, ba možná dokonce uznat, že holky přece jen nejsou úplně pitomý.

Jak by začal případ řešit Sherlock Holmes?

Pokládám pero před sebe a prohlížím celou místnost. Pětadvacet podezřelých - vlastně ne, třiadvacet, Sára a Kuba chybí, nebyli na místě činu. Jednadvacet, když vyškrtnu učitelku a třídního kostlivce Alfreda. Prý kouše děti do zadku, ale celá svačina? K čemu by mu byla, když nemá žaludek?

"21," zopakuji a číslo napíšu červenou fixou do deníku. Jenže co s tím? Mohl to být kdokoliv z nich. Někde přece musí být nějaké vodítko, stopa... Něco, co je běžně jinak. Aha!

Anča si hraje s vlasy.

Dělá to jen tehdy, když je nervózní, ale z čeho? Nečeká ji zkoušení u tabule, ani nezapomněla na úkol z ájiny. Pozoruji ji, jak si nepřítomně namotává vlas na prst a hledí kamsi před sebe. Budu se muset dostat blíž, abych si mohla prohlédnout okolí.

Zvedám ruku a snažím se navázat oční kontakt s učitelkou. Když si mě nevšímá, pokusím se na sebe upoutat pozornost máváním zdvižené ruky. Konečně jsem dostala svolení odejít na toaletu. Zvedám se ze svého místa a schválně jdu kolem Ančiny lavice. Kromě hromady sešitů a učebnic ledabyle pohozených na stole nevidím nic, co by mi pomohlo. Že by nakonec nebyla zlodějka? Na zemi se válí zmačkané papíry, kapesník a její vlastní svačinový box. Škoda, že nevidím dovnitř - kdyby byl plný, neměla by přece motiv krást cizí jídlo.

Na chodbě potkávám školníka. Nese hrábě, což není na podzim nic divného. Už se chystám odbočit na dívčí záchody, ale všimnu si, že mu něco čouhá z kapsy zelených montérek. To něco vypadá jako sáček a v tom sáčku je letmo vidět zas něco, co z dálky připomíná pitíčko Capri Sun, které Petr shodou okolností vyhrál včera v soutěži a říkal klukům, že si ho nechá na dnešek. Opatrně školníka následuji, abych se ujistila, že mě neklame zrak. Měla jsem pravdu! Přichází na řadu výslech podezřelého. Nemám moc času, než si Dolejšová všimne, že se dlouho nevracím, a tak začínám hezky přímo: "Pane školníku, musím vás zastavit a zeptat se vás... Kde jste vzal to pitíčko?"

Tvářím se tak vážně, jak jen to dokážu, což na něj nejspíš zapůsobilo. Povzdechne si a s odevzdaným výrazem se ptá, jestli mě posílá zástupkyně. Přikyvuji, abych nemusela úplně lhát. Já vím, nemá se to i tak, ale náš dějepisář vždycky říká, že účel světí prostředky.

"Přiznávám, myslel jsem, že na to nepřijde," řekl a opřel hrábě o zem.

V duchu jsem se zaradovala. Jak se asi bude Petr tvářit?

Dočkala jsem se ale úplně jiného doznání - školník si prý zabavil krabici pitíček, co měla být do té včerejší soutěže. No, lepší vyřešená jiná záhada, než žádná.