Když jsem se probouzela, cítila jsem se divně. Jako bych spala tak týden. Pamatuju si, jak jsem byla úplně zesláblá. Ani teď to nebylo o moc lepší. I když o trochu ano. Připadala jsem si jak po dlouhé nemoci, kdy otevřu oči a všechno je zas jasné. Ale když jsem je doopravdy otevřela, světlo jsem neviděla, jen tmu. Musela jsem několikrát zamrkat, abych rozehnala mlhu bránící mi v rozhledu. Potřebovala jsem se zorientovat, kde to jsem a proč.

Ve své posteli rozhodně ne. Tahle byla velká, měkká a s hedvábnými potahy. To já nemám. Rozhlédla jsem se kolem. Za velkými okny se rýsoval noční osvětlený Londýn. Zdroj jediného světla v místnosti. U postele bylo křeslo a v něm seděl Rafael. Neviděla jsem mu do tváře. Celá jeho postava se utápěla ve stínu. Ale hned na první pohled mi bylo jasné, že nespí. Byl bdělý a napjatý v očekávání.

Hned nato jsem si vzpomněla, co se stalo, než jsem se dostala do jeho postele. Spousta krve, díky jeho ráně v zádech a pak jeho rty přisáté na mém zápěstí. Projela mnou elektrická vlna. Podle mě to byl ten nejerotičtější zážitek v mém životě. Jen vzpomenout si na to mě vybízelo k tomu, se mu znovu nabídnout. Z té potřeby mě rozbolelo celé tělo.

Došlo mi že, je nějak ticho, i když určitě ví, že jsem vzhůru.

„Raf..." nestihla jsem to doříct, ani už nevím, co to bylo. Protože se náhle vymrštil do své výšky a byl u mě. Jako přimražená jsem zůstala ležet. Když se ke mně naklonil. K mému úžasu jedna jeho ruka vystřelila k mému hrdlu. Jeho prsty jej objali. Pak jsem si jen uvědomila jeho váhu na sobě. Co se tu děje? Uvěznil mě pod sebou, neměla jsem sebemenší šanci se hnout. Ale i tak jsem na to neměla dostatek energie. Jen jsem na něj zírala a čekala, až mi tuhle divnou situaci vysvětlí. Neměl by mi být náhodou vděčný za to, že jsem ho zachránila a ne mě hned po probuzení škrtit? Jeho prsty se mi zarývaly do kůže na krku. Nedusila jsem se, ale věděla jsem, že stačí, aby jen trochu přitlačil a zlomil by mi vaz. Srdce mi divoce tlouklo o žebra a nevěděla jsem, co si mám myslet.

Až teď jsem si uvědomila, že jsem vyprahlá a v krku mě škrábe. Začalo to být opravdu nepříjemné a ještě víc byl jeho pohled. Jeho oči totiž zase rudě svítily, ale bylo toho víc. Byl v nich vztek a byl mířen na mě. Zmateně jsem mrkala a snažila se pohnout. Chtěla jsem se zeptat, o co mu jde, ale nebylo mi to dovoleno.

„Takže, Médeo. Po tvé přímo skvěle načasované záchraně jsem trochu přemýšlel a něco mě napadlo." Jeho hlas byl zase stejně krásně hluboký, až na to že teď byl podbarvený hněvem. Cítila jsem, jak se stěží ovládá, protože celé jeho tělo se třáslo. „Jak mohl Gabriel vědět, kde přesně bydlím? Mám teorii a to že ty jsi mu dala adresu. No sakra že ty. A dál? Určitě to s ním pečeš. Copak ti nabídl? Máte lepší dohodu, než co jsem ti dal já? Tak povídej, máš čas než tě zaškrtím. Jsem vážně zvědavý, jakou lež si vymyslíš!" ještě pořád jsem byla úplně vyčerpaná a točila se mi hlava. Na vteřinu povolil stisk mého krku, abych se mohla pořádně nadechnout. I přesto, jak mizerně jsem se teď cítila, mě popadl asi stejně silný vztek, který poháněl jeho. Sebrala jsem všechnu sílu, co mi zbývala a zlostně sebou škubla. To ho překvapilo, ale hned mě zase přišpendlil na místě.

„Rafaeli. Jestli to co teď říkáš, myslíš vážně. Tak jsem s tebou skončila. Nemusím ti nic vysvětlovat. Přišla jsem sem, abych se s tebou dohodla a netušila jsem, v jakém stavu tě najdu. Krucinál dala jsem ti napít krve, aby ses z toho dostal." Moje zuřivost se zvětšovala, kroutila jsem se pod ním a stejnak mi to nebylo nic platné.

„Třeba tě při pohledu na mě přepadla vina. To se lidem stává." Zasyčel. V očích jsem neviděla žádné slitování. Vypadalo to, že mě chce vidět pokořenou, ale já už se tak cítila, i když jsem neměla v žádném případě v plánu ho o tom obeznámit.

„To je blbost. Ale mě jedno co si myslíš, já vím, co vím a po tom co ti Gabriel udělal, bych se s ním nespřáhla. Tak mě už konečně zabij, když mi nevěříš!" křičela jsem na něj z plných plic. Nebo spíš chraptěla. Na vteřinu jsem v jeho pohledu zahládla zaváhání, které se však okamžitě vytratilo.

„Tak proč jsi to udělala, proč jsi mi dala napít. Nikdo by to neudělal bez nátlaku. Proč?!" trochu semnou zatřásl. V očích mě pálily slzy. Opravdu jsem byla zoufalá, co mu mám říct?

„Protože jsem to chtěla, jasný?" vyjekla jsem. Byla to pravda. Toužila jsem po jeho kousnutí a tušila, že mi to přinese něco víc. A taky že ano. Dělala bych to celé dny, kdyby to neznamenalo, že mě to může během chvíle zabít.

Jeho prsty kolem mého krku uvolnily úplně. Pořád ve mě ještě bublala zloba, kvůli tomu co si právě dovolil.

Něco uvnitř mě se začalo zvětšovat. To něco, co jsem ctila už několik dnů. Kdybych to měla nějak popsat, asi by to bylo něco jako velká zlatá vlnící se koule, která chtěla vytrysknout na povrch. Vždy se mi to podařilo nějak udržet, ale teď to nešlo. Ať jsem se snažila sebevíc. Nebo spíš, nesnažila.

Věděla jsem, že když ji nechám dostat se ven. Rafael ze mě sleze. Najednou jsem se prohnula v zádech a k mému údivu mi začal svítit hrudník, přesně tak zlatě, jak jsem si představovala. Ta záře se mi dostala do ramen, přes paže až do rukou. Natáhla jsem je před sebe. Pak už jsem jen viděla, jak se Rafael vznesl a s velkou ránou přistál na protější stěně, tam spadl na zem a já přestala zářit, jako kdyby se vůbec nic nestalo.

Rafael ze mě sice neslezl dobrovolně, ale já ho dokázala odhodit přes celou místnost. Moc rychle a v šoku jsem se posadila na posteli. Všechno kolem mě bylo mlhavě rozmazané. Snažila jsem se zaostřit na Rafaela, který se mezi tím už postavil na nohy.

„Omlouvám se, já... nechtěla jsem. Teda asi jo, protože jsi mě sakra pěkně naštval." Proč jsem se mu začala omlouvat? To co moje tělo udělalo, si pěkně zasloužil. Ještě párkrát s ním třísknout o stěnu a možná by se mu rozsvítilo.

„Myslím, že si na seznam tvých schopností můžeme připsat další věc." Řekl jen. Hlas mě normálně klidný. „A asi jsi měla právo to udělat. Jednal jsem trochu nepřiměřeně, ale nedávalo mi to smysl."

„Asi? Trochu? Ne... slovo, které hledáš, je "určitě". To bylo moc Rafaeli, vážně si to přehnal. Už mě nebaví, tvoje věčné výhružky, týkající se mé brzké smrti. Nemůžeme nic uzavřít, když mi nevěříš!" vyprskla jsem. Musela jsem se trochu klidnit, jinak hrozil další výbuch mojí síly. Myslím, že ještě před mým výbuchem by po mě možná znovu vystartoval, ale teď se držel v bezpečné vzdálenosti. A dělal dobře, pomyslela jsem si.

„Dobře, co kdybych se ti omluvil... začneme znovu. Já už jsem takový, vždy jednám bez přemýšlení." Civěla jsem na něj oněmělá úžasem. On by se mi omluvil? No tak to mu rozhodně není podobné. Bylo ticho. Jen jsme se navzájem dívali do očí. Po chvíli uznal za vhodné se ke mně zase přiblížit. Objevil se na té straně postele, kde byl před tím a sedl si na kraj.

„Přijmeš to?" zeptal se mě.

„Mluv." Řekla jsem jednoduše.

„Všechno co jsem teď řekl, beru zpět a omlouvám se ti za to a doufám, že jsem ti neublížil. Porušil jsem naši dohodu, ale chci ji obnovit. A ještě něco, děkuji. Za tu krev." Když mluvil, zaznívala v jeho hlase upřímnost a já mu to z nějakého nenormálního důvodu věřila.

„A důvěřuješ mi?" to pro mě bylo nejdůležitější, nemůžeme v tom pokračovat, bez toho aby mi věřil. To jestli věřím já jemu je zase jiná věc. Ještě jsem si to neujasnila.

„Věřím." Na rtech se mu rozlil úsměv. Mě poskočilo srdce. Málem jsem se tam roztekla. Proboha, tohle je šílené. Na chvíli jsem zavřela oči, pak je opět otevřela.

„Takže? Zapomenu na to, že jsi mě tu před chvíli škrtil jo?" pokusila jsem se o úsměv.

„To bych byl rád. Já na tu věc se zářením a odhozením na stěnu bohužel zapomenout nemůžu. Spíš naopak, myslím že bys to měla udělat znovu. Musíme to prozkoumat." V jeho obličeji se objevilo vzrušení. Po nedávném vzteku už nebylo ani památky a fakt že jsem s ním právě mrštila o stěnu s ním nezamávala ani minimálně. Jeho kůže byla opět svítivě bledá a rty nabyly svou obvyklou barvu. Prostě vypadal jako vždy nádherně a božsky dohromady.

„Chceš, abych tě znovu hodila proti zdi?" dělala jsem si srandu. Nevím, proč po tom touží, ale klidně bych mu vyhověla, kdyby to pro něj znamenalo tak hodně. Stejnak, bych s ním mohla mlátit celý den a neublížilo by mu to ani v nejmenším.

„No mě zrovna ne, ale něco jiného?" navrhnul už ne tak nadšeně.

„Když mě znovu naštveš, tak počítej s tím, že bych tvoje přání mohla vyplnit." Když jsem tohle dořekla, ozval se můj žaludek. Hlasitě zaprotestoval kvůli nedostatku jídla. Jelikož jsem dnes podstoupila menší ztrátu životadárné tekutiny, byla dokonale vyhladovělá.

„Možná se to zdá divné, ale v lednici mám jídlo. Pojď, udělám ti něco." Zvedl se ze své pozice. Vysoukala jsem nohy zpod deky a položila je na podlahu. To bylo to poslední, na co jsem se zmohla. Plus pokus o postavení se na nohy. Dál už to nešlo. Věděla jsem, že i po vydatném spánku, nemám dostatek síly, ale netušila jsem, že se nebudu moci ani udržet na vlastních končetinách. Hned, jak jsem se postavila, nohy se mi roztřásly, jako by byly z rosolu. Podlomily se mi, ale Rafael byl okamžitě u mě, abych se o něj mohla opřít celou svou vahou. Jinak to nešlo.

„Promiň. Nemyslela jsem si, že je to až tak špatné." Mumlala jsem.

„Nevzal jsem si tolik krve, i když se většinou se nedokážu ovládnout, Ale mi máme dohodu." Blýsknul, na mě úsměvem a pak mě vyzvednul do vzduchu. Ocitla jsem se v jeho silných pažích a on mě odnášel do kuchyně, kde mě usadil na židli. Pak mi začal dělat velký krůtí sendvič. Už se mi na něj zbíhaly sliny.

„Ty nemůžeš jíst, hádám."

„Hádáš dobře. Jídlo nepotřebuji. Jediné po čem prahnu je krev." Přitakal a pak nožem neskutečnou rychlostí ořezával okraje chleba.

„Kdyby sis uříznul prst, narostl by ti nový?" ta představa mi připadala strašně vtipná. On se na mě podíval s odhodlaností mi to ukázat, ale rychle jsem ho zarazila.

„Ano. Ale nikdy bych si jen tak omylem neuřízl prst. Nejen že jsem rychlý, ale šikovný. Takže to nehrozí. My upíři máme všechny tyhle super vlastnosti v sobě." Zamával na mě nožem a pak pokračoval v práci. Podívala jsem se na nástěnné hodiny. Bylo pár minut po půlnoci. Moje návštěva u něj se trochu prodloužila. Měla bych se vrátit domů, ale nemůžu v tomhle stavu. Třeba mi bude lépe po jídle. Předložil přede mě velký talíř s lákavě vypadajícím sendvičem a vedle postavil sklenici jablečného džusu. Pustila jsem se do toho.

„Díky." Zamumlala jsem a cpala do sebe potřebné živiny. On mě při tom pozoroval. Nemůžu mu to vyčítat, já jsem na něj taky civěla, když ze mě pil. Ach. Zase jsem si na to vzpomněla.

„Můžeš mi vysvětlit tvůj důvod, proč jsi mě nechala ze sebe pít? Že jsi to chtěla. Co to přesně mělo znamenat." Jako kdyby mi četl myšlenky. Vyhnula jsem se jeho pohledu. Přesně o tom jsem mluvit nechtěla. Skousla jsem si ret. Při tomto tématu jsem si přišla, jako kdybych se ocitla na tenkém ledu. Prostě k němu budu upřímná! Třeba to vše, co jsem prožívala během jeho krmení, je normální. A co když ne? Bude si myslet, že jsem ještě víc ujetá.

„Já nevím jak to vysvětlit. Když jsi mě chtěl před tím u mě doma kousnout, tak jsem tak nějak na jednu stranu chtěla, abys to udělal. Toužila jsem po tom. A tady u tebe jsi to konečně udělal." Styděla jsem se za to, měla jsem skloněnou hlavu a prohlížela jsem si ranky na zápěstí. Přejížděla jsem po nich prstem. Tušila jsem že se na mě dívá, že mě studuje těma svýma oříškovýma očima.

„Vím, že upíří kousnutí je pro ovlivněné příjemné, když se nenecháme strhnout. Ale nikdy jsem nepil z někoho, kdo nebyl pod mým vlivem. A ani jsem neslyšel o někom, kdo by bez toho toužil po kousnutí." Jeho hlas se zdál přemýšlivý. Přála jsem si, aby na mě přestal zírat.

„Můžu tě ujistit, že to bylo víc než příjemné. Jsem divná." Řekla jsem nakonec zahanbeně. Zvedla jsem oči a setkala se s jeho planoucím pohledem. Znehybněla jsem. Tohle byla novinka. Nemělo to nic společného s přípravou na lov a obvyklým rudým svitem. Tohle bylo něco jiného, nic zvířecího. Ale nedokázala jsem říct, co přesně.

„Na tebe se hodí jiný popis než „divná". Výjimečná, je to co hledáš." Dech se mi zadrhnul v krku. Několikrát jsem zamrkala, ale jeho lačný pohled přetrvával. Dychtivě jím zkoumal můj obličej. Neklidně jsem se zavrtěla, když jsem zjistila, co to se mnou dělá. Myslím, že už vím, co se skrývalo za tím jeho výrazem. Znovu jsem strnula. V kříži jsem ucítila známý tlak. Zmocňovalo se mě šílené vzrušení. Žádostivost. Akorát nevím po čem přesně, jen jsem věděla s určitostí, že on je jediný kdo mi to může poskytnout. Úplně jsem zapomněla na sendvič, když už nestál na druhé straně stolu ale přímo přede mnou. Zvedla jsem k němu hlavu.

„Pořád ještě toužíš po mém kousnutí." Jeho tón se zdál být nevěřícný, ale i tak sklouznul do té hloubky, který vždy tak blaženě rezonoval až někde uvnitř mé osoby.

„Ano." Vydechla jsem. Už jsem si představovala jeho rty na mém hrdle. Projelo mnou slastné chvění, jen při té představě. Nazvěte mě zvrácenou, ale on byl tak zatraceně přitažlivý v tuto chvíli.

„Vyhověl bych ti. Nepochybně už ti došlo, že já bych to udělal s neskrývanou radostí. Tvoje krev je jako to nejvyzrálejší víno. Jedinečná." Na důkaz svých slov si svlažil rty jazykem, přičemž jsem stihla postřehnout prodlužující se špičáky. „Musí to mít něco společného s tvou výjimečností. I tvoje krev je odlišná od jiných. Je v ní něco, co nutí upíry chtít ti rozervat hrdlo. Na jednou stranu nás vábí a na druhou nás tvoje aura odpuzuje." Dodal. Zvednul ruku k mé tváři. Ukazováčkem obkreslil linii mé čelisti a pak s ním sjel o něco níže. Jeho dotyk na mém krku, byl tak jemný, že způsoboval husí kůži po celém mém těle.

„Prvně mi vysvětli co jiného je na mé krvi. Množné číslo? Ty znáš víc upírů, co je láká moje krev?! Proboha." Vážně musím být nějak porouchaná. Něco je semnou vážně v nepořádku.

„Prostě mě to nutí chtít tvoji krev víc, než kteroukoliv jinou. Chutnáš vážně výtečně. Nic lepšího jsem ještě nikdy nezažil. Neumím to popsat," Viditelně chtěl více Médey. Skousla jsem si ret, abych neřekla to, co jsem se chystala. Ustoupil o krok.

„Znám jen jednoho dalšího v okolí. Kromě Gabriela, co se kolem tebe ochomýtá. Je to můj, no asi přítel, nebo spíš osina v zadku. Johnnatan. Dneska tu byl a musel jsem ho trochu přidržet, aby se na tebe nevrhl, když jsi spala." Nasadil výraz svátého a pokrčil rameny.

„No aspoň jsi plnil svůj slib ochrany. Přičítám ti k dobru." Mile jsem se na něj usmála a konečně spořádala zbytek své půlnoční svačinky. „Teď bych šla nejraději domů, ale nejsem toho jaksi schopná." Podívala jsem se na něj ostýchavě.

„Můžeš buď přespat v mé posteli, ale spal bych s tebou, protože už asi týden jsem nespal a potřebuju to. Nebo tě můžu donést domů." Na rtech mu pohrával pobavený úsměv, když jsem na něj kulila oči. Při jeho prvním návrhu jsem se málem zakuckala. Spát? S ním? A v jedné posteli? Vyloučeno! Předem jsem věděla, že by to nedopadlo dobře. A to především pro mě.

„Myslím, že dám přednost té druhé variantě, kdybys byl tak laskav." Moc dobře jsem věděla, že si ze mě dělá srandu. Zvedla jsem se ze židle a poprvé se podívala na své oblečení. Měla jsem na sobě ještě zaschlou krev, jak jsem vedle něj klečela. Zatím co, on už byl čistý a v novém oblečení. Nádherně voněl, musel se vysprchovat. Točila se mi hlava, ne ze slabosti, ale z něho.

„Vypadám příšerně." Nic na to neřekl, asi souhlasil.

„Doma budeš brzy." Zamumlal. Zase mě chytil do náruče a pak vyšel ven z bytu. Objala jsem ho kolem krku, abych si byla jistá, že mě někde nevytratí. On došel ke dveřím od zadních schodů. Asi by to nevypadalo době, kdyby mě nesl před vstupní halu. Ženu s oblečením potřísněnou od krve.

A pak bylo všechno rozmazané. Netušila jsem, jakou rychlostí to běžel, ale chtělo se mi z toho zvracet. Zavřela jsem oči a zabořila hlavu k jeho krku. Potlačila jsem tak zvětšující nevolnost a vdechovala jeho vůni. Ach můj ty bože. Něco se mnou začíná dít a rozhodně to nemá nic společného s mojí aurou, nebo sílou, ani ničím nadpřirozeným v mém životě. Bylo to něco jiného a vůbec se mi to nelíbilo. Musím to zarazit.

„Médeo? Už jsme tu." uslyšela jsem ho. Potlačoval úsměv, když jsem se od něj odlepila a on mě postavil na nohy. No tak to bylo trapné. Kdyby byl normální muž bez své síly, asi bych mu rozdrtila hruď, při tom jak jsem se ho držela jako klíště. Odstoupila jsem od něj, i když jsem se sotva držela na nohou. Čím dál budu od něj, tím lépe pro mě.

„Dneska se pořádně vyspi a zítra se pro tebe stavím. Někam tě vezmu. Místo, kde začne naše pátrání." Usmíval se na mě.

„Dobře, děkuju. Myslím. Měj se." Rozloučila jsem se. Ale on mě ještě na chvíli popadl za ruku.

„Já taky. Sice jsem arogantní hajzl, ale děkuju ti za záchranu života." Najednou se sklonil k ruce, kterou držel a políbil mě na její hřbet. Měla jsem dojem, že se ve mně vzedmula ta samá zlatá koule jako předtím, ale tentokrát jsem to byla jen já a moje bouřící se hormony. Než jsem se na cokoliv zmohla, už byl pryč. Stála jsem s nataženou rukou několik dalších vteřin a pak zašla do dveří mého domu.

A/N

Eyyyy!

Přináším Vám další pokráčko!

Rafael poněkud přešlápl čáru, ale... no Médea byla schopná se s ním i tak dost dobře vypořádat sama.

A máme tu další z jejích schopností. Pravděpodobně Vám i tak moc nenapoví, čím je. Ale tak je to můj výplod, museli byste mi číst myšlenky, aby jste na to přišli :D

Každopádně jejich dohoda nepadala a stále to spolu pečou.

Další kapitola odhalí vím z Rafaelovi minulosti, tak se těšte!

A vyhlašuji soutěž o nejlepší Shipovací jména. Tak sem s nimi lidičky!

Moc Vám děkuji za rostoucí podporu k této knize, moc si toho vážím!

Snad se Vám to napětí mezi dvěma hlavními představiteli líbí, dávám si na tom záležet!!:))

Nadále nezapomínejte na VOTES a COMMENTS!!

DĚKUJI

LOVE YA!!