„Dám ti napít své krve, ale ocenila bych, kdybys mě nezabíjel." Trochu jsem to odlehčila. Všimla jsem si, jak se jeho hlad zračící se v jeho očích viditelně prohloubil. Měl mě na dosah, přesto začal vrtět hlavou.

„Myslím, že není dobrý nápad začít naší dohodu tímto způsobem." Pochybovačně ode mě odvrátil hlavu. Ale dobře jsem věděla, jak moc to chce. Protože já jsem to taky chtěla, i když neměla tušení proč.

„Zrovna teď není ten pravý čas na znovuobjevení tvých morálních zásad. Potřebuješ to. Souhlasila jsem, tak nedělej drahoty." Zaprskala jsem nespokojeně. Měla jsem pravdu. Usmál se na mě, sice trochu váhavě. Ach bože. Ostýchavost k němu ani trochu neseděla.

„Ještě nikdy, nikdo mi nechtěl dát napít své krve tak dobrovolně, bez použití mé aury. Vlastně se to nestalo nikdy," Zamumlal. Jeho hlas byl stále slabý a pořád se ještě nacházel na zemi v leže. Takže jsem si k němu sedla. Nevěděla jsem, co přesně mám dělat, ale krk mu asi těžko nastavím, když leží na zemi. To by asi nebylo moc pohodlné. Tak jsem se rozhodla pro zápěstí. Cítila jsem motýlí křídla v podbřišku, jako bych měla dostat polibek, při tom jsem se chystala dělat něco úplně odlišného. Tak jsem k němu pozvedla ruku a otočila ji jemnou kůží na vnitřní straně zápěstí dolů.

„Nezabiješ mě?" zeptala jsem se rozechvělým hlasem.

„Ne a můžu ti slíbit, že to nebude tak nepříjemné, jak si asi představuješ," Jeho dech ovanul kůži na mém zápěstí. Otřásla jsem se. Ale ne nechutí... v očekávání. Vzala jsem jeho slova na vědomí. Věděla jsem, že dodrží slovo.

„Bude to bolet?" nedokázala jsem se zastavit v položení této otázky. Zvedl ke mně zrak. Moje ruka se nacházela těsně před jeho rty. Cítila jsem je ledové, na své kůži.

„Chvíli." To bylo poslední, co řekl. Když otevřel ústa, všimla jsem si vystouplých špičáků. Podle mě se mu prodlužují jen v tu chvíli, kdy se chystá do někoho zakousnout. Teď jsem to byla já. Na vteřinu zaváhal a pak je do mě zabořil. Pocítila jsem šílenou bolest. Měla jsem chuť se mu vytrhnout. Ale pak začal sát. A bolest ustala, jako kdyby ani neexistovala. Dostavilo se něco úplně jiného a mimořádného s prvním jeho polknutým douškem. Trochu se zavrtěl a jedna jeho ruka si přidržela mé zápěstí u jeho úst. Nedokázala jsem si pomoct a tiše zasténala. Jeho doteď pevně zavřená víčka se otevřela a zadíval se na mě. Už mně nepřekvapil rudý svit jeho oči.

Ani jsem nevnímala co dělám, dokud jsem nepřistihla samu sebe se pomalu přisouvat blíže k němu. On mezi tím využíval moji krev k získání ztracené energie a sílu potřebnou k jeho uzdravení.

Slábla jsem, ale připadalo mi bylo nádherné. Tělem se mi valily vlny slasti. Neměla jsem ponětí, co se semnou bude dít, i když jsem to pravděpodobně podvědomě tušila. Celé moje tělo se třáslo, prsty na rukou jsem stočila do pěstí, až se mi nehty zarývaly do dlaní. V duchu jsem se stihla zapřísahat, že tohle si s ním vyřídím, pokud to přežiju.

Na druhou stranu jsem nechtěla, aby přestal. Potřebovala jsem víc, více Rafaela. Nechala jsem se unášet v šílené intenzitě jeho kousnutí. Byla jsem slabá, ale příjemně. Blaženě jsem se usmívala a svaly v podbřišku se mi samovolně stahovaly a uvolňovaly. Neměla jsem nad sebou sebemenší vládu. Co se to semnou děje? Přestávala jsem vnímat, kde jsem a co dělám, kromě jeho rtů na mém zápěstí. Čím dál víc jsem se vzdalovala realitě. To co tu se mnou prováděl, bylo něco víc. Silně mi to připomínalo pocity doprovázející jistý akt. Páteří mi projelo rozechvění, a pak další stokrát intenzivnější.

Jaký by to byl asi zážitek, dělat ty dvě věci najednou? Tahle myšlenka mě málem uvrhla do mdlob. Jazykem jsem si olízla suché rty a až pak jsem zaznamenala, že jeho zuby už nebyly ponořené do mé kůže a silný uspokojivý pocit začal slábnout. Otevřela jsem oči, které jsem někde mezi tím vším zavřela. Točil se semnou celý svět. Do háje, tak tenhle typ rauše jsem ještě nikdy nezažila.

Dvě silné ruce se obtočily kolem mé osoby a najednou jsem se se ocitla ve vzduchu. Všechno bylo rozmazané, takže jsem neměla ponětí kam jsem přesouvána. Jediné na co jsem mohla myslet byl ten pocit ztráty. Tak moc jsem si přála, aby pokračoval. Dvě paže se ztratily a já ležela na něčem krásně měkkém. Neočekávaně mě přepadla únava. Ani jsem nevěděla, že jsem tak vyčerpaná. S velkou vděčností jsem přijala nabízenou deku a poté jsem usnula.

~~~

Nemohl jsem tomu uvěřit. Stalo se to vůbec? Byla nádherná. Neuvěřitelná, po tom co teď udělala. Pro mě. Neměla žádný důvod mi pomáhat. Mohla mě tu nechat a zbavila by se mě. Ale ona mi pomohla. Takový způsobem. Nikdo pro mě nikdy nic podobného neudělal.

Sama se nabídla, že mi dá svou krev. Nevěřil jsem vlastním uším, když to vypustila z úst. Chtěl jsem ji hned, jak jsem ji ucítil vedle sebe, když mě probudila. Bylo to nesnesitelné, jak hlasitě tepal její život. Jen kvůli tomu, jak zesláblý jsem byl. Celou noc jsem tu ležel smířený s tím, že nakonec zemřu.

Chvílemi jsem byl v bezvědomí, ale celou dobu jsem cítil tu tepavou bolest. Co se mi rozšiřovala celým tělem. Ochromovala mě, přesto jsem se dokázal doplazit na půli cesty k telefonu. Pak už jsem to nezvládl. Tak mizerně jsem se snad nikdy necítil. A rozhodně to nechci už nikdy zažít. Toho Gabriela zabiju, hned jak se k němu dostanu. Vztek ve mně vřel a měl jsem chuť si ho vylít na všechny kolem sebe.

Jediný kdo jej dokázal zmírnit, byla Médea. Vpadla sem jak bojovnice, vytáhla tu zatracenou věc z mých zad a dala mi to, co potřebuji. Teď si však nějakou dobu pospí. Musel jsem se ale pochválit. Přestal jsem právě včas, jak pro ni, tak pro sebe. Nenechal jsem to dojít moc daleko, jak jsem měl ve zvyku, když jsem měl dobrou náladu a nechal svého dárce na živu.

Jí jsem to nemohl udělat. I přestože její krev byla něco úžasného. Ještě teď ve mně vybuchuje, jako ohňostroj. Chutnala ještě lépe, než jak jsem si to představoval. Sbíhali se mi na ní sliny a to jsem jí byl přesycen. Pozoroval jsem ji v jejím klidném spánku. Na ruce měla ranku od mého kousnutí. Nic velkého, zahojí se jí to brzy.

Musím se jí zeptat, proč to udělala. Proč se tak nabídla? Absolutně bez podpory mého ovlivnění. Hned pochopila, na co narážím a neznechutilo jí to. Zaznamenal jsem zcela opačnou reakci, než bych očekával. V očích se jí zračilo nadšené očekávání. I když jsem při pití celkem soustředěný a nevnímám nic jiného. Tentokrát to bylo jiné. Díval jsem se na ni. Jak seděla napjatě vedle mě. Ze rtů jí několikrát unikl sten. Přivírala oči. Vím, že upíří kousnutí není tak nepříjemné, jak by se zdálo, ale ona asi to přímo užívala. Ale to byla Médea, nic co se jí týkalo, nebylo normální, měl bych se přestat divit.

Musel jsem jít uklidit ten nepořádek, který jsem nadělal. Zničený koberec jsem sroloval a odnesl ho do popelnic v suterénu hotelu. Musel jsem to udělat já, protože, kdyby to viděla nějaká pokojská, asi by to nerozdýchala. A neměl jsem náladu teď s kýmkoliv komunikovat.

Pak jsem si šel dát sprchu. Díra v mých zádech už se zahojila. Takže stačilo jen ze sebe smýt krvavé skvrny. Když jsem byl hotový, šel jsem jen s ručníkem ovázaným kolem mých boků zpět do obýváku. Uviděl jsem dřevěný kůl pohozený v rohu pokoje. Vyzvedl jsem ho z podlahy a pohodil jím do výšky. Došel jsem do kuchyně a opláchl svou krev z jeho povrchu. Tebe si nechám, pro Gabriela. Položil jsem ho na linku a opak jsem zaslechl, jak se někdo dobývá do mého bytu. Zase jsem popadl kůl a doběhl ke dveřím. Které se v tu chvíli otevřely. Rychle jsem popadl toho přicházejícího za paži a zkroutil mu ji za zády.

„Sakra, Rafaeli co děláš!" zavrčel John. Okamžitě jsem ho pustil. Uvolnil jsem bojovný postoj. Zapomněl jsem použít svou auru na zkontrolování příchozího, ale dnešek byl až moc akční, kdo by se mi divil.

„Omlouvám se." Prohrábl jsem si vlasy a hodil kůl na stoličku u dveří.

„Co to mělo znamenat? Málem jsi mi zlomil ruku, chlape!" křičel na mě.

„Buď ticho." Zasyčel jsem. Nechtěl jsem, aby ji probudil.

„Dobře, dobře. Uklidni se a řekni mi, co se stalo. Cítím tu krev. Tvoji!" natáhl vzduch do plic a identifikoval ji. Zkoumavě si mě měřil, aby zjistil, co se semnou stalo. Už na mě nebyly žádné známky po zraněních ani po krvi. Divil jsem se, že ještě nezaznamenal její auru.

„Za prvé, už se nikdy nevkrádej do mého bytu jako zloděj. Zaťukej, ocenil bych to. Za druhé to je na dlouhé vyprávění." Nechtělo se mi o tom povídat, ne teď. I když mu budu muset nějak vysvětlit její přítomnost zde. Konečně mu to došlo, jelikož se najednou zarazil a zkameněl na místě. Vrhl jsem pohled na zavřené dveře mojí ložnice, on to viděl a už byl u nich, aby je rozrazil dokořán.

Rychle jsem k němu přiskočil a popadl ho za lem trička. Vytáhl jsem ho s vrčením ven a zabouchl, doufajíc, že jsem ji neprobudil. Johnnatan se semnou ještě chvíli pral. Zkoušel se dostat přes mou barikádu zpět a měl jsem jistou představu o tom, co měl v plánu. Jeho oči rudě plály a dokonce se do mě málem zahryzl dlouhými tesáky. Tak jsem ho hodil na pohovku, přimáčkl mu nohy k podlaze a ruce na stranu vedle něj.

„Teď se laskavě zase uklidni ty!" nebyl jsem na něj naštvaný, že po ní chtěl vystartovat, prostě má mnohem méně vypěstované sebeovládání než já. Teď se mi to, ale nehodí. Ona už dneska jedno kousnutí podstoupila, ale to není ten pravý důvod, proč jsem ani nepřemýšlel nad tím, že ho tam prostě nepustím. On by jí zabil a já jí mám přeci ochraňovat. Tohle mu, ale říct nemůžu. Myslel by si, že mi někdo vymyl mozek. John je přesvědčený o tom, že jsem bezcitný hajzl. Což jsem, ale mám své důvody a jemu se nezodpovídám.

„Dobře." Funěl. Poznal jsem, že už zase dokáže jasně myslet. Jasný rudý svit se mu vytratil z duhovek a dýchal normálně. „Omlouvám se... netušil jsem, že tu bude. Dneska jsem ještě nejedl a ona...ach..."

„V pohodě, nemysli na ni, nebo tě tu budu muset držet hodně dlouho." Upokojoval jsem ho, jak jen jsem mohl. Pak jsem ho už konečně pustil. Zůstal sedět na místě. Viděl jsem, jak uzamkl svoje svaly, aby zabránil svému tělu se pohnout z místa.

„Takže? Ehm, co tu dělá? V tvé posteli a s kousancem? Ty jsi s ní spal?" Ach Johne. Proč musíš být tak zvědavý a nenecháš to být. Ještě k tomu mi klást absurdní otázky.

„Dobře, když nedáš pokoj. Včera jsem potkal jednoho upíra..." Řekl jsem mu vše, co se stalo. Od toho, jak jsme se setkali před Médeinou prací. Pak jak přišel sem a vyhrožoval mi, přičemž mě div neodrovnal. Tu část, kde jsem pil z Médey, jsem jen tak rychle přeběhl. Potřebuje vědět jen to, proč tu teď je a proč má kousanec. On mě celou dobu pozorně poslouchal a nakonec se i pořádně uvolnil.

„Jak že jsi říkal, že se jmenuje?" optal se, když jsem skončil.

„Gabriel Deveryl. Říká ti to něco?" hned jak jsem to jméno řekl, tušil jsem že John nebude vědět o koho se jedná.

„Ne bohužel, ale až na toho kreténa půjdeš, rád se k tobě přidám." V očích se mu objevil bojovný plamínek.

„Rozmyslím si to." Byl jsem rád, že s ním můžu v tomhle počítat, ale stejně si chci pomstu si vychutnat celou a sám. Nerad se dělím.

„A co ona, nemá s tím něco společného, neposlala ho na tebe třeba?" když tohle řekl. Prvně jsem to chtěl popřít. Byl to nesmysl. Zachmuřil jsem se a podíval směrem k mé ložnici. Bylo by to možné? Že sem přišel kvůli tomu, aby se ujistila, jestli už jsem mrtvý? A pak si přepadala vinna a proto mi dala napít své krve? Srdce se mi rozbušilo, a to ze vzteku. Nechal jsem se sakra oklamat!

„Do prdele." Zaklel jsem. „Johne? Jdi! Mám tu něco na vyřízení." Stěží jsem ovládl svůj vztek. Potřeboval jsem, aby vypadl.

„Hele. Třeba to tak není. Klid." Zvedl ruce v obraně, ale znal mě dobře a natolik, že věděl, kdy je čas se vypařit. „Okay. Tak zatím." Rychle se rozloučil a byl pryč. Hned jak jsem uslyšel bouchnutí dveří, jsem vrazil do své ložnice. Až tam jsem se trochu zarazil ve svém běsnění. Vztek mi zatemnil mozek, ale když jsem ji viděl tam mírumilovně ležet a spát, zarazil jsem se. Její aura se jen lehce vlnila, ale nijak na mě neútočila, jak to měla ve zvyku. Zastavil jsem se. Vzal jsem si věci na sebe a převlékl se. Nato jsem si sedl vedle postele a čekal, až se probudí. Až pak se rozhodnu, co s ní udělám. Neskutečně mě štvalo, že nemůžu ovlivnit její mysli a svou vůlí jí donutit říct mi pravdu. Budu to muset udělat po staru. S trochou násilí.

A/N

Ahojky!

Sorry za delší čekání, ale...no zase bych se vymlouvala... je toho hodně a musela jsem se hodně snažit, aby moje momentální nálada a situace nezanechala jakoukoliv stopu na mém psaní...protože no to by nebylo fér.

Tak to chvíli trvalo

Snad se Vám to i tak bude líbit!

Je mi úplně jasné, že teď by pravděpodobně už nikdo nic nenamítal, kdyby Vás Raf požádal o pár kapek krve... když víte, že je to taková jízda:P

No a John si zase otevřel hubu(A mi už předem víme, že plácal hovadiny)... tak snad se Raf zklidní do té doby než se probudí Médea... aby se to celé nepodělalo :D

No nic, snad se Vám vede dobře... aspoň lépe než mě hah...

Doufám, že všichni myslíte na Francii a lidi, kteří zahynuli minulou noc v Paříži. #PrayforParis

Je mi z toho na zvracení!

Snad se vše špatné v dobré obrátí....

Pokud se Vám příběh líbí, nezapomeňte na VOTES a COMMENTS!:)

love ya