~~~ No tak tohle naprosto perfektní Rafael, sorry za ty ostatní blbosti na tom obrázku, ale žádný jiný jsem nenašla. A tohle mi vzalo dech hned jak jsem toho krasavce uviděla!!~~~

Vydržel jsem to jeden a půl dne. Nesledovat ji. Dál už to nešlo. A ještě že tak. Aspoň jsem přišel na pár dalších poznatku. Jeden z nich byl, že pracuje s upírem a druhý že o tom nevěděla. Každopádně už to ví a to díky mě. Myslel jsem si, že jsem na ní přišel jako první. Ale někdo mě předběhl. Gabriel. Něco mi jeho obličej a jméno matně připomínalo.

To jméno, někde jsem ho už slyšel. Ale nedokážu si vzpomenout kde. Možná později. Musím se soustředit. Vypadal jako hrozba. Doufal jsem, že o mě nabyl ten samý pocit. Díval se na mě, jako kdyby mě chtěl v tu chvíli v ten moment u toho auta probodnout kůlem. Ale držel se. Neměl jsem v úmysl na něj útočit, dokud by on sám nezačal, v tom případě bych se bránil. Ani za nic se mi nelíbila představa, že je tu ještě někdo jiný než já, kdo ví o tom, co se skrývá v křehce vypadající Médee. Johnnatana nepočítám, ten je nepodstatný. Na toho Gabriela si dám pozor. Upíři si vždycky hlídali svá území. Jestli on se domnívá, že já jsem to jeho narušil, měl bych si dávat bacha.

Byl jsem na cestě zpět do svého bytu. I přes překážku, která se objevila v podobě Gabriela, jsem měl pocit, že se dnešek vyvedl. Pohnul jsem se s ní z místa. A nemohl jsem popřít, že trávit s ní čas bylo stimulující. Je velmi inteligentní a má postřeh. A konečně jí dnes povolily nervy. Nedivil jsem se jí a dokonce ji chápal. Po tom co všechno zažila v rychlém sledu za pár dní, toho muselo být na jednoho člověka moc. Když se uklidnila, vrátila se zpět ke své bojovnosti. Nikdy mě nepřestane udivovat, jak dokáže vzít v klidu to, co jsem a co dělám. Dělá si z toho dokonce srandu.

A rozesmála mě. Ano je to neuvěřitelné, ale je to tak. I teď mi to na rtech vykouzlilo úsměv. Zaparkoval jsem svoje Audi na soukromé parkoviště hotelu. A vydal se do svého apartmá. Byl jsem ponořený do svých vlastních myšlenek. Takže mě nenapadlo se soustředit. Polevil jsem ve své pozornosti a nekoncentroval se na svoje okolí. Takže jsem si nemohl všimnout neznámé síly, vznášející se za dveřmi mého bytu. Otevřel jsem si klíčem a vstoupil do potemnělé předsíně. To co se dělo dále jsem nečekal, takže jsem se nemohl ani bránit.

Ucítil jsem šílenou bolest procházející levou stranou mých zad, která se ve vteřině ještě zvětšila. Okamžitě jsem poznal, že to bylo z dřevěného kůlu, který teď musel být už z poloviny ponořený ve mě. Pod tou bolestí jsem padl na kolena. Z úst se mi vydral výkřik. Snažil jsem se vykroutit ze sevření. Ale pak se dvě silné paže obtočily kolem mého krku a zabraňovaly přísunu kyslíku. Potřebuji kyslík, tak jako kdokoliv jiný, nezemřu na zadušení, ale můžu ztratit vědomí. O což se evidentně snažil útočník. Ale nehodlal jsem prohrát tak jednoduše. Z posledních sil jsem se zapřel jednou rukou o podlahu, na kterou odkapávala moje vlastní krev a druhou rukou jsem upíra praštil loktem, pravděpodobně do břicha. Sice ho to nezastavilo v dušení, ale zaskočil jsem ho natolik, aby ho to donutilo trochu povolit stisk. Takže jsem se stihl nadechnout.

„Takže náš Rafael je divoký, přesně jak si ho pamatuju." Zavrčel mi u ucha. Ten hlas jsem si pamatoval dokonale. Slyšel jsem ho dost jasně tohle odpoledne. Gabriel.

„Neumíš nic jiného než útočit zezadu?" zachrčel jsem. Nevěděl jsem, o co přesně mu jde, ale evidentně mě znal už z dřívějška. Ani za nic jsem si nemohl vzpomenout. Kdo do pekla byl? A proč mě chce přidusit? Snažil jsem se ignorovat neskutečnou bolest v zádech, rozlézající se mi celým tělem. Už jsem utržil mnoho bodnutí kůlem, mnohokrát jsem byl blízko smrti. Zdálo se, že Gabriel mířil špatně a netrefil se do srdce, ale on to udělal schválně. Kůl jsem měl jen pár centimetrů od toho nejdůležitějšího orgánu. Tak že se dřevěné třísky dostávaly pomalu do něj. V duchu jsem sprostě klel. Musím ho co nejrychleji dostat ven. Vztekle jsem sebou zavrtěl, ale ještě stále mě měl v šachu, ale už mě nedusil.

„Řekni, Rafe. Pamatuješ si mě? Hádám, že ne. Tvoje smůla. Dám ti jen jedno varování, drž se od Med dál a nemíchej se do mých záležitostí. Už tak jsi napáchal dost škod."

„Kdo jsi?" Zasyčel jsem polohlasně. Před očima mi skákaly rudé skvrny.

„Však ty na to přijdeš sám. Teda pokud se z toho dostaneš." Z jeho slov přímo odkapávala nenávist. Která byla směřována přímo na mě. Jeho ruce najednou povolily. Popadl mě za krkem a vyzvedl do vzduchu. Byl jsem úplně vysílený. A když se mnou mrštil o stěnu, už jsem necítil žádnou bolest. Pak nastalo ticho a tma.

~~~

Další den jsem se rozhodla, že práci vynechám. Ne že bych byla líná, ale nemyslela jsem to tak, že nebudu pracovat, ale že si práci nechám dovést domů. Objednané materiály a všechny potřebné poznámky mi přinesl kurýr během hodinky. Šéfovi to nevadilo a mě se bude lépe pracovat v klidu doma, než v kanceláři. Možná jsem tam ve skrytu duše, nechtěla jít z dalšího důvodu. A to byl Gabriel, Nechtěla jsem ho potkat. Nevím, jak bych se chovala. Necítila bych se ve své kůži, při představě že musím pracovat s někým, kdo svými kouzly oblbuje všechny ženy okolo. I když jsem měla tu výhodu se tomu vyhnout a to díky tomu že mám nějakou podivnou auru.

Což mě dovádí k tomu, že o tom chci zjistit více. A to znamenalo, že musím zkontaktovat Rafaela. Jelikož jsem si všimla, že on svoje slova většinou myslí vážně, takže budu muset jít až do jeho soukromého doupěte. Hned po tom co jsem dodělala základy své makety, jsem se převlékla a vydala se na cestu. Bylo to až na opačné straně Londýna. V severní části. K mému překvapení mě jeho adresa dovedla k hotelu. Myslela jsem si, že bude bydlet někde ve skladu, zatím co tohle byl luxusní hotel. No přece jenom, se moje představa upírů, o hodně liší od té opravdové. Uvnitř se hala třpytila, jako by byla posetá diamanty. Došla jsem k recepci.

„Dobrý den, přišla jsem za Rafaelem..." jeho druhé jméno jsem neznala, tak jsem nechala konec věty viset ve vzduchu.

„Pan Rafael, je stále ve svém apartmá. Jste pozvaná?" optala se mě podezřívavě. Asi jsem moc nezapadala svým zjevem do vytříbeného prostředí téhle budovy, ale co jí je po tom? Přesto jsem jí podala papírek s adresou a pozváním od Rafaela. Zatvářila se neutrálně a pak mě poslala do výtahu. Musela jsem vyjet až do nejvyššího patra. Přede mnou se objevily jediné dveře, vedoucí do penthousu. Jak jinak, pomyslela jsem si. Hlavou mi probleskla další myšlenka. Zajímalo mě, kde na to bere peníze? Přidala jsem další otázku na svůj už povážlivě dlouhý seznam.

Došla jsem k těm honosným dvoukřídlovým dveřím. Zaťukala jsem. Nikdo se ale neozýval. Chvíli jsem tam stála a ještě několikrát zaťukala, až pak jsem si všimla, že dveře nejsou úplně dovřené. Recepční říkala, že je stále tu, takže by nemělo vadit, když si otevřu sama. Neměla jsem v plánu tu stát do nekonečna, než se mi uráčí otevřít. Podle toho co říkal, by mě měl vycítit, tak proč už mi neotevřel?

Zmocnil se mě divný pocit. Žaludek mi udělal několik kotrmelců, když jsem pomalu otevírala dveře. Nakoukla jsem dovnitř. Panovalo tu tíživé ticho. Přesto jsem vklouzla dovnitř a tiše zavřela. Až pak jsem se rozhlédla. Zvedl se mi žaludek.

Na zemi u mých nohou byla zaschlá krev. Spousta krve. Byly tu i otisky rukou od krve. Začala jsem dýchat zhluboka, abych se nepozvracela. Nebylo to kvůli, tomu, že by mi vadil pohled na krev, ale spíš z té zlé předtuchy, že se tu stalo něco hodně nehezkého. Pohledem jsem klouzala po dřevěné lesklé podlaze a narazila jsem na čerstvou krev. Spíš to byly táhlé šmouhy, které pokračovaly dál do bytu. Nasbírala jsem co nejvíc odvahy a pokračovala dál, následující krvavé stopy. Vyhnula jsem se šlápnutí do kaluží a došla do obýváku. Stopy mě dovedly až k nehýbající se postavě na zemi. Tiše jsem vyjekla. Byl to Rafael. Někde vzadu v podvědomí, jsem si myslela, že si sem dotáhnul oběť, ale na to jsem hned zapomněla. To on tu byl oběť.

Odhodila jsem kabelku na pohovku a rozeběhla se k němu. Už jsem se nezajímala o to, že se zašpiním. Klesla jsem na kolena. Trochu jsem zpomalila. Ležel na pravém boku. Zhrozila jsem se, v levé části zad měl zabodnutý dřevěný kůl. Jeho bílé tričko, už nebylo bílé ale šarlatově rudé. Z rány mu pořád vytékala krev. Proboha, kde se v něm bere tolik tekutin? Jeho oči byly zavřené. Ale musel se probrat, před nějakou dobou a doplazit se sem. Určitě chtěl zavolat pomoc. Do očí se mi nahrnuly slzy, rychle jsem je zaplašila. Nevěděla jsem, co mám dělat. Rukou jsem zajela pod jeho tričko a našla slabě tlukoucí srdce.

„Rafaeli! Prober se prosím!" šeptala jsem. Naklonila jsem se k němu blíže. Ten kůl by se měl vyndat a on to sám nesvedl. Ale já taky nevím, jestli to dokážu. Vypadalo to příšerně. Musí to neskutečně bolet, hlavně upíra. Pak se najednou pohnul, tlumeně zasténal. Pootevřel oči. Když mě uviděl nad sebou s očima plných slz, tak se pokusil usmát. Jeho pokožka už nebyla krásně bledě svítivá, ale nezdravě průhledná. Dokonce jsem viděla vystupující žilky na jeho krku a rukou. Znovu jsem se divila té spoustě krve všude kolem.

„Já věděl, že to budeš ty, kdo mě zachrání." Jeho hlas nezněl tak krásně hluboce, ale zesláble. Zarazila jsem ho v mluvení.

„Buď ticho. Šetři síly. Nesliboval jsi mi, že ty mě budeš ochraňovat? A podívejme se jak se póly obrátily. A teď, asi bych měla vyndat tu věc ze zad ne?" snažila jsem se vyznít normálně, jako bych se bavila o rutinních záležitostech. Ale uvnitř jsem se děsila. Nechci mu působit bolest. Viděla jsem, jak křečovitě svírá pěsti, aby překonal to utrpění. Určitě přede mnou nechtěl ukazovat, jak ho to ve skutečnosti souží.

„To bys byla moc hodná." Zavrčel. Zhluboka jsem se nadechla a přisunula se blíž jeho zádům. Dotkla jsem se rukojeti. Bolestně sebou škubnul.

„Promiň. Opravdu. Já jsem tohle nikdy nedělala. Jakmile to vyndám, tak se spustí ještě víc krve." Začala jsem mírně panikařit.

„Médeo. Jen to popadni a vytáhni to, už to dlouho nevydržím. Udělej to!" poslední rozkaz se mi konečně probil do mozku. To zvládneš Med. Snažila jsem se mentálně obrnit. Rozhodně jsem se nad něj naklonila a snažila se všechno udělat co nejrychleji. Vzala jsem kůl oběma rukama a obtočila kolem něj prsty. Snažila jsem se ignorovat jeho tělo napnuté v agonii. Zaměřila jsem se jen na svůj úkol. Trhla jsem rukama směrem pryč od jeho zad. Kupodivu, to nebylo tak těžké, stačilo se do toho jen pořádně opřít. Najednou jsem v rukou držela celý zakrvácený kůl. Opovržlivě jsem ho odhodila někam do rohu místnosti a podívala se na Rafaela. Tělo se mu trochu uvolnilo, ale z rány pořád prýštila krev.

„Nemělo by se to zahojit?" zeptala jsem se. Zírala jsem mu do tváře, znovu otevřel oči a díval se na mě plný vděčnosti. Srdce mi poskočilo v hrudi.

„Tohle bude trvat dlouho. Třísky se mi dostaly do srdce a upřímně nadělaly tam pěknou paseku." mluvil tiše, ale uvolněně. Nerozhodně jsem se rozhlédla kolem sebe. V kuchyni jsem viděla viset několik bílých utěrek. Tak jsem si pro ně došla a snažila se s nimi zastavit aspoň trochu to krvácení. Pořád byl slabý, že se nemohl ani hnout. Nemyslela jsem si, že ho někdy takhle uvidím. Vždy se choval, jako kdyby byl neporazitelný. Ale každý měl slabost.

Tlačila jsem mu utěrky na ránu, ale během chvíle byly úplně nasáklé. To je k ničemu.

„Nechce to zastavit. Sakra. Kdo ti to udělal?" došlo mi, že sám na ten kůl asi nenaběhl. Někdo na něj musel zaútočit a ještě k tomu zezadu? Kdo může být tak bezpáteřní.

„Gabriel mě přišel poctít svou návštěvou." Pronesl sarkasticky. Dívala jsem se na jeho vybledlé rty. Vždy byly tak teple červené. Pak jsem si uvědomila, co řekl. Gabriel?

„Cože? Jak? Proč to udělal? Vždyť jsi mu nezavdal důvod! Nebo jo?" studovala jsem jeho obličej. Zase se na něm objevil jeho známý sarkastický úsměv.

„Myslím, že mlel něco o tom, že se k tobě nemám přibližovat a mám dojem, že to mělo co dočinění s naší společnou minulostí, kterou si mimochodem ale nepamatuji. Moc jsem mu nerozuměl, moje pozornost patřila jen tý zatracený věci, co do mě vrážel. Zabiju ho, až ho uvidím. Hned jak se z toho dostanu." Hlasitost jeho hlasu se stupňovala společně s jeho hněvem. Nedivila jsem se mu.

„Co mu je po tom s kým já se bavím!" vykřikla jsem.

„On si myslí, že když tě našel jako první, tak mu patříš. Pravděpodobně má s tebou velké plány." Rafael byl tak laskavý a vysvětlil mi situaci, což vykouzlilo na mém čele ještě hlubší vrásku.

„Tak to má smůlu, přišla jsem sem, abych se s tebou domluvila a říct ti že souhlasím s tvým návrhem. Takže Gabriel se může jít vycpat." To že zavrtal kolík do Rafaela, mě rozzuřilo víc, než jsem si přiznávala. Proč si mě chce najednou každý přivlastnit. Rafael mi dal na výběr, samozřejmě moc dobře věděl, že já jeho nabídku shledám velmi zajímavou. Ale i přesto. Gabriel se mi ani nesnažil nic vysvětlit. Možná jsem šílená, když jsem se rozhodla vložit svůj život do Rafaelových rukou, ale nějak jsem cítila, že dělám správnou věc.

„Já ho vycpu vlastnoručně." Vyštěkl. Když jsem k němu sklonila pohled, poznala jsem jak hodně naštvaný je. Možná kvůli tomu, že se nedokázal ubránit. Gabriel na něj ale zaútočil zezadu. To je známka podlosti a ani mě se to vůbec nelíbilo.

„Dobře, ale teď musíš odpočívat. Jak dlouho potrvá, než se úplně uzdravíš?" Chtěla jsem mu nějak pomoci, nebo mu to ulehčit. Měla jsem tušení, že je tu něco, co pro něj mohu udělat.

„Déle, než jsem si myslel. Kdybych měl po ruce čerstvou...." Pak se zarazil. Vrhnul na mě rychlý pohled, ale pak ho rychle odklonil. Ihned mi došlo na co myslí. Myslela jsem přesně na to samé ještě před vteřinou. Vždyť krev mu dodá vše potřebné pro uzdravení a já jsem teď jediný přímý zdroj v jeho blízkosti. Člověk. Můžu mu pomoct.

„Potřebuješ krev." Vydechla jsem. Podívala jsem se na něj. Když jsem to vyřkla, dívala jsem se jak na sucho polkl. Věděla jsem, že je hladový. Když ke mě stočil svoje nádherné oči, mohla jsem si v nich svou domněnku potvrdit. V tom se to ve mně zlomilo, vzpomněla jsem si na tu chvíli u mě doma, kdy se ze mě chtěl nakrmit. Znovu jsem pocítila to zvrácené vzrušení. Rozhodla jsem se mu to ulehčit.

„Dám ti napít své krve,ale ocenila bych, kdybys mě nezabíjel."

A/N

Zdravím milovaní čtenáři!!

Jak se vede?

A jak se Vám líbila tato kapitola?

Jak to tak vypadá, zase jsem sklouzla ke svému zvyku nechat konec dílu otevřený, aby Vás to nahlodalo hah :D Není mi pomoci!

Každopádně, co si myslíte o podlém aktu ze strany Gabriela? Copak mají ti dva upíři mezi sebou, že to Gabriela nutilo konat, tak jak konal?

Doufám, že Vám bylo aspoň trochu líto Rafaela a to v jakém stavu se teď nachází... i když jak asi tušíte, to nebude mýt dlouhé trvání... tak snad u toho neztratí sebeovládání hihi :D

Čekejte další zajímavou kapitolu!:P

Děkuji moc za VOTES a COMMENTS! Směle pokračujte lidičky! Tohle mě baví!:)))

Mějte se hezky!

LOVE YA!