~~~ Gabrielito k Vašim službám~~~

Nebyla jsem na to zvyklá. Zvyklá na to, cítit tolik protichůdných emocí najednou. Dusila jsem se tím vším. To co se událo v řadě za sebou během několika málo dnů, mi rozházelo život.

Uvnitř mě se odehrává velká bitva mého rozumu a chladného uvažování s tou stránkou mé osobnosti, kterou jsem teprve objevila. Nevím, jak jí pojmenovat ani co od ní očekávat, ale vím, že se každou minutou zvětšuje a bublá ve mně. Něco jako nezměrná síla, co se snaží dostat na povrch. Nechápala jsem to a chtěla to zarazit a žít zas normálně. Nervózně jsem si skousla ret a rozhlédla se kolem sebe. Neustále mám pocit, že mě Rafael sleduje. Spíš jsem si tím jistá, když mi to dal tak jasně najevo. Čekám, kdy na mě vybafne a začne se mě znovu vyptávat na to, co jsem zač. Jak to mám krucinál vědět?

Ukazováčky jsem si stiskla spánky a snažila se utišit tepající bolest v nich. Začalo to předevčírem, když se mi doma objevil můj osobní upír. A pořád se to stupňuje, ale mám tušení, že to s ním nemá co dělat, ale že se ve mně něco mění. Proboha, potřebuju odpovědi na otázky, přesně na ty samé, co mě s nimi otravuje Rafael. Kdo mi, ale odpoví? Nikdo mě nenapadal. Jediná další nadpřirozená bytost, kterou je sakra jen on.

Rafael toho nenechá. Trochu mě vyděsil, i když jsem to na sobě samozřejmě nedala znát. Opravdu. Jeho útok se mnou včera celkem zacloumal. Málem jsem mu tam omdlela do náruče a vydala se mu napospas. Dovedla jsem se ovládnout, i když jsem měla na mále. Cítila jsem jeho fyzickou sílu, ve které mě uvěznil. A i kdybych se chtěla pohnout, nemohla bych. Vnímala jsem jeho zuby na krku. Dokonce bubnování vlastní krve. Měla jsem strach, když mě k sobě strhnul. Ale hned jak se jeho zuby otířely o kůži na mém krku, přehnal se přese mě zcela jiný pocit. Vzrušení. Vážně. Zní to uhozeně a nechutně. Ale je to tak. Přímo jsem chtěla, aby překročil hranici a zakousl se do mě.

Když ze mě chtěl pít ten upír v parku a poté mě kousnul, pěkně to bolelo. Vlastně si už ani nepamatuju jak, ale vím že to určitě bolelo. Jak by ne? Vždyť do mě udělal díry, že ze mě krev tekla proudem. Připadalo mi to odpuzující a skutečně se mi z toho chtělo zvracet. Ale když to chtěl udělat Rafael. Celé tělo se mi napjalo v očekávání, že se bude dít něco nádherného. Vzpomínám si, jak jsem po tom prahla, dokonce ani jeho rudě svítící oči mě neodradily. Jeho normální barva očí se proměnila v tuhle zlověstnou, ale stejnak jsem se cítila omámeně a chtěla jsem to. Už jen z té představy se mi teď rozechvělo celé tělo. Proboha, ještě ze mě bude upíří závislačka. Protočila jsem nad sebou oči.

Z mého duševního trýznění mě vyrušil něčí hlas. Byl hluboký a podmanivý. Moje hlava vystřelila vzhůru. Opravdu jsem v první chvíli myslela, že je to Rafael. A na rty se mi už drala slova, typu co tu zase dělá. Ale zůstala jsem mlčet. Nebyl to on. Byl to další nevítaný muž. Gabriel Deveryl stál na prahu mé kanceláře a dožadoval se mé pozornosti. Polovičatě se na mě usmíval a pozorně si mě prohlížel, jako by mě viděl poprvé v životě. Zvedla jsem k němu oči a čekala, jestli bude opakovat to, co mi před chvílí říkal, jelikož jsem to nestihla postřehnout.

„Pane Deveryle copak vás ke mně přivádí?" nedokázala jsem ve svém hlase zamaskovat unavenost. Nebyla sice fyzická, ale zato psychická. Měla jsem dojem, že mi hlava za chvíli praskne z přemnožení informací.

„Jen jsem vás přišel zkontrolovat po víkendu." Jeho úsměv se ještě zvětšil a pak bez dovolení vstoupil do mé místnosti. Přešel k mému pracovnímu stolu a tam se zastavil.

„Tolik pozornosti z vaší strany. Jak milé." Nikdy nedokážu potlačit sarkasmus v jeho přítomnosti. Všimla jsem si jak najednou ztuhnul, když došel k mému stolu. Zamračeně jsem si ho prohlédla. Nikdy se neprojevoval jinak než s tím svým ležérním, líným způsobem. Dokonce i ten obvyklý úsměv mu slezl ze rtů. Mračil se na mě. To mě vážně hodně překvapilo. Dívala jsem se, jak se trhaně nadechl.

„Děje se něco?" vážně jsem se o něj strachovala. Vypadal ještě bledší než normálně. Když jsem promluvila, do obličeje se mu vrátila jeho obvyklá maska. Nasadil úsměv, i když nebyl tak zářivý a oslnivý jako normálně. Proboha, doufám, že ta moje aura, co o ní Rafael mluví, není vidět. Když se budou všichni kolem mě chovat takhle divně tak se zblázním.

„Jak jste si užila víkend a ten klub?" zeptal se. Jindy by ta otázka vyzněla normálně, prostě jen, že se zajímá. Teď ale zněla úplně jinak. Jakoby se snažil něco vyzvědět. Působilo to hodně naléhavě. Podezřívavě jsem si ho měřila. Jeho postoj se ihned změnil. O krok ustoupil.

„Užila, děkuji. Když dovolíte, mám mnoho práce..." větu jsem nedořekla, dávajíc mu jasně najevo, že si nepřeji být dále rušena.

„Jistě. Uvidíme se, slečno Hogwarttová." Mrknul na mě a pak se otočil. Když konečně opustil mou kancelář, tak jsem si oddechla. Hodila jsem za hlavu všechny svoje starosti a pustila se do práce. Ta mi pomohla na chvíli na všechny ty podivnosti zapomenout. Celý den jsem pak strávila tvrdou dřinou.

Na obědě se u mě stavila Taylor, aby mi řekla, jak je zamilovaná do Justina. Což jak se ukázalo, byl muž z klubu. Sice jsem na lásku na první pohled nevěřila, ale ať si to užívá. Aspoň někdo se tu může zabývat takovými malichernostmi, jako je láska. Po obědě jsem šla do kanceláře k šéfovi. Podala jsem mu návrhy na změny toho klubu. Byl tím nadšený. Takže jsem dostala zelenou. Tenhle týden se měla konat konference. Bude tam plno dalších designových agentur. Jedná se o to, aby se každá z firem ukázala v tom nejlepším světle. Bylo mou prací vyhrabat v archivech naše nejlépe odvedené práce a zobrazit je. Navrch toho všeho to měla být ta nejnovější zakázka. A to zhotovení návrhu klubu Madam M-Rose. Měla jsem dostatek času na to udělat maketu. Když jsem skončila u šéfa, odešla jsem si objednat potřebné materiály pro zhotovení té makety. Je pondělí, zítra to budu mít a pak s tím můžu začít. Takže pro dnešek jsem v práci skončila.

Sebrala jsem některá lejstra, co jsem potřebovala domů a pak svůj laptop. Šla jsem se ještě rozloučit s Taylor. Poté jsem se už konečně rozhoupala a vydala se ven z budovy. Byl krásný slunečný den a dneska zrovna odcházím v tu dobu, kdy ještě není tma. Tak jsem si nasadila sluneční brýle a vyšla z hlavních dveří ven. Na rtech se mi usadil úsměv, který moc dlouho nevydržel. Podívala jsem se dolů pod schody na chodník a málem sebou šlehla na zem.

„Do prdele." Zaklela jsem tiše. Stál tam Rafael. Opřený o stříbrné Audi Q7. Když jsem zaklela, tak se na jeho rtech objevil stejný úsměv, který jsem měla před chvílí já. Copak mě slyšel? Pravděpodobně ano. Možná bych nebyl tak šokovaná, kdyby tu stál v noci, ale teď za denního světla? Nemají náhodou upíři nějaký problém se sluncem? Neměl by teď náhodou hořet, nebo něco takového? On tam místo toho stál. Uvolněný s rukama založenýma na hrudi. Na nose měl také sluneční brýle a na hlavě kapuci. Jednu nohu měl pokrčenou a přehozenou přes druhou. Evidentně to vypadalo, že na někoho čeká. Povzdechla jsem si. Pomalu jsem kráčela směrem k němu. Nemá cenu před ním utíkat. Viděla jsem jak je rychlý, kdybych udělal jeden krok jiný směrem, než stál on, už by mi byl v patách. Vytáhla jsem si padající kabelku na rameno a pak jsem stanula před ním.

„Mám otázku." Začala jsem jako první.

„Cokoliv." Odpověděl hned. Naklonil hlavu na stranu, neviděla jsem mu do očí, ale bylo mi jasné, že mě jako vždy zkoumá od hlavy k patě.

„Neměl bys teď být někde zalezlý? Je denní světlo. Podle filmů a knih bys měl teď právě shořet na popel. Začínám mít pochybnosti o té upírské záležitosti." Posunula sem jsem si brýle na nose a dívala se na něj. Ne, určitě nehořel. Vypadal přesně, tak jak jsem si ho pamatovala. Jeho bledá kůže svítila ve stínu jeho kapuce. K mému úžasu se tlumeně zasmál.

„Radši věř tomu, co vidíš. Můžu na denní světlo, není to nic příjemného, radši mám tmu, ale dokážu se pohybovat venku i za denního světla," promluvil tichým svádivým hlasem. Aspoň mě se to tak zdálo, protože mi z toho běhal mráz po zádech. Líbil se mi ten fakt, že se opravdoví upíři očividně lišili od těch v knihách, bylo to pak opravdovější.

„Dobře, budu se tím řídit." Pokývala jsem hlavou.

„Že by? Vzala sis mé rady k srdci?" v jeho hlase jsem slyšela pobavení. Zvednul ruku a posunul si brýle na špičku nosu, propalující mě pohledem a pak je sundal. Konečně jsem viděla po dni oříškovou barvu jeho očí. Jiskřilo v nich.

„Více méně. Ale nemysli si, že jsi mě tím neslušným chováním nějak vyděsil. Mě jen tak nic nevystraší." Což byla pravda. Opravdu mě jeho slova a zuby na hrdle neděsily. Spíš naopak. Byla jsem schopná o tom i mluvit, což znamená, že po prožitém ohrožení na životě nejsem nijak poznamenaná.

„To mě ani na vteřinu nenapadlo. Už dávno mi došlo, že ty nejsi ten typ." Mrknul na mě. Ach můj bože. Polilo mě horko. Srdce se mi rozbušilo, že jsem se bála o své zdraví. Co to říkal, před tím? Cítil mou krev? Slyší i můj tep? Jestli ano, tak to je na nic. Protože, teď jsem měla jeho přičiněním tak 100 za minutu. Radši jsem se zaměřila na ten skvost za ním.

„Na co potřebuješ auto, když se všude dost dobře dostaneš ještě rychleji sám?" prohlížela jsem si lesklý lak jeho auta. Všimla jsem si černých kožených potahů předních sedadel. Tohle žihadlo, nemělo zadní sedadla.

„Musím jít s dobou přeci. Svezeš se?" teď se usmál už úplně, určitě když viděl můj omámený výraz. Ukázal mi bílé zuby, ale bez výrazných špičáků. V hlavě jsem poznamenala, že se ho na to musím zeptat. Ale teď jsem na to zapomněla. Otočila jsem hlavu k budově, kde sídlila moje agentura. Měla jsem totiž pocit, že naši dvojici někdo pozoruje a taky že ano. Ale vůbec mě nepřekvapilo, když jsem viděla, kdo to byl.¨

Gabriel. Stál na schodech, tam kde jsem před tím stála já a díval se na nás. Měl skloněnou hlavu a na nosu též sluneční brýle. S jistotou jsem věděla, že se díval na nás a ani mu nevadilo, že ho pozoruji. Vlastně, teď už si ho všiml i Rafael. Na chvíli mi přišlo, že oba dva se nakrčili do bojovných postojů. Vážně jsem si myslela, že se na sebe vrhnou. Protože z Rafaela vyšlo sotva slyšitelné zavrčení. Už jsem chtěla přistoupit na jeho nabídku svezení. Ale pak se Gabriel najednou zjevil přímo vedle mě. Sakra. Málem jsem leknutím vyskočila. Ani jsem si nevšimla, že šel k nám.

„Už jdete domů, slečno Hogwarttová?" promluvil do nastalého ticha. Nedotýkala jsem se ani jednoho, ale cítila jsem, jak se oba dva napjali. Co se to tu sakra děje?

„Já... ehm ano jdu. Mám už vše připravené." Vymáčkla jsem se. Ale zdálo se mi, že mi Gabriel nevěnuje nejmenší pozornost. Díval se na Rafaela. Oba dva se navzájem měřili. Možná bych je měla představit.

„Rafaeli?" otočila jsem se na muže opírajícího se o auto. Pootočil na mě hlavu. Měl stažené obočí a rty skroucené do tenké linky. „Tohle je můj spolupracovník v sdružené agentuře Gabriel Deveryl. Gabrieli, tohle je můj..." zarazila jsem se. Opravdu jsem teď netušila, co mám říct. Dokonale jsem ztratila řeč. Rychle jsem vrhla zoufalý pohled na Rafaela. Ale ten už to měl dávno v rukách. Odlepil se od auta a přistoupil ke mně o něco blíže. Nasadil milou masku a dokonce na rtech vykouzlil velmi chladný úsměv. Přesto byl napjatý a připravený, ať už to bylo na cokoliv.

„Přítel. Rafael." Vypadlo z něj nakonec. Dokonce mě i objal kolem ramen. Byla jsem v šoku, takže jsem nedokázala nic říct. Možná to bylo dobře. Až pak mi došlo, že se Rafael nepředstavil celým jménem. Další věc, na kterou se ho musím zeptat. Až mu vyčiním, za tuhle trapnou situaci. Přítel? Haha. Ani z daleka.

„Med. Nevěděl jsem, že jsi zadaná." Gabrielova slova spíš vyzněla jako dlouhé zavrčení. Proboha, tady se vznáší až moc testosteronu. Snažila jsem se na něj usmát a trochu ho uklidnit, ale nepomáhalo to. Rafaelovo stisknutí kolem mých ramen zesílilo, až jsem se bála, že mě za chvíli vyzvedne do vzduchu, hodí do auta a odjede. Chtěla jsem opravdu něco namítnout, ale už mi nebylo umožněno promluvit.

„Lásko, už budeme muset jít. Rád jsem tě poznal, Gabrieli." Rafael mě postrčil ke dveřím spolujezdce. Omluvně jsem se podívala na Gabriela a skončila na koženém sedadle. Rafael za mnou zabouchnul. No tak teď právě jsem se chovala jak ovlivněná a poslechla ho na slovo. Popadl mě vztek. Měla jsem chuť okamžitě vystoupit. Rafael, ale zasedl vedle mě a pak neskutečnou rychlostí vyjel pryč. Mlčela jsem. Byla jsem vážně naštvaná z toho, jak se ti dva chovali. A jak já.

„Jak dlouho u vás v agentuře Gabriel pracuje?" vyštěkl najednou. Sešlápnul plyn o něco více. Radši jsem se pořádně chytla madla na straně dveří. Snažila jsem si vzpomenout, abych mu mohla odpovědět.

„Nevím. Byl už tam, když jsem tam před pár měsíci nastoupila. Mohla bych se zeptat, co to krucinál tam venku mělo znamenat? Připadalo mi, jako bys mě ovlivnil a jeho taky. Nebo prostě nevím. Chovali jste se jak dva šílenci. Opravdu jsem se bála, abyste se do sebe nepustili. Spíš jsem se bála o něj, protože ty bys ho jistě zabil. Sakra!" čím dál jsem mluvila, tím víc jsem zvyšovala hlas. A on se pořád odmítal uklidnit, křečovitě svíral volant a díval se před sebe. Když jsem domluvila, najednou se sarkasticky zasmál.

„Tak to tě můžu uklidnit. Kdybychom se do sebe pustili, jak ty říkáš. Tak by to byl přinejmenším hodně vyrovnaný boj. Sakra mělo mě to napadnout." Poslední větu si zamumlal sám pro sebe. Ale já zaznamenala jen tu první. Co myslí tím vyrovnaným bojem? „A už jsem ti jednou říkal, tebe ovlivnit nemůžu a jeho už tuplem ne. Upír upíra ovlivnit nemůže." Pokračoval a tím zodpověděl moji otázku. Tohle zjištění už jsem nedokázala jen tak unést. Potřebovala jsem se zastavit a nadechnout se. Opravdu. Zjistila jsem, že nemůžu dýchat.

„Zastav!" vykřikla jsem z posledních sil. Střelil po mě pohledem. Byli už jsme někde za Londýnem, jelikož jsme se ocitli na opuštěné silnici. Nevím, jak rychle jsme se sem dostali.

Naštěstí mě okamžitě uposlechl. S pískáním brzdících kol sjel na stranu silnice a zastavil. Nemotorně jsem se odpoutala a rychle vylezla z auta. Byla tu jen zelená louka. Rychle jsem se rozešla a prodírala se zelenou trávou. On byl samozřejmě za mnou. Zatavila jsem se a otočila na něj.

„Takže Gabriel je taky upír?" vyjekla jsem. Byla jsem si vědoma toho, že začínám být hysterická. Tak jsem se pustila do hlubokého, pravidelného dýchání. Stál pár metrů ode mě a pak byl rázem u mě. Tak blízko.

„Je. Tys to nevěděla." Zkonstatoval.

„Proboha, vždyť jsem s ním pracovala takovou dobu." Zašeptala jsem rozhozeně.

„Jaktože tě tohle vzalo víc než, když ses to dozvěděla o mně." Zeptal se najednou pobaveně. Zachmuřeně jsem se na něj zadívala a pak sklonila hlavu.

„Teď mi ještě řekni, že Taylor je taky a..."

„Ne ta rozhodně není. Tu jsem ovlivnil hned první večer." Vypadlo z něj. Pak se zarazil, jako by to neměl v plánu. Ohromeně jsem na něj zamrkala.

„Cože jsi?" vykřikla jsem. Chtěla jsem do něj pobouřeně strčit. On mě vážně doháněl k násilí. Toužila jsem ho praštit, tak aby ho to bolelo. On ovlivnil moji kamarádku ten večer, kdy jsme se poznali. Proto ode mě utekla tak brzy. Ale dřív než já jsem stihla zvednout ruku, on už měl dávno uzamknutá moje zápěstí ve svém sevření.

„Uklidni se. Musel jsem to udělat, abych měl volnou cestu k tobě. Věř mi, dělám i horší věci." Jeho slova mě měla uklidnit, místo toho jsem se snažila vykroutit a zkusit ho praštit znovu. Samozřejmě se mi to nedařilo. Držel mě tak dlouho, dokud jsem s sebou nepřestala házet. Můj dech se uklidnil a uvolnila jsem se. Ještě chvíli mě držel a pak mě pomalu propouštěl ze své vlády.

„Dobře, už jsem se uklidnila. Promiň, ale všechno jsem to držela v sobě a Gabriel byla poslední kapka." Pověděla jsem mu. Pochybovala jsem, že mu na něčem takovém záleží. Kupodivu zahlédla v jeho očích pochopení, i přesto že jeho tvář stále zdobila bezcitná maska. Z každého jeho slova, které vypustí z úst, čiší naprosté opovržení lidmi. Jak řekl, jsme jen pouhopouhá potrava. Lovená zvěř. Zajímavé, dřív byl taky člověk. Ale zdá se, že je to tak dávno, že už ani neví jaké to je.

„Jak jsi poznal, že Gabriel je upír. Protože se zdálo, že on to taky zjistil." Skočila jsem hned na první otázku, co jsem potřebovala zodpovědět. Sice to mojí protestující hlavu nenadchne, ale čím víc budu o upířích záležitostech vědět, tím líp se budu cítit. Aspoň jsem v to doufala.

„Upíři se dokážou vycítit navzájem. Gabriel, to ale podle mě věděl ještě dřív. Musel mě z tebe cítit. Jestli ano, tak je velmi vnímavý. Ale asi nebyl moc nadšený z toho, že mě našel v tvé přítomnosti." Pousmál se sám pro sebe, jako by se mu to vědomí zamlouvalo.

„To je šílené, mně se Gabriel nezdál jako typ na zabíjení." Zašeptala jsem.

„Třeba není tak zkažený." Řekl opovržlivě. V očích se mu usadil tvrdý výraz. „Může používat někoho v okolí, když si ovlivní více obětí najednou, může z nich pít, aniž by ohrozil jejich život." Poučil mě. V tom mi to došlo. No jasně.

„Tak už chápu, proč za ním všechny ty ženy chodily jako by byl bůh." Což rozhodně nebyl. Byl to bojovník, ale upíří. „Tak nevím, proč ztrácel čas se mnou. Pořád to na mě zkoušel. Myslíš, že vidí mojí auru, jako ty?" zvedla jsem k němu tázavý pohled. Udiveně se na mě podíval. Pak se ovládl.

„Každý upír, který by se ocitl v tvé přítomnosti, by to zjistil hned. Proto to zkouší, snaží se o tobě zjistit víc, tak jako já." Odpověděl.

„Akorát ty máš trochu odvážnější způsoby než Gabriel. Ten nenaznačil ani trochu, že je upír." Řekla jsem, jako bych ho za to chválila.

„Taky bys to o mně nevěděla, kdybych ti nemusel zachraňovat krk, hned první večer co jsme se poznali." Usadil mně. „Domnívám se, že už vedle něj nebudeš tak v bezpečí, jako do teď. Už ví, že ty víš." Vítězoslavně se na mě zakřenil. Mě tím však nezastrašil.

„A já si zase myslím, že on bude přece jenom o něco větší lidumil než ty." Zavrčela jsem bojovně. Nebyla jsem si tím jistá, ale nemohla jsem ho nechat pořád mě jen zastrašovat. Měl by vědět, že na mě něco takového neplatí.

„A kdo ti řekl, že já nejsem? Mám rád lidi. Dokonce moc." Nic si z mých slov nedělal a dovolil si vytvářet nechutné narážky. Zářivě se na mě usmíval a dokonce si mlsně olíznul rty. Mělo jsem se při jeho slovech cítit znechuceně, ale nebylo tomu tak.

„Proboha. Ty jsi nenapravitelný." Vykřikla jsem. Nasadila jsem znechucený obličej a protočila nad ním oči. On se začal smát. Napadlo mě, že to bylo poprvé, kdy jsem ho slyšela se upřímně zasmát. Ne sarkasticky. Pořádně. Přivřel oči a smál se. Bylo to dokonce roztomilé. Koukala jsem na něj, dokud neskončil.

„Nicméně. Má milá Médeo, asi tě budu muset chránit. Dokud nezjistíme, v čem spočívá tvůj potenciál. Ti upíří se na tebe nějak lepí." Hravě se na mě usmíval a užíval si pohled na můj údiv.

„Ty chceš chránit člověka? Copak? Že by tvé kamenné srdce měklo? Nehledě na to, že ty jsi jeden z těch upírů." Hodila jsem po něm výmluvný pohled, obešla jsem ho a pomalu se vydala k autu.

„Mé srdce zůstane tvrdé na věky věků. Nedělej si naděje. Dělám to z čisté vypočítavosti. Umím si to zařídit. Až vypátráme, co ve skutečnosti jsi. Už tě budu mít nakloněnou na svou stranu a nebudu se tedy obávat tvé odplaty." Nedíval se na mě, když mi to říkal. Já jsem na něj otočila hlavu. Určitě říkal pravdu, ale možná ne celou. Uvidíme.

„Ty si taky nedělej naděje. Třeba budeš první, na koho se obrátí můj hněv." Dělala jsem si srandu. Pohlédl na mě s hranou obavou v očích.

„Uvidíme." Řekl přesně to, co jsem si myslela. „Tak co. Přijímáš moji ochranu a pomoc v hledání? Můžu tě přesvědčit o tom, že moje zdroje by tě k tomu mohly dovést." Teď na mě otočil hlavu a čekal na moji odpověď. Zajímalo by mě, co by udělal, kdybych řekla ne.

„Nejsem si jistá, jestli to chci vědět." Řekla jsem. Ale chtěla jsem. V duchu jsem byla přesvědčená, že to je jediná moje možnost. Co budu dělat, když se mi to, co teď byla jen zdánlivě neškodná síla, vymkne z ruky a budu vypínat světla v celém Londýně. Ne, nemám ráda nevědomost.

„Ale chceš." Řekl rozhodně. Neubránila jsem se úsměvu.

„Budu o tom přemýšlet. Teď mě odvez domů. Ksakru kam jsi mě to až odvezl?" Změnila jsem téma. On chvíli váhal, ale nechal to být. Posadili jsme se do auta a do Londýna jsme jeli v tichosti. Dovezl mě až před můj dům.

„Tady." Podával mi složený papírek. „Je moje adresa. Cokoliv budeš chtít. Nebo až se rozhodneš. Přijď." Řekl jednoduše. Vystoupila jsem za auta a pak koukala, jak odjíždí. Další velmi náročný den. A zase s ním. Mám dojem, že mi ta hlava praskne velmi brzy.

A/N

Hello my friends!

Jak se daří??

Tak a teď mi řekněte, kdo z Vás tušil, že Gabrielito je upír. Pravděpodobně všichni haha :D a ano bude důležitý a sehraje svoji roli, i když to nebude zas tak brzy.

Myslíte si že je záporná postava či naopak??? sem s tím! :P

A co říkáte na Médeinu reakci?

A na Rafaelův náhlý návrh?

Povězte mi, co si myslíte!!?? Jsem zvědavá, jaký to ve Vás zanechává dojem!:P

Slibuji, že se Médeiny schopnosti projeví víc, jelikož jich má trochu víc... akorát o tom ještě neví :P A nebo ví?? hihi

Ok nebudu Vás už dráždit, vím že některé jedince nevědomost přímo fyzicky bolí... a o tom to je :D

Nezapomeňte na VOTES a COMMENTS... protože to je to z čeho mi Autoři na Wattpadu přežíváme!

love ya lots!