Nacházel jsem se na dámských záchodcích přesně v tom baru, který jsem si vytipoval. Otočil jsem se od zrcadla, kde jsem si utřel rudé šmouhy od krve. Můj pohled zabloudil na pootevřenou kabinku, na zavřeném poklopu od záchodu byla položená moje oběť. Erika. Byla mrtvá.

Nechtěl jsem ji zabít, ale nechal jsem se strhnout. Po včerejšku jsem potřeboval navýšit svoje sebevědomí, poté co moje síla selhala a můj plán si pochutnat na jistě sladce chutnající Médee, také selhal. Erika musela postačit. I když jsem si byl zcela jist, že rozhodně nechutnala tak dobře, jak by mohla Médea. O tom nebyl žádný pochyb. Ta představa mě doháněla k šílenství.

Došel jsem ke dveřím kabinky a zavřel ji. V lokálu baru jsem rozšířil svoji auru, aby si nikdo nevzpomínal na to, že jsem tu byl, až ji najdou. Ještě jsem se jednou zastavil u zrcadla a setřel si poslední kapku krve z koutku úst. Pak jsem vystřelil do nočního Londýna.

U jejího domu jsem se ocitl během několika minut. Vyšplhal jsem po kmeni stromu a sedl si na tu samou větev jako před tím. Prozkoumával jsem její okna. Všude se svítilo a dokonce běžela televize, ale po ní nebylo ani památky. Pak jsem zaslechl, jak v koupelně teče voda. Asi se sprchovala, i když jsem se tentokrát nedočkal jejího zpěvu.

Čekal jsem asi pět minut, když se konečně zjevila ve dveřích koupelny. Ztuhl jsem. To byla okamžitá reakce na to, když jsem ji tam viděl stát jen v krátkém růžovém ručníku, který měla ho omotaný kolem sebe. Dlouhé hnědé a teď mokré vlasy jí spočívaly na ramenou a na zádech. Na kůži se jí třpytily kapky vody a to bylo vše, co měla na sobě.

Za celou dobu co existuji v tomhle provedení, jsem měl nesčetné aférek. Užíval jsem si lidskými ženami a pak je buď zabil, nebo je nechal zapomenout. Našlo by se i pár upírek. Ale nikdy jsem nepocítil tak silnou přitažlivost, jako právě teď. Viděl jsem, že je krásná a to dokonce i na člověka. Samozřejmě, že jsem podobným maličkostem nevěnoval žádnou pozornost, vzhledem k tomu, co vše se kolem ní dělo. Žena, která se teď právě producírovala mě před zraky mě doslova přikovala na místě. A to nebylo vše, její zevnějšek umocňovala ta její tajemná aura. Ani jsem si neuvědomil, že zarývám prsty do kmene stromu, až se od něj odlupovala kůra. Tak moc jsem chtěl proskočit tím oknem a udělat něco, co je mi dokonale podobné.

Místo toho jsem ale zůstal na místě a pozoroval ji, jak si natírá dlouhé štíhlé nohy levandulovým olejíčkem. Jestli bude dlouho pokračovat v tomto duchu ještě chvíli, tak se neudržím. Ach můj ty bože. Přesto, že jsem se teď nakrmil. Moje hrdlo sežehl žár. Její krev smíchaná s její přirozenou vůní a olejíčkem činila mé sebeovládání viset na vlásku. Jak to, že její krev cítím tak silně? Musela se pořezat. A taky že ano. Na kotníku měla malou ranku. Nekrvácela nijak silně, zrovna teď si tam dávala náplast.

Ale přesto to bylo jako mučení. Zadržel jsem dech, abych tu esenci nemusel vdechovat. Měl jsem si dát načas, než jsem se sem vydal. Kdo mohl tušit, že mi tu udělá promenádu v ručníku v oparu její vlastní krve. Konečně se rozhodla se jít obléct a zalezla zpět do koupelny.

Oddechl jsem si. Začínal jsem mít ten dojem, že ona bude moje smrt. A to ji neznám ani tři dny. Vrátila zpět do místnosti, zabalená v županu, zpod kterého vykukovaly kalhoty od její pyžama. Všiml jsem si tmavých kruhů pod jejíma očima. Vypadala unaveně, při tom spala tak tvrdě. Asi se rozhodla jít spát hned teď, protože odešla do kuchyně a nalila si sklenici vody. Když se vracela skrze obývák do své ložnice, zapomněla, že nechala všude rozsvíceno. S úmyslem to napravit se vydala zpět.

Pak se to stalo. Zamávalo to stejně se mnou tak i s ní. Najednou se zhaslo v kuchyni a po vteřině i v obýváku. Naopak v ložnici se zhaslo velké světlo a rozsvítila se lampička na nočním stolku. Přitom Médea celou dobu stála na prahu mezi obývákem a ložnicí. Ani se nehnula a zírala do tmy v bytě. Teď teprve jsem v jejím výrazu poznal strach. Roztržitě s sebou trhla a podívala se do ložnice, jako by nemohla uvěřit tomu, že se to stalo. Ale bylo to tak. Vždyť všude jinde se normálně svítilo, takže to nemohlo být výpadem proudu.

Něco je tu jinak. Že bych konečně na něco kápnul? Určitě. Dalo mi to pocit uspokojení, že jsem něco zjistil, aniž bych s ní mluvil. Bohužel, jsem to nechápal, ale to jsem asi nebyl sám. Když tam tak stála a nevěděla co si počít sama se sebou. Najednou jsem se přistihl, že se ze své větve stěhuji blíže k oknu. Ocitl jsem se na jejím parapetu, který byl dost široký na to, abych se tam udržel. Okna měla zavřená.

Tak jsem zaťukal. Doufal jsem, že ji to nevyděsí ještě víc. Trochu nadskočila, když uslyšela zvuk klepání na okenní tabulku. Bleskově se otočila mým směrem a vypadalo to, že se o ni pokoušejí mdloby, když rozpoznala, kdo se schovává za jejím oknem ve tmě. Oči se jí rozšířily, ale předchozí strach se z nich vytratil a bylo tam jen překvapení. Byl bych rád, kdyby se konečně rozhoupala a otevřela mi. Nechtělo se mi na tom parapetu trávit věčnost. Rukou jsem jí naznačil, aby sebou pohnula. Konečně se pomalu přesunula k oknu. Otočila s klikou a pootevřela.

„Co sakra děláš na mém parapetu?" Byla její první slova. Měla by se bát. Je to vážně podivné, když tomu tak není. Jen tak si na to nezvyknu.

„Kdybys nechala otevřené okno, nestál bych tu a už bych byl vevnitř." Blýsknul jsem se na ní svým úsměvem.

„Nemám důvod nechávat otevřené okno. Většinou moji návštěvníci chodí dveřmi." Zamračila se na mě, ale pak odstoupila. Jediným ladným skokem jsem se ocitnul v její ložnici. Zavřela za mnou. Jsem tu uvězněn. Pousmál jsem se a rozhlédnul se. Její byt už mám dokonale zmapovaný. Ale ocitnout se v místnosti prosáknuté její vůní skrz na skrz, bylo úplně nový level.

Tohle bylo mučení pro mé smysly. Tahle situace se dost lišila od ostatních, kterými jsem s ní prošel. Skončil jsem s prohledávání pokoje a stočil svůj pohled na ní. Hltal jsem ji očima, tak jako včera a ona udělal to samé. Automaticky si pod mým pohledem přitáhla župan těsněji k tělu. Očima jsem sjel na její kotník. Aspoň že si to zalepila a už nekrvácí. Jinak už bych byl dávno u ní, zabořujíc špíčáky do jejího bělostného hrdla a... Zarazil sem své myšlenky, dřív než nade mnou převzaly kontrolu. Místo toho jsem zamezil proudění jejího pachu k mému nosu a nasadil klidnou masku. Prošel jsem kolem ní a zastavil se u prahu do jejího obývacího pokoje. Výmluvně jsem se na ní zadíval. Chvíli nechápala, ale pak jí to došlo. Skousla si ret.

„Tys to viděl?" její otázka byla zbytečná. Předem věděl, že má odpověď zní ano.

„Bylo to zajímavé." Uznal jsem.

„Nevím, co to bylo. Ale mám tušení, že výpadek proudu to nebyl. Protože už se mi to stalo několikrát. Když... když se mi nechce, nebo jsem unavená. Stane se to, samo od sebe. Rozsvítí se světlo, jak potřebuji, nebo zhasne. Neovládám to." Mumlala si spíš pro sebe, ale já jsem ji pozorně poslouchal. Bylo mi jasné, že neví co se s ní děje. Ale bylo víc než zajímavé. Pak zmlkla a koukla na mě. Taky jsem si ji prohlížel, se zájmem.

„Koukáš na mě jak na nějaký vědecko-přírodní objev." Zaprskala. Pořád se na mě mračila. „Počkat, co vůbec děláš tady? Zase si mě sledoval? Zase mě chceš zabít?" čekal jsem, kdy jí dojde, že bych tu správně být neměl. Usmál jsem se na ní. Hlavně její poslední otázka mě pobavila. Zabít jí? Teď? Ani nápad. Shledával jsem na ní moc věcí, přímo prosící o bližší prozkoumání.

„Čekal jsem přesně na to, co se teď stalo. Něco co by mi vysvětlilo tvoji auru." Řekl jsem na rovinu. Ale to jí neuspokojilo.

„Takže mě sleduješ?" přešla to, nebo jí to spíš nedošlo a dožadovala se přímé odpovědi na otázku.

„Ano."

„Proč?

„Už jsem řekl."

„No dobře, ale to přeci neznamená, že kvůli nějaké auře..." Pak se zarazila. Ohromeně na mě stočila oči, jako by jí něco došlo. Skokem jsem byl u ní. Trochu sebou škubla z mé náhlé blízkosti.

„Co?" naléhal jsem na ni.

„Aura? Co tím myslíš, co to je?" Tentokrát jsem se na ni mračil já. Nicméně jsem jí odpověděl.

„Všichni lidé mají kolem sebe auru. Různě barevnou, na což má vliv mnoho faktorů, většinou povaha toho dotyčného, nebo nálada. Je však nehmotná. Prostě si představ, jakousi svítivou záři, vystupující z lidí. Nadpřirození, jako já, nebo divocí mají auru hmotnou. Spíš je to takový obal kolem nás. A taky může měnit barvu. Aura našeho druhu, je víc viditelná a je hlavně hodně užitečná." stručně jsem jí vysvětlil, jak to s aurami je, aby to aspoň trochu pochopila. Ale k mému úžasu se netvářila ani trochu nechápavě. V jejím obličeji zračila nejistota a úzkost. Přesto jsem pokračoval. „Když jsem tě viděl poprvé, věděl jsem, že jsi člověk, nebo něco na ten způsob, jelikož cítím tvou krev. Ale tvoje aura... byl hodně velký šok. Nic podobného jsem nikdy neviděl. Je úplně odlišná, stejně tak hmotná jako má a hlavně odolávající té mé."

„Co tím myslíš, že odolává?" položila správnou otázku.

„To znamená, že já svoji auru přetvářím na sílu své vlastní vůle a používám jí k nátlaku. Je to moje přirozená vlastnost. Potřebuju ji, abych ochromil svoje oběti. Dokážu jim namluvit, cokoliv si zamanu. Aby se mnou šli, kam chci. Aby zapomněli. Cokoliv." Snažil jsem se v ní znovu vyvolat strach. Ale popravdě jsem ani nečekal, že to s ní něco udělí. Jen se na mě mračila a pozorovala mě zúženýma očima.

„Takže já nemůžu skákat, tak jak říkáš." Do jejích očí se vloudily jiskry a dokonce se pousmála Až pozdě jsem si uvědomil, že jsem jí asi neměl prozrazovat tolik věcí. „To pro tebe musí být přímo nesnesitelné." Byla tím zjištěním tak příjemně překvapená jako já ne. Přesto mě její reakce pobavila.

„Byl to jeden z důvodů, proč jsem tě chtěl zabít." Chtěl jsem ji usadit, ale mělo to na ní opačný účinek. Její úsměv se ještě rozšířil.

„Byl?"

„Pak jsem došel k názoru, že odpovědi na své otázky dokážu získat i jiným způsobem, než na jaký jsem zvyklý." Zazubil jsem se na ní. Ukázal jsem tak svoje vyčnívající špičáky, tak aby si toho všimla. Zorničky se jí rozšířily... zvědavostí. Sakra! Proboha, nikdy mě nepřestanou její reakce udivovat.

„A to?" Schválně mě popichovala. Což by dělat neměla, zvlášť ne teď, když jsem u ní doma. Nezná mě natolik, aby věděla, čeho přesně jsem schopný, i když ji na to pořád upozorňuji.

„Sledováním?" ale musím uznat, že mě to bavilo.

„Jistě. A to přestane. Nesleduj mě, je to divný." Podívala se mi do očí, jako by se snažila mě ovlivnit.

„I když máš zajímavou auru. Nejsi schopna používat nátlak. Jsi jen člověk." Výsměšně jsem pozvedl koutky úst a díval se na ni ze své výšky.

„Říkáš to jako by lidé byli něco podřadného."

„Pro upíry to tak je. Jste oběti. To ti muselo dojít už včera." To co jsem říkal, ji děsilo, ale ne z toho pravého důvodu. Nelíbil se jí ten způsob, jakým to říkám.

„Jsme jen nádoby s krví." zamumlala a tím potvrdila to, že chápe mé myšlení. Líp bych to snad ani neřekl. Jen jsem přikývl.

„Zabiješ pokaždé, když potřebuješ... ehm napít?" zeptala se najednou. Překvapilo mě to. Před chvíli jsem zabil pro tu potřebu. Měla by to vědět. Vyděsilo by ji to konečně?

„Ne pokaždé. Někdy ano, když chci." Vydechl jsem.

„Super mám ve svém bytě chladnokrevného zabijáka." pronesla sarkasticky a při tom rozhodila rukama, jako by to byla jen nějaká banalita.

„Ne tak docela, já zabíjím pro potřebu. Kdybys musela zabíjet pro jídlo a vodu. Taky bys to udělala." Nevím proč jsem najednou pocítil potřebu ospravedlňovat svoji přirozenost.

,,Myslím, že se o tomhle bavit nechci a ocenila bych, kdybys teď odešel. A už mě nesleduj. Není nic, co bys o mně potřeboval vědět. Není to tvoje věc. Běž zas zabíjet lidi." Její hlas neproradil nic o tom, co si myslí. Odvrátila se ode mě.

Mě však najednou popadla nepochopitelná zuřivost. Popadl jsem jí za ruku a trhnul s ní ke mně. Zbytkem rozvážnosti jsem se držel, abych jí něco nezlomil. Neotočil jsem si jí k sobě a přitisknul jsem k sobě její záda. Pravou paži jsem jí obtočil kolem pasu a druhou jsem jí ohnul hlavu na stranu, jako kdyby byla pouhá hadrová panenka. Během sekundy jsem jí odstranil stále mokré vlasy z hrdla, aby mi nepřekážely a pak přitiskl rty společně se špičáky na její jemnou kůži. Ucítil jsem, jak její tělo zareagovalo na ten útok. Trochu opožděně, ale přeci. Konečně ztuhla. Přesto nevydala ani hlásku. Moje držení jí nedovolovalo se ani pohnout. Sice nebyla svázaná mým ovládáním, ale ještě tu byla neuvěřitelná síla, kterou disponuji. Zapomíná na to a já jí to chci náležitě připomenout. Moc jsem se chtěl pohroužit do sladkosti její krve. Přesto jsem pořád stál na hranici a opíral své zuby do její zatraceně jemnou kůži na krku.

„Chci, aby sis uvědomila, že jsem mnohem nebezpečnější než ten upír včera. Mohl bych ti teď hned roztrhat hrdlo a vysát tě do poslední kapky. Ale neudělám to, protože potřebuju vědět, co jsi zač. Už jsem prostě takový, lákají mě záhady. A tou jsi teď pro mě ty." Měl jsem podivně chraplavý hlas, ale zaznívala v něm hrozba. Která se teď vznášela kolem nás. Vím, že se mi v očích leskne rudá barva. Stává se to, když se chystám útočit. Mohlo by jí to vyděsit. Její aura se mě od ní snažila odpuzovat, jenže já byl rozčílený a nevěnoval tomu pozornost. Chtěl jsem jí dát lekci, jak se pořádně bát. Její tělo se chvělo, aspoň nějaká známka jejího momentálního rozpoložení. Akorát jsem jí neviděl do obličeje, abych si to mohl potvrdit.

Putoval jsem rukama kolem ní, když jsem jí k sobě otáčel. K sakru. V duchu jsem zaklel. Její víčka byla křečovitě zavřená, čekajíc na to až se do ní zakousnu. Jako by se s tím smířila, ale po strachu ani památky. To je snad zlý sen! Vztekle jsem zavrčel. Proč mě to tak irituje? Nemám nejmenší ponětí. Když se dlouho nic nedělo, pomalu otevřela oči. Rozšířenýma očima se na mě dívala. Vypadalo to, že zadržovala dech celou tu dobu, dokud pomalu nevydechla.

„Pochopila jsem." Kuňkla.

„Médeo... neznám tě ani tři dny a mám dojem, že se z tebe brzy zcvoknu." uvolnil jsem svoje sevření. Odstoupil jsem od ní, abych udržel bezpečnou vzdálenost mezi námi. Podíval jsem se na okno za jejími zády a v další vteřině jsem byl u něj. Netušila, jak blízko smrti, se právě teď ocitla. Nebo ano?

„Pamatuj, Médeo. Co se známe, nikdy už nebudeš v úplném bezpečí. A nejsem tu nebezpečný jen já." Naposledy jsem na ní otočil hlavu a pak vyskočil z okna na chodník pod ním. Slyšel jsem, jak přidušeně vykřikla. Vyběhl jsem tryskem pryč. Nechápal jsem ani trochu, jak se to a situace v její ložnici vymkla kontrole. Já jsem se vymknul kontrole, což se mi nikdy nestává. Nejhorší bylo, že jsem se nechoval jako já. Zaútočil jsem na ní, to jsem byl já, ale přestal jsem. Přestal jsem v lovení. To mi není podobné, žádnému z upírů. Když jednou začneme, nikdy nepřestáváme. Ne uprostřed lovu. Ne když jsem její krev cítil tepat na svých rtech. Ne tak blízko získání toho, co tak zoufale potřebujeme každou proklatou minutu v životě. Nejraději bych teď roztrhal na kusy každého, kdo se vyskytne v mé blízkosti. Místo toho jsem běžel. Běžel jsem tak dlouho, dokud jsem si myslel, že jsem zapomněl na její omamnou a lákavou esenci. Ale ani to nestačilo. Úplně jsem z hlavy vypustil, to proč jsem k ní přišel a co jsem viděl. Vlastně jsem se ohledně toho na nic moc neptal.

Měl jsem pravdu, ona je něco víc, než za jakou se vydává. Za maskou obyčejného člověka se skrývá něco silného, silnějšího než jsou všichni upíři dohromady. Smrtelného pro všechny mého druhu. Cítím to z ní. Přijdu na to co přesně to je a pak se rozhodnu. Měl bych ji zabít teď hned, když vím, že je hrozbou, ale chci se ujistit. I přesto, že to není můj styl.

A/N

Pozdravy z Anglie!

Tak?

Jak se Vám líbila dnešní lekce "Jak někoho vyděsit k smrti" s Rafaelem?

Doufám, že jste cítili to napětí... vážně jsem se snažila tam zanést tu frustraci, kterou Raf právě teď prožívá! A když je někdo ve stresu... jak to většinou dopadá? Špatně hihi... nebude to zas tak špatné, ale Rafael ještě ani z daleka neví do čeho se to pouští!

Ne že by to Médea věděla. Tak je z toho všeho na větvi, ještě víc:P

Ještě to bude sranda! Wohoooo

Ukázka dalších možných schopností, kterými Médea disponuje... a ne ... není to zatím vše co nám ukázala :P

Kdyby si na Vás chtěl Rafael pochutnat, jak byste jste na to reagovali?? :P

Jo jsem zvrhlá až do morku kostí, já bych po něm skočila, ani by se nemusel ptát :D

Ok mějte se krásně!

Nezapomeňte na VOTES a COMMENTS!!

LOVE YA!!