~~~~ Ghost town - Spark ~~~

„Je čas," upozornila mě s prohnaným úsměvem. Otočila se ke mně zády. Skousla jsem si ret. Vrhla jsem jeden pohled na Rafaela. Všiml si mého nervózního gesta. Pootevřel ústa. Ale pořád jsem ho držela svou mocí. Nedovolila jsem, aby cokoliv řekl, aby mě zarazil.

Dívala jsem se na Serenina záda. Připadala jsem si příšerně. Mám na ni zaútočit zezadu? Mám se snížit k něčemu takovému? Než jsem se mohla rozhodnout, Serena už vkráčela na malé podium a fotoaparáty se rozblikaly. Rychle jsem spěchala za ní. Ona se zastavila u vysokého pultíku na stupínku. Pod podiem bylo asi sto reportérů, policie, místní ochranka a mnoho upírů. Podle některých jejich obličejů jsem mohla říct, že se jim tohle moc nelíbilo. Jistě jim už muselo dojít, k čemu se tu chystá Serena. Ksakru. Co teď? Došla jsem k ní zrovna, když si stoupala na stupínek. Hodila hrozivý úsměv na publikum pod sebou. Všichni zmlkli, dokonce i přístroje.

„Vítám vás. Jmenuji se Serena Elizabeth Mac Alpin a tohle je Médea Hogwartt," představila nás krásným zvučným hlasem. Nevím proč, ale v tu chvíli jsem si uvědomila, že se na tohle dívají lidé po celé Anglii a možná i po celém světě. A moji rodiče. Zastyděla jsem se. Serena slezla ze stupínku a věnovala divákům úklonu, tak jsem ji poníženě následovala. Serena se chtěla vrátit na svoje místo, ale to jsem nemohla dovolit. Popadla jsem ji za ruku, překvapeně se na mě otočila. Teď ke mně byla čelem, to byla vhodná chvíle. Padla jsem na kolena a zvedla k ní oči. Moje gesto působilo, jako projev oddanosti k ní. Líbilo se jí to, jelikož to byla zase jedna z těch středověkých blbostí. Já jsem, ale měla dostatek času zabloudit volnou rukou pod dlouhou sukni a nahmatat kolík.

Vůbec jsem v tu chvíli nemyslela na publiku pod námi, lidi za obrazovkami, nebezpečí hrozící mi od oddaných Sereniných vojáků. Prostě jsem jednala. Na vše kolem sebe jsem zapomněla. Vnímala jsem jen to, že si to zaslouží. Mučila a vyhrožovala mě a mým blízkým. Na její kecy o tom, že chce udělat svět lepším jsem jí neskočila. Když bude žít, vše se změní v peklo. Musí zemřít!

Vymrštila jsem se do stoje, uvolnila jsem svoji moc, takže jsem už neměla v držení své tři zachránce. Nechala jsem spadnout tu děsivou masku. Serena párkrát zamrkala. Nečekala jsem ani o vteřinu déle, napřáhla jsem se a vnořila do ní dřevěný kůl. Přerývavě jsem se nadechla, když ona zalapala po dechu, už se nevzmohla na nic. Její aura se rozvlnila, při prvním náznaku pochybností a teď pomalu uhasínala, stejně tak jako její oči. Než jsem se nadála, její ochablé tělo spadlo přede mě. Zůstala jsem otřeseně stát a zírat před sebe. Můžou být upíři traumatizování? Vše, co jsem udělala doteď, se odehrálo v soukromé bublině, která právě praskla. Z mého šoku mě probudil hysterický křik lidí.

„Médeo!" to byl Rafael. Neznělo to ale šťastně, ani úlevně, právě naopak. V tom výkřiku byl strach? Prudce jsem se otočila právě v tom okamžiku, kdy se přede mnou zjevil pološílený Alexander. Svět se změnil v chaos.

Alexander držel v ruce připravený kolík. Ten měl patřit do mého srdce. Zasloužila bych si ho. Čekala jsem, až mě konečně zabije. Ale nestalo se tak, když ho někdo strhnul ke straně, takže dřevo těsně minulo můj hrudník. Lucius se válel na zemi společně s Alexandrem, přidal se k nim i Leonard. Oba se snažili udržet divokého vdovce na uzdě- Alex toužil po mé smrti. Já jsem mu zabila družku, kdo by se divil.

Otřesená, do hloubky duše nad svým činem jsem se otočila čelem k vyděšeným lidem. Právě to jsem nechtěla. I když jsem zabila Serenu, svět neunikl pravdě. Jistě že ne, když jsem ji zabila, před zraky všech. Byla jsem zoufalá a pořád se mi chtělo brečet. Pohledem jsem vyhledala Rafaela. Asi ještě nepochopil, co se to se mnou stalo, ale to co semu zračilo v očích mě nenechalo na pochybnostech o tom, že jsem ani přesto vše neupadla v jeho nemilost. Neschopna slova ani činu jsem otevřela ústa a bezhlasně vyslovila jeho jméno. Vmžiku byl u mě.

„Já..." začala jsem, ale zakroutil hlavou. Zíral mi do očí. Do těch, které už poztrácely krvavou barvu. Převálcovaly mě všechny možné city, když do mě vpíjel svůj teplý pohled.

„Řekneš mi to všechno potom," zašeptal. Moji pozornost znovu upoutala hysterie v sále. Všechno se to událo hrozně rychle, přesto mi připadalo, že uběhla přinejmenším hodina od vraždění.

„Musím je uklidnit." Řekla jsem pevným hlasem. Přikývl. Chytil mě za ruku a hladil, neopouštěl mě. Už není důvod. Přešla jsem ke stupínku s mikrofonem. Všimla jsem si, že Serenino tělo už někdo odklidil. Vypadalo to, že upíři v hale jsou stejně tak otřeseni, jako lidé, kteří čekali, co se bude dít. Použila jsem svoji sílu a nechala aurou prostoupit celou místnost. Lidé se pomalu uklidňovali a věnovali mi pozornost. To bylo jediné, co jsem pro ně tady mohla udělat. Ostatní za obrazovkami doma mají tu smůlu, že se s tím musí vypořádat sami.

Zavařila jsem si to. Divila jsem se, že se do mě nepustili policisté, nebo ochranka. Jakoby předem tušili, že míchat se do nadpřirozena, se nikomu moc nevyplácí.

„Prosila bych o pozornost," tak to byl celkem hloupý začátek, vzhledem k tomu, že zraky všech se upíraly na mě. Dychtivě očekávali, že jim řeknu, že to byl jen špatný vtip a nikoho jsem před malou chvílí neprobodla kolíkem skrz na skrz. Že ty nadlidsky rychlé bytosti, jsou jen výplodem jejich představivosti

Podívala jsem se na Alexandra. Leovi a Luciovi se podařilo ho odtáhnout ke dveřím do předsíňky. Znehybnila jsem ho, aby s ním neměli problémy.

„Velice se omlouvám za to, co jste teď museli shlédnout, ale jen za to. Neomlouvám se, že jsem to udělala. Už nezáleží na tom, co vám Serena chtěla říct. Dychtila po moci, kterou měla a kterou by nad vámi chtěla využít. A můžu vás ujistit, že by se vám to nelíbilo," mluvila jsem pevně. Musela jsem, aby má slova měla účinný dopad na jejich myšlení. Rafael mi mačkal ruku a dával tak najevo svou podporu, za což jsem mu byla nesmírně vděčná.

„Jistě si říkáte, kdo jsem já. Musím přiznat, že jsem v mnohých ohledech stejná, jako ona. Ale já jsem s tímhle nesouhlasila. Nechtěla jsem, aby se nám lidé podvolili. Ještě donedávna jsem také byla pouhý člověk," znovu jsem se zasekla. Ucítila jsem stoupající zvědavost a strach. Přesně jako v tom davu venku. Rozhlížela jsem se po reportérech a čekala, jestli se někdo neodváží cokoliv říct. Snažila jsem se to rozpoznat podle jejich nálad a aur. Jeden muž v první řadě si odkašlal. Byl bledý, potil se a třásl. Přesto se osmělil.

„Mohu se zeptat... tedy... kdo jste?" trefná otázka. Nedalo by se to ještě nějak ututlat? Snažila jsem se přijít na nějaký únikový plán. Na nic jsem nepřicházela. Ach bože. Nechtěla jsem to. Nic z toho. A teď tu tíhu nesu na bedrech jen já sama. Je to moje chyba. Moje závaží. 

„Jsme upíři," v sále zaznívalo lapání po dechu a tichá zajíknutí. Ten muž, který se ptal, byl teď skoro průhledný.

„Nechtěla jsem, aby se o tom kdokoliv z vás dozvěděl. Žili jste v nevědomosti dost dlouho, mělo to tak zůstat. Teď už je ale pozdě sypat si popel na hlavu. Bude trvat, než se s tímhle zjištěním vypořádáte, některé věci se změní. Ale nehodlám pokračovat v šlépějích, které připravila Serena," ujistila jsem je a doufala, že to nebudou ani zjišťovat. Nevěřili by mi. I když neznamená, že teď mi věří. Podle jejich fantazy knih, jsme predátoři, živící se na lidech. Tak to je a tak to i zůstane. Pro obě strany se změní fakt, že o tom lidé budou vědět.

Uvědomila jsem si, že o lidech mluvím, už jako o jiném druhu. Přece jenom to tak je. Už k nim nepatřím. Ať mě s nimi pojí moje rodina, která mě teď určitě odvrhne, nebo moji přítele, jako třeba Lucy? Nebudu jí mít za zlé, když se ke mně nebude chtít znát.

Kdo by to byl řekl, před pár měsíci. Že teď budu promlouvat k lidem, jako vůdce. Jsem tu teď vlastně jako nejvyšší představitel mého druhu. Můj obličej se teď jistě objevuje v televizích po celém světě. Někteří upíři musí zuřit. Ti, co mě neznají, si musí říkat, že jsem Serenu zabila, jen kvůli sobecké potřebě se s ní nedělit o slávu. Její přívrženci mi budou provolávat slávu a takzvaní zrádci mě budou nenávidět. Je to celé tak neskutečně zamotané. Jsme v tom až po uši. Nejraději bych teď vzala nohy na ramena a odtáhla Rafaela a sebe někam pryč.

„Nemusíte se nás bát. Vím, že vás to teď a tady asi moc nepřesvědčí, ale většina upírů nejsou vraždící maniaci. Ano, pijeme lidskou krev, nemůžu nijak ospravedlnit touhu po ní. Je to prostě stravovací návyk, tak jako lidé jedí maso. Avšak, mi kvůli tomu zabíjet nemusíme," měla jsem dojem, že jsem je při zmínce o lidské krvi trochu poděsila. Ale mě to připadalo tak přirozené. Zoufale jsem se zadívala na Rafaela. Jeho pohled mě pohladil po tváři. Věřil mi. Věřil tomu, co říkám?

„To je pravda..." vykoktala jedna mladá žena. Mikrofon se jí klepal tak silně, že jsem se bála, aby jí za chvíli nevyletěl z ruky a někomu neublížila. Zkusila jsem se na ni usmát. Moje špičáky byly pryč, neměla jsem ji, jak děsit. Vypadala jsem jako krásnější provedení sebe samé. „Moje...kamarádka... Říkala mi, že z ní pil upír, ale já jsem jí to nevěřila, i když měla kousnutí," skoro šeptala, ale v náhlém tichu to stejně znělo, jako by to zakřičela. Maličký důkaz o naší mírumilovnosti mi velmi pomohl v tom, pokračovat.

„Děkuji. Vím, že je to ještě moc čerstvé, ale když se budeme snažit, udržíme poměr mezi lidským a upířím světem v rovnováze. Opravdu bych se o to ráda pokusila. Existují tu stále jistá rizika. Která se pokusím vyřešit, ale tohle bych ráda přerušila. Slibuji vám další prohlášení. Pokusím se vše vysvětlit. Ale všichni to teď potřebujeme vstřebat. Omlouvám se," rozrušeně jsem sestoupila ze stupínku a schoulila se v Rafaelově připravené náruči. Šeptal mi do ucha uklidňující slůvka a drtil mě v pažích. Jeho srdce bušilo jako o závod. U něj jsem byla jako doma. Jen matně jsem vnímala, že fotoaparáty se opět rozblikaly a šum v sále nabíral na síle. To už mě ale Rafael vyváděl do předsíně. Podívala jsem se na gauč, kde bylo zabalené tělo v bílém plátně.

„Kolik už jsem zabila lidí?" zašeptala jsem.

„Ani jednoho," zněla odpověď. To nepromluvil Rafael. Nýbrž Leonard. Věnovala jsem mu malý úsměv. Přihrnul se ke mně a na vteřinu mě přivinul k sobě do náruče.

„Já tě objímat, radši nebudu. Rafael by mi utrhl hlavu. Aspoň, ještě před dobrou hodinou by to určitě udělal. Byl jak časovaná bomba," Lucius se na mě usmál a mrknul na mě. Vzhledem k té politováníhodné situaci, všichni sršeli vtipem.

„Nezabila jsi lidi. Serena nebyla člověk," Rafael ignoroval Luciusova slova a věnoval se jen mě.

„A co ten upír v pevnosti," špitla jsem. Ztuhnul. Zjevně si myslel, že jsem na to zapomněla.

„Zemřel jako hrdina. Kdokoliv by měl tu možnost vybrat si smrt, určitě by to bylo v tvé náruči, lásko," měl tu drzost se mi vysmívat? Strčila jsem do něj, div nespadl na zem. Vyjeveně na mě zamrkal.

„Budeme dlouho přecházet to, co se teď stalo? Úplně jsem to pohnojila. Byla jsem si jistá, že ji stihnu zabít, ještě předtím, než stane před těmi lidmi tam," povzdechla jsem si.

„I kdybys to udělala. Měli tušení, jen jsi jim to úplné odhalení, trochu okořenila," v Luciusově hlase zazníval obdiv.

„Okořenila? Zabila jsem v přímém přenosu. I Eskymáci to museli vidět," zhrozila jsem se.

„Na druhou stranu, tu řeč ti mohl závidět i samotný prezident," uklidňoval mě Leonard. Brácha, jak se patří.

„Byla jsi úžasná," Rafael mi vlepil polibek na spánek. Moc dobře jsem věděla, že by si rád dovolil mnohem víc. Bůh ví, že já bych si teď nepřála nic jiného.

„Je to jen začátek. Čeká mě dlouhá cesta," jen jsem si tu pohromu představila a točila se mi z toho hlava.

„Budeme při tobě," řekli všichni tři sborově. To mě potěšilo. Mám oporu. A nejsem v tom úplně sama. Podívala jsem se do rohu pokoje, kde byl stále spoutaný mou mocí Alexander. Pocítila jsem lítost. Upíral zdrcený pohled na tělo své družky. Když poznal, že se na něj dívám, taky na mě obrátil svou pozornost. Až teprve teď jsem mohla poznat, co znamená, pohled plný nenávisti. Až jsem se oklepala. Sliboval pomstu.

„Co s ním uděláme?" zeptala jsem svých rádců.

„Myslím, že z Eben-Emael uděláme upíří věznici, bude se hodit, ne všichni budou souhlasit s nastolením nového světa," Lucius pokrčil rameny. Přikývla jsem a znovu se zadívala na svého Rafaela. Chtěl mě mít teď jen pro sebe? Četl mi myšlenky, protože mě beze slova vytáhnul na chodbu a nechal ty dva, ať si poradí sami. Kráčeli jsme spolu chodbou, ruku v ruce. Rafael zatlačil do prvních dveří, na které jsme narazili. Byla to nějaká kancelář.

„Pojď ke mně," zašeptal něžně. Moc ráda jsem se nechala stáhnout k němu na klín. Omotala jsem mu ruce kolem krku a zabořila mu hlavu pod bradu. Jsem v bezpečí. Temnota v mé hlavě sice pořád je, ale mám ji pod kontrolou, jako celý svůj život. Jediný důvod, proč se projevila, byl výkyv v podobě přeměny.

„Musím ti říct, jak..." zarazila jsem ho.

„Ne. Nechci žádné omluvy. Za nic. Vím, co jsi pro mě všechno udělal. Vše si pamatuji. I když bych radši něco vypustila. Tolik jsem ti ublížila," pohladila jsem ho konečky prstů po tváři a těšila se z elektrizujících výbojů, vybuchující mezi námi. Zatvářil se překvapeně.

„Na tom, co se stalo, už teď nezáleží, Médeo. Jsi zpět, přesně taková, jaká si byla. Nemůžu uvěřit svému štěstí. Mám tu nejkrásnější a nestatečnější Mocnou upírku na světě," taky mě hladil po tvářích, krku a holých ramenech. Moc se mi to zamlouvalo.

„Už jsem jediná Mocná upírka na světě," pousmála jsem se smutně.

„Udělala jsi dobře, neobviňuj se za to." Konečně mě políbil, aby tak vymazal vše špatné, na co bych teď mohla myslet.

„Budu se o nás muset postarat. Myslím, o všechny upíry a o lidi taky. Musím," mumlala jsem.

„Musíš to být ty. A já ti pomůžu," sliboval.

„Nejsem vůdčí typ," oponovala jsem.

„Ale já ano, naučím tě, jak sekýrovat všechny kolem," přikyvovala jsem na jeho návrhy. Byl tak sladký.

„Bude to těžké," přivřela jsem oči, když jeho rty putovaly po kůži na mém krku.

„Netvrdil jsem, že ne," vydechl.

„Bude to, jako budovat úplně nový svět," jeho ruce vyjely k mým tvářím, zadíval se mi do očí.

„Jsi silná, Médeo. Vždy jsi byla. Máš podporu. Dokonce i Gabriel zběhnul na naši stranu. Nebude to trvat dlouho a podmaníš si všechny," přisuzoval mi moc Sirén.

„Gabriel? Neslibovala jsem mu, že ho zabiju? Když je teď s námi, tak nesmím?" na oko jsem se zatvářila otráveně.

„To asi ne. Ale můžeš ho po celou dobu své existence dovádět k šílenství, moc rád ti pomůžu," spokojeně se na mě zazubil. V tuhle chvíli jsem byla úplně šťastná a nic mi nechybělo. Jediné, co potřebuji bezpodmínečně k životu je on a jeho už mám.

„Takže s tebou můžu počítat v radikální změně světa?" sice jsem to na sobě nedala znát, ale už jen ta představa mě neskutečně děsila.

„Rozhodně!"

Ještě jsem nevěděla, jak a jestli to bude vůbec fungovat. Nikdo to přede mnou ještě nezkoušel. Ale už jsem se rozhodla.

Je to na mě, abych se postarala, aby to nakonec neskončilo katastrofou.

V době konference na Eben-Emael

Lucy

Už je to den a nikdo se ještě neozval. Dnes se má konat ta konference. Byla jsem strachy bez sebe, jak to nakonec vše dopadne.

Vlastně nevím o koho, nebo o co jsem se strachovala. Médea je zjevně schopna se teď postarat bez potíží, sama o sebe. Po pravdě všichni tady v pevnosti jsou toho schopni. Můj mozek si v tom nedokáže udělat pořádek. To, že upíři jsou skuteční, jsem přijala podle mě, celkem dobře. Kupodivu jsem úplně v klidu, když vezmu v potaz, že kolem mě není jediný člověk, jen samí svalnatí krásní chlápci, schopni mi ve vteřině roztrhat hrdlo.

Ironicky jsem se pousmála. Seděla jsem v hlavním středisku a skláněla se nad notebookem. Před hodinou mi ho svěřil upír jménem Devítiprstý Bob. Bylo to od něj velmi milé, prý, abych se mohla dívat na tu konferenci. Když jsem se ho ptala, jestli jsou nějaké nové informace od Rafaela a ostatních, pokrčil rameny. Takže mi asi nesmí nic říct. Že se divím, jsem jen člověk. Cítím se neuvěřitelně podřadně, i když se ke mně chovají tak hezky. Nikdo se ze mě ještě nepokusil vysát život.

Pokud nepočítám ten incident na hradě.

Gabriel Deveryl.

Přeběhl mi mráz po zádech. Zajímavější osobu jsem ještě nikdy nepotkala. Třebaže ze mě na příkaz pil krev. Počínal si tak jemně a něžně. Pamatuji si, jak jsem byla strachy bez sebe, ale on mě uklidnil. Pravděpodobně to můžu přičíst jeho schopnosti nátlaku. Už jsem si o tom něco zjistila. Ocitla jsem se v upířím světě, je to v mém zájmu, se o něm dozvědět, co nejvíce.

Už jsem se tu narazila na různé pozoruhodné upíří muže. Třeba Leonard Hogwartt. Vůbec neumí hrát šachy, přesto se nevzdává a pořád mě vyzívá. Je s ním legrace.

Ale když si vzpomenu na Gabriela, nedokážu se ovládnout a v duchu si představuji jeho tvář. Tvář řeckého bojovníka. Vůbec nevím, co mě to popadlo za ním lézt, když ho nechali zavřít do cely. Pěkně jsem to podělala a mým přičiněním, utekla Médea. Teď už můžu jen doufat, že se nikomu nic nestane.

Protáhla jsem si ztuhlý krk. Na internetu jsem si našla online přenos z konference, která ještě nezačala. Zabubnovala jsem nervózně polštářky prstů o křesílko. Rozhlédla jsem se kolem, všichni se věnovali soustředěně svým vlastním záležitostem, přesto to působilo, jakoby i tak byli stále ve střehu. Pořád hrozila možnost, že Serena sem vyšle své lidi.

Očima jsem přejela pracující upíry a pohlédla do tmavé chodby. Vedla k jeho cele. Nechali ho tam, bez jakýchkoliv nových zpráv. Z části ví, co se teď má dít, ale taky by se mi nelíbila představa, že musím čekat, dokud mi někdo něco neřekne. Měl by vědět, jak věci postupují. V tu chvíli se ozvalo nějaké pípání. Ramon přijímal nějaké zprávy.

„Rozumím," zamumlal. Všichni se teď zajímali o to, co se děje, takže když jsem zvedla a spolu s laptopem vklouzla do tunelu, nikdo si toho nevšimnul. Rozběhla jsem se chodbou. Už jsem věděla, kde přesně je, takže jsem se neztratila, tak jako poprvé. Doběhla jsem k jeho dveřím, s překvapením jsem zjistila, že u nich nikdo nehlídkuje. Závory byla zasunutá, ale nikde nikdo. Zamračila jsem se. Třeba je Ramon povolal. A třeba jsem tam měla zůstat, možná se děje něco důležitého. Pokrčila jsem rameny, už jsem tu. Mohla bych mu tu nechat ten notebook a rychle se vrátit zpět.

Proč se sakra tak zajímám?

Zaťukala jsem.

„Vím, že víš, že jsem to já. Když teď vejdu, neublížíš mi?" promluvila jsem tiše do těžkých dveří. Vím, že mě slyšíš.

„Neublížím," zněla odpověď. Zhluboka jsem se nadechla a uvolnila závoru. Rychle jsem vklouzla dovnitř a zavřela ze sebou. Musela jsem navyknout na tu spoustu světla v pokoji, bylo to omračující oproti šeru v chodbě. Vyhledala jsem ho pohledem. On už na mě zíral. Dech se mi zadrhával v krku. Rychle jsem od něj odvrátila oči a přešla k psacímu stolu. Položila jsem na něj přístroj a strčila ho do zásuvky.

„Myslela jsem... že máš právo vědět, co se děje. Můžeš se dívat na přenos z konference. Podle všeho se bude normálně konat," ukázala jsem rukou na monitor. Oči mě neposlechly a znovu jsem se na něj podívala. Proboha. Jak může být někdo tak neskutečně krásný. Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne krev.

„Děkuji. Je to od tebe pozorné," promluvil. Málem jsem se ztratila v sametových záhybech jeho hlasu. Dobře, je čas se odtud urychleně vzdálit. Málem jsem zakopla o svoje vlastní nohy, jak jsem se snažila přesunout zpět ke dveřím.

„Zůstaneš tu se mnou?" zeptal se najednou, zcela nevinně. Otočila jsem k němu hlavu. Pomrkával na mě. Než jsem stihla odpovědět, konference začala. Oba jsme obrátili pozornost k dění na obrazovce. Zatajila jsem dech a myslím, že on taky. Přidušeně jsem vykřikla, zakryla jsem si rukou ústa, když jsem viděla, co Médea právě provedla. Skoro jsem nestíhala sledovat, co se to tam ve skutečnosti děje. Vše se míhalo tak neuvěřitelně rychle. Zabila Serenu. Pak se na ni vrhl Alexander, přičemž ho na zem strhl Lucius a vzápětí Leonard. V tu samou chvíli se vedle ní objevil Rafael. Lidi šíleli. Nějaký další upír odklidil mrtvolu. Médea pronášela řeč.

„Ta tomu dala," ozval se Gabriel, když Médea s Rafaelem odešli.

„Já myslela, že Médea je na její straně," vydechla jsem omráčeně. Že by mi něco uniklo?

„Nevšimla sis, viditelné změny na Médee?" jistě, že mi něco uniklo. Nechápavě jsem na něj zamrkala.

„Její oči a špičáky. Byly pryč, mám takové tušení, že Médea je zase zpět," pronesl lhostejně. Už jsem zjistila, že všichni upíři se rádi schovávají za bezcitnou a nic neříkající masku.

„Sice zabila Serenu, ale lidé se o nás i tak dozvěděli," sdělil mi.

„Ach," vydechla jsem. To je špatné.

„Čeká nás nový svět, Lucy," promluvil nezvykle něžně. Zvedla jsem k němu oči. Třeba to nebude zas tak zlé.

A/N

Vítejte u poslední kapitoly této knihy!

Doufám, že jste si jízdu s Médeou a Rafe užili, protože já ano!

Vtipná představa, že to vše začalo tak nevinně setkáním v klubu v Londýně a končí to takhle bouřlivě.

Je to Happy end, ale s trochou zvratu, jak jsem řekla... tak to mám ráda :P

Konec i tak nějak připravuje půdu pro druhý díl... ALE!! Ten nebude hned, budete si na něj muset počkat...nevím, jak dlouho... mám jisté věci v plánu. Ještě mi zbývá dokončit 2 knihy a pak se na to vrhnu, napíšu pak zprávu na svoji profilovou zeď, ať víte :)

Každopádně, moc děkuji všem, kdo poctivě klikal na hvězdičky a psal komenty! Jste nej, ale to Vy už víte!

Takže se zase uvidíme u dalšího dílu, nebo jiné mé knize! Nebojte, ještě toho mám hodně na mysli:P

LOVE YA