~~~ Blessthefall - Buried in these walls ~~~

Byla jsem překvapená, jak mi všechno tak lehce vycházelo. Mělo by to být právě naopak, za to, čeho všeho jsem se dopustila. Měla jsem chuť se dosyta vyplakat. Ale nešlo to. Našla jsem v sobě jistou tvrdost, co mi bránila v tom, se nad sebou rozlítostňovat. Ale o to více se mi nelíbilo, že nemůžu projevit zármutek, nad mrtvými a nad zraněnými, ať fyzicky nebo duševně.

Do té kategorie jsem počítala hlavně Rafaela. Vzpomínala jsem na všechny jeho pokusy mě probudit, já ho celou dobu slyšela a snažila se mu dávat najevo, že tu jsem. Možná něco postřehl, ale už na tom byl tak bledě, že to skoro nevnímal. Ničila mě jeho bolest.

Nechala jsem plynout myšlenky a na chvíli se soustředila na cestu. Už jsem byla na Anglické půdě na cestě do Londýna. Věděla jsem, že Serena už není ve Skotsku. Když jsem utíkala, nebyla jsem si jistá, jak ji najdu, nebo jsem chtěla běžet zpět na hrad. Ale pak jsem z čista jasna s jistotou věděla, kde je.

Mělo to co dočinění s mou silou. Už jsem se úplně osvobodila od drog, byla jsem v pořádku, až na tu nesnesitelnou žízeň. Ale i přes všechny ty voňavé lidi, se moje vůle nezlomila a nikomu jsem neublížila. Což pro mě bylo úlevou.

Vycítila jsem nějaké spojení s druhou Mocnou. Nevím, kdy se to stalo, ani jsem si toho, až doteď nevšimla. A už vůbec se mi to nelíbilo. Ale aspoň jsem věděla, kam mám jít. Necítila jsem strach, což nebyla zase taková kuriozita. Nikdy jsem nebyla moc bojácná. Jen párkrát jsem pocítila děs a většinou jen ve spojitosti se Serenou. Teď jsem ale cokoliv, co se vzdáleně podobalo strachu, potlačila.

Blížila jsem se k Londýnu s vědomím, že mě někdo pronásleduje. Cítila jsem je, i přes tu vzdálenost mezi námi. Byl mezi nimi můj Rafael. Dokonce i můj pra bratr a Lucius, kterého si pamatuji z Hell's Hole. Všichni ostatní mi přišli neznámí. Trvalo jim to o něco rychleji, než bych si přála. Budu doufat, že nebudou tak hloupí, aby Serenu napadli.

Než jsem doběhla k hotelu, kde se nacházela, zatavila jsem se u výlohy jednoho obchodu. Ani jednou, za dobu své cesty jsem neměla čas se přesvědčit o svém zevnějšku. Bylo mi divné, že se mě lidé neděsí, ale přičítala jsem to své moci.

Nakonec by se ale neměli čeho děsit. K mé radosti mi z očí vyprchala rudá barva, takže znovu zářily jasně zelenou. A zuby jsem měla přirozeně rovnoměrné. Našla jsem v sobě špetku zvířecí touhy po krvi, kterou jsem doteď potlačovala. Okamžitě se objevila kýžená reakce. Oči mi zasvítily rubínovou barvou a špičáky se mi hezky prodloužily. Když to dokážu udržet, oklamu Serenu.

Byla jsem šíleně šťastná, za tuhle maličkost, co mě od ní teď úspěšně odlišovala.

Musím svoji roli sehrát. Měla jsem si někde sehnat kolík. Pevně doufám, že to na Mocné upírky zabírá. Jestli ne, vypití to jistí. Ale to je moc složité a hlavě o něco delší proces smrti. Dřív než bych jí stačila vypít dostatek krve, nejspíš by mě už sejmula.

Nestarala jsem se o to, co mám na sobě. Ta tepláková souprava, byla místy trochu ušpiněná, ale aspoň to navodí pocit, že jsem byla vážně vězněná. Už jsem nezkoumala svůj zjev a doběhla ten kousek k točitým dveřím Hiltonu. Jasně jsem vnímala její auru. A taky všech jejích strážců. Někteří stáli přede dveřmi a když mě spatřily, jak jsem se před nimi z čista jasna zjevila, nedokázali skrýt svůj údiv.

„Zaveďte mě k Sereně," nasadila jsem chladný nesmlouvavý tón. Vteřinu na mě mrkali, jako bych byla duch, ale konečně se pohnuli a pokynuli mi. Nepřiblížili se ke mně a udržovali si ode mě bezpečnou vzdálenost. Jak milé. Ušklíbla jsem se. Ne, že bych se k ní nedokázal dovést sama, ale takhle to bude dramatičtější. Když jsme procházeli recepcí, všimla jsem si několika lidských zaměstnanců. Chovali se jako roboti. Viditelně pod vlivem nátlaku. Používáni, jako potrava pro zdejší upíry. Potlačila jsem znechucený výraz, který se mi už dral do obličeje. Výtahem jsme vyjeli do 43 podlaží. Jeden ze strážců zaťukal na dveře od pokoje, následně je otevřel. Kývnul na mě a já vešla. Serena seděla zády ke mně, na béžovém sofa. Hned, jak jsem překročila práh, bleskově se ke mně otočila a její prázdný výraz se změnil v čirý, vítězný. Její ústa se roztáhla do radostného úsměvu a v očích jí zablýsklo.

„Omlouvám se, že mi to tak trvalo, ale měli proklatě dobré zabezpečení," začala jsem já. Vystupňovala jsem svůj hlas do chladných výšek, abych dosáhla věrohodnosti. Ne. Nikdo mě nedokáže rozpoznat. Vystupovala jsem přesně takový povýšeným způsobem, jako Serena.

„Návrat zatoulané ovečky. Na tom už nezáleží, jsi tu," vyskočila na nohy a dovznášela se ke mně, načež mě objala. Už jsem ji chtěla s opovržením odstrčit, ale ovládla jsem se a gesto opětovala.

„Připojila ses k nám právě včas. Pověz, zacházeli s tebou dobře? Slibuji pomstu za tu opovážlivost," odtáhla se ode mě a jako starostlivá matka mě dovedla ke gauči, kde mě usadila po jejím boku.

„Rafael by si nedovolil mi ublížit, ale přehnal to," zaznívala jsem zcela lhostejně. Přitom mi ale srdce krvácelo bolestí. Serena si mě zkoumavě prohlížela. Možná hledala známky zranění, což by bylo celkem hloupé, vzhledem k tomu, že jsem upír. Ne ona spíš pátrala po stopách zlomení mé osobnosti. Ale ledová přetvářka mi kupodivu velmi šla.

„Zítra se koná konference, tam se provalí úplně všechno. Pak se postaráme o ty zrádce. Slibuji," oči jí jiskřily radostí z plánované odplaty. Jen stěží jsem se na ni dokázala usmát a projevit ji mé sympatie.

Zjevně mi stále slepě důvěřovala, což mi nahrávalo. Nenápadně jsem se rozhlédla po pokoji. Luxusní zařízení, skoro jako pro královnu. Všimla jsem si Alexandra stojícího u protějšího okna. Zíral na mě.

Že by něco tušil? Radši jsem ho ignorovala. U dveří stály stráže a každý z nich měl svůj vlastní kolík. Zoufale potřebuji jeden ukořistit.

„Určitě jsi vyčerpaná, pochybuji, že ti dávali napít. Ihned ti pošlu na pokoj něco k jídlu," s tím mě propouštěla. Což se mi zdálo poněkud rychlé. „Všechno si povíme později," dodala. Tak to už bylo lepší. Bylo mi divné, že by po mě nechtěla všechny různé informace ohledně toho, kde jsem přesně byla. Musela bych jí říct pravdu s nadějí, že je ta pevnost dostatečně chráněná. Serena pravděpodobně bude chtít na tu pevnost zaútočit společně s vojskem.

Doufám, že do té doby bude už mrtvá.

Odebrala jsem se tedy do svého pokoje. Za chvíli mi do něj poslali lidského muže. Voněl chutně. Ale zapřísáhla jsem se, že nebudu pít. Jediný, kdo připadal v úvahu, byl Rafael. Ten muž byl k smrti vyděšený.

„Neboj se mě," zašeptala jsem. Až když se zavřely dveře, uvolnila jsem se a nechala zatáhnout špičáky. To ho, ale nijak zvlášť neuklidnilo. Tak jsem použila svoji auru. Okamžitě se přestal třást a úlevně vydechl.

„Vidíš, že to jde," přivolala jsem ho k sobě a on ochotně přicupital s oddaným výrazem psa. Budu mu muset udělat značky od zubů, bleskově jsem se k němu sklonila a kousla ho, hned na to jsem se oddálila. Kupodivu mě krev, tekoucí mu z krční tepny nepokoušela, jen jsem zírala, jak se mu vsakuje do trička.

„Až tě pošlu ven, budeš oslabený a vystrašený," vydechla jsem. Přikývl. Tím to po mě končilo. Nechala jsem ho odejít. Znechuceně jsem zkřivila tvář. Srdce mi divoce tlouklo. Věděla jsem, že se to blíží. Přešla jsem pomalu k oknu a shlédla na ulici. Očima jsem prohledávala každý podezřelý stín, až jsem nakonec našla to, co jsem hledala. Hned jsem se schovala za těžký damaškový závěs. Nechtěla jsem, aby mě zahlédl. Pousmála jsem se. Tak moc jsem teď chtěla seběhnout dolů a padnout mu do náruče. Musí vědět, že tu jsem, ale znovu jsem zadoufala, že ho někdo zastaví ve zbrklém chování. Ve tmě jsem postřehla celou upíří armádu. Nebyla jsem si zcela jistá, kolik jich je tady v hotelu na straně Sereny, ale je dost možné, že jsou na obou stranách počty vyrovnané.

Povzdechla jsem si.

Čekala jsem několik dlouhých minut, než se celé to vojsko rozptýlilo v parku, společně s Rafaelem. Někdo ho dokázal přesvědčit. Budu muset tomu dotyčnému poděkovat. Vím, jak má Rafael někdy horkou hlavu. A pokud jde o mě, těžko jen tak ho něco zastaví. Což svědčí o citech, které ke mně chová.

Jestli se mi to podaří a skončí tohle šílenství, budu mít celý život a ještě více k tomu, abych mu vynahradila svoje odporné chování a urážky.

Přešla jsem k posteli a schoulila se na měkké matraci. Nepřikryla jsem se, jen jsem skrčila a přitáhla nohy k sobě, že jsem se koleny téměř dotýkala brady. Rozhodla jsem se spát. Zjistila jsem, že jako Mocná upírka, můžu mít sny, dokonce si je můžu sama podle sebe utvářet. Normální upíři sny nemají. Celou dobu, kdy jsem se přela se svým horším já, mě trýznila svými sny a já zase ji.

Dneska jsem si utvořila krásný sen. O mém Rafaelovi.

Usnula jsem okamžitě, s úsměvem na tváři.

S tím jsem se i probudila. Už bylo světlo a na mé dveře někdo klepal.

„Slečno?" vyskočila jsem na nohy, připravená na jakékoliv nebezpečí. Ale byl to jen jeden ze strážců. Když viděl, jak na něj syčím a krčím se v bojovém postoji, trochu jsem ho tím vyvedla z míry, dokonce jsem postřehla jeho zrychlený tep a náznak strachu. Hned jsem se uvolnila, abych ho zbytečně neděsila.

„Co?" spolkla jsem omluvu za své chování, musím se chovat neohleduplně.

„Serena vám posílá šaty," byly béžové s dlouhou sukní a vzadu se táhla nabíraná vlečka. Celé byly vyšívané zlatou nití a měly hluboký výstřih.

Pokynula jsem rukou a on pověsil celou tu nádheru na dveře skříně. Uklonil se a zase zmizel.

Tahle středověká šaškárna mě unavovala. Nicméně, šaty jsem si oblékla jen pro efekt. Vypadala jsem v nich úchvatně. Vlasy jsem si sepnula do jednoduchého účesu. Nesmí mi překážet. Na nohy jsem si natáhla páskové botky na nízkém podpatku. Taky příhodné, jsou pohodlné, takže se mi v nich bude dobře běhat a bojovat. Když jsem byla spokojená se svým zevnějškem, vyšla jsem ven, aby mě moji ochránci dovedli k Sereně.

„Dobré jitro. Dneska je náš velký den, drahá," měla jsem chuť omlátit jí hlavu o stěnu, bylo mi z její sladkosti na zvracení. Už takhle po ránu. Přinutila jsem se k úsměvu a prohlédla si ji. Jistě, že na sobě měla podobné šaty, jako já, akorát ve své vlastní barvě. Zajímalo by mě, kdo jí ty šaty šije? Nějaký ovlivněný francouzský návrhář?

„To jistě je," nasadila jsem stejný radostný tón, jaký měla ona. Za chvíli ze mě bude prvotřídní herečka.

„Klidně to nech na mě. Vím, že teď asi myslíš jen na to, jak se těm darebákům pomstít za to, že tě unesli," těšilo mě, že nemá ani stín pochybností. Důvěřuje mi a to se jí vymstí.

„Jsem ti vděčná. Doufám, že hned jak to skončí, budeme se tomu moci věnovat," ďábelsky jsem se na ni zazubila.

„Slibuji. Myslíš, že už zjistili, že jsi utekla?" zajímala se. Jestli zjistili? Víc než to.

„Myslím, že už jsou na cestě sem. Rafael se nevzdává snadno," zas tak moc jsem nelhala. Ona přisvědčila.

„Škoda, že se tak vzpírá. Byl dobrý druh. Jestli se nezklidní, budu tě muset požádat, abys ho zabila," nebyla to žádost, spíš rozkaz, který se mi zaryl do srdce. Jen stěží jsem na sobě nedala znát rozhořčení.

„Samozřejmě," přitakala jsem.

„Dobře měli bychom jít. Alexi, drahý," její druh k ní okamžitě přiběhl a nabídl jí rámě. Na mě se ani nepodíval. Předešli mě a já se zařadila za ně. Začínala jsem se rozhlížet, komu bych mohla sebrat kolík. Napadlo mě, že bych si o něj prostě jen požádala. Ale pak jsem to zavrhla, přece jenom, tohle by mohlo být podezřelé i kdybych to hájila tím, že chci být ozbrojená a připravená se bránit. Vycházeli jsme z hotelu v doprovodu upíří eskorty, čítající asi dvacet upírů s kolíky. Kdybych nějakému z nich, dokázala jeden nepozorovaně ukrást.

Trochu jsem se loudala za tou dokonalou dvojicí, když jsme překračovali park. Běželi jsme přesně tím směrem, kterým včera šla i Rafaelova armáda. Už jsme dosáhli skoro konce parku, byla jsem dostatečně daleko od Sereny, aby se kvůli mně nezastavovala.

„Počkejte," řekla jsem svým strážcům. Zastavili se, seskupení kolem mě.

„Něco se děje slečno?" otázal se mě starostlivě vysoký blonďák.

„Něco jsem zaslechla. Rafaelova skupina nám může být v patách, být vámi prozkoumala bych to tu," řekla jsem to rozkazovačným hlasem, který nedovoloval odpor. Sice se zatvářili pochybovačně, ale uposlechli. Ten blonďák ale zůstával se mnou, když se ostatní rozutekli.

„Umím se o sebe postarat, ale když už jsi tu...," promluvila jsem k němu. Nechápavě pozvedl obočí a pak jsem použila svoji moc, abych ho znehybněla, mohl na mě jen kulit oči a divit se, co to dělám. Přistoupila jsem k němu a vytáhla mu z vnitřní kapsy saka kolík. Sklonila jsem se a upevnila si ho k lýtku, za pásky od bot, které mi to umožnily.

„Děkuji, bude se hodit, teď tě budu muset zneškodnit," po mých slovech, byl ještě víc vyděšený.

„Ne, neboj se, nezabiju tě," uklidnila jsem ho rychle. Proboha. Vážně si o mě všichni myslí, že jsem vraždící monstrum. Bohužel, když jsem se pohnula a pěstí mu vrazila do čelisti, nebylo tomu vyhnutí. Musela jsem ho na nějakou dobu odrovnat, aby neztropil povyk. Bezvládného jsem ho odklidila do keře a počkala, než se vrátí moje stráže.

„Kde je Alarik?" zeptal se bojovník, když se celá jejich tlupa vrátila. Usmála jsem se.

„Taky jsem ho poslala na obhlídku, ale už musíme jít, však on nás dožene," otočila jsem se a rozeběhla se, jim nezbylo nic jiného, než mě následovat, třebaže bez chudáka Alarika.

Nakonec jsme se dostali před koncertní halu. Před ní se postával dav lidí, který se rozestoupil, když jsme procházeli. Serena už byla uvnitř. Ale s naprostou jistotou vím, že se tvářili stejně tak na ní, jako teď na mě. S trochou přirozené zvědavosti, ale hlavně se strachem. Nasadila jsem neutrální výraz a nikomu z těch lidí jsem se nepodívala do očí. Rychle jsem prošla kolem nich a úlevně vydechla, až když jsem se ocitla uvnitř.

„Co vás tak zdrželo?" zajímala se Serena.

„Slečna Médea se domnívala, že nás někdo pronásleduje, tak jsme prozkoumali terén," odpověděl pohotově bojovník.

„Mám vybičované nervy," ospravedlnila jsem se. Chápavě přikývla. Doufala jsem, že si nevšimne chybějícího strážce. Když se tak nestalo, šli jsme dál směrem ke konferenčním sálům. Pak jsem ho ucítila. Sakra. Oni jsou tady. Že mě to nenapadlo, když jsem je viděla běžet tímhle směrem. Ostražitě jsem se rozhlížela kolem sebe.

„Sereno, zaběhnu si na toalety, upravit si trochu vlasy," omluvila jsem se a odcházela. Naštěstí se mnou nikoho neposlala. Byla si jistá bezpečností uvnitř haly. Což bylo dobře. Srdce mi divoce bušilo, když jsem zalezla za dveře, značící dámské záchodky. Nemusela jsem čekat ani jednu minutu, když jsem si stoupla před zrcadlo, uviděla jsem, jak se za mnou vyrojili tři muži. Pousmála jsem se. Hned v tu chvíli jsem byla rozhodnutá, se neprozradit. I přesto, že mezi nimi stál i můj Rafael.

„Zdravím hoši. Luciusi, Leonarde, Rafaeli," otočila jsem se k nim čelem a prohlížela si je. Vypadali všichni tři, jako ostřílení vojáci, připraveni se hned teď vrhnout do boje. Se mnou.

Zírala jsem Rafaelovi do očí, což mě na chvíli vyvedlo z role, kterou jsem měla hrát. Rozechvěle jsem se chytla umyvadla za sebou a našla v něm trochu opory.

„Proč jsi Sereně neřekla, že tu jsme, když to moc dobře víš," dost ožehavá otázka, skoro to svědčí o mé proměně. A položil ji zrovna Rafael.

„Jsi si jistý, že jsem to neudělala?" pronesla jsem trochu vyhýbavě, zato dost chladně. Nenáviděla jsem se za to. Ještě mu budu muset ublížit. „Není moc chytré, že tu jste," zavřela na vteřinu oči a nadechla se. Rafael voněl božsky, samozřejmě ti dva taky, ale k mému muži mě to táhlo nejvíc. Musela jsem to udělat. Ovinula jsem kolem nich svou moc. Zdálo se, že je to nepřekvapilo. Stateční bojovníci. Jistě. Mají tu svoje vojsko, někde poschovávané po hale. Oni nevědí, že já to vím. Přece jenom jsou chytří. Díky mě, se dostanou blíže k Sereně, ale tu chci já. Ti tři se na sebe navzájem podívali.

„Jdeme," rozkázala jsem. Všichni tři se rozešli, měla jsem je ve své moci, jako loutky. Rafael na mě upíral svoje obviňující, milující oči. Musela jsem od něj odvrátit zrak, jinak bych mu padla k nohám a všechno mu řekla. Vyšli jsme z toalet ven. Nasadila jsem vítězoslavný úsměv, i když jsem si moc dobře nepřipadala. Nesu trofej. Jen jsem doufala, že se jim nic nestane. Musíme s tím skoncovat, hned teď. Dovedla jsem je k dvoukřídlovým dveřím, které vedly do předsíňky. Za ní se nacházela konferenční místnost. Viděla jsem, jak se na druhé straně tlačí lidé s fotoaparáty, kamerami a mikrofony, živě diskutující. Slyšela jsem každé jejich slovo. Všichni byli zmatení.

„Médeo!" zvolala Serena, když spatřila, koho jsem to přivedla. Jeden z mála okamžiků, kdy se mi podařilo vyvést věčně klidnou a usmívající se Serenu, z rovnováhy. Když se přenesla přes fakt, že jsem ukořistila ty tři bez sebemenší známky boje, začala se smát, jako šílenec.

„Potulovali se na toaletách," sladce jsem se na ty tři usmála.

„Ty jsi bohyně," pochvalně zatleskala. Její lichotka mě vážně moc nepotěšila. "Měla bych vyslat nějaké muže, aby prohledali areál?" dodala po chvíli.

„Ne," vyhrkla jsem. „Už jsem to udělala, nikde, nikdo," Serena pokývala hlavou. Mrkla jsem na ty tři. Měli povytáhlé obočí. Proboha, ať přestanou. Rafaelovi div nevypadly oči z důlků, vůbec mě nechápal.

Začínala jsem neklidnět.

„S vámi se vypořádáme potom," pronesla Serena tiše a přejela je pohledem. Svrběla mě ruka, jak jsem se chtěla sklonit a vytasit na ni kolík. Musím si to načasovat.

„Je čas," upozornila mě s prohnaným úsměvem. Otočila se ke mně zády. Skousla jsem si ret. Vrhla jsem jeden pohled na Rafaela. Všiml si mého nervózního gesta. Pootevřel ústa. Ale pořád jsem ho držela svou mocí. Nedovolila jsem, aby cokoliv řekl, aby mě zarazil v tom, co jsem se chystala udělat.

A/N

Nechám Vás tápat... sorry, not sorry :D

Další kapitola bude už poslední!

Awwww!

Jak se to nakonec vše semele co?

Můžu Vám jen říct, že konec bude vypadat tak, že by mohl následovat druhý díl! Což asi bude, ale ne hned, jak už jsem řekla, mám jiné věci, o kterých Vám řeknu, které jsou v tuto chvíli na prvním místě a pořád se bude jednat o psaní...

Nikdy nepřestanu, jak už se někdo strachoval! To bych Vám neudělala! Ani sama sobě! Kdybych se ze své divoké fantazie nevypsala, asi bych se zbláznila, i když už tak trochu na hlavu jsem :D

No nic! Mám toho na seznamu ještě trochu víc. Musím dopsat kapitolu pro Mr. Right a ještě musím dočíst post zeditovaného Mr. Ghost! Práci zdar! I o Víkendu lidi, doufám,že si toho vážíte!

Jestli ano, nezapomínejte na ty voty prosím! Komenty Vám jsou dokonale, ale ty Voty!! :))) Děkuji

love ya!