~~~ Bring me the horizon - Follow you ~~~

Dveře se zaklaply. Slyšela jsem jak se Rafael a Lucius rozběhli chodbou. Konečně jsem mohla dát průchod své bolesti. Hlasitě jsem zasténala. Jeho poslední něžnost společně s jeho slovy, byla poslední kapkou pro už tak rozdrásané nervy. Nebo to nebyly nervy? Spíš moje osobnost. V hlavě mi pulzovalo nesnesitelnou bolestí, jako by mi do ní někdo mlátil kladivem v přesných intervalech, které udával tlukot mého srdce.

Miluji tě. Pořád dokola mi to opakoval. V hlavě jsem neměla nic jiného než jeho slova. Jeho měkké rty a lehké, jemné dotyky. Z hrdla se i vydral vzlyk, protože jsem měla pocit, že moji hlavu někdo rozříznul na dvě poloviny.

Ty svině! Vypadni! Zaječela jsem v panice na svou druhou polovičku. Ale vzpírala se tak urputně a já už neměla dostatek duchovní síly.

Jsem stejně tak svině, jako ty sama a už se přestávám podřizovat, sama sis zkusila, jaké to je, být s Rafaelem v jedné místnosti. On se nevzdá. On ví, co má dělat! Zdálo se, že do nedávna polovička považovaná za slabou, se nějakým zázračným způsobem dokázala vzepřít. To není možné. Ale Serena to ovládá tak skvěle. Alexander jí byl naprosto a dokonale podroben. Co jsem udělala špatně?

Elizabeth je slabší, ale já ne. Jsem výjimečná, přesně jak říkal Rafael. Nechala jsem se od tebe přemoci, protože jsem myslela, že není vyhnutí. Mýlila jsem se. Její hlas zněl čím dál tím více, zřetelněji, už to nebyly jen nicotné vjemy a pocity. Vracela se a já netušila, co s tím mám dělat.

Moje láska k Rafaelovi mě dokáže vrátit zpět k vládě nad vlastními činy a tělem. Ty ho nemiluješ, to je tvůj problém a teď vypadni! Poslední slovo vykřikla a mně se zatmělo před očima.

Zkusmo jsem zamrkala. Viděla jsem skvěle, přesně tak jak jsem si pamatovala z předešlých dní, co jsem strávila v ústraní. Jako vězeň ve vlastním těle. Očima jsem sklouzla ke svým ovázaným zápěstím. Napjala jsem svaly. K mému překvapení tam bylo dostatek síly. Zmateně jsem se podívala na dveře. Nepíchli mi mojí obvyklou dávku. Vítězoslavně jsem se usmála. Potřebuji mluvit s Rafaelem. A říct mu, co se stalo.

A omluvit se mu!

Zděšeně jsem si vzpomněla na to, co jsem udělala. Co udělala ona. V mém mozku po ní nebylo ani památky. Ach ne. Zmýlila jsem se, pořád tam je, ale je na tom teď stejně, jako jsem do teď byla já. Znamená to, že jsem pořád v ohrožení? Pořád můžu sklouznout zpět?

Měla jsem ve všem trochu zmatek. Myšlenky pomíchané a zašmodrchané, jako bavlnka na pletení. Snažila jsem se to v hlavě urovnat.

Zabila jsem upíra. To si pamatuji. Jsem vrah!

Dokonce jsem vztáhla ruku na Rafaela. A ne ve hře, nebo při procvičování bojových chvatů. Ne. Vyjela jsem na něj pouze s úmyslem mu ublížit. Bylo by mi ze sebe samotné na zvracení.

Vůbec bych se nedivila, kdyby se mnou Rafael nechtěl už nikdy promluvit ani slovo. Ale on tu přesto byl, i když jsem na něj byla tak šíleně hrubá a neslušná. Vyhrožovala jsem mu smrtí. Tak to jsme si asi kvit. Ale i tak. Kdyby to šlo, pravděpodobně bych se v tuhle chvíli rozbrečela, jako malá holka. Místo toho jsem se přistihla, jak druhá polovina mého mozku už vymýšlí, co udělám dál.

Je mou povinností tohle šílenství zastavit. Mým přičiněním jsem popohnala Serenino konání. Musím za ní!

Musím ji zabít!

Trhla jsem oběma zápěstími směrem od opěradel. Řetězy zasténaly. Měla jsem dost síly na to je roztrhnout, jelikož mě neovlivňovala droga. Dokonce jsem v sobě ucítil známou kouli moci. Moji nepozorní strážci mi dost nahrávají. Podívala jsem se dolů na skoby v zemi, mohla bych se je pokusit vyrvat svou mocí. Zkusila jsem to. Chvíli se nic nedělo, ale pak jsem postřehla, jak se vytahují ze země. Podařilo se mi to, takže jsem mohla volně pohybovat hlavou, bez toho abych si rozdírala krk o řetězy. Teď přišel čas na provazy na zápěstích. Zkusila jsem to radši jen s jedním. Zhluboka jsem se nadechla a vyšvihla ruku se vší nashromážděnou silou. Znovu jsem zaznamenala úspěch. Znamení, že mám odtud pádit do Sereniných spárů. V hlavě se mi rodil plán, jak to uskutečnit. Serena je o hodně starší než já, nemám nad ní sebemenší šanci. Aspoň ne se svou silou. Ale na něco přijdu.

Nechala jsem spadnout řetězy ze své pravé ruky a postarala se o úplné uvolnění krku. V tu chvíli do místnosti vtrhla moje stráž. Na vteřinu naše trojice zmrzla v ohromení.

„Do hajzlu co..." začal jeden z nich láteřit, když si uvědomil, kde udělali chybu. Pak se na mě vrhli. Jednou rukou jsem byla stále připoutaná ke křesílku. Což mi nebránilo v tom jednoho z nich od sebe odkopnout. Chudák narazil do zdi a na pár chvil ztratil pojem o tom, kdo vůbec je. Zděsila jsem se, ale na výčitky nebyl čas. Využila jsem svoji moc a toho druhého zarazila a přikovala na místě. Vyděšeně na mě boulil oči a já se mezi tím osvobodila od posledních lan. Musím je nějak zneškodnit, aby nepřivolali hned posily, nebo to neohlásili. Potřebuju náskok, moc dobře vím, že Rafael se za mnou bez váhání vydá. Skousla jsem si ret.

„Omlouvám se," zakňourala jsem a pak tomu upírovi, co jsem ho držela svou mocí, uštědřila pořádnou ránu pěstí, ani jsem ho nenechala se bránit. Skácel se v bezvědomí na zem. Přitáhla jsem ho k tomu druhému a pak jsem je k sobě spoutala řetězy. Odstoupila jsem od nich a zhodnotila svoje dílo. Hlásící se výčitky svědomí jsem zahnala mávnutím ruky a přistoupila k pootevřeným dveřím. Mám až moc štěstí najednou. Vykoukla jsem ven. Nemám nejmenší tušení, kde to jsem, ani jak se z tohohle objektu dostat ven. Vtáhla jsem vzduch do plic a natahovala uši, abych věděla, kde se co děje. Kde na druhé straně tohohle doupěte se dělo to povzdvižení, ke kterému běžel Rafael? A jak to tak vypadalo, přesně na té straně se sdružovalo nejvíc upírů. Ucítila jsem tam i Lucy. Oddechla jsem si. Rafael si to vzal k srdci a stará se o ni. V mysli se mi objevil obrázek Lucy, která byla v mé cele. Jistě, že tam byla. Snažila jsem se ji ovlivnit.

Další hřích na mém už tak prodlužujícím se seznamu. Vytěsnila jsem to z mysli a vydala se směrem k závanu čerstvého vzduchu na opačné straně budovy. Snažila jsem se být co nejméně vidět, jelikož tu bylo více tmy než světla, nebyl to až zas takový problém. Doběhla jsem ke kovovým dveřím a modlila se, aby byly otevřené. Než jsem do nich zatlačila, zaváhala jsem. Neměla bych se přece jen vrátit a říct Rafaelovi o tom, co se chystám udělat? Zavrhla jsem to.

Po tom všem by mi asi těžko důvěřoval a ostatní, ještě méně. Nemá cenu to po nich chtít.

Třeba zemřu.

Ani jsem se s ním nerozloučila.

V tom případ se budu muset snažit přežít.

~~~

Doběhli jsme k francouzkému městu Calais. V dálce jsem viděl kanál La Manche. I přes silný slaný zápach jsem vnímal její vůni. Podíval jsem se za sebe. Byl až skoro zázrak, že naše upíří stádo nikdo nepostřehl. Mohlo za to silné nátlakové kouzlo. Byli jsme jako neviditelní. Moje Médea zamířila zpět do Anglie. To jsem mohl tušit. Má se konat ta tiskovka.

„Překročila kanál?" objevil se po mém boku Lucius a po druhém Leonard.

„Má nepatrný náskok. Asi hodinu a půl," informoval jsem je.

„Budeme se muset dostat do vlaku, ale nepojedeme všichni najednou. Nebylo by to bezpečné," přikývl jsem. Znělo to logicky. Bylo mi to srdečně jedno. Jediné co jsem chtěl, bylo dostihnout ji. Ani to nemusí být včas, abych ji zabránil vběhnout do Sereniný náruče. Klidně bych se pustil do opravdového boje. Toužil jsem prolít trochu krve těch zrádců. Možná ne, jen trochu. O kapku víc.

„Nemarněme čas," byl jsem v bojové náladě. Před očima se mi zjevila Alexandrova tvář. Tomu dám pořádnou ránu do čelisti, třeba se mu v té kebuli rozsvítí, co to stvořil za nebezpečného tvora.

Do pr...

Vždyť přesně tak jako on se chovám i já. Zaslepený láskou. Ale já vím, jaká Médea je. Prostě, raději bych ji držel celou její existenci pod zámkem, než abych dovolil, to co on.

Zahnal jsem svoje protivné myšlenky pryč a soustředil se na běh. Prolétli jsme nepozorovaně skrze celní správu Francie a pak Anglie. Po chvilce jsme se objevili v místě nakládání vlaku. Našli jsme jeden, který se zrovna chystal na výjezd. Rozdělili jsme naši armádu na několik jednotek. Já jsem byl v té první. Ale pořád jsme byli přes mobil v kontaktu s ostatními, co čekali na další vlaky. Používali jsme naše aury, aby nás uchránily před lidskými zraky. Půl hodiny trvalo, než jsme se dostali přes kanál. To čekání mě zabíjelo, ale nakonec to skončilo.

„Byla tu," vydechl jsem spokojeně, když jsme se zase dostali na pevnou půdu.

„Myslíš, že běžela do Ayru?" zeptal se Leonard.

„Ne myslím, že to je Londýn. Její pachová stopa vede přímo tím směrem," ukázal jsem do dálky.

„Myslím, že až tam dorazíme, tak nastane nejvyšší a nejdůležitější bod v upíří historii, možná i lidské," prozradil nám Lucius svoje mínění.

„Měli bychom pro to vymyslet nějaký název, co třeba Masakr v Londýně," navrhl Leonard. Nevím, kde se v něm teď bere ten smysl pro humor, po většinu času byl zachmuřený a věčný pesimista.

„Třeba žádný masakr nebude," oponoval jsem.

„Toužím někomu nakopat prdel..." prozradil nám Leonard. Kdyby to nebylo tak vážně, asi bych se začal smát.

„To nutně nemusí znamenat masakr," znovu jsem odporoval. Pousmál se a pak už mlčel, vydali jsme se znovu na cestu. Londýn nebyl zas tak daleko, za půl hodiny jsme dorazili k jeho jižní části, to už byla tma. Tam jsme zůstali čekat na ostatní. Lucius mezi tím telefonoval s hlídkou na Eben-Emael.

Dozvěděli jsme se, že televize odvysílala upoutávku a pozvánku na zítřejší konferenci. Prý to běželo na všech nejznámějších kanálech. BBC, CNN a tak dále. Rozšiřovalo se to jako nákaza morem. A nešlo tomu nijak zabránit.

Znervózňovalo mě čekání. Když konečně doběhla i poslední skupina a já chtěl znovu vyběhnout, Lucius mě zastavil.

„Měli bychom to promyslet. Nejednej jen na základě zakalených pocitů. Sám si mě to učil," pronesl moudře a já měl chuť mu to omlátit o hlavu. Chytře předhodil moje vlastní slova z doby honů na divoké. Jen hodně neochotně jsem dbal jeho rady a obrátil se zpět. V nose mě pálila její vůně a volala mě. Čím déle jsme tam postávali, tím více vyprchávala.

„A nemohli bychom to udělat, až budeme vědět její přesnou lokaci?" tohle jsem si neodpustil.

„A dokážeš se tam pak zastavit a neudělat nějakou hloupost?" lezlo mi na nervy, jak se mnou mluvil. Jak s nějakým nerozumným děckem. Hodně pomalu mi docházelo, že to se mnou myslí dobře. Zkrotil jsem tedy svůj vztek.

„Pokusím se," a myslel jsem to smrtelně vážně. Udělám cokoliv, jen abych ji zachránil a hlavně to nezbabral ukvapeným chováním

„Tak tedy dobře. Veď nás," rozhodil rukama, takže jsem měl volnou cestu. Nezaváhal jsem a uposlechl ho. Znovu jsme zamaskovali náš průvod a proletěli jižním Londýnem přímo do centra. Ani jsem se nedivil, že jsme stanuli na kraji Hyde parku a zírali na hotel Hilton, schovávající se za krátkou alejí stromů. Byla uvnitř.

Dalo mi to práci zůstat stát jen tak na místě. Očima jsem projížděl okna v naději, že ji zahlédnu. Jsem ubožák.

„Není tam sama," nemusel to upřesňovat. Všichni už věděli kde hledat, ani nebylo divné, že tam byla i Serena a několik dalších jejích nohsledů, společně s Alexandrem a Ewanem. Měli jsme je nadosah. Mohli bychom tam nepozorovaně proklouznout a rozdělit se tak, abychom měli strategickou výhodu. Můj mozek už běžel na plné obrátky.

„Jdeme na ně,"

„Ne,"

„Jak, ne?" rozčílil jsem se na Lucia.

„Prvně vyšleme pár bojovníku, aby to tam prozkoumali. Silně pohybuji, že si sebou nikoho nepřitáhla," ach. To znělo celkem logicky. Zamračil jsem se a nechal ho dělat, co uzná za vhodné. Za chvíli se od nás oddělila skupinka slídilů, která se teď rozeběhla naproti k hotelu. Znovu se mě zmocnila nervozita a to jen kvůli tomu, že jsem si připadal tak hloupě. Vždyť jsem byl považovaný za rozhodně jednoho z nejlepších válečníků, když jsem zabíjel divoké, jako na běžícím pásu. Vypadalo to, že Lucius postoupil nevědomky na můj post. Jelikož ho netrápí žádné city ani závislost na něčí krvi, je svobodný.

Kupodivu mě to ale nijak zvlášť netrápilo. To mě udivilo. Dřív bych se snažil svoji pozici získat zpět, teď mi to bylo úplně jedno. Mozek jsem měl zatemněný jinými starostmi, než těmihle hloupostmi. Už to jsou jen hlouposti. Nechal jsem tedy Luciuse u vedení, má to v sobě.

Dostal textovou zprávu od oddílu u hotelu. Celý objekt je hlídaný. Lucius taktně nic neřekl, povzdechl jsem si.

„Ale měli bychom to zkusit. Lépe dnes, než zítra, kdy se koná ta konference," namítl jsem, když jsem postřehl jak se tváří nerozhodně. Dokonce i Leonard se přidal na jeho stranu, když skoro neznatelně zavrtěl hlavou.

„Vědí, že se je pokusíme napadnout. Je tam Médea. Ví, že ty za ní poběžíš," mluvil rozumně. Sakra už. Už jsem si představoval, jak jim Médea vyzrazuje místo pevnosti. Možná už je na cestě tam, nějaké Serenino vojsko. Lucius tam nějaké muže nechal. Vytěsnil jsem to z mysli.

„Co kdybych si zahrál na návnadu? Jestli už se o mě rozneslo, že jsem ta zaslepený. Určitě jim nebude za těžko uvěřit tomu, že jsem k nim přišel sám a bez ochrany. Rozptýlil bych je a vy byste měli šanci," v duchu jsem se za tenhle nápad pochválil. Lucius se pousmál, určitě ho napadlo, že se zase vracím do vyjetých kolejí. Ale u mě to byla čistě jen snaha dostat se k Médee a přesvědčit se o tom, že jí nic není. Nic víc.

„Ne," vyjeveně jsem na něj zamrkal, když řeklo to slovo.

„Cože?" nechápavě jsem na něj zíral.

„Nepřipustím, aby ses obětoval. Vymyslíme něco jiného," zakroutil jsem očima. Prokoukl to. Jistě, že bych se obětoval. Hned, jak bych tam vkročil. Buď by mě sejmula Médea, nebo Serena. Ale stálo by mi to za to. Spatřit ji ještě jednou. Nevěřil jsem, že máme nějakou šanci. Na důkaz rezignace jsem od něj odstoupil a sklonil hlavu. Už jsem nepromluvil. Ať vymýšlí.

A to co vymyslel, se mi ani za nic nelíbilo. Bylo v tom moc dlouhé čekání. Být po mém, sebral bych se a s válečným pokřikem vlétnul do hotelu.

Seskupení mužů, kteří byli zjistit stav v hotelu, se vrátilo.

„Pane, zítřejší konference se má konat v O2 Empire v ranních hodinách," sdělil nám jeden z upírů.

„To je na Shepherd Bush," zamumlal jsem, když se na mě Lucius tázavě podíval. Znal jsem to tu asi nejvíce.

„Uděláme to takhle. Pronikneme dovnitř haly. Bude to tak lepší, budeme mít výhodu, když obsadíme ten objekt dřív než oni," tak zněl jeho návrh. Pro mě to znamenalo několik hodin strávených v neúnosných mukách čekání. Hodně neochotně jsem odlepil oči od hotelu a loudal se za naší menší armádou. Proběhli jsme, Hyde parkem. Dopadli na mě vzpomínky z jisté noci. Kdy jsem tu zachránil Médeu před divokým. Pravděpodobně bych byl schopen najít přesně tu pěšinku, kde jsem ji usadil na lavičce a bezostyšně jí oznámil, co jsem zač. Přemáhal jsem se, abych to nakonec neudělal a neoddělil se od nich.

Stanuli jsme před velkou koncertní halou. Vím, že se tu konalo hodně hudebních představení, ale byly tu i menší místnosti, které sloužily právě k tiskovým zasedáním. Jelikož jsem stál skoro na konci našeho vojska, neúčastnil jsem se machinací umožňující nám vstup dovnitř. Stačilo jen pár ovlivňujících kouzel a už jsme se rozptylovali uvnitř. Já jsem se tam jen tak vloudal.

„Netvař se, jakoby ti uletěly včely," šťouchl do mě Leonard. Neměl jsem ani sílu na něj otráveně zavrčet, abych ho obeznámil s tím, co si myslím o jeho chytrosti.

„Být tebou, bych ho moc nedráždil, Leo. V tomhle stavu by ti mohl utrhnout hlavu a ani by se nezadýchal," upozornil ho Lucius. Celkem dobrá rada, oprávněná. Měl jsem nutkání udělat přesně to, o čem mluvil.

„Neměl bys to brát tak osobně," neodpustil si Leonard. Vrhl jsem na něj vražedný pohled.

„Osobně? Hele nechtěj mě teď nasrat. Být tebou, řídil bych se už zmíněnou radou," odfrkl jsem si a ignoroval jejich významnou výměnu pohledů. Osobně? Tak to přehnal. Jak to tak nemám brát, když v tom zatraceným hotelu, je moje zatracená přítelkyně!

Zhroutil jsem se na židli v opuštěné kantýně. V tuhle chvíli jsem nechtěl nic jiného, než být sám. Mám několik hodin na to si to v hlavě srovnat.

Těch několik hodin, pro mě byla učiněná muka, přesně jak jsem předpokládal. Všichni z upíří armády se mi obloukem vyhýbali. Viděli moji auru a to ostatní si domysleli, a byli dost chytří na to, aby věděli, že nemám náladu s nikým diskutovat, mluvit, nebo se dokonce pohnout z místa. Všichni přítomní se vkrádali do nočního Londýna sehnat si něco k snědku, aby se mohli vrátit nabytí silou a připraveni na cokoliv.

Jediný kdo tu trpěl žízní, jsem byl opět jen já. Vždy to budu já, asi už napořád, dokud ze mě nebude vyschlá rozinka.

Hlavou mi létaly jen samé chmurné myšlenky. Už jsem nedokázal jasně myslet. Měl jsem dojem, že začínám šílet. Pochybuji, že někdy v historii existoval nějaký šílený upír. Asi budu první.

Nebo nejsem první. Přece jenom to není poprvé, kdy se upír zamiloval. A jak jsem se mohl přesvědčit, upíří láska je silná. Alexander je kupříkladu asi stejně tak blázen, jako já. Akorát u něj to dosáhlo posledního stádia. Naprostá demence.

„Je čas zaujmout pozice. Jsi v pořádku Rafaeli?" přistoupil ke mně velitel a vytrhl mě s hloubání nad mým duševním zdravím. Přikývl jsem. Na obloze se začaly vyskytovat první paprsky ranního slunce.

„Jsem," pokynul mi a vydali jsme se ke konferenčnímu sálu.

Poprvé po dlouhé době jsem stočil svoje úvahy a prosby k bohu. Dříve, ještě jako člověk jsem byl dost nábožensky založený, po ztrátě svého starého života a životů své rodiny jsem se k němu obrátil zády. Teď jsem ho prosil, aby vše dopadlo dobře a hlavně, aby mě nepřipravil o nalezený smysl života.

A/N

Jsme napnutí! :D

Je to intenzivní že? I když je tahle kapitola, taková kecavá... jistě máte nějakou představu o tom, co by se asi mohlo dít na té konferenci.

Doufám, že z toho bylo cítit, jak je Raf zoufalý...a jak je Médea pitomá, že nešla rovnou za ním, když přemohla svoji zlou polovinu!

ach ach... o asi si to nevyjde jen na další kapitolu, ale víc... trochu mi to nevychází :D Předem dám vědět, až to bude poslední :D Ale vězte, že ta konference je poslední událost v knize..tak jen abyste věděli :D

Každopádně, co se týče Lucy a tím s kým by měla být...od Vás to je tak že to je vyrovnané 3:3 :D Takže díky za pomoc :D *sarkasmus* :D poradím si sama :D

No neva!

Už jsem skoro tam!

Páčko!

Love ya forever!