~~~ Pierce the veil - Stained Glass and Colorful tears ~~~

„Gabriel?" vydechla stejně ohromená Lucy, která teď stála za mnou. Taky se šla podívat, co se děje. Takže mě nešálil zrak a opravdu tam stojí on.

„Deveryl! Co tu chce?" pravděpodobně všechny napadla stejná otázka jako mě a ještě mnohem více. Jestli je tu Deveryl, někde poblíž musí být i Serenin oddíl, ne-li ona sama. Gabriel se konečně pohnul. Zvedl jednu ruku a chytil se plotu, na vteřinu mě napadlo, že ho bude chtít přelézt, ale on se jen zkoumavě rozhlížel kolem. Mohl vidět jen dvojici stráží u vchodu. Jak ksakru mohl vědět, kde jsme?

„Zeptejte se ho, co tu chce, jinak tu budeme stát do soudného dne," zavrčel Lucius. Už jsem ho chtěl zarazit. Nejlepší by bylo, kdyby ho tam rovnou zabili. Já jsem víc než ochotný tam zaběhnout, když se tam tak hezky vystavuje.

„On požaduje azyl, pane," ozvalo se z reproduktoru. Nastalo ticho. Málem jsem propukl v smích. No tak to je vrchol.

„Jdu ho zabít," řekl jsem. Lucius potlačil úsměv a otočil se na mě.

„Vyšlete zadním východem jednotku, ať prohledá lesy. Uvidíme, jestli je tu sám," i kdyby tu sám nebyl, jak se vůbec opovažuje, sem páchnout. To si dovoluje moc.

„Otravnější stvoření jsem ještě nepotkal, pořád se plete tak kam nemá," brblal jsem.

„Nikde nikdo, je tu jen jeho pach, pane," jeden upír se vrátil se zprávou.

„Pane?" ozvalo se opět z reproduktoru.

„Jo?"

„Ten upír říká, že když ho pustím dovnitř, může nám poskytnout pomoc," protočil jsem oči. Houby nám může. Lucius se na mě podíval. Nevěděl co s ním.

„Můžeme ho dát do oddělené místnosti. Rozhodně je méně nebezpečný, než ta Mocná," ozvala se Zareyn. Vrhl jsem na ní vražedný pohled. Začínal jsem na ni být alergický.

„Ty mlč Zareyn, rozhodnutí nezáleží na tvých řečech," umlčel ji Devítiprstý Bob. Nějakým nepochopitelným způsobem vždy dala jen na něj.

„Co myslíš Rafaeli," otočil se na mě Lucius s žádostí o radu. Moc dobře věděl, jak já bych s ním zatočil. Nemá tu co pohledávat. Změnil názor? Tak ať si jde pobrečet někam jinam. Nechci se tu dívat na jeho ksicht.

„Je to prohnanej Deveryl. Nedá se mu věřit," zamumlal jsem, „nicméně, když ho pěkně zamkneme a zjistíme, co chce, nevidím důvod, proč ho sem nevpustit. Když to nebude stát za nic, rád se s ním pak vypořádám," poslední návrh se mi zdál velmi lákavý. Moc jsem si přál, aby byl Gabriel k ničemu. Lucius přikývnul a vydal pokyn, přivést ho dovnitř. Připravili pro něj místnost. Nějakou, co nejdál od Médey. Nemusí vědět, kde je, kdyby měl náhodou nečisté úmysly. A já si byl sakra jistý, že je má.

Na druhou stranu, přišel sám, oproti přeplněné pevnosti, nemá sebemenší šanci. Lucius mi pokynul, abych ho následoval do toho pokoje, kam už odvedli Deveryla.

Nešel jsem jen já. Přidali se k nám skoro všichni. Dokonce i Lucy. Nekomentoval jsem to. Nevadí mi svědci, až z Gabriela budu mlátit pravdu.

Došli jsme ke stejně vypadajícím betonovým dveřím, které byly u Médeiny cely. Měl bych se k ní zase vrátit. Ale nejprve tu musím něco vyřídit. Lucius otevřel dveře. Uprostřed místnosti, která byla identická s tou, ve které pobývala Médea, stál uprostřed Deveryl s rukama v kapsách a se staženým obočím. Taky jsem se neubránil a mračil se na něj. Celá naše delegace se vtěsnala do pokoje a prohlížela si žadatele o azyl. Gabriel se ale ani na jednoho z nás nepodíval, jeho pohled patřil... Lucy? To mě trochu vyvedlo z míry. Ještě víc jsem se zamračil a zastoupil mu výhled na lidskou ženu. Jestli je žíznivý, ona tu není k tomu, aby ukojila jeho potřebu.

„Jak jsi nás našel?" ozval se jako první Lucius. Byla to ta nejzávažnější otázka, jelikož nikomu z nás nešlo na hlavu, jak nás mohl jen po pouhých dvou dnech najít.

„To je moje soukromá... záležitost," zněla Deverylova odpověď. To má být vtip, nebo co?

„Proč chceš najednou přeběhnout na druhou stranu?" ptal se Lucius dál. Já bych klidně postál u té první nezodpovězené otázky. Donutil bych ho to říct.

„Včera Serena zabila Synoveju...," začal s vysvětlováním. Přes tvář mu přelétl stín, ale pak se vrátil k mračení.

„Proč?" zeptal se Leonard. Evidentně ho to trochu zmátlo.

„Vylila si na ní vztek, když se vrátila pátrací četa, která vás měla vystopovat. Nepodařilo se jim to a ona se rozzuřila, přičemž jí první pod ruku padla Synoveja. Zahrála si na Jacka Rozparovače," podrobněji to popisovat nemusel. Dost živě jsem si uměl představit, jak ta zrzka dopadla.

„Proč jsi jí neřekl, že víš, kde je naše stanoviště?" podezřívavě jsem si ho přeměřil. Nerozuměl jsem mu. Na vteřinu zaváhal.

„To je taky moje soukromá...,"

„Dopověz to a dokážu ti, že zas tak soukromá není, protože to, co ti udělám, ti rozváže jazyk. Jsi přeběhlík, takže mluv!" vyštěkl jsem na něj. Opětoval mi tvrdý pohled, ale nic z něj nevypadlo. Trhnul jsem sebou, ale na paži mi přistála Leonardova ruka. Ne, že by mě mohl zastavit.

„Klid Rafaeli, vím, že mezi sebou máte něco nedořešeného. Nenech se unést touhou po pomstě," uklidňoval mě. Gabriel mě ale k mému naprostému ohromení, stěží vnímal. Pořád se mi díval přes rameno.

„Jak nám můžeš pomoci?" vzduch vznášející se v místnosti byl napjatý. Možná, hlavně díky mě. Byl jsem zaslepený tužbou zakroutit upírovi naproti mně krkem, abych už o něj s konečnou platností, přestal všude zakopávat.

„Serena je teď zranitelnější, když u sebe nemá Médeu, ale nemůže odvolat konferenci, na kterou se sjedou všichni důležití lidé. Ta konference se bude vysílat po celém světě a čekají na ni všichni lidé. Vím, že tam byste ji mohli dostat," odpověděl bez váhání. Ačkoliv jeho slova zněla upřímně, neměl jsem chuť věřit v jeho náhle objevenou čestnost. Zasloužil by několik ran do palice, za to jaký hlupák byl, když se přidal na Sereninu stranu.

„Budu chtít více podrobností. Kdy se to má přesně konat?"

„Přístí týden v Londýně," sdělil nám. Jen aby. Pomyslel jsem si. Mohla by to být stejně tak past. Střetl jsem se s Luciusovým pohledem. Myslel na to samé. Musíme najít způsob, jak si tu informaci ověřit a pak se rozhodnout, jestli mu věřit.

„Uvidíme, do té doby vás ubytujeme tady a bohužel bez vycházek," Gabriela to nijak nepobouřilo. Byl samotný ledový klid. Všichni se začali otáčet k odchodu, ale k tomu já se neměl.

„My dva si ještě promluvíme," zavrčel jsem směrem k němu. Konečně mi věnoval trochu víc pozornosti. Pozvedl obočí.

„Nezabiješ ho?" šťouchl do mě Lucius, nicméně postrkával ostatní, aby už byli všichni venku.

„Není tu nic dřevěného, neměj péči. Postarám se o jeho bezpečnost,"cynicky jsem se pousmál. Deveryl se zase díval někam za mě, takže moje poznámky ani neslyšel. Otočil jsem se, abych se podíval na koho pořád tak civí. Zase Lucy? Ona na něj taky zírá, s očima otevřenýma dokořán a s rukou připlácnutou po straně krku, tam kde měla ještě značky od kousnutí. Teď se otočila a zmizela ve tmě chodby. Pak se zavřely dveře a já se znovu otočil na Deveryla. Nevím, kde se ve mně vzala ta všímavost, asi kvůli tomu, že se jednalo o objekt mé sžíravé nenávisti, který si z nějakého nepochopitelného důvodu usmyslel, že Lucy bude jeho hlavní chod.

„Takže, jaký je pravý důvod, tvé nepostradatelné přítomnosti tu? Mohl ses klidně někam zašít," v jeho obličeji se zračilo stejné váhání, jako před nějakou chvílí.

„Asi mohl," pokrčil rameny, to bylo vše, co jsem z něj na svou otázku vymámil.

„A dál?" nesmím se nechat unést. Určitě mě jen provokuje.

„Co dál?"

„Ne, tohle nedělej. Už tak mám co dělat, abych ti jednu nevrazil, jen tak pro legraci," zasyčel jsem nepříjemně.

„Má to co dočinění s mými soukromými záležitostmi, což v překladu znamená, nebudu se o tom bavit," ach tady je. Už jsem myslel, že se ta jeho arogantní póza někde cestou sem ztratila.

„A já si myslím, že budeš. Nechali jsme tě sem vstoupit i přes zjevné riziko, že neděláš nic jiného. než že opět lžeš, takže to vyklop," dorážel jsem dál. Postoupil jsem k němu o jeden krok a on se ani nehnul. Oh, jak moc jsem si na něm chtěl vybít svoji frustraci. Stačila by mi jen malinká záminka.

„To, proč jsem tu, je moje věc," odporoval. Vyhnul se mému zkoumavému pohledu. Díval se stranou a poprvé za celou dobu, co jsem měl tu smůlu ho potkat, jsem u něj postřehl něco jako nervozitu. Upír a nepokoj, to nejde moc dohromady. I když, zas taková pravda to není. Od té doby, co jsem potkal Médeu, jsem... No do prdele!

Došlo mi to.

Ohromeně jsem zamrkal a zadíval se na muže před sebou.

„Děláš si prdel, že jo?" Gabrielovi došlo, že mám hodně dobrý postřeh. Jelikož s Gabrielem se teď dělo úplně to samé, co se dělo mě. Lucy byla jenom člověk, naopak od Médey. Neuvěřitelné. Nedokázal jsem to v sobě potlačit, prostě jsem vybuchl smíchy.

„Na tom není nic vtipného," utrousil Gabriel. Jeho poznámka mě ještě víc pobavila. Čekal jsem cokoliv, ale tohle rozhodně ne. Po chvíli jsem se trochu uklidnil.

„Takže proto jsi nás mohl vyslídit. Pamatoval sis její vůni," takže jeho soukromé záležitosti se nakonec točili jen kolem Lucy. Jak se zdá, upíři nejsou zas tak neschopni citu, ať už jakéhokoliv. Dokážeme nenávidět, tak proč ne milovat. Užasle jsem v sobě pocítil úlevu, že v tom nejsem zas tak sám.

„Pil jsem z ní, není to zas tak nepochopitelný," Deveryl se tím nezdál být zas tak nadšený. Ale je tu, což o něčem svědčí. A taky to, že od ní nemohl odtrhnout oči.

„Vnímáš ji jako zdroj potravy, nebo něco víc?" chtěl jsem vědět. Uvědomil jsem si totiž, že to je Gabriel. Můj nepřítel a Lucy, je pod mou ochranou.

„Myslím, že ona je jedna z těch, co pro mě voní neodolatelně, ale ne tak, abych měl chuť ji zabít. To už jsem mohl udělat předtím, když jsem ji ochutnal, přesto jsem se ovládl," zjevně se mě snažil uklidnit. Až to znělo podivně upřímně. Když jsem potkal Médeu, myslel jsem si, že ona je jedna z těch, o kterých teď mluví Gabriel. Zdá se, že měl štěstí a taky jednu našel. Zrovna Lucy.

„Upozorňuji tě, že se jí nedotkneš," sdělil jsem mu.

„Jsi snad její otec?" vyjel na mě.

„Ne, ale ona je pod mou ochranou, takže dokud nebude někde v bezpečí, žádný upír se k ní nepřiblíží," hrozivě jsem stáhnul obočí a propaloval ho pohledem.

„To jsem viděl. Ten Hogwartt se k ní nějak má!" asi mi něco uniklo. Vždyť je společně viděl jen tady a možná ještě při útěku z Ayru. Asi je o něco vnímavější, než se zdá.

„Hogwartt aspoň nemá takovou pověst, jako ty!" hájil jsem Leonarda. No sakra. Lucy tady má už dva nápadníky. To není dobré.

„Prvně se podívej na sebe a až pak mě suď!" vyštěkl stejně podrážděně, jako já před chvílí.

„Vůbec nic o mě nevíš," ta křehká sympatie, kterou jsem k němu před malou chvíli pociťoval, se teď rozpadala. Znovu jsem mu chtěl ublížit.

„Vím toho víc, než dost. Lorde Ayrshire," můj titul vyslovil tak posměšně, až se mi krev rozpěnila v žilách. V tu chvíli jsem dorazil k té hranici, co mě držela od násilí a vrhl se na něj. Divoce jsem zařval. Nečekal to, když mu na čelisti přistála moje pěst a zapotácel se dozadu. Vzpamatoval se tak rychle, že udělal stejný výpad o vteřinu později. A už jsme se bili hlava nehlava. Sice to tak trochu postrádalo smysl, ale mě to pomohlo vypustit páru a jemu možná taky.

Gabriel mě uhodil dlaní do strany hlavy a třískl s ní o zeď, před očima mi naskákaly hvězdičky. Vítězoslavně se zachechtal, ale toho jsem zase využil já a podkopnul mu nohy, takže se skácel na zem jako pytel brambor. Skočil jsem na něj a popadl ho za tričko. Pěstí jsem ho mlátil do čelisti, kroutil se pode mnou jako had a pak mě prudce strčil do hrudi, že mě ze sebe shodil. Už se ke mně zase hnal, ale najednou se rozlétly dveře.

„Okamžitě toho nechte. Přesně jsem věděl, že se začnete rvát, jak psiska na smetišti," zaburácel Lucius. Dva upíři mě zvedli ze země a další dva drželi Gabriela v bezpečné vzdálenosti ode mě.

„On si začal," obvinil mě Deveryl.

„On mě vyprovokoval," bránil jsem se.

„Jak přerostlá děcka," utrousil na nás Lucius poznámku a oba jsme konečně zmlkli.

„Jdu za Médeou," zabručel jsem.

„Rozumné, přesně tam tě potřebujeme," pronesl Lucius lehce ironicky. Vytrhl jsem se svým ochráncům, na Deveryla jsem se už ani nepodíval a odešel jsem.

~~~

Už mi to lezlo krkem. Pořád jsem se vznášela někde mezi bdělostí a naprostým bezvědomím. To svinstvo, co do mě v jednom kuse píchali, se prohánělo mými žílami a zanechávalo po sobě takovou paseku, že jsem stěží udržela hlavu ve zpřímené pozici. Silně jsem pochybovala, že bych se dokázala vůbec postavit na nohy, kdybych nebyla připoutaná k tomu proklatému křeslu a k zemi. Připadala jsem si, jakoby to ani nebylo moje tělo.

Cítila jsem, jak mi mimo jiné, proudí tělem i vztek, tak neředěný a mocný, až jsem se ho i sama bála. Připadala jsem si jako natlakovaná lahev, které každou chvílí hrozí, že se rozprskne na všechny strany a zanechá po sobě neuvěřitelnou spoušť. Přestože jsem si tu představu užívala, ta druhá stránka mé osobnosti se mě od toho snažila odradit. Byla otravná. Kéž bych ji od sebe mohla jen tak odříznout. Byla by to úleva. Ale kdykoliv se v mé blízkosti objeví Rafael, ta druhá strana sílí. Několikrát jsem měla co dělat, abych se ovládla a nenechala ji vyhrát.

Začala jsem uvažovat o tom, že bych Rafaela zabila. To by možná bylo to pravé, jak ji sprovodit ze světa. Bez něho by už ani ona neměla proč bojovat.

Byl tu ovšem jeden háček a to, že jsem tu pořád přikovaná a neschopná probudit svou sílu. Znovu se ve mně vzedmula vlna čirého vzteku. Jsem upír, a přesto jsem stále ovládána slabostmi lidského těla. Zavrtěla jsem se na svém místě. Na chodbě jsem slyšela rázné kroky. Byl to Rafael. Dveře se rozlétly. Myslela jsem, že ho opět najdu v té jeho klidné póze, co se přede mnou pokoušel udržet, aby mě dráždil. Ale on byl asi stejně tak navztekaný, jako jsem teď byla já. Kupodivu se mi to líbilo. Vypadal totiž výjimečně přitažlivě. Rty byly stažené do tenké linky. Jeho hrozivý výraz mluvil o tom, že ho asi někdo hodně namíchnul. A pak jeho oči, které teď metaly blesky. Jeho obvyklým elegantním způsobem vpochodoval dovnitř, aniž by se na mě podíval a usadil se na svém místě na posteli. Teď jsem si všimla jeho natrženého rtu a narudlého monoklu pod jeho pravým okem. Celkově vypadal nějak potlučeně. Jeho zranění se jen pomalu hojila. Není divu, pil mou krev před čtyřmi dny. Začalo se to projevovat v pomalosti hojení jeho ran.

On se pral!

Konečně něco vzrušujícího, tady mezi těmi stěnami nudy.

„Přišel ses na mě zase podívat? Ach, to je od tebe neobyčejně milé, nechtěl bys mi k té příležitosti povolit řetězy? Pomůžu ti od špatné nálady," zabroukala jsem sladce. Zamračeně se na mě podíval a slezl z postele. Tiše jsem zalapala po dechu, když jsem si myslela, že se bude řídit podle mé prosby, ale on jen zaujal pozici přede mnou. Zklamaně jsem vydechla. Když položil dlaně na opěrky mého křesílka, přičemž se dotýkal hřbetů mých rukou, ztuhla jsem. Nedokázala jsem ovládnout reakce svého těla na jeho dotek. Důkazem mého selhání v tomhle odhledu je to, že tu vůbec jsem. Udělal to dobře. Pomalu mě sváděl, moc dobře věděl, jak při tom ztrácím hlavu, což se ještě umocnilo s mou nově nabytou vnímavostí. Ach, zatraceně, je to neskutečný, prohnaný svůdník.

Jeho obličej nabyl zase neporušeného vhledu, nijak se netvářil, ale jeho planoucí oči, rozpalovaly něco uvnitř mě. Tak, jako vždy.

„Kdo tě zbil?" zeptala jsem se rychle, abych zahnala tu nežádoucí roztřesenost. Teď se mi to nehodí. Potřebovala bych, aby mě zase rozčílil. Zapomenu na tu touhu. Musím ho zabít, je to nesnesitelné.

„Vyřizoval jsem si účty s Deverylem," jeho sdělení mě ohromilo. Zakabonila jsem se na něj.

„On je tu?" vyzvídala jsem.

„Je. Zradil Serenu. Všichni ji postupem času zradí," otřáslo to se mnou. Zrovna Deveryl vypadal slibně. Popřela jsem to v sobě a nedala to na sobě znát.

„Za to jsi ho zmlátil? To bych spíš řekla, že si padnete do náruče, jako staří známí, kterými vlastně jste."

„Zapomněla jsi, co všechno udělal? Tobě? Mě? A ještě má tu drzost..." zarazil se. Dál už o tom necekl ani slovo. „Dříve jsi mu slibovala pomstu, dokonce jsi mu řekla, i když budeš přeměněná, splníš to," doplnil tiše. Pousmála jsem se. Na to si pamatuji. Zlaté časy. Však já bych to udělala, někdy v budoucnu. Sice teď už nemám důvod, ale je to ve mně svým způsobem zakořeněné.

„Proč bych to dělala? Celý Deveryl mi je u pr...," prudce jsem vydechla, když jsem se dívala, jak se Rafaelovi rozhořely oči a marně schovával prodlužující se špičáky. Proti své vůli jsem tiše zasténala. V podbřišku jsem cítila příjemný tlak z té náhlé potřeby. Zaryla jsem nehty do svých opěradel.

„Potřebuju tě, Médeo," zašeptal. Řekl to tak tiše. Jak ke mně vzduch donesl ta slova, málem jsem omdlela. Jak je možné, že má na mě tak ničivý vliv?

„Můžeš mě mít," dalo mi to spoustu práce, říct to tak lhostejně.

„Ne takhle,"

„Tak mě odvaž."

„Nejsem hloupý!"

„Já vím, kdyby to bylo naopak, nebyla bych tu," zahučela jsem. Vzájemně jsme se dívali jeden druhému do očí a bojovali proti sobě.

„Teď tě políbím," vydechl. Neodradila ho moje hraná chladnost. Rozhodně se ke mně naklonil a udělal to, na co mě předem upozornil. Bohužel, jakmile se jeho rty jen přiblížily k mým, ztratila jsem nad sebou vládu. Překonala jsem tu vzdálenost mezi námi a políbila ho. Nebyla to žádná lehká, nevinná hubička. Líbal mě naplno, tak jako dřív. Tiše něco zamručel a vzal můj obličej do dlaní.

„Řekni mi, že mě miluje a já tě pustím," zamumlal, když se o milimetr odtáhnul. Zadíval se mi do očí. Zrychleně jsem dýchala.

„Miluji tě," řekla jsem, co po mě žádal. „Pusť mě,"

„Ne," vydechl, mým vyznáním, jeho vášeň trochu ochladla.

„Řekl jsi...,"

„Chci upřímné „miluji tě"," zamračila jsem se na něj. Nebylo to pro něj dostatečně upřímné. Reakci na jeho slova se moje druhá polovina pustila do zběsilého boje. V hlavě mi vybuchla bomba, že jsem nějakou dobu viděla fleky před očima. Pravděpodobně jsem vykřikla bolestí, protože když jsem se ovládla, Rafael na mě upíral vystrašený pohled. Držel mě za ramena a mírně se mnou třásl.

„Médeo, jsi v pořádku?" strachoval se. Vzteky jsem setřásla jeho ruce ze sebe.

„Nedotýkej se mě!" zasyčela jsem. Přerývavě jsem dýchala. Teď jsem se nechala málem zatlačit do kouta. Přesně, jak jsem si myslela. Když je u mě, dotýká se mě, hladí a líbá mě. Ta druhá Médea nabírá na síle. Rafael se ke mně chtěl znovu přiblížit.

„Ne! Nesahej na mě!" vykřikla jsem společně s potlačovanou panikou v hlase. „Zhoršuje se to! Jdi ode mě!" hlava mi tepala bolestí, bylo to nesnesitelné.

„Co se děje?" zkoumavě si mě prohlížel. Určitě se domníval, že to jen hraju. Taky, jaký jiný upír trpí na bolesti hlavy. Snažila jsem se soustředit, stiskla jsem co nejpevněji víčka a sklonila hlavu.

„Můžu pro tebe něco udělat?" utápěl se v zoufalství a v nemohoucnosti.

„Zabij mě dřív, než zabiju já tebe. Protože já to udělám!" zachraptěla jsem.

V tu chvíli do pokoje přišel upír s injekcí, poprvé jsem vítala otupělost, kterou mi poskytne. Okamžitě se mi rozostřilo vidění a zatočila hlava. Bolest trochu polevila. Oddychla jsem si. Dalo mi to velkou práci udržet otevřené oči, hlavu už jsem nechala položenou na hrudi a zhluboka oddechovala. Třeba si bude myslet, že jsem mimo a nechá mě na pokoji. Po dlouhé chvíli jsem zaznamenala, jak se přesunul na postel. Díky za dary. Trochu se oddálí čas nevyhnutelného.

A/N

Tak jo... pár lidí se nad tím pozastavilo, pár náznaků tam bylo, co se Gabriela a jeho menšího problému týče :P

Tak teď to tu máte!

Jak tohle dopadne co?

Vypadá to, že Med má v sobě taky maglajs... naděje by tu mohla být, že?

A nebo naopak by vše mohlo skončit hodně špatně, pokud Médea dostane šanci a radši se Rafaela zbaví!!

Tolik možností!! Tak která to nakonec bude? :P

Má někdo nějaké nápady na to, jak by to mohlo dopadnout?

A jak se Vám představa Gabriela, jako dobráka líbí? :D

No jo to by asi stačilo, už ni nevim co melu, omlouvám se hah, ale mám horečku a klepu se, jak ten idiot, takže to možná celé stojí za houby :D A to jsem dnes psala ještě ZSD, asi to bude vypadat :D

Sorry :D

see ya

love ya