~~~ Marianas Trench - Desparete Measures ~~~

Kývl jsem na jednoho z upírů, aby mě odvedl k ostatním. Proplétali jsme se chodbami, vypadalo to tu ponuře, ani moc světla tu nebylo, jen pár žároviček na každém konci jednotlivé chodby. Ale upír světlo nepotřebuje, aby viděl. Šetříme energii, to je dobré pro planetu.

Nakonec jsme došli do již zmiňované hlavní sekce. Ta už byla osvětlenější. Ta místnost mi připadala, jak nějaké velící středisko. Po stěnách byly pověšené mapy. Jedna byla světová. Pak tu byl vypodobněn každý kontinent zvlášť. Nakonec tu byly i mapy staveb, jako například Ayrského hradu. Středisko bylo dostatečně velké, aby se sem vešel velký oválný stůl. Pak tu byla část, kde byly telefonní stolky, postavené vedle sebe. U každého z nich seděl upír, nebo upírka. Zírali do monitorů a komunikovali skrze sluchátka a mikrofon. Až moc mi to připomínalo počínání lidí za války. A že jsem jich zažil dost. V každé z nich se upíři angažovali, ať už jako vojáci, vetšinou velitelé a nebo doktoři. I když to někdy nefungovalo tak dobře.

Upíři byli všude a ve všem přirozeně nejlepší. Náhlým odhalením, by se vše zničilo. Znovu jsem si to uvědomil.

„Hej chlape, jsi v pořádku?" zavolal na mě Lucius. Seděl u stolu. Byli tu všichni. I pár dalších tváří, které mi matně něco říkali. Ne natolik, abych si vybavil jejich jména. Divil jsem se, že tu nechali sedět Lucy. Byla neuvěřitelně bledá. Měli by jí dát něco najíst, už jsem to chtěl navrhnout, když se k ní ze zadu naklonil stojící Leonard, s tácem plného potravin.

Pamatoval jsem si, že lidé musí jíst. S Médeou jsem se na to musel naučit myslet. Teď už nemusím. Smutně jsem se odvrátil od těch dvou a sedl si na volnou židli.

„Jsem, pokračujte," pokynul jsem mu. Starostlivě si mě měřil, ale pak mě poslechl. Obrátil svou pozornost k ostatním.

„Ramon mi už podal správu. Infiltrace hradu úspěšně pokračuje. Je tu několik bojovníků, kteří jsou nakloněni na naši stranu. Mohli by spolupracovat. Jeden se uvolil, že teď zaujme jeho místo. Tím pádem se nemusíme bát o nedostatek informací. Poslední, co se Ramon stihl dozvědět bylo, že Serena chystá uspořádat tiskovou konferenci," dokončil svůj proslov.

„Kde?" zapojil jsem se.

„To se ještě neví,"

„Je pravda, že jste sem přivezli tu druhou Mocnou?" zeptala se náhled jedna z přísedících. Byla to žena tmavé pleti s hlavou posetou pestrobarevnými copánky.

„Před nějakou chvíli jsme ji sem dopravili," přitakal Lucius.

„Doslechla jsem se, že někoho zabila," podle tónu jejího hlasu, nebyla moc ráda, že tu Médea je.

„Naneštěstí," znovu souhlasil. Mračil se na ní.

„Neměli jste ji sem vodit, a když už, tak rovnou ji zabít..." nenechal jsem jí to dokončit. Vyskočil jsem na nohy a mocně zavrčel. Vycenil jsem špičáky a varovně si ji měřil. Zatvářila se vyděšeně.

„Kdokoliv se k ní přiblíží, bude se zodpovídat mě," upozornil jsem odměřeně a trochu se krotil.

„Zareyn, zařaď zpátečku, je o polovinu starší než ty. A o tomhle jsme už mluvili, když se tu objevil Leonard a žádal nás o pomoc, proč to vytahuješ znovu?" optal se jí Lucius chladně a rezervovaně. Zareyn naštěstí věděla, kdy je dobré dát se na ústup a zmlkla. Vděčně jsem se podíval na Luciuse.

„Zareyn je trochu prchlivá," promluvil nějaký černoch. Měl vyholenou hlavu a vyboulený oči. Byl to upír, ale vypadal, jako kdyby ho zrovna vytáhli z nějaké domorodé vesnice v Africe. Vesele se na mě zazubil a ukázal bělostné zuby, pěkně kontrastující s tmavou kůží. Jeho optimistická aura byla pestrobarevná jako duha. Nic podobného jsem neviděl. Poslední dobou narážím na samé kuriozity v upířím světě.

„Rafaeli tohle je Boo Blan, ale mi mu říkáme Devítiprstý Bob. Zareyn už jsi měl to potěšení poznat. Tyhle dva se k nám přidali na samém začátku," představil mi je Lucius.

„Devítiprstý?" otázal jsem se vysmátého upíra. Zvedl ruce. A opravdu. Jeho jméno se k němu hodilo, když mu scházel malíček na levé ruce. S porozuměním jsem pokýval a věnoval mu malý úsměv.

„Nejvíc mě štve, že jsem o ten prst přišel těsně před mou proměnou," ale nevypadal moc naštvaně, spíš si z toho dělal srandu.

„Dobře, tak tedy pokračujeme," přerušil naši seznamovací přestávku velitel.

„Jak to tedy vidíte, je nějaké vyhnutí prozrazení našeho druhu?" zeptal jsem se. Odpověď jsem znal. Ale třeba mají nějaký tajný plán, nebo zbraň, co tomu zabrání. Ach! Tak nemají. Lucius se tvářil dost výstižně. Když zavrtěl hlavou, všechny naděje byly pryč.

„Teď, když byli všichni významní politici a reportéři pozvaní na Ayr, je to ztracený." Sdělil mi lítostivě.

„Jsme v prdeli," zkonstatoval Leonard. Lépe bych to asi nevyjádřil.

„Neznamená to ale, že se nemůžeme zbavit toho parazita, který to všechno zapříčinil," Lucius se slavnostně zakřenil. Kdo by to byl do něj řekl?

„Luciusi. Ze všech upírů na světě, nikdy bych neřekl, že zrovna ty povedeš povstání proti vlastnímu druhu," promluvil jsem k němu.

„Upřímně? Ani já bych to do sebe neřekl. Můžu za to poděkovat Adamovi. Ten až se mi dostane pod ruku. Toho zbabělýho švába zabiju já," tím lépe pro mě. Pro Adama jsem si také něco schovával. Nebýt jeho pastičky, k žádné Sereně bychom se nedostali.

„Před tím než si ho podáš, oslaď mu to," poradil jsem mu. Spiklenecky na mě mrknul. Lucius nikdy nebyl tak radostný a optimistický. Velitelství mu svědčí, nebo na něj má vliv Devítiprstý Bob. Každý má něco, jak tak koukám. Já mám taky, jen to musím dostat nějakým způsobem zpět.

„To se vsaď! Ale ještě si počkám," zatvářil se otráveně. Měl jsem dojem, že by se nejraději teď hned zvedl a zaútočil na hrad.

„Od tebe Rafaeli potřebuju jednu věc, na kterou se musíš soustředit. Můžeš to udělat jen ty," promluvil ke mně, po krátké odmlce. Tušil jsem, co to asi bude.

„Vím. To je teď jediná věc, na kterou se dokážu pořádně soustředit, ale i tak, jestli je tu i jiná záležitost, kterou bys mi mohl svěřit. Sem s ní," nechtěl jsem jen tak stát bokem. Hodlal jsem se Médee věnovat, jak jen to půjde. I když jsem tušil, že to nebude žádná procházka růžovým sadem.

„Zabývej se jí. Hodně by nám pomohlo, kdyby se vzpamatovala, když to půjde," tak jsem tedy přikývl. Co jiného bych mohl dělat, sám jsem přiznal, že v mé mysli není místo na cokoliv jiného než na ni.

„To ale neznamená, že se nemůžeš zúčastňovat našich schůzí. Chci, abys tu byl. Máš skvělé zkušenosti z boje, to jsem viděl na vlastní oči. Chci, abys byl můj zástupce, kdyby se něco stalo," jeho slov jsem si nesmírně vážil. Pousmál jsem se a už jsem chtěl odejít, když mě zastavila Lucyina slova.

„Rafaeli... mohla bych také nějak pomoci?" zněla sice trochu váhavě, nicméně se také zvedla a zpříma se mi zadívala do očí. Nebyl jsem si až tak jistý tím, jestli by to byl dobrý nápad.

„Znám ji od dětství, hodně jsme toho spolu zažily. Nechci znevažovat, to co o ní víš ty, přece jenom, to že je Mocná, jsem netušila ani zdaleka, jen... chci být nějak nápomocná, když jde o moji přítelkyni," její slova byla upřímná. Líbila se mi. Pere se s tím, co všechno slyší a vidí, celkem slušně. Dokonce ani nepožádala, jestli by se mohla vrátit domů, nebo si zavolat, cokoliv, co bychom jí s okamžitou platností zakázali. Nebylo by to bezpečné. Musíme ji mít pod dohledem. Ví toho tolik, viděla ještě víc, už není možné, aby se vrátila do svého normálního života, aspoň ne hned.

„Pojď," pokynul jsem ji. Viděl jsem, jak se Leonard zvedá, aby nás následoval. „A ty jdeš jako kam?"

„Já... ehm..." víc jsem z něj nedostal. Proboha!

„Zůstaň tady. Postarám se o Lucy i o Médeu. Neměj strach. Jsi tu víc k užitku," zarazil jsem ho. Zamračil se na mě, nicméně se nepokoušel nás následovat, nabručeně se svalil na židli. Lucy se objevila po mém boku, když jsme šli skrze chodby, zpět k jejímu cele.

„Jen to zkusíme, kdyby se to vymykalo kontrole, odejdeš!" rozkázal jsem jí. Jen kývla na souhlas.

„Médea opravdu někoho zabila?" ozvala se po chvíli. Podíval jsem se na ni.

„Ano," šokovaně vydechla, jako by tomu uvěřila až teď. Ucítil jsem, jak se otřásl. Určitě si ji představila. Ještě, že to neviděla.

„Jestli se bojíš..."

„Ne," zarazila mě, „To není ona ne? Něco se v ní rozbilo, když jsi ji přeměnil. A ty máš pořád naději, že jí dokážeš poskládat dohromady, jinak bys za ní teď nešel. Jinak bys to vzdal," vypadalo to spíš, že si dodává odvahy.

„Nevím, jestli je nějaká naděje. Ale já se nikdy nepřestanu snažit. Aspoň dokud si nebudu jistý, že už to nemá cenu," svěřil jsem se jí. To co jsem jí řekl, bylo vždy jen v mé mysli. Nikdy jsem to neřekl nahlas. Nebylo to zas tak těžké. Dokonce jsem ucítil něco jako úlevu. Zvláštní.

Došli jsme ke dveřím do Médeynýho pokoje.

„Chci tě varovat. Už není jako dřív. Ještě jsi ji pořádně neviděla. Po proměně vypadala celkem vyrovnaně."

„Vím, že není. Teď je jako ty. Nebo asi spíš jako ta Serena, že?" stroze jsem to potvrdil. Před vstupem do pokoje jsem si neodpustil jednu otázku.

„Lucy? Co si myslíš o upírech? Víš o nich jen pár dní a to ty počáteční nebyly zrovna ty nejideálnější. Nebojíš se nás? Rád bych ti řekl, že bych tě mohl poslat domů, ale obávám se, že by to nebylo možné," pátravě jsem se na ni zadíval. Nevím, kde se ve mně najednou vzala ta starostlivost.

„Nic jsem nežádala. Dokud nebudu mít jistotu, že je Médea v pořádku, nebudu vědomě ohrožovat svoje blízké, když se vrátím domů. Mám teď strach o Médeiny rodiče," tohle by mě vůbec nenapadlo.

„Hej ty, jak se jmenuješ?"oslovil jsem jednoho ze stráží.

„Arlen, můj pane," zjevně byl ze staré doby. Vyholená hlava a kozí bradka. Úchvatné.

„Zaběhni k Luciusovi a řekni mu, že požaduji ochranu pro Aidu a Malcolma Hogwartt. Tak, aby o ní nevěděli," rozkázal jsem. Beze slova se hned ztratil v šeru chodby.

„To bylo... děkuji," vydechla Lucy. Konečně přišel čas, abychom navštívili naši Médeu. Odemkl jsem dveře a opatrně nakouknul dovnitř. Že je při vědomí jsem věděl, už když jsem stál za dveřmi. Médea se mi hned vpila do očí. Na rtech jí pohrával úsměv. Vypadala hrůzostrašně. Její pokožka bělostně svítila. Oči rudě žhnuly. Sakra, to oblečení. Vždy na to zapomenu. Pořád na sobě měla to prostěradlo a ještě k tomu potřísněné krví. To by Lucy neměla vidět. Ale ona již vešla za mnou.

„Ach Rafaeli. To jsi nemusel. Přivedl jsi mi svačinku?" promluvila Médea a poté se rozhihňala. Byl to lehký, sladký zvuk. Lucy zůstala stát napolo schovaná za mnou. Hádal jsem, že se jí „svačinková" přezdívka moc nelíbila.

„To není svačinka, nýbrž tvoje kamarádka, která tě přišla navštívit. Nicméně pokud si dobře pamatuji, už jsi dneska vypila jednoho upíra. Neměla bys mít hlad," klidně jsem ji obdařil úsměvem.

„Začínám v sobě objevovat jistý, neukojitelný hlad. Určitě to znáš. Když ti krk sžírají plameny a to samé se děje ve tvém žaludku. Žíly se scvrkávají, až je skoro nesnesitelné být ve svém vlastním těle," schválně si dělala srandu a dopodrobna popisovala strasti hladovějícího upíra. Už jsem to také párkrát zažil. Hlavně, když jsem se stal závislý na její krvi.

„Ty ale hlad nemáš," odporoval jsem.

„To sice ne. Ale chuť. A ty mi sem přivedeš moji milovanou Lucy a sám sebe. Je to jako dívat se na přetékající švédský stůl a nemoci si ani uždibnout. Jste to ale trýznitelé, takhle si se mnou hrát," nasadila zklamaný obličej a pokukovala na nás spod přivřených víček. Vyhlížela jako zlobivé dítě, které moc dobře ví, že něco provedlo, ale snaží se o nevinnost. Byla prostě a jednoduše rozkošná. Stěží jsem udržel široký úsměv na uzdě. Po očku jsem mrknul na Lucy. Měla pozvednuté obočí a bez zábran civěla na svou kamarádku. Nebo na to množství řetězů, omotaných kolem ní a možná i na tu krev.

„Takže si na mě pamatuješ?" zeptala se jí Lucy. Médea k ní stočila zrak. Široce se usmála, tím ukázala prodloužené špičáky. Přejela si je jazykem.

„Jistě, Lucy, jak bych na tebe mohla zapomenout. Víš o tom, že strašně krásně voníš? Pojď ke mně blíž a obejmi mě. Bohužel, ten zlobivý hoch mě tu svázal, jinak bych už to dávno udělala," lákala ji k sobě. Stihl jsem si uvědomit, že na ní používá nátlak. K tomu svoji utlumenou moc nepotřebuje. Poznal jsem to jednak kvůli její rozmazané auře, ale taky kvůli tomu, že se Lucy stojící doteď za mnou, pohnula směrem k ní. Spěšně jsem popadl Lucy za paži, přitáhl a otočil ji k sobě. Podíval jsem se jí do očí a zlomil Médein nátlak. Zmateně na mě mrkala.

„Opatrně," zahučel jsem.

„Ach, ty taky zkazíš všechnu zábavu. Stal se z tebe bručoun, Rafaeli. Začínáš být nudný," protestovala Médea otráveně. Opravdu mi připomínala v tuhle chvíli přerostlé dítě.

„A ty melodramatická," oplatil jsem jí stejnou mincí. Našpulila na mě rty a nakrčila nos v náznaku nesouhlasu.

„Myslím, že půjdu. Ty to s ní zvládneš, v některých věcech se zdá být jako vždy," Lucy se na mě otočila. Nemohl jsem nic, než jen souhlasit s tím, aby odešla. Protože se potřebuju soustředit a ne ji hlídat, aby to na ní Médea opět nezkoušela. A podle toho, jaké na ní svázaná upírka házela hladové pohledy, se nepochybně připravovala k dalšímu ataku.

„Dobře, mohla bys prosím tě požádat o nějaké oblečení pro ni?" usmála se na mě, naposledy se podívala na Médeu a pak zmizela za dveřmi. Prohrábl jsem si vlasy a vnímal, jak ze mě nespouští oči.

„Proč tu jsi, Rafaeli?" zeptala se najednou.

„Protože tu jsi ty," odpověděl jsem bez jediného zaváhání.

„Neměl bys to jednoduší, kdybys mě zabil?" překvapila mě. Myslel jsem, že začne znovu vyvádět a snažit se o útěk. Křičet, klít a rozdávat rány. Nic z toho se nekonalo. Mluvila naprosto v klidu.

„Jednodušší by to bylo. Ale jestli mě znáš, víš, že mám rád složité problémy. Teď to jsi ty. Byla jsi to ty od začátku. A ještě je tu jedna věc," mluvil jsem ve stejné klidné rovině jako ona. Došel jsem k ní s vědomím, že bych to neměl dělat a dřepl si před ni. Opřel jsem se dlaněmi o opěrky jejího křesílka a naklonil se k ní „Nezabiju tě kvůli tomu, že tě miluji. Taky bys mě nezabila. Protože mě miluješ," měl jsem v úmyslu jí trochu popíchnout. Zamračila se na mě.

„Tak to je tvůj velký omyl. Já bych tě zabila bez sebemenšího zaváhání," sdělila mi. Jediné moje uklidnění, bylo v jejím chvějícím se andělském hlase. „A taky to udělám, hned jak dostanu příležitost," její výraz ztvrdl.

„Já ti ji neposkytnu," oponoval jsem. Rozčilovalo ji to, cítil jsem to v jejím zrychleném tepu a v tom, jak zatínala zuby. Nedokázal jsem se ovládnout. Když jsem se k ní přiklonil ještě o něco blíže, zavrtěla sebou. Vtáhl jsem do plic její omamnou vůni. Neztratila se ani po proměně, to mě těšilo. Zvedl jsem ruku k její tváři, ztuhla, když jsem ji pohladil prstem po čelisti a pak ji chytil za bradu, aby se mi nevykroutila, ale ona se o to nesnažila, ani když jsem přiložil svoje ústa na její. Uvolnila se, takže její rty byly měkké a poddajné.

„Pusť mě,"

„Ne," mumlal jsem.

„Rád se díváš, jak jsem svázaná a v zuboženém stavu?" šeptala mi do úst. Pozitivní na tom bylo, že nepoužila svoje ostré zuby, aby mi ublížila.

„Rád vidím, že jsi pod dohledem, dokud se nevzpamatuješ," odpověděl jsem. Na dotyk byla příjemně teplá a tak neuvěřitelně hebká.

„Já se nevzpamatuji, ani nechci," odporovala tiše. V tuhle chvíli to byla moje Médea, i přesto, co říkala, to byla ona. Vždy, když jsem se k ní přiblížil tímhle způsobem, dělala tohle. Přivírala oči a pootevřela ústa v němém pozvání.

„Uvidíme," naplno jsem se pohroužil do sladkosti, kterou její rty poskytovaly. Polibek mi opětovala, natahovala krk, aby ke mně mohla být blíž. V tu chvíli jsem od ní odstoupil. Zmateně na mě pomrkávala a hned na to, se jí do tváře vrátil ten proklatý výraz.

„Zaplatíš za to, že mě tu držíš. Ty hajzle! Pusť mě. Jsi srab! Pusť mě a bojuj se mnou!" to následovalo hned po tom. Vztekle sebou házela. Znovu a znovu. Divil jsem se, jak rychle umí měnit nálady. Před chvílí vrněla jako kočka a teď vytáhla drápky. Za mnou se otevřely dveře a napochodovali dovnitř ti strážci. Ne kvůli tomu, aby mě zkontrolovali, ale aby jí dali další dávku čehosi. Médea vřískala a každého pokřtila novou, o něco neslušnější přezdívkou. Ale podařilo se jim jí to píchnout. Takže náhlý povyk ustal tak rychle, jak začal.

„Přinesli jsme to oblečení, pane," Arlen mi podával hromádku oblečení. Tak jsem si to vzal. Když odešli, rozložil jsem je. Byly to obyčejné šedivé tepláky, růžové tričko a kotníkové ponožky. Přesunul jsem se s tím k Médee.

„Jdi... do háje," mumlala, když jsem jí sundal jeden řetěz na ruce a navlékl rukáv a znovu ji připoutal. To samé jsem udělal i s druhou rukou. Strhnul jsem z ní zašpiněné prostěradlo. Někdo všímavý tu nechal lavor s teplou vodou, tak jsem do něj namočil cíp a smyl z ní krev. Pak jsem jí odepnul řetězy z krku a přetáhl přes ni triko. A znovu ji zamotal do řetězů. Vše jsem dělal rychle, tak, že se nestihla skoro ani nadechnout a už na sobě měla natažené tepláky. Práci jsem dokončil natáhnutí ponožek na její malé nožky.

„Cítíš se lépe?" optal jsem se jí. Mžikala na mě skrze spadané vlasy. Přemýšlel jsem, jestli bych jí je neměl stáhnout do ohonu. Nakonec jsem to nechal, tak jak to bylo.

„Ach...jistě. Nikdy jsem se necítila lépe. Vždy jsem toužila být v jednom kuse zfetovaná a spoutaná," pronesla lehce sarkasticky.

„Projev trochu vděčnosti," usmál jsem se na ní. Udělala obličej.

„Naser si," zahuhlala. Uchechtl jsem se. Čím dál tím víc sprostší. Odložil jsem prostěradlo na stůl a pak se posadil na prázdnou postel. Následovalo ticho. Poznal jsem, že Médea chvílemi upadá do bezvědomí a pak se probírá, vždy se na mě podívala a pak zase zavřela oči. Seděl jsem tam několik hodin. Nevím kolik bylo. Ani jestli byla noc nebo den. Díval jsem se na ni. Nikdo za mnou ani nepřišel. Nesháněl se po mně. Nevím, jak přesně to tu chodí. Jediného programu, kterého jsem se mohl držet, byla pravidelnost v podávání omamných látek pro Médeu. Nelíbilo se mi to, ale bylo to nezbytné.

Nakonec pro mě přece jen někdo přišel. Rovnou Lucius. Starostlivě sjel pohledem nejdřív mě a pak ji.

„Jak to jde?" výmluvně jsem se na ně podíval. Povzbudivě se na mě usmál.

„Nějaké závratné novinky?" zeptal jsem se já. Udělal to samé. V hrudi mi zabublal zárodek smíchu. Jemu taky.

„Nabídl bych ti krev, ale slyšel jsem, že jsi tak trochu závislý na té její," zkoumavě se mi zadíval do očí. Nevyvrátil jsem to.

„Ani nemám hlad. Před několika dny jsem ji vypil téměř celou," připomněl jsem mu.

„Jistě, ale promiň je to síla. Nemoci pít nikoho jiného. Zkoušel..."

„Zkoušel. Jediné, co jsem zvládl, byla pytlíková krev, ale i tak jsem byl vyschlý jako rozinka," informoval jsem ho. Zjevně ho to fascinovalo.

„No nezávidím ti to."

„Mně to nevadí. Z jedné strany mě to omezuje, ale na druhou, její krev, je jako tekuté zlato... neumím to dost dobře vysvětlit," svěřil jsem se. Médea byla mimo, takže na nás nemohla začít křičet. Zatím je klid.

„Nemusíš. Slyšel jsem dost, abych si to uměl přestavit," ani teď Médea neztrácela nic na své přitažlivosti. Stále voněla stejně, ne-li výrazněji. Kdyby chtěla, mohla by si podmanit všechny upíry na světě jen tím, že by jim dala napít své krve. Pravděpodobně by při tom zemřela, nebo možná ti upíří.

„Myslíš si, že to zvládneš?" podal mi otázku, kterou jsem kladl i sám sobě.

„Je to to jediné, co můžu udělat. Pro ni, pro sebe a pro všechny ostatní," Médea si asi nikdy v životě nepředstavovala, že zrovna na ní bude záležet osud lidí a dokonce i mého druhu. Nenechám to, ale jen na ni. Mé sobecké já mě sice nabádalo k tomu, tu s ní být zavřený a už nikdy nevyjít. Vystačili bychom si tu. Zkrotil bych ji, protože bych měl všechen čas světa, teď když je z ní upírka.

Teď mě ale tlačil čas.

„Měl bys jít. Počítám s tím, že se za chvíli znovu probere a bude kolem sebe plivat jed," poradil jsem Luciusovi.

„Jistě. Až toho budeš mít dost, přijď za námi. Mimochodem, poslal jsem ty stráže k domu Médeiných rodičů, bude o ně postaráno," ujistil mě, než zase zmizel. Opřel jsem hlavu o zeď a natáhl si nohy. Měl jsem pravdu, má sladká upírka se probudila několik minut po jeho odchodu. Když mě tu spatřila klidně se povalovat, nesmírně ji to namíchlo. Pořád mě posílala do všech možných končin, rozdávala šťavnaté nadávky. Neuvěřitelně ji hněvalo, když jsem nebyl stejně vzteklý, jako byla ona.

Pak se mi všechny ty hodiny u ní slévaly do sebe. Neměl jsem ponětí, jak dlouho jsem tam u ní byl, snášel její nálady a odrážel její slovní výpady. Chvílemi se zklidnila a zkoušela mě svým jemným svádivým hláskem přesvědčit. Samozřejmě jsem nebyl tak hloupý, abych jí uvěřil a to ji znovu rozzuřilo. Několikrát jí byli píchnout její pravidelnou dávku oblbováku, takže jsem měl vždy po tom čas se s tím vším duševně vyrovnat.

Ona ve mně probudila tu stránku, která byla několik století netknutá a nepoužívaná. A teď dostávala šíleným způsobem zabrat, díky jejímu chování.

Když jí přišli znovu zklidnit pomocí injekce, zvedl jsem se a šel si protáhnout nohy. Neměl jsem v plánu se zdržet dlouho, jen jsem na chvíli musel vypadnout z těch čtyř stěn. Bolelo mě to. Přiznat to sám sobě, bylo obtížné. Nikomu jinému jsem to říkat nechtěl, takže v tom nebyl problém. Akorát, když jsem došel do hlavní tvrze a všichni si uvědomili moji přítomnost, bylo to na mě vidět víc, než jsem si chtěl připustit, protože ty lítostivé pohledy byly víc než zřejmé. V odlehlejší části pokoje jsem uviděl Leonarda s Lucy, tak jsem k nim pomalu došel.

„Upřímně? Kámo, vypadáš příšerně," složil mi kompliment Leonard. Neměl jsem ani sílu se na něj ušklíbnout. Posadil jsem se do křesílka. Všiml jsem si, že tu ti dva měli nějaké svoje soukromé dostaveníčko. Pokud se šachům, které mezi sebou měli rozložené, tak dalo říkat. Oni tu hráli šachy? Hezké. Hádal jsem, že jsem tu byl trochu přebytečný. Bylo mi to fuk.

„Ona tě zmlátila?" on si z toho ještě dělal srandu. Šlehl jsem po něm zuřivým pohledem. Ignoroval to. „Nebo jste snad dělali něco příjemnějšího?" Přemýšlel jsem, jestli ho mám praštit teď, nebo až za chvíli. Lucy to za mě vyřešila, když ho pod nízkým stolečkem kopla do holeně. Ne že by ho nějak její muší síla ochromila. Vděčný jsem byl i za to, že konečně zmlkl. Potřeboval jsem klid, prostě jen ticho.

„Jak dlouho jsem tam byl?" zeptal jsem se po chvíli.

„Asi dva dny," neohromilo mě to. Počítal jsem s něčím podobným.

„Stráže, které se u ní prostřídaly, tu říkaly, že... ehm hodně křičí," promluvila do nastalého ticha Lucy. Upírala na mě zvědavé oči.

„Převážně. Někdy se uklidní a zkouší mě přemlouvat, pak se zase rozzuří. Sama v sobě má zmatek. Což považuji za pozitivum," informoval jsem ji. Můj hlas zněl unaveně. Možná byl čas, abych se prospal. Než jsem se stihl rozhodnout, moje dilema bylo vyřešené. Místností se rozlehlo nějaké pípání a všichni zpozorněli. Z hlavního panelu, kde se nacházely obrazovky ukazující okolí pevnosti, se ozýval hlas, který upozorňoval na proniknutí neznámé, neoprávněné osoby na pozemky přímo patřící k tvrzi.

„Co se děje?" do střediska se přihnal Lucius a už se skláněl na monitory.

„Neoprávněná osoba. Zastavila se u ostnatého plotu. Jen stojí. Nic nedělá," sdělil mu upír, který měl na starosti vstupní bránu.

„Přibliž ho na kameře," přikázal mu. Zvedl jsem se ze svého místa a v mžiku se ocitl vedle něj. Kamera zabírala muže stojícího nehybně u plotu. Měl černou mikinu s kapucí staženou do obličeje, takže nikdo nemohl poznat, o koho se jedná.

„Je to člověk, nebo upír?" zeptal jsem se. Kamera nemohla vidět auru. Lucius poslal vzkaz strážím, stojící u vchodu do hlavní tvrze.

„Jednoznačně upír," zněla odpověď.

„Kdo to proklatě je?" zamumlala Lucius. V tu chvíli ten upír zvedl hlavu a kapuce mu spadla z hlavy. Myslím, že větší překvapení jsem ještě nezažil.

„Gabriel?" vydechla stejně ohromená Lucy, která teď stála za mnou. Taky se šla podívat, co se děje. Takže mě nešálil zrak a opravdu tam stojí on.

A/N

Eyyy!

Grabrielito přišel na návštěvu jo?

Co sakra chce?

Ví někdo?

Má dobré, nebo špatné úmysly?

Jste frustrovaní? :D

Já jo, jelikož jsme skoro u konce... jsem nějak vystresovaná a pravděpodobně tam mám hodně chyb. Tak se předem omlouvám!

Jsem zase nemocná a příští týden má být hodně nabytý, ale to Vám jen říkám, abyste mě litovali :D

Jaký máte pocit z Médeiných výlevů?

Lidi nemám náladu dnes psát dlouhé A/N, doufám že to neva. Příště to napravím!

Vy víte, že Vás zbožňuji!

LOVE YA