~~~ Koncert z filmu Queen of Damned (dokonalý film, stojící za zchecknutí)~~~

Samozřejmě, že jsem ji sledoval domů. Nemohl jsem si nechat ujít tu příležitost a dozvědět se, kde bydlí. Ani jsem se nemusel držet nijak těsně za ní, prostě jsem jen následoval její omamnou vůni. Aspoň nezískala podezření, že ji někdo sleduje, i když byla celkem roztržitá. Právě se dozvěděla o existenci takových stvoření, jsem já nebo divoký upír a ještě k tomu je oba potká v jeden den. To asi s člověkem zamává.

U jejího domu jsem se zastavil a pozoroval ji, jak vchází vchodovými dveřmi. Zanedlouho se rozsvítilo v oknech v druhém patře. Prohledal jsem okolí domu, před nímž se nacházely malé zahrádky na každé straně jedna. Na straně, kde byl její byl, rostl velký starý dub. Jeho větve sahaly dostatečně vysoko. Pousmál jsem se. Skvěle. Rychle jsem vyšplhal nahoru. a ve vteřině jsem se pohodlně usadil na jedné z tlustých větví, se skvělým výhledem do oken jejího bytu. Šikovně jsem se schoval v zeleném listí, tak aby mě náhodou nezahlédla. Nechtěl jsem jí způsobit infarkt. Ona si vystačila sama se sebou. Když vstupovala do obývacího pokoje, tak zakopla o jeho práh. Jak lidské. Zaslechl jsem její peprnné zaklení. Pak zalezla do koupelny a já se stal svědkem jejího pěveckého představení. Měl jsem co dělat, abych se vážně nerozesmál. Když už se konečně dostala do postele a pomalu usínala, dlouho jí to nevydrželo, jelikož jí začal vyzvánět mobil. Poplašeně sebou cukla a svalila se z postele. To už jsem neměl šanci vydržet a už dusil jsem svůj smích dlaně. Vrtěl jsem nad ní hlavou. Stou ženou je něco v nepořádku.

Volala si s Taylor asi další půl hodiny a většinou jenom o tom muži, kterého jsem jí obstaral já. Když se jí její přítelkyně zeptala, kam Médea zmizela. Vyhýbavě se vymluvila na nevolnost. O mě nebo dalších událostech večera se ani nezmínila.

Pak to konečně položila a její byt se potopil do ticha. Díval jsem se, jak pomalu usíná. Párkrát sebou házela ze strany na stranu a něco nesrozumitelného mumlala. Jak snadné by bylo dostat se dovnitř. Ať pootevřeným oknem, nebo ovlivnit domácího aby mi dal náhradní klíč. Jak snadné by to bylo se k ní připlížit a konečně ochutnat její krev. Třeba by si to ani nepamatovala. Nebo bych jí mohl jednoduše zabít.

Ale byly tu dva háčky. Dal jsem jí napít své krve, takže kdybych z ní pil, tak by se mohla probudit jako upír, musel bych čekat, než se z ní moje krev dostane. A za druhé mě chuť zabít ji pomalu opouštěla. Prozatím. Viděl jsem v ní něco víc a úplně mě fascinovala. Probudila ve mě zvědavost. Proto jsem doufal, že když ji budu nějakou dobu pozorovat, mohl bych přijít na to, čím je. Moje teorie se zatím nepotvrdila, ale stále jsem si byl jistý, že není člověk.

Po celém dni stráveném na tom zatraceném stromě jsem ale nic nevypátral, tak jsem se rozhodl vydat k sobě. Počítal jsem s tím, že se tam objeví John a bude vyzvídat. A pak jsem se potřeboval nakrmit, ale to jsem si plánoval na večer. Lépe se mi loví za tmy. Dneska bylo moc slunečno. Už dávno jsem si na hlavu natáhl kapuci a sklonil hlavu, tak aby se mi denní světlo nedostávalo do obličeje, tím pádem jsem v něm měl pořád jen stín. Naposledy jsem se podíval na Médeu. Seděla za psacím stolem a pracovala, absolutně nevnímajíc okolní svět.

Seskočil jsem na chodník a rozběhl se k mému domu. Byl skoro na opačném konci než ten její. Ona bydlela v jižní části a já v severní ve West Hampsteadu. I když jsem to měl celkem daleko, u svého domu jsem se ocitnul během několika minut. Měl jsem pronajatý apartmán v Inter-Continentalu. Na dobu neurčitou. Recepční byly už ovlivněné, aby se mě nikdy na nic neptaly.

Nechal jsem se odvést výtahem do nejvyššího patra. Samozřejmě, že jsem měl nejhonosnější, střešní apartmá. Se skvělým výhledem na Londýn. Hned u dveří jsem poznal, že můj byt není tak opuštěný, jak by měl být. Byl tu John. Zase se rozvaloval se svou aurou po celém prostoru.

„Nejsem si vědom toho, že bych tě sem zval." podotkl jsem, při zavírání dveří. Pak se objevil přede mnou.

„Snad sis nemyslel, že budu čekat přede dveřmi, jak psisko. Použil jsem trochu šarmu a okouzlil tvoji pokojskou. Všiml jsem si kousanců na jejím krku, i když se to snažila zamaskovat šátkem. Pak kdo je tu neopatrný." Spustil hned na začátek. Co jsem mohl čekat. Ten, když otevře pusu, jen těžko ho někdo dokáže zastavit. Naštěstí, jsem ho poslouchal jen napolo a šel jsem si po svých. Došel jsem do kuchyně a z ledničky vytáhl plastovou lahev s červenou tekutinou. Nalil jsem si trochu do hrnku a napil se. Nevšímal jsem si toho, jak moje chuťové pohárky zaprotestovaly, požadující čerstvou krev. Tohle bude muset stačit, než si zajdu ven.

„K věci Johne. Víš, jak nesnáším nesmyslné tlachání." Zavrčel jsem, když už jsem to nevydržel. Odebral jsem se obývacího pokoje. Ten se nacházel v rohu budovy, který byl celý prosklený. Před rozsáhlým oknem se nacházelo moje piáno. Je stejně staré jako já. Asi jediná věc, na které mi nejvíce záleží. Co pro mě něco znamená z doby, kdy jsem byl ještě člověk.

John mi byl v patách a pak se svalil na bílou koženou pohovku. Nohy si položil na prosklený konferenční stolek. Já jsem si stoupl k oknu a díval se ven. Nemusel jsem mít zastíněný obličej, abych se cítil pohodlně. Sklo bylo tvrzené, tudíž propouštělo jen teplo slunečních paprsků a ne UV záření.

„Tak jaké to bylo včera? Jak chutnala?" začal Johnnattan. Ani nepředpokládal, že by Médea mohla skončit jinak než mrtvá a vypitá do sucha. Samozřejmě. To já jsem si myslel taky, když jsem přišel do klubu, ale noc se vyvíjela úplně jiným směrem, než jsem si předpokládal. Kupodivu všechno řídila ona a ne já. Maximálně jsem jí zachránil život a ještě pořád jsem si neujasnil proč přesně.

„Netuším. Což znamená, že je živá a zdravá a jediný kdo ochutnal její krev byl divoký upír co číhal v Hyde Parku." Šel jsem na něj s pravdou a dokonce ho šokoval svým objevem v parku. Koukal na mě, jako kdybych se zbláznil, pak mu došlo, že si asi nedělám srandu.

„Divoký? Proboha, kde ten by se vzal v centru Lodnýna?" divil se. Přesně tu otázku jsem si kladl taky. Je to divné. I kdyby byl k smrti vyhladovělý. Neřekl bych, že by se vydal přímo takhle do centra dění a ještě k tomu sám. Divocí jsou známí tím, že vždy loví ve skupinkách. Nikoliv osamoceni. To mě taky hned překvapilo, když jsem ho viděl vyskočit z toho křoví.

„Viděl jsem ho a zabil." Zkonstatoval jsem, když jsem viděl, že se John probouzí ze šoku. Pořád na mě civěl, jako bych spadl na hlavu.

„To není možné. Myslím, že jsem žádného neviděl tak několik set let! Už jsem myslel, že žádný nezbyl." Vyrážel ze sebe slova. Vypadal celkem vyděšeně, ale pak se ten strach ztratil, když se ho pokoušel marně zamaskovat. Nechápal jsem to, on se s divokým nikdy nesetkal přímo. Zatím co já ano. Při tom mě střetnutí s tím upírem po hodně dlouhé době nechalo chladným jen s drobným problesknutím vzpomínek, nic více.

„Pár jich jistě zbylo. Ale schovávají se, protože vědí, že kdyby narazili na normálního upíra, byl by to jejich konec. Tenhle byl neopatrný a už delší dobu nebyl krmený." Vysvětloval jsem. Věděl jsem toho o divokých hodně. Spoustu jsem si toho nahledal.

Když jsem se vzbudil jako upír, byl jsem posedlý myšlenkou vymýtit je všechny do jednoho. Dokonce se mi to dařilo. Pak jsem s tím přestal, jelikož jsem se stal proslulý svým řáděním a všichni co zbyli, se mi vyhýbali velkým obloukem. To je už ale tak dávno, že tomuhle chudákovi nezazlívám, že o tom nevěděl. Bohužel to byla velká chyba. Celkem jsem si to užil, bylo to osvobozující pocit, do něj vrazit ten kus dřeva. Dříve jsem praktikoval i denní světlo. I jako způsob mučení abych se dozvěděl, kde mají tajné skrýše. Divocí nejsou tak odolní vůči dennímu světlu. Ti jako v knihách a ve filmech shoří na popel.

„Počkej, když říkáš, že si pochutnal na její krvi. Neznamená to, že se promění v upíra?" vybafl na mě John. Trhl jsem k němu hlavou.

„Sakra, že ne. Postaral jsem se o něj dřív, než, mohl napáchat nějaké škody. Skoro se ani nenapil." Zamračil jsem se nad svou podivnou reakcí. Cítil jsem se nepříjemně, pod Johnovým zkoumavým pohledem.

„Rafaeli? Proč jsi ho nenechal to dokončit?" přesně jsem nechtěl, aby se mě ptal na tu samou otázku, kterou mi položila Médea. Slyšel jsem v jeho hlase podezření a hlavně údiv nad mým neobvyklým chováním. Nikdy jsem neměl sklony k hrdinství, při kterém zachráním dívku v nesnázích.

„Potřebuju ji na živu. Měl jsem v plánu jí zabít, ale počkám s tím. Nezjistil jsem totiž nic, jelikož na ní nepůsobí aura. Nemá to cenu. Ale zjistím to i bez toho." Ospravedlnil jsem svoje chování polovičatou pravdou. Tou druhou polovinou jsem si nebyl jistý. A neměl jsem v plánu se tím zabývat. Nicméně, Johna jsem tím uklidnil.

„Takže neovlivnitelná? Nikdy jsem neslyšel o člověku, s kterým by to nešlo." Přemýšlel nahlas. Pokýval jsem hlavou na souhlas. Měl pravdu, je první svého druhu. Myslím.

„A právě proto, musím zjistit co je zač." opáčil jsem.

„Počkej, myslíš, že ji sem teda neposlal?" neřekl jeho jméno, ale oba jsme věděli, o kom mluvíme. Zavrtěl jsem hlavou.

„To těžko. Neovlivnitelná a ještě k tomu ani nevěděla o existenci upírů." Hájil jsem ji. Opravdu jsem se přesvědčil o tom, že co se týče jeho světa, byla nevinná a čistá jak okvětní lístek.

„Nevěděla, ale už ví. Díky divokému." Zkonstatoval. Ono to spíš nebylo kvůli němu, to by se dalo nějak zaonačit. Bylo to spíš kvůli mně. „Ví to i o tobě." Vydechl. Když viděl můj výraz. Většinou, ti kteří zjistili, co jsme zač, neměli dost času na to, aby o tom přemýšleli a už vůbec ne na to aby to někomu řekli, jelikož se záhy stali mými obětmi. A taky po pravdě, kdo by jim věřil?

„Ví, co jsem. Můžu toho využít, až z ní budu tahat rozumy. Dostatečně jsem jí ukázal, čeho jsem schopný." Pousmál jsem se. Ani já jsem tomu nevěřil. Vždyť se mě nebála, a to ani trochu. Nemůžu toho využít. Ale já na něco přijdu.

„No, jak tak koukám. Všechno se to nějak komplikuje. Sám jsem zvědavý, jak tohle dopadne." Pořád na mě koukal, když to říkal. Nehnul jsem ani brvou. „No nic já půjdu. Zase se stavím." Otočil jsem na něj hlavu, když se počal zvedat k odchodu.

„Johnnatane?" zavolal jsem na něj, když byl u dveří.

„Jo?"

„Nezmiňuj se nikde o divokých a rozhodně ne o Médee!" upozornil jsem ho. Tohle chci uchovat v tajnosti. Vím, že někteří znudění jedinci by se rozhodli jít na lov divokých upírů, což by zas tak nevadilo. Ale nezdálo se mi to v tuhle chvíli vhodné. Nechtěl jsem být rozptylován a rozhodně nechci nacházet mrtvoly divokých na každém rohu. A pak o Médee. Tohle tajemství bylo moje. Já jsem ji objevil a já na ni mám právo. Zní to divně, ale je to tak.

„Médea? No teda, už jen to jméno zavání nadpřirozeností. Držím pěsti. A nestrachuj se. Nezradil bych tě!" naposledy na mě mrknul a pak zmizel ve dveřích. Johnnatan mi vděčil za záchranu jeho života. Vím, že by neudělal nic, proti mně. A on zase ví, že bych byl schopný ho najít a zabít ho, kdyby udělal opak. Sice jsem ho před několika lety zachránil ze spárů Alexandra, ale nebylo to kvůli tomu, že by mi na něm nějak záleželo, v tu dobu jsem ho ještě ani neznal.

Bylo to spíš z nudy. Alexander a já jsme byli vždy na kordy. A tímhle jsem mu dokázal, že jsem silnější. John z něho, ale má pořád strach. A měl se čeho bát. Alex, i přesto, že jsem ho porazil, je velmi silný. Delší dobu jsem ho neviděl, ani o něm neslyšel, ale jsem si jistý, že na sobě zapracoval. Vždy se mi chtěl vyrovnat. Mě na tom ani tak moc nezáleželo, a jeho jsem při tom nechal. Jeho život se dřív skládal z toho, jak mě v čemkoliv předhonit. Což se mu většinou nedařilo. Po tom selhání, kdy jsem zachránil Johna, jsem ho už neviděl. Je živý, ale netuším kde je a co dělá. Proto jsem si myslel, že našel Médeu a chce znovu začít v provokaci. Ale není to tak. Pustil jsem ho z hlavy a znovu si na ni vzpomněl.

Dneska, hned jak zapadne sluce, což bude za chvíli. Se půjdu najíst a pak se znovu usadím na jejím stromě. Nebyl jsem unavený a krev do mě vlije trochu elánu. Ale upíři nemusejí spát tak jako lidé. To však neznamená, že nemusíme. Máme jen větší výdrž, hlavně z živin a energie, které získáváme z krve.

Šel jsem se osprchovat a připravit na cestu. Neměl jsem náladu na to potloukat se někde po klubech. Rozhodl jsem se, že zajdu do baru na rohu ulice. Už jsem tam párkrát byl a vždy se tam našla nějaká mladá žena. Dnes mi nezáleželo na tom, kdo to bude. Měl sem důležitější věci na práci než si hrát na vybíravého. Jen se najím a poběžím k ní před dům. Když jsem vyšel ze sprchy, slunce již zapadalo. Rychle jsem na sebe hodil nějaké oblečení a vydal se na lov.

~~~

Byla jsem tak unavená. Ale spala jsem skoro celý den. Jediné na co jsem se teď zmohla, bylo si dojít do kuchyně pro velkou sklenici vody a ještě větší pytlík čokoládových chipsů. Usadila jsem se v mém oblíbeném pohodlném křesle. Nohy jsem si strčila pod sebe. Zatraceně. Ta bolest hlavy snad nikdy neustoupí. Nejhorší na tom bylo, že po tom dlouhém spánku, jsem si teď nebyla jistá, jestli se doopravdy stalo to všechno, na co jsem si vzpomněla, hned po probuzení. Ještě štěstí, že si nepamatuji svoje sny, ale určitě se mi o tom muselo zdát.

Vybavil se mi obličej toho upíra. Rafaela. Ta andělská jeho tvář. Jak někdo takový může být upír? Proboha, je to tak absurdní. Hlavou jí problesklo, s jakou samozřejmostí mluvil o zabíjení lidí a o mě. Správně bych měla být vyděšená k smrti. Pozamykat se u sebe v bytě a nikdy nevyjít, ale základní vědění o upírech, mě přesvědčilo o tom, že by mi to nebylo nic platné. Přesto jsem byla naprosto klidná.

To je moje postižení už od dětství, nikdy jsem se ničeho nezalekla. Rodiče to nijak netrápilo, spíš to na mě obdivovali a podporovali mě. Moji rodiče jsou beztak nejlepší. Vzpomínka na ně mi vytvořila na rtech úsměv. Žijí daleko od Londýna. V mém rodném Skotsku. Vídám se s nimi jen zřídka. Ne tak často, jak bych chtěla. Možná se za nimi vydám. Trochu si pročistit hlavu. Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc se mi ten nápad zdál vážně dobrý. Daleko odtud. Ale pak jsem si uvědomila, že mám teď velkou zakázku v práci. Nemůžu to teď jen tak opustit. Bude to muset počkat.

Podívala jsem se z okna, když zrovna zapadalo slunce. Na mém záznamníku blikala světélka, určitě to bylo od šéfa a pak od Taylor. Ale já byla moc vyčerpaná na to, abych se teď starala o jejich problémy. Beztak šéf, chtěl jen vědět, jak to včera dopadlo a to mu dost dobře můžu říct až v pondělí v práci a ne se s tím obtěžovat, v mém osobním volnu.

Rozhodla jsem se teď podívat na televizi. Málo kdy mám na takové malichernosti čas, tak proč ne teď. Zapnula jsem ji. Ale nemohla jsem najít ovladač. Zamračeně jsem se rozhlížela kolem sebe, abych mohla přepnout program, protože sportovní kanál mě nelákal ani trochu. Ale pak najednou bez toho abych na cokoliv sáhla a už vůbec ne na ovladač, se program sám přehodil. Zůstala jsem zírat na obrazovku. Co to sakra má být? Naklonila jsem se. Ucítila jsem pod sebou tlak. Byl tam ovladač zastrčený v křesle. Uff. Takže tu nemám ducha. Už jsem vážně hodně přepjatá, když začnu plašit kvůli takové pitomosti. Zavrtěla jsem hlavou a už v klidu se dívala na televizi.

A/N

Rovnu se omlouvám, že tato kapitola nebyla nijak zvlášť záživná, ale musela jsem se přes tuhle fázi nějak přehoupnout, nedá se nic dělat.

Musela jsem dát trochu Rafaela šmíráka a ten rozhovor mezi Johnnatanem je důležitý taky, i když se to teď asi nezdá :D

Zajímá mě jaké jsou Vaše myšlenky ohledně Johna? Jaký z něho pocit?

A snad se Vám aspoň ten náhled do Rafovo minulosti líbil, stejně tak jste se dozvěděli něco málo o Médee.

Přísahám, že další kapitola bude víc vzrušující heh:P

Tak se mějte hezky a přežijte další pro někoho školní pro někoho pracovní týden!

Nezapomeňte na VOTES a COMMENTS!

LOVE YA!!