~~~ The Rasmus - Guilty ~~~

Vnímala jsem, jak se mě všichni bojí. Možná víc než Sereny. Ale to bylo asi tím, že ještě neví, co ode mě mají očekávat. Však já se předvedu, až k tomu dostanu příležitost.

Kdyby mě mohla bolet hlava, tak v tuhle chvíli by se to určitě dělo. Cítit všechny ty emoce, jak se na mě tlačí v přeplněném sále. Bylo to neskutečně vyčerpávající. Ještě ke všemu jsem musela svoji sílu držet pořád v pohotovosti, abych uklidnila všechny ty ubohé duše, co k nám přicházely. Bylo to neskutečně otravné, všichni do jednoho se chovali podle stejného vzorce. Jako stádo ovcí. Potlačovala jsem touhu protočit oči pokaždé, když se k nám jedna z nich doplácala a ptala se nás na to, co jsme zač. Co chceme? Proč? A jak to chceme provést? Pořád ty samé otázky. Větší nudu jsem nezažila. Většinou mluvila Serena a já se starala o tu uklidňovací část. Lidský mozek byl tak snadno ovlivnitelný. Neřekl mi něco podobného Rafael? Myslím, že ano. Dovolila jsem si na vteřinu, se na něj podívat. Stál vedle mého trůnu. Ve tváři kamenný výraz, dívající se do dálky.

Ach. Vzpomněla jsem si na jeho lahodnou chuť. Hned jak tohle skončí, odvedu si ho znovu na pokoj. Chci s ním být sama a přesvědčovat ho, že i když jsem se změnila... tak co? Jsem jiná. Bude si na to muset zvyknout. Však on změní názor. Nemůže být tak odolný.

Vidina toho, jak ho budu zdolávat, mě nadchla. Takže jsem zbytek přijímání už jen tak proseděla s mírným úsměvem, který v příchozích probouzel děs. A můj úsměv se prohluboval.

Pak byl konec. Lidé a upíři v sále se odebírali do svých přidělených pokojů. Hrad byl na to dostatečně prostorný.

„Vedla sis skvěle, Médeo. Zapůsobila si. Přesně, jak jsem očekávala." Přitočila se ke mně Serena. Věnovala jsem jí potěšený úšklebek. Ale už jsem byla nedočkavá, až si odvedu svého druha do pokoje a něco zajímavého s ním provedu.

„Jaký bude další postup?" zeptala jsem se zdvořile. V hlavě jsem měla vyhrazené malé místo na tuhle záležitost se Serenou, to druhé větší místo, bylo vyhrazeno jen pro představy, co a jak budu dělat s Rafaelem. V mé staré lidské mysli bych to všechno měla zamotané a každý by to na mě poznal. Milovala jsem tuhle výhodu. Mohla jsem se klidně tvářit znuděně a přitom prožívat největší vzrušení. Nikdo by to nepoznal. Neuvěřitelně rychle jsem si zvykla na změnu, kterou sebou přinesla moje přeměna.

„Necháme jim to pěkně uležet v hlavinkách, pak to půjde rychle. Budeme chvíli televizní hvězdy. Musíme světu ukázat naší světlou stránku, aby se nás nebáli." Sdělila mi Serena. Zaslechla jsem sotva znatelné odfrknutí, od mého nevychovaného druha.

„To bude velkolepé." Souhlasila jsem.

„Vždycky jsem věděla, že mě nikdo nepředběhne a budu to já, kdo prozradí, že upíři nejsou jen smyšlené bytosti. A je to tu. Jednou se to stát muselo." Serena byl tímhle úplně u vytržení. Přikývla jsem. Nějak vytušila, že už chci být někde jinde a propustila mě. Zvedla jsem se ze svého místa a stanula vedle Rafaela. Ani se na mě nepodíval. Potlačila jsem úsměv. Zlobivý Rafael. Něco se ve mně, ale přece jen vzepřelo. Povzdechla jsem si a hned se obrnila.

Zatáhni drápky, děvče. Nikdo tě tu nechce!

Hodňoučká se hlásila o slovo. Už jsem to pocítila, když jsem poprvé uviděla Rafaela, když jsem z něj pila. Nelíbilo se jí to. Ale je moc slabá, vždycky byla. A pokrytecká, protože na jednu stranu si to užívala stejně jako já!

Vložila jsem ruku do nastaveného rámě a společně jsme se vydali pryč. Par lidí postávajících okolo na nás zvědavě pokukovalo. Do široka jsem rozevřela ústa, aby byly zřetelně vidět moje dlouhé špičáky. Odezva na to mi bylo, zděšené zalapání po dechu. Byla to švanda.

„Líbí se ti děsit lidi?" promluvil konečně Rafael. Zalétla jsem pohledem k jeho bezvýraznému obličeji. Zarputile se díval před sebe. Byl zatraceně pohledný. Chtěla jsem ho, okamžitě!

„Nebuď pokrytec, Rafaeli. Taky se ti to líbí. Je to zábavné." Znovu se na mě ani nepodíval. Šťouchla jsem do něj. Potěšila mě jeho reakce, v podobě zvednutí jednoho koutku úst. Nic mi na to neřekl. Mlčky jsme došli až do mého pokoje. Když jsme vešli, oči mi padly na otisk jeho pěsti ve zdi. Důkay jeho vznětlivosti.

„Serenina řeč byla působivá," sdělil mi po chvíli ticha. Otočila jsem se na něj. Stál tam s rukama v kapsách a vypadal jak nějaký vůdce gangu. Sbíhaly se mi na něj sliny.

„Přiznáváš to?"

„Ještě jsem nedomluvil. Byla působivá, ale nikdy bych jí ty kecy o bezpečnosti nesežral. Ještě, že máte ty vaše superschopnosti, jinak by vám neuvěřil ani nikdo další v tom sále." Dopověděl mi to nekompromisně.

„Proč tak najednou soucítíš s lidmi? Jsou to jen bezbranní tvorové." Zavrtěla jsem hlavou. Proboha. Co jsem to z něj udělala?

„Ještě před dnem jsi taky byla člověk, pamatuješ?" zvyšoval hlas. Začal být nějak moc prchlivý.

„To už je minulost." Mávla jsem nad tím rukou a přesunula se blíž k němu. Otočila jsem se k němu zády a shrnula si vlasy dopředu. Podívala jsem se na něj přes rameno. Tázavě zvedl obočí.

„Pomohl bys mi ze šatů?" pěkně ubohá výmluva k tomu, aby se mě dotkl. Dost dobře bych se z nich dostala sama. Slyšela jsem, jak zatajil dech. Neřekl ne, ani se neodvrátil. Přiblížil se ke mně natolik, aby na mě dosáhl. Váhal, ale nakonec se mě dotkl. Zachvěla jsem se, když mi prsty přejel po holé pokožce a pak začal s rozepínáním miniaturních knoflíčků. Udělal to svou upíří rychlostí, takže než jsem se stihla jednou nadechnout, byly rozepnuty. Ale neodtáhl se, což jsem považovala za malé vítězství. Jeho ruce pomalu sjely od shora dolů, podél páteře. Zaklonila jsem hlavu zrovna v tom okamžiku, když se ke mně přitisknul celým svým tělem. Ruce doputovaly k mému krku. Jednou projel dlouhými vlasy a pak se vrátil.

„Rozmyslel sis to?" zašeptala jsem. Zuby mi pulzovaly ve stejném rytmu, jako celé moje tělo. Bylo to nádherné. Ty pocity, co jsem vnímala při lidských zážitcích s ním, byly oproti tomuhle, naprosto nepodstatné, nicotné.

„Chci se od tebe napít," sdělil mi chraplavým hlasem. Zamávalo to se mnou. Moje tělo po tom toužilo stejně tak, jako dřív.

„Hmm," zamumlala jsem.

„Vypadáš stejně chutně, jako před tím," znělo to potěšeně, bez dalších průtahu, bez mého dovolení, se do mě zakousnul. Zasténala jsem a opřela se o něj. Tahle zkušenost se sáním mé krve, byla asi srovnatelná tím, co jsem vždy prožívala. Zvedla jsem ruku a prsty mu zajela do vlasů. On mě objal pažemi kolem pasu. Prsty si pohrávaly s kamínky na mém oděvu. Chvíli pil mou krev, dlouhými hlubokými doušky. Na vteřinu mě napadlo, že by mě chtěl vysát. Ale to vyvrátil dalším počínáním, kdy mě bleskovým manévrem přetočil k sobě a bez váhání se přisál k mým rtům. V tuhle dobu, kdy jsem mu spočívala v náručí, jsem si připadala neobyčejně zranitelná a slabá. Bez protestů jsem přijímala jeho náruživý polibek. Byla v tom vášeň a vše, co jsem díky němu poznala, ale něco tomu chybělo. Něco, k čemu jsem nedokázala přiřadit správné slovo. Ani na okamžik jsem si nemyslela, že by to mohlo být mnou. Já jsem mu doteky a polibky oplácela stejnou měrou. Bylo to ještě intenzivnější, než kdykoliv před tím. To bylo jím. Byla jsem přesvědčená. Sice přejal iniciativu, což mě dost překvapilo, ale znovu se obrnil a blokoval mě. Jak tomu bylo dříve.

Bez citů.

Kupodivu mě to zranilo. Přitom jsem to po něm tak nějak vysloveně chtěla.

Svéhlavě pokračoval dál a klestil si cestu pod mé oblečení. Brzy byly moje šaty na zemi, takže jsem tam stála jen v bílé podprsence bez ramínek a kalhotkách. Jeho ruce bloudily po mém těle a způsobovaly stejné záchvěvy slasti, deroucí se i z podbřišku až po celé mé osobě.

Ani mi nevadilo, že je stále oblečený. A už vůbec mě nezajímalo, proč změnil názor a hned se na mě takhle vrhnul. Bylo mi to jedno, jen ať pokračuje dál v tom, co dělá a hlavně, ať nepřestává! Jedním koutkem mysli jsem vnímala, jak mě tlačí k posteli. Když jsme k ní úspěšně dorazili, tak do mě jemně strčil a já spadla na matraci. Zářivě jsem se na něj usmála, abych mu dala najevo, že se mi tohle zatraceně líbí. Ale jeho výraz mě vyvedl z rovnováhy. Oči potemněly, že byly skoro černé, obočí měl staženě a rozhodně se na mě neusmíval a nevypadalo to, že si to užívá tak jako já. Než jsem se stihla zarazit, nebo začít přemýšlet, opět se na mě vrhnul a moje myšlenky se rozutekly. Věnoval se mým rtům a pak sklouznul níže. Pokračoval přes bradu a pak překročil hranici k oblouku mé šíje. Opravdu jsem se snažila nějak vzchopit a něco dělat, ale byla jsem jako zhypnotizovaná. Tolik vjemů najednou mě přimrazilo na matraci. A nebyla jsem schopna reagovat jinak než se pod ním chvět.

Skoro jsem ani nepostřehla, že mě znovu kousnul. Prohnula jsem se, když začal pít. Nepil tak dlouho jako předtím, ale i tak jsem byla slabší, ale to nijak nesnižovalo můj zážitek.

Když jeho zuby opustily můj krk, trhla jsem sebou, když mě něco bodlo přesně v tom místě, kde mě kousnul. Překvapeně jsem se na něj podívala. Odtáhnul se ode mě. Najednou jeho prsty pevně objaly moje zápěstí a přidržely ho přišpendlené k matraci nad mou hlavou. Něco tady nehraje.

Zatočila se mi hlava a jeho obličej se mi rozmazal před očima. Co to do háje je?

„Je mi líto, ale je to nutné." Zašeptal. Slyšela jsem to nějak z dálky, jako ozvěnu. Rafael se na mě vyhoupnul a sedl si na moje nohy, takže jsem se nemohla ani hnout. Zvedal se ve mně divný pocit, že bych se asi měla bránit. Nezdálo se mi, že by chtěl v něčem intimním pokračovat. Spíš naopak.

„Co to děláš?" zavrčela jsem. Zkoušela jsem v sobě najít zdroj síly, ale nešlo to. Jako bych byla nějak zablokovaná. Ještě před minutou jsem měla tělo napumpované sílou a adrenalinem. Teď to bylo fuč a moje svaly se změnily v želatinu, celé tělo ztěžklo. I moje víčka. Jen matně jsem vnímala, jak Rafael vytahuje mobil a někomu volá. Slova mi splývala do nesmysleného mumlání. Snažila jsem se sebou házet, abych ho ze sebe shodila, ale držel mě pevně. Jednu ruku měl u ucha společně s mobilem a druhou svíral moje zápěstí.

„Napravíme, co se ti stalo...co jsem ti udělal." Zamumlal, když dokončil hovor. Já už si připadala jako hadrová panenka. Co se to děje? Můj nově nabytý, výkonný mozek byl jak zpomalený film. Myslela jsem, že upíři jsou pořád energičtí a teď tohle? Jako bych upadala do bezvědomí. Což se asi dělo. Rafael ucítil, jak moje těla ochabuje a povolil svoje držení. Já jsem se stěží držela při vědomí. Do mysli mi proniklo trojité zaťukání, do pokoje vešli tři muži.

Potom jsem se propadla do bezvědomí.

~~~

„Jak to šlo?" Lucius rázoval po pokoji. Přešel k oknu a díval se ven na rozednívající se oblohu.

„Překvapivě jednoduše," uznal jsem. Začal jsem z ní slézat, protože už byla mimo. Setřel jsem si hřbetem ruky její krev z brady.

„Ehm," odkašlal si Duncann. Otočil jsem se na něj. „Pane, měl byste si ji něčím přikrýt," upozornil taktně na moji spoře oděnou Médeu. Díval se někam jinam a stejně tak i Ramon. Oceňoval jsem to. Taky mě to mohlo napadnout. Odběhl jsem k jejímu šatníku, ale byly tam jen samé róby, což nebyl zrovna ten typ oblečení na cestování. Vrátil jsem se tedy k ní a stáhl z matrace bílé prostěradlo. Ještě jsem si stihl uvědomit, jak se na něm úplně ztrácí, díky její bledosti. A pak jsem ji do něj zabalil. Ještě jsem si strčil použitou injekci do kapsy, aby tu nic nezbylo.

„Musíme jít," zavelel Lucius. Mávl rukou a přesunul se ke dveřím. Vykouknul, aby se ujistil, že vzduch je čistý. Prošli jsme celou dlouhou chodbu k točitému schodišti bez žádného vyrušení, nikdo neuznal za vhodné postavit sem stráže, když tu je Médea. Až když jsme sešli schody do prvního patra, zarazilo nás sborové zasyčení. U východu z hradu stála čtyřčlenná skupinka svalnatých upírů v čele s Gabrielem.

„Moc dobře jsem věděl, že ty se jen tak nevzdáš a budeš chtít vzít znovu roha, jen jsem netušil, že si přivedeš i kámoše," pronesl Gabriel posměšně. Zaujímal bojovný postoj stejně tak i jeho kumpáni. Nevypadalo to, že by se někdo z nich chystal zavolat posily. Což bylo jedině dobře. Lucius mi řekl, abych se o nic nestaral, tak jsem zůstal stát v pozadí a oni si stoupli přede mě. Podíval jsem se na nehybnou Médeu v mém náručí. Pořád vypadala mírumilovně. Hádal jsem, že až se probudí, pravděpodobně se všichni v jejím okolí ocitnou v ohrožení života. Ke Gabrielovi jsem se nijak nevyjadřoval. Podmračeně jsem se díval, jak se obě skupinky obezřetně pohybují směrem k sobě, aby započaly boj. Než jsem se stihl jednou nadechnout, vrhli se na sebe. Ustoupil jsem ještě dál od bojujících mužů, i když jsem byl napnutý a rozhodný, kdykoliv se k nim přidat, kdyby to vypadlo, že prohráváme. Ramon už stihl jednoho probodnout kůlem a už se zabýval dalším. Lucius se soustředil na Gabriela a souboj byl celkem vyrovnaný. Duncann kroužil s posledním z bojovníků. Každou chvíli jsem čekal, že se k nim přidá další jednotka upírů, aby nám zamezila v útěku. Pak jsem ucítil nápor větru. Podíval jsem se za sebe. Hnal se k nám Leonard a v náručí nesl Lucy. Kývl na mě a já na oplátku na něj. Oba dva jsme nesli na rukou ženy. Vykouzlilo mi to na rtech úsměv, i přes situaci ve které jsme se teď nacházeli.

„Jděte!" křikl Lucius. Ramon i Duncann se už vypořádali se svými protivníky. Lucius jednou rukou držel Gabriela pod krkem a druhou mu uštědřoval jednu ránu pěstí do břicha, za druhou. Evidentně ho to bavilo.

Ramon a Duncann se ke mně připojili a pak jsme se všichni vydali ven. Ještě jsem zaslyšel bolestné zaúpění. Typoval jsem to na to, že Lucius třískl Gabrielovo hlavou o zeď. Po chvíli nás dohonil a na rtech mu zářil vítězoslavný úsměv.

„Všechno jde nějak lehce," moje slova vyzněla spíš jako výčitka, než že bych z toho měl radost. To bylo ale kvůli tomu, že to bylo příliš jednoduché.

„Protože jsi s těmi pravými lidmi," zabručel Leonard. Byl jsem neskutečně rád, že ho zase vidím. Dokonce jsem měl chuť ho obejmout, ale tuhle tužbu jsem okamžitě zahnal. Podíval jsem se na Lucy. V očích měla nepřítomný výraz, zpražil jsem pohledem Leonarda.

„Co?"

Moje mlčení bylo dostačujícím vysvětlením.

„Panikařila, co jsem měl jinýho dělat?" pokrčil rameny a ignoroval mě. Uznal jsem, že asi nebylo zbytí. Médea teď stejnak není ve stavu, kdy by ji to kdoví jak zajímalo. Já jsem slib neporušil. To Leonard ji ovlivnil. Kdyby jí to vadilo, mile rád jí ho přenechám.

Mezitím jsme se už dostali za brány hradu. V duchu jsem doufal, že už se sem nevrátíme. Během další vteřiny jsme se dostali k dodávce, stojící na kraji města. Když jsme se všichni nalodili, Lucius se chopil řízení. Vjeli jsme do města a zamířili k jeho jižní části.

„Kam jedeme?" vyptával jsem se. Doufal jsem, že to nebude daleko a aby se do té doby, než tam dorazíme, moje spící krasavice neprobudila a nezmasakrovala nás tu.

„Do Dumfries a odtamtud letadlem do Belgie." To znělo dobře. Všechno, co nejdál odtud mi připadalo skvělé. Cesta do Dumfries je asi tak stejně dlouhá jako do Glasgow, o něco málo delší. Celou cestu tam jsme promlčeli. Každý se ztrácel ve svých vlastních myšlenkách, přestože jsme každý, chtěl něco říct. Přesto jsme zůstávali ve střehu. Hlavně kvůli nebezpečnému nákladu, který mi spočíval v náručí a jednak kvůli neklesající pravděpodobnosti, že nás můžou dohonit.

Za necelé dvě hodiny jsme dojeli na místo odletu. Čekal tam na nás tryskáč, skoro ten samý, kterým jsme letěli s Médeou z Edinburghu. Už jsem se nemohl dočkat, až nasedneme.

Když se tak stalo, položil jsem Médeu na sedadlo vedle sebe a sklopil jí ho tak, aby ležela. Zkontroloval jsem její tep. Byl neuvěřitelně pomalý, jak se její krev snažila uzdravit tělo od látky, co tam neměla co dělat. I když byla skoro nahá a zabalená v prostěradle, byla nádherná. Donutil jsem se od ní odpoutat pohled a podíval se na ostatní. Všichni doposud koukali na to samé co já. Na ni. 

„Leonarde, vrať Lucy do normálu. Mě zná. Uklidní se," doufal jsem. Pozoroval jsem ho, jak se naklonil nad strnulou postavu sedící vedle něj. Pohlédl jí od očí a na nepatrnou vteřinu se zarazil, pak se zase začal soustředit a sejmul z ní svůj nátlak. Leonard se od ní urychleně odtáhl, tak aby na mě viděla, protože Lucy se už nadechovala, že začne ječet. Když se na mě podívala, úlevně vydechla. Pak její pohled padl na Médeu. Překvapeně se na mě vyvalila oči.

„Tohle bude asi záchranná mise, co?" vypadlo z ní nakonec. S úsměvem jsem přikývl. Už jsem byl víc uvolněný a v klidu, protože jsme se zrovna odlepili od země.

„V tom případě se omlouvám, že jsem tak vyváděla, když ses objevil v mém pokoji," omluva byla vyslovena pro Leonarda, který na ni teď zíral, jako kdyby byla nějak postižená. Několikrát zamrkal a pak se na ni váhavě usmál.

„Zažil jsem i horší reakce, na svou osobu," uklidnil ji a ona jeho úsměv opětovala. Lucy se asi do upířího světa zařadí velmi snadno. Snadněji, než jsem si myslel.

„Lucy, tohle je Leonard. Poslal jsem ho pro tebe. Leonarde, tohle je Lucy, nejlepší kamarádka Médey," představil jsem je navzájem.

„Moc mě těší," natáhl k ní ruku.

„Mě taky," potřásli si rukama v přátelském gestu. Nevím proč, ale byl jsem podivně nadšený jejich seznámením.

„Leonard je něco jako Médeyn pra, pra, pra a tak dále, bratr. Ale pořád vypadá k světu, co?" Lucy se na něj podívala, jako by ho viděla poprvé.

„Ty jsi... taky upír?" zeptal se opatrně. Leonard na ni vycenil svoje špičáky jako důkaz. Slyšel jsem, jak polkla.

„Není se čeho bát Lucy. Všichni tady, jsme stejného druhu a nikdo ti neublíží. Ale jestli se tady spící krasavice probudí dříve, než se dostaneme na místo, tak ti nemůžu nic zaručit," upozornil jsem ji. Přikývla. Pamatovala si, co jsem jí řekl, o tom čím teď Médea je. A i to, že by ji její kamarádka neváhala zabít, kdyby na to přišlo.

Pak se na palubě letadla rozhostilo ticho. Držel jsem Médeyno zápěstí, abych kontroloval její tep a předpovídal její probuzení. Zatím byl pořád zpomalený.

Naplno jsem se uvolnil a ponořil do svého měkkého sedadla. Moc dobře jsem věděl, že tohle není konec ani z daleka. Ale cítil jsem se lépe, že jsem dál od toho hradu. Ale pořád ho obývala šílená upírka, s jejími nohsledy. 

„Přestaň se pořád tvářit, jako by tě bolely zuby," promluvil na mě Lucius. Svalil se na sedadlo naproti mně. Obdařil jsem ho pohledem, říkající, že si svoje poznámky může strčit, však on ví kam.

„Proč letíme do Belgie? Proč ne třeba do Číny?" nebo do Austrálie, nebo až na Antarktidu. Prostě co nejdál od ní.

„Je tam sídlo celé naší organizace," informoval mě. Uznale jsem pokýval hlavou.

„Díky," ještě jednou jsem poděkoval. Docela nezvyk. Dřív jsem nikdy nikomu tak vděčný nebyl.

„Bez problému. Celkem jsem se bavil. Ten Deveryl, co s ním máš za problém?" zeptal se mě.

„Nějak se nesnášíme, odjakživa! Řekl bych," protočil jsem oči. Záležitost s názvem Gabriel Devryl, mě nudila a štvala.

„Byl celý žhavý do toho, aby tě připravil o život," upozornil mě.

„To je jeho koníček," pronesl jsem sarkasticky.

„Líbilo se mi, jak mu to Médea nandala onehdy při večeři," Leonard se přidal k našemu rozhovoru. Potutelně se usmíval. Všiml jsem si, jak nás Lucy soustředěně pozoruje.

„Nevraživost mezi nimi není žádná novinka. Nelíbilo se jí, když do mě zabodával meč," pousmál jsem se. Lucy se zajíkla.

„Upíři se uzdravují rychle," uklidňoval ji Leonard. Přikývla.

„Vím. Viděla jsem, jak Rafaela mučili na tom nádvoří, vypadal, že každou chvíli umře a pak, za hodinu, už byl zase v pořádku," jistě hodinu potom, co jsem skoro vysál Médeu. Při takové dávce krve, kdo by nebyl hned potom, zdravý jako rybička.

„Nemyslel jsem si, že na to Serena půjde tak rychle. Opravdu jsi ji musel přeměnit...," Leonard se rozpovídal, ale hned se zarazil.

„Jo a upozorňuji, že není nic hezkého udělat to někomu, koho milujete," utrousil jsem.

„Nám to neříkej. My jsme jen nevzdělaní a bezcitní upíří. Nemáme potuchy, co to je láska," Lucius mě poplácal po rameni a pak se odebral do pilotní kabinky. Moc dobře jsem věděl, že kdybych před něj postavil nějakou jeho vyvolenou, dopadlo by to s ním asi tak jako se mnou. Bylo by hezké vědět, že v tom nejsem sám. Proto se mi asi tak moc líbilo, dívat se na seznámení Lucy a Leonarda.

Měl bych se soustředit na sebe a ne na ty dva vedle mě. Přesto jsem k nim zabloudil pohledem. Z nějakého důvodu se Lucy po tvářích rozlil ruměnec. Leonard se trochu usmíval a upíral na ní pohled. Asi mi něco uniklo.

„Leonarde, tobě se omlouvám," vyhrkl jsem najednou. Překvapeně se ke mně otočil.

„Směl bych vědět proč?"

„Po tom co jsi utekl v tom lese, když náš zajali, udělal jsem si o tobě špatný obrázek," rozhodl jsem se to nerozvádět moc dopodrobna. Všechna ta jména, kterými jsem ho nazval, nejsou nutná.

„Přesto, že jsem běžel pro pomoc, nesplnil jsem, co jsem chtěl," významně se podíval na Médeu.

„Neobviňuji tě za to. Je to moje chyba a tu jsem udělal dávno před tím, než jsme na tebe narazili," nechtěl jsem v tomhle rozhovoru pokračovat, stačilo, že jsem vinu cítil uvnitř sebe. Ukazovat ji navenek, nebylo nic příjemného.

„Být tebou, nad něčím takovým bych teď nepřemýšlel. Médea tě bude potřebovat, až se probere," taky si uvědomoval, co se asi bude dít, až otevře oči. Budeme ji muset přivázat a něčím ji napumpovat. Bude to boj.

„Jasně," zamumlal jsem odpověď. Cítil jsem, že letadlo začalo klesat. V Belgii jsem byl několikrát. Podíval jsem se z okýnka ven. Překvapilo mě, když jsem místo letiště uviděl... pole? Lucius vyšel z kabiny. Tázavě jsem se na něj zadíval.

„Hned jak vylezeme ven, tak letadlo zase odletí a zameteme stopy. Nemohli jsme na letiště, tam se vedou spisy." Vysvětlil. Tak jsem se zvedl a vzal Médeu opět do náruče. Vydal jsem se ke spuštěným schůdkům a počkal venku na ostatní.

Pak sebou Médea trhla.

„Do prdele," zamumlal jsem. Bylo to ale dost na to, aby všichni zbystřili. Médea se začala pomalu probírat.

„Běžte za mnou. Rychle!" rozkázal Lucius a vystřelil z místa. Leonard vzal do náruče, trochu zmatenou Lucy a pak jsme následovali Luciuse, který už doběhl na kraj pole. Tam začínal řídký lesík, kde se na chvíli zastavil a čekal na nás. Letadlo se zvedlo ze země a Ramon s Duncannem zametali stopy. Když byli hotovi, přidali se k nám. Stihl jsem si všimnout, že na opačné straně za polem, v dálce rýsovalo město. Ale musel jsem dávat pozor a vyhýbat se stromům. Kontroloval jsem Médeu. Ještě pořád měla zavřené oči. Ale řasy se jí chvěly. Jestli ji stihnem svázat, ještě dřív než se doopravdy probere, bude to zasranej zázrak.

Blížili jsme se k něčemu. Co to...

Bunkr?

Opravdu. Obrovská betonová pevnost. Jedna osamělá kopule, zapuštěná do země. Ta byla největší, ale když jsem rozhlédl, dál mezi stromy se jich rozprostíralo více, s malými okénky, kde se nacházely střílny. Na jednu stranu vypadaly zastarale, ale ne tak moc, takže musely být zrekonstruované. Určitě i přístupné pro lidi.

Doběhli jsme k hlavní tvrzi. U vstupu stáli dva muži.

„Vítám vás na Eben-Emael," Lucius se pyšně usmál. Představoval jsem si všechno možný. Ale že nás přitáhne do pevnosti z druhé světové války? To teda ani ve snu. Považoval jsem to za brilantní nápad. To nikoho jen tak nenapadne.

„Jsi to ale chytrák Luciusi. Opravdu rád, bych se tu nad tím rozplýval, ale naše Šípková Růženka se co nevidět vzbudí," už jsem ji chtěl vidět s rukama za zády, v nějaké místnosti bez oken. Pro bezpečí, jak její, tak ostatních. Lucius přikývl, pak nás zavedl dovnitř, otázky musely počkat na později.

„Pojď, máme pro ni připravené místo," vyzval mě. Tak jsem ho následoval. Prošli jsme několika spletitými chodbami. Až jsme se dostali k nějaké místnosti. Za celou cestu k ní, jsem neviděl žádné další upíry. Pak jsme stanuli před kovovými dveřmi. Když je Lucius otevřel, zjistil jsem, že celý pokoj je obehnaný ocelovými stěnami. Už jsem si myslel, že to bude prostě jen obyčejná cela. Ale byla zařízená dobře. S pohodlně vyhlížející postelí, psacím stolem a polstrovanou židlí. U stěny stálo křeslo, po jeho stranách byly do země zabité skoby a od nich se táhly masivní řetězy s kruhy na konci. Přešel jsem tam a posadil ji opatrně na sedátko. Opřel jsem ji o opěradlo. Hlava se jí zvrátila dozadu, ale křeslo bylo dostatečně vysoké, takže jí jen tak nevisela. Na nic jsem nečekal, na každé zápěstí jsem jí natáhl železný kruh, utáhl ho a uzamkl klíčem, který mi předtím podal Lucius.

„Zajisti to ještě tady," poradil mi. Ty dva řetězy jsem ještě mohl stáhnout vzadu za křeslem, tak aby s rukama mohla pohybovat jen minimálně.

„Neměli bychom jí svázat víc?" zeptal jsem se váhavě. Nebyl jsem si jistý, jestli tohle pomůže.

„Počkáme a uvidíme, jestli je to dostatečné,"

„Vy radši odejděte," promluvil jsem k Leonardovi a Lucy, kteří nakukovali dovnitř. Lucy zírala na svázanou Médeu s otevřenou pusou dokořán. No, ani mě se to nijak zvlášť nezamlouvalo.

„Ramone, Duncanne odveďte je do obydlené části. Dejte nějaký pokoj Lucy," Lucy se nikam moc nechtělo, ale nakonec odešla. Zbyl jsem tu jen já a Lucius. Po chvíli se k nám přidali dva upíři.

„Bývalí boxeři. Kdyby se Médea vymykala kontrole, snad by ji mohli udržet," myslí na všechno. Ale silně jsem pochyboval, že ti dva by něco zmohli. Přesto jsem přikývl. Snaha se počítá.

Obrátil jsem pozornost na Médeu. Její tepová frekvence se zvýšila. Hodně. Ještě několik vteřin nato byla její tvář vyhlazená a bez sebemenšího náznaku nějakých emoci. Pak se vše změnilo. Prudce otevřela oči dokořán. Ta červeň mě vylekala. Rychle jsem se vzpamatoval. Chtěl jsem udělat krok k ní, ale když se na mě podívala, její tvář se zkřivila do vzteklé grimasy. Pak sebou škubla. Řetězy zachrastěly. Podívala se na své svázané údy a rozzuřeně zavrčela. Až teď mi došlo, že má kolem sebe ještě pořád omotané prostěradlo. Taky jsem ji mohl převléknout.

„Za tohle zaplatíte, všichni do jednoho!" vykřikla nenávistně. Zmítala se na svém místě a snažila se vykroutit. Bojovala tak urputně, že řetězy hlasitě protestovaly. Podíval jsem se na Luciuse. Zíral na ty řetězy, stejně jako já.

„Rafaeli, jak si mohl. Za tohle tě zabiju!" to byla první výhružka smrti na moji adresu. Asi by mě to nemělo tak zarážet, když jsem ji poznal, vyhrožoval jsem ji každou chvíli. Ale přece, z jejích úst to znělo nechutně. „Ne nezabiju, to by bylo moc jednoduché," změnila názor, což bylo ještě horší, než ta první varianta.

„Uklidni se, Médeo," zkusil jsem to. Odpovědí na to mi bylo ještě zuřivější počínání. Než jsem si to stihl vůbec uvědomit, Médea vyhodila jednou rukou dopředu. Kruh na jejím zápěstí se zkroutil, zavětřil jsem její krev, jak si rozdrásala kůži na tom místě. A najednou měla jednu ruku volnou. Vystřelila ze sedu, takže teď stála s jednou paží přivázanou ke křeslu. Byl jsem naprosto ohromený, jediný čím jsem si v tu chvíli byl jistý, že zemřu. Její rukou. Ani bych se nebránil. Nebo by to spíš bylo zbytečný. Nikdy v životě jsem nebyl tak ztuhlý, přimražený na místě. Vždy jsem dokázal reagovat okamžitě na jakýkoliv typ nebezpečí. Ale tady a teď? Všechny moje zkušenosti z boje, to všechno co jsem ji učil. Bylo to pryč.

Kolem mě se prohnali ti dva boxeři, protože se Médea ohnala jednou pěstí, kdyby oni nejednali, už by mě složila. Místo toho, to schytal jeden z nich. Lucius mě popadnul za rameno a silou mě odstrčil tak, abych nebyl na dosah. Médea vztekle zaječela a znovu se pustila do boje. Jeden z těch boxerů se jí snažil chytit za volnou ruku, aby ji znehybnil. Ale to ona ho chytila pod krkem a strhla ho k sobě. Rozevřela ústa a ukázala dlouhé tesáky, které vzápětí zmizely v jeho krční tepně. Chlap zaječel a chtěl se vykroutit, ale držela ho pevně. Při tom se dívala na mě. Když s ním skončila, jeho ochablé mrtvé tělo hodila na zem. Začala se zvráceně smát. Na bělostné prostěradlo kapala krev, celá její hruď, brada a hrdlo bylo zamazané krví. Byla to jako scéna z nějakého hororu.

V tu chvíli jsem se dokázal vzchopit. Zvedl jsem k ní ruce.

„Médeo, tohle nejsi ty..." nenechala mě to dokončit.

„Ne!," zaječela, „to jsem přesně já. To co vidíš! Jsem já!" vrčela. Ten druhý boxer zíral na mrtvolu jeho parťáka a stojící dostatečně daleko, aby ho nepotkal stejný osud. Lucius se mě snažil zadržet, ale poznal, že jsem rozhodný. A musíme ji nějak zajistit. Slyšel jsem, jak Lucius vycouval ke dveřím a něco na někoho křičel. Nerozuměl jsem mu, protože jsem se soustředil na zakrvácenou ženu před sebou. Než jsem se k ní stihl přiblížit natolik, abych na ni dosáhl. Po pravdě nevím, na co jsem myslel. Každopádně, do pokoje vpadla armáda upírů, proti kterým už Médea neměla sebemenší šanci. Byla oslabená a ještě v ní byly zbytky omamné látky. Přesto dokázala holou rukou zabít takového svalnatého upíra. Neuvěřitelné.

Několik bojovníku se na ní sesypalo a přirazilo ji k židli. Nevybíravým a rozhodným útokem. Skřípal jsem zuby, ale byl jsem natolik chytrý, abych to přešel. Viděl jsem lesknoucí se jehlu, teď už zabodnutou v její loketní jamce. Uběhlo několik dlouhých vteřin a konečně se přestala vzpouzet. Což jí ale nebránilo ve vražených pohledech, které kolem sebe štědře rozhazovala.

„Teď jí svážeme pořádně," Lucius mě poklepal po rameni a trochu váhavě se na mě usmál. Zíral jsem, jak do místnosti nosí tlusté řetězy a omotávají s nimi její kotníky a připínají je ke sponám. Přinesli ocelové kruhy na její zápěstí a utáhli je co nejvíce. A pak přišel i řetěz kolem jejího krku, který také připevnili ke skobám. Prakticky se teď nemohla ani hnout. V hrudníku jí chrčel vzduch a dívala se teď jen na mě. Připadal jsem si provinile. Když jí zajišťovali, odnesli tělo toho nebožáka. Byl vysátý dosucha. Ta injekce přišla včas, když se teď nakrmila.

„Nechte mě tu s ní na chvíli samotnou," poprosil jsem Luciuse. Nerozhodně si mě měřil.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad, potom co předvedla," sdělil mi.

„Prosím," podíval jsem se na něj. Přikývl.

„Nechám na chodbě pár stráží, až skončíš, odvedou tě do hlavní sekce," soucitně se na mě zadíval a pak i s ostatními opustil pokoj.

„Jdi do hajzlu!" mumlala Médea. Oddechl jsem si, když už nekřičela. Ale nenávist se nikam nevytratila. Hlava jí klimbala na prsa a každý její pohyb doprovázelo skřípání řetězů o sebe.

„Nebuď taková," stálo mě to všechny síly, aby můj hlas zněl normálně. Stál jsem od ní co nejdále, abych ji nepokoušel.

„Jaká? Ty nemáš nejmenší tušení, kdo jsem a čeho jsem schopná," vyjela na mě. Její vlasy jí spadaly do obličeje a už se ani nesnažila ji držet tak, aby na mě zpříma viděla.

„To se pleteš. Znám tě víc než kdokoliv jiný. Poznal jsem tě ze všech možných stránek. Jsi hodná, mírumilovná, nebojácná..." mohl bych pokračovat ještě tak hodinu ve výčtu jejích kladů. Ale přerušilo mě její odfrknutí, plné opovržení.

„Tahle Médea už je pohřbená a měl by ses s tím smířit. Už nebudu taková, jakou sis mě vysnil," oponovala.

„Tak na tohle ti vážně neskočím, lásko. Něco podobného, v bledě modrém jsem říkal i já tobě," nevydržel jsem si od ní držet odstup a dřepl si přímo před ni. Přiklonil jsem se k ní. „Pamatuješ? Přiměju tě si vzpomenout," slíbil jsem jí. Umíněně se podívala stranou.

„Než by se ti něco takového mohlo povést, uteču odtud a zabiju tolik upírů a lidí, kolik jen se mi povede," začala opět vyhrožovat. Přešel jsem to jediným úsměvem.

„Teď půjdu. Musíme vymyslet, jak se zbavit Sereny, ale vrátím se hned, jak to bude možné. Buď hodná holka," zašeptal jsem, těsně u jejího ucha. Potěšila mě její reakce v podobě zatajení dechu. Nicméně se na mě mračila a vyprovázela mě zatvrzelým pohledem.

Když se za mnou zavřely dveře, oddechl jsem si. Musím se teď vypořádat s dalšími věcmi, ale tenhle problém mě stále tížil, jen jsem ho na vteřinu odsunul na vedlejší kolej.

A/N

Já vím, já vím!

Tahle kapitola byla něco!! 

A zase je nějak moc dlouhá, ale když chtěla jsem Vám dát pořádnou dávku, toho co se děje v Médeině hlavě, o tom útěku a dalších věcech. Možná v tom teď máte guláš!

Ale jediné, co musíte vědět, že jsou teď v bezpečí před Serenou!

A to je pokrok ne? :D

Vím s Médeou není moc dobře zacházeno, ale musíte uznat, že to je tak nějak nutné! :D

Kupodivu mě tyhle krvavé scénky baví psát...hmm neměla bych začít psát horovou tvorbu? :D Ne? ne... na to nemám, jediný horor na který se můžu koukat je o Zombie :D Kdyby někdy nastala Zombie apokalypsa! Víte na koho se máte obrátit! Já mám nastudováno :D

Proč tu mluvím o Zombie? 

Vidíte to, proč vždy odběhnu od tématu :D Doufám, že to nedělám, když píšu svoje příběhy :D

Ignorujte mě :D

A povězte mi, co si myslíte! A jak doufáte, že to dopadne? Jelikož už jsme skoro na konci! wohooo :P

Takže asi tak :D

Dobře lidičky, zase příště a nezapomeňte na komenty a votes! :*

love ya!