~~~ The Rasmus - Livin'In the world without you ~~~

„Přidáš se ke mně, drahý?" zeptala se. Když už nic jiného, pravděpodobně je tahle večeře hodně důležitá. Měl jsem tušení, že to bude něco jako Médein Debut. Kývl jsem na ní hlavou a vydal se k ní, nabízející ji rámě, pak jsme se vydali ven.

Když jsme mlčky kráčeli chodbou ke schodišti, připadal jsem si úplně sám. Neodvažoval jsem se na ženu po svém boku ani podívat. Pravděpodobně bych začal řvát jako smyslů zbavený a vystřelil tady odtud. A určitě bych udělal další pitomost, když bych se snažil ji sebou odtáhnout, třeba násilím.

Neuměl jsem si život bez ní představit, ale už jen tenhle úvodní rozhovor, zničil všechno. Jako by už vážně nebyla. Jako bych ji zabil právě já. Začínal jsem se ve své kůži cítit zatraceně na nic. 

Když jsme přišli k prahu do velkého sálu, musel jsem se přestat zaobírat sám sebou. Měl jsem dojem, že se tam do té místnosti vtěsnala snad stovka upírů, ne-li víc.

A nebyli to jen upíři.

I lidé. A ne jen tak ledajací. V té změti obličejů jsem rozpoznal několik lidí, kteří mi silně připomínali některé politiky. A ne jen z Anglie, ale i z dalších zemí. Hodně známé tváře.

No do prdele. Když si všichni uvědomili naši přítomnost, celá ta masa lidí zmlkla a zírala na nás. Ne že bych nebyl na pozornost zvyklý, ale tohle bylo do pekla divný.

„Dámy a pánové. Dovolte mi představit vám moji přítelkyni, Mocnou Médeu Hogwartt a jejího druha Rafaela lorda Ayrshire, kterému mimochodem patří tato usedlost a uvolil se nám ji propůjčit k této události." Sálem se nesl zvučný hlas patřící Sereně, která teď stála na stupínku před trůny. Ironicky jsem se pousmál, když se zmínila, jak jsem se uvolil. Už to začíná. Lži a jen lži. Moje přítelkyně. Asi by jí měl někdo udělat jasno v mezilidských vztazích, má to nějak popletené. Člověku, kterému ještě před několika hodinami hrozila vyvražděním její rodiny a přátel, se rozhodně neříká "moje přítelkyně". 

Jako ve snu jsem poslouchal, jak se všichni dali do bouřlivého tleskotu. Proboha, to je tedy povedené divadlo. Médea se znovu dala do pohybu. V davu se udělala cestička. Nemohl jsem si nevšimnout zvědavosti skoro všech přítomných. Ve vzduchu se vznášela směsice respektu a strachu. Vypadalo to, jakoby se Médea vedle mě vznášela, byla úchvatná. Vyzařovala z ní sebejistota. Trochu se usmívala a její pokožka mírně zářila. Tak asi na to všichni tady zírali. Především lidé.

Pak jsem na sobě ale ucítil něčí pohled. Odvrátil jsem hlavu od cestičky před námi a pátral v davu po té osobě.

Lucius?

Měl skloněnou hlavu, že mu blonďaté vlasy spadaly do obličeje, ale díval se na mě. Teď přímo mě do očí. Jako by se mi snažil něco sdělit. Mírně jsem zavrtěl hlavou. Proboha. Jen doufám, že on se nepřidal k těm fanatikům, postávajících okolo něj. Pak jsem postřehl několik metrů od něj postávat Duncanna. Toho vyhazovače v Hell's Hole.

Myšlenky na to, co ti dva tady pohledávají, jsem musel nechat na později, protože jsme mezitím vystoupali po schodech k trůnu. Obrátili jsme se čelem k sálu. Tolik lidí a upírů. Netušil jsem, že to bude postupovat tak rychle. Nebylo pochyb o tom, co se Serena chystá udělat.

„Asi si všichni kladete otázku, proč jsem vás sem dnes pozvala." Serenin hlas neuvěřitelně vlídně, jako by promlouvala k dětem. Její výraz nabyl něžnosti. Byl to tak neobvyklý pohled, že jsem údivem doslova otevřel ústa dokořán.

„Teď když jsme se tu všichni sešli, není důvod vás držet v nevědomosti. Jen na úvod, některým se to nebude líbit a bude vás to pravděpodobně děsit, ale k tomu není důvod." Serena se na tenhle okamžik musela těšit celá století, vůbec se nedivím, že si to teď tak užívá. Kdyby to šlo, určitě by jí tváře zaplály vzrušením. Ono i tak stačilo, jak jí hořely oči a chvěl se jí hlas. Pohledem jsem přeskočil na Alexandra vedle ní. Jako by tušil, že se na něj podívám, udělal to samé. Najednou zmizela ta nevidomá maska a konečně jsem našel něco...Nevím přesně co, ale rozhodně se to nedalo srovnávat s nadšením jeho družky. Panika?

To brzy!

Odvrátil jsem od něj zrak, jinak hrozilo, že začnu panikařit taky. Pohled na lidi pod námi mě nijak neuklidňoval. Většina lidí vypadala, jako že vůbec netuší, jakým způsobem se sem dostali. Jejich zmatené grimasy mluvily za vše. Doufám, že je Serena nenechala unést. Pravděpodobně je to její oblíbená taktika, když si chce získat pozornost. 

„Lidé, kteří jsou teď mezi námi, nemají nejmenší tušení, proč tu jsou. Upíři, ti už to vědí." No tak to bylo kruté. Sálem to znepokojeně zašustilo. Zaslechl jsem lapání po dechu a zajíkání. Lidé, kteří nevěděli, proč tu jsou, se právě dověděli o upírech stojící mezi nimi. Otáčeli hlavami a podezřívavě si prohlíželi všechny kolem sebe. Byla to ubohost.

„Lidé, není důvod se znepokojovat! Mohli jste se přesvědčit, za tu chvíli co tu jste, že vám nehrozí nebezpečí." Uklidňovala je Serena sametovým hlasem. To byl, ale opak toho, jak se tvářila. Ona a Médea byly zdrojem strachu, který všichni cítili.

Bylo celkem nerozumné sem ty lidi nalákat, musí si připadat, jak zahnaní do kouta. Rozhodně nebudou tak vstřícní, jak si Serena pravděpodobně myslí. Pak jsem zaslechl výkřik. Jedna žena se snažila utéct. Vídával jsem jí v televizi, jako reportérku. Prodírala se skrze dav k zavřeným dveřím. Aniž by na ní kdokoliv sáhnul, zůstala stát připražená na místě.

„Nikdo vám neublíží. Jen si nás vyslechněte. Ano?" Serena ztrácela trpělivost. Nevycházelo jí to. Lidé se bojí. Jejich strach naplňuje celou halu, každým jejím novým vyřčeným slovem, slibující bezpečí.

„Upíři žili po staletí v utajení, je na čase se ukázat. Lidé jsou bezbranní tvorové. Potřebují ochranu. Hlavně potřebují ochránit před nimi samotnými. Upíři, jakožto silná a nadpozemská rasa, se dokáží o vaši bezpečnost postarat." To byly žvásty. Připadal jsem si jako na proslovu Hitllera za druhé světové války. Akorát ona tu o lidech mluví všeobecně a mluví o nich jako o chovném zvířectvu. Zvedal se mi z toho žaludek. Nikdo z upírů v sále se nedovažoval prozradit ve svých tvářích sebemenší emoci. Byly to jen kamenné sochy. Zatímco lidé neskrývali hrůzu v očích.

„Je tu stále riziko v divokých upírech. Nemáme ponětí, kolik jich zbylo a ohrožují jak nás, tak lidi. Je nanejvýše důležité zjistit jejich počet a vyhladit je. Jsme ochotni se o tuto záležitost postarat." Promluvila Médea. Měla s jedním, svou vlastní zkušenost. Nepopírám, tahle myšlenka je zajímavá a určitě by se měla zrealizovat, ale to bylo asi tak všechno.

„Vyřešíme válečné konflikty a pomůžeme vám žít v pokoji." Měl jsem dojem, že mi mozek začíná tíhou těch sraček, co ze Sereny padaly, měknout. Silou vůle jsem v sobě potlačoval vzdor. V jiném případě, bych se vytrhl z Médeynýho sevření a snažil se rozpustit tohle divadýlko. Pravděpodobně bych nestihl udělat ani tři kroky a byl bych buďto mrtvý, nebo vážně zraněný.

„Teď se prosím uvolněte. Já a Médea přijmeme všechny žádosti o vyslyšení." Serena kývla na Médeu. Obě se šly usadit na trůny. Sálem se rozezněla hudba. Lidé si začali šeptat a mluvit spolu. Strach byl pryč. Co to...? Podíval jsem se na ty dvě. Obě mírně svítily. Jedna modře a druhá zlatě. Sakra.

Musí používat svoji sílu, aby uklidnily všechny přítomné. Takovou masu lidí? Znovu jsem sprostě zaklel. Už toho začínalo být moc. Ten výčet jejich schopností snad nikdy neskončí.

Když se ke schodům pod trůny váhavě začali prodírat lidé, rozhodl jsem se jít na vzduch. Nikdo si mě beztak nevšímal. Ty dvě hrály vřelost a laskavost, aby vyvážily zlomyslnost v jejich očích. Bolelo mě srdce, vidět tak Médeu, proto jsem musel vypadnout. Jen na chvíli. Sestoupil jsem ze schůdků na levé straně u trůnů a nechal všechno za sebou. Vydal jsem se do zadní části sálu, kde skoro nikdo nebyl. Všichni byli natlačení před trůny. Takže jsem se nepozorovaně dostal ven a vyšel na balkón. Zas tak nepozorovaně to nebylo, jelikož všude byli rozestavění strážci, ale nijak je nezajímalo, že se jdu nadýchat čerstvého vzduchu. Nebyl jsem sám, koho napadlo jít ven.

„Luciusi. Pokud víš, co je pro tebe dobré, neměl bys tu být. Pokud tedy nesouhlasíš s tou fantasmagorií, co se odehrává vedle." Promluvil jsem ještě dřív, než se zmíněný objevil po mém boku. Oba jsme teď shlíželi na zelené kopce a tmavou oblohu posetou hvězdami. Až po chvíli ticha se na mě otočil, tak jsem ho následoval.

„Do čeho ses to zapletl Rafaeli." Jeho hlas zněl celkem smutně. Jako by vážně litoval, že jsem do toho zapadl až po uši.

„Po pravdě ani nevím. Ale jsem rád, že ty v tom evidentně nejedeš." Pokusil jsem se o úsměv, ale radši jsem přestal hned v zárodku, stejnak by z toho vyšlo jen něco ztuhlého a hodně vzdálené úsměvu.

Myslel jsem, že bude lepší nemluvit normálně, ale tlumeně. I když jsem pochyboval, že si nás někdo všímá. Všichni byli úplně mimo a zhypnotizováni. Včetně upírů. Měl jsem takový dojem.

„Já jedu v té opačné straně." Sdělil mi. Přimhouřil jsem oči a zkoumavě si ho měřil. V hlavě mi to šrotovalo, abych pochopil jeho slova. Zamračil jsem se. Že by byla pravda o odbojové skupině upírů, o které mluvil Ramon?

„Jak dlouho?" zajímal jsem se. Pousmál se, když zjistil, že jsem pochopil dobře.

„Už asi čtyři měsíce." Informoval mě. Vyvalil jsem na něj oči. No tohle. „A omlouvám se." jeho výraz potemněl.

„Proč?" nechápavě jsem zvedl obočí.

„Kdybych věděl, že ta žena, kterou jsi přivedl do Hell's Hole, je ta Médea, po které jde Adam pro Serenu, okamžitě bych tě společně s ní, nechal ukrýt. Mělo mě to napadnout, místo toho jste padli do pasti. Je mi to líto." Byl jsem vyvedený z míry. Představa toho, jak by to mohlo být a jak je to teď, mě vyloženě srala. Proč se všechno musím dozvědět tak pozdě.

„Nemusel jsi sem chodit kvůli výčitkám svědomí, to stejnak nepomůže. Všechno je zničené. Můžeme se jen dívat, jak se všechno sere ještě víc." Pokrčil jsem rameny. Vylévat si na něm vztek, by mému vlastnímu svědomí nepomohlo. Zbytečné.

„Nejsem tu jenom kvůli omluvě." Vyvrátil mi moje přesvědčení. Radši jsem se na něj neobrátil. „K naší skupině se dostal Leonard Hogwartt a informoval nás o tom, co se stalo. Pak jsme dostali zprávu od Ramona. Říkal nám, že s tebou mluvil." No to bylo zajímavé. Podmračeně jsem se na něj podíval.

„Leonard nás nechal na holičkách a sám se běžel schovat do úkrytu. Jak hrdinské, že vám to vše popsal. Bez toho bychom nepřežili...ach počkat. Médeu jsem zabil a sám sebe zabiju asi hodně brzy!" začalo to ve mně vřít. Sice jsem se pokusil ovládnout, ale hruď se mi divoce zvedala a klesala a potlačovaný hněv se dral na povrch.

„Leonard se vám snažil pomoci. Věděl, že nemá šanci vám jakkoliv pomoct, když bude zajat také. Když k nám dorazil, začali jsme se okamžitě chystat, chtěli jsme sem přijet co nejrychleji a dostat vás ven, ale... přišli jsme pozdě. Ještě nás není tolik, abychom se pustili do boje, museli jsme se připravit..." vypadalo to, že se snaží ospravedlnit, že se to tak pohnojilo, díky jejich hlemýždímu tempu. Uklidnil jsem se. Leonard se snažil. Ale stejnak to nepomohlo. Aspoň mu můžu odebrat přídomek "Zbabělec". Když jsem si ho tak oblíbil, bylo to pro mě mírným zklamáním, že tak zdrhnul. Ale už znám jeho důvody.

„A teď tu děláte co? Už máte dostatek upírů?" zeptal jsem se unaveně. Unavený jsem samozřejmě nebyl, byl jsem v plné pohotovosti, přesto jsem si připadal divně.

„Dá se to tak říct," ztišil hlas natolik, že by to nepostřehl žádný člověk, který by stál přímo u něj.

„To už je nám, ale prd platný." Upozornil jsem ho.

„Dostaneme vás ven. Nedovolíme pokračování tohohle." Opovržlivě zvednul bradu při vyslovení slova „tohohle".

„Dostanete. Proto sis přivedl Duncanna? A ještě je tu vlastně Ramon. A můžeš mi laskavě říct, jak odtud chceš odtáhnout Médeu? Pokud sis nevšiml, už není taková, jaká bývala a věř mi, vím to lépe než kdokoliv jiný." Otráveně jsem si odfrkl. Ale stoupající vlna naděje v hrudi neustávala. Lucius jedním rychlým pohybem zajel rukou do postranní kapsy svého saka a něco vytáhl. Zvědavě jsem se podíval do jeho rozevřené dlaně. Byla to injekční stříkačka, jak originální. Akorát měla velkou zásobní baňku, se zakalenou tekutinou.

„Tohle se používá na uspávání slonů, hrochů...no prostě těch velkých zvířat při převozech. Tohle je trojitá dávka." Vtiskl mi to do ruky. Dělá si ze mě srandu, že?

„A ty si jako myslíš, že tím ji nějak omámím. Na upíra něco takového nezabere." Oponoval jsem. Ale nebyl jsem si tím zas tak jistý.

„Vyzkoušeli jsme to s jednou dávkou na jednoho vazouna v Hell's Holle. Odpadl téměř okamžitě a byl mimo asi půl hodiny, než se s tím jeho tělo popralo." Výmluvně na mě pohlédl, ale i v jeho očích byly pochybnosti. Médea je sice napůl upír, ale napůl je něco o hodně mocnějšího. Není žádná záruka, že to s ní provede to samé, co s normálním upírem.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad. I kdyby na chvíli odpadla, jak ji odtud nepozorovaně dostaneme?" a to jsem ještě nepočítal tu část, kdy bych ji měl údajně oslabit. No proklatě. Jak bych to měl asi udělat, když mě dokáže přimrazit na místě?

„Kde je její pokoj?"

„Ve třetím patře..." zvedl jsem ruku a ukázal na obloukovitý konec jedné části hradu, bylo tady odtud skvěle vidět na její okna. Lucius zvažoval možnosti, nakonec se naklonil přes cimbuří. Pravděpodobně počítal výšku.

„To nepůjde, musíme se tam dost z vnitřku. Leonard čeká na kraji města s dodávkou ještě s několika upíry. Kdyby byla mimo, stačí, když ji odneseme mi čtyři," určitě bylo lepší, aby nás bylo co nejméně. Lépe se ztratíme. „Myslel jsem to tak, že ty bys ji nesl a mi bychom byli ve střehu." Opravil se.

„Jistě, ale nejsem si jistý, jestli ji dokážu oklamat, ona mě k sobě jen tak nepustí." V duchu jsem dodal, že se mi příčí myšlenka s ní zacházet jako se zvířetem. Všichni ji pořád jen něčím omamují a teď to ještě ke všemu budu já.

„Jsi jediný, kdo ji k sobě pustí natolik blízko, aby se mu to podařilo." To má asi pravdu. Kdo jiný, než - li já. V hlavě se začal vyvíjet plán, jak dosáhnou kýženého výsledku.

„Až tohle skončí, jdi s ní na pokoj. Počítám, že bude nějak nad ránem. Až se ti to povede," pravděpodobně nepočítal s možností, že ne, „Tak mi zavolej, budeme celou dobu v hradu a hned se za vámi vydáme. Všechno ostatní nech na nás." Pořád jsem si myslel, že mám tu nejobtížnější část útěku.

„Kam nás chcete uklidit. A hlavně, jak chcete udržet Médeu, kdekoliv, když si z nás všech dokáže udělat loutky?" nedokázal jsem se vzdát sarkasmu. Ale nějak jsem pochyboval, že někde existuje místo, kde bychom ji mohli zavřít a vymyslet, co dál. Proboha já o ní vážně přemýšlím, jak o nějakém divokém zvířeti.

„Máme jedno místečko. O to si taky nedělej starosti. Zajímej se jen o objekt našeho únosu. A pokud bych ti mohl poradit. Když budeš mít nějaké potíže, použij dřevo. Třeba do břicha." Nevinně na mě zamrkal. Byl jsem otřesený jeho návrhem. Něco takového by mě nenapadlo. Díky Luciusi. Ale já si radši vystačím s tou koňskou dávkou, čehosi.

„Ještě je tu někdo, koho musíme dostat ven." Kde se to hrdinství ve mně vzalo, netuším, ale slib je slib. A já se musím postarat o Lucyinu bezpečnost. A tady to určitě není.

„Máš tu ještě nějakou milenku?" vytřeštěně si mě prohlížel, jak nějakého výstavního kance.

„Ne sakra! Lucy, Je kamarádka Médey. Přivezli ji sem, jako donucovací prostředek. Je v druhém patře, někdo pro ni musí jít." Lucius protočil oči.

„To znamená komplikace." Ale neřekl ne. Kdyby ano, stejně bych pro ni šel.

„Koho pro ni pošlete. Je trochu vyděšená..." jako by to někoho zajímalo. Lucius přemýšlel zlomek sekundy a pak vytáhl mobil z kapsy. Chvíli něco mumlal do sluchátka, já jsem ho nevnímal. Kdo by to byl tušil, že pro nás opravdu přijde nějaká záchranná četa. Pozdě, ale přeci.

„Leonard se uvolil, že pro ni skočí." Leonard se uvolil? Hezké.

„Jak se dostane do hradu?" ptal jsem se.

„Byl tu zavřený a zná to tu, typuji to na šplh po stěně." Což nebyl zas tak špatný nápad. Je to jen druhé podlaží. Nic obtížného, aspoň ne pro upíra. Přikývl jsem.

„A máš nějakou představu o tom, co pak?" ta otázka nemusí být nikdy ani zodpovězena, ale stejnak mě zajímala.

„Uvidíme." No to jsem se toho dozvěděl. Pak nastalo ticho.

„Díky." Vydechl jsem. Nenáviděl jsem se za to, jak se mi klepal hlas. Na takový druh emocí, nejsem zvyklý.

„Ještě neděkuj."

„Kdybych ti o Médee ten večer v Hell's Hole řekl, vše mohlo být jinak." Teď si už těžko můžu stěžovat. Každý dělá chyby. Nedůvěřoval jsem správným lidem. Místo toho jsem se vydal Adamovi, který má teď strachy stažený zadek kvůli tomu, co z části napáchal.

„To už nezměníš. Je mi líto, co jsi musel udělat. Ramon mi to všechno dopodrobna vylíčil. Serena je přesně tak pošahaná, jak jsem si myslel." Zatvářil se vážně.

„Miloval jsi někdy?" Lucius byl asi tak stejně starý, jak já, o několik desítek let mladší. Na tom nezáleží. Lovil se mnou divoký, ale nijak blíže jsem se s ním neznal.

„Možná. Nějak si pod pojmem láska neumím představit to správné. Ale jednou asi jo, akorát to nedopadlo moc dobře. Myslím, že jsem se do ní zamilovával. Protože jsem měl v obličeji stejný přiblblý výraz, který jsem viděl u tebe v klubu." Donutil mě, se usmát.

„Co se s ní stalo?" zajímal jsem se. Objevil jsem v jeho výrazu kajícnost.

„Neovládl jsem se a zabil ji, společně s jejími dvěma milenci." No to nemělo moc hezký konec. Žárlivý upír? S tím se není radno zahrávat.

„Smutné."

„Už je to dávno." Zas tak velká láska to nebyla. Já bych na Médeu nikdy nezapomněl. Kdyby se jí něco stalo. Nikdy. Možná bych nevydržel vůbec žít.

„Dobře myslím, že už je čas se vrátit. Nebudu se ujišťovat, jestli si všechno pamatuješ. Ty jsi byl vždycky vůdce. Vím, že uděláš vše proto, aby tohle neselhalo." Trhaně jsem přikývl a do svalů se mi vrátila ztuhlost. Brnělo mě celé tělo, jak se připravovalo na nadcházející akci. Bez rozloučení jsem se otočil a vydal se samou cestou zpět do sálu. Nic se tam nezměnilo. Vše při starém a o našem malém rozhovoru na balkónku, nikdo nevěděl. V klidu jsem se znovu postavil na svoje místo vedle trůnu na kterém teď seděla Médea. Ach, přece jen někomu neunikla moje nepřítomnost. Alexander na mě několikrát zamžoural skrze sklopené řasy. Doufám, že má dostatečně vymytý mozek, aby se o tom nikomu nezmínil. Nevím. Měl jsem takové nejasné tušení, že není rád, co se tu děje. Ale miloval Serenu, takže, i kdyby zrovna chtěla skákat ze srázu, radostně by ji následoval. Ale zase čeho je příliš, toho je moc. 

Já miluji Médeu, ale kdyby chtěla skákat, nenásledoval bych ji. Zabránil bych jí v tom. 

A/N

Jaaaaaj!!!

Nejsem zas tak zlá! 

Mám pro ně připravenou záchranou misi, to zda bude úspěšná či ne... už je jiný příběh hah :D

Co si myslíte o Luciusovi? Dá se mu věřit? A co Leo? Říkala jsem, že je v tom nevinně!

Lidi jak moc mě tenhle příběh baví, už se těším, až ho ukončím, společně s Tou Nejvyšší, upřímně... příště až se rozhodnu psát více příběhů najednou, kopněte mě prosím! Já jsem takový ten typ člověka, co se cítí vinně, když nepřidám kapitolu, v čas, který jste zvyklí...a jelikož jsem Vás donutila si navyknout na rychlé přidávání... trochu jsem si to zavařila sama  :D

Ok vím, že takhle Kapitola nebyl dlouhá, ale další bude... a bude akčnější, i když to si asi taky umíte představit :D

Asi tak nějak :DDDDD

Ok bye!

LOVE YA!