~~~ Simple Plan - Untitled ~~~

Jsem sama.

To byla první myšlenka, co mi prolétla hlavou, když jsem se probudila. Bylo to ale úplně jiné probuzení. Rozdílné od všech těch předchozích, kdy se probudím odpočatá a připravená na další den. Tohle bylo nové a hlavně... divné? Je tu něco divného. Vnímala jsem. Vše.

Prvně sebe. Pálení v krku. Asi budu nemocná. Nebylo to jen pálení, ale sucho, jako bych týdny nepila. Jazyk by se mi měl správně lepit na patro, ale ten mi teď byl ukradený. Uvědomila jsem si tepající bolest v dásních. Ach sakra, to bude angína.

Moje tělesná postižení, ale ještě zdaleka nekončila. Moje oči. Sice jsem je ještě neotevřela, ale měla jsem dojem, že jestli to udělám, tak mi z nich vyšlehne oheň. Že by ještě k tomu zánět spojivek?

V neposlední řadě to byla bolest svalů po celém těle. Zkusila jsem se protáhnout. Cítila jsem napnutí jednotlivých svalů. Ulevilo se mi, když jsem je zase uvolnila, bolest trochu polevila. Vše ostatní, ale zůstávalo stejné.

Divné na tom bylo to, že jsem se necítila jako já. Byla jsem to já, ale v novém vylepšeném provedení, i když všechny ty neduhy, co teď najednou mám, moc příjemné nejsou. Jenže pak jsem přestala vnímat svoje tělo a začala jsem vnímat to okolo. Ležela jsem na měkké matraci postele a cítila každé vlákno bavlny pode mnou. Zajímavé.

Zkusila jsem se zhluboka nadechnout. V ústech se mi ihned rozpoutal oheň, stejně tam někde dole, kde se nacházel žaludek. Vzduch chutnal dobře, sladce, jako nějaké květiny. Myslím, že to byly červené růže.

Něco jsem měla omotané kolem krku. Ruka mi vystřelila tím směrem tak rychle, že jsem se praštila do brady. Proboha! Ještě tady zmlátím sama sebe. Tady vážně není něco v pořádku. Zkusila jsem se zklidnit a postupovat pomalu. Pak jsem zjistila, že to něco kolem mého krku, jsou moje vlasy.

Tohle mě přestalo zajímat hned, jak jsem slyšela cvrlikání ptáků venku za okny. Až na to, že okna byla určitě zavřená, necítila jsem na sobě žádný vánek. Ale to nebylo vše. Bylo to i šustění listí na stromě. Dolehlo ke mně i zaržání koně ze stájí. Wow.

Tak a teď bych mohla zkusit otevřít oči. Hned jak jsem to udělala, pálení v nich mě přešlo. Nebo jsem na ně zapomněla, protože mě dostal pohled, co se mi naskytl na záhyby nebes nade mnou. Nic moc úžasného, ale viděla jsem to tak detailně. Ty jo! Co se mi to stalo? Podstoupila jsem transplantaci všech smyslů?

Ach. Počkat, tohle není můj pokoj. Snažila jsem se vzpomenout, co se stalo včera, nebo kdykoliv předtím.

Takže mám i něco s mozkem. Super. Rozhodně s ním něco mám. Jako by mi ho někdo úplně překopal. Rozdělil na tyhle nové úžasné smysly a vnímavost. Někde vzadu jsem našla to, co jsem potřebovala. Moje vzpomínky. Pak tu byla nějaká podezřelá část v mé mysli. Tlačila mě. A vůbec se mi to nelíbilo. Polkla jsem. Něco mi vadilo v ústech. Přejela jsem si jazykem po zubech. Zatraceně. Tak tohle jsem tu neměla. Dlouhé ostré špičáky. V hlavě se mi objevil záblesk vzpomínky na včerejšek.

Na dvoře byl připoutaný muž a zrovna do něj nějaká podivná žena vrážela... ach můj bože, dřevěný kolík? Pak se to změnilo a ten muž se nade mnou skláněl a říkal mi, že mě miluje. A já mu odpovídala stejně.

Rafael!

Prudce jsem se posadila na posteli. Měla by se mi asi zatočit hlava, ale mě bylo špatně z toho, že jsem všechno viděla tak zatraceně ostře.

Kde je Rafael? V hlavě se mi objevilo několik dalších obličejů. Postupně se mi vracelo vše, co se stalo včera. A všechny ty předchozí dny. Ale nejvíc mě zajímal včerejšek. Sakra. Vztáhla jsem před sebe ruce a podívala se na ně. Nic zvláštního na nich nebylo. Musím se vidět v zrcadle. Opatrně jsem se zvedla z postele. Pokoušela jsem se jít pomalu, ale i tak to dopadlo tak, že jsem pokoj přelétla jedním krokem a stanula před zrcadlem. Znovu jsem sprostě zaklela. Tlak v hlavě mi zesílil a pálení v krku taky. Na to jsem ale hned zapomněla. Je to pravda.

Podělaná pravda! Jsem upír!

Otevřela jsem ústa a dívala se na svoje enormně dlouhé tesáky. To nebylo to nejhorší. Ale moje vybledlá pokožka, která teď byla svítivě světlá, skoro bílá. Byla jsem krásná a děsivá upírka. Světle hnědé vlasy jsem měla lesklé a snad ještě delší než před tím. Nebyly zacuchané, ale hladké a třpytilo se v nich slunce, které sem svítilo oknem.

Naklonila jsem se blíže k zrcadlu. Moje oči. Pořád tam byla zelená barva. Ale ne stejná, jakou jsem měla. Připadalo mi, že každou vteřinou se změní v jinou barvu. Ne. To ne. Zahlédla jsem odlesk svítivé červené. Přejela jsem si prsty po obličeji. Byla hladká jako porcelán, bez jediné chybičky. Rty jsem měla přitažlivě červené a moje měnící se oči byly ohraničené tmavými řasami.

Síla!

Ale kde je Rafael? Hned jak jsem na něj pomyslela, tlak v hlavě se ještě prohloubil, jako by se mi v ní někdo dloubal. Uff.

Doufám, že Lucy už je někde v bezpečí. Au. Co to sakra je? Jakmile jsem začala přemýšlet, bolest v hlavě vybuchla v plné síle. Upíři by bolest hlavy neměli mít nebo jo?

Ale to nebyla jen tak obyčejná migréna. Něco jiného. Vylekaně jsem se podívala na svůj odraz v zrcadle. Ještě několik vteřin jsem měla zelené oči, ale pak se jako lusknutím prstů zkalily do té barvy, které jsem se bála.

Zdravím Médeo!

Nadskočila jsem a otočila se dokola. Nikdo tu nebyl.

V tvé hlavě hlupáčku.

Do prdele. Co to je?

Doufám, že sis užila tu chvíli v novém těle. Ale teď přišla řada na mě. Cítíš to? To špatné v tobě bylo ještě předtím, než ses proměnila. Upíři jsou ale od přírody predátoři, takže se to špatné v tobě uvolnilo. Já jsem se uvolnila. Obávala ses správně, když jsi viděla Serenu. Taky vyhrála nad svým tělem a to samé udělám přesně teď i já.

A je to tady. Schizofrenie. Moje druhé špatné já.

Sbohem.

Nestihla jsem se ani pohnout a měla jsem dojem, že se mi hlava rozprskla na všechny strany. Podlomila se mi kolena a padla jsem na všechny čtyři. Ze rtů se mi vydral výkřik bolesti a pak bylo najednou po všem. Sebrala jsem se a houpavým krokem stanula znovu před zrcadlem. Olízla jsem si rty a usmála se na sebe. Při tom jsem ukázala i svoje nové zuby.

„Vypadám skvěle, nemyslíš?" můj hlas zněl jinak, už jsem to nebyla já. Ale přesně ta Médea ze snů. Já jsem byla uvězněná někde hluboko, tam kde doposud dlela ona. Neměla jsem šanci ovládat svoje tělo, skutky, nebo cokoliv jiného. Prostě jsem to už nebyla já. Mohla jsem se jen nečinně dívat. Nemohla jsem se sama usmát, nebo zvednou ruku a už jsem nemohla ani sama myslet. Jako by někdo přepnul vypínač z HODNÁ, na ZLÁ.

Otevřely se za mnou dveře. Pomalými a řízenými pohyby jsem se otočila. Stála tam Serena a usmívala se. Bez přemýšlení jsem jí úsměv oplatila.

„Vidím, že je vše v naprostém pořádku a tak jak má být." Zabroukala Serena a naplno vešla do pokoje. Zavřela za sebou. Měla na sobě dlouhé, tmavě modré saténové šaty, které se jí u kotníků vlnily. Podívala jsem se na sebe. Zasyčela jsem. Ten zvuk byl podrážděný a zněl víc než nebezpečně. Potěšilo mě to. Teprve jsem si na nové tělo zvykala. „Kde tu dostanu něco pořádného na sebe?" tázavě jsem zvedla obočí. Serenin úsměv se prohloubil. Mohla jsem cítit z její aury neřízenou radost. Já jsem byla taky šťastná. Přes všechny ty překážky, které mi stavěla do cesty hodná Médea a její Rafael. Jsem konečně tady. Vždy jsem věděla, že to je můj osud.

„Dovolila jsem si ti vybavit nový šatník." Ukázala k obrovské skříni. Přešla jsem k ní a otevřela ji. Většina oblečení bylo ve zlatavé barvě a byly to převážně jen šaty. Ale nádherné šaty. Jedny jsem vytáhla. Byly dlouhé až na zem, vykládané diamanty s bílými krajkami. Neměly žádná ramínka. Shodila jsem ze sebe košilku a natáhla na sebe spodní prádlo, co jsem našla v zásuvce. Vůbec mě nezajímalo, že mě Serena pozoruje a pokojně jsem se oblékla. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné. Když jsem byla hotová, podívala jsem se do zrcadla. Byla jsem spokojená. Mrkla jsem na Serenu. Myslím, že jsem teď byla krásnější než ona.

„Jsem ráda, že ses probudila už kompletně proměněná." Promluvila Serena. Zvedla jsem k ní oči.

„Neprobudila. Musela jsem trochu zabojovat, než se mi podařilo převzít nad ní vládu." Pozvedla jsem obočí. Otočila jsem hlavu zpět k zrcadlu. Ohlazovala jsem si šaty.

„Hlavní, že jsi to ty. Trochu jsem se obávala, že nakonec, i přese všechno zůstaneš stejná. Už jsi zkoušela svoje schopnosti?" objevila jsem dychtivost v jejím hlase. Evidentně chtěla vyzkoušet svoji nově nabytou hračku. Ale byla jsem taky zvědavá. Tak jsem zvedla ruku a našla v sobě zdroj své síly. V další vteřině moje ruka vzplála v zářivě zlatý oheň. Rozhlédla jsem se po pokoji a namířila ruku na vázu plnou rudých květin. S potěšení jsem pozorovala, jak okvětní lístky černají pod ničivou tíhou ohně.

„Zkus něco dalšího." Žádala po mě Serena. Vypočítavě jsem se na ní zazubila. Bleskově jsem zvedla ruce a poslala proti ní nápor své síly. Ale ona něco podobného očekávala a hravě mě odrazila.

„Stejně tak prohnaná jako já. To se mi líbí." Nic si z mého útoku nedělala. Ledabyle se opřela o zeď a zírala na mě. „Musíš mít hlad." Zkonstatovala. Ani jsem si to neuvědomovala. Ale zžíravé plameny v mém krku a v žaludku tu pořád byly. V ústech jsem měla sucho.

„Mám žízeň." Při mém přiznání mi v dásních zapulzovalo bolestí. Moje smysly se napnuly a hledaly někde blízko vhodného kandidáta na post mé svačinky. Našla jsem několik upířích bojovníků na každém konci chodby. Dál už jsem se nedostala.

„Mám pro tebe někoho připraveného." Blýskla na mě zuby. Natěšeně jsem se na ní usmála. Ona mezi tím vykoukla na chodbu a požádala o přivedení toho dotyčného.

„Kdo to je? Člověk nebo upír? A je to stejné nebo rozdílné?" dožadovala jsem se odpovědí. Byla jsem tak zvědavá. A hlavně žíznivá. Pamatovala jsem si chuť jediné krve, kterou jsem měla možnost pít.

„Je to upír. Rozdíl mezi upíří krví a lidskou je jen nepatrný, obě jsou stejně výživné. Můžeš někdy zkusit i lidskou. Ale myslím, že se pro tvoje první napití hodí právě on." Okamžitě jsem věděla, kdo to je. Hlad se ještě prohloubil. Těšila jsem se ještě víc. Rafael. Jeho krev je osvěžující. Ještě jako člověk byl lahodný a sladký. Teď ho budu vnímat tisíckrát víc.

„Rafael? Tak to bude... moc zajímavé. Chci s ním být sama a... užít si to." Už jsem se těšila.

„Jistě, že můžeš. Ale nezabíjej ho. Být tebou, udělala bych si z něj svého druha. Bude se nám hodit." Přikývla jsem. „Až s ním skončíš, můžeš přijít na večeři do velkého sálu. Musíme probrat první kroky. Vezmi s sebou i Rafaela." Pokračovala dál.

„Už se nemůžu dočkat." Zamumlala jsem. Ale myšlenkami jsem byla jinde. Chci ho. Hned jak projde dveřmi se na něj vrhnu. A bylo mi jedno, že mu ublížím. Divíš se tomu rozdílu mezi tebou a mnou? Ty by ses upejpala. Kdežto já si ho užiji všemi možnými způsoby. Pochybuji, že se bude bránit.

Tiše jsem se zasmála, chabému pokusu o protest ze strany mého druhého já.

„Tak já jdu. A Médeo?" zvedla jsem k ní pohled. V jejích rudých zajiskřilo.

„Vítej v našem světě." Našpulila rty a pak odplula pryč.

~~~

Přišli pro mě. Bylo po poledni dalšího dne. Médea je vzhůru. Kompletně po přeměně. V novém nepoznaném světě. Vůbec jsem si nemohl představit, jak se teď asi cítí. Teda asi mohl, když jsem sám probuzení absolvoval. Ale to bylo prostě jakékoliv jiné probuzení. Bez žádných úvodních bolestí. Vše jsem prospal, jako bych se ani neproměnil. Ale ona. To je něco jiného. Jestli byla sama, když se probudila...Musela být zmatená. Ze zkušenosti vím, že po proměně jsou vzpomínky chvíli zahalené mlhou. Takže si asi na nic nepamatovala.

Teď pro mě přišli, aby mě odvedli do jejích komnat. Rychle jsem vyskočil z postele a oblékl se. Celý den jsem jen tak prolenošil v posteli a zíral do stropu. Představoval jsem si svou ženu. Asi je trochu ujeté nazývat ji svou ženou. Ale já to tak cítil. I když jsem měl stažené všechny svaly v těle z divného tušení, byl jsem si téměř jistý, že Médea už není taková, jak jsem si ji uchoval v paměti. Každopádně, teď jsem se připojil ke dvojici upírů. Ramona jsem nikde neviděl.

Zmocňoval se mě čím dál tím větší třes, jak jsme se blížili k cíli. Nasál jsem vzduch do plic a ochutnal ho, když jsme prošli dlouhou chodbou do levého křídla hradu. Zastavili jsme na konci chodby, kde se nacházel pokoj. Což znamenalo, že byl přímo v rohu hradu, tudíž v kopuli. Tohle byl kruhovitý pokoj mých rodičů.

Ve vzduchu se vznášel její pach. Byl zřetelný, i když byl trochu pozměněný. Ale vůbec neztrácel svoji přitažlivost. Pořád se ve vzduchu tetelily její magnetky, které mě k ní táhly. A já se poddával. Pak jsem zaznamenal i její tlukot srdce a hlavně její nádhernou auru se třpytícími se okraji. Pak se přede mnou otevřely dveře a málem mě porazila oslnivá záře přímo přede mnou. Nevnímal jsem, že se ti dva upíři zarazili a zírali přesně na to samé místo, jako já. Ani to, že se najednou otočili a zavřeli za sebou dveře.

Bylo mi to úplně jedno. Byl jsem tu já a ta nádherná zářící bytost u okna. Měla na sobě úchvatné, dlouhé zlaté šaty s kamínky, ve kterých se odrážely paprsky odpoledního slunce. To byla hlavně ta záře. Její bělostná pokožka tak nějak zlatavě jiskřila. Byl to fascinující pohled. Hlavu měla otočenou a dívala se oknem ven, přesto, že jsem si byl jistý, že ví, že už není sama. Ale zatím jsem měl čas na to si ji pořádně prohlédnout. Doslova jsem ji hltal pohledem. Byla přenádherná. To co jsem si pamatoval z její lidské podoby, se teď jen umocnilo. Její úžasně dlouhé vlasy se teď zdravě leskly a jejich oříšková barva ještě víc vynikla. Neupřela mi pohled na pootevřené rudé rty, které kontrastovaly oproti bílé krémové kůži. Očima jsem putoval níž. Vlasy měla přehozené přes jedno rameno, tak aby to druého poskytovalo pohled na holou pokožku krku. A její viditelné žíly a pod nimi proudící krev. Rozhořel se ve mně oheň. Sakra. Včera jsem ji přece div nevypil do poslední kapky. Jak to, že se ve mně touha po ní probudila tak rychle?

Byla úplně stejná, jako předtím, když jsem ji objímal a pil z ní. Vzpomínal jsem na všechny ty chvíle.

Připadal jsem si teď oproti ní neuvěřitelně nedůležitý. Nevím, proč mě to teď napadlo. Asi proto, že jsem to byl dřív já, kdo byl silnější a schopný se o ni postarat. Kdežto teď jsem cítil tu sílu, která z ní vyzařovala a to ještě ani nic neudělala. Ani se nehnula. Stála tam, jako socha překrásné bohyně. Náhle tomu byl konec, když se nadpozemsky rychle otočila směrem ke mně a já mohl konečně vidět její oči.

Proti své vůli jsem zalapal po dechu a pak jsem přestal chvíli dýchat, možná mi i srdce přestalo bít. Její oči byly rubínově červené, ohraničené hustými řasami s černými zorničkami. A ta barva neměnila nic na tom, jaký chlad z nich vyzařoval. Zelená teplá barva byla prostě a jednoduše fuč. Její vždy vřelý a city překypující pohled zmizel. Sice se na mě usmívala, ale nebyl to její úsměv. Byl to vypůjčený škleb od Sereny. Přes jasný žár jejích očí, se kolem mého srdce utahovaly ledové smyčky jejího bezcitného pohledu. Šlo o to, co bylo patrné hned na první pohled. Na něco podobného jsem se připravoval. Byla tu ta možnost, ale pocítit to na vlastní kůži a ve skutečnosti. Dokonale mě to přimrazilo na místě. Zatajil jsem dech a snažil se uklidnit. Měl jsem chuť se k ní okamžitě rozeběhnout a schovat ji v náručí. Bolestně jsem si uvědomil, že ona by o něco takového nestála, teď už ne.

Ještě to není ztracené!

Bylo to, jako naše první setkání. Oba jsme se navzájem znovu poznávali. Ona svýma novýma očima a já její nové vzezření. Vypadala pořád jako moje Médea. Moje nová vylepšená Médea, v novém vydání. Upířím vydání. Úplně jsem zapomněl na jasně patrné, vyčnívající špičáky. Vypadaly na ní kupodivu přirozeně a půvabně. Jako by se narodila s tím, je jednou mít. Ale i tak to byl nezvyk. Páteří mi projela elektrická vlna kvůli představám, která zaplavily moji mysl.

Ještě nějakou chvíli jsme se na sebe dívali. Ale já si připadal jako němý. Neschopný slova. Její krása mě ještě nepřestala uchvacovat. Co mám říct? Co se tak říká milované osobě, která se na tebe dívá, jako na pouhou hračku.

„Už ses dosyta vynadíval?" promluvila jako první. Její hlas. Málem mě to porazilo. Byl to ten hlas, co jsem slýchával v těch chvílích, kdy se její moc projevila v plné síle. Vyvýšený, na úplné jiné, nové úrovni. Mohl bych ho poslouchat do nekonečna. Musel jsem zavřít ústa, protože se mi údivem otevřely. V hlavě jsem si pořád opakoval, že se musím vzchopit. Nabýt svoji sebekontrolu. To se lehce řekne, ale už hůře udělá. „Co na to říkáš? Líbí se ti to, co vidíš?" znovu mě to ohromilo. Proboha zacpěte jí někdo ústa. Zíral jsem, jak se houpavě pohnula v bocích. Na sucho jsem polknul. Musel jsem na chvíli zavřít oči. Hluboký nádech. Vymazal jsem ze své tváře jakékoliv emoce tak, jak jsem to dělával dříve. Když jsem je zase otevřel, naštěstí stála na stejném místě. Jen se k jejímu úsměvu přidalo zvednutí obočí.

„Jsi překrásná. Ale to už ji byla předtím." Donutil jsem se taky promluvit. Můj hlas byl trochu ochraptělý, ale na tom teď sotva záleželo. Médea naklonila hlavu na stranu a přimhouřila oči.

„Vážně? Nepřipadám ti krásnější?" zklamaně si povzdechla. Ale usmívala se. Nezáleželo jí na tom, co řeknu. I kdybych jí řekl, že je šeredná, bylo by jí to fuk.

„Změnila ses. Máš upíří rysy, ale pořád jsi to ty." Co to ksakru blábolím. Ozvěna na moje slova bylo její tiché zasmání. Bylo to, jako když cinkají zvonečky. V mnoha ohledech je podobná Sereně, ale tyhle drobnosti ji od ní odlišují.

Pak se najednou zhluboka nadechla. Nasála okolní vzduch nosem do plic a pootevřela ústa. Užívala si to.

„Ach. Už vím, jak ti musím vonět. Je to všechno tak vyostřené. Voníš nádherně, jako... nějaké krásné drahé koření, nebo tabák." Mlsně si olízla rty. Moje srdce běželo jako o závod. Bylo to neuvěřitelně neobvyklé. Vidět ji tak. Toužící, po mé krvi. Žíznivou, s prodlužujícími se tesáky, které už tak byly dlouhé.

Och. Sakra. Nikdo ze mě ještě nikdy nepil. Pokud nepočítám moji proměnu, kterou si stěží dokážu vybavit, nebo ty chvíle, kdy jsem proměňoval já. Zakusím to samé co Médea, když jsem z ní pil já? Ta představa mě rozrušila. Měl jsem co dělat, abych se tvářil nevzrušeně.

Najednou už nestála několik metrů ode mě, ale přímo přede mnou. Dech se mi zadrhnul v krku. Její dech mi ovanul tvář. Byl tak sladký. Připadala mi ještě přitažlivější než předtím. Ale co mě dokázalo okamžitě zchladit, byl její vypočítavý pohled. Nikdy jsem ho na ní neviděl.

„Proč jsi ztuhlý jako kus kamene?" Dělala si ze mě srandu. Tak rád bych jí odpověděl. Něco řekl. Ale v hlavě jsem měl prázdno, dokázal jsem na ní jen němě zírat.

„Jsem ráda, že jsi tu zůstal." Zašeptala.

„Jsi tu ty. Nikam neodejdu, ne bez tebe." Svatá pravda. Znovu ji to rozesmálo.

„Takže tu se mnou budeš? Já se totiž nikam nechystám." Mumlala. Dívala se na můj krk. Instinktivně jsem se trochu nahnul.

„Už jste se Serenou BFF?" nedopustil jsem si kousavou poznámku. Konečně se mi zapálily mozkové závity.

„Řekni Rafaeli. Budeš tu, i když už nejsem tak hodná a nevinná, jako před tím? Protože to už rozhodně nejsem." Dotkla se mě. Její ruka vyletěla k mé hrudi. Položila ji celou plochou na mou kůži. Cítil jsem jiskření i přes látku mé košile. Odlepil jsem pohled od jejího obličej a podíval se na místo, kde se mě dotýkala.

„Nikdy jsi nebyla nevinná. Byla jsi bojovnice. A vím, že jsi i teď, jen ji musím najít..." náhle jsem nemohl mluvit. Ne, že bych se zrovna nechtěl pořádně rozjet a probudit v ní to dobré, ale prostě mě zarazila.

Její síla.

Měla stažené obočí.

„Jendou si mi řekl, abych na tobě nehledala něco, co neexistuje. Tak o to samé tě teď prosím já." Zašeptala.

„Ty jsi mě neposlechla." Nechala mě mluvit. Bylo to zvláštní, jako by mi na chvíli sebrala můj hlas.

„Ty poslechneš." Odpověděla. Zarazil jsem se. Její prsty na mé hrudi se pohnuly a zmuchlaly látku mého oblečení. „No tak Rafaeli nedělej překvapeného. Víš co? Vyjasníme si to teď hned, aby nenastaly zmatky. Z Médey, kterou si znal, už nic nezbylo. Věděl jsi, že se to stane. Důkazem je Serena. Buď se s tím smiř, nebo ne. To je fuk. Ale teď mám na tebe šílenou chuť. Dopovíme si to až pak..." rychle ztratila nit své řeči a hypnotizovala tepající krev pod kůží na mém krku. Mě ale její slova zasáhla hluboko v srdci. V duchu jsem zaklel. Moje automatická reakce na ni byla odstoupit od ní o krok.

„Neboj se mě." Zašeptala. Sakra. Sice se z ní stala krvežíznivá potvora. Ale nebál jsem se, i když jsem hluboko v sobě cítil, že bych asi pravděpodobně měl.

„Cítím teď zrovna všelicos, ale rozhodně ne strach." Odpověděl jsem rozhodně.

„Statečný chlapec." Mumlala a znovu se ke mně přiblížila. Ruce jí vyjely nahoru k mému krku. „Potřebuji tě." Dodala. Ona ale nepotřebovala mě, ale moji krev. Otevřela ústa, zaleskly se v nich její špičáky. Proti mé vůli se mi to líbilo. Přerývavě jsem se nadechl, když se ke mně naklonila.

„Slibuji, že se ti to bude líbit." Uklidňovala mě stejně, jako jsem to udělal já, když jsem se do ní zakousnul poprvé. Připadá mi to už tak dávno.

Dokonale jsem ztuhnul, když mě políbila na čelist. Ostrými zuby obkreslila její linii a pokračovala ke krku, poháněná přirozeným instinktem. Vnímal jsem její dech. Byl zrychlený a horký, jako by se jí v ústech rozpoutal oheň.

„Voníš báječně." Její zuby jezdily po mé kůži. Musel jsem uznat, že se ovládala přímo úžasně. Na to, že se probudila jen před několika hodinami. Každý upír je po proměně hladový. Ona jistě taky. Ale držela se dobře. Pak to konečně udělala. Překonala hranici a zabořily do mě zuby. Z hrdla jí unikl slastný sten. Měl jsem dojem, že mě taky. To co následovalo, bylo jako sen. Mě to tak přišlo. Jak moje krev proudila do jejích úst a já ji slyšel polykat. Málem jsem se tam sesul na zem. Moje zkamenělé tělo se téměř okamžitě uvolnilo. Jedna její ruka s dlouhými prsty mi zajela do vlasů, druhá si pohrávala s cípem mé košile a já stál jak solný sloup. Aspoň několik vteřin po tom, pak jsem se o ni upřel a užíval si to, co mi tohle přinášelo. Moje neposlušné ruce jednaly bez toho, abych si to vůbec uvědomoval a než jsem se nadál, měl jsem je položené na jejích bocích.

Ach můj bože!

Tak s tímhle jsem nepočítal. Neovládal jsem se. Když jsem se k ní přitiskl celým tělem, bylo to jako dřív. Když jsem jí neviděl do obličeje a nemohl tedy spatřit její výraz a oči, bylo to jako pokaždé, když jsem z ní pil já. Rozkoš a její měkké poddajné tělo. Blaženě jsem vydechl a naprosto jsem se jí vydal. Až na to, že mi pomalu docházely síly. Vytrácela se ze mě neuvěřitelnou rychlostí, každým hlubokým douškem, který polkla.

„Médeo... dost." Vydechl jsem. Neslyšela mě, nebo spíš dělala, že mě neslyší. Snažil jsem se od ní odtáhnout. Nechtěl jsem dopadnout jako John. Každou chvíli jsem počítal, že upadnu do bezvědomí, ale nakonec se ode mě odtrhla. Odstoupila ode mě několik kroků. Měla zavřené oči a dýchala zrychleně. Kolem úst měla rozmazanou moji krev. Já jsem se musel odpotácet ke stěně a opřít se o ní.

„To bylo... velkolepé!" nadšeně otevřela oči. Na malou chvíli jsem doufal, že tam bude ona, ale nestalo se. Pořád to samé. Zklamaně jsem sklonil hlavu. Prsty jsem si setřel krev z už skoro zacelené rány od jejího kousnutí. „Mluvili jsme o tom tolikrát, ale moje lidská mysl si nikdy nedokázala představit něco takového." Vydechla a rozkošnicky se protáhla. Cítil jsem změnu v její auře, když nechala svoji sílu prostoupit jí. Začala zářit jako polední slunce, dokonce vyluzovala i teplo.

„Chci, abys mi dopověděla to, co jsi říkala." Divil jsem se, že můj hlas zní tak pevně. Moje tělo se začalo vypořádávat s deficitem krve, chvíli mi před očima skákaly červené skvrny. Médea mě ještě nějakou dobu nevnímala a užívala si doznívající pocity po kousnutí. Poprvé je to vždy intenzivní, trvá dlouho, než se z toho zrovna probuzený upír dostane. Něco jako opilost. Médea se blaženě usmívala a nechávala zavřené oči. Já je musel taky zavřít. Přemáhala mě potřeba se k ní ihned rozeběhnout a sdílet to s ní.

Zatraceně!

Udělej to. Je to Médea! Zrovna teď bys měl být u ní, ať už je jakákoliv. Její láska v ní nemohla jen tak umřít.

Udělal jsem to. Odlepil jsem se od zdi a vystřelil k ní, ale ona můj záměr vytušila, ještě dřív než já jsem se k němu rozhodl. Náhle otevřela oči, už sám chladný žár jejích očí by mě zastavil a přimrazil na místě, ale ona na mě ještě k tomu začala syčet. Postavila se do bojového postoje, připravená se kdykoliv pustit do boje a zaútočit. Znalosti měla, ode mě. Ale já jí nechtěl ublížit. Jen jsem chtěl být u ní.

V ten moment mi neskutečně připomínala svým chováním a náhlým zvířecím vzezřením, divokého upíra. V další vteřině se zase uklidnila a z jejího obličeje vymizela bojechtivost.

„Omlouvám se. Tohle už víckrát nedělej Rafaeli." Uvolnila svoje držení těla. „Co jsi to teď říkal? Že ti mám něco dopovědět? Už nemám co říct. Nejsi hloupý. Vše ti zaručeně už došlo." Uzavírala tohle téma.

„Ne. Nemůžeš to jen tak uzavřít, potom všem co se stalo. Mluv se mnou, Médeo." Naléhavost v mém hlase byla bolestně zoufalá. Kvůli ní jsem se otevřel, nemůže mi to teď udělat. Sice jsem se styděl za svoji momentální slabost a zranitelnost, ale už se to nedá změnit. Nepřestanu, dokud si nebudu stoprocentně jistý, že je pryč.

„Už není co říct Rafaeli a přestaň, tohle mě unavuje. Uzavřela jsem to, nech to být." Její hlas zněl mírně a sametově, jen kdyby mě teď právě nezabíjela.

„Takže to je konec. Prostě ses proměnila, kvůli tomu změníš svůj názor a postoj k Sereně?" nechtěl jsem na ní vyjet. Ale byl jsem bezradný. Zvedala se ve mně hladina vzteku. Jen nebyl mířený na ni, ale spíš na mě. A na tuhle prokletou situaci. Nikdy nebudu šťastný, nemám na to právo! Médea to musela schytat taky, protože mě potkala!

„Taky jednou pochopíš, že to, co chce, je pro dobro jak nás, tak lidí." Řekla klidně. Zavrtěl jsem hlavou. Zuřivě jsem bouchl pěstí proti zdi, až se tam udělala menší prohlubeň.

„Nemáš důvod se rozčilovat, nic se nezměnilo." Její ledový klid mě rozčiloval. Znovu se projevovala moje prudká povaha. Měl jsem neodolatelnou chuť zdevastovat celý její pokoj.

„Do pekla se Sereno a jejím idiotickým plánem, jak si udělat z lidí otroky!" zavrčel jsem. Médea se pobaveně usmívala. Do prdele.

Kdybych měl aspoň nějakou trpělivost. Jenže ta mi chybí. V některých případech by se hodila. V její přítomnosti jsem se kupodivu vždy ovládal. Většinou. Ale co na tom teď záleží.

„Já vím je to na nic. Když tě moje staré já donutí se změnit a pak přijdu já. Kdyby to tak nebylo, pořád bys byl stejně sladký bezohledný upír, jaký jsi býval celou svou existenci. Není to tak?" přesunula se jedním ladným krokem k zrcadlu. Prohlížela se a stírala si červenou tekutinu, kterou měla ještě pořád rozmazanou kolem rtů.

„Dřív jsem nebyl nic. Můj život neznamenal nic. Pak ses objevila ty a..." nenechala mě to doříct. Prudce se na mě otočila.

„A co? Podívej se, kam tě ta takzvaná láska ke mně dostala. Nebuď hlupák." Zaprskala. Udivilo mě to. Jako by litovala, že mě dostala, protože přesně to by mi řekla stará Médea. Srdce se mi poskočilo malou nadějí.

„Lituješ, že jsem tu a ne někde v bezpečí?" přemýšlivě našpulila ústa.

„Možná maličko ano. Ale jsem sobec, a když jsi tu, nikam tě nepustím. Chci, abys pro mě byl tím samým, co je pro Serenu Alexander." Vzpomněl jsem si na něj. Na naprosto duchem nepřítomného Alexe. Jako by mu někdo vymyl mozek. Dokonce to vypadalo, jako by mě ani nepoznal. Středem jeho vesmíru byla jen Serena.

„Chceš si mě taky označkovat?" zvedl jsem k ní oči s nádechem ironie.

„Když budeš poslušný, nebudu mít důvod hyzdit tvůj překrásný obličej." Sladce se na mě zakřenila. Překonala vzdálenost mezi námi a tvářila se vážně.

„Co na to říkáš?" zeptala se.

„Na co?" polknul jsem.

„Budeš můj druh?" moc dobře věděla, že bez její krve nepřežiji. Na otázku byla jasná odpověď. Jen ji bavilo mě trápit.

„Miluješ mě?" hned jak jsem to řekl, měl jsem sto chutí si jednu vrazit. Nevím, proč to ze mě najednou tak vypadlo. Na vteřinu jsem postřehl její překvapení. Ale pak se uklidnila a nasadila masku. Je ve svém novém těle jen chvíli a už to zvládá bravurně.

„Jsi chytrý. Pokládáme si tu otázky, na které ani jeden nechceme odpovídat. Tak to necháme být, co ty na to?" zabroukala mi do ucha, když se ke mně naklonila. Pak jsem ucítil její jazyk na svém ušním lalůčku a málem jsem se neovládl. Zavřel jsem oči a snažil se najít ztracenou koncentraci, ale ona nepřestávala. Tvář a krk mi ovanul její horký dech. Mě zamrazilo podél páteře. A to jsem ještě nepočítal její ruce putující mi po hrudi. Překonal jsem v sobě touhu se na ní v další vteřině vrhnout jako zvíře a chytil ji za zápěstí. Ztuhla.

„Chceš mě jen jako hračku." Stiskl jsem jí ruce a chtěl ji odtáhnout, ale nenechala se.

„Neodmítej mě, Rafaeli. To není zrovna nejrozumnější. Nezapomínej, kdo teď jsem." Její hlas zase vystoupal do těch jasných výšek. Už jsem věděl co očekávat, takže když jsem se najednou nemohl ani hnout, věděl jsem, že to byla ona, kdo mě držel v zajetí svých neviditelných provazů.

„Jak bych mohl, drahá." Trhalo mě to na kusy.

„Vidíš, že to jde." Útlým prstíkem mi přejela po tváři. Někdo zaťukal. „Dále." Vyzvala čekajícího.

„Omlouvám se za vyrušení, slečno, pane. Serena si vás žádá u večeře." Formálně nám oznámil příchozí upír. Mé nedobrovolné ztuhlosti si nevšímal a Médeina nadpozemská krása ho moc z míry nevyváděla.

„Vzkaž jí, že se k ní ihned připojíme." Kývla hlavou a obrátila svou pozornost opět na mě, propouštějíc mě ze své moci. Zkusil jsem zahýbat prsty, jen tak pro jistotu. Mračil jsem se a ústa jsem stáhl do tenké linky.

„Vím, že tohle jednou pochopíš," ukončila naší debatu „Ale teď musíme jít." vydala se ke dveřím. Když jí došlo, že za ní nejdu, podívala se na mě přes rameno.

„Přidáš se ke mně, drahý?"

A/N

Alrighty!

To bychom měli... Jaké z toho máte pocity?

Bylo to na dobré cestě, ale trochu se nám to zvrtlo, ještě mám ex v rukávu!! :P

A fakt jsem se těšila, na tu chvíli, kdy bude Alter Médea pít z Rafaela, jak zvrhlý tohle je :D

Sorry za dlouhé kapitoly, pokud to někoho štve, tak ať si na znamení nesouhlasu, olízne loket a nos a pak koleno :D

Každopádně ještě toho mám dost v plánu, ale počítám, že bude ještě tak 7 kapitol! Tak se držte vážení!

Děkuji za projevy sympatií a lítosti nad minulou kapitolou!! Dojalo mě to!

No nic, nebudu tu dneska žvatlat... oprava tohoto díla mě fakt vyčerpává! Takže Salut!

LOVE YA LOTS!