~~~ Muse - Time is running out ~~~

~~~

„Ne!" zařval jsem. Nebo možná ne. Možná jsem to jen zašeptal. Už jsem si nebyl ničím jistý, jen tím, že se řítím střemhlav do pekelných ohňů. Ještě k tomu jsem byl skoro slepý. Vážně. Viděl jsem proklatě špatně. Tělo jsem necítil, což na jednu stranu bylo příjemné zjištění. Žádná bolest. Byl jsem jak nemohoucí, co visí jak kus masa na řetězu. Ani zvednout hlavu jsem pořádně nemohl. Mohl jsem jen mžikat přes spadlé vlasy v obličeji. Médea pravděpodobně upadla do šoku, protože seděla jako zkameněla a z obličeje jí vyprchala veškerá barva.

Teď bych byl rád za jakoukoliv záchranu. Hodila by se právě teď. Ale to bylo jen nesplnitelné přání. A teď na mě padl další kámen. Vůbec jsem netušil, co mám dělat. Ale rozhodně jsem nechtěl být ten, kdo jí to udělá. To nemůže být pravda. To nemůžu být já.

Zatraceně.

Přesto, jedinou věc, kterou jsem v tu chvíli mohl cítit, byl neovladatelný stravující hlad po její krvi, smíšený s touhou jí ochraňovat. Trochu si to protiřečilo. Ale nedokázal jsem si to ujasnit. Byl jsem zlomený. Nikdy se na mě nikdo takhle nevyřádil. V zádech jsem měl tak dvacet střelných ran a v rameni díru po kolíku. Ve všem jsem měl třísky. Ale už mě to nebolelo. Jen jsem věděl, že to tam vše pořád je a to znamenalo, že na tom nejsem moc dobře a brzy zemřu. Tak blízko smrti jsem se ještě neocitnul. Nebylo to tak zneklidňující, jelikož už jsem pár let byl v podstatě mrtvý. 

Vzpomněl jsem si, jak ze mě Serena pila. Nedokázal jsem si vybavit, jestli to bylo příjemné nebo ne. Radši jsem se v tom moc nešťoural, hlavní bylo, že ve mně nechala krve tak akorát na to, abych nepadl do tmy. Vlastně se dost divím, že jsem pořád při vědomí. Důvod byla právě Médea. Musím vědět co se s ní stane, dřív než zemřu. Ale teď se vše obrátilo. Byla mi nabízená její krev za strašlivou cenu.

„Ach Rafaeli, proč se zdráháš? Je to přece Médeina krev, jediná, kterou piješ. A pokud dobře vím, proměnil jsi docela hodně lidí, jen tak po radost." Serena nemilosrdně proťala tíživé ticho. Nechávající mi čas... Na co? Neměl jsem nejmenší tušení.

Měla pravdu, přeměnil jsem hodně lidí jen kvůli tomu, že jsem se nudil a myslel jsem si, že v tom najdu nějaké uspokojení. Nějaký směr. Což se nikdy nestalo. A nikdy jsem nepřeměnil někoho, na kom mi záleželo. Nemůžu jí to udělat. Nedokážu to. I přes její vábivost.

Podíval jsem se přes slepené vlasy na Médeu. Začala se vzpamatovávat, protože prudce mrkala a hrudník se jí zvedal a klesal v ostrém dýchání. Oči se jí zase zalily slzami. Nerad jsem ji viděl plakat a už vůbec ne kvůli mně. Moc dobře jsem si pamatoval, jak naříkala, když do mě Serena dělala díry. Teď jsem byl jako cedník na nudle.

„Měla bych teď trochu potrápit Médeu, abych tě popohnala? Proboha jste tak neochotní!" mávla rukama ve vzduchu a já jsem nesouhlasně zamručel. To jí zastavilo na místě. Pokývala hlavou. Dva strážci se ke mně seběhli a najednou jsem byl volný. Spadl jsem tváří k zemi. Slabý jako moucha. Posbíral jsem všechnu zbylou sílu a použil ji k tomu, abych se vytáhl zase do sedu. Opřel jsem se o tyč. Byla to úleva mít ruce zase v normální poloze.

„Rafaeli..." zaslechl jsem šepot, těch jejích nádherných měkkých rtů. „Pojď ke mně a dokonči to." Její slova mě zabíjela. Viděl jsem teď jen ji. Táhlo mě to k ní, tak jako vždy, ale teď to bylo jiné. Naposledy?

„Ne. Nemůžu to udělat. Ne tobě." Odporoval jsem bezhlasně. Můj hlas vymizel. Zrovna teď, kdybych mohl, s naprostou určitostí bych začal brečet.

„Musíš! Nesnesu tvou bolest a Lucyinu. Zachraň sebe a ji. Prosím!" hlas se jí třásl. Médeo, prosím nenuť mě k tomu. Neodpustím si to. Ty mi to neodpustíš.

Náhle mě ti dva strážci popadli za paže a vyzvedli na nohy. I když, ty jsem při přesunu táhnul za sebou. Položili mě zase zpět na zem, přímo před ní.

„Mě už nezachráníš. A není to tvoje vina. Není ničí. Rafaeli poslouchej mě." Byla tak statečná, i přes clonu slz, tekoucí jí po tvářích. Díval jsem se do jejích zelenkavých očí.

„Chci, abys to byl ty. Neber to tak. Udělej to, vezmi Lucy a jdi co nejdál odtud." Sdělila mi, co přesně po mě chce. Chvíli mi trvalo, než jsem se probojoval skrze šok. „Slyšíš mě Rafaeli. Ach můj bože. Kdyby ses teď viděl." Zasténala a další dávka slzy se jí převalila přes tváře.

„Nenuť mě k tomu. Nedokážu to. Nemůžu tě zabít." Zachrčel jsem. Marně jsem se snažil obnovit svůj hlas, ale nešlo to. Její ruce cukly. Chtěla mě mít v náručí, ale nemohla.

„Sundejte jí pouta, bude to pro oba pohodlnější." Zavelela Serena. Musím jí dát plus za její taktnost. Strážci jí odepnuli pouta ze zápěstí, spustila paže dolu a promnula si zarudlou pokožku. Pak se tím přestala zabývat a přisunula se blíž ke mně. Seděli jsme teď v těsné blízkosti naproti sobě.

„Vím, že to nechceš být ty, ale já si chci uchovat svou poslední lidskou vzpomínku na tebe. Neupírej mi to." Šeptala. Její ruce vystřelily k mým tvářím a podepřely mi hlavu. Tohle byla asi jediná situace, kdy ona byla silnější než já, protože jsem se zrovna teď cítil na pokraji zhroucení a její oporu jsem uvítal s úlevným vzdechem.

„A já nechci, aby moje poslední vzpomínka na tebe byla, že ti tohle svinstvo udělám já." S dostatkem sil bych teď asi zuřil nad její umanutostí. Ale nešlo to.

„Nemysli na to tak. Musíš mi slíbit, že odtud odejdeš, až se stanu... tou... upírkou."další hloupý požadavek. Povzdechl jsem si.

„Tvé žádosti se mi z duše příčí. Nemůžu odejít, tak jako tě nedokážu přeměnit." Odporoval jsem.

„Nesmíš mě vidět, tak jak vím, že budu vypadat. Nelíbilo by se ti to." Její hlas už se zase třásl. Objevil se v ní náznak hysterie. Nepřála si to a děsila se toho.

„Nedokážu bez tebe žít a teď nemluvím jen o tvé krevi." Chtěl jsem dodat, že radši zemřu, než abych ji tu nechal, ale radši jsem to vynechal. Už tak byla skoro nepříčetná.

Vůbec jsem teď nemyslel na to, že bez její krve nepřežiju. Bylo mi to jedno.

„Rafaeli prosím." Hlasitě zavzlykala a padla mi do náručí. Málem jsem se složil na znak, ale ustál jsem to. Rvalo mi to srdce na kusy. Přerývavě jsem se nadechl. Musím to udělat. Ta pravda byla krutá. Ale byla to pravda. Nevyhnutelná, jako smrt. Zmocnila se mě závrať.

„Miluji tě a nikdy nepřestanu!" to byla moje odpověď.

„Taky tě miluji a taky nepřestanu." Pak jsem se k ní sklonil a nechal splynout naše rty. Bolest a láska promítnutá v tom jediném polibku byla zarážející a myslím, že i pro všechny, co měli to potěšení být toho svědkem.

„Sladké, ale moc dlouhé. Mohli byste se pohnout k té přeměně?" promluvila Serena, jasně jsem rozeznal její netrpělivost. Vůbec jsem nedbal na její slova. Nezajímala mě. Teď tu byla Médea a ona potřebovala trochu uklidnit, dřív než...

Jak se s tím dokážu smířit?

Nesmířím. To nedokážu.

Zvedl jsem ruce k jejím mokrým tvářím a stíral jí slzavé cestičky. Ruce jsem měl špinavé od své vlastní krve, takže teď měla tváře celé zakrvácené. Zajel jsem prsty do jejích zacuchaných vlasů a držel ji za týl. Automaticky poznala, co má udělat. Povolila své tělo a uvolněn se o mě opřela. Její dech se zklidňoval a i její tepová frekvence se zpomalovala. Přesně, jako bych na ni použil svůj nátlak. Aby byla povolná. Jako bych z ní vzal všechnu její úzkost a strach. Všechno se to vsáklo do mě a teď jsem to byl já, kdo byl přímo strachy bez sebe. Potlačil jsem v sobě záchvěv paniky. Nemůžeš ji to nechat podstoupit...udělej něco. Miluješ ji, její proměna bude, jako by zemřela. Nepřekonáš to... nezvládneš to!

To vše se mi honilo hlavou. Různé, za vlasy přitažené scénáře. Bylo mi ze sebe samotného špatně, když mě napadlo, že bych ji mohl zabít. Hned jsem to zavrhl. Toho bych nebyl schopný.

Proč to musím být zrovna já. No po pravdě, kdyby to měl udělat někdo jiný, asi bych si ho hned po tom podal takovým způsobem, že by se z toho nevzpamatoval, pokud by to vůbec přežil. Takže bych měl vlastně zabít sám sebe za to, co se chystám udělat.

Nechal jsem Médeino tělo položit do pohodlné pozice. Sice se mi ruka klepala vysílením, ale dokázal jsem ji udržet v náručí. A zase se mi dívala oddaně do očí. Sklonil jsem se k ní a políbil ji na čelist. Její vůně do mě narazila, div mě nesmetla. Prsty jsem měl položené na její tepající tepně, pod kůží na krku. Na tom místě, kde se nacházela zaschlá krev a napolo uzavřená řezná rána. Rty jsem mezitím obkreslil křivku jejího krku. Počínal jsem si co nejpomaleji, aby zůstala pořád stejně klidná.

„Bude to bolet? Říkal jsi, že to bolí." Zašeptala tichounce. Na chvíli jsem zabořil hlavu do té omamné vůně, co se jí vznášela těsně nad kůží. Jistě, že jí to bude bolet, budou to muka. Jakkoliv bych jí mohl pomoct, udělal bych to. Ale nejde to. Touhle částí bude muset projít sama. Na pokraji šílenství a bezvědomí. Viděl jsem mnoho lidí při přeměně a rozhodně to není nic hezkého, ani moc lákavá podívaná. Vůbec nevím, co budu dělat, až začne křičet bolestí, aby ji někdo zabil a zbavil ji toho utrpení.

„Budu u tebe." Ujistil jsem ji, i když jsem nevěděl, jak dlouho mě u ní nechají, až splním svou část v její proměně. Možná ji ani nestihnu slyšet křičet.

Už rozhodně jsem se sklonil k jejímu chutně vypadajícímu krku. Hrdlo se mi stáhlo. Olízl jsem zaschlou krev a pak i táhlou ránu. Zachvěla se. Pořád to na nás oba má stejný sexuální dopad, i když teď bych na to rozhodně myslet neměl. Oddálil jsem se a zvedl volnou paži. Prokousnul jsem svoje zápěstí a nabídnul jí ho. Bez váhání si přidržela moji ruku u svých úst a polykala mou tekutinu. Na vteřinu jsem od ní zvedl oči. Všechny zraky se upíraly na nás, jako by se tu odehrávalo divadelní představení. Lucy se na nás dívala z Gabrielových paží. Vypadalo to, jako by si navzájem svoji blízkost neuvědomovali. Lucy nechápavě mrkala a snažila se tomu přijít na kloub. Nemůže vědět, do čeho se teď zapletla.

Na Serenu jsem se nepodíval. Nechtěl jsem vidět její úsměv. Protože bych se neudržel a udělal bych něco opravdu pošetilého. Znovu jsem sjel očima na svou milovanou. Oddálil jsem od ní ruku, která se velice pomalu zacelovala. Otřel jsem přebytečné kapky z jejích úst.

„Zapamatuj si mě takovou, jaká jsem teď. Prosím." Prosila mě Médea úpěnlivě. Stěžuje mi to. Ta tíha mě drtí, že ze mě za chvíli zbude rozemleté nic. Ještě jednou jsem ji musel políbit, bylo mi ukradené, že Sereniny nervy jsou napnuté k prasknutí.

„Omlouvám se." zamumlala jsem jí do rtu a donutil se přesunout k její krční tepně. Zuby mě bolely celou dobu, ale teď se s konečnou platností prodloužily. Neobyčejně dlouhé špičáky jsem přiložil k její pokožce. Znovu se zachvěla.

„Sbohem." Vyhrkla. Zaskučel jsem a zabodl do ní své tesáky. Tlumeně zasténala a prohnula se. Její krev se mi začala proudem řinout do úst, kde se rozpoutal oheň a já automaticky polykal. Cítil jsem, jak se mi tělem rozlévá teplo. Naplňuje každou proklatou buňku v mém těle. Nabýval jsem na síle, každým polknutým douškem. Znovu jsem mohl cítit svoje tělo a uzavíraní jednotlivých ran. Bylo to nádherné, tak jako vždy, nebyla to jen krev, ale ona. Ta, která mi ji poskytuje, můj nalezený smysl života. Ale v tuhle chvíli, když jsem se cítil nasycený, bych jako vždy skončil. Úlevně bych se nadechl a usmál se na ni. Ona na mě. Ale teď jsem měl povolení zabíjet. Její ruce mě hladily po pažích a teď už zrychleně dýchala. Akorát se stávaly její steny a vzdechy, čím víc jsem pil, slabší. Pod rukama se mi úplně ztrácela. Několikrát jsem měl chuť přestat, protivilo se mi to, ale pořád jsem pil. Až jsem byl plný po okraj, ale musel jsem pokračovat.

Pokračuj. Poslouchej její tlukot srdce, abys skončil těsně před hranicí. Poznal jsem, že už to nebude dlouho trvat. Ruce, které mě hladily, teď pomalu sklouzly na zem a i hlava se bezvládně svezla dozadu. Její srdce se pomalu a jistě zpomalovalo. Pak vynechalo několik úderů. To bylo jediné, co jsem dokázal vnímat. Jen buch...buch, buch... buch,buch... buch. Krásná melodie pro moje uši, kdyby jen neustávala. Pak jsem se najednou ocitl tam, kam jsem celou dobu mířil. Se zachrčením jsem se od ní odtrhnul. Během vteřiny jsem si všiml jejích vybledlých rtů a skoro průsvitné kůže. Vystupující zelené žilky, které byly všude a to, jak byla ledová na dotyk. Poslední osamělé pumpnutí srdce, snažící se rozeslat vyschlými žilami chybějící krev.

Trvalo to jen několik dlouhých sekund v tichosti, než se objevila očekávaná reakce. Přesto jsem se lekl. Doteď byla její víčka zavřená, když se najednou prudce rozevřela. Po jejích krásných zelených očích nebylo ani památky. Ta barva byla smazána doširoka roztaženýma zorničkami. Takže to vypadalo, jako by měla černé oči.

Pak se prohnula v pase s hlubokým nádechem. Přišla na řadu moje krev, která začala její tělo uzdravovat a měnit do nové podoby. Srdce se dalo opět do pohybu, ale jen pomalu, s každým novým zatlučením sebou její tělo trhlo. Pořád jsem ji dokázal držet, ale po chvíli se jí ze rtů vydral hrůzostrašný jekot.

„Dobrá práce Rafaeli. Vážně jsem si myslela, že to nakonec neuděláš." Serena ignorovala svíjející se Médeu na zemi. Vyhrála. Médea znovu zakřičela. Cupovalo mě to zevnitř na kusy. Proboha! Její hlas se dostal do závratných výšek.

Náhle začala poblikávat jako rozbitá žárovka. Moje krev v ní vymazávala všechny stopy po opiátech a její moc se očišťovala. Tak tohle by mohlo být nebezpečné. Blikání ustalo a hned nato z ní vystřelil proud světla, jako při ráně elektrickým proudem se roztřásla a opět pohasla. Mě se nic nestalo, naštěstí. Jako bych k ní patřil. Jako by mě její moc znala, což byl asi ten důvod, proč jsem neodletěl náporem její síly. Protože, když jsem zvedl oči, všichni přítomní se váleli na zemi a kulili oči na všechny strany. Někdo se pokusil postavit, ale když vyšlehla další vlna, znovu ho smetla. Bylo to oslňující. Jediná Serena se vzpamatovala jako první a nejlépe. Při každé další vlně už normálně stála, měl jsem dojem, že díky své moci. Ostatní vyjeveně pozorovali výjev před sebou.

Médeu přemohla další křeč a opakovaně křičela. Byl to bolestný jekot. Pod rukama jsem cítil, jak se jí napínají a stahují všechny svaly v těle. Její pokožka byla pořád studená na dotek, ale už jsem rozeznal změny. Jako by se její kůže vyhladila, ne že by předtím nebyl hebká, ale teď byla jako když hladím sametový kousek látky. Pozoroval jsem rysy v její tváři. Obličej měla stažený bolestí, ale rty se napustily nově nabytou krví a teď kontrastovaly s bledě krémovou barvou pokožky. S narůstajícím nepokojem a úžasem jsem se díval, jak se mění v ještě větší krásku, než jakou byla předtím.

Přestala křičet jen na chvíli, protože zalapala po dechu, ruce jí vyletěly k ústům a pak zaskučela. Viděl jsem, jak otevřela rty, její špičáky se prodlužují. Bolelo jí to. Znovu se rozkřičela. Zaryla mi prsty do ramene. Projevila se její nabývající síla. Mravenčilo mě celé tělo, jak se mě dotýkala. Nepřestávala zářit, i když ustaly vlny energie.

„Zabij mě." Dokázala říct mezi drásajícím křikem. Rychle jsem zavřel víčka a přitiskl si ji k sobě. Nekontrolovatelně se třásla. Podle rychlosti bušení jejího srdce jsem poznal, že už to nebude dlouho trvat. Neměl jsem tušení, jak dlouho to trvalo. Ale bude hodně dlouho trvat, než posbírám rozervanou duši a dám se do pořádku.

„Už se blíží ke konci. Odneste ji do její ložnice. Bude potřebovat odpočinek." Rozkázala Serena. Nade mnou se objevili strážci a natahovali se po Médee. Vztekle jsem zasyčel.

„Rafaeli, nic se jí nestane. Ale jestli ji nevydáš, nanovo tě zřídíme." V jejím hlase zněla jasná výhružka. Sklonil jsem se k Médee. Políbil ji na pevně stisknuté rty a neochotně ji předal strážcům. Zacházeli s ní jemně, což se mi líbilo. Trochu vykulili oči, když se jí dotkli. Ale hned nato ji odnesli pryč. Sebral jsem se ze země.

„Co s ní teď bude." Můj hlas zase nabyl svojí normální barvu, ale byl chladný. Zvedl jsem ruku, abych si otřel ústa. Ještě jsem na nich měl její krev.

„To už není tvoje věc. Ale budeme tě potřebovat, až se probudí, bude potřebovat nutně nakrmit. Jsem si jistá, že proti tomu nic nebudeš mít." Tak to se trefila. Dal bych cokoliv, abych k ní zase mohl. Uvědomil jsem si, že jsem Médee vlastně ani neslíbil, že odtud odejdu, takže se nebudu cítit provinile. Ale co Lucy? Rozhled jsem se. Nebyla tu.

„Kde je Lucy? Slíbila jste jí, že jí nic neuděláte!" vyštěkl jsem.

„Taky že ne. Gabriel ji odvedl do její komnaty. Bohužel viděla moc, takže ji nemůžeme jen tak propustit." Vymlouvala se. Určitě si ji tu chtěla nechat jako pojistku, kdyby se s Médeou náhodou ještě pořád nedalo jednat.

„Můžete jí vymazat vzpomínky." Oponoval jsem.

„Zůstane tu a nic se jí nestane. Dávám ti své slovo." Ujistila mě. „Teď by ses měl jít trochu opláchnout, až tě budeme potřebovat, zavoláme tě." Kývla hlavou, přišli ke mně dva bojovníci. Co jiného bych mohl dělat. Nechci odtud, dokud neuvidím Médeu. Musím se přesvědčit, že je v pořádku. A možná ani pak neodejdu. Kam bych šel. Ztratil jsem jediný důvod žít. Našel jsem ho a teď mi ho vzali. Nemám žádný důvod jít pryč. Zamračil jsem se a nechal se odvést zpět do svého pokoje. Přesně toho samého, ve kterém jsem byl předtím. Silně jsem pochyboval, že Médea je naproti. Necítil jsem ji nikde kolem sebe. Když za mnou zavřeli dveře, rozzuřeně jsem ze sebe strhnul zakrvácené oblečení. K mému překvapení byla uprostřed připravená horká koupel, tak jsem se do ní naložil. Bylo příjemné cítit se zase jako já. Nikde v sobě jsem už neměl jedinou třísku, byla to úleva.

Sice jsem se teď měl dobře, byl jsem přejedený až po okraj a uzdravený, ale myšlenka na Médeu, překonávající proměnu, mě nenechávala v klidu. V hlavě mi zněl její nářek. Porovnával jsem rozdíly mojí milované lidské Médey a té, co se začala podobat té upíří.

Ona bude upír. A udělal jsem to já. Moje krev se smísila s jejím zbytkem a teď z ní bude upír.

Zaklel jsem nahlas. Ze všech těch zvrhlých věcí, co jsem za svoji existenci napáchal, byla tahle zdaleka nejhorší. Jak hluboko jsem klesl. Jak jsem mohl něco takového provést i někomu, koho miluji?

Najednou jsem se ve své vlastní kůži cítil nesvůj. Vyskočil jsem z vany a osušil se.

Ozvalo se zaťukání.

„Dále." S nadějí jsem si ovázal ručník kolem pasu a očekávající, že si pro mě přišli, abych nakrmil Médeu. Nic takového. Ve dveřích se objevil Ramon.

„Zdravím." Pozdravil mě neutrálně. Pokýval jsem hlavou a zavřel za sebou dveře. Nastalo ticho.

„Neměli jste utíkat." Prolomil ticho tiše Ramon. Stáhl jsem obočí a podíval se na něj. Tvářil se nijak, takže jsem nemohl pochopit, co tím sakra myslel.

„Jak to myslíš?" zeptal jsem se tedy.

„Mohl jsem vám pomoci s útěkem, ale tak, aby vás nemohla najít." Sdělil mi klidně. Neudržel jsem se a vyvalil na něj oči. Poslední dobou se nechávám vyvést z míry nějak často.

„Tak to jsi mi vážně říkat neměl. Akorát jsi mě teď nasral." Když se daří tak se daří. Zatraceně už.

„Už je to stejnak jedno. Jen... to co jsem dneska viděl... nebylo to nic hezkého. Obdivuji vás za to, co jste dokázal udělat." No tak to mi rozhodně nepomohlo, spíš jsem se cítil ještě hůř.

„Není na tom nic obdivuhodného. Přeměnil jsem svou ženu na upírku, neshledávám na tom nic úžasného." Bezradně jsem zvedl ruku a po hodně dlouhé době praktikoval svůj zlozvyk, v podobě pročísnutí vlasů.

„To bylo politováníhodné. Měl jsem na mysli to, co jste vydržel." Upřesnil svoji chválu. Asi to vypadalo, jako bych dřevěné střely dostával každý den. Při tom jsem do nedávna ještě nikdy žádnou nechytil.

„Rozhodně bych si na to nerad zvykal." Ujistil jsem ho a přesunul se na sofa. Sice jsem překypoval životem, ale psychicky jsem se necítil zrovna na vrcholu, spíš naopak. „Víš něco o tom, co přesně má Serena v plánu, když teď dosáhla svého?" vyzvídal jsem.

„Rád bych řekl, že ano, ale zasvěceni jsou do toho jen ti nejbližší." Uměl jsem si dost živě představit, kdo to asi tak byl. Její nohsledi, společně s jejím druhem.

„Ty už se nepočítáš k jejím přívržencům?" neubránil jsem se kousavosti ve svém hlase. Ale jemu to nijak zvlášť nevadilo. Jen se zakabonil. Já jsem prostě nedokázal pochopit, kdo by se k ní chtěl přidat. Jen nějací mentálně postižení maníci. A Ramon vypadal solidně.

„Už dlouho ne. Ale vystoupit z řad jejích bojovníku bych mohl jen jako mrtvola." Vysvětlil mi důvod, který ho tu drží. Pochopil jsem.

„Neměl ses k ní vůbec přidávat." 

„Když jsem se k ní přidal, byl jsem čerstvě proměněný." Ospravedlňoval se. Kývl jsem.

„Chápu. A teď mi řekni, jak bys nás dokázal skrýt, kdybys nám pomohl utéct." Zeptal jsem se.

„O Sereně už ví celkem hodně upírů a ne všichni s tím, co chce udělat, souhlasí. Kontaktoval jsem je před nějakou dobou a teď působím jako špion. Podávám informace." Horlivě vysvětloval, ale hlas ztišil, aby ho nikdo jen tak nezaslechl. V hradě plného upíru, je to celkem důležité.

„Vážně? Už jsem si myslel, že nikdo takový neexistuje. Ale i tak si myslím, že by Médeu těžko skryli." Tohle jsem možná říkal, jen kvůli tomu , abych překryl svůj pocit viny, který se stával každou minutou větším.

„Je jich dost a ještě jich přibude, až se tohle všechno rozjede."

„Děkuji, Ramone." Pokusil jsem se na něj usmát, ale moc se mi to nepovedlo, byl to jen takový úšklebek. „Nevíš náhodou, kam strčili Lucy? Tu lidskou dívku, co přivezli?" zajímal jsem se. Možná bych si s ní měl promluvit, musí být z toho, co viděla naprosto v šoku. Jen tak mimoděk jsem si vzpomněl, jak to Médea zvládala s ledovým klidem, když se hned prví večer, co mě potkala, dozvěděla pravdu.

„Tu slečnu dali do pokoje hned naproti, kde před tím byla slečna Médea. Chtěl byste s ní mluvit?"

„To bych rád." Souhlasil jsem. Hodil jsem na sebe něco z oblečení, co jsem tu měl. Bylo jedno co, nezáleželo na tom. „A půjde to?"

„Slečna Lucy je jen člověk a Serena usoudila, že vy nepotřebujete extra stráž, stejnak tu budete dobrovolně." Pokrčil rameny. Takže tu byl na stáži jen on.

„Tak jdeme na to." Přesunuli jsme se ke dveřím. Ramon radši ještě zkontroloval prázdnost chodby a pak jsme ji přešli. Zaťukal jsem a bez čekání na odpověď jsem vstoupil. Sice jsem ještě nijak zvlášť nepřemýšlel nad tím, co jí řeknu, ale musím něco dělat, jinak bych se zbláznil. Však ze mě něco nakonec vypadne. Třeba bych se jí mohl omluvit, že jsem její kamarádku přeměnil na zrůdu? To je celkem dobrý nápad.

„Hlídej, kdyby někdo šel, prosím." Zamumlal jsem k Ramonovi. Ten přikývnul a zavřel za mnou dveře. Otočil jsem se, abych se podíval, kde je Lucy. Seděla skrčená na kraji postele a dívala se směrem k vysokému oknu. Podíval jsem se tam taky.

Do prdele!

Co ten tu dělá? Z hrdla se mi vydralo zavrčení.

Gabriel i Lucy se na mě otočili.

„Deveryle, měl jsi ji sem jen odvést, ne tu otravovat vzduch." Zachrčel jsem. Držel jsem se na místě jen silou vůle. Opravdu jsem měl neodolatelnou chuť mu ublížit, nebo ho zabít. Nepochybně bych to udělal, kdyby se netvářil, tak jak se tvářil. Po jeho věčné aroganci, nebylo ani památky.

„Půjdu." Řekl jen. Odstoupil jsem ode dveří, radši co nejdále, jen pro jistotu. On prošel kolem mě, ani se neotočil a zmizel. Nevím, co se stalo, ale byl jsem z toho naprosto mimo. Se zvednutým obočím jsem se podíval na Lucy. Taky na mě zírala. Oči měla rozšířené, ale strach v něm nebyl. Být na jejím místě, určitě bych se bál. Vždyť to, co viděla, bylo jako vystřižené z nějakého hororu a sci-fi v jednom. Tohle mi připomnělo Médeu. Lucy asi pochytila něco z jejího neohroženého chování.

„Pan Deveryl sice vypadá příjemně, ale je to idiot. Doufám, že ti nevyhrožoval a neublížil ti nějak." Kdyby se ukázalo, že ano, už teď bych byl ze dveří venku a bylo by mi jedno, že mě bude čekat nějaký hezký trest, ale zabil bych ho. A ještě předtím bych mu ukázal něco z toho, co umím.

„Pokud nepočítám to kousnutí tam venku, tak ne. Neudělal mi nic." Hlas se jí trochu třásl, ale jinak se bravurně ovládala.

„Dobře." Zabručel jsem. Nastalo ticho, ale dlouho netrvalo. Ozval se ostrý nádech a pak promluvila.

„Mohla bych mít dotaz?"

„Jistě." Přešel jsem k oknu, tam kde před tím stál Gabriel a díval se ven. Cítil jsem na sobě její pohled.

„Co to do prdele tam venku mělo znamenat. Já... je Médea v pořádku? A co ty jsi zač a ti ostatní? Jste vážně..." hlasitě polkla, jak jí to slovo nešlo vyslovit. „Upíři?" výmluvně jsem k ní stočil pohled. Znovu se nadechla, asi se snažila neomdlít.

„Ach. Zatraceně, do prdele..." klela tiše. Kousala si ret a dívala se na mě, jako by mi narostla druhá hlava. „Tohle není žádný špatný sen, co?" ujišťovala se.

„Bohužel tě zklamu, ale to vážně není." Bez slitování. Stejně už ji nemůžu víc šokovat. Už teď je na hranici hysterického záchvatu. Vypadala jako raněné zvířátko zahnané do kouta. Jak mi scházela Médeina chladnokrevnost a ledový klid.

„Je Médea v pořádku? Ty jsi taky eh... upír, ty jsi ji zabil?" vyhrkla. Musel jsem zavřít oči a zhluboka se nadechnout, abych neplácl něco, co by jí otřáslo. Ty jsi ji zabil? Ach můj bože. Udělal jsem něco ještě horšího.

„Médea není mrtvá ... ona je..." sakra. Taky se nedokážu vymáčknout. Určitě ne, když se mi v krku usídlil knedlík a ne a ne ho polknout. Lucy na mě upírala doširoka rozevřené oči, prahnoucí po mé odpovědi. Měla o ni starost a já jí teď musím říct pravdu. Jistě, mohl jsem ji ovlivnit, ale nějak uvnitř jsem věděl, že bych to neměl dělat. Médea mi přece zakázala použít nátlak na její přátele, nebo rodiče.

Dodržím to. Lucy už i tak viděla a pocítila na vlastní kůži tolik, že by to bylo velmi těžké vymazat to z její paměti. Ještě k tomu je pořád tady. Ne. Bude muset skousnout realitu, taková jaká ve skutečnosti je.

„Médea je teď jedna z mého druhu." Což vlastně nebyla úplná pravda. Ona je přece úplně jiný druh. Serenin druh.

„Ona je upírka?" vyjekla Lucy. „Ale proč?" chtěla vědět. Netušil jsem, jak těžké to bude pro mě o tom mluvit. Všechno uvnitř mě se svírá. Vinil jsem se, tak jak jsem byl zvyklý. Ale vždyť já jí slíbil, že ji ochráním a nedovolím, aby se jí cokoliv stalo a nakonec? Zvrtlo se to a vymklo kontrole.

„Tohle vše, co jsi dnes viděla, bylo vyvrcholení něčeho mnohem složitějšího, než si dokážeš představit. Nejlepší by bylo, kdyby ti to vše vysvětlila Médea, ale ta teď bude mít hodně jiných věcí na vypořádání. Je to zasraně komplikovaný. Nevím kde začít, abys to vše pochopila." Roztržitě jsem si zajel rukama do vlasů.

„Věděla Médea, že jsi jeden z nich? Ví to její rodiče?" ptala se. Měl jsem chuť se smát.

„Jistěže to věděla. Celou dobu, hned jak jsme se poznali. O existenci upírů vědí, ale neví, že já jsem taky." Řekl jsem tu nejmenší věc z těch všech, co by se měla dovědět. Lucy na mě vyvalila oči. Chvíli to zpracovávala.

„Řekni, proč jsi jí to udělal? Ona to chtěla? A ne, počkej a co ta divná ženská, ta Serena. Co je zač? Vypadá... vážně děsivě." Podíval jsem se na ni. Pořád seděla skrčená na posteli, ale už působila trochu uvolněněji, než před chvílí. Zhluboka jsem se nadechl a pustil se do vysvětlování. Uspořádal jsem si to tak, aby se mě nemusela na nic ptát a jen seděla a poslouchala. Začal jsem úplně od začátku a to od Sereny. Vysvětlil jsem pojem Mocná, proč se nechala přeměnit v upíra, a že ještě předtím než to udělala, porodila dítě. Takže její geny se otiskovaly dál, po celá staletí až do teď.

„Médea je Serenin potomek, tudíž si umíš domyslet, co přesně je." Nechal jsem jí prostor, aby si to v hlavě srovnala.

„Ona je taky Mocná!" vydechla omámeně.

„Serena čekala celou svou existenci právě na ni. Médea má totiž bohužel ty samé schopnosti, jako Serena. Dokáže ovládat všechny možné způsoby své síly. Což jiné Mocné nemohly. A proto měla Médea takovou smůlu, že zrovna na ni padl tenhle osud. A proto jsem ji přeměnil, už nebylo jiné možnosti, než to udělat. Ona by tě zabila. A pak její rodinu. I mě, ale na tom už teď nezáleží." Zamumlal jsem vyčerpaně. Už i na mě doléhala únava. Na nádvoří jsem vůbec nespal, kvůli tomu zatracenému slunci a nezáleží na tom, že jsem nakrmený.

„Ale copak není někdo, na koho byste se obrátili? Kdo by vám pomohl?" divila se.

„Snažili jsme se vybojovat si svobodu, ale jsme v tom sami. Lidé by nám těžko pomohli a naši? Všechno se teprve rozjíždí, takže nikdo ještě nemá potuchy o tom, co se chystá." Vysvětlil jsem jí.

„Bolí mě z toho všeho hlava. Ach. A nebude ze mě upírka, že ne? Když ze mě... pil." Vyděšeně na mě zírala. Zavrtěl jsem hlavou.

„Nevypil tolik a nedal ti napít své krve, tak to funguje." Úlevně si oddychla.

„Je mi to líto. Já... ty jsi miloval. A ona je teď jako Serena?" bodlo mě u srdce.

„Já nevím, možná... nebo ne. Dozvím se to." Odkašlal jsem si, abych zahnal usazující se knedlík.

„Co když je jako ona, co pak..."

„ Přijdu na něco." Utnul jsem její větu v polovině. Stačí, že na to myslím, nechci to slyšet. Nechci to ani vyslovit.

„Co bude se mnou?" zeptala se o chvíli pochmurného ticha.

„Zatím jsi v bezpečí. Už budu muset jít. Nemám zrovna povolené vycházky. Je mi líto, že tě do toho zatáhli také, ale už to nezměníme. Přijdu zas hned, jak to bude možné." Pokusil jsem se na ni usmát, ale radši jsem hned přestal. Neměl jsem důvod se usmívat. Podmračený výraz jsem nedokázal jen tak smazat ze svého obličeje. Tak jako ona. Měla o čem přemýšlet. Kývla na mě. Ještě jsem zaváhal, jestli bych neměl říct něco uklidňujícího, nakonec jsem se otočil a prostě odešel. Rozloučil jsem se s Ramonem a zalezl do svého pokoje. Svalil jsem se na znak na postel a zavřel oči. Už byla tma. Médea se asi neprobudí dříve, než zítra ráno. Hlady.

Mohl jsem být rád, že se mnou počítají jako se zdrojem krve. Mohli by jí předhodit nějakého lidského ubožáka. Lepší bude, když to budu já. Je na mě zvyklá, moji krev už pila. Zajímavé, jak lehce jsem si zvykl na myšlenku jí poskytnout svou krev. Přitom mi pití upírů navzájem na mysl nikdy nepřišlo. Kdo mohl tušit, že v případě Mocných upírek to je možné, když jsou teď na světě všeho všudy dvě.

Vzpomněl jsem si na toho nebožáka Alexandra. 

Litoval jsem ho.

Změnil se. Jako by mu Serena spolu s krví vycucla svobodnou vůli a mozek. Ten arogantní, domýšlivý mezek, prostě a jednoduše zmizel. Nezbylo po něm nic. Jediné co zůstalo, byl jeho zevnějšek. To je vše. A to nepočítám tu divnou jizvu přes jeho obličej. Oklepal jsem se. Jizva na upírovi. Pořád tomu nedokážu tak nějak uvěřit. 

Radši jsem zanevřel nad myšlenkami týkající se Médey. Musel jsem nabrat síly před tím, než se s ní zase setkám. Měl jsem tušení, že to budu potřebovat.

A/N

ach jo...

doufám, že jste pociťovali, to co se v Rafovi odehrávalo a víte, proč to nakonec udělal...

Ok nakonec mi to celkem rvalo srdce, nechtěla jsem to udělat, ale musela jsem pokud bych měla pokračovat v původním plánu:P

Další kapitola bude z pohledu Médey poté, co se probudí... co myslíte, jak na tom bude? Co se v ní bude odehrávat?? 

Mimochodem, jeden jediný člověk poukázal v komentářích na jistou situaci v minulé kapitole... hihi hmmm... ale nebudu to tu rozvádět, však Vám to dojde :D

Nemám sílu už dál něco psát, jsem úplně mrtvá!

Musím ještě dopsat kapitolu pro ZSD! A pak padnu za vlast!

btw děkuji za šok u minulé kapitoly, nejlepší!!

Dobrou!

love ya!