~~~ Panic at the Disco - Miss Jackson ~~~

Trhnutím jsem se probudila, v hlavě mi silně tepalo bolestí. Cítila jsem na sobě sluneční paprsky. Musela jsem se prospat do dalšího dne. Uslyšela jsem povzdechnutí. A z dálky nějaké divné zvuky. Připomínalo mi to tlumené vzlyky. Co se to děje? Prudce jsem otevřela oči. Rafael byl pořád naproti mě a křečovitě svíral oči. Vypadal bídně. Hádala jsem, že to asi zapříčinilo pařící slunce. Poznal, že jsem se probrala z mrákot a pootevřel oči, ale ne naplno. I tak jsem v nich viděla bolest a ještě něco. Vrtěl hlavou. Zamračila jsem se. Pořád jsem z dálky slyšela ty podivné škytavé zvuky. Někdo tu srdceryvně plakal. Strnula jsem.

„Je mi to tak líto. Médeo..." zachraptěl Rafael. Rychlostí blesku jsem otočila hlavu do strany.

„Ne!" vykřikla jsem. U zdi na zemi seděla skroucená postava Lucy. Když jsem vykřikla, trhla sebou. Slepě se podívala kolem sebe a skončila na mě. Oči se jí znovu zalily slzami. Několikrát otevřela ústa, jako by chtěla něco říct, ale pak zvedla oči ke dvěma obrovitým mužům, kteří u ní stáli na stráži a nevydala ani hlásku. Ach ne. To se mi jen zdá. To není Lucy. To je jen přelud. Moje mysl si se mnou hraje. Ale její strach a třes jsem cítila jako svůj vlastní. Je tu. Serena svoje výhružky myslela vážně a přivezla mi důkaz. Možná, jeden z mnoha dalších důkazů. Otřásla jsem se. Ale nikde jinde jsem už nikoho neviděla, nikoho ze svých milovaných. Byla tu jen Lucy. Osamocená a naprosto bez sebe. Jak by také ne. Vždyť ji museli unést a teď mě tu vidí svázanou, Rafaela také. Bůh ví, co jí udělali. Zděsila jsem se. Párkrát jsem sebou škubnula tak mocně, jak jen jsem mohla ve svém stavu. Nad hlavou mi výsměšně chrastily řetězy a nepovolovaly žádnou možnost úniku.

„Med..." promluvila na mě Lucy plačtivě. Otírala si oči, jako by až teď konečně prozřela a uvědomila si kde je. Několikrát popotáhla a úpěnlivě mrkala. Těkala očima z Rafaela na mě a pořád dokola. Nakonec se podívala nahoru na své strážce. Nikdo z nich teď nevypadal jako upír. Spíš jako takoví ti velcí svalnatí ochránci slavných. Až na to, že naháněli hrůzu, i když zrovna necenili svoje špičáky a v očích jim neplál oheň.

„Lucy. Tys tu neměla být. Moc se ti omlouvám, že jsi do toho taky zatažená." Hlas mi přeskakoval, jak jsem se snažila přemoct emoce, hromadící se mi v hrudi.

„Med... co to má znamenat. Proč jsi takhle přivázaná. Co se děje?" mluvila tiše, jako by ztratila hlas. Možná křičela, když ji unášeli. Ach můj bože! Polykala jsem slzy, jak jen to šlo. Sakra!

„To se těžce vysvětluje. Lucy, co moji rodiče, jsou v pořádku?" musím to vědět jistě, že jsou tam, kde mají být.

„Oni měli sebrat i je?" vyjekla vyděšeně. Sakra. Teď jsem jí ještě víc vystrašila. 

„Nevím..." stáhl se mi žaludek. Musela jsem odvrátit hlavu. Lucy sice vypadala nepoškozeně, bez sebemenší známky po zranění nebo špatném zacházení, ale to se může během několika minut změnit, hned jak Serena mávne rukou. A rodiče? Kde jsou? Jsou tu? Točila se mi hlava. Prosím, jen to ne! Otočila jsem hlavu k Rafaelovi. Ta lítost v jeho očích mě zabíjela. 

Z mého strachu mě vytrhlo rytmické klapání kroků mnoha nohou. Další návštěva. Pokusila jsem se obrnit. Musela jsem dýchat zhluboka, abych se uklidnila do té míry, abych nevylétla. Nemohla jsem se znovu podívat na Lucy, i když jsem na sobě cítila její naléhavý pohled. Kroky se přibližovaly a tím víc mě popadala panika. Co jsem to udělala. Jsem sobec! Kvůli mně je tu Lucy a Rafael. Jsou nevinní. Jediné čím se provinili, že jsem je vůbec potkala. V tu chvíli to měli spočítané. Já jsem to měla spočítané hned po narození. 

Skupinka se objevila na prahu dvoru. Stočila jsem hlavu do strany a podívala na vzácné návštěvníky, tentokrát jich bylo o hodně více. Byli tu všichni, co jsem je měla čest poznat na té večeři. Nikdo nový. Známé krásné tváře. Vévodila jim Serenina. Kráčela si po boku svého netečného druha, za nimi šel Gabriel a do něj byla zavěšená Synoveja. Po nich přišel na řadu šourající se Ewan. A to doslova, vypadal celkem vystresovaně, měla jsem pocit, že se mu vůbec nelíbí, že tu je taky. On a Serena byli jediní, kdo v tom zástupu projevoval nějaké emoce. Ostatní vypadali znuděně. Nejvíc tedy Alexander, nebo Arthur, to je jedno.

„Tak miláčkové. Zase všichni při smyslech?" zazpívala Serena. Opustila místo po boku jejího muže a přistoupila k našim tyčím. Tázavě pozvedla obočí a prohlížela si nás.

„Médeo, jak to, že se netváříš šťastně, přivezla jsem tvou kamarádku Lucy. Nejsi ráda?" musím uznat, že k tomu přešla rychle. Konečně si odpustila úvodní řeči, přesto mě její zjevný sarkasmus dopaloval. Hněvivě jsem se na ní zadívala.

„Okamžitě ji nech jít!" zavrčela jsem. Dokonce i já sama jsem se lekla, když jsem slyšela svůj hlas. Byl strašidelný. Všech pohledy se hned upřely na mě. Některé zvědavé, jiné naprosto lhostejné. Jeden jediný byl jiný. Lucy měla otevřené oči dokořán a dívala se a mě. Jako by mě vůbec neznala. Zabolelo to. Ale v tu chvíli mi to jen tak problesklo hlavou a zaměřila jsem se na největší problém, v tu chvílí stojící nade mnou, s úsměvem od ucha k uchu. Uvědomila jsem si, že jsem ji viděla tvářit se jinak jen málokdy.

„Tak brzy? Ještě jsme se ani nestihly zblízka poznat. Přece mě o to potěšení nepřipravíš!" zavrkala. Jedním velkým skokem se dostala k Lucy, která tiše vykřikla, když se k ní Serena naklonila. Začala jsem sebou házet, chtějíc se nějakým zázrakem vysvobodit ze svých pout. Přesně tak to zkoušel i Rafael. Ale on vypadal tak vyčerpaně. Bylo by to těžké, i kdyby byl úplně při síle.

„Ahoj maličká." Zašeptala k ní Serena. Lucy se zajíkla, ale nic dalšího z ní nevyšlo. Jen na ní civěla, zpola fascinovaně a vyděšeně. Viděla jsem, jak očima bloudí po její tváři. Zaregistrovala její žhnoucí oči a kvůli Sereninýmu širokému úsměvu i její špičáky.

„Bože." Vyjekla Lucy a Serena se dala do smíchu. Lucy mě vyhledala očima. Hledala u mě oporu, nebo přesvědčení, že tohle je jen hloupý vtip. Nemohla jsem ji nijak pomoct.

„Bože? Och. Těsně vedle, děvče." Promluvila Serena mezi salvami smíchu. Pak se na mě otočila. „Ty ses svojí kamarádce nesvěřila? To od tebe není hezké." Pokárala mě, jako kdyby byla moje matka.

„Víš Lucy. Médea k tobě nebyla moc upřímná. Aspoň ne v poslední době. Že ne Médeo? Ach, mě tyhle lidské vztahy přímo fascinují. Co kdybych vám pomohla v upřímnosti." Serena vypadala přímo unešeně. Bavilo ji to a já znovu ztrácela trpělivost. Byla tak otravná, jako osina v zadku. Na to jsem, ale hned v zápětí zapomněla, jelikož Serena najednou trhla rukou. Nechápala jsem to, dokud jsem neslyšela bolestný výkřik vycházející s Lucyiných rtů. Serena od ní odstoupila. Lucy měla po celé šířce zápěstí táhlou řeznou ránu. Prudce jsem vydechla. Serena ale neměla žádný nůž! Jak to udělala? Zírala jsem na to, jak jí krvácí rána. Nebylo to ani moc krve, ale Lucy se třásla po celém těle a druhou rukou si svírala postiženou ruku. Neměla jsem sice nijak vyvinutý čich, aspoň ne tak jak upíři, ale poznala jsem, že se její vůně rozprostírá všude okolo. Těla všech upíru ztuhla. Po nádvoří se nesla ozvěna tlumeného vrčení. Lucy zvedla oči od své rány a dokonale zkameněla, když viděla, jak se rudé oči všech, lačně lepí na ni. A to doslovně. Jediný Rafael nijak nereagoval. A vlastně ještě Alexander. Oba dva byli teď ztělesněním klidu a míru. Rafael se ani nehnul a díval se na mě.

„Vidíš Lucy? A když ti řeknu, že přesně takový je i Rafael? I když se teď ovládá? Médea ti neřekla takovou důležitou věc!" Serena se hystericky zasmála a přesunula se ke mně. „Podáme tvé kamarádce důkaz?" hned jak to dořekla, trhla rukou stejně jako předtím. Rána se mi objevila na krku, teplá krev mi proudila dolů po dekoltu. Ani mě to nezabolelo a nevyvedlo z míry. Rafaela ano. Hlasitě zařval a pustil se do boje s řetězy. Jeho oči zaplály rudým svitem a zuby měl připravené ke kousnutí, jen jsem nevěděla, jestli chce kousnout mě nebo Serenu. Protože to vypadalo spíš, že se chce vrhnout na ni za to, že plýtvá mou krví. 

Užasle jsem se dívala, jak několikrát trhnul pažemi nad svou hlavou tak silně, že články řetězu hlasitě sténaly. K mému úžasu se mu podařilo jednu ruku uvolnit. Bylo to neuvěřitelné. Také si to vybralo daň. Když strážci u zdí zpozorovali jeho malé vítězství, neprodleně se k němu hnali. Serena podrážděně zasyčela, když viděla, čeho se dočkala. Bylo jich na něj moc a už byl zase přišpendlený na zemi. Upíral na mě oči. Chtěl mě chránit. Ale nemůže a to ho rozčiluje ještě víc. Stočila jsem hlavu k Lucy. Zírala na Rafaela. Docházela jí slova. Moc dobře věděla, že jí nešálí oči a to co se kolem ní děje, je přesně ta děsivá skutečnost. Omluvně jsem sklonila hlavu.

„Ještě pořád ses neumoudřila, Médeo. Odmítáš se ke mně přidat?" najednou vypadala Serena netrpělivě. Založila si ruce na hrudi a pokrčila jednu nohu. Zvedla jsem k ní neústupně hlavu. Můj mozek sváděl boj sám se sebou, ale nedokázala jsem se donutit říct, že se podvoluji. Byla jsem na to moc hrdá.

„Měla bych ti ještě říct, že před domem tvých rodičů, čeká několik mých přátel. Stačí, abych jim zavolala. A během několika hodin nás poctí svou návštěvou." Uměla výhružky skvěle schovat pod hezky vypadající obal. A já jí věřila. Může to udělat. Ona chce. Touží po tom ubližovat nevinným lidem. Nezastaví se před ničím, i když si hrála na milou holku.

„Hmm. Nejsi ty ale tvrdohlavé děvče?" zamudrovala. Srdce se mi rychle rozbušilo. Pokrčila rameny. Kývla hlavou na hochy, co pevně držely Rafaela.

„Připoutejte ho pořádně. Trochu si zahrajeme!" měla jsem dojem, že tím zahrajeme, nemyslela zrovna člověče, nezlob se. Zapomněla jsem na svět kolem. Na to že je tu Lucy a další. Dívala jsem se do Rafaelových očí. V uších mi zněla jeho slova. Neohlížej se na mě. Nerozhoduj se s ohledem na mě. Hloupá slova. Na to je už pozdě. Pozdě, na to abych se neohlížela.

„Chci, abys věděla, že jsem to takhle nechtěla. Nejsem zas tak špatná, jak si myslíš." Zatvářila se ublíženě. Nemohla jsem nic jiného než se hořce zasmát. Co si o sobě myslí? Lunetik.

„Proč do toho zatahuješ tolik lidí. Vyřiď si to se mnou. O mě tu jde!" zkusila jsem to. Ale věděla jsem, že je to marná snaha.

„Je mnohem efektivnější přesvědčit tě tímhle způsobem." Bezprostředně po tom co domluvila, se pustila do práce. Skočila k Rafaelovi. Popadla ho za vlasy. Tentokrát se nenamáhala se svou mocí a použila ryzí sílu. Trhla s jeho hlavou dozadu. Vycenil na ní zuby. Ale jinak ze sebe nevydal ani hlásku. Serena si stoupla za něj a dřepla si. Podívala se na mě přes jeho rameno a pak udělala něco příšerného. Roztáhla ústa do zlého úsměvu a jedním rychlým pohybem zaryla svoje špičáky do Rafaelova krku. Ten vydal z hrdla nezvučné zachrčení. Oči se mu rozšířily dokořán, začal sebou nekontrolovatelně třást. Pootevřel ústa. Celou dobu se na mě díval a já přímo cítila, jak z něho vyprchává život, přesně jako předtím z Johna. Serena vydávala ohavný sací zvuk. Byla jsem v šoku pár vteřin, než jsem se vzpamatovala.

„Ne!"vykřikla jsem z plných plic. „Nech ho být." Hlas mi trochu přeskočil, ale hlavní bylo, že mě poslechla. Odrhla se od něj. Její ústa byla zašpiněná od krve. Jeho krve. On je můj. Rafael už se nesnažil držet vzpřímeně a jen tak visel na řetězech.

Jenže Serena ještě neměla dost. Chtěla mě trápit. Nás. Pokývala hlavou směrem někam za mnou. Uslyšela jsem hvizd vzduchu a pak zaječení Lucy. Podívala jsem se na ni. V držení ji měl jeden ze strážců. Ona se dívala na to místo na Rafaelově krku, kde před chvílí byla přisátá Serena. Její samotná podstata se otřásla v základech. Zírala na něj v němém šoku, snad si ani neuvědomovala, že už není na zemi a drží jí dvoumetrový upír, který na ní koukal s hladem v očích.

„Gabrieli, byl bys tak laskav?" zmíněný otočil hlavu nejdřív k Sereně a škrobeně přikývl. Na chvíli se setkal s mým zuřivým pohledem slibující odplatu, jestli jí jakkoliv ublíží. Mohl by si to vzít k srdci, už párkrát jsem svoje předsevzetí chtěla dotáhnout do konce. Z jeho výrazu jsem nedokázala poznat na co myslí, nebo co se v něm odehrává. Trhaně odstoupil od Synoveji, která se zájmem sledovala dění. Gabriel překonal vzdálenost mezi jím a Lucy. Ta konečně přestala civět na nehýbajícího se Rafaela. Jediná známka, že je ještě na živu, byl jeho zvedající se hrudník. Rvalo mě to na kusy. Ale teď jsem se dívala na scénu mezi Lucy a Gabrielem. Lucy otevřela ústa dokořán a užasle se dívala na muže, který k ní přistoupil. Neviděla jsem mu do tváře. Určitě ji ovlivňuje, protože v Lucyiným obličeji nebylo po strachu ani památky.

„Gabrieli. Dotkni se jí a vyřídím si to s tebou a moc dobře víš, že to splním." Pokusila jsem se mu vyhrožovat. Nebral mě na vědomí.

„Kdo jsi?" vydechla Lucy. Tentokrát zapomněla na vše co se kolem ní děje a dívala se na něj. Jemu hluboko do očí. V duchu jsem zaklela.

„Gabriel Deveryl." Vydechl stejně jako Lucy. Co to...? „Ty jsi Lucy?" optal se jí. Ježíši. Tak tohle mi přišlo opravdu ujeté. Copak jsme tu na nějaké seznamovací párty? Ti dva ale nic nevnímali. Prostě se na sebe jen tak dívali. Gabriel se k ní ještě přiblížil, že mezi nimi nebylo už žádné místo. Ten strážce, co jí před tím držel, ji propustil a se zjevným zklamáním se zdekoval pryč.

„Ano." Řekla tiše. Gabriel ji vzal lehce za poraněné zápěstí a otočil ho směrem vzhůru.

„Dovolíš?" zamumlal. Postřehla jsem jeho jemný úsměv. Špatné znamení. Lucy ho fascinovaně pozorovala a nechala ho, když se k ní sklonil a jazykem slíznul stůžky krve a pak i samotné zranění. Lucy přivřela oči a ze rtů se jí vydral vzdech.

„Neprodlužuj to Gabrieli." Upozornila ho Serena. To porušilo to podivné něco, co se vznášelo kolem těch dvou. Gabriel něco zabručel a pak k sobě Lucy strhnul. Nebránila se, ani nekřičela. Gabriel ji ohrnul krátké blond vlasy z krku a pak se do ní zakousnul. Lucy zaskučela a to byl první a poslední projev bolesti. Gabriel ji pevně držel v náručí a pil z ní. Zatím co ona vypadala... blaženě. Vlastně, proč se tomu vůbec divím, neprožívám to samé, když ze mě pije Rafael? Jistě, že ano. S Lucy to není jinak. Rozechvěle se nadechovala a vydechovala. Zaklonila hlavu a užívala si ten pocit, který jí nutil prožívat upíří kousnutí.

„Zabiješ mě?" zeptala se ho už skoro v bezvědomí. Už jsem na něj chtěla začít křičet, ať ji nechá, ale on náhle sám přestal. Pořád ji držel v náručí, protože se neudržela na nohou, ale už z ní nepil.

„Zabije tě, pokud tvoje kamarádka nepřestane být tak urputně svéhlavá." Odpověděla jí Serena. Zraky všech se na mě otočily. Přemýšlela jsem. Gabriel byl tak... ohleduplný? Neroztrhal jí hrdlo, nezacházel s ní jako s vězněm, který je tu jen proto, aby mě jeho bolest přesvědčila. Ale byla jsem si jistá, že kdyby mu Serena zavelela, bezzaváhaní by splnil, to co by po něm chtěla. Aspoň jsem si tím byla jistá, do té chvíle, než jsem viděla, jak ode mě odvrátil oči a zkoumavě se díval na trochu ochablou Lucy.

„Pořád nic? Na nikom z nich ti nezáleží, Médeo? Přece jenom jsme si podobné, přesně jak jsem ti to už jednou řekla." Když znovu zmínila naši podobnost, vybuchla ve mně atomová bomba. Vztekle jsem zavrčela. Po zádech mi stékal studený pot a viděla jsem rudě.

„Sakra přestaň si už hrát. Nebaví mě to. Zabij mě, ale já se nepodvolím!" vykřikla jsem v náhlém zápalu. Což mě hned zase zchladilo. Ale Serenu to rozčílilo. Vytočeně zasyčela. Najednou mi zmizela ze zorného pole, přihnala se k jednomu z upírů u stěny a sebrala mu jeho dřevěný kolík a pistoli. Pak se objevila za Rafaelem. Vytáhla zásobník z pistole a pak ho zase zandala. Ďábelský úsměv jí přelétl přes ústa a pak zamířila na jeho záda. Ohlušily mě výstřely. 

Jeden... 

druhý... 

třetí... pak jsem přestala počítat. Byly to jak rány z kulometu. Vystřílela do něj snad celý zásobník. Nemohoucně jsem se zalykala. Rafael sebou pokaždé ráně škubnul, ale nevykřikl a měl pevně sevřená víčka. Myslím, že já jsem křičela, už nevím, v krku mě pálilo a škrábalo. Na tvářích jsem měla mokro, takže jsem přece jenom začala brečet.

„Pořád nic?" její hlas se změnil v tu vyvýšenou nádheru. Cinkaly v něm zvonečky a krásně se tetelil ve vzduchu. Byla by to nádhera, kdyby nedělala, to co dělala. Odhodila pistoli někam pryč a pomalým krokem došla k Rafaelovi. Už nebylo poznat, jakou barvu má jeho oblečení, teď to byla jen karmínově červená. Hlasitě jsem zavzlykala a snažila se pořádně nadechnout, ale hrdlo se mi stahovalo. Ona měl v ruce pořád ten prokletý kolík. Udělej něco! Dělej! Ječelo na mě moje podvědomí. Proč nikdo nic neudělá? Ona tu zabíjí nevinného upíra. Mého upíra. A hned po něm přijde na řadu Lucy a pak moji rodiče.

Rafael vykřikl. Tentokrát ano, když mu zabodla dřevěný kůl do ramene. A to už jsem nesnesla. Zlomila se ve mně už tak tenká hráze.

„Přestaň!" i můj hlas už nabyl těch krásných výšek, ale byl smutný. Nekonečně smutný z prohry, která bude mít špatné následky, jak pro mě tak i pro lidi a upíry. Nedokážu se už déle dívat na bolest. Nedovolím, aby za to pykal Rafael. Jediné jeho provinění je, že mě potkal a zamiloval se do mě. Serena se na mě se zájmem otočila. Přimhouřila oči a prudce vytáhla kolík z jeho ramene. Tlumeně zasténal. Už asi nebyl při sobě. Byl polomrtvý.

„Cože jsi to říkala?" zapředla. Zhluboka jsem se nadechla. V klidu. Říkala jsem si v duchu. Jen se jí teď vydáš na milost a prostě se necháš přeměnit. Děs ve mně hlodal a ničil mě.

„Dobře." Zašeptala jsem.

„Co dobře?" křikla na mě zostra.

„Nech je být a udělám, vše co budeš chtít." Řekla jsem stejně tiše, jako předtím.

„Že by? Nejsi tak hloupá, jak jsem si myslela. I když už jsem se bála, že se nepovolíš." Vyhrála a pěkně si tu slávu užívala.

„N... e. Ne." Slabé zachrčení se ke mně dostalo od Rafael, nebyl mimo, vnímal to, co jsem udělala. K čemu jsem se rozhodla.

„Uděláme to hned." Oznámila mi. Hluboce to mnou otřáslo. Necítila jsem se na to. Myslím, že by se to nezměnilo, ani za milion let.

„Necháš je být. Rafaela a Lucy. A všechny mé blízké. Už na ně nikdy nesáhneš!" musela jsem si být jistá svým vyjednáváním.

„Samozřejmě. Tak zní dohoda. Kdyby ses rozhodla hned, nemusela jsem je takhle zřídit." Což asi byla pravda, nevím, co jsem si myslela. Od začátku jsem neměla jedinou šanci jakkoliv vyhrát. Jsem přece jenom člověk vázaný na upíra a mající přátele a rodinu. Byla jsem zranitelná v tolika ohledech.

„Teď jen, kdo by tě mohl přeměnit?" přemýšlivě stáhla obočí a rozhlížela se kolem sebe.

„Necháš za sebe udělat špinavou práci někoho jiného?" tohle jsem si prostě nemohla odpustit. Zasmála se.

„Přesně tak. Víš, moc mě neláká představa, že bych ti pila krev. Přece jenom, jsme příbuzné. To je ujeté." Její slova zněla logicky. Ona nemůže udělat tuhle část. Bohatě stačila ta první, přesvědčovací.

„Tak kdo by to mohl být?" otáčela hlavu pořád dokola a postupně očima zůstala na každém z přítomných. Všimla jsem si, že Gabriel ještě pořád drží nehybnou Lucy na rukou. Těch dvou si skoro nikdo nevšímal. Jako by ti dva byli ztraceni ve svém vlastním světě. Pohnuli se, až když Serena vyřkla ortel nad tím, kdo se postará o mou proměnu. Ona ho vlastně ani nevyřkla, to byl můj jekot, co je donutil se pohnout. Serena totiž nic říkat nemusela, když se její oči zastavily s konečnou platností na Rafaelovi. Rafael s velkou námahou zvedl zraky, aby zjistil co se děje. Chvíli mu trvalo, než mu došlo, co to pro něj znamená a začal urputně vrtět hlavou. Já jsem byla v šoku. 

Vlastně to bylo vtipné. Nakonec to bude Rafael, kdo mě zabije. Vlastně mě nezabije. Ale měl by. Chci, aby mě zabil. Nesnesu to!

A/N

Jestli teď nezíráte na obrazovku s otevřenými ústy, tak budu zklamaná :D

Ani nevíte, jak já jsem se na tuhle část těšila!!! A je to tu! Tohle si užiju tak až to není zdravé :D následující kapitoly budou ... no prostě něco... a to se nevychvaluji, to jen stanovuji fakt :D

Řekněte mi svoje pocity a myšlenky do komentů, hned jak dočtete, nebo se vzpamatujete :D muhahahaha

Ani nevím co bych měla dál psát...těšte se na další vývoj událostí!! :D

Každopádně, soutěž/aktivita u ZSD platí i tady, někdo kdo se cítí kreativně tvořivý...sem s tou koláží... věnuji kapitolu a to to normálně nedělám :P

ok 

Zase příště!

LOVE YA