~~~ Evanescence -  My Immortal ~~~

Když jsem se probrala, zaplavila mě vlna úlevy. Ani pořádně nevím proč. Asi proto, že jsem se cítila pořád jako já. Jako člověk. Až po otevření očí mi došlo, že zas taková výhra to nebyla. To nehorší mě ještě čekalo. Možná by bylo lepší, kdyby mě zas někdo uspal, nebo praštil do hlavy, aby mě o to všechno potěšení připravil. Byla bych za to nesmírně vděčná. Hezké, Sarkasmus, ten bude potřeba v následujícím boji. 

Zjištění, že je tu se mnou i Rafael, mi náladu vůbec nezlepšilo, spíš naopak. Přesvědčit ho o tom, aby mě přestal chránit a spíš se zajímal o svou vlastní smůlu, bylo něco na způsob házení hrachu na zeď. Zbytečné. Teď se mi ale myšlenky na náš chatrně vypadající osud vytratily. Zírala jsem totiž na zrovna příchozí skupinku upírů. Věděla jsem, že v jejím středu se nachází Serena. Její aura se kolem ní rozvalovala na sto honů. Ale byl to ten druhý upír, co přitáhl moji pozornost a nejen moji. Ten muž stojící po boku Sereny mi nikoho nepřipomínal, neznala jsem ho. Ale když jsem se zadívala na Rafaela, okamžitě mi došlo, že on ho znát musí. Ohromení, které se mu zračilo v obličeji, jsem u něj snad nikdy nezaznamenala. Nemohl z něj spustit oči. Pořádně jsem si ho prohlédla. Byl asi stejně vysoký jako Rafael. Měl zářivě blond vlasy, přesně jako Serena. Čímž se k sobě hoduli. Zarazila jsem se a dívala se na jeho ruku, spočívající na Sereniných ramenou a její paži obtočenou kolem jeho pasu. 

Vypočítavě se na nás, spoutané vězně usmívala. On se netvářil nijak. Jeho výraz se dal přirovnat k naprosté lhostejnosti a znuděnosti. Přivřenýma modrýma očima se nejdřív podíval na Rafaela a pak na mě. Nedalo se poznat, jestli si Rafaela pamatuje. Ten upíří muž byl krásný. Jeho světlé vlasy mu sahaly pod ramena. Měl hezké jemné rysy ve tváři. Celkový dojem kazil jeho netečný postoj a jizva, táhnoucí se mu přes celý obličej. Znovu jsem se zasekla v proudících myšlenkách. Jizva? A upír? To nejde dohromady, pokud se nemýlím. Odpoutala jsem od něj oči a střetla se s Rafaelovými, stále ještě otřesenými. Z našeho očního kontaktu nás vytrhlo zahihňání. Oba jsme se podívali na stejnou osobu. Serena, která by měla být bez sebe vzteky, že jsme jí utekli, se na nás zářivě  usmívala. Na druhou stranu, nás má zase na talíři. Nemůžu jí zazlívat její zvrácené veselí. Kdežto s jejím druhem to ani nehnulo. Mohla jsem si jen domýšlet, jestli to je nebo není Arthur. Stejnak se to beztak za malou chvíli dozvím.

„Líbí se mi vás ohromovat. Rafaeli teď by ses měl vidět. Jsi proslavený tím, jak dokážeš za každé situace zachovat vážnou tvář. Teď ses sám zahanbil." Švitořila Serena rozpustile. Nikdo z nás nic neřekl. Nechávali jsme to na ní. Určitě se celá třese na to, až nám zase vytře zraky.

„Patrně byste asi chtěli vědět, koho pak jsem si sem přivedla. Ale to musí počkat. Musím vás pokárat, za vaše hrozné způsoby. Odešli jste a dokonce bez jediného slůvka rozloučení. Hluboce mě to ranilo!" Serena byla do morku kostí komediantka. Vyžívala se ve svých monolozích. Miluje, když má nade všemi navrch. Zvedal se mi z ní žaludek.

„Neměli jste se chovat tak pošetile, koukněte se, jak jste dopadli." S nespokojeným zamlaskáním vrtěla hlavou. Vypadalo to skoro, jako by ji to opravdu mrzelo. Ale já jí na to neskočila.

„Médeo. Určitě tě k tomu přemluvil Rafael, že? Připravila ses tak o několik dní nebo týdnů, jako člověk. Chtěla jsem být chápající. Jen mi to stěžujete." Hubovala nás.

„Ocenila bych, kdyby ses přestala vykecávat a konečně se vymáčkla." Zavrčela jsem. Všichni na mě upřeli pohledy. I já sama sebe jsem překvapila, jak ostře jsem na ni vyjela.

„Rovnou k věci? To se mi líbí!" Serenu moje reakce nijak z váhy nevyvedla a pořád se na mně křenila.

„Kdo je on?" začala jsem s otázkami. Snažila jsem se trochu vytáhnou ze své pozice, protože už se stávala velmi nepohodlnou. Objala jsem prsty řetězy svazující má zápěstí. Serena se otočila na Rafaela. Ten se pořád díval na toho muže.

„Rafaeli. Ty znáš mého druha, že ano?" našpulila na něj rty. Mužova pozornost se také přenesla na Rafaela, ten se teď mračil. Dychtivě jsem vyčkávala.

„Alexander!" drtil Rafael mezi zuby. Otevřela jsem pusu, jako před chvílí on. Zmíněný upír projevil náznak emocí. Pozvednul skoro neznatelně obočí. To bylo vše. Nastala chvíle ticha.

„A kde je Arthur? Snědla jsi ho?" uštěpačně jsem se zasmála, když jsem se probrala z ohromení. Serena se taky pobaveně zasmála.

„Má milá Médeo. Tohle je Arthur." Dělá si ze mě srandu? Před chvílí to byl Alexander a teď je to Arthur? Asi si myslí, že jsem mentálně zaostalá nebo co? Nakrabatila jsem čelo a snažila se přijít na to, o co tu jde. Copak může být jeden a ten samý člověk Arthur a Alexander? To mi nějak nedávalo smysl.

„Obávám se, že to je moje chyba. Chtěla jsem po mém Arthurovi, aby si změnil své jméno. Není to nic neobvyklého. Bylo lepší, aby o jeho existenci nikdo nevěděl, dokud tě nenajdeme." Vysvětlovala. Zavrtěla jsem hlavou. Jak s ní proboha živého mohl být po celá ta staletí? Neříkejte mi, že nevidí, co se z ní stalo. Zdálo se, že on nevidí zhola nic. Je jak slepý, nevidomý. Choval se nesmírně apaticky. A to ho znám jen několik minut. Neudělala jsem si o něm žádný obrázek, zatím. Ale moc času mi už nezbývalo, takže si asi žádný nestihnu udělat. I tak, když ten ubožák vydržel s takovou jako je Serena, musí být mimo.

„Oh." Vyšlo z Rafaela. „Alexander nikdy nejednal sám za sebe. Vždy jen na tvůj popud. To ty jsi chtěla, aby stvořil upíří armádu!" promluvil s jasným pochopením v jeho hlase. Upíří armáda? Jistě. To je ten příběh o tom, jak ho porazil, což mi ho vyprávěl v hotelu v Edinburghu.

„Jistě. Tehdy jsem na tebe byla velmi nahněvaná. Překazil jsi mi plány. Ale dovedlo mě to a udrželo v mém původním plánu počkat si na Médeu. Teď už nám nic nebrání." Mumlala sladce. „Jsem ti vlastně vděčná. Nejen, že jsi mi pomohl v tomhle, ale chránil jsi Médeu a dokonce mě k ní tak nějak navedl." Vrněla tiše. Co si o sobě myslí? Uvnitř mě začal bublat vztek. Nikoliv moje síla, ta byla zavalená velkým množstvím narkotik, co ve mně pořád přetrvávala.

„Takže ty jsi ta, kterou celou dobu chránil." Brumlal Rafael.

„Ach, už mě tenhle rozhovor unavuje. Nerada se zabývám dávnou minulostí." Vyhrkla najednou netrpělivě. Prudce se otočila ke mně a odlepila se od svého druha. Ten zůstal stát na místě. Serena namísto toho kráčela ke mně. Hrdě jsem pozvedla bradu a opětovala její rudě svítivý pohled.

„Jelikož jsi promrhala svoje dny na rozmyšlenou. Trochu tuhle šarádu urychlíme." Mile se na mě usmála. Já jsem jí to neoplatila.

„ Na rozmyšlenou? Na co si to hraješ. I kdybys mi dala celý můj život na rozmýšlení, nikdy bych se nerozhodla k tvému prospěchu a moc dobře to víš. Tak co má tohle tvoje divadýlko znamenat. Taky mě to už nebaví." Vychrlila jsem. Vůbec jsem netušila, kde se ve mně najednou vzala taková odvaha. Už dlouho jsem takovou necítila. Naposledy, když jsem se seznámila s Rafaelem. Všechna mě opustila, když jsme se octili tady. Teď když se nezvratně blížil konec, byla jsem o něco sebevědomější. Nevím proč tak najednou.

„Máš pravdu, a proto pro tebe mám přichystané jisté věci, které by mi mohly pomoct tě přesvědčit. Tohle je jen začátek. Chtěla jsem jít na tebe po dobrém, proti vlastnímu přesvědčení, ale pamatuj, že to ty jsi mě k tomuhle dohnala." Rozhodila ruce ve vzduchu. Ponuře jsem se na ní mračila. Věděla jsem, že tohle je jen začátek, ale mého konce.

„Nic mě nepřesvědčí, abych se nechala dobrovolně přeměnit na tu zrůdu, kterou jsi ty." Vyplivla jsem ta slova a hned jsem poznala, že jsem neměla být tak unáhlená. Hrdlo jsem měla najednou jako ve svěráku, který se pomalu utlačoval a ubíral mi tak prostor k dýchání. Chrčivě jsem zalapala po dechu.

„Řekni mi, co by asi řekli tvoji rodiče, kdyby zjistili, že se taháš s upírem. Co kdybych pro ně poslala pár strážců a pozvala je sem?" její hlas se povážlivě změnil. Byl ocelově pevný a byl v něm výhružný podtón. Zamrazilo mě z toho. Možná bych se k smrti vyděsila, kdyby mě teď zrovna neškrtila. Stála ode mě jen několik kroků, očí jí potemněly, ale pořád svítily. Před očima mi naskákaly barevné skvrny, jak jsem se snažila natáhnou do plic trochu vzduchu, aby se mi v hlavě vyjasnilo, když tlak na mém krku maličko povolil, jen tak, abych neupadla do mdlob. Slyšela jsem chrastění řetězů naproti mně. Rafael se marně snažil vysvobodit, v očích šílený, ale odhodlaný výraz.

„N... ne..." koktala jsem. Musela jsem si to v hlavě uspořádat. Serena se na mě tázavě zadívala. „Ne mo... je rodiče." Vydechla jsem, když se neviditelná ruka vytratila a já mohla zase volně dýchat. Předklonila jsem hlavu, rozpohybovala a zprovoznila roznos kyslíku, mým krevním řečištěm do mozku.

„Tak koho, tvé přátele?" posměšně se na mě dívala ze shora. Zmocňoval se mě ještě větší vztek. Zuřivě jsem jí probodávala pohledem. Kdybych teď měla volné ruce, tak bych se na ní vrhla, klidně i bez své moci. Jen zakroutit tím jejím krkem. Vyzývavě se ke mně sklonila.

„Nebo, bych snad měla použít Rafaela?" studenost jejích slov, mě zasáhla hluboko v srdci. Zalkla jsem se panikou, když její ruka vystřelila do vzduchu a Rafael s sebou škubnul. Trvalo to jen několik vteřin, když ho držela bez přístupu kyslíku, ale i tak. Měla jsem pocit, že vyskočím z kůže samou bezmocí. Prudce lapal po dechu, když ho zase uvolnila. Kdyby to bylo možné, určitě by se teď orosil potem. Místo toho jen neskutečně zprůhledněl. Bezbranně jsem sebou mlela, ale bylo mi to k ničemu.

„Máš mou krev, tudíž budu milosrdná a nechám ti den, aby se ti to uleželo v hlavě. Jestli neučiníš rozhodnutí, tvoji blízcí budou trpět. Bez výjimky." Varovala mě. Naposledy se na mě podívala a pak se otočila. Její světlé vlasy se kolem ní roztočily a pak zmizela i se svým průvodem a znuděným Alexandrem.

Unaveně jsem vydechla. Přemáhala jsem se, abych se nerozbrečela, ale odmítala jsem znovu plakat. Už ne. Nesmím. Neodvážila jsem se zvednout oči a podívat se na muže před sebou. Určitě si teď přeje být úplně někde jinde. Kvůli mé neústupnosti se mu stane něco špatného, ono se to už vlastně děje. Stála jsem na pokraji propasti. Jedna část mě udržovala na hranici a říkala, že se nesmím podvolit. Ta druhá mě přesvědčovala o opaku. Tak i tak jsem měla pocit, že ty propasti jsou dvě. Jedna je jen pro mě samotnou, jako Mocnou upírku. Druhá pro moje svědomí a to, co bych dovolila udělat mým nejbližším. Ze rtů mi unikl sten.

„Médeo." Zašeptal Rafael namáhavě. Nepodívala jsem se na něj.

„Médeo!" tohle bylo už naléhavější, ale i tak mě to nedonutilo zvednout zrak a uvidět pravdu. Podívala jsem se do strany. Všichni bojovníci rozestavění kolem dokola měli kamenné výrazy a zírali před sebe. Jen jeden jediný se díval na naši dvojici. Několikrát polknul, jako by se mu z duše příčilo, čeho byl svědkem.

„Podívej se na mě, lásko." Rafael na mě jemně zabroukal. To mě donutilo se na něj zaměřit. Měla jsem nepatrně rozmazané vidění, tak jsem musela několikrát zamrkat, abych ho viděla zřetelněji. Neviděla jsem žádné odsuzovaní, jen bezmeznou lásku a oddanost. Vzedmula se ve mně vlna emocí. Byl to ten dlouhý pohled do očí, který mi řekl vše, co jsem potřebovala. O to víc jsem se musela snažit zahnat ty protivné slzy. Nesnáším je.

„Co mám dělat?" zajíkla jsem se bezradně. Nadzvedla jsem ramena, abych trochu ulevila rozbolavělým rukám. Kov kolem zápěstí se mi zarýval do zarudlé pokožky. Na Rafaelovu odpověď ani nečekala. Pochybovala jsem, že by teď přišel s nějakým plánem. Já měla v hlavě prázdno, až na ty pochmurné obrázky, kdy se stane něco mým rodičům, přátelům, nebo Rafaelovi. To jsem prostě nedokázala vymazat. Takže soustředit se na nějaké východisko, jsem jednoduše vzdala. Ta odvaha, která mě zaplavila před nějakou chvílí, se vytratila lusknutím prstů.

„Je mi to tak líto..." nedonutila jsem se říct nic dalšího. Bylo by to jen samé sebeobviňování. Sypala bych si popel na hlavu.

„Mě taky." Vydechl Rafael. Rozhostilo se mezi námi ticho. Bylo to jen vzájemné porozumění, i přesto, že jsem ztrácela pevnou půdu pod nohama a celý svět se rozpadal na milion kousků. Už nikdy ho neposkládám dohromady, ani nebudu chtít. Mé druhé já to nebude chtít. Rozechvěle jsem se nadechla. Očima jsem těkala po okolí, už jsem moc dobře neviděla, protože padla tma.

„Viděla jsi tu jizvu na jeho tváři? Neměl ji, když jsem ho viděl naposled. To není možné." Ocenila jsem jeho snahu odvést moje myšlenky na jiné záležitosti. Pokývala jsem hlavou.

„Leonard..." zarazila jsem se při myšlence na to, že si teď někde vesele poskakuje, protože je volný. „Řekl mi, že zranění způsobené silou Mocné jsou trvalá. Myslím, že mu to udělala Serena." V hrudi mě bodnul náznak lítosti. Podívala jsem se na Rafaelův krk, měl ho trochu zarudlý.

„Tvůj krk." Poznamenala jsem. Nemohl se na sebe podívat, ani si ho osahat, ale počítala jsem s tím, že to musí cítit.

„Médeo. Neber na mě ohled. Pokud jde o mě. Ohledně tvých blízkých ti radit nemůžu, ale na mě se neohlížej." Vyhrkl náhle. Udiveně jsem na něj mrkala.

„Děláš si srandu že?" vyjekla jsem skoro hystericky.

„Myslím to vážně. Cokoliv se bude dít. Zavři oči a ignoruj to!" naléhavost v jeho hlase mě přimrazila na místě.

„Zbláznil ses? Nemůžu jen tak přehlížet, jak tě bude mučit. S tím nepočítej." Sice jsem mu tohle řekla, ale co jsem s tím asi tak mohla nadělat? Neuměla jsem si to představit.

„Umím se o sebe postarat. A vydržím hodně." Sdělil mi bezvýrazně. Rozladěně jsem vydechla. Nemá cenu se tady o tom s ním dohadovat, kolikrát už jsme tady o tom mluvili. Pořád z toho vyplývá to samé a pořád nás to vede do slepé uličky.

Pak se po mém boku objevil upír.

„Na příkaz Slečny Sereny." Řekl mi pevným hlasem. Vůbec jsem nechápala, co chce. Zvedla jsem k němu hlavu. V ruce se mu něco zalesklo. Srdce mi pokleslo. Byla to injekční stříkačka. Už zase. Chtěla jsem škemrat. Necítila jsem se na další přísun narkotik. Vrhla jsem zoufalý pohled na Rafaela. V očích se mu zrcadlil plný měsíc. Obočí měl nakrčené a rty se mu stáhly do tenké přísné linky. Ale to bylo jediné, co mohl udělat. Zuřit. Upír mi mezitím vydezinfikoval loketní jamku. Bylo zbytečné sebou šít, ještě bych ublížila sama sobě. A pak to do mě vpíchl. Účinek jsem rozeznala téměř okamžitě. Všechno kolem mě nabralo jasné tmavé barvy. A pak se to rozmazalo. Bylo mi skvěle. Jak na krásném měkkém obláčku, jsem se odplouvala do nějaké říše divů. Nevím, co mi to zase napumpovali do krve, ale užívala jsem si v monumentálním rauši, až jsem se propadla do bezvědomí. Lezlo mi to krkem.

A/N

No není ta Serena ale dobrá duše? :D

Nechá chudáka Médeu se další den utápět v nejistotě, i když její osud se zdá být již zpečetěn... jak tohle sakra dopadne?

Předem říkám, že další kapitola by nemusela být nic moc pro ty z Vás se slabými žaludky :D I když ne, nebude to zas tak drastický, já se vždy můžu potento, když vidím krev, což je dost vtipný, když jsem dříve s krví pracovala :D Ale ta z nikoho netekla, byla už ve zkumavce :D

A co víc, jsme v knize o Upírech... ehm ehm :D

Nějaké typy na to, co se bude dít dál?

Teď totiž teprve příjde ta sranda :D

Dělá to ze mě masochistku? :D

BTW. Kdo zná ONCE UPON A TIME!? hihi

No nic, já jdu pracovat dál, mám toho dneska na programu víc než dost hah :D

Nezapomeňte na VOTES a Comments!

Vy víte, že ty já rád!:P

ok paaaa

love ya!