~~~ Black veil brides -  Stole Omen ~~~

Na hrudi jsem cítil podivný tlak. Byla to radost, dokonalé štěstí v objetí téhle ženy. Už jsem sice věděl, že s ní všechno, co jsem si myslel že znám, nabírá úplně směry, ale i tak mě to vždy překvapilo. Nevídané směry, které neznám. A o to víc mě baví je s ní objevovat. Neexistují slova pro to, co jsme teď zažili. 

Médea teď upadla do klidného spánku. Já jsem spát nemohl, ani jsem nechtěl. Abych jen na chvíli zapomněl na to, že jsem tu s ní? Ne! Mám možnost se na ní dívat. Jediné světlo v pokoji byl měsíční svit. Ležela zády ke mě. Do půli těla byla přikrytá dekou, ale stříbrná záře se jí třpytila na bělostné pokožce. Ve spánku se pořád tiskla ke mně, i když jí musela být zima. Byla tak krásná, až to bolelo. A patřila mně. Nemůžu pochopit, že se tohle stalo i mě. K nevíře. Jsem na světě několik staletí, skoro od nepaměti. Už jsem myslel, že nikdy nebudu žít naplno. Tedy nikdy jsem nevěděl, že je něco jiného, než krev a zabíjení lidí. Až do té doby než jsem potkal ji. Až pak začal můj život.

Teď jsme byli v relativním bezpečí, ale tušil jsem, že na moc dlouho ne. Určitě se už blíží. Musíme co nejdříve vyrazit zase na cestu. Ale ona potřebuje nabrat sílu.

Leonard to taky ví. Ví, že nemáme moc šancí. Pokud nechceme být jenom uprchlíci, Serena musí zemřít. Ale kdo by to byl schopný udělat. Kdo má dostatek sil, aby se mu to povedlo. Můj pohled se stočil na Médeu. 

Médea by mohla porazit Serenu. Až na to, že Serena je upír a má tudíž více es v rukávu. Médea je zranitelná jako člověk. A další věc. Zařekla se, že už svoji sílu nepoužije, což jsem chápal. Tolik se děsí toho, že by se byť jen o kousek přiblížila podobnosti s jejím předkem. Neuměl jsem si ji představit v takové roli, ale ona ano. Říkala mi o svém snu. Jako by přesně věděla, co ji čeká. Ona ví, jak by vypadala a čeho by byla schopná. 

Serena by jí vyhrožovala, všemi možný dostupnými prostředky. Já jsem byl první na seznamu, tím jsem si byl jistý. Musím Médee říct, že kdyby se se mnou dělo cokoliv, ať se tím nedá ovlivnit. Ale hned, jak jsem si to zformuloval v hlavě, došlo mi, že to jí asi nepřesvědčí. Byli jsme ve slepé uličce. Kdyby byly strany obrácené, nic by mě nedokázalo přinutit se dívat na trpící Médeu, snesl bych všechno, jen to ne. Podvolil bych se, kdyby to znamenalo, že bude v pořádku. A Médea tak určitě taky přemýšlí. Pokoušel jsem se vymyslet něco, co by ji donutilo pochopit, že radši zemřu, než aby udělala něco, co nechce. Nehledě na to, že by to značilo zkázu nejenom pro ni, ale dotýkalo by se to všech na světě. I když mě teď šlo hlavně o ni.

Ucítil jsem auru mířící směrem k našemu pokoji. Trvalo mi vteřinu, že jsem si uvědomil, že je to Leonard. Vrátil se z lovu. Znovu jsem se podíval na spící Médeu. Vypadala mírumilovně, ač nerad, odtáhnul jsem se od ní a oblékl se. Oblečení bylo poházené po celém pokoji. Pousmál jsem se. Pak jsem se k ní vrátil a pořádně ji přikryl. Její aura zlatě zářila, takže cokoliv by se s ní dělo, poznal bych to. Musím si jít promluvit s Leonardem. Tiše jsem se vykradl z pokoje. Zaťukal jsem na jeho dveře, když jsem si všiml, že jsou otevřené, tak jsem vstoupil.

„Věděl jsem, že přijdeš." Ozvalo se od ošuntělého divanu. Rozvaloval se na něm Leonard. Ve tváři měl spokojený výraz. Znal jsem ho, míval jsem ho vždy po lovu. Teď ho mám pokaždé, když jsem s Médeou, což mi tohle vše vynahrazuje.

Leonard vypadal už lépe. Vytratilo se to podvyživené vzezření. Oči mu svítily. Byly úplně stejné, jako Médeiny. Jiskrně zelené.

„Cítíte se lépe?" začal jsem zdvořile a zlehka. Zamračil se na mě.

„Přestaň mi vykat, připadám si jak vetchý stařec." Rozkázal mi. Nevím, proč jsem měl tu potřebu, i když jsem byl starší než on. Podle lidského oka jsme byli asi ve stejném věku.

„Ale jinak. Po dlouhém hladovění jsem se zase napil. Je mi skvěle. Předpokládám, že ty ses taky nakrmil." Sice jsem v jeho hlase neslyšel zášť nebo nenávist ke mně, ale byla tam nespokojenost. Nelíbil se mu vztah mezi mnou a Médeou. Každopádně to už jsem poznal po tom nevinném rozhovoru mezi ní a jím. Neřekl nic přímo, ale vycítil jsem to. Zjevně o ní má upřímný zájem. Bylo to, jako by se cítil spíš jako její starší bratr, společně s potřebou ji ochraňovat. Ale od toho jsem tu byl já.

„Médea a já máme složitý vztah, ale i když tomu asi neuvěříš, miluji ji víc než svůj vlastní život, víc než krev." Sice jsem neměl potřebu se ospravedlňovat, ale i tak jsem mu v tom chtěl udělat jasno. Zkoumavě si mě měřil od hlavy k patě.

„Vím o tom vašem vztahu úplně všechno, díky Sereně. Taky jsem se od ní dozvěděl zajímavé věci o tvé minulosti." Přimhouřil oči. Já taky. Uměl jsem si dost přesně představit, co mu asi tak řekla. Aby ho donutila bát se o Médeu, když je v mé zkažené přítomnosti.

„Jestli věříš všemu, co ti navykládala, tak..." zarazil mě zvednutím ruky.

„Kdybych tomu věřil, poznal bys to." Prozradil mi zlověstně, bral jsem to jako známku toho, že jí evidentně neuvěřil, jinak bych byl asi mrtvý. „Ale i tak se chci ujistit, že je Médea v dobrých rukou. Vím, že některé věci jsi neudělal, ale vím, že máš hodně špatných záležitostí na svědomí." Propaloval mě těma zelenýma očima. Bylo mi to nepříjemné.

„Pokud lpíte na minulosti, tak ano, jsem zrůda, ale už přes měsíc jsem nikoho nezabil a ani mě to nenapadlo. Dřív jsem žil jen tím. Změnila mě. Nedovolím, aby se jí něco stalo." Řekl jsem tvrdě, ale i tak jsem věděl, že kdyby přede mnou stanula Serena, nemohl bych nic dělat. Maximálně bojovat jak nejlépe umím.

„To bych ti radil. Dokud to jen bude možné, držet ji dál od Sereny... viděl jsem Médeu, co udělala Gabrielovi. Nic hezkého." Sdělil mi. Zachmuřil jsem se.

„Ona není jako Serena." Zavrčel jsem podrážděně.

„Elizabeth taky nebyla jako Serena, když byla člověk. Všichni se mění. Ať už je to v to dobré nebo zlé v nás." Poučil mě. Nevěděl jsem, co tím přesně myslí. Neptal jsem se, jen jsem si zkusil představit, koho myslí pod tím dobrým a zlým. Hádám, že já jsem ta dobrá stránka. Jak jinak, už nezabíjím lidi pro potěšení ani pro krev. Ta zlá stránka podle mě patří Sereně, pokud jsem to dobře pochopil. Leonard to myslí tak, že každý má možnost výběru. Může si volit, jestli půjde tou dobrou cestou, nebo naopak. Zdálo se to být tak jednoduché.

„Myslíš že... pokud by se nám nepovedlo zůstat na svobodě a Médea by byla..." nedokázal jsem to vyslovit nahlas. Vadilo mi už jen na to pomyslet.

„Myslím to přesně tak. Médea má naději i jako upírka. Je to jen na ní, co si zvolí." Pokrčil rameny. Znělo to tak lehce. Vždyť jaké já jsem měl problémy, než jsem si konečně připustil, co se se mnou událo. Až když jsme se dostali do vězení mého hradu, dokázal jsem ze sebe vypustit ta slova, znamenající věčné připoutání k jiné osobě. Ale hned jak jsem to udělal, ulevilo se mi. Dusit to v sobě není moc chytré. Rozbušilo se mi srdce z nepatrné naděje.

„Ale upozorňuji tě. Není to prosté. Ty jsi jen upír. Ona by byla Mocný upír. Už teď má problémy s ovládáním, bylo by to ještě horší. A proto mi ani tak nevadí, že se spustila s tebou. Láska by jí v tom mohla z části pomoci." Zasmál se a já s ním. I když to nebylo zas tak vtipné, spíš děsivé.

„Proč se o ní tak zajímáš?" udeřil jsem na něj po chvíli ticha.

„Mohl bych ti říct, že kvůli tomu, že jsme tak trochu příbuzní, ale to by byla jen částečná pravda. Taky mám zájem na tom, aby se neuskutečnil choromyslný plán Sereny. Plus, dal jsem slib sestře, že budu chránit všechna pokolení dalších Mocných. Dělal jsem to do teď." Řekl mi výčet svých důvodu jeho starosti o Médeu. Jeden lepší než ten předchozí. Při zmínce jeho sestry se trochu ošil. 

„Všechny Mocné byly zjevně v bezpečí, když je tu teď Médea. Dobrá práce. Lenna by na tebe byla hrdá." Řekl jsem to co nejvíc ledabyle. Jemu muselo hned dojít, že se snažím zabrouzdat k jeho minulosti.

„Určitě chceš vědět, jak se bratr Mocné mohl stát upírem, že? Když všechny Mocné zabíjejí upíry od nepaměti?" to byla přesně ta otázka, co mi vířila myslí. Mlčel jsem a čekal, až si to urovná. Je to na něm, jestli mi to řekne nebo ne. Já na něj rozhodně naléhat nebudu.

„Byla to nehoda, připletl jsem se do boje. Lenna pronásledovala jednoho upíra a já jí chtěl vždy pomáhat. Neposlechl jsem ji, když mi řekla, ať se do toho nepletu. Byl jsem tvrdohlavý a chtěl se jí vyrovnat, vždy jsem byl totiž jen její mladší bratr, obyčejný a bez žádných zajímavých schopností." Začal pozvolna. Dokázal jsem si představit, co to pro něj muselo být žít ve stínu Mocné.

„Když pronásledovala toho upíra, já šel tajně za ní. Ten upír věděl, že je sledovaný a tak ji zavedl do temné uličky, kde se domníval, že si ji dá ke svačince. Chtěla to s ním skoncovat, ale najednou se tam objevilo několik dalších upírů. Všimli si, že se schovávám za rohem. Evidentně si chtěli jen tak pohrát. Lenna byla bez sebe, když viděla, jak mě vytáhli z mé skrýše. Začala bojovat se svým červeným světlem. Ale dřív než se stihla zbavit všech těch upírů, co se na nás sesypali, tak mi jeden z nich dal napít své krve a pak ze mě pil. Nevím přesně, čeho tím chtěl dosáhnout, možná si myslel že Lenna přestane. Ale ona se ke mně snažila dostat dřív,  než skončím na hranici smrti. Nestihla to... to je zjevné." Výmluvně zvedl ruce.

„Co se stalo pak?" zeptal jsem se tiše.

„Když jsem se probral z agonie, všude kolem mě byla těla těch upírů a Lenna nade mnou plakala. Dávala si to za vinu. I když to byla moje chyba. Neměl jsem se plést do její práce. Ale byl jsem jen žárlivý na svou starší a nadanou sestru. Kupodivu, po tomhle incidentu se náš vztah umocnil. Nikdo z rodiny nevěděl, že jsem přežil, i když v jiném provedení. Od té doby jsem s Lennou spolupracoval. Pomáhal jsem jí zabíjet vlastní druh." Zarazil se. Asi čekal, že ho začnu odsuzovat. Ale jak bych mohla, pravděpodobně bych to udělal stejně, vím jak je můj druh namyšlený na svou sílu a moc nátlaku. Všichni si myslí, že jsou neporazitelní. Pak se objeví někdo jako je Serena, Gabriel a tak dále. Pořád je to boj o to, kdo je lepší. A to mě nebavilo, ani když jsem procházel celým svým životem až do teď.

„Ona v tobě neviděla upíra?" zeptal jsem se. Asi ho to trochu překvapilo. Pak se pousmál.

„Ne. Pořád to byla moje sestra. Měli jsme velmi úzce svázaný vztah, ale nepil jsem z ní, jestli se chceš ptát na tohle. To by bylo přece jenom trochu zvrhlé." Tahle otázka mě ani nenapadla. 

„Buď rád, že máš možnost volby v tom, jakou krev pít. Já jsem sice s Médeou spokojený, její krev je skvělá, ale myslím dopředu. Co budu dělat až..." zarazil jsem se. Nešlo mi to přes rty. Nemohl jsem to říct nahlas. Leonard stejně věděl přesně, na co narážím. Co budu dělat, až Médea v tom nejlepším případě zemře stářím. Neuměl jsem si to byť jen představit. Dělalo mi to těžkou hlavu. Ale nešlo jen o její krev, co budu dělat, až tu prostě nebude. Ona sama.

„Pro mě bylo taky těžké rozloučit se s Lennou." Pokýval smutně hlavou. Střelil jsem po něm pohledem. No jistě. Leonard to zažil na vlastní kůži, když přišel Lennin čas. On musel jít dál. Snažil jsem se do toho vžít, ale dohánělo mě to k šílenství. Viděl jsem to tak, že jestli Médea zemře, můj čas nadejde taky. Život a bytí na tomhle světě by už nemělo cenu. „Ty vážně nemůžeš pít jinou krev než její?" vyzvídal. Ani jsem se jeho překvapení nedivil, nikdo to nemůže pochopit, dokud to nezažije.

„Jiná mi přijde stejně odporná, jako normální jídlo. Copak jsi nikdy neviděl někoho jiného závislého na krvi Mocné? Co třeba Sereninýho druha? Kdo to vůbec je?" napadla mě další zajímavá věc, kterou bych se rád dozvěděl.

„On je závislý, aspoň se to povídá. Já jsem ho ještě neviděl. Na to ses měl zeptat nějakého ze strážců." Taky mě to mohlo napadnout. 

„To jsem mohl." Zabručel jsem. „Nechám tě už na pokoji, chvíli můžeš spát, ale chci vyrazit ještě před svítáním." Sdělil jsem mu. On přikývnul, tak jsem se sebral a vrátil se zpět do pokoje. Spící Médea změnila polohu. Nebyla na boku, ale na zádech s rozhozenýma rukama a nohama a hlavu měla schovanou někde pod dekou. Usmál jsem se. Sundal jsem si boty a lehnul si k ní. Něco tiše zahučela a převalila se o kousek blíž ke mně. Podíval jsem se ven z okna do tmy. Určitě neusnu. Mám tolik věcí na přemýšlení. Zbývalo ještě několik hodin. Doufám, že nás do té doby nevystopují.

~~~

Zrovna jsem se vznášela na krásném měkkém obláčku, někde v sedmém nebi, když mě z něho chtěl někdo shodit. Někdo na mě mluvil. Ten hlas byl nádherný a nadpozemský, ale já ještě nechtěla spadnout dolů na tvrdou zem a čelit realitě.

„Médeo." Zašeptal ten hlas znovu. Zatraceně, už jsem byla vzhůru. Zamručela jsem něco ve smyslu, že se mi nechce. Uslyšela jsem tichý smích. Uráčila jsem se rozlepit jedno oko. Podívala jsem se do světle oříškových očí, které se na mě usmívaly.

„Musíš vstávat spící krasavice." Zašeptal. Vstávání se ještě chvíli nekonalo, protože se ke mně naklonil a spojil naše rty ve sladkém polibku. Rozhodně jsem už byla probraná, ale zase mě o smysly připravovalo jeho líbání. Takhle na mě útočit hned po probuzení. To si nechám líbit. Odtáhl se moc brzy. Zklamaně jsem si povzdechla.

„Takhle bychom se moc daleko nedostali." Vydechl. Mohla jsem být ráda, že aspoň on neztrácí schopnost jasně uvažovat. Přivřela jsem oči a vzpomínala na to, co se událo v noci. Rozechvěl se ve mně každý nerv a žadonil po další takové události.

„Nemůžeš mi mít za zlé, že chci využít každé volné chvilky." Mlaskla jsem. Rozpoznala jsem, jak se ode mě radši odtáhnul. Nespokojeně jsem zasténala. Nicméně, dokopala jsem se k tomu, abych si aspoň sedla. Mám nějaký pomalý start, tak brzy po ránu. Ještě ani nesvítalo. To je zabiják.

„Jakoukoliv další chvilku ti přenechám, ale teď honem ven z postele. Odvoz čeká." Jeho příslib mi trochu zvedl náladu, tak jsem se soukala ven z postele, přesně podle jeho příkazů. Nemusela jsem hledat svoje svršky, všechny byly na mém nočním stolku. Musel je posbírat, protože si matně pamatuji, že jsme je rozházely po celém pokoji. Rychle jsem se oblékla. Byla jsem pořád rozlámaná. Na několika místech na těle jsem rozpoznala začínající modřiny. Vrhla jsem pohled na Rafaela. Tomu to samozřejmě neuniklo a zamračil se na mě. Zakryla jsem svoje tělo oblečením, abych ho nedráždila.

„Oml..." zarazila jsem ho.

„Ani se nezkoušej omlouvat. Minulá noc byla jedna z nejlepších v mém životě! Tak to nekaž!" překazila jsem jeho omlouvací triádu, dřív než by mě mohl naštvat.

„Jaké další se počítají do tvých nejlepších v životě?"zeptal se místo toho. Tajuplně jsem se usmála.

„Noc kdy jsme se poznali." Připustila jsem.

„Děláš si srandu? Vždyť tě chtěl zabít divoký a dokonce i já. Dozvěděla ses o existenci upírů a celý tvůj život se neskutečně zkomplikoval." Shrnul ten večer do malinké kuličky. Mě to rozesmálo. Ve všem měl úplnou pravdu.

„Jeden malý detail, figuroval si v ní ty. Nic nikdy nepřekoná to, jak jsem tě viděla poprvé stát přede mnou." Zamumlala jsem. On se přerývavě nadechl a pak mě dusil v objetí.

„Jaká další noc?" chtěl vědět dál.

„Ta noc u mě v pokoji v domě mých rodičů. Kdy jsi mi řekl o své rodině." Pokračovala jsem. Odtáhl se ode mě tak, aby mi viděl do obličeje. Viděla jsem v tom jeho pohnutí. „Ty noci, kdy jsi mě učil bojovat." Postupovala jsem dál.

„Jsou všechny tvoje nej se mnou?" nevěřícně na mě mrkal. Jak tomu nemůže věřit. Život až na pár momentů před ním, nestál vůbec za nic. Což je celkem smutné, ale mě přijde, že jsem čekala jen na něj, abych mohla žít.

„Jsou." Přikývla jsem, červenajíc se.

„Tak já ti řeknu, že ty moje jsou taky s tebou. A to už musí být, když vezmeš v potaz, jak dlouho už jsem na tomhle světě." Skousla jsem si ret, abych nezačala samým štěstím brečet. Stala se ze mě citlivka. Zvedla jsem k němu lesknoucí se oči a snažila se zaplašit slzy radosti. Jeho obličej se uvolnil ve stejný radostný výraz, který se nacházel v mém. Neodolal a znovu se ke mně naklonil, aby mě mohl omráčit svým dalším polibkem. Vděčně jsem přijímala jeho něhu. Jeho dlaně na mých bocích jemně jezdily nahoru a dolů. Srdce mi z toho bilo o závod. Neměla jsem v plánu ho pustit jen tak, co nejpevněji jsem se mu zavěsila za krkem a vytáhla se na špičky, abych prohloubila náš polibek. Bohužel, jsme byli zase vyrušení. Už mě to začínalo unavovat ten nedostatek soukromí. Neochotně jsem se tedy odtáhla od Rafaela.

„Jestli se tu chcete miliskovat a čekat až si pro vás přijdou, tak já jdu!" bručel Leonard se staženým obočím u dveří našeho pokoje. Ač nerada, musela jsem uznat, že má asi pravdu. Rafael se vesele usmíval.

„Líbí se mi, jak jsi nedočkavá." Zasmál se. Plácla jsem ho rukou do ramene a prošla kolem něj a pak i kolem Leonarda.

„Je stejně tak nezkrotná a nebojácná jako bývala Lenna." Slyšela jsem, jak zašeptal Leonard Rafaelovi. Mohla jsem si jen domýšlet, jak se oba dva potutelně usmívají.

„To jsou jen dvě z mnoha jejích zajímavých vlastností." Přisadil si Rafael. Vrhla jsem na ně přes rameno varovný pohled. Rafael si skousl ret, aby se nezačal řehtat a Leonard uhýbal očima, jak jen mohl. To je dvojka. Radši jsem se otočila zpět, protože jsme začali sestupovat po schodech, tak abych se nepřerazila. Vyšla jsem ven před hostinec. Recepční za pultem tiše pochrupovala. Podívala jsem se na nebe, kde se začaly ukazovat první paprsky ranního slunce. Pak mi pohled padl na lesklou černou kapotu Cadillac Escalade. Zírala jsem na to auto v němém úžasu. Oba muži se objevili vedle mě.

„Kde si sehnal tohle auto?" zajímala jsem se. Nějak jsem pochybovala, že některý ze zaměstnanců tohohle stavení,vlastní tohle auto.

„Asi tě to pobouří. Ale ovlivnil jsem jednoho uklízeče, aby mi pro jedno sjel do města." prozradil mi nevinně Rafael. Proboha. „Potřebujeme nějaké výkonné auto a tady žádné takové nebylo." Bránil se, když viděl, jak se na něj šokovaně dívám. Obrátila jsem hlavu na malé parkoviště, byly tu jen zaprášená stará auta. Rafael udělal jen nezbytná opatření pro náš pohodlný útěk.

„Doufám, že ten chudák nebude mít problémy." Utrousila jsem.

„Ujišťuji tě, že o jeho osud se bát nemusíš, za to auto jsem řádně zaplatil." Výmluvně pozvedl obočí. Bylo to roztomilé gesto. Tímhle mě přesvědčil ještě víc, že se jeho zkažená mysl vyjasňuje. Málem jsem začala slintat blahem. Věnovala jsem mu jeden sladký úsměv. A on mi ho opětoval. Galantně mi otevřel dveře spolujezdce. Na Leonarda jsme úplně zapomněli. Ten si s tím nedělal starosti a s mumláním si nasedl na zadní sedadlo. Nepochybně se musel cítit mezi námi, jako páté kolo u vozu. Ale mě to v tu chvíli bylo úplně jedno. Uvelebila jsem se v koženém měkkém sedadle a připásala se bezpečnostním pásem. Rafael nastartoval motor. Ten jen tiše zavrněl, i přesto že to bylo velké auto.

„Nebylo by chytřejší prostě běžet?" napadlo mě to, když jsme vyjeli na silnici a vzdalovali se od hotelu. Ten hostinec mi bude scházet. Budu mít na něj jistě hodně příjemné vzpomínky.

„Bylo by to rychlejší, ale snáz by nás stopovali, protože bychom zanechávali pachovou stopu. V autě se lépe ztratíme, ve všech těch výparech." Poučil mě Rafael. Dávalo to smysl. Otočila jsem hlavu zpět a dívala se před sebe. Nesmím ho rozptylovat, abych nebyla příčina jeho nepozornosti a my se pak někde nevybourali. Vydržela jsem to asi tři vteřiny a pak jsem se na něj po očku podívala. Hned se mi vybavil jeho horoucí, teplý pohled, když jsme ještě byli v pokoji. Teď se na mě sice nedíval, ale podle toho jak mu cuklo ve tváři, jsem hádala, že ví, jak na něj nepokrytě civím, tak jsem v tom vesele pokračovala. Obdivovala jsem třpyt sluneční záře na jeho bledé pokožce. Líbilo se mi, jak se mu dělaly vrásky v koutcích úst, když je pozvedl v náznaku úsměvu. Propůjčovalo mu to opravdovost, kterou jinak postrádal, když má ve tváři nehnutý výraz. Pak nevypadal přesně jako nějaká socha bájného boha. Ve světle hnědých očích mu plály veselé ohníčky.

„Baví tě to, na mě tak zírat?" dobíral si mě, ale neodlepil oči od silnice před námi.

„Abych byla upřímná, pochybuji, že by mě to někdy přestalo bavit." A neměla jsem v plánu v tom teď přestat. Za mým sedadlem se ozvalo tiché odkašlání.

„Co?" zahučela jsem. Podívala jsem se do zpětného zrcátka, abych viděla, jak Leonard protočil oči. V tu chvíli vypadal přesně, jako já, když jsem z něčeho šíleně otrávená.

„Ještě chvíli v přítomnosti vás dvou a asi se z toho přesládlého ovzduší rozteču." Netušila jsem, jestli si z nás dělá srandu, nebo to myslí vážně.

„Předpokládám, že jsi asi nikdy nebyl zamilovaný." Hádal Rafael. Vrhl na Leonarda rychlý pohled přes zrcátko. Rafael mě v hlase smířlivý tón. Myslela jsem, že se mu Leonard moc nezamlouvá, připadalo mi to tak. Ale teď to vypadalo spíš naopak, jakoby v mém předkovi viděl víc než kouli, co s sebou musí tahat. Zavrtěla jsem nad tou změnou hlavou.

„Ne. A jak tak na vás dva koukám, radši ani nechci. Neumím si sám sebe představit, jak s někým zpívám zamilované písně." Jeho poznámky byly směšné. Otočila jsem se, tak abych na něj viděla zpříma.

„My nezpíváme žádné písně!" zavřela jsem znechuceně.

„Čekal jsem, že každou chvíli začnete." Teď jsem v jeho hlase slyšela smích. Kdybych nebyla připoutaná, asi bych se na něj vrhla. Podívala jsem se na Rafaela, ten stěží skrýval svůj úsměv.

„Ach. Muži." Zasyčela jsem a sedla si zase spořádaně zpět. Cesta pak ubíhala v tichosti, jako když jsme sem přicválali na koních. Hostinec už byl dávno za námi a neměla jsem tušení, kam máme namířeno. Dívala jsem se na ubíhající krajinu a v myšlenkách se vrátila k našemu stálému problému. Pousmála jsem se, když mi došlo, že jsem si na něj přes den skoro nevzpomněla. A to díky rozptýlení ze strany Rafaela. Musím uznat, že to dělá dobře. Ty nesmyslné něžnosti, co mi šeptal a jeho jemnost. Kdo by v tu chvíli myslel na to, že se mě šílená, Mocná upírka snaží, přeměnit na to samé. Já rozhodně ne. Byla jsem neskutečně ráda, že mě Rafael stáhl z neustálého strachu o naše životy do sladké blaženosti. Teď jsme ale zase ujížděli ve zběsilé rychlosti po silnici. Po chvíli jsem zaznamenala odbočku na dálnici, vedoucí na jih směrem k Anglii. Netušila jsem, jak dlouho jsme jeli, ale už mi začínal dřevěnět zadek. A měla jsem hlad a žízeň. Na důkaz mých myšlenek můj žaludek hlasitě zaprotestoval. Toužebně jsem se dívala na čerpací stanici, kterou jsme právě míjeli.

„U další zastavíme." Promluvil Rafael. S vděčností jsem se na něj otočila. Usmál se na mě. Nemusela jsem čekat moc dlouho a konečně jsme zpomalili, abychom sjeli k pumpě. Rafael vystoupil a já s ním. Leonard zůstal sedět, neměl žádné potřeby, jen se na nás znuděně díval. Rafael mi do ruky vtisknul peníze, tak jsem si šla koupit něco k jídlu a on mezitím natankoval. Pro jistotu jsem si vybrala do košíku polovinu regálu s jídlem a dvě dvoulitrové neperlivé vody. Bohužel dřív, než jsem se svým nákladem dostala k pokladně, objevil se nečekaně po mém boku Rafael. Obličej měl stažený do úzkostlivé masky. Hned jsem poznala, že se něco děje. Nic neřekl a podal pokladní peníze za natankování a pak mě popadl za ruku. Chtě nechtě, jsem nechala košík položený na podlaze a běželi jsme do auta. Leonard se tvářil stejně jako Rafael. Sedla jsem si na místo a Rafael mě bleskově připásal. Během další vteřiny seděl vedle mě. Konečně jsem se chtěla zeptat nač ten spěch, ale Rafael sešlápnul pedál skoro až na podlahu, takže jsme vystřelili z místa jako raketa a moje tělo se přimáčklo k sedadlu. Vyjeli jsme zpět na dálnici, ale nezpomalovali.

„Co se krucinál děje?" napětí ve mně vzrůstalo každým ujetým metrem. Rafael přejel do druhého pruhu, aby předjel nemožně pomalý náklaďák před námi.

„Mají nás!" promluvil místo něj Leonard. Rychle jsem se na něj otočila.

„Jak mají? Kde jsou?" moje snaha o zamaskování strachu nevyšla, tak jsem aspoň stiskla čelisti, aby zuby nedrkotaly o sebe z toho, jak jsem se třásla. Podívala jsem se zadním oknem na dálnici, bylo tu tolik aut.

„Vycítil jsem je. Jsou asi 5 mílí za námi. Pravděpodobně nás sledují od hostince." Zahučel Rafael. Obočí se mu stáhlo do soustředěné linky. Každou chvíli se díval do zpětného zrcátka. Provoz na dálnici byl v tuhle dobu hustý, takže jsme se těžce proplétali mezi auty.

„Jak je to možné? Myslela jsem, že když se celou noc neukázali, tak netuší, kudy jsme se vydali." Vydechla jsem. Nikdo mi neodpověděl. Zarytě mlčeli. Rafael se pravděpodobně snažil vymyslet, jak z toho ven.

„Serena s nimi není. Ale jsou to tři auta plné bojovníků." Informoval nás Leonard. Rafael přikývnul, on už to věděl. Sice jsem nepochopila, jak si můžou být tak jistí, když jsou ještě takovou dálku za námi.

„Blíží se?" srdce mi bušilo ve spáncích. Naděje, která mě těšila před chvílí, odplula do neznáma a dostavilo se to samé zoufalství. Teď ještě větší.

„Ano!" ujistil mě Leonard nevybíravě. Bezradně jsem zasténala a otočila zpět. Podívala jsem se na Rafaela.

„Co budeme dělat?" hledala jsem u něj nějaké ujištění, že vše bude zase dobré.

„Ujíždět, jak jen to bude možné."      

A/N

Eyyyy!

Delší kapitola! 

Jste rádi?

Je to hlavně proto, že jsem do ní chtěl vtěsnat Leův příběh a pak jejich pokračující útěk, který už je narušený, jak někdo předpovídal a jak jsem hrozila :D

Úplně se klepu na to, co bude následovat!

Bude to ródeo VÁŽENÍ! :D

ok nebudu se tu vykecávat, jako vždy!

Tohle je můj milovaný Cadillac! Až budu bohatá a slavná, tohle bude moje, klidně Vás i povozím :D

Plus tady máte Lea!

Bye bye :*

Děkuji za podporu :*

love ya!