~~~ Twenty one two - Love me like you do (cover) ~~~

Z mých pochmurných myšlenek mě vytrhlo znatelné zpomalení naší zběsilé jízdy do neznáma. Ale to jsem se mýlila. Rafael byl připravený, znal to tu, věděl, kam bychom se měli ukrýt. Připadala jsem si jako bychom docestovali několik století do minulosti. Protože jsme zastavili před něčím, co mi silně připomínalo hostinec. Vyjeveně jsem zvedla oči k Rafaelovi, ten už zaznamenal moje ohromení. Stěží se ubránil úsměvu.

„V okolí Ayru se snaží zachovat zdání středověké doby. Neděs se. Uvnitř je to přece jenom o něco moderněji zařízené." Myslela jsem, že pojedeme třeba celou noc. Cenila jsem si toho, že Rafael bere ohled na to, že jsem jenom člověk s určitými potřebami. Jeho prsty opustily otěže a obmotaly se kolem mého pasu. Bez problémů přehodil jednu nohu na stranu, bez toho bychom spadli, pak sklouznul z koňského hřbetu společně se mnou. Bylo příjemné zase stát na stabilní zemi. Pohled na naše koně byl děsivý. Pot jim stékal zpod sedel a dýchali zrychleně s vyplazenými jazyky.

„Půjdu je odvést, počkejte tu." Sdělil nám Rafael. Znovu vzal koně, obešel budovu hostince a ztratil se za rohem. Pustila se do mě zima, přestože jsem měla svoji bundu. Začínalo se pomalu stmívat a s tím se trochu ochladilo. Ucítila jsem na sobě Leonardův pohled, tak jsem se na něj otočila.

„Ty mu bezvýhradně věříš." Nevěřícně pohodil hlavou. Konečně se projevil. Vypadalo to předtím, jako by to mezi mnou a Rafaelem úmyslně přehlížel. Pravděpodobně čekal, až se Rafael vzdálí, jinak si to nedovedu vysvětlit. Nevěděla jsem co mu odpovědět, tak jsem jen přikývla.

„Je to upír." řekl to tak, jako kdyby jím on sám nebyl.

„Ty jsi taky upír. Copak to automaticky znamená, že bych ti neměla věřit?" trochu jsem na něj vyjela, to uznávám. Ale nelíbilo se mi, kam tohle směřovalo.

„Víš, co všechno Rafael v minulosti udělal?" proč mi všichni předhazují jeho minulost?

„Vím a co to na tom mění?" nedokázala jsem skrýt podrážděnost ve svém hlase.

„Jen nedovedu pochopit, jak ho můžeš milovat," zkonstatoval. Neznělo to tak, že by to odsuzoval, což se mi ulevilo. Přesto se mu to z nějakého důvodu nelíbilo. Nevěděl, co si o tom mám myslet. Buď neví, co láska znamená a nepoznal ji. Nebo nevěří vlastnímu druhu. Nevěří, že by se mohl kdokoliv z nich, snížit k takovým citům.

„Jak bych nemohla. Tolikrát mi zachránil krk a já jemu. Celou dobu stojí při mně. Nevím jak, nebo jestli doopravdy, ale změnil se. A ty bys neměl být tak nevděčný. Jsi tu a ne na hradě." Pobuřovala mě jeho nedůvěra v Rafaela. Nijak mě to nezviklalo v mém vlastním přesvědčení. Jen jsem měla potřebu, každému, kdo o něm pochybuje, náležitě vysvětlit, že je jiný.

„Jestli si myslíš, že budeme na svobodě dlouho, tak to se mýlíš. A promiň, nechtěl jsem tě rozhněvat. Pamatuj, zabíjel lidi a to že přestal, neznamená, že pořád není tím čím je. " Jeho hlas se ztišil. Jeho důvod byl navracející se Rafael. Mračil se na nás. Nevím, jestli něco slyšel, nebo mě prozradilo moje bušící srdce, každopádně nic neřekl, když k nám došel.

„Objednal jsem dva pokoje a na ráno nám zařídil auto. Bude to rychlejší. Pane Hogwatte měl byste se nakrmit." Pověděl nám Rafael. Podal Leonardovi klíč od jeho pokoje. Ten přikývnul a pak zmizel. Radši jsem zavřela mysl před myšlenkami typu, jestli dnes někdo zemře jeho rukou a podívala se na Rafaela. Kývnul na mě a pak mě vzal za ruku. Šli jsme směrem k domovním dveřím. Nad těmi visel nápis vítající nás v Doupěti. A to doslova. Rafael mě rychle provedl kolem malinkaté recepce. Výtahu jsme se nedočkali, byly tu jen schody. Došli jsme mlčky až do třetího patra a zapadli do našeho pokoje.

„On má pokoj hned vedle." Prozradil mi. Zvědavě jsem se rozhlížela kolem sebe. Cítila jsem se tu pohodlně a bezpečně. Chvíli jsem se dívala na masivní dřevěnou postel. Byla tu jen jedna. Ne, že by na tom bylo něco nenormálního. Už jsem s Rafaelem spala v jedné posteli. Uklidni se holka. Rafael musel postřehnout můj tep, protože se objevil po mém boku. Jemně mě chytil za ruce.

„Pořád máš strach?" vyložil si tu zrychlení mého tepu po svém. Až na to, že to se strachem nemělo, co dělat. Zrudla jsem až po kořínky vlasů. Nevím, jestli pochopil, na co jsem myslela, nepoznala jsem to, přesto že se na mě díval. Jeho výraz byl vážný.

„Dnes jsi byl úžasný. Jsme daleko od hradu." Moje snaha o jeho zvednutí nálady nijak nezabrala.

„Nejsme dost daleko a ty jsi jako maják, který je k nám spolehlivě dovede. Ale netroufám si dát ti něco k pití. Možná budeme potřebovat tvé schopnosti." Jeho slova se točila kolem útěkové strategie. A samozřejmě, že měl pravdu. Já je k nám přivedu. Zatraceně!

„Pokud jde o mě. Nevadí mi, že bych se napila. Já..." on vlastně neví, že jsem se rozhodla nepoužívat svoji sílu. Tázavě zvedl obočí. Prostě mu to řeknu. „Už svoji moc nikdy nepoužiju." Vymáčkla jsem se konečně. Když jsem si myslela, že ho to nějak překvapí, tak jsem se moc netrefila. Díval se na mě stejně, jako předtím.

„Proč?"

„Ty se ještě musíš ptát?" vytočilo mě to. Jak se může ptát, copak mu to barvitě nevylíčili ti jeho strážci? Copak neviděl, jak jsem z toho byla na dně? Ne že bych ještě nebyla, ale tuhle nepříjemnou stránku sama sebe jsem odsunula někam do pozadí, aby mě teď neotravovala.

„Kvůli jednomu menšímu uklouznutí se nemusíš tak uzavírat, před tím ti to používání jí nijak neubližovalo a ..." utnula jsem jeho proslov zvednutím rukou. Rozčileně jsem vytrhla ruce z jeho sevření.

„Nechci se teď o tom bavit. Je to moje rozhodnutí." Zabručela jsem. Počala jsem hledat nějaký minibar nebo něco takového. Byla jsem rozhodnutá snížit riziko toho, že nás najdou.

„Nechci, abys byla opilá." Něco v jeho hlase mě zastavilo. Pomalu jsem se na něj otočila, na nějaký minibar jsem dočista zapomněla. V mžiku byl zase u mě. Bez řečí jsem se nechala vtáhnout do jeho objetí. Vdechovala jsem jeho omamnou vůni.

„Co u tebe chtěl Hogward? Musel jsem se vypořádat i s jeho strážemi, ne že bych to neměl v plánu." Zajímal se. Úplně jsem zapomněla, že on neví, že Leonard je vážně předek mé rodiny. Druhý žijící.

„Přišel mi říct, že je můj předek. Je prý jediný bratr Mocné, který kdy žil. Nic moc jsem se od něj nedozvěděla. Když jsem se ho zeptala, jak se stal upírem, nechtěl mi to říct. Chrání si svoji minulost, tak jako jsi to dělal ty. Nechápu, proč jste ohledně tohohle všichni tak zatvrzelí. Je to nějaká upíří věc?" chtěla jsem to trochu odlehčit. Neměla jsem ponětí, jestli to zabralo. Svou tvář jsem měla zabořenou v jeho hrudníku.

„To se dalo předpokládat. Jako kdybys mu z oka vypadla." Jeho prsty se probíraly dlouhými prameny mých vlasů. Takže jsem chvíli netušila, cože to říkal. Tiše jsem si povzdechla.

„Jeho dvojče v ženském podání." Zamumlala jsem. Nevěnovala jsem moc pozornosti svým poznámkám. Zajímaly mě teď moje prsty na jeho zádech, neskutečně mi vadila ta tenká hranice jeho trička.

„Ne. Jsi neobyčejně jedinečná, i přes těch několik známek podobnosti s ním." Mumlal nazpět. Skláněl ke mně hlavu tak, aby se přiblížil k důlku mé klíční kosti. Stejně jako já před chvílí, vdechoval moji vůni, ale u něj to zanechalo více reakcí.

„Ještě je tu někdo komu jsem podobná..." zacpal mi pusu dlaní, abych nemohla mluvit.

„Nejsi jí podobná. Jasné?" zasyčel. Vykuleně jsem na něj koukala. Přikývla jsem. Věřila jsem mu, jen v tu chvíli. Nejsem ona. Nikdy nebudu. Vykouzlilo mi to na rtech úsměv. On to poznal a odtáhnul svou ruku. Na nic dalšího nečekal a políbil mě. Pamatuji si každý okamžik, který jsem s ním kdy zažila. Pochybuji, že bych na ně někdy zapomněla. Neuměla jsem si to představit. Všechny jsou tak silné. Sice ne všechny byly tak pěkné, jako třeba tenhle. Ale i tak. Jak bych mohla vypustit z hlavy jeho krásné měkké rty. Měly by být proti mým ledové, ale mně se zdály naprosto neodolatelně horké, stejně tak jako jeho jazyk. Jeho kůže byla studená, a i když mi před chvílí byla zima, v tuhle chvíli mi bylo horko a jeho chladivé dotyky byly víc než příjemné.

Myslím, že zrovna teď jsme navazovali na tu chvíli v noci, kdy jsem byla v jeho pokoji, a teď nás nemá kdo vyrušit. Pokud tedy není Leonard natolik netaktní a neudělal by to naschvál. Doufala jsem, že ne. Jinak by si to odskákal, předek nebo ne.

Rozechvěle jsem se opřela dlaněmi o jeho hruď. Nesnažila jsem si vybavit, jestli jsem ho někdy viděla bez trička. Mozek jsem už měla dokonale zatemněný, soustředila jsem se jen na tuhle neobyčejnou chvíli.

Náruživě jsem opětovala jeho polibek. Jeho paže se uzamkly za mými zády a trochu mě vytáhly nahoru, abych nemusela tak zaklánět hlavu, nebo on sklánět, to je jedno. Takže jsem teď visela ve vzduchu. Nemusela jsem se ho ani nijak držet. On to zvládal sám. Pokaždé, když se jeho rty dotknou mých, jako zázrakem přestanu vnímat všechno kolem sebe. Kdyby se z nějaké neznámé příčiny začal hroutit svět, ani bych to nepostřehla.

Tušila jsem, že bych se snad ani za milion let nenabažila toho způsobu jeho líbání. Asi nikdy.

Bylo to, jako by mi skrze jeho ústa pouštěl do těla elektrické vlny. Otřásala jsem se v nich a nechtěla, aby přestával. Slyšela jsem, jak tiše zasténal, když se moje prsty, ani nevím jak, dostaly ke spodnímu lemu jeho trička. Nedokázala jsem se zarazit a pokračovala dál. Polštářky prstů jsem mohla přejíždět po jeho hladké kůži. Jeho reakce na moji opovážlivost byla ještě větší dychtivost v jeho polibcích. Dotýkal se mě se stejnou vášní, jako já jeho. Ale na chvíli se přece jenom zarazil.

„Nevím, jestli je to správné." Bylo absurdní, že tuhle větu řekl zrovna on. Byla v něm váhavost, kterou jsem nechtěla ani za nic slyšet.

„Jestli chceš slyšet můj názor...mě se na tomhle zdá správné úplně všechno." Řekla jsem mu zadýchaně, dívajíc se na jeho rty. Byly tak blízko. V jeho andělském obličeji se zračila pochybnost. Jak může váhat? Bylo to jako pokaždé, když jsem mu nabízela svoji krev.

„Víš, co mám na mysli. Nedokážu se ovládat, když se mě jen dotkneš. Jsem milionkrát silnější, než si dovedeš představit a ty jsi jen člověk. Promiň Mocná, ale i tak. Jsem pořád upír, přesně jak řekl Leonard." Takže to slyšel. No, to jsem si mohla myslet, jak jinak.

„Takže kecy nějakého Leonarda tě přesvědčí o tom, že jsi monstrum? Měl bys dát na můj názor. A ten znáš. Ani jednou za tu dobu jsem o tobě nepřemýšlela jako o upírovi, ani když jsi mi nesčetně krát opakoval, jak mě zabiješ, nebo mi řekl o hrůzách tvé minulosti a nikdy mě už nic nepřesvědčí." Moje řeč na něj asi zapůsobila, protože jeho oči zahořely touhou. Žaludek se mi z toho zhoupnul, jako na horské dráze.

„Ale měla bys na to myslet, když po mě chceš abych..." nenechala jsem ho domluvit a znovu se k němu přitiskla. Vyhledala jsem jeho rty ve stejnou chvíli jako on ty mé. Pohybovaly se ve stejném vzrušujícím rytmu.

„Ale já myslet nechci." Zašeptala jsem. To mu asi stačilo k přesvědčení a začal mě přesouvat k posteli, nepřestávajíc mě líbat. Jeho ruce doputovaly k mému krku, hladil mě lehce po jemné pokožce.

„Měl bych hlídat a zůstat ve střehu." Zaprotestoval slabě. Ale prsty zamotával do mých vlasů. Postupovali jsme pomalu, abychom si užili každou vteřinu v naší soukromé bublině. Naše polibky se stávaly hladovějšími a naléhavějšími. Když jsme se začali zbavovat oblečení, nemohla jsem od něj odlepit pohled. Byl jako vytesaný z bílého kamene. Na dotek byl stejně chladivý a tvrdý. Hladila jsem ho po hrudníku a nemohla uvěřit, že je můj. Jenom můj.

On se na mě taky nemohl vynadívat, sice mě to nemálo uvádělo do rozpaků, které ale opadly, hned jak se mě dotknul. Jeho prsty byly stejně smělé a dráždivé, jako ty mé. Jeho rty obkreslovaly linii mého krku, kterou už musel znát víc než cokoliv. Pokaždé, kdy se jeho ústa ocitla tam, uvnitř jsem křičela po kousnutí. A jako by mi četl myšlenky, poprvé a bez jakéhokoliv dovolování mi automaticky dal, to co jsem chtěla. Byla jsem ráda, že už jsem dávno ležela na překvapivě měkké posteli. Jinak bych se určitě skácela na zem, z toho návalu slasti. Nepochybně by mě zachytil, ale takhle to bylo dokonalé. Napolo na mě ležel, oba jsme byli nazí. Přičemž on vypadal jako socha archanděla. Sebe jsem k ničemu tak nadpozemsky krásnému nemohla přirovnat. Neumím popsat, co všechno se dělo pak. Vím jen, že to byl po všem tom, co se mezi námi stalo, ještě větší krása, než jsem si kdy představovala. Všechna ta láska, pocit z pití krve a sex. Prožívat tohle vše najednou, je pro jednoho slabého člověka úplný výbuch rozkoše. Měla jsem pocit, že to nevydržím a snad exploduji. A to doslovně. Sice jsem říkala, že svoje schopnosti nepoužiji, ale když jsem začala zářit jasně zlatou barvou, nemohla jsem s tím nic udělat. Ta koule moci ve mně se chtěla dostat ven, byla mou podstatou a ta právě teď zakoušela nepopsatelnou vášeň. Když bylo po všem, cítila jsem podivné opojení. Hlava se mi točila, byla jsem ráda, že k němu můžu být přimknutá. Naše zrychlené dechy a tlukot srdcí se zpomalovaly.

„To bylo poprvé, kdy mě tvoje aura neodpuzovala, naopak mě k sobě táhla." Zašeptal mi do vlasů. Miluji jeho hluboký, melodický hlas. Přivřela jsem spokojeně oči. Moje aura si asi konečně uvědomila, že se Rafaela nemíním vzdát a prostě ho sobě pustila.

„Už nikdy odtud neodejdeme. Zůstaneme v téhle posteli ano?" brumlala jsem. Moje lehkovážné já, po tom prahlo.

„Věř mi, že teď po ničem jiném netoužím." Pobavila jsem ho. Zvedla jsem k němu oči. Jen jsem se mu tak dívala do jeho horoucích očí. Všimla jsem si předtím, jak mu svítily rubínovou barvou, i když ze mě zrovna nepil, teď už měly svoji oříškovou barvu nazpět. „Neublížil jsem ti?" zajímal se.

„Ne!" vydechla jsem rázně, nikdy jsem se necítila tak celá a v naprostém pořádku.

„Nebylo moc chytré, že jsem z tebe při tom pil. Mohl jsem tě zabít." Řekl klidně. Nebyl na sebe naštvaný, říkal to jen proto, aby mě postrašil. Nemohl by mi nikdy nic takového neudělat, nedokázal by to. Věřím mu.

„I kdybys toho byl schopný. Nevadilo by mi to. Byla by to krásná smrt." Škádlila jsem ho. Jeho zorničky se rozšířily.

„Ty jsi nenapravitelná!" nepobouřilo ho to, spíš pobavilo. Zubil se na mě.

„Zjevně jsem se narodila proto, abych byla s tebou." To je nepochybně pravda. Protože, jsem to cítila přímo uvnitř srdce. Nikdy bych nemohla skončit s nikým jiným. On je láska mého života. I kdyby ten život měl být poměrně krátký, na jeho poměry.

„Rozhodně." Zabroukal. Jeho prsty cestovaly nahoru a dolu podél mé páteře, způsobovalo mi to mravenčení po celém těle. Byla jsem slabá a unavená, ale v tím příjemným způsobem.

„Pořád nemůžu uvěřit, že někdo jako ty mě může milovat." Zašeptala jsem. Tak a řekla jsem to nahlas.

„Někdo jako já?" požadoval vysvětlení.

„Někdo kdo vypadá, jako padlý anděl." Moje přirovnání v něm vyvolalo zabublání smíchu. Asi o sobě takhle nepřemýšlel. „To bylo první, co mě napadlo, když jsem tě viděla v tom klubu. Padlý anděl bez křídel."

„Jsi rozkošná." Něžně mi smetl rozcuchané vlasy z tváře. Políbil mě na čelo. „První co mě napadlo u tebe, byla jen aura. Ale hned další bylo, že jsi neuvěřitelně krásná, na člověka." Složil mi poklonu.

„A tvoje třetí myšlenka byla, jak mě sprovodit ze světa." Dělala jsem si srandu.

„To nepopírám, rozhodně mi to moc dlouho nevydrželo. To bychom teď nebyli tady." Propletl svoje prsty s mými. „Měla jsi mě vidět, když jsem tě poprvé sledoval za tvými okny." Oči se mu zaleskly, jako by si vzpomněl na něco vtipného.

„Och, ano. Tvoje špehování." Na oko jsem se na něj zamračila.

„Když jsem tě pozoroval poprvé, zrovna jsi vyšla z koupelny a jen v krátkém ručníku. Měl jsem co dělat, abych nevlítnul k tobě do bytu." Zasmál se. A já jsem se začervenala.

„Kdybys to udělal, bezpochyby by se ti konečně povedlo mě vyděsit k smrti." Což jsem myslela vážně. Málem jsem dostala infarkt, když jsem ho objevila na svém parapetu. Kdyby ke mně opravdu vtrhnul, tak bych byla bez sebe strachy.

„Už dávno jsem ztratil touhu po vyvolání tvého strachu. Nechci, aby ses bála. Čehokoliv." Pověděl mi tiše. Pohladila jsem ho ledové kůži jeho paže a natáhla se pro polibek.

„Miluji tě."

„A já tebe!" znovu mě políbil. Pak jsem si položila hlavu na jeho hruď a nechala se unášet do světa snů. Doufajíc, že se mi bude zdát jenom o něm.

A/N

Ok tak jsme tu měli menší akci a asi to nebyla ta, na kterou jste čekali! :D

Kdo mě zná a kdo čte jiné mé příběhy ví, že jsem co se týče "SS" nepoužitelná, tak jsem to v tomhle případě poněkud obešla, ale snažila jsem se to udělat aspoň trochu... tak nějak... no :D

Jestli je tu někdo, kdo ví jak tyhle části psát, řekněte mi jak, poučte mě... protože mi to z nějakého důvodu jde jen v když píšu anglicky :D

Jsem ztracený případ :D

Ok tak jejich láska byla stvrzená do poslední krvavé kapky muhaha... každopádně nebezpečí přetrvává...uvidíte v další kapče!

Trochu víc o Leovi a pak... no to uvidíte, všichni říkají že jsem na svoje dva hrdiny zlá, až uvidíte co jsem na ně přichystala, tak mě asi ukamenujete :D Prosím nezapomínejte, že jsem zastánce Happy endů:D

no nic!

Moc děkuji za Vaše epesní komenty! Kniha se drží na 1# míste v Upířinách (pořád nevím, jak to přesně funguje), ale prostě děkuji! Přehoupli jsme se přes 1k hlasů a jedeme dál!

Jste nej nej nej!

love ya!!!