~~~ Falling in reverse - Chemical Prisoners ~~~

Musím uznat, že když se dostanu do jeho blízkosti, mění se moje nálady ze vteřiny na vteřinu. Před hodinou jsem měla dojem, že bych byla schopná skočit z okna, abych zarazila proud těch sebeobviňujících emocí. Teď bych snad z toho okna vylétla, protože mi narostla křídla. Přitančila jsem k sobě do pokoje a svalila se na postel. Nějakou chvíli jsem jen tak ležela, zírala do stropu a sama pro sebe se usmívala. Pak jsem si vzpomněla na ten papírek, co mi dal Rafael. Srdce mi poskočilo. Na tom cáru se nachází náš plán na útěk! Roztáhla jsem ten lístek.

Médeo,

Dnes ve tři hodiny, čekej ve svém pokoji připravená, až si pro tebe dojdu. Utečeme. Nemusíš se bát. Dokážu se k tobě dostat. Ty nemusíš dělat nic. Pokud to půjde, snaž se dostat z ovlivnění těch drog, co ti píchli. Když to nepůjde, nevadí. Dostanu nás tady odtud, ať to stojí cokoliv. Zvládneme to.

Miluji tě

Vlastně nemám ponětí, jaký je jeho plán.

To jsem měla tušit, že vše ohledně útěku nechá na sobě a já za ním budu jen vlát. To je tak nespravedlivé, že já musím být vždy ta slabší, i když mám tak obrovskou moc. Už ji nikdy nehodlám použít. Nikdy se nenechám ovlivnit. Ne svojí podstatou. Ne po tom, co jsem udělala. I kdyby se dělo cokoliv, nebudu s ní už experimentovat.

Co bych teď dala za to být normální. Já jsem to vlastně chtěla celou dobu. Ale až teď to na mě dopadlo celou svou vahou. Jak jsem tak přemýšlela, neuměla jsem si svoji babičku představit v této roli. Ona určitě nemohla udělat něco tak hnusného. Ona jen zabíjela upíry, ale určitě je nemučila. Nebo to nedělala jen z čirého pobavení. Možná by bylo lepší se na to zeptat Rafaela. Ten to četl. A svoji kroniku jsem ve svých věcech nemohla najít, ani deník. Předpokládala jsem, že už jsou buď někde vyhozeny, nebo si je pročítá Serena. Teď jsem se o to ale nezajímala. Jediné, co jsem teď chtěla, bylo vypadnout. Seskočila jsem z postele a šla se převléknout do pohodlných jeanů, obyčejného trička a mikiny. Připravila jsem si i bundu na cestu. Nic víc si brát nebudu, jenom by nás to zdržovalo. Podívala jsem se na svoje hodinky. Bylo tři čtvrtě na devět ráno. Čas se ještě trochu prospat. Potřebuji nabrat síly. Lehla jsem si tedy do postele. 

Připadalo mi, jako bych spala jen pět minut. Probudil mě klepot na dveře a pak někdo vstoupil dovnitř. Ještě jsem na polo spala, ale hned jsem vystřelila do sedu. Několikrát jsem zamrkala, abych viděla, kdo mě to probudil. Byla jsem si jistá, že určitě není čas na útěk. Mrkla jsem na hodinky. Bylo něco po druhé odpoledne. A u dveří stál Leonard! Shodila jsem nohy na zem, ale dál už jsem se nedostala. Prostě jsem jen seděla a civěla na něj. Strážce za ním zavřel dveře. Panovalo mezi námi tíživé ticho. Nikdo z nás nechtěl promluvit jako první. Jaké otázky na mě ho tíží tak, že ho sem dovedly? Moje jsou jasné.

Vypadal pořád stejně zuboženě, jak jsem si ho pamatovala v síni. Divila jsem se, že se vůbec udržel na nohou. Ale upíři jsou silní, i když nevím, jak dlouho ho trápí žízní. Pořádně jsem si ho prohlédla, on mě taky studoval pohledem. Uvědomila jsem si, že má stejnou barvu vlasů jako já. Poznávala jsem se v něm. Rozbušilo se mi srdce. Měl i stejnou zelenou barvu v očích, dokonce i tu samou jiskru poznání, kterou mívám já. Kdybych si stoupla, určitě bych byla stejně vysoká. Trhaně jsem se nadechla. Pak se ke mně rozešel. Nepohyboval se tak elegantně, jak bych očekávala, ale mělo to své důvody. Přesto byl u mě během sekundy. Natáhl ke mně ruku. Váhavě jsem do ní vložila svou. Tvářil se neutrálně, bez výrazu, ale v očích mu nepopiratelně jiskřilo.

„Rád tě konečně poznávám. I když jsem doufal, že se to nestane tady," promluvil nakonec. Já jsem si stoupla. Připadala jsem si hloupě, že na něj tak nepokrytě zírám. Jak to, že jsem si toho nevšimla předtím? Připadalo mi to, jako bych se dívala na svůj odraz v zrcadle. Akorát v mužském podání. To není možné. Je to upír. Bůh ví, jak starý. Není možné, abych mu byla tak podobná.

„Já..." odkašlala jsem si. Můj hlas zněl směšně. „Taky tě ráda poznávám," byla jsem zdvořilá. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem opravdu tak ráda.

„Vím, že se chceš ptát. Ptej se," popohnal mě v mém rozhodování, jestli je to vhodné, či ne.

„Vím, že to vyzní absurdně, ale jsi nějak spjatý s mojí rodinou?" vymáčkla jsem se konečně. Dívala jsem se mu do očí. Pousmál se.

„Já jsem tvoje rodina," odpověděl pohotově. Nedokázala jsem neotevřít ústa údivem. Stál přede mnou jako živý, neživý důkaz, přesto jsem z toho měla málem infarkt. Začala jsem vrtět hlavou.

„To není možné," znepokojeně jsem zašeptala. Vytrhla jsem ruku z jeho sevření.

„Je." Oponoval.

„Jak?" chtěla jsem vědět. To jsem zvědavá, jaký příběh se za tímhle schovává.

„Byl jsem bratr Lenny Hogwarttové před více než dvěma stoletími," tak to bylo rychlé. Pořád mi to, ale nedávalo smysl.

„Lenna byla Mocná?" zeptala jsem se přiškrceným hlasem.

„Ano." Přisvědčil.

„Ale ty nejsi Mocný. Tohle se dědí jen na ženy," ujišťovala jsem se.

„Ne, já nejsem. Máš pravdu. Ale jsem jediný bratr Mocné, který kdy byl," doplnil to. Jediné, co mě na tohle napadlo říct, bylo jen nesmyslné „wouu". Ani ve snu by mě nenapadlo, že potkám někoho takového. Další překvapení v tomhle už dost bláznivém světě. 

„Jak to, že jsi upír?" divila jsem se. „Všechny Mocné se specializovaly na lov upírů," informovala jsem ho. Ale tušila jsem, že on to moc dobře ví.

„To je dlouhý příběh," očividně neměl teď v plánu mi ho povědět. Když jeho rysy ztvrdly, skousla jsem si ret. Proč jsou všichni upíři tak hákliví na svoji minulost? Nechápu to. „Omlouvám se. Díky mě tu teď jsi. Snažil jsem se," do jeho výrazu se vloudila ta stopa lítosti, kterou jsem zahlédla u večeře.

„Je to moje blbost, že tu jsem. Neměli jsme spadnout do pasti," zavrtěla jsem hlavou na zápor. On s tím neměl nic společného. Myslím.

„Já jsem Sereně unikal hodně dlouhou dobu, když se mě rozhodla přetáhnout na svou stranu. Ale před dvěma měsíci mě dopadla. A pak se její pozornost zaměřila na tebe," opravdu vypadal, že ho to mrzí. Ale pořád jsem v tom nenašla nic, co by mě přesvědčilo o tom, že on může za to, že tu jsme. Pokud jí přesně neřekl, kde jsem, nevidím důvod, proč by se měl obviňovat.

„Proč tě chce mít? Jsi jen upír ne?" zeptala jsem se. Nijak jsem nekomentovala jeho poznámky.

„Jsem upír, který zná hodně věcí, proto mě chce a proto teď tak hladovým, když se nemíním přidat. Hádám, že brzy přitvrdí ve svém přesvědčování," informoval mě. V tom jsem si uvědomila, že jsem člověk s normální krví a on je upír. Neměl by teď náhodou po mě vystartovat? Jeho oči by měly plát jasně rubínovou barvou a cenit na mě zuby. Poznal, na co myslím.

„Neboj. Neublížím ti, jsi moje příbuzná, i kdybych byl na pokraji vyschnutí. Umím se skvěle ovládat," uklidňoval mě. Přikývla jsem, neviděla jsem na něm sebemenší známku po tom, že by měl něco takového v úmyslu. Vydechla jsem.

„Viděl jsem, co jsi udělala Deverylovi," prozradil mi. Střetla jsem se s jeho pohledem. Znovu mi to připomněl. Kdo tady neví, co jsem udělala. Určitě si o tom šeptají po celém hradě. Zatraceně! Nevěděla jsem, co mu mám na tohle říct. Jak se ospravedlnit před někým, kdo mě ani nezná? Nemožné. Otevřela jsem ústa v úmyslu, ze sebe něco vytlačit, zarazil mě.

„Deveryl je grázl, nepochybně si to zasloužil, ještě teď se z toho vzpamatovává," začal. S tím jsem naprosto souhlasila. „Vypadala jsi neohroženě. Ale mám dojem, že to nebyla ukázka tvého obvyklého chování," začal rozpitvávat moji povahu. Bylo mi to proti srsti, ale pomalu jsem přikývla. Přece jenom, měl úplnou pravdu. Upíral na mě zelené vědoucí oči.

„Není. Já...prostě jsem se nedokázala ovládnout. Jen jsem si vzpomněla na to, co všechno mi už udělal a jak ho nesnáším, šlo to samo. Neovlivňovala jsem to. A jak to, že se vzpamatovává, je upír měl by být už dávno zahojený," rozjela jsem se. Ale nějakým šestým smyslem jsem tušila, že on ví, o čem mluvím. Přesně jako Rafael to chápal a nezačal mě odsuzovat. Přemýšlivě přimhouřil oči. V tu chvíli mi tak připomněl mě samotnou.

„Síla Mocných zanechává stopy, dokonce i u upírů. Když jsi ho škrtila svou silou, viděl jsem, jak byl jeho krk zarudlý a nemůže se pořádně nadechnout," tenhle nový poznatek se mnou zamával. Neuvěřitelné. „Je hodně zlé, že tě Serena našla. Pro tebe samotnou a pak pro všechny ostatní, jestli se jí povede tě přeměnit," pokračoval a zněl hodně zachmuřeně. Strach mnou najednou tak zacloumal, že jsem se málem sesypala.

„Nenechám se. Radši umřu," vypadlo ze mě. Ještě jsem nad tím nepřemýšlela, co bych dělala, kdyby tomu nebylo vyhnutí. Ale tahle alternativa se mi zdála nejpřijatelnější.

„Nikdo by si neměl zahrávat s tak obrovskou mocí," zamumlal. „Měla bys utéct," znovu se na mě podíval s naléhavostí. Jemu vážně záleží na tom, co se se mnou stane. Trochu mě to dojalo, i když jsem přesně neznala jeho důvody. Jeho poslední věta mě probrala. Sakra. Podívala jsem se na hodinky. Byly už skoro tři hodiny. A jako ozvěna na mé myšlenky, jsem za dveřmi zaslechla rány. A tlumené výkřiky. Leonard se na mě udiveně podíval a pak zaujal bojovný postoj a otočil se ke mně zády. Já věděla, o co jde, ale než jsem stihla vůbec otevřít pusu, abych to vysvětlila, samotné dveře mého pokoje se rozlétly dokořán. V nich se objevil trochu rozcuchaný a zadýchaný Rafael. Když zpozoroval, že nejsem v pokoji sama, znovu se chtěl pustit do boje, uklidnil se, když identifikoval návštěvníka.

„Koukám, že jste si moji radu vzali velmi rychle k srdci," zamumlal si Leonard pod vousy. Narovnal se ze své pozice a ustoupil, aby na mě mohl Rafael vidět. Úlevně si oddechl, že jsem pořád celá a nepoškozená. Rychle vrhnul jeden vteřinový pohled do chodby, jestli někdo nezaznamenal tuhle potyčku. Podívala jsem se za Rafaela. Na zemi leželo několik těl. Nevím, jestli byli mrtví, nebo jen omráčení, ale nezjišťovala jsem to.

„Co ten tu dělá?" zavrčel. Nečekal na odpověď a začal tahat těla bojovníků do mého pokoje, pěkně na hromadu.

„Musíme jít. Stráže se mění každé dvě hodiny, ale může sem někdo přijít i dřív. Jdeme." Rafael ke mně přispěchal. Líbilo se mi, že vypadal jako zachránce. Jeho oči plály, nikoliv rudou barvou, ale vzrušením z akce. Jemně mě vzal za ruku a vtiskl mi na rty rychlý, ale vřelý polibek. Začervenala jsem se, při myšlence, že k tomu máme svědka. Leonard se ale netvářil nijak pohoršeně, spíš lhostejně. Bylo mu jedno, že vidí lásku mezi upírem a Mocnou. Rafael mě začal táhnout ke dveřím, ale já jsem ho zarazila. Výmluvně jsem se na něj podívala.

„Co Leonard?" dřív než na to mohl Rafael odpovědět, ozval se sám Leonard.

„Jděte, se mnou si nedělejte starosti. Uteč, Médeo, co nejdál!" řekl zoufale. Ale mě to nepřišlo správné. Nemůžeme ho tu nechat!

„Ne pojďte s námi, pane Hogwartte," Rafael poznal moje váhání a tak mi pomohl.

„Nejsem dost silný, abych s vámi běžel," trochu jsme ho zvyklali. Čas běžel, museli jsme rychle jít.

„Jsou ve stájích koně?" zeptal se Rafael.

„Ano."

„Tak není co řešit. Jdeme," zavelel Rafael. Leonard na to už nic neřekl a všichni jsme vyšli ven z pokoje. Rafael se na mě ještě otočil s otázkou v očích. „Co tvoje moc, jsi ještě pod vlivem, vidím tvoji auru, ale nejsem si jistý," pod jeho otázkou se mi rozbušilo srdce. Věděla jsem, že bych byla rozhodně schopná podpálit tenhle hrad, kdyby se mi zachtělo. Ale neměla jsem náladu mu teď cokoliv vysvětlovat, ohledně svého přesvědčení a rozhodně ne před Leonardem.

„Nevím," zabublala jsem si skoro pro sebe. Rafael by to dál rozebíral, kdyby nás netlačil čas. Já a Leonard jsme šli poslušně tam, kam nás Rafael vedl. V chodbě, kde se nacházely naše pokoje, nikdo nebyl. Všude bylo ticho. My jsme se vydali na opačnou stranu, než když jsme sem přišli. Ukázalo se, že je tu další schodiště vedoucí, jak dolu tak i nahoru. Spěšně jsme seběhli dolů. Každou chvíli jsem se otáčela, abych se ujistila, že nás Leonard následuje, bála jsem se, aby se někde nesložil. Vypadal na umření. A taky z dalšího důvodu, jestli nás náhodou někdo nezahlédnul. Rafael dělal to samé ale milionkrát rychleji. Vedl nás podél zdi nějaké chodby. Ucítila jsem závan čerstvého vzduchu. Blížili jsme se k jednokřídlým dřevěným dveřím.

„Zůstaňte tu chvilku, jen vykouknu," Rafaelův hlas jen tak tiše zašelestil a pak otevřel vrátka. Hned se zase naklonil zpět.

„Jsme u nádvoří, jdeme zadní cestou. Ale ve stínech se drží tři strážci, po cestě ke stájím." Jen nás upozornil. Přikývla jsem. Věděla jsem, že je zvládne. Přesně jak to udělal s těmi u našich dveří. A těch bylo víc. Nejdůležitější na tom bylo, aby nás nikdo nezpozoroval a nezalarmoval ostatní, to bychom na tom byli špatně.

Vydali jsme se ven. Na vteřinu mě oslnilo odpolední slunce. Oba upíři sklopili hlavy. Snažila jsem se najít nějaký stín, ve kterém se skrývá upír. Ale nestihla jsem to, Rafael se najednou napřáhl před sebe. V ruce se mu mihnul kůl, který byl v další vteřině zabodnutý v jednom z upírů. Byla jsem ohromená jeho rychlostí. Jeho úder byl silný a mrštný jako u hada. Fascinovaně jsem ho pozorovala, když jsem zahlédla dalšího bojovníka. Ten nás už rozpoznal, ale nedostal čas na to vůbec něco udělat. Ráda bych Rafaelovi nějak pomohla. Mohla jsem být prospěšná, ale moje rozhodnutí nic nerozhodí. Takže jsem se jen dívala, jak se vypořádává s posledním z upírů dělící nás od stájí. Ucítila jsem koňský pach a hnůj. Vždy mi to vonělo. Teď se mi ta vůně zdála ještě víc osvobozující a to doslovně. Vběhli jsme dovnitř. Přidala se k tomu všemu vůně čerstvé slámy. Nebyl mi ale dopřán čas na rozjímání. Rafael svojí přirozeně neuvěřitelnou rychlostí vyvedl z kójí dva koně. Jednoho hnědáka a vraníka. Hádala jsem, že asi pojedu s Rafaelem na jednom. Koně se trochu vzpírali. Tušila jsem, že poznali ve dvou upírech predátory. Kouleli očima a funěli. Napadlo mě, že by možná bylo lepší sehnat nějaké auto, ale na to nebyl čas a nikde jsem žádné parkovat neviděla. Koně budou muset stačit.

„Udržíte se v sedle?" zasyčel Rafael na Leonarda, ten přikývnul, když osedlával koně. Spěšně jim nasadil uzdy a pak zamířil na konec uličky. Zahlédla jsem bránu vedoucí pryč z hradeb. Ucítila jsem naději. Já s Leonardem jsme šli za nimi. Ještě jsme nemohli nasednout, byli bychom příliš nápadní. Ohlédla jsem se za sebe. Myslela jsem, že zahlédnu na zemi ležet těla stráží, ale byla rafinovaně schovaná ve stínech.

„Teď to bude nejhorší. Musíme být neviditelní." Zašeptal Rafael. Podíval se mi do očí. Rozuměli jsme si i beze slov. Pak se otočil a přešel ke stěně hradby. Kopyta dopadající na dlažbu, vydávala tak hlasitý zvuk, že jsem se divila, že už k nám někdo nepřispěchal. Ale vypadalo to, jako by byl celý hrad prázdný. Byli jsme tu jen my. Takové bylo zdání. Určitě byl jinak celý přeplněný upíry. Leonard do mě strčil, abych se konečně pohnula. Vyběhla jsem tedy ze stájí, následujíc Rafaela. Připadala jsem si nezvykle neohrabaná a nadělala jsem asi stejný rámus, jako ta zvířata. Možná mi to tak přišlo, protože oba muži naopak našlapovali, jako by neměli žádnou váhu. Zkusila jsem to taky, ale bylo to spíš horší. Tak jsem radši postupovala tradičně po špičkách a se zatajeným dechem. K otevřené bráně jsme se blížili tak nesnesitelně pomalu. Jak to, že si nás nikdo ještě nevšimnul? Pořád jsem očima těkala po nějakém pohybu, značící blížící se armádu upírů, která by nám měla zabránit v útěku. Oči už mě bolely z té námahy, přesto jsem nic nezaznamenala. A i kdyby, ti dva by to věděli tak půl hodiny přede mnou. Zahnala jsem nesmyslné myšlenky pryč a radši se soustředila na probíhající akci. A najednou jsme stáli na hranici hradeb, před námi se rozvíjely zelené kopce společně s rozsáhlým městem. Něco se mi na tom nezdálo. Bylo to až moc jednoduché. Nemohla jsem prostě uvěřit, že je to za námi. Nedůvěřivě jsem zamžourala na sluncem ozářený hrad. To je vlastně poprvé, co ho vidím takhle v celku a z venku. Byl nádherný. Potřebovala jsem víc času na to, abych si ho mohla pěkně prohlédnout, ale ucítila jsem naléhavé zatahání. Vrátila jsem se zase zpět k útěku.

„Vím, že jsi na koni nikdy nejela, ale budu tě držet, abys nespadla." Promluvil na mě Rafael. Povzbudivě se na mě usmíval, asi mu náš úspěch udělal radost. Podívala jsem se na Leonarda, ten už byl usazený na svém vraníkovi a nedočkavě na nás zíral. Pak jsem zvedla oči k Rafaelovi. Ten kůň, kterého držel za uzdu, teď vypadal o hodně mohutnější než před tím. Ale co bych neudělala pro ten jeho úsměv. Rafael se také vyhoupnul na koně, poté se ke mně naklonil s nataženou rukou. Hnědák se trochu ošíval. Váhavě jsem vložila svoji ruku do jeho. Nemusela jsem se vůbec namáhat a už jsem seděla snožmo na koni. Vlastně na Rafaelovi. Vyrazilo mi to dech. Rychle jsem obmotala svoje paže kolem Rafaelova krku. Více křečovitě než jsem zamýšlela. Rafaela to pobavilo. Bylo to vysoko a přišlo mi, že jestli se nebudu držet pořádně, tak z toho zvířete sletím dolů. Čekala jsem, že zvíře se každou chvíli postaví na zadní nohy, tak jak jsem to viděla v Zorovi. Nervózně jsem zatajila dech a to jsme se ještě ani nedali do pohybu. Zaryla jsem prsty Rafaelovi do krku, když kůň přesunul váhu z jedné nohy na druhou. Oh. Ne, na tohle nemám žaludek.

„Klid." Zašeptal Rafael. Jen jsem netušila, jestli to bylo na mě,  nebo na toho obra, na kterém jsme seděli. Možná, že na nás oba. Pak už jsem neměla čas nad tím přemýšlet, jelikož jsme náhle vystřelili bez varování z místa. Měla jsem co dělat abych nevykřikla. Tohle bylo tisíckrát horší než běh s Rafaelem. Při každém pohybu koně jsem měla pocit, že opravdu spadnu a přímo pod jeho kopyta. Moje dny jsou spočítané. Celou dobu jsem se bála všech možných hrůzostrašných faktorů, které by mě mohly připravit o život, a nakonec zemřu při pádu z koně. Jak ubohé. Zavřela jsem tedy oči a přimknula se k jedinému pevnému bodu mé existence. K němu.

„Jestli se neuklidníš, dostaneš při nejmenším infarkt. Nenechám tě spadnout." Uklidňoval mě. A když on něco slíbí, udělá vše proto, aby to splnil. Takže jsem se pokusila zklidnit svoji tepovou frekvenci, tak aby se vrátila do unesitelné rychlosti. Což v jeho blízkosti, taky nešlo tak dobře. Pootevřela jsem oči. Podívala jsem se přes jeho rameno. Leonard nám byl těsně v patách. Zdálo se, že mu jízda na koni nedělá žádné potíže. Krčil se na něm a byl sladěný s pohyby zvířete pod ním. Vypadalo to úžasně. Rafael by vypadal ještě lépe, kdybych mu to nekazila já. 

Mezi tím, co já jsem dumala nad takovými blbostmi, ujížděli jsme tryskem po klikaté příjezdové cestě. Pořád ještě nikdo nic nezjistil. Hrad vypadal stejně opuštěně, jako když jsme tam ještě byli. A my uháněli dál. Nezamířili jsme do města, jen jsme se kolem něj mihli a pokračovali někam za něj. Viděla jsem před námi jen zeleň a pak nekonečnou modř nebe. Kam jsme měli namířeno, jsem netušila, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno. Hlavní bylo, co nejdál odtud. Nevím, jak dlouho jsme jeli, ale slunce se začalo podle mě brzy sklánět k západu. Všechny barvy kolem nás začaly tmavnout. Cítila jsem se příjemně unavená. Vzpomněla jsem si na vše, co se za poslední dny událo. Tolik dobrodružství a nových poznatků a hlavně nových lidí. Nebezpečných lidí. Podívala jsem se na Leonarda cválající nám po levém boku. Díval se upřeně před sebe. Nikdo z nás nic neříkal. Co taky? Jediné naše myšlenky se ubíraly jenom k tomu, co nás teď čeká. Leonard říkal, že ho Serena pronásledovala hodně dlouho, dokud ho nechytila. 

Jak dlouho před ní musel být na útěku? Jak dlouho budeme muset utíkat my? Počítala jsem s tím, že nikdy nepřestaneme. Pokud nás tedy nenajde. Asi bychom byli mrtví během několika vteřin. Aspoň někteří z nás. Nebo taky ne. Třeba by nás čekal jen trest. Což v jejím případě znamená, chtít spíš umřít. I tak jsem byla ráda, že jsme tady a ne tam. I kdyby to mělo znamenat, jen několik hodin svobody. 

A/N

hey peeps!

tak jsem zase něco sesmolila, řeknu Vám, jak mě baví psát, tak ta editace mě dokonale zabíjí :D

vždy se na něčem zaseknu, nebo se na to vyprdnu... jdu si vsadit do loterie a pak si najmu svou profi korektorku/korektora :D

ok zapomeňte na moje stížnost, zpět k příběhu... jak se zdá tak unikli... wohooo... ale počkat!

Nezdálo se Vám až moc jednoduché? Protože mě jo! :D

Jak se zdá, asi si budeme muset počkat na pokráčko... v další kapitole se totiž něco stane... a nemuselo by to být nepříjemné :D

Mimochodem, jak se Vám zamlouvá Leo? A jeho malý příběh?

muhahahaha

nebudu se rozepisovat, už ani na to A/N nemám sílu :D

ale Vás zbožňuji! i Vaše komenty! I když náhodou kliknete na hvězdičku! :D

love ya!