~~~ Představuji Vám Médeu Hogwarttovou~~~

Ohromeně jsem zíral na místo, kde ještě pře malou chvílí stála. Pak jsem se bleskově otočil a díval se, jak odchází. Když jsem si dneska myslel, že z ní dostanu všechny možné informace, šeredně jsem se zmýlil a to hned v několika bodech. Což se mi nestává moc často. Nestává se mi to nikdy. A rozhodně jsem z toho neměl radost.

Nikdy, ani jednou za celou dobu své existence jsem se nesetkal s někým, komu by se podařilo zůstat v mé přítomnosti naprosto netknutý mojí aurou. A už vůbec jsem nepočítal, kolikrát za tu chvíli co jsem s ní mluvil, jsem zůstanu ohromený a neschopný slova. Zato její aura do mě pořád narážela a snažila se... vlastně ani nevím o co. Ale byl jsem si jist, že to rozhodně nebylo nic příjemného. Jen stěží jsem se obrnil proti jejím útokům.

Nejzvláštnější na tom bylo, že to jako by dělala nevědomky. Upírala na mě ty svoje velké zelené oči a ještě k tomu stejným způsobem jako já. Rozhodně se nerozpakovala si mě pořádně prohlédnout. Neušel mi její ohromený výraz, když mě před sebou uviděla. Hltala mě pohledem, což by pro mě nebyla žádná novinka, kdyby to nedělala tak okatě. Moc dobře jsem věděl, že v lidech vyvolávám rozpoluplné pocity. Ale nikdy by mě nenapadlo že v něčích očích najdu zvědavost.

Médey si nedělal absolutně nic z toho, jak jsem ji schválně zahnal do kouta a záměrně se ji snažil vyděsit.

Byl jsem zmatený její poznámkou o našich jménech. Už jsem si myslel, že jsem na něco přišel, protože to znělo jako by nepřímo řekla že ví, kdo jsem a že ona taky pochází z jiné doby. Ale pak když jsem na ni udeřil, sice jen obyčejnými slovy, tak jsem poznal, že nemá páru o čem mluvím. Aspoň jsem neztratil nadání číst v lidech, po letech spoléhání se jen na svou sílu.

To však neměnilo nic na tom, jak neuvěřitelně mě iritovalo, že nemůžu použít sílu nátlaku, a přinutit ji říct co chci. Ale ať jsem se snažil sebevíc, nedařilo se mi to. Ta představa, že si poprvé za tak dlouhou dobu nemůžu vzít to co chci, mě doháněla k šílenství. Ona je tady teď ta nebezpečná a já s ní musím skoncovat. I přesto, že se nedozvím, co přesně je zač. Nemůžu, nechat někoho takového běhat po světě. Už teď mě udivovalo, že je stále a živu. Nechápal jsem to, ale třeba disponuje nějakými jinými schopnostmi. Každopádně teď jdu po ní a možná se přece jenom něco dozvím, dřív než zemřu. A jestli ne, zemře ona.

Když jsem přemýšlel nad svými možnostmi, už jsem stál venku na měsíčním svitu. Rozhlédl jsem se kolem sebe a pak natáhl noční vzduch do plic. Okamžitě jsem ucítil mezi dalšími chuťemi, její vůni. Přece jenom tudy šla před pár minutami. Díky tomu jsem ji mohl lehce najít. Aspoň něco z mých upířích předností na ní funguje. 

Stopa mě to zavedla na kraj Hyde parku. Ale, ale. Přece není tak hloupá, aby chodila v tuhle dobu do ve stínech se utápějícího parku. Možná se naskytne možnost otestovat mou teorii o jejích dalších nadáních. Nemůže se bát, když má odvahu jít tam. 

Dále jsem následoval jejích pach až jsem jí byl na doslech, nedošla zatím moc daleko. Schovával jsem se ve stínech keřů. Nevím, na co jsem čekal. Ale než jsem si to stihl srovnat. Zaznamenal jsem další pohyb pár metrů před ní ve křoví. Věděl jsem dřív než ona, že tam někdo je a čeká na ni. Ona však pokračovala v chůzi a když už byla kousek od toho keře, dotyčný dal o sobě vědět velkým zašustěním, ve kterém jsem rozpoznal tiché zavrčení. Kdyby se tohle dělo někde ve filmu, hned by mě napadl vlkodlak, příhodné bylo, že byl i úplněk. Ale nebylo to tak. Nebylo to zvíře. I když se tak rozhodně choval. 

Z chroští vyskočil na pěšinku člověk. Nebo tedy postava, která se mu podobala, ale podle jeho držení těla a stále hlasitějšího vrčení jsem poznal, že tohle rozhodně není jen tak obyčejný člověk. 

Médea vyděšeně vykřikla a o pár kroků ucouvla. Ale já jsem pořád stál schovaný. Ani ona, ani ono nevěděli o mé přítomnosti. Čekal jsem, co se bude dít. Zaostřil jsem pohled na to stvoření. Měl shrbená záda a celý byl nepřirozeně přikrčený. Pak zvedl hlavu. Měl dlouhé černé vlasy, lepící se mu na obličej. Vrátily se mi vzpomínky na tu dávnou osudnou noc. Těmi obličeji se to všude jen hemžilo. Ohromeně jsem na něj zíral teď tady v parku. Ten zvířecí výraz v obličeji zdánlivého člověka, jsem nikdy nemohl vyhnat z hlavy. Spolu se zarudlým bělmem očí a nechutně dlouhými špičáky, vyčnívající mu v chystaném útoku z jeho velkých úst. Tohle byl pravý divoký upír.

Už hodně dlouho jsem žádného neviděl. Taky už jich moc nebylo a těch málo se skrývalo v kanálech. Nikdy nevycházeli ven. I když jsem zrovna na jednu výjimku zíral. Tahle stvoření byla neuvěřitelně nebezpečná, možná víc než jsem teď já. Neměla, žádná spojení s normálním světem. Jejich život byl o žízni a o tom, jak ji ukojit. Nic jiného neexistovalo. A tenhle upír byl vyhladovělý. Postřehl jsem, jak mu vystupují lícní kosti. Hlad ho asi vyhnalo ven z kanálů.

Upír se moc dlouho nepřipravoval na útok, už byl skoro šílený hlady a okamžitě vystartoval po Médee. Ta stála jako solný sloup a nevydala ani hlásku, kromě toho prvního výkřiku. Neviděl jsem jí do obličeje, tudíž jsem neměl páru zda se chystá se nějak zachránit. Ale spíš to vypadalo, že ne. 

Když ji ten divoký upír popadl za ramena a zaryl zuby do jejího hrdla, se ke mě vzduchem dostala sladká vůně její krve a já v ten moment vystřelil ze svého místa. Nepřemýšlel jsem nad tím, co dělám, nebo proč. Prostě jsem ji šel zachránit. Přihnal jsem se k tomu upírovy, popadl ho za dlouhé vlasy a silně s nimi škubl. Okamžitě se od ní oddělil a hlasitě zasyčel. Mrštil jsem jím na druhou stranu chodníku a ani mi to nedalo moc zabrat. Koutkem oka jsem postřehl jak se jí podlamují kolena, tak jsem ji zachytil a odnesl ji na nedalekou lavičku. 

To všechno během několika sekund. Otočil jsem se v pravý čas, kdy se na mě divoký rozhodl zaútočit. Překazil jsem mu jeho úmysl se nakrmit a za to mě asi nebude mít moc rád. Než se na mě rozzuřený vrhl, skočil jsem ke straně chodníku a popadl z trávníku tlustý klacek. Tenhle dělá moc velké problémy, takže to má spočítaný. Upír si ve své zuřivosti nevšiml mé zbraně, a jakmile po mě skočil, jediným rychlým pohybem jsem mu zabodl dřevo do srdce. Z jeho hrdla se vydralo bublavé chrčení. Jeho tělo ztuhlo a pak už nastalo jen ticho. Uvolnil jsem sevření a nechal ho padnout k zemi. Popadl jsem ho za jednu ruku a odtáhl ho do křoví, aby tu nepřekážel.

Pak jsem se vrátil k Médee. Vypadalo to, že chvílemi ztrácí vědomí. Ten upír si nevzal moc krve, ale dost nehezky jí rozdrásal hrdlo. Musel jsem zadržovat dech, abych se nenechal unést tou nádhernou těžkou vůní její krve. Zrovna teď otevírala oči, hlava se jí svezla na stranu a ještě víc otevřela krvácející ránu. Rychle jsem ji podložil svojí dlaní. Zadívala se na mě pohledem potopeném v mlžném oparu. Snažila se zaostřit. Pak sebou škubla, když si vzpomněla na to co právě prožila. Oči se jí rozšířily hrůzou.

„Klid Médeo. Už je mrtvý. Nemáš se čeho bát." Až na to, že jsem tě chtěl ještě před pár vteřinami jsem tě chtěl zabít. To jsem ale neudělal, zachránil jsem ji a teď mám ještě v plánu zahojit tu její ránu. Sednul jsem si těsně vedle ní. Zvednul jsem ruku a nehtem jsem se říznul do zápěstí. Ona na mě koukala, jako kdybych se úplně pomátl, asi nebyla schopna cokoliv říct.

„Teď se napij a bude ti líp." Už chtěla začít vrtět hlavou. Bylo by to jednoduší, kdybych jí mohl ovlivnit a uklidnit, bohužel jsem ji teď musel přinutit násilím. Druhou nezraněnou rukou jsem jí podepřel hlavu a zaklonil ji. Byl jsem daleko silnější než ona, takže když jsem jí lehce vnutil své zápěstí, nebylo to nic složitého. Krev se ze mě řinula skoro proudem, takže jsem ruku hned oddálil, když jsem viděl, jak reflexivně polkla. Sice potlačovala nutkání se vyzvracet, ale nakonec byla schopná se ovládnout. Za což jsem byl rád. 

Sklonil jsem se ke zranění na jejím krku, které se pomalu hojilo. Moje ruka už byla v pořádku. Věnoval jsem jí úsměv. Dýchala zhluboka a pořád se krčila v obraně. Když jí došlo, že se nic špatného nestane, její tělo se uvolnilo. Začala se rozklepaně přehrabovat ve své kabelce a pak vytáhla malé zrcátko. Upřela zraky na svůj odraz. Pozoroval jsem, jak si prohlíží svůj už zahojený krk. Prsty si stírala zbytky své krve z krku a hledala známky toho, co se teď událo. Vyděšeně a zmateně ke zvedla oči. Propalovala mě už čistě zelenýma očima. Čekal jsem, kdy se dostane z šoku a začne hystericky plakat. To se k mé úlevě a překvapení nestalo.

„Proč mě ksakru ten chlap kousnul?!" promluvila vyrovnaným hlasem. Trochu se jí třásl, ale já jsem obdivoval její sebeovládání. Její první otázka byla zajímavá a já jsem měl chuť se začít smát.

„Chtěl se napít tvé krve." Řekl jsem bez obalu. Proč jí cokoliv zatajovat? Očividně neměla ani páru o existenci stvoření jako je on, nebo já. Zajímavé, že se mě ptala, jako bych otázky na tohle mohl zodpovědět jedině já.

„To je nějaký nový typ zvrácenosti? Nebo co?" do jejího tónu hlasu se vloudila nervozita. Možná si přála, aby to byla zvrácenost, než to co to doopravdy bylo. Než jsem stihl odpovědět, tak mi položila další ožehavou otázku. „A jak to, že mám zahojený ten krk a proč jsi mi dal pít svojí krve. Patříš taky do té sekty a chceš mě tam taky vtáhnout?" její dotazy byly směšně a absurdní, ona to věděla, jen se snažila zůstat v klidu a všechno si to vysvětlit normálními argumenty.

„Chceš slyšet pravdu, nebo chceš milosrdnou lež?" na to nic neřekla, ani nebylo potřeba, stejnak bych jí řekl pravdu. Těšil jsem se, až ji budu šokovat. To, že existují tvorové, jako jsou upíři, je něco nepředstavitelného. V téhle době, v jakékoliv. Když jsem se to dozvěděl já, odmítal jsem tomu uvěřit. Ale je to tak, nejde tomu uniknout, tak jako potřebě ukojit hlad. Upíři loví lidi a budou to dělat, protože jiný způsob neexistuje. Samozřejmě jsou tu krevní banky, ale málokdy se někdo uchýlí k tomuhle způsobu stravování. Rozhodně to není tak výživné, jako čerstvá a teplá krev přímo z žil a tepen člověka.

„Ten kdo tě napadl, byl divoký upír. Nejsou tak galantní a nemají takové způsoby jako normální upíři." Výmluvně jsem se na ní zazubil a ukázal ji značně vystupující špičáky. Užíval jsem si její výraz totálního ohromení. Vykulila na mě oči, pak se na vteřinu koukla ke keři, kde jsem ukryl tělo mrtvého upíra.

„Ty jsi upír?" vydechla. Jestli jsem si myslel, že ji to vyděsí, tak jsem se už po několikrát za tenhle večer spletl. Krom jejího údivu nad tím zjištěním, jsem u ní žádné jiné emoce nezaznamenal. Její aura se sice trochu víc rozvlnila a tak nějak jsem cítil, jak mě od sebe odpuzuje, ale já se nenechal odradit a nehnul se ani o píď.

„Zdá se mi to, nebo nemáš ani trochu strach z toho, že vedle tebe sedí, někdo kdo zabíjí lidi?" no konečně. Moje slova s ní trochu zamávala. Trhla s sebou, když jsem se zmínil o zabíjení lidí. V očích se jí mihl děs, ale hned se vytratil. Vypadalo to, že se proti tomu obrnila, protože se najednou narovnala a vypadala o něco odvážněji. Proti své vůli jsem její klid obdivoval.

„Nemůžu mít strach z někoho, kdo mi teď zachránil život." Uzemnila mě tím, co řekla. Teď teprve jsem si pořádně uvědomil rozsah toho, co jsem provedl. Proč jsem toho divokého nenechal, aby dokončil tu práci za mě? Možná to byla sobecká potřeba pohrát si s ní. Jo to bylo ono. Snažil jsem se uchlácholit sám sebe.

„Nenech se tím uchlácholit." Řekl jsem příkře a při tom jsem se postavil na nohy, ona automaticky provedla to samé. Shlížel jsem na ní ze své výšky. 

„Proč jsi mě vůbec sledoval?" rychle přešla od toho tématu, že jsem upír co jí zachránil život jinam. Možná, tomu nevěřila. Nezdálo se mi, že by se s tím někdo vyrovnal tak rychle a ještě k tomu neměl žádné všetečné otázky. Najednou jsem byl podrážděný, už mě nebavilo, jak její síla pořád dloubala do té mé, bylo to unavující. A ještě k tomu, jsem se nic nedozvěděl, maximálně to, že ji sem asi neposlal Alexander. Ani jsem nemohl brát na vědomí to, že by ji mohl ovlivnit a nechat ji na něj zapomenout. Nejde to. Ji nikdo neovlivní.

„Sledoval jsem tě, protože jsem tě chtěl zabít." Řekl jsem si, že není nad upřímnost. Tak jsem se k ní uchýlil. A to ji doslova šokovalo.

~~~

Nasucho jsem polkla a zírala na jeho neutrální výraz. Shlížel na mě ze své výšky a užíval si můj šok, z jeho právě řečených slov. Byla jsem dokonale zmatená a hlavně mi v hlavě vířilo tolik otázek a vzpomínka na to co se před nějakou chvíli událo. Třeba je to jen zlý sen a za chvíli se vzbudím zpocená ve své posteli. Tohle milosrdenství mi nebylo dopřáno. I přesto, že je naprosto na hlavu, když si představím, kolik nadpřirozena jsem dnes viděla. Počítám do toho svoje vidiny, nebo nevím jak nazvat, to co zářilo kolem Rafaela. Bylo by to hezké, kdyby byl anděl, jak jsem si zprvu naivně myslela. Těsně vedle, jeho duše o něco černější než u padlého anděla. Řekla bych.

Je to upír? Opravdu je? Nedokázala jsem si to ani přestavit. Odjakživa jsem měla bujnou fantazii, kterou teď mimochodem používám ve svém zaměstnání. Ale dokázala bych si vyfantazírovat, to jak se sem přihnal? Nebo jsem si aspoň myslela, že to tak bylo, protože si to moc nepamatuji. Měla jsem v tu chvíli na krku přisátou pijavici. Ani nevím jak a najednou byl ode mě a pak jsem se ocitla na lavičce. Jako ve snu jsem pozorovala boj před sebou, netrval ani minutu a všechno mi to přišlo zběsile rychlé a rozmazané. A pak se ten divoký upír sesul na zem se zavrtaným klackem v hrudi. Při té vzpomínce se mi zvedl žaludek. Bylo to nechutné, ale řekla jsem si radši on, než já. Nepřála jsem si zemřít zrovna tak.

Pak se Rafael vrátil ke mně a donutil mě napít se jeho krve, nic odpornějšího jsem nikdy neochutnala a doufám, že už to nikdy nebudu muset absolvovat. Ještě teď jsem cítila, jak mi stékala horká do krku. Ale to že jsem se napila jeho krve, která je tím pádem upíří, mě vyléčilo. Opravdu, už jsem se necítila tak divně a slabě. Hlavně po otevřené ráně na krku nebylo ani památky. Kromě zasychající krve.

Teď stál nade mnou a v klidu mi říkal, že mě chtěl zabít? Co to má přesně znamenat? Tak proč mě tedy nenechal na pospas tomu divokému upírovi, aby si nemusel zašpinit ruce. Trochu mě to rozzuřilo.

„Tak proč jsi nenechal toho upíra dokončit svou práci?" zaprskala jsem rozhořčeně, ani nevím proč mě to tak podráždilo. Asi proto, že mluví o mém potencionálním úmrtí s takovou lehkostí. Zamračeně jsem se na ně podívala a pak jsem se k němu otočila zády a pokračovala dál v cestě. Jak jsem měla v plánu předtím, než se všechno podělalo. Napadlo mě, že bych se k němu neměla asi otáčet zády, po tom co mi řekl. Je nebezpečný, to jsem věděla, ještě dřív než se ukázalo, kdo doopravdy je. Ale nedokázala jsem si pomoct, strach jsem se nedonutila cítit.

Než jsem to stihla vůbec postřehnout, narazila jsem do jeho hrudě. Udiveně jsem k němu zvedla oči. Jak se tu ksakru tak rychle objevil?

„Jak...jak jsi to..." nedokončila jsem a to a jen na něj civěla. Už jsem byla unavená, vážně hodně. Nejraději bych si ustlala na zemi.

„Jsem upír, vzpomínáš? Neslyšela jsi, že jsme nadpřirozené bytosti s neobyčejnou sílou a rychlostí?" utahoval si ze mě, ale na moji první předchozí otázku mi neodpověděl. Už jsem chtěla otevřít pusu a znovu se zeptat, když jsem se zase zarazila. Teď jsem se teprve rozklepala. Jeho ruce vystřelily k mým holým pažím, zaznamenala jsem, jak jsou ty jeho ledové. Jeho stisk byl pevný, ale nijak mi neubližoval. Pak jsem pozorovala jeho pohled, který klouzal po mém obličeji, až se nakonec zastavil na mém krku. Jestli to přece jenom udělá a zabije mě, tak... Pak mi došlo, že zemřít v objetí někoho takového by mi nijak zvlášť nevadilo. Čekala jsem, jakou cestu k mé smrti si zvolí, zlomí mi vaz nebo se ze mě napije? Čekala jsem cokoliv, ale on neudělal zhola nic. Jen zíral na místo na mém krku a jako by sváděl vnitřní boj, i když jsem netušila, jaké dvě strany to v něm bojují. Jestli si se mnou pohrát a pak mě zabít nebo rovnou zabít? Jak zkaženou mysl musí mít? Čišelo to z něj. Vycítila jsem jeho touhu po zabíjení. Nevím, kde se ve mně ty myšlenky braly, ale bylo to tak. Pak se v jeho výrazu objevilo něco nového. Stáhnul obočí a očima se vrátil k mému obličeji.

„Potřebuji vědět, co jsi zač, dřív než se rozhodnu, jestli tě doopravdy zabiju." Jeho hlas se ještě prohloubil a mě v ten moment připadal naprosto neodolatelný. Pak až mi došlo do mozku, co řekl. Takže ultimátum. To abych si užila tu chvíli, než mě připraví o život?

Počkat. Už zase je tu otázka... Co jsem zač? Co ho k tomu vede? Netuším, co by chtěl vědět, víc než to že jsem Médea Hogwarttová a pak už na mě nic zajímavého shledat nemohl. Tak jsem mu to řekla.

„Omyl." Zavtěl hlavou a pak mě konečně pustil ze svého sevření. Trochu se mi ulevilo. Podívala jsem se na hodinky, za chvíli už se začne rozednívat. Musím jít a doufat, že tohohle člověka, teda upíra už nikdy nepotkám.

„Dobře. Cokoliv. Už musím jít Rafaeli. Měj se. Ráda bych řekla, že jsem tě ráda poznala, ale nejsem si tím zas tak jistá. Tak sbohem." Už jsem myslela, že mě znovu zachytí, když jsem kolem něj procházela, ale nakonec to neudělal. I když by klidně mohl. Mohl by si se mnou dělat cokoliv a já bych se na nic nevzmohla. Tak jsem pokračovala dál. Neodolala jsem a otočila se na něj. Pořád stál na tom samém místě.

„Měj se, Médeo. Brzy na viděnou." Rozloučil se a pak byl najednou pryč. Ne že by se vypařil, ale najednou se změnil v pohyblivou šmouhu a během vteřiny byl ode mě na kilometry. Zírala jsem do dálky v domnění, že bych ho ještě mohla zahlédnout. Připadala jsem si jako opilá a motaly se mi nohy, všechno se vznášelo v mlhavém oparu. Opravdu řekl, že se brzy zase uvidíme? Jestli ano, tak se mám na co těšit. Pokud setkání s ním bude stejné jako tohle, plné vzrušení a hlavně nových poznatků. Tak to abych se pořádně obrnila. Před chvíli jsem myslela, že mi haraší a v teď na tom nejsem o moc lépe.

„To mi ještě scházelo." Pronesla jsem sama k sobě a vydala se k autobusové zastávce. Taky mě mohl vzít na ramena a odnést mě domů. Stěžovala jsem si v myšlenkách. Aspoň bych tam byla během minuty a nemusela se trmácet půl hodiny. Nakonec jsem se domů dostala bez toho, aby mě někde překvapil další upír, nebo bůhví jaké stvoření noci. Byla jsem ale mírně přepjatá a lekavá, takže když někde zatroubilo auto, málem jsem vyletěla z kůže. To samé, když jsem se při svítání slunce dostala do postele a začal mi vyzvánět mobil. Samozřejmě jsem z ní spadla. Byla to Taylor. Chtěla vědět, kde jsem. Divila se, že jsem ji tam nechala, tak jsem ji nechala, aby mi i přes mou únavu vyprávěla, jak dobře se měla s tím klukem. Její hlas se mi zdál mírně zasněný, ale opilá nebyla. Nakonec to ukončila a konečně jsem mohla jít spát.

A/N

Jak jsem slibovala pokračujeme tam, kde jsme přestali hah a no snad se Vám to líbilo.

Není to žádné chození kole horké kaše, co se "Já jsem upír" tajemství týče, takže je to všechno venku plus ještě menší bonus v podobě Divokého upíra. Blahh, věřte mi na toho byste narazit nechtěli! :P

Uhuuu už se nám to pomaloučku a rozhodně rozjíždí!

Nějaké další nápady na to co by mohla Médea být, někdo na to jde dobře! Ale upozorňuji, že v tom ještě nějakou dobu budeme plavat :D

Kdopak myslíte že je Alexander? Jelikož už tam byl několikrát zmíněn. :P

Máte taky tu silnou touhu zjistit něco málo z Rafaelovi minulosti?? :P

Wohooo!!

Okay!

Rozhodně mi napište své frustrované komentáře a nezapomeňte na Votes:)))

Děkuji moooooc!

LOVA YA!