~~~ Avril Lavigne - Let me go ~~~

Ta večeře byla ještě šílenější, než jsem si vůbec představoval. Jediným Sereniným záměrem bylo, nám ukázat, jakou moc nad námi má. Že mi jsme jen její loutky a jak ona zatahá za nitky, mi uděláme přesně to, co chce. Proto jsem šel za Gabrielem, když mě vyzvala. Kolem dokola v sále bylo tolik bojovníku, že kdybych prokázal jen sebemenší náznak odmítnutí, už by se ke mně hnali. Na druhou stranu, dostal jsem příležitost konečně Gabrielovi ukázat, že moje výhružky nejsou tak plané, jak si prvně myslel. To jsem mu dokázal, hned jak pocítil, že vládnu mečem stejně dobře jako on. I když jsem ho v ruce nedržel hodně dlouhou dobu.

Všechny lekce co jsem absolvoval s otcem, se mi v hlavě vybavily, jako by se to stalo včera. Vzpomněl jsem si na souboje, které jsem vyhrál i potom co jsem se stal upírem. Bojovat s Gabrielem byla dobrá zkušenost. Zdá se, že on byl opravdu voják. Je velmi rychlý a zdatný. Ale i tak si ho nedokážu vybavit. Pochybuji, že jsem ho znal. On mě možná znal, ale jen od vidění a jediný jeho problém byl, že on stál hodně hluboko ve společenském žebříčku a to ho žralo. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Každopádně, dnes se hodně snažil, aby mi co nejvíce ublížil. Celou dobu jsem měl na paměti, že mám v rukávu eso. Mohl jsem ho kdykoliv zabít, připraveným kolíkem. Ale když jsem chtěl využít příležitosti, Médea mě zastavila. Zastavila nás oba. Byl jsem naštvaný, že mě neposlechla a nedržela se v ústraní. K ještě větší smůle jsem byl odveden pryč. Takže netuším, co se dělo potom.

Před nějakou dobou jsem slyšel na chodbě rychlý běh a pak se otevřely protější dveře. Museli sem přivést Médeu. Bylo to asi půl hodiny po tom, co jsem se vrátil já. A neměl jsem z toho dobrý pocit. Necítil jsem totiž její auru. Byla zase pryč. Co se tam stalo? Nedokázal jsem už dál vydržet v nevědomosti. Shodil jsem ze sebe potrhané oblečení a rychle se převléknul. Kolík jsem schoval pod deku v posteli. Pak jsem přešel ke dveřím a zabušil na ně. Okamžitě se v nich objevil jeden ze strážců. Pamatoval jsem si ho. Stál v sále při večeři. Vrhnul jsem jeden pohled za jeho postavu. Její dveře byly hlídány.

„Můžu ji vidět?" zeptal jsem se. On se na chvíli zatvářil trochu pochybovačně, pak se ovládl.

„Nemyslím si, že je to teď možné. Dali ji omamnou látku, pravděpodobně teď spí."sdělil mi informativně. Tím se vysvětluje, proč jsem necítil její auru.

„Proč? Co se stalo?" snažil jsem se vyznít trpělivě, ale každá buňka v mém těle prahla po dalších informacích. Co se muselo stát, že ji sem přinesli v mrákotách? Upír zaváhal, ale pak se nadechl a dal mi to, po čem toužím.

„Ta Mocná se začala chovat jako šílenec!" začal. Vypadal celkem vystresovaně. Počkat. Jako šílenec?

„Serena? To není žádná novinka," připustil jsem, ale on mě hned vyvedl z omylu.

„Ne tahle Mocná. Médea," opravil se. Otevřel jsem ústa dokořán. Pak jsem se na něj zakabonil. Co tím myslí, že se Médea začala chovat jako šílenec. To je hloupost. Zavrtěl jsem hlavou.

„Co se tam stalo?" naléhal jsem. Celkem jsem se divil, že si tu se mnou v klidu povídá. 

„Když vás odvedli pryč, slečna Médea se přihnala k panu Deverylovi. Říkala něco o tom, že mu slíbila, že si to s ním jednou vyřídí. A pak ho začala škrtit. Tou svojí mocí," začal vysvětlovat. V očích se mu jasně zračil strach. Po pravdě, tenhle popis mi zněl spíš na Serenu. Ale musela to být Médea, to ona se chtěla pomstít Gabrielovi. Ale tohle bych od ní nečekal.

„Co dál? Ona ho... ona ho zabila?" vydal jsem ze sebe. Visel jsem mu pohledem na rtech a čekal, co řekne.

„Po pravdě, kdyby měla po ruce něco dřevěného, pan Deveryl by to měl spočítané. To, v tom sále bylo mučení. Ona ho několikrát bodla mečem, když ho držela přišpendleného na zdi. Pak nám Serena nakázala, abychom ji od něj dostali. Bylo na ni potřeba kolem patnácti upírů. Jeden to schytal svícnem do zad. Už je v pořádku. Ale úplně se vymkla kontrole. Nikdy jsem nic takového neviděl. Ani u Sereny," vydechl na konec. Zíral jsem na něj jako na zjevení. To co mi tu říkal bylo tak nenormální, netypické pro její chování. Co se to tam stalo, že ji to donutilo takhle jednat.

„Proč ji Serena nezastavila ještě před tím, než si začala vybíjet zlost na Deverylovi?" zeptal jsem se jsem se dosti zbytečně. Odpověď na otázku jsem znal. Serena chtěla vědět, jakou moc Médea ve skutečnosti má.

„Serena nám zakázala zasahovat, dokud sama neřekne," pokrčil rameny. On to nechápal. Já ano. Serena musela vědět, že Médea není zas tak bezmocná. Poznala, že dokáže svoji sílu použít, i když je částečně překrytá alkoholovým oparem. Serena získala ale mnohem víc. Když se Médea chovala, jak utržená ze řetězu, určitě ji to utvrdilo v jejím přesvědčení, že Médea je přesně ta, co se hodí do jejího plánu.

„Řekni mi, co vám slíbila, když jí budete sloužit?" změnil jsem rychle téma. Viděl jsem, jak se druhý upír, co s ním hlídal, otočil naším směrem.

„Změní svět. A to stačí. Je schopná vést. Bude to lepší, když nad námi někdo bude mít ochrannou ruku. Svět nedokáže existovat bez někoho, kdo by ho vedl. A ona je silná," řekl zapáleně. Proboha. Tenhle upír je neuvěčitelně naivní. Nebo spíš všichni, co se k ní přidali.

„Je labilní. Nedokáže udělat to, co zamýšlí," oponoval jsem.

„Proto tu je druhá Mocná," dodal rychle. Zamračil jsem se na něj.

„Ona nikdy nebude tím, čím je Serena," zavrčel jsem. Ztrácel jsem trpělivost.

„Před chvílí prokázala, že by mohla," znovu pokrčil rameny. Měl jsem chuť jím mrštit o stěnu, aby se mu rozsvítilo. Ale dokázal jsem se ovládnout. Povzdechl jsem si.

„Jak dlouho už jsi v jejích službách?" zeptal jsem se místo toho, ignorujíc jeho poznámku.

„Já jsem se přidal před rokem," oznámil mi.

„A tvoje jméno?"

„Luiz a tohle je Ramon. Ten je s ní už několik let," dodal. Podíval jsem se na jeho spolustrážce. Pokýval na mě hlavou, ale pak se hned otočil zpět.

„Můžeš mi říct, jak dlouhou už vězní Leonarda Hogwartta?" přešel jsem k další důležité otázce. Opravdu jsem se o tohle zajímal. Sice jsem si nebyl jistý, jestli má něco společného s Médeou a její rodinou. Ale je lepší se ujistit. Proč by ho jinak věznila? Evidentně s ní nesdílel její názory, jelikož ho trápila žízní. Podíval jsem se na Luize. Ten se zase podíval na Ramona. Nebyl si jistý, jestli mi něco takového může říct.

„Serena chytila pana Hogwartta asi před dvěma měsíci. Dlouho nám unikal. Věděl, že po něm jde," místo Luize mi odpověděl Ramon. Obrátil jsem na něj svoji pozornost. Přiblížil se trochu víc mezi dveře, ve kterých jsme celou dobu stáli. Takže z Leonarda udělali lovenou zvěř. Musí být důležitý, když ho tak chtěla. Teď ho má a nic ji nebrání ho mučit.

„Je nějak příbuzný s Médeou?" to byla ta zásadní otázka. Ramon na ni, ale odpověď neznal. To jsem poznal hned, jak jsem se na něj podíval.

„Nemám ponětí, musel byste se zeptat přímo jeho," poradil mi. Zadíval jsem se mu do očí. Zdálo se mi to, nebo jsem tam zahlédl příznak spojenectví. Přimhouřil jsem oči. Teď to nechám uležet.

„ Kde je jeho pokoj, jestli vůbec nějaký má," vyzvídal jsem. Otočil hlavu ke straně. Vyhlédl jsem ze své komnaty. Na konci chodby postávala u následujících dveří další dvojice stráží. Takže ne moc daleko. Neodvažoval jsem se zeptat na to, jestli bych s ním mohl mluvit. Určitě se najde chvilka.

„Díky," hlesl jsem. Obrátil jsem se zpět do svého pokoje. Zavřeli za mnou dveře.

„Myslíš, že jsi mu toho měl říkat tolik?" uslyšel jsem mluvit Luize polohlasem.

„Neřekl jsem mu nic zásadního. Jen aby dal pokoj," zabručel Ramon. Stejnak jsem měl ale pocit, že bych v něm mohl najít spojence. Je se Serenou už delší dobu. Takže ví, co dělala. Třeba se mu její plán už tak moc nelíbí. Mohl bych ho ještě víc zvyklat. Ale nesmí u toho být Luiz. Ten vypadal oddaně. Každopádně mám v plánu si promluvit s Leonardem. 

Ale teď mi největší starosti dělala Médea. Měl bych být u ní a utěšovat ji. Určitě se teď sžírá vinou nad svým jednáním. Já jsem jí to těžko mohl mít za zlé. Udělal jsem o hodně špatných věcí víc, než ona. Nedělalo jí to dobře. Poznal jsem to na ní, i když jsem pak u ní byl v pokoji a rozehnal jsem mraky nad její hlavou. Tušil jsem, že na tom psychicky není moc dobře. Už znám její výrazy za tu dobu co jsme spolu. A zrovna teď by potřebovala někoho u sebe. Místo toho je zavřená v pokoji a ještě nadrogovaná. V hrudi se mi zvedala vlna touhy, být hned teď u ní. Musí se cítit hrozně. Třeba i kvůli mně, protože mě zastavila, když jsem se chtěl na Gabriela vrhnout, ale ona jen myslela dopředu a toho jsem si mohl jen cenit. 

Nemá to tady na ní dobrý vliv. A to tu jsme jen něco málo přes čtyři dny. Musím si nějak nahnout na svou stranu Ramona. Ona potřebuje jít pryč. Co nejdál odtud. Sama mi to řekla. Skoro zoufale.

Nějakou dobu jsem ještě přemýšlel. V hlavě se mi zrodil dočista na hlavu postavený plán, jak se odtud dostat ven. První část není zas tak těžká. Dokážu to udělat. Ale ta další už je těžší. Ještě jsem se ujistil o další věci. Vykouknul jsem z okna ven. Byla už hluboká noc. Možná už ráno, neměl jsem po ruce hodinky. Podíval jsem se dolů na nádvoří. Hledal jsem nějaké známky pohybu. Nikde nic, ale ve stínech jsem zahlédl postávající stráže. Pak jsem očima zabloudil ke stájím. Netušil jsem, jestli jsou v nich koně, ale dal bych za to krk, že ano. Musí tam být. Jinak můj plán ztroskotá. Za mými zády se ozvalo zaklepání, následované otevřením dveří. Otočil jsem se. K mému překvapení to byla Médea. Luiz stál za ní. Beze slova jsem na něj kývnul. Ten se otočil a zase zavřel. Médea zůstala stát u dveří. Nedívala se na mě. Vypadala bídně. Ne fyzicky, ale prostě jsem to z ní cítil. Její aura jen tak poblikávala. Odmítala se na mě podívat. Takže jsem hádal správně, když jsem si myslel, že se určitě bičuje za to, co udělala.

„Médeo. Přestaň s tím," promluvil jsem tiše. Jen tak, aby ji můj hlas jen tak lehce ovanul. Konečně ke mně zvedla oči. Věnovala mi zmatený pohled. Její nádherná barva očí, teď působila unaveně.

„S čím?" zachraptěla. Bylo mi jí líto.

„Vím, co jsi udělala Gabrielovi," řekl jsem. V jejích očích se teď zračil šok a zahanbení.

„Fajn, aspoň už se nemusím obtěžovat s vysvětlováním," řekla lhostejně. Aspoň se o to snažila. V každém jejím slovu jsem ale rozpoznal bolest. Okamžitě jsem byl u ní a přitáhl si jí do náruče. Nevzpírala se, ale ani nijak nereagovala. Byla jako hadrová panenka.

„Co si teď o mě musíš myslet?" zašeptala stísněně. Vzal jsem její hlavu do dlaní a zvedl jsem výš, abych viděl do jejího obličeje.

„S tímhle přestaň. Není to tvoje chyba. Gabriel je hajzl. Zasloužil si to," řekl jsem rozhodně. Zoufale stiskla víčka a pak zase otevřela svoje oči. Leskly se jí od slz, které se snažila potlačit.

„Jsem přesně taková zrůda jako Serena," vydechla bezútěšně. Chvěla se pod mýma rukama. Pocítil jsem nával silných emocí. Láska, která mě k ní poutala, se zvětšovala čím dál tím víc. Potřebuje mě.

„Teď mě poslouchej. Ty nejsi ona. Rozumíš?! Ty jsi moje Médea. Gabriel jen dostal, co si zasloužil, nemusíš se za to trestat. Neudělala si nic špatně," snažil jsem se ji utěšit. Ale její tělo se napjalo při poslední větě.

„Špatně? Já jsem ho mučila. A užívala jsem si to. Neovládala jsem se!" vykřikla frustrovaně. Popadl jsem jí za ramena a mírně s ní zatřásl.

„Když se někomu jako tobě stane tohle, je jasné, že může ztratit nervy," pokračoval jsem. Pomalu se uklidňovala a s tím i její divoce bušící srdce. Moje slova na ní trochu zapůsobila. Podívala se na mě půvabným způsobem. Znovu jsem si ji k sobě přitáhnul.

„Nesnesu to tu Rafaeli," roztřeseně mě objala kolem pasu.

„Já vím," dál už jsem nic neřekl. Významně jsem se jí podíval do očí. Snadno jsem se vyprostil z jejího sevření. Přešel jsem k psacímu stolku a předal ji připravený papírek s mým vzkazem. Jejím obličejem se mihlo pochopení a vložila si ho do kapsy. Připadalo mi, jako by se jí ulevilo, že mám nějaký únikový plán. Beze slova se ke mně opět přivinula.

„Čím to, že jedině ty mě dokážeš uklidnit?" zašeptala. Její dech ovanul moji kůži. Otřásl jsem se. Najednou jsem po ní zatoužil. Nikdy dřív se to nestalo tak intenzivně jako teď. Možná to vědomí, že by se nám nemusel únik povést, ji teď činilo tak neodolatelnou. Nejen její vůně a tepající tekutina pod její hebkou kůží, ale i způsob jak se ji chvějí řasy, to jak bezbranně se na mě dívá, jak nevinně působí i přesto, co vše si vytrpěla.

„Nemám nejmenší tušení," zamumlal jsem jí do vlasů, jak jsem se k ní skláněl. Ona si uvědomila změnu v mém chování a to v ní vyvolalo zachvění. Přiložil jsem dychtivé rty na její odhalené rameno. Měla na sobě pořád stejné oblečení, aspoň myslím, teď mě její samotná osoba trochu rozptylovala. Z jejího hrdla se vydral přerývavý nádech. Instinktivně zaklonila hlavu. Cítil jsem se provinile, že tohle dělám, když je na tom tak mizerně, ale nedokázal jsem si pomoci.

„Promiň," řekl jsem skoro neslyšitelně. Pokračoval jsem svými lehkými polibky po linii jejího krku, prsty odstraňujíc její vlasy. Ignoroval jsem volání její krve a nebylo to pro mě tak těžké. Teď jsem chtěl něco jiného, než její krev.

„Co? Za co se omlouváš?" její hlas konečně ztratil tu zraněnost, kterou nesl před chvíli. Byl jsem za to upřímně rád. Teď se jí třásl. Patrně vzrušením. Trošku jsem do ní zatlačil, takže přede mnou začala couvat, dokud nenarazila na překážku. Nějak jsem nestihl postřehnout, co že to bylo. Hrana postele? Nebo zeď? Hlavní bylo, že jsem se teď o ni mohl opřít celým tělem. Bylo příjemné cítit teplo prostupující její kůží. A jí moje studená pokožka zjevně nevadila. Její prsty jemně putovaly po mých pažích, směrem nahoru. Hladila mě po krku.

„Že tě teď tak zneužívám," odpověděl jsem trochu opožděně na její otázku. Byl jsem moc zabraný líbáním jí. Se svými ústy jsem došel k její čelisti a pak ke koutku jejích úst.

„Jestli ty tomu tak říkáš..." řekla zadýchaně. Odtáhl jsem se od ní a usmál se.

„Jak tomu říkáš ty?" vydechl jsem.

„Asi tak, že zrovna teď mě chce políbit ten nejkrásnější muž co chodí po zemi a každý jeho dotyk ve mně vyvolává malou bouři," vysvětlila mi celý svůj postoj. Její poznámka o mě, jako o nejkrásnějším muži na zemi, mě málem donutila vybuchnout smíchy. A od ní to znělo tak mile.

„Jen malou?" dobíral jsem si ji. Vážně se mi líbilo, kam tohle spělo. Nečekal jsem na její odpověď a naklonil se k ní. Vtiskl jsem jí hladový polibek na rty. Ona mi ho opětovala se stejnou dravostí. Nevím, kolikrát už jsem se s ní líbal. Pro mě to vždy bylo výjimečné. Ale tohle? Nic tak monumentálně silného jsem nezažil. Vášeň se kolem nás vznášela, v naší soukromé bublině plné něžnosti. Bohužel nám nebylo dopřáno více soukromí. Když do pokoje vtrhl jeden ze stráží u Médeiných dveří, ač nerad, musel jsem se od ní odtáhnout. Skoro jsem slyšel její zklamaný vzdech.

„Musíte se vrátit, slečno!" zavelel upír. Zahlédl jsem za jeho zády pokukovat moje dva hlídače. Médea mě pohladila po tváři. Beze slov jsme si sdělili to, co už oba dávno víme. Pak ji odvedli. Mohl jsem jen vzpomínat na chuť jejích rtů na mých a sladkost její pokožky.

Lehl jsem si na postel a usmíval se jako idiot. Rozhodl jsem se, že se vyspím. A musím být připravený na útěk.

A/N

Nějaké sázky na to, jak Rafaelův plán dopadne?

Uniknou, nebo ne?

No, to se dozvíme v další kapitole!

Schyluje se k velkým věcem!

Každopádně, dnes nemám co bych řekla a to asi kvůli tomu, že nevím kde mi  hlávka stojí:D

Stále jsem tak moc moc zaskočená mírou Vaší podpory, je jí tolik a u všech mých knih!

DĚKUJI

love ya