~~~ Summer Set - Figure me out~~~

Byla to mučivá věčnost, co jsem strávil ve svém žaláři a sám. Nikdo nepřišel několik hodin. Po Médee ani památky. Zíral jsem na prázdnou postel naproti sobě. Byl jsem strachy bez sebe. Už jsem z toho začínal šílet. Láska je prokletá věc. Nutí mě dělat si o ní starosti. Kde je? Co jí mohla Serena udělat? V hlavě se mi rozvíjely všechny možné scénáře o jejím osudu a ani v jednom na tom nebyla moc dobře. Je oslabená a má strach. Sakra. Nenávidím nevědomost. Několikrát jsem bušil do mříží a snažil se je vypáčit, ale nešlo to. Taky jsem trpěl ztrátou síly. Scházela mi krev. Její. Té, co mi ji sem přinesli, jsem se ani nedotkl. Když tu byl jeden strážce, aby mi přinesl novou, udiveně si mě prohlížel. Ale nemínil jsem mu cokoliv vysvětlovat. Bylo mi jedno, co si o mně myslí. Vím, že bych měl být rozumný a dobrovolně se neoslabovat. Ale prostě nedokážu pozřít jinou, než její. Tahle krev co mi sem nosí, je čerstvá a teplá, ale mě nepřišla přitažlivá ani trochu.

Zatraceně. Kde jsou? Z mého vnitřního soužení mě vytrhlo otevření dveří. Vzhlédnul jsem s nadějí, že ji zas uvidím. Ale nebyla to ona.

„Kde je Médea?" zavrčel jsem vztekle. Dva upíři se podívali jeden na druhého.

„Je ve své komnatě," odpověděl jeden. Zmateně jsem na něj zamrkal.

„A tebe máme odvést do tvé," řekl druhý. Úplně mě udivovali. Otevřeli mříže a pokynuli mi, abych vyšel ven. Pak mě vedli chodbou pryč od vězení. Vystoupali jsme do hlavní haly a pak kolem salónku, točitým schodištěm do dalšího patra, kde se nacházely ložnice. Došli jsme do poloviny, kde byly dvě komnaty naproti sobě. U jedněch dveří stáli už dva upíři, ty druhé byly otevřené. Tam se nacházela moje ložnice. Shodou náhod to byla přesně ta, kterou jsem obýval, když jsem tu žil ještě jako člověk. Ta naproti patřívala mé sestře. Pomalu jsem vešel dovnitř. Otočil jsem se na své strážce. Jeden už v ruce držel nádobu s novou krví. Málem jsem se na něj opovržlivě zašklebil, když ji pokládal na stůl.

„Můžu vidět Médeu?" sice jsem vůbec nechápal, co tu dělám, nebo proč je nám najednou přidělili normální komnaty. Muselo se stát něco, co změnilo Serenino rozhodnutí držet nás za mřížemi, jako zvířata. Potřeboval jsem mluvit s Médeou. Ujistit se, že je v pořádku. Ti upíři se na sebe zase podívali. Chvíli bylo ticho, během, kterého jsem vytušil, že Médea je přesně v té komnatě naproti mé. Srdce se mi rozbušilo s nadějí. Její aura byla stejně krásná a v pořádku, jak jsem si pamatoval. Došlo mi, že můžu cítit její auru. Už není pod vlivem drog a asi to tu dochází jenom mě.

„Musíme se na to zeptat Sereny," odpověděl jeden z upírů. Pak se oba dva odebrali pryč, přičemž za sebou zavřeli. Na mé posteli bylo nové oblečení. Co udělala Médea, že najednou máme takové pohodlí? Rozhlížel jsem se po pokoji. Bylo to tu jiné, než jak jsem si pamatoval. Nikde už nebyly moje osobní věci. Ty jsou v Londýně. Poté, co jsem byl přeměněn, jsem se sem vrátil jen pro své věci a pak utekl. Nicméně tu bylo vše vyzdobené rodovou barvou. Nábytek a ostatní zařízení muselo být celou dobu upravováno. Vypadalo to tu nově, a přesto vše vypadalo, jako když jsem tu byl naposledy. Nábytek stál dokonce na stejném místě. Na jednom stolku u zdi se nacházelo umyvadlo umyvadlo s vodou a utěrkami. Nechal jsem to na chvíli být a přešel k oknu. Už začínalo svítat. Můj pokoj se nacházel na té straně hradu, kde byla stráň. Kdyby se mi podařilo vyskočit, opravdu by to bolelo. Nehledě na to, že bych ještě musel získat Médeu. A pravděpodobně byla na nás dole čekala hlídka. Takhle to radši zkoušet nebudu. Najdu jiný způsob.

Odvrátil jsem se od své vyhlídky na Ayr a šel se opláchnout. Smýt ze sebe konečně svoji krev. Shodil jsem špinavé a potrhané oblečení. Když jsem byl hotový, natáhnul jsem na sebe nové. Byly to tmavé jeany a šedé tričko. Bylo to moje oblečení, uvědomil jsem si. Oni nám pravděpodobně přivezli věci z našeho apartmánu v hotelu, protože jsem zbytek samozřejmě našel ve skříni.

„Lorde Ayrshire?" ozvalo se ode dveří. Stál tam jeden z těch strážců, co mě sem dovedli. Neuvěřitelně mě štvalo, že mi každý říká mým titulem. Vždy jsem byl prostě jen Rafael. Nijak jinak. Nicméně jsem se na něj otočil a čekal, co z něj vypadne.

„Serena vám vzkazuje, že se se slečnou Médeou můžete setkat před večeří. Jelikož slečna Médea teď spí, měl byste si taky odpočinout," poradil mi. S tím jsem nemohl nic nadělat. Když spí, nebudu se dožadovat o její návštěvu. Kývnul jsem na něj a on zmizel za dveřmi. Tam zůstal stát s dalším upírem. Teď mi nezbylo nic jiného, než se natáhnout na postel a zkusit spát. Podařilo se mi to. Ani jsem se nedivil. Spánek mi sice nepřinesl tolik potřebnou dávku energie, ale po probuzení jsem se cítil přece jen o něco lépe.

Slunce bylo vysoko na obloze. Už se přiklánělo k západu. Vyskočil jsem z postele. Na spánku bylo dobré, že jsem nevnímal ten hlad. Tu šílenou žízeň. Čelisti mě bolely, jak se moje špičáky stále prodlužovaly. V krku mi tančily plameny. Bylo to nesnesitelné. Ale za poslední dobu jsem to zažil už tolikrát, že jsem se nad tím nijak nepozastavoval. Stejně tak ani u další nádoby s čerstvou krví. Ta stará zmizela. Takové plýtvání. Zkusil jsem vzít za kliku dveří, bylo ale zamčeno. Zabušil jsem. Dveře se otevřely. Asi proběhla výměna stráží. Stál tam někdo jiný.

„Bylo mi řečeno, že mohu vidět Médeu," pronesl jsem chladně. Už jsem měl dojem, že mi začne odporovat, v tom případě bych se k ní klidně probojoval. Ale on jen odstoupil ode dveří a uvolnil mi cestu naproti ke dveřím. Jiný upír už je odemykal. Srdce se mi rozbušilo radostí nad tím, že ji konečně uvidím. Přešel jsem tu krátkou vzdálenost mezi našimi komnatami.

„Nemáte na to celou věčnost!" upozornil mě ještě ten upír a já zalezl do jejího pokoje. Už byla vzhůru. Stála u okna. Měla na sobě nové oblečení. Černé společenské kalhoty zelené jednoduché tričko a vysoké boty. Hodilo se to k barvě, která byla všude kolem ní. Vypadala nádherně a svěže. Okno měla otevřené a dívala se dolů na zelené louky. Neměla výhled na město. Zíral jsem chvíli omámeně na to, jak jí vlasy povlávaly v lehkém vánku, který proudil do pokoje. Vypadala úplně normálně a v pořádku až na to, že měla výraz plný úzkosti a já ji toho chtěl zbavit.

„Médeo!" zašeptal jsem. Ale slyšela mě, protože se téměř okamžitě otočila. Její obličej se rozjasnil.

„Rafaeli," řekla stejně jemně a tiše jako já. Pak se ke mně rozběhla. Trochu mě to vyvedlo z míry, ale stihl jsem rozevřít ruce a schovat ji náručí. Voněla tak překrásně, sbíhaly se mi na ní sliny. Omotal jsem kolem ní ruce a přitisknul si ji k sobě. Stáli jsme tak nějakou chvíli. Její srdce bušilo stejně hlasitě, jako moje. Její hlava mi spočívala na hrudi. Hned mi došlo, že něco není v pořádku, když mi na tričko kanuly její slzy. Ona není ten typ, kterého něco jen tak rozhodí. Odtáhl jsem se od ní. Měla skloněnou hlavu, takže jsem musel prsty vyzvednou její obličej nahoru, abych na ni viděl. Bylo to jen pár slz, ale byly tam.

„Co se stalo?" Pořád jsem držel její obličej v dlaních. Palci jsem jí stíral mokré cestičky.

„Já...mluvila jsem se Serenou...ona je šílená..." vydechla rozechvěle. Její ruce se objevily na mé hrudi a začaly muchlat látku mého trika. Zatraceně! Je úplně vyděšená.

„Já vím. Co ti udělala? Co ti řekla?" mluvil jsem jemně, ale naléhavě.

„Přímo přede mnou vysála a zabila Johna," vyhrkla. Překvapeně jsem na ni zamrkal. Ne, že by se mě nějak dotkla zmínka o jeho smrti. To mě nijak nepřekvapilo. Nedivil jsem se. Třebaže se přidal k jejím přívržencům a obrátil se proti mně. Ale on nikdy neprosperoval ničím výjimečným, co by kdokoliv potřeboval.

Mě spíš ohromila ta část, kdy Serena pila jeho krev.

„Ona z něj pila?" zeptal jsem se radši, abych se ujistil. Jen přikývla.

„No tak asi je tu nový způsob, jak zabít upíra," zavrtěl jsem hlavou. Tušil jsem ale, že to není vše, co se stalo. Její úzkost byla stále na stejné úrovni, že jsem ji mohl vidět i v barvách její aury. Něco s ní hnulo ještě víc, než tohle.

„Ona...má plán. Řekla mi, co po mě chce. Musíme zmizet!" hlas jí několikrát přeskočil.

„Co s tebou zamýšlí?" chtěl jsem vědět. Zvedla ke mně lesknoucí se oči.

„Chce ze mě udělat upíra. Chce abych byla stejná, jako ona," sdělila mi. Ohromeně jsem se nadechl. Stiskl jsem jí ramena, na které jsem položil svoje ruce. To je to, čeho se bojí. A tohle jsem jí rozhodně neměl za zlé. Vždyť by se z ní stalo zákonitě přesně to samé, co ze Sereny. Ta Médea, kterou znám, by zmizela. A přesně po tom touží i Serena. Chce ji takovou. Chladnokrevnou a lhostejnou. Sice mě to teď rozhodilo, ale něco na tenhle způsob jsem čekal. Jen jsem pořád nechápal, proč zrovna Médea. Proč to musela odskákat zrovna ona.

„Proč?" zachrčel jsem. Skousla si ret. Takže je tu nějaký velký důvod. Odhodlala se a řekla mi přesně to, co jí řekla Serena. Další rána.

„To je sranda, že? To nemůže myslet vážně. To je na hlavu postavené!" vykřikl jsem. Nedokázal jsem se ovládnout. Všechen ten vztek kvůli tomu, že jsme tu a vězní nás šílený Upír. Všechno to chtělo vytrysknout na povrch. Ale Médea nebyla ta, která má snést spršku mé odplaty. Pěkně si to všechno schovám na vhodný čas.

„Já vím, že je. Já toho mám být součástí," sklonila hlavu. To není dobré. Znovu jsem si ji k sobě přitáhnul, musím se uklidnit.

„Co jsi jí řekla? Jak to, že nás nechala přestěhovat a jdeme na večeři a všechno to okolo? Řekla jsi že...?" nedokončil jsem to. Bál jsem se, jestli opravdu nesouhlasila... ze strachu, lidi dělají šílené věci. Ale moje nebojácná Médea by to neudělala...nebo ano?

„Ne. Řekla jsem, že ne. Ale ona má prý trpělivost, nebude naléhat. Že si uvědomím správnost jejího jednání, a když ne... když ne, tak použije donucovací prostředky. A mám takový dojem, že proto tu jsi ty. Ukázali jsme jí naši slabost, Rafaeli," její hlas se ztišil do šepotu. Objala mě rukama kolem pasu a vdechovala moji vůni.

„Teď mě poslouchej. Nedovolím, aby to udělala proti tvojí vůli. Vše bude v pořádku," ujistil jsem ji i přesto, že jsem si nebyl jistý vůbec ničím. Pohybujeme se v nebezpečných vodách. Jak se z tohohle vyplácáme, vůbec netuším. „Jak to, že tě nechají jen tak s tvojí mocí?" zamumlal jsem do jejích vlasů.

„Ještě to nezjistili. Nechali mi tu zase dárek nad ohněm, ale trochu jsem to vyměnila. Jenže jestli půjdeme na tu večeři, tak musím být neviditelná,"pokrčila rameny. To by měla.

„Než půjdeme, řekni si od strážců o něco k pití. Nějaký alkohol, ne nic tvrdého, ale jen aby tvoje aura nekřičela tak jasně. Musíš být ve střehu a ne opilá," poradil jsem ji. O sebe jsem si nedělal starosti. Necítím se ve své kůži, ale není to tak hrozné. Jenže ona taky nemyslela na sebe.

„A co ty?" zeptala se. Věnoval jsem jí úsměv. Potěšila mě její starost o moji osobu. Ale zavrtěl jsem hlavou.

„Nic, co bych nezvládl." Ubezpečil jsem ji. Bohužel se mnou sdílela stejnou vlastnost. A to tvrdohlavost.

„Určitě si už všimli, že nepiješ normální krev. Nesmíš být oslabený. Moje tělo už si na to zvyklo. Tak se nenech přemlouvat," znovu se do jejího hlasu vrátila pevnost, společně s jiskrami v jejích očích. Takovou jsem ji miloval. Nic jsem na to neřekl. Naklonil jsem se k ní a políbil ji. Udělal jsem přesně to, co jsem chtěl udělat od té doby, co jsem jí řekl, že ji miluji. Ponořil jsem se do té měkkosti jejích rtů. Chutnala jako to nejsladší ovoce. Krev v žilách se mi rozpalovala. Působila na mě nejen ona sama, ale i její krev. Ta vůně byla omračující a moje zuby se prodloužily hned vzápětí. Ona mi polibek dychtivě opětovala. Na chvíli jsem se od ní oddálil.

„Bál jsem se o tebe, když tě Gabriel odvedl," zašeptal jsem tiše. Znovu jsem ji něžně políbil. Ostrými zuby jsem lehce zavadil o její spodní ret, ale i to stačilo, abych udělal malou ranku a její krev se mi dostala na jazyk. Tiše jsem zasténal. Odtrhnul jsem se od ní a nemohl spustit oči z krvavé kapky na jejím rtu. S očekáváním ke mně zvedla hlavu. Její oči říkaly, abych to udělal. Sklonil jsem se k ní a olíznul tu krůpěj. Její krev vybuchovala na mých chuťových pohárcích. Nejde jí odolat. Opustil jsem její rty a přesunul se směrem k její tepně na krku. Hlasitě bubnovala a volala mě. Připadal jsem si, jak smyslů zbavený. Překonal jsem i tu tenkou hráz a zakousnul se do ní. Uslyšel jsem přerývavý nádech a pak jsem se ztratil v její chuti.

„Co to sakra děláš!" uslyšel jsem za zády. Bleskově jsem se od ní odtrhnul a otočil se k narušiteli. Médeu jsem strčil za sebe tak, aby se jí žádné nebezpečí nedotýkalo. Stál tam přede mnou strážce, co mě sem vpustil. A za ním ostatní. Všichni na naši dvojici zírali s šokem v očích. Olíznul jsem si rty, protože jsem věděl, že je mám ještě zašpiněné.

„To je v pořádku. Nic se neděje," promluvila Médea za mnou. Její hlas zněl tlumeně, trochu jsem se na ni otočil, abych se o tom přesvědčil. Vypadala úžasně. Tváře jí zrůžověly a oči se jí leskly. Znovu jsem se podíval na celé vojsko upírů stojící ve dveřích. Tvářili se pochybovačně. A některým se v očích zaleskla červeň. Přece jenom. Médea je lákadlem pro všechny. Postavil jsem se do obranné pozice a vycenil na ně zuby.

„Vždyť ti dáváme každou chvíli čerstvou krev, ani ses jí nedotkl!" vyštěkl na mě jeden upír. Ostatní trochu přikyvovali. Co jim mám asi tak vykládat. Oni jsou svobodní a můžou si pít jakoukoliv krev, ale já jsem svázaný jen jednou jedinou. A vůbec mi to nevadí!

„Vám nemusím nic vysvětlovat!" zasyčel jsem hrozivě. Médeina krev do mě vlila potřebnou sílu, takže jsem se teď cítil schopný poprat se s celým hradem plného upírů.

„Gabriel říkal, že krev Mocných je návyková a neskutečně lákavá," promluvil další ze stráží. Všichni se na něj podívali. Mohli se o tom sami přesvědčit.

„Voní neodolatelně, to je pravda. Ale Serena neříkala nic o tom, že ho máme nechat ji vysávat," řekl další. Mohl jsem jen děkovat, že tihle upíři se dokážou ovládnout a nemají takové způsoby, jako měl John. Potlačili v sobě touhu po její tekutině a ubránili se jejímu volání.

„Serena moc dobře ví, že z Médey piju a neřekla vám to jen proto, že jí to připadalo zábavné," zavrčel jsem, když jsem odhalil její pošetilý nápad. Ohrozila Médeu, když tohle udělala. Nebo natolik věří svým následovatelům? Netuším. Upíří bojovníci trochu zaváhali. Pak jejich velitel zavelel, aby vypadli z pokoje.

„Máte ještě 5 minut," poukázal na náš omezený čas. Pak odešel. Otočil jsem zpět na ni.

„Ještě, že máš tak dobré přesvědčovací metody," jemně se na mě usmála. Úsměv jsem jí opětoval a podíval jsem se na její krk. Chtěl jsem jí to nechat zahojit, ale pak mě něco napadlo.

„Nedám ti svou krev, aby se ti to zahojilo," řekl jsem jí. Zvedla ke mně nechápavě oči a pak jí to došlo.

„Máš pravdu." Odpověděla. Myslel jsem to tak, že kdyby měla moji krev v sobě, stačil by už jen poslední krok a mohla by být přeměněná. Což samozřejmě neznamenalo, že by jí někdo krev nemohl vnutit. Ale tohle je jen jedno opatření. Skoro bezvýznamné. Už jsem za tímhle zase viděl stát Serenu. Byla by to její výhra, kdyby ji díky mé krvi mohla okamžitě přeměnit.

„Až budeme na té večeři, cokoliv se tam bude dít, drž se stranou. Nezapojuj se," přikázal jsem ji naprosto vážně. Zamračila se na mě.

„Nebudu se držet stranou, když tě bude chtít někdo zabít!" odpověděla stejně vážně. Pousmál jsem se.

„Dokážu se o sebe postarat, ty si hleď hlavně sama sebe!" neustoupil jsem. Viděl jsem na ní, že mi chce něco peprného odpovědět, ale pak se rozhodla držet jazyk za zuby.

„Při té večeři zjistím, jak je to s výměnami stráží a s celkovou ostrahou a vymyslím, jak se odtud dostat!" musím jí nějak uklidnit, aby věřila, že máme nějakou naději. Tvářila se klidně, nedala teď na sobě nic znát. Ale určitě jsem ji neuklidnil tak, jak jsem měl v úmyslu.

„Dobře," zamumlala a pak se ke mně zase přitiskla. Tohohle se asi nikdy nenabažím. Schoval jsem obličej v jejích vlasech.

„Už jsem ti řekl, že tě miluju?" zašeptal jsem. Tiše se zasmála.

„Jen jednou," vydechla a pak mě políbila.

„Budu ti to pořád opakovat. Miluji tě!" zamumlal jsem jí do úst.

„Taky tě miluji," přiznala se. Ohromeně jsem se nadechl, i když jsem si pravdu tolikrát přečetl v jejích očích, když to konečně řekla nahlas, nemohl jsem zastavit tu vlnu radosti, rozlévající se mi tělem. " Jsi první, komu jsem to kdy řekla," dodala, dívajíc se mi zpříma do očí. Udiveně jsem se od ní odtáhl. Viděl jsem tu fotografii s jejím bývalým přítelem. Ale to neznamená, že ho milovala. Ucítil jsem, jak se mi tělem rozlévá další dávka teritoriální uspokojení.

„Věř tomu nebo ne, ale ty jsi taky moje první milovaná," taky jsem měl mnoho žen, ale to bylo jen kvůli krvi, nebo na hraní. Nikdy pro nic jiného. Protože žádná z nich nebyl ta žena, kterou mám teď to potěšení objímat a být jí i milován. Je to tak nepředstavitelné, ale je to tak.

Médea se vytáhla na špičky a objala mě pažemi kolem krku. Moje žízeň už dávno ustoupila moje do pozadí společně s mými zuby a očima. Můj odraz se zračil v lesku jejích očí.

„Vždy budeš v mém srdci,"

„A ty v mém," odpověděl jsem. Pak jsme byli přerušeni, naše lhůta vypršela.

„Pane?" promluvil strážce a otevřel dveře dokořán, abych mohl projít zase zpět do svého pokoje.

„Uvidíme se," odlepil jsem se od Médey a přešel ke dveřím. Ještě jsem se na ni otočil a věnoval ji úsměv. Pak jsem se vrátil zpět do svého pokoje, bez řečí. Přemýšlel jsem pak zda na tu večeři mám vzít svůj pečlivě schovaný, kde kolem nás budou samí nepřátelé? Uvidím.

A/N

Hey there peeps!

Tak jo pokračujeme v krasojízdě.

Nebudu se tu dneska rozepisovat, jelikož musím ještě zeditovat anglický překlad Bohyně pro další kapitolu a pak dopsat kapitolu pro Mr. Right!

Vážně se nenudím :D

Tuhle kapitolu jsem přečetla jen jednou, tak se omlouvám zda je tam hodně chyb, opravím to později.

Každopádně hezké čtení přeji!

Jen jedna věc, v další kapitole čekejte hned několik zvratů! Ta večeře bude víc než ... no zajímavá :D

Děkuji za komenty a hlasy!! Jsem ráda, že se mé psaní a moje fantazie líbí čím dál tím více lidem! Problém je, že přestávám mít čas na to všem odpovídat! Jediná malá nevýhoda, která ale znamená, že se posouvám... za což jsem Vám neskonale vděčná! Miluji psaní a Vaše nadšení ho dělá jednodušší!

LOVE YA!