~~~Black veil brides - In the end~~~

Vzbudila mě až nějaká hlasitá hádka. Kdy jsem zase usnula? Nebo to se mnou švihlo? Zasoustředila jsem se na ty hlasy. Měla jsem chuť je okřiknout. Moje hlava na tom byla stále špatně. 

„Zavři hubu nebo do tebe vrazím další kolík. Nikdo mi neřekl, jak s tebou zacházet, takže na tom asi nezáleží," to byl první hlas. Nevím komu patřil, nikdy jsem ho neslyšela.

„Tak mě vyslechni, zaplatím ti, kolik chceš. Udělám, co jen chceš, jen ji odtud dostaň ven!" tenhle hlas jsem rozhodně rozpoznala. Rafael se snažil uplatit naše stráže? Aby mě nechali jít? Dělá si ze mě srandu? Zuřila jsem. Ale zatím jsem se nemohla nijak projevit, jen jsem otevřela oči. Bylo tu pořád stejné přítmí, že mi chvíli trvalo, než jsem se zorientovala. To bylo zrovna v tu chvíli, kdy se mříže mého žaláře otevřely. Jediné světlo, teď zastoupila velká svalnatá postava.

„Serena nám nabízí víc než ty bys kdy mohl vysolit. Tak už sklapni," zavrčel ten muž v mé cele. Pak se ke mně neuvěřitelně rychle sklonil a jako hadrovou panenku mě vyzvedl do vzduchu.

„A ty děvče. Prý jsi nebezpečná, tak tu pro tebe máme překvapení," promluvil ke mně. V jeho hlase byla znát chladnost a obvyklá tvrdost, kterou vídám u všech upírů. Položil mě lehce na moje lůžko. Nevím, o jakém překvapení to mluvil, nic jsem neviděla. Ale po chvíli jsem to ucítila. Upír se pochechtával, když uslyšel můj sten. Zaslechla jsem, jak se zavřela vrátka a pak i dveře od vězení. Proboha, ten zápach. Asi se udusím. Snažila jsem se rozpoznat, co to je. Cítila jsem kolem sebe příjemné teplo, oproti obvyklé studenosti kamenných zdí. Ale nebylo to jen teplo, bylo to něco v něm. Něco omamného. Zápach trochu povolil a teď mě omráčila nasládlá vůně. Co to je? Neměla jsem potuchy, ale rychle mi to stoupalo do hlavy. Před očima mi tančily hvězdičky. Slyšela jsem nějaké bouchání, které mě vytrhlo ze vznášení se v opojné vůni.

„Médeo!" moje jméno. Zmateně jsem zamrkala a otočila hlavu. Bylo tu trochu víc světla, hlavně díky něčemu, podobnému táboráčku v mé kleci. Opravdu tu byl založený oheň! Zděsila jsem se. Pak jsem se zase uklidnila, když jsem viděla, že oheň je řízený a uvězněný, tak aby se nestalo nic špatného. Všimla jsem si, že nad ním visí rendlík a v něm bublá tekutina, která teď vyluzuje tu nádhernou vůni.

„Musíš to uhasit, Médeo. Slyšíš!" Rafael na mě volá. Cože mám uhasit? Odtrhla jsem pohled od ohně a podívala se na něj. Mlátil to kovových tyčí, aby mě vytrhnul z apatie. Ať mě nechá. Je mi dobře, tak jak jsem.

„Médeo, zvedni ten svůj krásný zadek a uhas ten oheň, jinak budeš sjetá a neschopná. Chce tě bezmocnou," jeho hlas přeskakoval do zoufalých výšek. Asi to pro něj hodně znamená, tak že bych se překonala? Stačí jen sebrat tu sklenici s pochybnou vodou.

„Přestaň vyšilovat, už jdu," zasýpala jsem. To sucho v krku bylo nesnesitelné. Dokázala jsem se postavit. Hlava se mi sice šíleně motala, ale doklopýtala jsem se k poháru vody. Vzala jsem ho a chrstla na oheň. Nestačilo to na uhašení, tak jsem se musela vrátit a opakovat to znovu, než jsem uspěla.

„A teď ten hrnec přikryj tím tácem," ten má taky pořád nějaké požadavky. Ale udělala jsem, co po mě chtěl. Znaveně jsem se posadila na svoji postel. Bylo mi horko z té námahy. Po chvíli se ta krásná vůně začala vytrácet. A s tím i moje omráčenost.

„Co je v něm?" pohodila jsem hlavou směrem k doutnajícímu ohništi.

„Omamné byliny. Něco jako droga. Nepochybně to taky pomáhá k otupení tvých schopností," informoval mě. To je na mě moc, za tu chvíli co tu jsme. Já vlastně ani nevím, jak dlouho už tu jsme. Poslední dobou nějak ztrácím pojem o čase.

„Jak dlouho jsem byla mimo tentokrát?" zajímala jsem se. Mlha v mé mysli ustupovala. Konečně jsem mohla zase jasně myslet.

„Prospala jsi se do dalšího dne. Je zase noc," udiveně jsem k němu zvedla oči. Pořád stál na tom samém místě, jako když jsem odpadla. Nelíbilo se mi, jak bezbranná a bezmocná jsem. Co tady zmůže moje moc, když mi ji odeberou jen pouhým vpuštěním opiátů do ovzduší. A k čemu mi je moje nově nabitá schopnost nakopat někomu zadek, když jsem zamknutá. Rafael se musí taky cítit mizerně. Už nevypadal tak zdravě jako včera. Teď se mu pod očima začaly rýsovat kruhy a jeho kůže nabírala popelavý nádech. Trpěl. Neměl po ruce krev. Tedy měl, ale ne tu moji. Jsme na tom mizerně oba.

„Stalo se něco zajímavého?" hned jak jsem se zeptala, vzpomněla jsem si a to, co předcházelo mojí ztrátě vědomí.

„Když jsi omdlela, začala se zase smát jak šílenec a pak odplula. Skoro doslovně. Od té doby tu nikdo nebyl. Jen ti, co přišli před chvílí. Usoudili, že by ses po probuzení mohla cítit natolik dobře, že bys mohla probourat zdi. Tak se pojistili," stručně mi řekl, co se stalo za tu dobu, co jsem byla mimo provoz. Vzpomněla jsem si na Serenin hrůzný obličej. Okamžitě mě z toho zamrazilo. Pak mi al na mysl vyplula další vzpomínka.

„Ty ses snažil toho upíra podplatit!" vyjekla. Pěkně mě to naštvalo.

„Musel jsem to zkusit," pokrčil rameny.

„Ale žádal jsi jen o moje propuštění," zlobila jsem se na něj. Pousmál se. Jeho rty začínaly být bezkrevné, poznala jsem to i přesto, že polovina jeho obličeje byla ve stínu.

„No, už to neudělám, jelikož to nemá cenu. Serena je má pod palcem. Něco jim slíbila. Takže máme smůlu. Asi brzy zjistíme, proč jsme byli pozváni do tak milé společnosti," pronesl sarkasticky. Milovala jsem jeho chladnokrevnost. Byla jsem si stoprocentně jistá, že jsem se nenacházali v dobré společnosti. Aspoň, že on neztrácí svou rozvážnost. Já jsem se uvnitř klepala, jako uzlíček nervů.

„Viděl jsi ji? Serenu? To je šílené. Jako by se moje noční můra přeměnila ve skutečnost. Ona je upíří mutant a ty jsi říkal, že nejsou. Myslíš, že má svoje schopnosti? Myslíš, že je to doopravdy Elizabeth?" mlela jsem jedno přes druhé.

„Rád bych ti řekl, že to tak není. Ale je. Je to mutant. Rozhodně to není normální upír. A jestli má svoje schopnosti, tak jsme na tom ještě hůř. A myslím, že to je Elizabeth, nebo jí přinejmenším bývala. Zajímalo by mě, kde má Arthura," rozvážně odpovídal na moje otázky. Byla jsem mu vděčná  za jeho  upřímnost, i když to znamenalo problémy. Při zmínce o Arturovi, mě napadl jen jeden možný osud, který ho mohl potkat. Otřásla jsem se. 

„Musíme odtud. Nechci si ani představit, co se mnou zamýšlí a něco určitě ano. Děsí mě to všechno, co o nás ví," zamumlala jsem. Vložila jsem si hlavu do dlaní. Ztrácela jsem nervy.

„Hej. Hej. Médeo. Podívej se na mě!" přikázal mi. Ne tím tvrdým hlasem, ale tím krásným hlubokým a jemným. Zvedla jsem k němu pohled. Pak jsem pomalu došla k mřížím.

„Zvládneme to. Společně. Všechno bude zase dobré," jeho hlas byl tak uklidňující, na chvíli jsem zapomněla na celou tu záležitost se Serenou. Na to, že jsme zavření ve vězení, jak nějací zločinci, a že se na nás chystá něco, o čem ještě nemáme ani potuchy, ale rozhodně to nevypadalo moc růžově.

„Já vím, že ano. Musím tomu věřit. Jak se to mohlo všechno tak zkomplikovat," povzdechla jsem si. Opřela jsem čelo o chladný kov. Teď jsem se měla radovat z toho, že mi Rafael vyznal lásku, i přes to všechno co se kolem nás děje. Že bychom spolu vlastně ani být neměli. Není to správná věc, to víme. Chtěla jsem dělat ty věci, co obvykle zamilovaní dělají a bojovat o holý život, to nebylo.

„Rafaeli, předtím než nás vyrušila, jsem ti nestihla říct..." uvědomila jsem si to teď. Neřekla jsem mu, co k němu cítím. Podívala jsem se mu do očí. Viděla jsem tam zoufalou touhu po dokončení mé věty.

Když nás opět přerušilo otevření vchodových dveří. Otočila jsem tedy hlavu v domnění, že se tam zase zjeví Serena. Ale nebyla to ona, kdo tam stál. Byl to Gabriel a usmíval se od ucha k uchu.

~~~

Věděl jsem, že se tu jednou zjeví, ale nebyl jsem na to zrovna teď připravený. Vztek ve mně vzplál mávnutím kouzelného proutku. Měl jsem chuť ho zabít už jen kvůli tomu, že mě připravil o konec její věty.  Zlostně jsem popadl železné tyče a snažil se je všemožně vykroutit. Ale nešlo to. Byly už tak staré a zapuštěné do země, že jsem s nimi ani nehnul. Zuřivě jsem kopl do zdi, co nejblíže u něj. Povýšeně se na mě usmíval. Založil si ruce a popošel kousek ke mně. Ale ne tak, abych na něj dosáhl.

„Přesně takhle jsem tě chtěl vždycky vidět. Zavřeného. Jak si zasloužíš. Serena mi řekla, že až bude po všem, můžu se postarat o tvůj trest, na což se moc těším," mluvil tiše a rozvážně. Určitě se mu v hlavě rozvíjely všechny možné plány na to, jak mi ublížit.

„Bastarde!" zavrčel jsem. „Věděl jsem, že ty tu nebudeš chybět!" zahučel jsem. Cítil jsem k němu takovou zášť. Přitom ho ani neznám. Tušil jsem, jak se tu objevila Serena, že on s ní má něco společného. Jeho podělané řeči o tom, že Médea je určená pro nějaký plán, do kterého zapadá. To bylo, přesně ono.

„To víš, nesmím si nechat ujít takovou velkou záležitost. Ale teď tu nejsem proto, abych se s tebou vybavoval. Médeo! Serena s tebou chce mluvit a vysvětlit ti tvoje možnosti!" obrátil se směrem k ní. Házela po něm vražedné pohledy a hrozivě se na něj mračila. To je moje Médea. Pak mi došlo, co řekl. On ji odvede? Tohle se mi ani za nic nelíbilo. Médea se na mě taky otočila se strachem v očích, když jí ta slova taky došla. Gabriela vůbec nezajímalo, jestli se bojí nebo ne. Otevřel její mříže a došel si pro ni i přesto, že před ním couvala. Bylo to beznadějné a já nesnáším, když se v takové situaci vyskytuji. Mohl jsem jen zuřit, ale nic jsem nezmohl.

„Jestli jí jen zkřivíš vlásek, tak budeš mít co do činění se mnou!" zasyčel jsem na něj, když vytáhnul zmítající se Médeu ven z jejího žaláře. Pořád ještě na sobě měla ty šaty, co jsem jí dal, i když už nevypadaly tak hezky. Byly špinavé a místy i rozedrané.

„Zatím si mi vždy jen vyhrožoval Rafaeli. Uvidíme kdo s koho," rozverně na mě mrknul. Držel Médeu s rukama za zády, aby nemohla udělat nějaký neočekávaný výpad. O což by se určitě snažila. Viděl jsem touhu bojovat, v jejích očích.

„Pust mě. Umím chodit i bez tvé pomoci!" zavrčela na Gabriela. V jeho očích se na chvíli mihl vztek, ale udělal, jak řekla. Nevycházel jsem z údivu. Tvrdost v jejím hlase zmizela, když se zaměřila na mě.

„Nedělej si starosti Rafaeli," řekla jemně, na chvíli jsem myslel, že překoná tu krátkou vzdálenost a přijde ke mně. Ale neudělala to. Naštěstí. To by se Gabrielovi asi moc nelíbilo. Ale moc mě neuklidnila. Naposledy se na mě podívala a pak zmizela ve vchodových dveřích. Gabriel se pořád usmíval jak šílenec a pak za sebou zavřel. Poprvé od té doby jsem odstoupil od mříží a začala chodit sem a tam. Snažil jsem se vymyslet, jak se vymotat z téhle šlamastiky. A hlavně nemyslet na to, kde je teď Médea.

~~~

Kráčeli jsme úzkou kamennou uličkou a vzdalovali se od vězení. Nechtěla jsem být pryč od Rafaela. Rozhodně se necítím tak bezpečně. Zrovna teď jdu na návštěvu k děsivé upírce, nebo co to přesně má být. Nemůžu použít svoji moc, jelikož je úplně ochablá. Prostě k ničemu. A já sama o sobě taky. Sotva se vleču a nohy se mi pletou.

„V práci ti dali dovolenou?" sladce jsem se usmála na svého společníka. Úsměv mi opětoval. Ten můj byl však falešný.

„Tak jako tobě a ani jeden se tam už nevrátíme," upřesnil to. Zvedla jsem obočí.

„Nevím jak ty, ale já se tam rozhodně vrátím. Je to moje práce," zaprskala jsem. Prošli jsme celou chodbou a pak začali stoupat do schodů, dokud jsem nevyšli do jakési vstupní haly. Všechno tu bylo kamenné. Na zdech byly pochodně. Když jsem dohlédla na začátek haly, kde byly pootevřené vstupní dveře, všimla jsem si prodejního stánku se vstupenkami na prohlídku hradu. Zajímavé. Ale nikde jsem neviděla žádné turisty. Bylo tu ticho a nikde nikdo, ani upíry jsem nikde neviděla. Na zdech viselo pár plakátů, vítající návštěvníky. Jak milé.

„Až si vyslechneš Serenu, rychle změníš názor," upozornil mě. Teď mě předešel, aby mi ukázal kam dál. Prošli jsme malou částí haly někam, co mi připomínalo salónek. Byla tu křesílka s polstrovanými potahy, lehátka a podnožky. Všechno v zelené barvě. Vypadalo to hezky a dobově. Působilo to teplým dojmem. Cítila bych se tu příjemně, kdybych u krbu, kde plápolal oheň, necítila tu prapodivnou auru. Zarazila jsem se na prahu dveří a odmítala jít dál. Ale Gabriel se po mě natáhnul. Věnovala jsem mu jeden ze svých vražedných pohledů, říkající "Dotkni se mě  stane se ti něco hodně špatného". Zarazil se v pohybu a já kolem něj lhostejně prošla. Pořád jsem si ale udržovala odstup. Pak Gabriel zmizel. Podívala jsem se na místo u krbu. Serena tam stála a dívala se do ohně. Ještě víc tím zdůraznila barvu jejích očí. Teď se tvářila uvolněně, ne tak děsivě. Ale hned jak se usmyslela vzít mě na vědomí, změnilo se to během vteřiny. Bleskově ke mně otočila hlavu a darovala mi široký úsměv.

„Ráda tě opět vidím, Médeo," prohlásila. Já ji tuhle zdvořilostní frázi nemohla oplatit. Upírala na mě svoje svítící oči, tak jsem uhnula pohledem. Zkoušela jsem ignorovat její neobvyklou auru, která se rozvalovala po celé místnosti. Díky ní celá tahle krásná místnost ztrácela svůj půvab. Znovu jsem pocítila, jak mnou projela zima. Není divu, pořád mám na sobě to nestoudné oblečení. A už nevypadalo tak hezky, jako před dvěma dny. Potřebovala jsem sprchu a nové oblečení. Nutně! Ale pochybovala jsem, že by se mi takového luxusu dostalo. Chtěla jsem si trochu uhladit zmuchlanou látku, abych nevypadala, jako kdyby mě sebrali na ulici. Serena na sobě měla saténové šaty, černé barvy a asi stejně tak krátké, jako byly ty moje. Dlouhé nohy jí zdobily vysoké boty na podpatku. Hladké blond vlasy měla rozprostřené na ramenou. Zkrátka, vypadala skvěle. Hrozivě nádherně, jako všichni upíři. U ní to ještě podtrhovaly ty oči a vyčnívající zuby. A ten věčný vypočítavý výraz. Shlížela na mě, jako bych byla spodina světa a i já si tak připadala.

„Musíš být unavená. Posaď se," vybídla mě. Byla jsem unavená, ale obezřetná. Zůstala jsem stát na místě. Její úsměv se rozšířil a v očích jí rudě zajiskřilo. Usadila se do jednoho pohodlně vyhlížejícího křesílka.

„Nemusíš se mě bát, Médeo. Chci si jen popovídat. Něco se o tobě dozvědět. Jsme přece jedna rodina," začala.

„Myslím, že se nepotřebuješ víc dozvědět, když už víš všechno!" nedokázala jsem udržet na uzdě svůj uštěpačný tón. Ale měla jsem pravdu. Přešla jsem její poznámku o rodině, je všechno možné, jen ne moje rodina. Možná pocházím ze stejné genetické linie a zdědila jsem moc, ale to je vše. Možná jsem o ní dříve smýšlela, jako o hrdince a možná moje podvědomí tušilo, co se z ní stane, poté co se rozhodla následovat svého druha a proto mě nechalo snít ty podivné sny.

Ale nemám s ní nic společného. Nic. Přesvědčovala jsem sama sebe.

„Za to se omlouvám, ale musela jsem zjistit, jestli jsi ta pravá pro moje plány. Překvapila jsi mě. Začít si s upírem. Ale právě díky tomu jsi mě přesvědčila o tom, že ty jsi přesně ta, na kterou jsem celou dobu čekala," nijak se mou otráveností nezatěžovala a hned začala se začátkem jejího vyprávění. Nezajímalo mě to. Nechci vědět, co po mě chce.

„Nebudu se účastnit žádného plánu. Nejsem něčí loutka, abych skákala podle pískání!" řekla jsem rozhodně. Kupodivu ji to rozesmálo. Krev, co mi kolovala v žilách, ztuhla. Nelíbil se mi její smích, bylo v něm něco zvrhlého.

„Zatím nemám v úmyslu tě do ničeho nutit. Jen ti to všechno vysvětlím. Jsem si jistá, že pochopíš. A když ne, mám jisté donucovací prostředky. Radši bych ale byla, kdyby ses podvolila," sdělila mi klidně. Pořád na mě cenila zuby. Přeběhl mi mráz po zádech. Donucovací prostředky.Uměla jsem si dost dobře představit, co by mi mohla udělat. A rozhodně by se mi to moc nezamlouvalo.

„Vyhrožuješ mi, už tohle znamená, že nemůžu očekávat nic dobrého," zamračeně jsem se na ni dívala, nic co bych řekla, by s ní nehnulo. Zajímalo by mě, jestli má své schopnosti. Protože jestli ano, můžu rovnou sklonit hlavu a říct, že udělám cokoliv, co bude chtít. Ona se svou silou žije několik tisíc let, což znamená, že by mě hravě obehrála. Nehledě na její rychlost a fyzickou sílu.

„Jen tě upozorňuji. A už dost. Začíná mě to unavovat. Promluvíme si. Když budeš hodná, tak ti možná dám nové oblečení a tvoji vlastní komnatu. Samozřejmě se strážci. Jen pro tvoji bezpečnost. Jsi velmi cenná," a je to tady. Uplácení. Něco za něco. Povzdechla jsem si, což si to vyložila jako souhlas.

„Všimla jsem si během pozorování, že máš schopnosti, ale ještě ne pořádně rozvinuté. Oh! A omlouvám se za tu věc s bylinkami, je to nutné. Je ti asi jasné proč," na to jsem jí nic neodpověděla. 

„Chceš mi snad předvést, co bych měla dohonit?" neodpustila jsem si.

„Ne, ne. Na to není čas. Moje moc je teď hodně rozvinutá, tvá bude časem taky," teď její hlas zněl tak mateřsky poučně. Trochu mi to vyrazilo dech. Ale dozvěděla jsem se, že její moc je pořád s ní. Sakra!

„Když jsi tak mocná, proč ses celou dobu schovávala. Nikdo o tobě nikdy neslyšel. Proč jsi ve svém deníku zanechala to sentimentální rozloučení," začala jsem se svými otázkami. Ani to s ní nehnulo. 

„To je jednoduché. Jen jsem čekala, než se objeví Mocná, jako jsi ty. Musím říct, že už jsem myslela, že se žádná taková neobjeví. Všechny jevily ty samé známky, to znamená, že všechny šly po upírech. Ale to není vše. Nikdo z mých potomků neměl takové schopnosti, které by se podobaly mým. Ty je máš. Máš je všechny. A pokud jde o ten deník. To psala Elizabeth. Ještě netušila, co ji čeká," mluvila o Elizabeth, jako kdyby to byl úplně jiný člověk. Přitom Serena a Beth jsou jedna a táž žena. Mluvila o svém minulém já, jako by jím opovrhovala.  Už uběhlo tolik času od té doby, nic z její lidskostí v ní zbýt nemohlo. Pak jsem si ale vzpomněla na Rafaela. I on byl přesvědčený, že v něm už nic není a jak moc se zmýlil. Ale Serena byla upír a napůl Mocná. Nový druh. 

„Jak se liším od jiných Mocných?" na chvíli jsem zapomněla na to, že si to povídám s nebezpečně vypadající Upíro-Mocnou. Ale nedokázala jsem potlačit touhu dozvědět se víc. Co je na mě jiné? Proč se musím odlišovat i od svého vlastního druhu. 

„Jiné Mocné neměly tak rozsáhlé síly. Oplývaly maximálně jednou, nebo dvěma a ty jich máš několik. Jsi výjimečná," řekla mi přesně to, co mi Rafael neustále vtloukal do hlavy. Ale ten nemluvil jen o mých schopnostech. Mluvil hlavně o mně samotné. Myslela jsem, že když toho umím tolik, že je to normální. Vlastně jsem o tom četla v jejím deníku, ona jich má taky tolik, proto jsem si myslela, že je to obvyklé.

„Takže ti pasuju do tvého plánu, hlavně díky tomu?" nemusela jsem se ptát, protože to bylo jasné.

„Jedna z mnoha věcí, dál se mi líbí, že nesdílíš nenávist k upírům, jako tvé předchůdkyně. Asi bych za to měla poděkovat Rafaelovi. I když jsem si prvně myslela, že mi to všechno pokazí. Možná ho nezabiju," zazubila se na mě, jako by mi prokazovala nějakou laskavost. Nikdy mě nic tak neděsilo.

„Můžeš ho nechat jít. Na nic ho nepotřebuješ," vydechla jsem tiše. Začala vrtět hlavou. Naděje se rozplynula během několika vteřin.

„Právě naopak, možná se bude hodit. Pro hodně věcí. A silně pochybuji o tom, že by odtud odešel sám od sebe, když se snažil podplatit stráže, pro tvoje propuštění," významně pozvedla obočí. Proč musí vědět všechno?  Frustrovaně jsem zafuněla.

„Takže? Proč tu tedy jsem?" přešla jsem rovnou k věci. Už mě nebavily její řeči okolo, vždy řekne něco, co nechci slyšet. I když teď jsem se zeptala na něco, co se mi tuplem nebude líbit.

„Umíš si představit, co by to udělalo s upířím i lidským světem, kdyby se najednou ukázalo, že existuje další ještě silnější druh, jako je Mocná upírka? Vždy jsem chtěla zanést řád to upířích záležitostí, sama jsi už určitě poznala, jaký zmatek v těch věcech vládne a jediné, co to celou dobu chtělo, byl někdo, jako jsem já. Ale nikdy jsem nechtěla vystoupit na světlo sama. Některým by se asi nezamlouvalo, že by jim měl někdo rozkazovat. Proto chci tebe. S tebou už to bude lepší. Nikdo nebude pochybovat o našem vlivu. Víš, jak dlouho jsem na tebe čekala?" dalo mi to hodně práce udržet bezvýraznou tvář. Ale moje rychle bušící srdce mě prozradilo. Hodně pomalu mi docházelo, co mi to tu řekla.

„Ty... ze mě chceš udělat upíra?" na sucho jsem polkla. Začala se mě zmocňovat panika.

„To je jedna část mého plánu," přisvědčila naprosto nevzrušeně. Rozhlížela jsem se po něčem, o co bych se opřela, protože se o mě znovu pokoušely mdloby. Ona se ze mě chce udělat upíra. Upíra! Ne! To nemůžu připustit. Nemůže ze mě udělat tu zrůdu, jakou je ona. Nemůžu být jako ta Médea z mých snů. To bych už nerozchodila. Bylo by to napořád. A já to nechci. Moje myšlenky proudily jedna za druhou. Serena mě pobaveně pozorovala. Já jsem začala vrtět hlavou. Pravděpodobně čekala takovou reakci, protože bylo evidentní, jak moc si užívala můj šok a odmítavý postoj, a to jsem ještě nic neřekla.

„Když mě přeměníš, ukončíš tak pokračování své linie v dalších Mocných," to byl můj první argument. Jeden z těch, co pro mě znamenal nejméně. Největší byl, že ze sebe prostě nenechám udělat její kopii. Slyšela jsem, jak se zasmála.

„Nepotřebuju další Mocné, když budu mít tebe. Budeme dvě nesmrtelné Mocné. Víc než dost," pověděla mi. Dvě nesmrtelné Mocné. To mi znělo v hlavě. Dělalo se mi špatně.

„Já nemůžu být upír," zašeptala jsem. Vrtěla jsem hlavou tak vehementně, jak jen to šlo. Na ni to, ale nemělo žádný účinek.

„Proč by ne. Je to tak jednoduché," zvedla se tak rychle, že jsem to nepostřehla. Stála jsem pořád na místě, když se ke mně přihnala. Dech se mi zadrhnul v krku, když mě prudce přirazila k zeleně vytapetované zdi. Její ruce mě při ní držely tak, abych se nemohla ani hnout. Jen jsem na ní vyděšeně valila oči. Ani jsem nevykřikla. 

Je to tady. Teď zemřu. Doufám, že to nebude bolet. Jenže já bych neumřela. Probudila bych se jako krvelačná příšera, které jsem teď zírala do očí. Chvíli jsme se jen tak dívaly jedna na druhou. Pak ode mě odstoupila tak rychle, jak se ke mně přiblížila. Zase byla ode mě přes celou místnost. „Neudělám to, dokud sama nebudeš chtít," vysvětlila. Moje poprava je jen odložená.

„Ale já to nikdy nebudu chtít," ach jo. Proč nemůžu někdy držet jazyk za zuby a pořád se musím ozývat? Usmála se na mě.

„To asi ne, ale když ti nic jiného nezbude, uděláš to. Sama si o to řekneš," ujistila mě. Když mi nic nezbude? Nemám moc dobré vyhlídky do budoucnosti. Na to už jsem jí nic neřekla. 

„Pořád nechápu, proč jsi čekala celou dobu na mě," zamračila jsem se.

„Je lepší mít nějakého nástupce. Upíry, které jsem kolem sebe shromáždila, mě sice ochrání. Ne že bych to potřebovala. Ale jak brzy poznáš, já se vždy pojistím. A ty jsi moje pojistka," odpověděla.

„Jaký je přesně tvůj cíl?" ptala jsem se čistě jen kvůli tomu, že jsem chtěla o téhle, na hlavu postavené věci, vědět co nejvíc. Ona si to evidentně vyložila tak, že o tom všem uvažuji. Vypočítavě se na mě usmála.

„Chci nastolit nový řád. Ve všem je zmatek. Neví se, kolik je divokých. A to je problém. Musíme se ho brzdy zbavit." Začala. S tím jsem souhlasila, ale tušila jsem, že tohle není zdaleka všechno, co má na srdci. „Slyšela jsem, že ses s jedním setkala. Za to musím Rafaelovi taky poděkovat." Protočila jsem oči. Nechci vědět, co všechno ví. 

„Co dál? Jenom divoké, na svém seznamu asi nemáš," přešla jsem tu její poznámku o další děkovačce a pokračovala dál. Nenechám jí odběhnout od tématu. Dívala jsem se na ni a čekala na to nejhorší. Taky jsem se dočkala. Přesto mi to vyrazilo dech. Její obličej se rozjasnil, zdálo se mi, že barva jejích očí se ještě prohloubila. Její rysy nabraly ostrý vzhled. Proti své vůli jsem sebou trhla, když promluvila.

„Celý svět se dozví o existenci upírů. My dvě zaujmeme vůdčí pozice, až budeme mít celou armádu upírů. Každý člověk, co bude chtít, se bude moct nechat přeměnit. Zastavíme všechny probíhající války. Nastolíme mír. Nikdo se nás nebude muset bát, vše bude jako dřív, jen se nebudeme schovávat." Byla vzrušená ze svého vlastního hrůzostrašného plánu o nadvládě nad všemi, na téhle zeměkouli. Nevěřícně jsem na ní civěla. Myslím, že jsem otevřela pusu dokořán.

„Zbláznila ses?" neovládla jsem se. Bohužel. Naštěstí má nějak moc dobré sebeovládání a nevyletěla, když já jsem na ni tak vyjela. 

„Nikdo z lidí nepřijme existenci stvoření, jako jsou upíři. Vždyť vy zabíjíte lidi pro krev. Všechny popadne panika!" neuměla jsem si představit velikost té katastrofy, která by znamenala zmatek a nejistotu pro lidi. Moje slova pro ni nic neznamenala. Ona na vymýšlení tohohle plánu měla celou tu dobu, společně s vybudováním armády! To by bylo něco tak nepředstavitelného. Lidé by to vnímali jako ohrožení.

„Bereš to jen ze své vlastní perspektivy. Lidé nejsou hloupí a umí si dát jedno k druhému. Dojde jim, že je lepší mít nad sebou někoho, kdo se postará o jejich bezpečí. A kvůli krvi zabíjet nemusíme. To sama dobře víš," argumentovala klidně. Nesouhlas ve mně vřel, jak nikdy před tím.

„To je šílené," vyhrkla jsem. Klepala jsem se jen z té představy. „Nedokážeš zkrotit všechny upíry a ještě k tomu uklidnit lidi!"

„Neumíš si představit ani polovinu toho, co dokážu. A ty, hned jak se přeměníš, dovedeš přesně to samé," vyvedla mě z omylu. Měla pravdu. Nevím, co dokáže, ještě se s ničím nepředvedla a nebyla jsem si jistá tím, jestli toužím po dalších informacích. Už teď mi z toho šla hlava kolem. Byla jsem hladová a vyprahlá. Končetiny se mi třásly vysílením. Opravdu jsem na tom nebyla moc dobře. Cítila jsem i naběhlou bouli na hlavě, naštěstí už tak nebolela.

Pak nás vyrušila delegace upírů stojící na prahu salónku. Serena si jich taky všimla. Elegantně se postavila a pokynula jim, aby vstoupili. Skupinka o pěti upírech byla seskupena do kruhu v němž se nacházel John.

Vyjeveně jsem na něj zírala. On se kolem sebe taky rozhlížel, jako by netušil, jak se sem vůbec dostal. Vypadal vyděšeně, když jeho pohled padl na usmívající se Serenu. Pak mu došlo, že je tu ještě někdo a podíval se na mě. Když jsem ho viděla naposledy, chtěl po mě vystartovat, nebo to aspoň předstíral. Teď se na mě koukal se stejnou bázní, jako na Serenu. Znovu obrátil svoji pozornost na ni. Upíří strážci se rozestoupili tak, aby John mohl vystoupit z jejich sevření. On ale zůstal stát na místě. Až teď jsem si všimla, že je asi v tak zuboženém stavu jako já. Pocítila jsem lítost. Pravděpodobně upadl v nemilost. Hned mě lítost k němu přešla, když jsem si vzpomněla, že je vlastně taky pěšák, přesně jako Gabriel. Patří k její sebrance.

„Vítej Johnatanne!" ozval se její chladný vysoký hlas. Ach sakra. Ten hlas! Nabíral přesně tu výšku a podivnou krásu, jako můj hlas, když jsem použila svoji moc na Gabriela u mě doma. Rychle jsem se na ní podívala. Několikrát jsem zamrkala. A pak na sucho polkla. Nebylo to nic, čeho bych si všimla hned. Ale její aura se teď zbarvila do krásně tyrkysové a taky začala sama o sobě trochu zářit, ale ne nijak zvlášť. I tak, to upoutalo pozornost všech v místnosti. 

„Zdravím Sereno. Rád tě znovu vidím, Médeo," pozdravil nejdřív ji a pak mě. Trochu mi to vyrazilo dech. Na to, že vypadal tak vystrašeně, mluvil překvapivě klidným a pevným hlasem. Na jeho pozdrav jsem mu ale neodpověděla. Snažila jsem se tvářit lhostejně. 

„No nezní to skvěle? Serena a Médea," nadšeně se na mě obrátila. Ona je tím svým plánem, dokonale posedlá. Vůbec bych se nedivila, kdyby si změnila svoje jméno, jen kvůli tomu, aby to znělo dobře. 

„Johne, slyšela jsem o tobě divné věci. Chtěl si prý utéct," sladce se na něj usmála. Udělala pár kroků k němu. Škubnul sebou. Že by byl John taky pod zámkem?

„Byl jsem se jen projet," odpověděl bez váhání.

„Ale já vím, že lžeš. Nechápu to. Myslela jsem, že jsi pochopil, že nám dlužíš službičku. Ale zatím ses moc nepředvedl," copak už o sobě mluví v množném čísle, nebo co? Je to uhozené.

„Nemůžu za to, že mě Gabriel ve všem předběhl. Snažil jsem se," obhajoval se tiše.

„Nemyslím si. Jsi stejně tak neschopný, jako před sty lety, kdy jsi byl přeměněný," sdělila mu nevzrušeně. No teda. Jak se zdá, tak ona má pod palcem úplně všechny. 

„Rafael si k tělu nikoho moc nepouští," snažil se. Obhajoval se. Ale co se stane, když se mu to nepovede?

„Médeu si k tělu pustil, jak dobře víš. Ty jsi s ním strávil dlouhou dobu a nic si nedokázal," její hlas ztvrdnul. Nebylo tam ani památky po té nadlidské kráse. Já jsem tam jen stála, pozorovala je a poslouchala jejich rozhovor. Nelíbilo se mi, jakým směrem se to ubíralo.

„Řekl jsem vám o setkání Médey a Rafaela!" zkusil to znovu. Překvapeně jsem se na něj podívala. Křivák, jeden.

„A to bylo jediné, co jsi nám kdy dokázal donést. Vůbec nechápu, proč jsem tě nechala celou dobu na živu!" zasyčela na něj. Ukázala při tom špičáky. To rozhodně nesměřuje dobrým směrem. Skousla jsem si ret a stála na místě jako přikovaná. John stál taky jako zkamenělý strachem. Zíral na Serenu, jak na stvoření ďábla. No, každopádně tak teď vypadala. Z očí jí šlehaly blesky a zuřivě na něj cenila zuby. Instinktivně jsem udělala krok zpět. John něco takového udělat nemohl, protože za ním stála jeho ochranka. Ani jeden z těch upírů nevypadal na to, že by se se Serenou chtěl nějak utkat o záchranu Johna. Byl  tom sám. Mlčel a čekal, co se bude dít. Myslím, že i kdyby dostal šanci, nebránil by se. Nemělo by to cenu. Serena stála na místě, ještě několik zoufalých vteřin. Pak se konečně rozzářila celá. Tyrkysová barva mě na chvíli úplně oslnila, že jsem musela několikrát zamrkat, abych zase získala přehled o situaci. Pořád byla na místě a zvedla jednu ruku před sebe. Vypadalo to, jako by něco pěvně držela, ale její ruka byla prázdná. Podívala jsem se na Johna. Visel ve vzduchu. Nohy mu cukaly a sípavě lapal po dechu. Ona ho dusí! Uvědomila jsem si.

„Mám takový dojem, že ukončím tvůj ubohý život. Nebude to žádná škoda," zazpívala hlasitě. Ne doslovně, ale mě to tak znělo. John sebou pořád škubal. Bylo to neuvěřitelně nepříjemné pozorovat, jak někdo pomalu umírá. Až na to, že John byl upír, tudíž ho takhle zabít nemohla. Taky to byla jen menší předehra. 

Když Serena přestala s dušením a pomalu se k němu přesunula, pořád byl přišpendlený na místě a její neviditelné prsty byly stále kolem jeho krku. On na ní boulil oči podlité krví. Už se zase vracely do normálu, když měl přístup ke kyslíku. Jak se Serena dostala k Johnovi, ostatní upíři od nich trochu odstoupili. Že by tušili, co se bude dít? Já o tom neměla páru. Myslela jsem, že ho jednoduše probodne kolíkem. Ale to se k mému zděšení nekonalo. Ona měla v rukávu něco nechutnějšího a pro Johna potupnějšího. Chtěla ho před smrtí ještě ponížit. Nebo to dělala jen z čiré radosti a potěšení ze zabíjení. Nemohla jsem od toho odtrhnout oči, i když se mi z nevolnosti zvedal žaludek.

Serena ho nechala padat k zemi, když už ho nedržela v pasti její síla. Dřív než mohl dopadnout, se po něm ohnala. Zachytila ho a zvrátila mu hlavu na stranu rychlým surovým škubnutím. Viděla jsem všechno tak detailně. Její zvířecí výraz a jeho děs v očích. Uslyšela jsem nechutné zasyčení a pak záblesk jejích ostrých zubů, jak se zarývají do jeho kůže. Z Johnova krku se vydral šílený skřek. Ale Serena na to nedbala. Snažil se jí vykroutit, ale bylo to zbytečné. Pevně ho držela a nepovolovala mu žádný pohyb. Otřásla jsem se, když jsem uslyšela mlaskání. Ona ho vysávala. John už se ani nesnažil sám o sobě stát. Prostě jen tak lpěl v jejích rukou s pootevřenými rty, dívajíc se do stropu. Serenina aura se teď zbarvovala do modro-červené. Vypadalo to hezky, jen kdyby při tom nedělala, co dělala. 

Chtěla jsem vykřiknout, aby toho hned nechala. Nebo se aspoň pohnout a něco udělat. Ale bohužel jsem stála jak přimrazená, neschopná odvrátit zraky. Upíři stojící kolem nich na sebe pokradmu pokukovali. Zjevně se jim to nelíbilo o nic víc, než mě. John začal bublavě chrčet. Odlepil oči od stropu a podíval se přímo na mě. Hrklo ve mně. Jeho pohled říkal, zachraň mě. Ty jediná můžeš. Ale nemohla jsem. Věděla jsem, že jsem stále ochromená drogami. Sice si zasloužil nějaký trest. Ale ne smrt a rozhodně ne takovou. Než jsem stihla cokoliv udělat, nebo neudělat, jeho oči se pomalu zavřely. Serena z něj vytrhla zuby a odhodila ho na zem, jako kus ničeho. Byl mrtvý. Jeho aura byla pryč. A mě se chtělo brečet.

Musela jsem polykat slzy, protože se na mě Serena otočila a zvrhle se zasmála. Kolem úst měla rozmazanou Johnovu krev, která jí stékala po krku na dekolt. Bylo to nechutné. Lascivně si olízla rty. Její modrá záře začala pohasínat.

„Odneste ho!" zavrčela. Upíři se jako jeden muž pohnuli k bezvládnému tělu. Jeden z nich ho vyzvednul a pak zmizel z místnosti. Ostatní s kamennými výrazy zůstali stát v místnosti.

„Proč jsem se na to musela dívat?" zahučela jsem rozechvěle. Nedívala jsem se na ni. Neměla jsem už sílu.

„Nebyla jsi ráda, že ten kdo zradil tvého Rafaela, byl potrestán?" odpověděla otázkou. To nesnáším.

„Já se v zabíjení moc nevyžívám," zavrčela jsem. Neměla bych být drzá na někoho, kdo teď vysál upíra. Upír pijící z jiného upíra. Zase mi to připomnělo ten protivný sen. 

„Hmm," odfrkla si. Periferním viděním jsem viděla, jak si stírá krev z kůže. Pak se na mě zase otočila. Prohlédla si mě zkoumavým pohledem a pokynula upírům.

„Odveďte Médeu do její připravené komnaty a pak dva z vás dojděte i pro Rafaela a dejte mu jeho pokoj. A hlídat prosím," pokynula jim. Oněměla jsem. „Nechci, aby mi dva moje nejdražší poklady snad někdo ukradl." zachichotala se a pak zmizela. Zavrtěla jsem nad ní nevěřícně hlavou. Otočila jsem se na své upíří strážce. Ti už se vzpamatovali s prožitého zážitku a dva z nich se objevili, každý na jedné straně.

„Tudy prosím," Zamumlal jeden. Musela jsem sebrat všechnu zbylou sílu, abych rozhýbala ztuhlé končetiny. Vydala jsem se tedy směrem, kterým mi ukazovali. V hlavě jsem měla dokonale vymeteno. Nedokázala jsem přemýšlet. Nemohla jsem. Protože, kdyby ano, bylo by to jen o tom, co se teď stalo. Bylo to tak brutální. Nikdo si nezaslouží takovou smrt. Musím vidět Rafaela. Musím mu říct, co se stalo. Co se chystá!

Otevřely se přede mnou krásné lesklé dřevěné dveře. Váhavě jsem vstoupila. Znovu to tu bylo vyzdobené zelenou bravu. Byla tu postel ze stejného dřeva, jako byly udělány dveře. Postel měla tmavě zelená nebesa a povlečení ze světlejší stejné barvy. Podlaha, stejně jako zdi, byly kamenné, ale místy se tu nacházely tlusté koberce. Takové ty měkké, do kterých je slast zabořit nohy. Mimo postel pokoji vévodil psací stůl z mahagonu.  Nakonec jsem se mohla zadívat ven na Skotskou krajinu, dvěma velkými okny se závěsy.

„Slečno?" ozval se jeden z upírů za mnou. Otočila jsem se.

„Tady vám neseme jídlo, pití a nové šaty. Za chvíli vám přineseme vanu s horkou vodou," pokýval na mě a na stolku uprostřed pokoje nechal tác s velmi lákavě vypadajícím jídlem. Teď musím nabrat sílu a trochu si odpočinout, pak musím vymyslet, jak nás odtud dostat.

A/N

6000 slov?

ups :D

Ok tohle prostě už rozdělovat nebudu, jelikož to nejde. 

Rozhovor mezi Médeou a Serenou byl víc než důležitý, aby jste pochopili, proč tam jsou a co ten lunetik zamýšlí... a překvápek bude víc, jen počkejte!

Co si myslíte o bídné smrti ubohého Johna? Síla co? :D Doufám, že jsem to popsala tak, aby jste věděli, že to asi nebylo nic příjemného hah

A co Médea a její nevyslovené city....ach ach!!

Sorry, pokud někdo bude mít potíž se touhle kapitolou prokousat pro její délku:)

Nebudu se tu už rozepisovat!

Moc děkuji z Vaše jako vždy dokonalé komentáře! a HLASY!

Rafael a já se dostala včera na 4 pozici ve VAMPIRE kategorii:)) wohoooo!

jste ti nej!

LOVE YA!