~~~Twenty one pilots - Stressed out~~~

Tušil jsem, že jsme ve velké kaši. Díval jsem se, jak ti hromotluci vyzvedli Médeu, když se sesula na zem v bezvědomí. Přiložili jí k ústům hadřík napuštěný chloroformem, aby ji udrželi delší domu mimo sebe. Pak si jí jeden z nich přehodil pře rameno a vydal se k zadnímu východu. Snažil jsem se vyprostit z držení svých strážců, ale z části mi to znemožňoval ten zatracený kolík v boku. Do pekla s tím!

„V klidu Lorde. Nemuselo by dojít k té věci v tvém boku, kdyby ses tak nebránil." Zasmál se jeden z upírů. Nenávistně jsem ho propaloval očima. Měl jsem chuť všem tady rozpárat hrdla a bylo mi jedno, jestli to jsou upíři. Zabiju je všechny, až se mi naskytne příležitost!

„Chce ho taky, takže ho vezmeme do auta." Promluvil jeden z nich. Vytáhli mě na nohy a táhli mě tím samým směrem jako Médeu. Ještě jsem byl schopný trochu klopýtat, ale kolem mě byly mraky upírů, nedokázal bych se probojovat skrz ně a ještě najít ji. Snažil jsem se zachovat chladnou hlavu. Došli jsme k zadním dveřím a vyšli na malé parkoviště. Byla tam dvě černá auta. Strčili mě na zadní sedadlo, jednoho z nich. Hádal jsem, že jsou to pancéřovaná auta, takže jsem neměl šanci se dostat ven. Zabouchly za mnou dveře. Vepředu už seděl jeden upír jako řidič a druhý si teď sednul na místo spolujezdce.

„Kam to jedeme?" zavrčel jsem. Rána v boku silně krvácela a nezdálo se, že by se někdo staral o to, jestli nepotřebuji lékařskou pomoc. A rozčilovalo mě, že mi ani neodpověděli.

„Kde je Médea!" vykřikl jsem. Ten na místě spolujezdce se na mě podíval. Bezvýrazný výraz se nezměnil.

„Je ve vedlejším autě a buď ticho!" sdělil mi a pak mě už nebral na vědomí. Zatraceně. Myslel jsem si, že bude v tom druhém, ale musel jsem si být jistý. Musím přemýšlet. Do téhle situace jsme se dostali díky mě. Neměli jsme tam vůbec chodit. Médea měla pravdu ohledně divného pocitu, kterého měla. Z Adama se stal hodně špatný upír. Pro někoho evidentně pracoval a a měl z toho dotyčného strach, poznal jsem to v jeho výrazech, sice hrál arogantního tupce, ale neuniklo mi to. Horečně jsem se snažil přijít na to, co za tím je. K čemu nás chce. K čemu chce mě? Médea je cenná, to ano. Nedivil jsem se, že ji chce někdo využít ke svým účelům, ale mě? Kdo by chtěl mě? Že bych měl nějakého nepřítele, o kterém nevím. Byl tu Gabriel, ale to je jen pěšák. Adam to sám řekl. Vzpomínal jsem na všechny ty tváře, co jsem znával. Nikdo se mi nezdál vhodný na pozici mstitele. 

Neměli jsme sem chodit. Neměl jsem sem vodit Médeu. Vztek ve mně vřel  jako nikdy a měl jsem chuť všechno kolem sebe rozmlátit. Médea si vedla tak dobře. Stihl jsem ji pozorovat, když jsme se nesnažily zbavit těch goril. Chtěl jsem jí pomoct, ale měl jsem co dělat se svou pěticí. I přestože se trochu motala a její aura byla pořád neviditelná, se o sebe dokázala postarat. Poté, co jsme se bavili první vlny upírů, věděl jsem, že dva z nich zmizeli, aby zavolali pomoc. Posily na jednoho upíra a opilého člověka. Pffff!

Chtěl jsem, aby utekla, ale hned jak jsem se podíval do jejích oči, věděl jsem, že nic takového se konat nebude, ani kdyby na to byla příležitost. Zůstali jsme v obraně bez šance na útěk. Médeu hodili proti zdi, omráčili ji a na mě namířili desítky kolíků a jeden jsem měl ještě stále v sobě. Musí ven. Ach! Stěží sem potlačil ďábelský úsměv, drající se mi na rty. Přece jenom na něco zapomněli. Kolík v mém boku. Mám zbraň. Ale sám jsem věděl, že nenastal ten správný čas ji použít. Pomalu jsem ho vytáhl z rány a otřel si ho o zakrvácené kalhoty. Pak jsem ho schoval do vnitřní kapsy svého saka. Bude se hodit. Podíval jsem se z okýnka ven. Uháněli jsme pryč od města po silnici, kterou lemovaly zelené kopce.

„Pro koho děláte?" dožadoval jsem se nějaké odpovědi.

„Pro Adama." zněla odpověď. Třeba s nimi budu moci vyjednávat.

„Pro koho on?" pokračoval jsem.

„Nemám ponětí. Tak zavři hubu. Máš moc otázek!" nesnáším, když se mnou někdo mluví, jako by byl nadřazený. Musel jsem držet na uzdě svůj vztek, nechám si ho pro někoho jiného. Pro kohokoliv, kdo nás právě teď nechává unášet.

Byli jsme na cestě něco přes hodinu, když jsem začal poznávat okolí. Zamračil jsem se. V dálce jsem viděl, jak se rozvíjí velké město. Město, které znám lépe než kterékoliv jiné. 

Ayr.

To má být vtip nebo co? Přestávalo se mi to líbit. Díval jsem se, jak jsme projeli jednou malou částí města a zase z něj vyjeli. Naskytl se mi pohled na hrad. Stál mezi kopci, přesně, jak jsem si ho pamatoval. Hrad Ayrshire. Viděl jsem vlajku Skotska na jedné věži. Hrad vypadal neporušeně. Museli se o něj starat památkáři. Vypadal stejně krásně, jako jsem si ho uchoval ve svých vzpomínkách. Nic nechybělo. Železná brána, kterou se dostanete na nádvoří. Kolem hradu je postaveno kamenné hrazení. Vlastně celý hrad byl postavený z masivních kamenů. V rohu jsem zahlédl stáj. 

Auto vjelo až na dvůr, kde nad námi se tyčily hradby. Hlavní vchod do hradu byl otevřený, ale nikde jsem nikoho neviděl. Vypadalo to tu liduprázdně. Pochybuji, že tu měl někdo povoleno žít.

„Tak se pohni." Rozkázal mi jeden z upírů. Vytáhli mě ven. Ještě pořád byla noc, ale za pár hodin bude svítat. Dva upíři mě teď podpírali, protože ztráta krve a díra v boku mi dávala poněkud zabrat. Nálada se mi trochu zvedla, když jsem viděl, jak z auta před námi vytahují Médeu, ještě pořád v bezvědomí. Muže ji vzal opatrně  do náruče. Jedna její ruka bezvládně visela dolů. Já jsem se svým doprovodem přidal k nim, když jsme vešli do hradu. Nepotřeboval jsem nijak zvlášť mapovat okolí, když tady znám každou skulinku. Ale i tak jsem se rozhlížel. Měl jsem dojem, že nás někdo pozoruje, jenže jsem nikde nikoho nezahlédl. V oknech nikdo nestál, ani na hradbách. Ani ve stínech se neschovávala žádná aura. 

Prošli jsme vstupní halou, kde jsem si všiml výklenku, ve kterém byly suvenýry a prodejní stánek s lístky. Na zdi byl pověšen plakát s vřelým přivítáním na hradu. Hlásal taky, výhodné vstupné pro děti. Jistě, že musel být hrad otevřený pro turisty a návštěvníky. Jenže, co tu tedy děláme mi? Někdo musel ovlivnit hodně lidí, aby tu teď mohli být. Znamenalo by to, vyvolat zdání, že tu hrad vůbec není, nebo že je nepřístupný pro návštěvníky. Na to je potřeba hodně velká síla.

Mezitím jsme postupovali dál. Nechali za sebou přijímací halu a velký sál. Jak jsem po chvíli zjistil, neměli jsme namířeno do patra, ale právě naopak do sklepení. A jediné co se tam nacházelo, byl sklad potravin, který už tam pravděpodobně není. Pak vinný sklep a až na samotném konci je vězení. Zavírali jsme tam lupiče, co jsme pochytali ve městě. Můj otec se vždy staral, aby jeho poddaní žili v bezpečí a předcházel tomu tak, že vymýtil zločin. A teď jsem tam mířil já, se svou delegací upírů. Úzkou chodbu osvětlovaly pochodně. Přesně tak jako za starých časů. Asi chtěli zachovat zdání starověké doby, která se všude kolem vznášela. Došli jsme k těžkým kovovým dveřím, za nimiž se nacházely oddělené žaláře. Každý byl přepůlený zdí a vystužený tlustými mřížemi. Do jednoho strčili mě a do druhého hned naproti Médeu. Položili ji na úzké lůžko. Aspoň, že s ní zacházeli jemně. Jinak bych byl schopný probourat se skrze ty mříže, za které nás zavřeli. Pak všichni odešli. Poznal jsem, ale že za dveřmi stojí dva strážci. Stoupl jsem si těsně k mřížím a obtočil prsty kolem tyčí. Díval jsem se chvíli na bezvládné tělo Médey.

„Médeo!" promluvil jsem. Žádné reakce jsem se od ní ale nedočkal. Její tepová frekvence byla klidná a pomalá, jako když spí. Měla pootevřené rty. Snažil jsem se zachytit její vůni. Necítil jsem žádnou krev, takže nemá ránu na hlavě. Ale bude tam mít bouli. Cítil jsem jen svoji krev. Vyhrnul jsem si sako a košili, podíval se na škody. Nebylo tu moc světla, ale já moc dobře viděl, že už se to začalo pomalu hojit. Všude kolem, bylo ale hodně zaschlé krve. Nedělal jsem s tím hlavu, obrátil jsem svoji pozornost zase na ni. Konečně se začala probouzet.

~~~

Hned jak jsem se dokázala prodrat skrze clonu tmy, konečně na světlo, věděla jsem, že bych měla spíš zůstat tam, kde jsem byla. Bylo mi tam hej. Žádné starosti ani problémy, co by mě trápily. Jen jsem se tak vznášela na obláčku. Kdežto, teď jsem měla dojem, že se probouzím přímo do pekla. Bylo mi zle. A to nepřeháním. Hlava mi třeštěla, a když se mi podařilo otevřít oči, všude byla tma, když jsem byla schopná rozeznat matné světlo, bylo rozmazané. Celý svět se semnou třásl a točil a to jsem ležela nehybně. Tiše jsem zasténala. Pak jsem zaznamenala další postižení v podobě vyschlého krku. Pálilo mě a měla jsem nepříjemnou pachuť v ústech. To nebyl jen alkohol, co jsem pila. Ještě něco. Au. Moje hlava. Snažila jsem si vzpomenout, co se stalo. Spadla jsem na hlavu? Ne. Někdo mě praštil. Ne. Někdo mě hodil proti zdi. Jo to bude ono. Pak se v mojí mysli začaly zjevovat střípky, toho co tomu předcházelo. Byli jsme s Rafaelem v klubu. A já jsem byla opilá. Proč jsem se sakra opíjela?

Adam. To jméno se zjevilo v mojí hlavě, přičemž mi málem pukla vejpůl. Přichystal na nás past. Chytil mě s Rafaelem, aby nás mohl předložit někomu k nohám. Někomu. Komu? To nevím. Nebo si na to nepamatuji. Všechno jsem měla po tom nárazu v hlavě pomíchané. Rozházené. Sotva jsem si dokázala vzpomenout na svoje celé jméno.

„Médeo. Vnímej mě. Prober se už pořádně." Uslyšela jsem naléhavý hlas. Pravděpodobně na mě mluvil už delší dobu. Ten hlas jsem zbožňovala. Hlavně to jak byl hluboký a jak mi po něm běhal mráz po zádech. Teď se do něj vloudilo teplo a žádost o plnou mou pozornost. No tak Médeo. Vzchop se. 

Když jsem ale otevřela oči, nikde jsem ho neviděla. Sakra nehraje si se mnou moje podvědomí?Konečně jsem zaznamenala světlo. Bylo to něco plápolajícího na zdi. To světlo bylo nic, oproti té tmě kolem. Pootočila jsem hlavu. Uviděla jsem... mříže? Zmateně jsem mrkala.

„Médeo, jsi v pořádku? Řekni už něco!" znovu promluvil. Nechala jsem mříže být a podívala jsem se skrze ně. Světlo z pochodně dosahovalo tak daleko, abych zaznamenala siluetu jeho postavy. Za dalšími mřížemi. Přímo naproti mně. Stál za těmi svými a upřeně mě pozoroval.

„Myslím, že umírám." Řekla jsem. Čekala jsem, že se jako vždy pobaveně zasměje, ale on zůstal vážný.

„Byla to pořádná rána, ale budeš v pořádku." Ujistil mě. Chtěla jsem mu uvěřit, ale teď jsem se necítila dost dobře, aby to mohla být pravda. Pak jsem si vzpomněla na jeho zranění. Měla bych si dělat starosti o něj. Vždyť mu vrazily kůl do boku. Moje mysl, se konečně začínala vyjasňovat a vracely se mi detaily, toho se událo v tom klubu. Nevím, jak dlouhá doba uběhla od toho incidentu, přišlo mi to, jak několik dnů. 

„Jak jsi na tom ty?" zachraptěla jsem. 

„Neumřu na to." konečně se do jeho slov vloudilo, trochu humoru. Takového Rafaela teď potřebuji.

„Moje hlava. Mám dojem, že se mi snad rozskočí." Zaskučela jsem. „Co bych teď dala za tvoji krev." Ta by mi od tohohle bolehlavu a celkového mizerného stavu pomohla.

„A co já za tu tvoji." Přisadil si.

„Jak dlouho jsem byla mimo?" zeptala jsem se. Měla jsem pocit na zvracení. Ta pachuť na mém jazyku byla nesnesitelná a nutila mě do dávení. Několikrát se mi zvedl žaludek. Napadlo mě, že mám třeba otřes mozku.

„Několik hodin." Jeho odpovědi jsou pozoruhodně krátké. On byl celou dobu při vědomí, když nás sem přemisťovali. „Jestli se ti chce zvracet, tamhle ti nechali vodu. Dali ti nadýchat chloroformu, aby tě udrželi delší dobu nepoužitelnou." dodal, jako kdyby věděl, jak mi je.

„Je to pěkný humus." Zabručela jsem. Voda byla podle mého výpočtu na kilometry vzdálená a přece jenom v rohu položena na tácu, společně s něčím, co vypadalo jako jídlo. Nebyla jsem si jistá svou schopností, se tam vůbec doplazit. Ale zoufale jsem po ní toužila. Tak jdeme na to. Pomalu jsem zvedla hlavu z pelesti a pak i celé své tělo do něčeho podobnému, sedu. Zhoupl se semnou celý svět, společně s mým žaludkem. Zaskučela jsem. Měla jsem červené fleky před očima, jak mi krev tepala ve spáncích a v bouli způsobenou ránou o zeď. Chytila jsem si hlavu, aby mi náhodou neupadla.

„Jak to, že ty vypadáš, jako bys měl každou chvíli projít po červeném koberci, i potom co ti vrazili kolík do boku?" připadalo mi to nespravedlivé, že já se musím cítit tak pod psa a on vypadá i v zakrváceném oblečení, pořád dobře.

„Jsem upír, pamatuješ? Vypadat dobře je jednou z mých předností, pro lov." Dělal si ze mě srandu. Potlačila jsem touhu protočit oči. Pozvolna jsem se přesunula na kraj svého lůžka. Přesvědčovala jsem svoje tělo, že to zvládne. Když se napiji, tak mi bude lépe. A zvládla jsem to. Opírala jsem se rukou o stěnu, když jsem se šourala směrem k cíli. Konečně jsem se sjela podél zdi na zem. Opřela jsem se o ni a nalila si vodu do sklenice. Ale hned jak jsem si k ní čichla, věděla, jsem, že to není jen voda.

„Něco s ní je." Zasténala jsem. Byla jsem vyprahlá a potřebovala jsem tekutiny.

„Asi budeme na suchu oba dva." Zkonstatoval. Podívala jsem se na něj. Ukázal na místo kousek od něj. Byla tam skleněná nádoba s červenou tekutinou. Krev.

„Ale to je krev ne? Proč se nenapiješ? Uleví se ti." Nabádala jsem ho, ale tušila jsem jaký je jeho důvod a to i v zoufalé situaci, jako tato.

„Je to krev, dokonce čerstvá, ale já ji nechci a ty víš moc dobře proč." Vypadalo to, že mu nedělá žádné problémy se jí nedotknout. Lhostejně o nádobu zavadil pohledem a pak se střetl s mým pohledem. Mě by si asi klidně dal.

„Kde to jsme?" zeptala jsem se. Tázavě jsem se na něj dívala. Ještě mezi námi nepadlo ani jedno pořádné slovo o tom se událo v tom klubu. A už vůbec ne, o tom co nás tu čeká.

„Jsme na Ayru. Na mém hradě." Pověděl mi. Otevřela jsem údivem pusu dokořán. To má být vtip?

„Ach. Co? Počkat, proč jsme zrovna tady?" koktala jsem. Nemohla jsem uvěřit, že jsem na jeho sídle. Měli jsme v plánu sem jet. A teď jsme tu, i když ne tak jak jsem si představovala. Tohle je špatné. Jsme ve vězení a někdo si nás sem nechal dopravit. Někdo kdo má hodně zvrácený smysl pro humor.

„Ten, kdo nás sem dostal, o nás ví věci, Médeo.  Máme hodně velký problém. Musíme se odtud dostat!" zdálo se to, jako jediné východisko. Ale oba jsme zranění a za mřížemi. Nemáme moc naděje.

„Sakra!" zaklela jsem tiše. Dívala jsem se na něj, jak stojí za svými mřížemi a pohled mi opětovává. „Víš kdo to je?" zeptala jsem se po chvíli ticha.

„Nemám tušení." Povzdechl si. 

„Nikdo ti nic neřekl?"

„Nebyli moc sdílní, i když celkem nepozorní." Pozvedl obočí a rozhrnul svoje sako. K mému překvapení z vnitřní kapsy vytáhl kolík. Ten kolík, co měl ve straně svého hrudníku. Musel to být ten, co mu ještě do nedávna čněl z boku těla. Obdařila jsem ho úsměvem.

„Pochybuji, že s ním něco zmůžu, ale když se naskytne možnost útěku, určitě ho použiji." Několikrát s ním pohodil a pak ho schoval zpět do saka.

„Měl bys utéct, až přijde čas. Na mě neber ohled." Vypadlo ze mě najednou. Ani jsem nad tím nepřemýšlela. Vlastně jsem se snažila to nedělat, jednak to bolelo a pak je to pravda. Rafael má šanci se odtud dostat. Já jsem ho jen brzdila. Sice jsem to nezkoušela, ale věděla, že moje moc je pořád mimo provoz. Musel na to zapůsobit i ten chloroform.

„Myslím, že ses do té hlavy praštila hodně. Do tohohle jsme se dostali hlavně kvůli mně. Nenechám tě tu!" vyjel na mě rázně. I já jsem se zarazila. Proč na sebe vždy stáhne všechnu vinu. Tvrdohlavec jeden!

„Rafaeli, přestaň moralizovat. Měl by ses starat sám o sebe, tak jak jsi to dělal dřív. A přestaň se pořád vinit!" oplatila jsem mu stejným zvýšeným hlasem, jaký měl on. Sice mi hlava třeštil, až se mi zamlžovalo vidění, ale teď mi to bylo jedno.

„Problém je, že už to nejde, Médeo." Vydechl zničeně. Srdce se mi rozbušilo v předtuše. Silou vůle jsem přiměla svoje tělo k pohybu. Vytáhla jsem se na nohy a pozvolna se dostala k mřížím, přímo naproti němu. Viděla jsem tak skvěle do jeho očí. Světlo z jediné pochodně, nás teď ozařovalo oba dva.

„Záleží mi na tobě, víc než si dokážeš představit." Dodal tiše, když viděl, že jsem se postavila, kvůli tomu aby mi to vysvětlil. Jeho slova na mě zapůsobila mocným dojmem.

„Mě na tobě taky Rafaeli a právě proto chci, abys odešel, až to bude možné. Myslím, že tu jde hlavně o mě. Ty jsi jen bonus, určitě tě nechají odejít." Hned jak jsem to řekla, tak jsem poznala, že tohle ho rozhodně nijak nepřesvědčilo. Zamračil se na mě.

„Smiř se s tím, že i kdyby mě odtud chtěli dostat násilím, nenechám tě tu. Buď odejdu s tebou, nebo vůbec." Řekl tvrdým hlasem. Tak moc jsem teď chtěla být u něj. Schovat se v jeho náručí. Obtočila jsem prsty kolem chladivých tyčí a dívala se mu do očí.

„To ses tolik změnil? Že bys upřednostnil můj život před svým?" žasla jsem. Nedokázala jsem potlačit naléhavost v mých slovech.

„Už to tak si bude. Můžu tě ujistit, že si na to teprve zvykám." Trochu se na mě usmál, poprvé od chvíle co jsem se probudila. Bylo to jako pohlazení, které jsem skoro mohla cítit na své pokožce. Snažila jsem se vstřebat jeho slova a pochopit ten správný význam. Je to něco tak nepředstavitelného, že by se někdo jako on staral o život pouhého člověka. Svoji moc jsem pominula. Jsem člověk, jen trochu jiný, na normální poměry.

„Je hezké to slyšet zrovna od tebe." Zamumlala jsem. V hrudi se mi vzedmula vlna emocí. Těmi, kterými jsem si do teď nebyla jistá. Zmatenost pominula a byl tu jen on a jeho upřený pohled. Na jazyku mě pálila slova, která jsem tak moc chtěla vyslovit, i když bych neměla. Neměla bych mu je říkat. Připoutalo by mě to k němu, ještě víc, než je do teď. Jestli to je vůbec možné.

„Médeo." Zašeptal. Připadalo mi, jakoby stál přímo u mě a říkal mi to do ucha. Naskočila mi z toho husí kůže. „Ať už se tady stane cokoliv... chci, abys věděla..." říkal to pomalu a těžce, ale i tak to neztrácelo svoje kouzlo. „Že tě miluju." Poslední slovo řekl něžně a já měla co dělat abych se nepropašovala skrze tyče a neskočila po něm. Už několikrát, jsem od mužů tahle slova slyšela, dokonce jsem na ně odpovídala stejně. Přesto jsem nevěděla co to láska je. Potkáš v životě tolik lidí, tolik mužů, s kterými ti je dobře, ale až pak narazíš na toho jediného, od kterého ta slova budou znít úplně jinak, upřímně a neodolatelně, jako je on sám. 

Vědomí, že je tu pro mě, ať už je náš vztah sebekomplikovanější. Se vší tou krví, kousáním a mou mocí. Rafael změnil můj život, možná už není tak jednoduchý a nudně příjemný. Ale zato jsem poznala, tolik jiných věcí. Možná mi život změnila moje samotná podstata, která se objevila zrovna, v tu samou chvíli jako on. Ale on už ke mně patří. A já věděla, že mu na tohle odpovím stejně. Zoufale se mi díval do očí a čekal, na moji reakci. Možná se připravoval na odmítnutí, nebo rozpaky. Ale já byla rozhodná. Něžně jsem se na něj usmála, dala jsem do toho všechnu svoji lásku a teplo. Jeho strnulý obličej se uvolnil.

„Rafaeli já tě..." moje vyslovení přerušil šílený ženský smích. Já i Rafael jsme trhli hlavami ke vchodu do našeho žaláře. Ve dveřích stála vysoká blondýnka. To by nebylo až zas tak zarážející, kdyby její oči nesvítily jasně rudou barvou, oproti světlé pokožce a celkové bledosti. Byla to upírka, ale ne tak jak jsem zvyklá je rozpoznat. Ta červená barva, jako by nikdy neuhasínala a byla tam stále, přesně tak jako její výrazné špičáky. Ale nejvíce poutající byla její aura. Byla tyrkysově modrá a její záře doslova vyrážela dech. Nepodobala se žádné z auře, co jsem kdy viděla. Ne u upíra. Ti ji mají odlišnou a přesně tak lidé. Začalo mi pomalu docházet, o co tu jde. Ta žena se opírala jednou stranou těla o kovový trám dveří a dívala střídavě na mě a pak na Rafaela. Na rtech jí pohrával děsivý úsměv. Pocítila jsem strach. Ne jen leknutí, tohle byl pravý nefalšovaný strach. Odvážila jsem se od ní na vteřinu odtrhnout pohled. Podívala jsem se na Rafaela v tu samou chvíli, kdy on na mě. Oči měl rozšířené. Jemu už došlo, kdo je? Proč má v očích obavy? No tak Médeo, soustřeď se!

„Ach. Věděla jsem, že si spolu hrajete, ale že by to došlo tak daleko? Ale no tak! Láska? Rafaeli, to ses tak snížil? Milovat lidskou dívku? A ty Médeo, je to upír, proti přesvědčení celé tvojí rodiny. Co by si pomyslela babička? Styďte se!" promluvila. Její hlas byl ještě hroznější, než její smích. Vznášel se na vyšší úrovni, než normálních lidí. Byl chladný a každé slovo, co vyslovila znělo rozvážně rezervované. To ona tu byla, ten kdo tu všechno vede. Srdce mi bušilo jako o závod, suchost v krku se ještě zhoršilo, že jsem stěží mohla polykat.

„Ještě, že máte mě. Uděláme tomu rychlý konec." Místností se rozléhal její chladnokrevný smích. Ten hlas. Už jsem ho slyšela! Když mi došlo kde, moje tepová frekvence se okamžitě zastavila a krev mi ztuhla v žilách.

„No tohle. Málem bych se zachovala velmi neslušně. Nepředstavila jsem se, že? Ale mám takový dojem, že vy už moc dobře víte, kdo jsem. Taky jste po mě pátrali jako diví. A ještě ani nevím proč, o tom si musíme všichni hezky popovídat. Ale před tím, dovolte, abych vám prozradila jméno, té co vás pozvala tady na Lordův Hrad. Musíte omluvit moje přátele, když vás přivezli v takovém stavu a ještě vás strčili sem. Ale bylo to nutné...takže tímto vás tu pěkně vítám. Jsem Serena. Dříve známá jako Elizabeth Mac Alpin."

A/N

yup :D

Povězte mi, je tu někdo překvapený, nebo někdo tušil, kdo za tím vším stojí. Kdybych to jen četla, asi bych rovnou vsázela na Alexandra! :D 

Ale nene! 

Je to o něco víc komplikovanější, no a bude hůř!

Tak co? Bude Serena dobračka, nebo ne?

Vše mi povězte!

A málem bych zapomněla!

Rafael se vyslovil! No není to romantika? Ve vězení, za mřížemi s plápolající pochodní k tomu!

Myšlenky? :P

Promiňte, že jsem neodepsala ani na jeden koment u minulé kapitoly, ale tak nějak jsem začala psát další knihu... stručně a řečeno nevím, kam bych se vrtla dřív. Což ale neznamená, že je nečtu...nene čtu je a miluji je!!!

a 

LOVE YA!