----->>> pokracovani 24/1. Kapitoly

Když mi Rafael povídal o tomhle klubu, myslela jsem si že to bude nějaký pajzl, zastrčený někde v nejhorší čtvrti Glasgow, ale ten dav postávající před budovou a to, jak celé to představení před ní křičelo "luxusní podnik", bylo něco opravdu jiného od mých představ. Přestože, všechno kolem mě se tak nějak hýbalo jako na houpačce, dokázala jsem si všimnout jistých odlišných faktorů na té parádě přede mnou.

Před klubem stála směsice upírů a lidí, kteří se bez výjimky tvářili asi tak jak, já bych se měla tvářit. Úplně mimo svět. Byla jsem strašně zvědavá, jak to uvnitř vypadá. Venku byl jen roztažený červený koberec obehnaný zahrádkou z lesklých tyčí, pospojované provazy. Ten kdo měl štěstí, nebo možná i smůlu byl propuštěn za ty provazy a pak mohl jít dovnitř, skrze ztmavené černé dveře.

„Jsi připravená?" Rafael si mě k sobě otočil čelem. I přes všechen ten šampus v sobě jsem věděla, že nejsem moc připravená. Ale sebrala jsem v sobě všechnu možnou odvahu. Jsem odvážný člověk, mám to v genech. Ale na klub plný upírů jsem se necítila, i když jsem se tak vztekala, že mě tam poprvé nevzal.

„Jako nikdy." Řekla jsem pevným hlasem.

„Očekávám od nás dvou skvělý herecký výkon." Věnoval mi úsměv. Byla v něm vřelost, kterou jsem na něm tak zbožňovala. Proč do toho klubu vlastně jdeme? V hlavě jsem měla úplně prázdno. Měli bychom se vrátit na hotel a být spolu. Než chodit do jámy lvové. Protože, kdyby se něco zvrtlo, byla by to moje chyba.

„Ty nemusíš nic hrát." Namítla jsem. Pokýval hlavou.

„To je pravda. Tak pojď, Médeo." Významně se na mě podíval. Když jsme se otočili směrem ke klubu, jeho výraz se proměnil v masku bez citů, přesně tak jsem ho viděla jen párkrát. Ten neutrální a bezvýrazný pohled na sobě již několikrát ucítila, ale na to jsem zapomněla hned, jak se mě jeho ruka objala kolem ramen. Taky jsem se vžila do své role a nasadila omámený výraz. Poslušně jsem následovala jeho kroky. Dívala jsem se na jiné upíry, jak jsme se blížily k davu. Viděla jsem jich jen pár, ale vidět jich tolik na jednom místě, bylo uchvacující. Ti lidé, co tu byli s nimi, se každý držel blízko svého upíra. Všimla jsem si kousanců na jejich krcích, i na jiných částech těla. Všichni měli prázdné výrazy v očích a byli pobledlí. Potlačila jsem oklepání. Mezi tím jsme došli k nim. Ale Rafael mě nasměroval někam jinam. Ne na konec fronty. Šli jsme rovnou k svalnatě a hrozivě vypadajícímu upírovi.

„Duncanne?" oslovil ho Rafael. Měl svůj krásný svádivý hlas. Médeo, soustřeď se. Snažila jsem se být neviditelná a doufala, že alkohol pořád zabírá. Už dávno by mě rozpoznali, kdyby to bylo možné.

„Pane. Jste tu znovu!" zvolal skoro radostně. Pak jeho pohled padl na mě. Bez sebemenšího zájmu se zase vrátil k Rafaelovi.

„Můžu dál?" zeptal se ho.

„Jistě. Vy můžete určitě. Adam mi vlastně řekl, že až se tu objevíte, mám vás poslat rovnou za ním." Sdělil mu Duncann. Rafael na sobě nedal nic znát. Jen přikývl. Duncann nás nechal projít skrze provazovou zahrádku a pak jsme zamířili ke dveřím. Opírala jsem se stranou těla o Rafaela a čerpala od něj sílu. To co jsem viděla, mi vyrazilo dech. Klub Madam Rose-M byl oproti tomuhle nic. Hell's hole byl obrovský. Hlavní hala byla neuvěřitelně velká s tanečním parketem. Teď jsme s Rafaelem stáli nad tím vším, protože abychom se dostali na parket a k baru museli jsme sejít široké schody dolu. Klub už byl narvaný k prasknutí. Panovalo tu intimní přítmí, ale tmou probleskovaly barevné reflektory, jejichž světlo se odráželo od černého mramoru, z kterého tu mimochodem byl vybudovaný celý prostor. Hrála tu normální moderní hudba. A všude kam se podívala, nacházela upíří aury, Bylo ji tolik.

Rafael stál nad schody jen pár vteřin a pak začal sestupovat a já s ním. Zamířil pryč od schodiště a mě na jazyku pálilo tolik otázek, ohledně tohoto místa, ale jako pořádná herečka jsem musela být zticha, nemám právo se ozvat, dokud nejsem vyzvaná. Takže jsem mlčela a držela se u něho. Došli jsme k začátku nějakého průchodu. Všimla jsem si, že jich tu bylo několik a vedli do dalších částí klubu.

„Luciusi." Promluvil Rafael. Až teď jsem viděla, že jsme přistoupili ke stínu, ve kterém se skrýval upír. Lucius. To jméno jsem už od Rafaela slyšela. Starý známý.

„Nakonec jsi tu. Musíš mít něco důležitého. I Adam se s tebou potřebuje sejít. Ale upozorňuji tě. Je nějaký nevrlý." Lucius je evidentně hodně upovídaný a zvídavý. Sice se nezeptá na rovinu, ale v jeho slovech je jasná otázka. Co tu Rafael ksakru chce? Přitom odpověď, stojí hned vedle Rafaela.

„Kde je?" Rafael mu ale nedal to, co chtěl. Šel za naším úkolem. Lucius najednou střelil pohledem po mně. Nedokázala jsem si pomoct, ale lekla jsem se. Nedala jsem to na sobě znát, ale vím, že se mi rozbušilo srdce. Věděl to i Rafael.

„Adan je v zadním salonku za jídelnou. Poslyš, kde jsi ji ulovil? Vypadá k nakousnutí." Luciusovi oči zaplály rudou barvou. A sakra. Rafael se na něj ale zamračil a Lucius se okamžitě uklidnil.

„Já jsem si jí ulovil!" zdůraznil slovo já. Dal tak najevo, že se o mě nemíní s nikým dělit. Za to jsem mu byla vděčná. Setkání s Luciusem byla zajímavé. Vypadal, že má chuť a to zrovna na mě. Mimoděk jsem se přitiskla víc k Rafaelovi. Vím, že by můj stisk za jiných okolností opětoval, ale teď se musel soustředit.

„V klidu. Radši běž. Adam má pořád na spěch a vážně je dneska úplně mimo sebe." Poradil mu Lucius mile. Při tom se, ale díval na mě, stálo mě to všechny síly, abych se tvářila pořád stejně. Rafael stroze přikývl a konečně se rozešel směrem, kterým mu ukázal Lucius. Procházeli jsme širokou chodbou, až jsme se dostali na konec, kde se pak rozprostírala velká místnost. Bylo tu několik pohodlných sedátek, na nichž seděli omámení lidé. A pak tu byli upíři, co se na nich krmili. Rafael mě zatahal za ruku, abych sebou hnula, ale nedokázala jsem odtrhnout pohled od té podívané. Bylo to šílené. Až teď mi došlo, co měla ta „jídelna" znamenat. Sem se chodili návštěvníci krmit na lidech, tak jak mi to vyprávěl Rafael. Myslela jsem, že prostě budou někde na parketu, nebo kdekoliv v prostorech klubu a ne že na to budou mít oddělenou místnost. Dívala jsem se na všechny ty rozmanité aury. Některé zářily tak barevně. Bylo to tak přitažlivé, ale Rafael šel nesmlouvavě dál, až jsme prošli celou místnosti, bez toho aby si nás někdo všiml. Konečně jsem odlepila pozornost od krvavých hrátek a podívala se na to, kam jdeme.

Byli jsme před černými dveřmi. Rafael se neobtěžoval s klepáním a otevřel je. Vtáhl mě dovnitř. Bylo tu víc světla než dohromady v celém klubu. Musela jsem několikrát zamrkat, abych mohla zaostřit. Byla to kruhovitá místnost, které vévodil velký pracovní stůl. Byl to krásný kousek, z lesklého černého dřeva. U stěn bylo ještě pár kousků nábytku ze stejného materiálu a pak pohovka. Na stropě byla pověšená lampa, z které se bralo všechno to světlo. Až po celé prohlídce pokoje jsem si uvědomila, že tu nejsme sami. U protější zdi stál vysoký hubený upír. Jeho aura byla temně modrá, jako noční obloha. Ale nejvíc mě zaujal jeho obličej, nebyla tam ta obvyklá bezvýrazná maska, kterou tak vídám u jiných upírů. On na naši dvojici nepokrytě zíral, jako by na nás už dlouhou dobu čekal. Jako, když člověk vidí něco nevysvětlitelně zajímavého, od čeho prostě nedokáže odlepit pohled. Jednu ruku měl založenou na hrudí a druhou si podpíral bradu, vypadající jak nějaký šílený vědec. Měl světle hnědé vlasy, ostříhané na krátko. To je snad první upír, co má tak krátký sestřih. Z civění na něj mě vytrhla až Rafaelova ruka, která se najednou objevila kolem mého zápěstí. Zadržel mě na místě.

„Zdravím Adame." Promluvil jako první Rafael do najatého ticha. Adam se konečně pohnul, do této chvíle stál, jako vytesaný z kamene.

„I já tebe Rafaeli a tvůj skvostný doprovod." Oplatil mu Adam zdvořile jemným hlasem. Ale bylo na tom něco divného. Lámala jsem si hlavu nad tím, čím to je a pak mě to trklo. Vzal mě na vědomí. Ale měla jsem dojem, že mě nebral jako pouhou svačinku. Znovu jsem cítila, jak ztrácím kontrolu. Opilost tu ještě pořád byla, protože jsem stále musela mrkat, abych mohla zaostřit. A rozhodně se mi ještě motala hlava.

„Jak se ti daří? Slyšel jsem, že máš nějaké problémy." Rafael přešel tu věc s doprovodem a přešel začátku vyzvídání. Adam si odfrkl.

„Lucius toho nažvaní." Mávl nad tím rukou. Jak to, že hned věděl, kdo o něm mluvil? Po pravdě, nevím, jak Lucius poznal, že má Adam nějaké problémy, ať v čemkoliv. Vypadal normálně. „Ale ty tu nejsi kvůli tomu, aby ses vyptával na mě, ale mě. Takže? Co potřebuješ?" přešel rovnou k věci. Pořád jsme mezi sebou udržovali odstup. Rafael se nehnal k nějakému dalšímu kroku a Adam se měl dobře, protože z té vzdálenosti si nás mohl dosyta zkoumat.

„Hledám jisté dva staré upíry. Vím, že ty jich znáš hodně. Napadlo mě, jestli o nich něco nevíš?" začal Rafael opatrně. Adam sklouzl pohledem ze mě na něj. Přimhouřil oči a teď se díval na upíra vedle mě. Všimla jsem si, jeho mírného úsměvu.

„Jaké pak dva upíry to hledáš Rafaeli?" popohnal ho trochu. Nedokázala jsem tomu zabránit, ale žaludek se mi nervózně stáhnul. Srdce jsem měla až v krku. Měla jsem divný pocit. Chtěla jsem o tom Rafaelovi říct, ale možná to cítí úplně stejně. Neodvážila jsem se ani hnout, natož se na něj podívat a něco mu říkat.

„Upírka by se měla jmenovat Elizabeth Mac Alpinová a upír je Arthur. Dál nevím. Ani nevím, jestli ještě žijí." Prozradil mu Rafael. Pár sekund se nic nedělo. Adam na to nijak nereagoval. Ten úsměv co jsem před chvílí zaznamenala, se začal prohlubovat. Jeho obličej získal děsivý výraz. Ale jediné co jsem se donutila cítit, byla zmatenost a rostoucí neklid. Po strachu, ani památky.

„Hm. Nejsem si jistý. Nic není zadarmo Rafaeli, to snad víš." Málem jsem vyvalila oči. Nenapadlo mě, že za tu informaci budeme muset platit. Ale zdá se to být logické. Přesně jak řekl Adam. Nic není zadarmo.

„Co chceš?" zeptal se Rafael. Adama to z nějakého neznámého důvodu pobavilo.

„Médeu." Řekl lehce. Mě chvíli trvalo, než mi došlo, co řekl. Neudržela jsem se a zalapala po dechu. „Jen ji chci ochutnat, neublížím jí. Nemusíš se bát!" dodal. Mluvil pomalu a rozvážně, přitom pozoroval naše reakce. Rafael vedle mě ztuhl. Jeho prsty kolem mého zápěstí zesílily stisk. Myslím, že hrát ovlivněnou před Adamem už nemělo smysl. Zná moje jméno. Zná mě! To není dobré. Vůbec ne. Odtrhla jsem zrak od Adama, který mě hltal pohledem, a podívala se na Rafaela. Taky mi věnoval rychlý pohled. Pak se ale rychle odvrátil svoji pozornost zase na Adama. Nestihla jsem si tam přečíst, co zamýšlí udělat. A zda má nějaký plán B.

„Proč váháš Rafaeli. Vidím, že sis taky užíval. Dřív by ses rozdělil o svoji oběť." Provokoval dál. Co se to tu zatraceně děje? Nepřišli jsme sem klást otázky my? Tahle situace nabírala jiný směr, než jsem doufala.

„Mám takový dojem, že ty víš moc dobře, že ona není oběť ani zdaleka." Konečně promluvil i Rafael. Kdybych věděla co, taky bych něco řekla. Ale pořád jsem měla v hlavě hustou mlhu, jediné co jsem mohla, bylo sledovat co se kolem mě děje, jako nezúčastněný divák.

„Slyšel jsem o ní, ale nikdy jsem nikoho takového neviděl. Je od tebe sobecké, nechávat si ji jen pro sebe." Proboha. Jak dlouho už Adamovi oči planou červenou barvou? Zrovna teď zvedl bradu, aby se povýšeně zasmál a mohl tak ukázat tesáky.

„Od koho? Od Gabriela, Johna?" dorážel na něj Rafael. Myslím, že ho tahle situace začínala štvát. Neklid, který posedl ji, se odrážel v jeho hlase.

„Tihle? To jsou jen pěšáci, tak jako já." Řekl, něco nad čím jsme se pozastavili oba dva. Nešlo mi to do hlavy, kdo jiný by to mohl být?

„Tak kdo?" dorážel Rafael.

„Není v mojí pravomoci, cokoliv říct." Utl to Adam. Na chvíli jsem zaznamenala úzkost v jeho vzezření.

„Prý si se mnou chtěl mluvit, tak mluv. Informace, co jsem po tobě chtěl, jsi mi odmítnul dát a Médea tu není, aby ukojila tvoji zvědavost." udeřil na něj Rafael tvrdě. Takhle slovní přestřelka mě už přestávala bavit. Unavovalo mě nevědět, o co tu přesně jde.

„Neměl bys být tak panovačný, mohlo by se ti to vymstít a to hodně brzy." Varoval ho Adam. Byla to výhružka a něco mi říkalo, že nebyla planá. V Rafaelovi to vřelo.

„Změnil ses Adame." Zavrčel.

„Okolnosti tomu tak chtěly. Hodně věcí se změní a hodně právě díky tomu, že jsi ji sem takhle hezky přivedl." Pokýval směrem ke mně. Pořád se tu o mně bavili, jako bych tu ani nebyla. A já si vážně připadala neviditelná.

„Tohle byla past." Zkonstatoval Rafael klidným hlasem. Jak může tak klidně mluvit, o něčem takovém? Sice jsem ještě nepochopila, co tou pastí, přesně myslel. Ale tuším že to mělo co dočinění s tím divným pocitem, co mám celou dobu.

„Po pravdě sami jste si ji připravili." Přisvědčil Adam. Užasle jsem se nadechla.

„Jdeme." Zavelel Rafael. Pořád mě držel za ruku a teď mě za ní zatahal. Mátoživě jsem se začala otáčet společně s ním.

„Myslíš si snad, že vás teď nechám odejít? Už jsem jim dal vědět, že jste tu." Jeho slova nás přimrazila na místě. Rafael se bleskově otočil.

„Kdo?" vyštěkl hrozivě. I Adam se trochu zarazil. Pak se všechno dělo strašně rychle. Když si na to vzpomenu, všechno se mi to slévá dohromady.

Hned po tom, co promluvil Rafael, se rozlétly dveře a dovnitř se jako jedna velká šmouha valila armáda upírů, o pěti.Ale i tak mi přišlo, že jich je o hodně víc. Rafael se přede mě okamžitě postavil v obranném postoji. Tlačil mě na stěnu za mnou. Slyšela jsem výhružné vrčení těch goril. Ještě nezaútočili, čekali na rozkaz.

„Chtějí je oba dva. Zneškodnit, ne zabít. Ta dívka je člověk, tak opatrně." Rozkázal Adam. Pak byl najednou pryč. Začala se mě zmocňovat panika. Prober se, Médeo. Snažila jsem se najít v sobě trochu své moci. Ale nešlo to. Stále jsem ještě byla pod vlivem. Nic jsem nemohla udělat, ani zažehnout v sobě světlo a ani pomoct Rafaelovi. Po zmizení Adama měla pětice upírů volnou ruku a všichni najednou se vrhli na Rafaela.

Co teď? Rafael jednoho bez problému odhodil na stěnu, hned vedle mě. Další dva ho chytili, každý za jednu ruku, ale Rafael využil nohy a toho, co na něj v tu chvíli vyběhl, srazil na zem jedním kopem. Krčila jsem se u zdi, snažíc se zmobilizovat svou sílu, když ten kterého dostal Rafael, jako prvního, se zrovna vzpamatoval. Všiml si, že stojím metr od něj a už mě začal sápat. Sebrala jsem v sobě všechnu sílu a kopla ho do vztažené ruky, držící dřevěný kolík. Všichni ho měli, uvědomila jsem si. A já jeden potřebovala, abych se mohl aspoň trochu bránit. K mé radosti, tenhle svůj kolík upustil a já po něm chtěla skočit, jenže dřív než se mi to mohlo povést, jiné silné ruce mě zezadu popadly kolem krku a strhly mě nazpět. Nemotorně jsem klopýtala, až jsem narazila do jeho těla. Spíš to bylo, jako bych vrazila do náklaďáku. Přidušeně jsem vykřikla, když jeho ruce vyletěly k mým ústům. 

Nenech se přišpendlit. Rafaelova slova mi v hlavě zněla pořád dokola. Vůbec jsem nestíhala sledovat, jak je na tom on. Musela jsem se co nejdřív postarat sama o sebe. Mlátila jsem sebou jak ryba na suchu. Koutkem oka jsem postřehla, že se mi k noze přikutálel kolík. Jen se musím sehnout! Podařilo se mi vyhodit nohu a pořádně mu dupnout na chodidlo. Trochu ho to vykolejilo, že se vůbec dokážu nějakým způsobem bránit a já využila vteřiny nepozornosti a sehnula se pro kolík. To už se po mě znovu ohnal. Co nejrychleji jsem se chtěla otočit, ale stihla jsem to jen do poloviny, takže jsem nedosáhla na tu stranu hrudníku, kterou jsem potřebovala. Znovu mě chtěl k sobě přimáčknout a trochu mě přidusit, tak jsem zvedla ruku s kolíkem, dávajíc do toho všechnu sílu, jsem ho bodla do hrudníku. Vůbec to nebylo dostatečně hluboko, ale na tom teď nezáleželo, nebylo to ani blízko srdce. Hlavní bylo, že můj útočník zařval bolestí a pustil mě, ani nevím kde se to ve mě bralo. O krok jsem ustoupila a vytáhla kolík ven z jeho hrudi, tentokrát jsem zaměřila to na správné místo. Dřív než stihla uběhnout další vteřina, jsem do něj opět ponořil kolík.

 A pak byl mrtvý. Dívala jsem se jako ve snu, jak se upír kácí k zemi s nepřítomným výrazem v očích. Byla k smrti unavená, v hlavě mi tepalo bolestí. Rychle jsem ty pocity potlačila a otočila jsem se, abych viděla, jak si na tom vede Rafael. Ten už zabil dva upíry a teď kroužil ve smrtícím tanci s dalším. Nebylo jich tu víc?

„Médeo, uteč, je tu zadní východ!" křikl na mě Rafael. Než jsem nad tím stihla vůbec popřemýšlet a určitě bych došla k názoru, že ho tu nenechám na pospas těm bastardům, tak se do místnosti nahrnula další dávka upírů. Tentokrát už nevím kolik jich bylo. Věděla jsem jen to, že jsme neměli žádnou šanci je jakkoliv přemoci. Pravděpodobně ten zbývající upír co přišel s první skupinou, dospěl k názoru, že nás v pěti nedostanou a došel pro posily.

Pro mě a Rafaela to nevypadalo dobře. Čtyři z nich se rozběhli ke mně. Seskupili se kolem tak, že jsem se nemohla ani hnout. Dívala jsem se vzrůstajícím zoufalstvím na Rafaela. Na něj jich bylo víc, jako kdyby věděli, že se nemíní vzdát jen tak bez boje. Chtěla jsem na něj zakřičet, ať přestane nebo mu ublíží, ale bylo moc pozdě. Jeden z těch bojovníku se k němu nepozorovaně připlížil, když se Rafael zabýval jinými před sebou. Ten, kterého nestihl zaznamenat, mu surově zaryl dřevěný kolík do strany hrudníku, mezi žebra. Rafael bolestně zavrčel, ale to přehlušil můj zoufalý výkřik. Rafael se zhroutil na zem a to byl konec. Ostatní se na něj vrhli jako supi a pomocí kolíků, ho znehybnili. Jen jeden mu pořád vězel v boku. Setkala jsem se s jeho očima, ve kterých byl stejný odlesk bezmoci, který cítila ona. Možná zahlédla i špetku zklamání. Popadla mě šílená zuřivost. Začala jsem vzdorovat svým strážcům, kteří byli do teď klidní, takže nečekali, že se zase začnu vzpouzet. Poznala jsem, že opilost začala ustupovat a našla jsem jiskřičku své síly v hrudníku. Rychle jsem jí přemístila do rukou, ale k mému zklamání jsem dokázala vytvořit jen jiskřivé zapraskání. Dva upíři stojící přede mnou, sprostě zakleli, když viděli, co jsem udělala. Chtěla jsem to zkusit znovu.

,,Médeo! Ne!" uslyšela jsem jeho hlas. Co se děje?

Pak jsem najednou byla ve vzduchu, když mě silné ruce vyzvedly a surově hodily proti zdi za mnou. Prudce jsem do ní narazila hlavou. Necítila jsem žádnou bolest, jen tmu, která se kolem mě uzavírala a lákala mě do svých hlubin. Pak jsem, povolila.

A/N

Nějaké pocity, myšlenky?

Tohle je konec první poloviny knihy!

Nevíme, kdo za tímhle stojí!

Proč je zajali?

Kdo je chce?

Co se stane, až se proberou?

Napadají Vás otázky tohoto typu? :D Jop? To je dobře! Brzy se to dovíte!

Sorry, že jsem rozdělila tuhle část na dvě, ale přišlo mi to moc dlouhé na jednu kapitolu, ne všichni to mají rádi! Takže tak!

hihi!

Líbilo??

No to co je teď čeká bude jedna velká jízda na horské dráze:D

Ok!

Tak zase příště:)

Nezapomeňte na votes a comments! Víte, že ty já ráda!

paaa

love ya!