Jediné, co jsem po probuzení vnímala, byl tlukot jeho srdce a jeho paže ovinuté kolem mě. Sice byl na dotek ledový jak kámen, ale když nás pak přikryl dekou, cítila jsem se jako někde na obláčku.

Opatrně jsem zvedla hlavu z jeho hrudi a podívala se nahoru na jeho tvář. Pořád ji měl uvolněnou a rozhodně ještě spal. Tiše oddechoval s pootevřenými ústy a vypadal jako anděl. Vzpomněla jsem si, jak jsem ho hned první večer v duchu přirovnala k padlému andělovi.

Ukradla jsem si tuhle chvíli k tomu, abych ho mohla nerušeně pozorovat. Opravdu to byl nejkrásnější muž, kterého jsem kdy viděla. Nejen zevnějškem. Mně se líbil všemi možnými směry. Dělá pro mě všechno možné. Baví mě si s ním povídat a trávit s ním čas. Je zábavný. Víc než to. Jeho smích je to nejlepší, co jsem měla potěšení slyšet.

„Zase na mě zíráš?" promluvil najednou. Jeho hlas zněl rozespale a roztomile ochraptěle.

„Nedokázala jsem si pomoct." uchýlila jsem se k upřímnosti a pokývala hlavou. Posadila jsem se a prohrábla si rukou vlasy. Uvědomila jsem si, že mě šíleně bolí čelist. Prsty jsem si jí ohmatala. Au.

„Máš to nateklé." Už seděl taky a jeho prsty jemně přejížděly po mé čelisti. „Chtěl bych ti pomoct, ale je lepší, když zůstaneš netknutá mojí krví aspoň jeden den." Pověděl mi. Přikývla jsem. Uměla jsem si živě představit, co měl na mysli. 

„Ta čelist mi neupadne. Neměj starosti." Usmála jsem se na něj a odtáhla se tak, že už na mě nedosáhl. Jeho dotyk se mnou dělal všechno možné a odváděl mě od soustředění. Zvedla jsem se z postele. Natáhla jsem se pro mobil, abych se podívala kolik je hodin. Spali jsme celkem dlouho. Za chvíli bude poledne.

„Využijeme ještě těch pár hodin na nějaký cvičení?" zeptala jsem se.

„Mohli bychom." Přisvědčil.

„Dobře jdu ze sebe udělat člověka a hned jsem zpět." Odběhl jsem do jeho koupelny a opláchla si obličej. Skočila jsem si do pokoje pro věci na převlečení. Nepotřebovala jsem nějaký extra čas pro přípravu. Nejsem jak jiné ženy co ráno v koupelně stráví celou věčnost. Nelíčím se, pokud se nejedná o nějakou výjimečnou situaci. Pak jsem se vrátila k Rafaelovi.

„Takže?" nábytek nebyl odstěhovaný, ale seděl převlečený na posteli.

„Nebudeme bojovat. Teda ne úplně. Jen si zkusíme pár útoků. Budu se tě snažit ovlivnit, jako bych prostě nevěděl, že to nejde. A ty si zkusíš trochu herectví." O tomhle jsme se bavili už včera, ale už jsme se k tomu nevrátili. Vzrušeně jsem k němu došla.

„A co když nějaký upír nepoužívá slova, když ovlivňuje, tak to taky někdy děláš." Chtěla jsem vědět. Byla to pravda. Neumím číst myšlenky.

„Když se stane tohle, nahoď nepřítomný výraz, to by mělo stačit." Zvedl koutky úst v náznaku úsměvu. „Pojď." Přikázal. Došla jsem k němu.

„To už mělo být ono?" zasmál se.

„Ne. Až teď." Položil mi ruce na ramena a zadíval se mi do očí. Přišel čas na lekci hraní. Zkusila jsem nasadila úplně netečný výraz. 

„Neboj se mě a podvol se." Zase ten jeho hluboký hlas. Běhal mi z něj mráz po zádech. Najednou mi ten jeho soustředěný výraz přišel neuvěřitelně komický. K jeho naprostému údivu jsem se začala řehtat. Spustil ruce a povzdech si. Tak jsem se snažila uklidnit.

„Takhle by to nešlo." ale všimla jsem si nepatrného pousmání. Ach.

„Myslíš, že kdybych se začala smát, tak by to žádného upíra nevyvedlo z míry?" polemizovala jsem.

„Možná ano. Ale nemá to takový účinek jako domnění, že tě mají v hrsti." Bral to vážně, takže jsem musela taky.

„Taky pravda, dobře už to neudělám, slibuji." Samozřejmě že jsem to udělala, asi tak stokrát potom. Rafael už neměl daleko k vybouchnutí.

„Médeo, soustřeď se." Zahučel. Nepříjemně jsem se ošila. Nádech, výdech a všechno od znova. Řekl nějakou nátlakovou větu. Tentokrát jsem se nesmála. Upřeně jsem se mu dívala do očí a snažila se, aby z těch mých vyprchala všechna svobodná vůle, co jsem v sobě měla. A zanechala jen zdání naprostého podvolení. Tentokrát se choval jako upír, rychle trhl moji hlavou na stranu, ale já věděla co dělat. Dřív než by se mi mohl zakousnout do hrdla. Vysmýkla jsem se mu z držení. Pak jsem se napřáhla a dala mu pořádnou ránu do brady, udělal jeden krok vzad. Okamžitě jsem toho využila a podkopla mu nohu. Jenže to už se vzpamatoval i on, takže mě strhl s sebou a oba jsme teď padali k zemi, přičemž já přímo na něj. Bohužel to tak dlouho nezůstalo, když mě najednou přetočil po sebe. Rychle jsem hmatala po své kolíku. Sakra! Já ho nechala u postele na stolku.

„Nemám kolík!" vykřikla jsem. Spíš sama pro sebe. On se zlověstně zasmál.

„Improvizuj!" přikázal mi hned nato. To se snadno řekne, ale hůř provede. Měla jsem ho tak hezky připraveného, ale musela jsem tuhle pozici opustit. Vyskočila jsem na nohy a pelášila co nejdál od něj. Už byl dávno na nohou a mě v patách, když jsem se přihnal celá uřícená k nočnímu stolku. Aspoň, že jsem věděla, kde je. Bohužel, dřív než jsem po něm stihla sáhnout, mě Rafael popadl za ruku a už jsem letěla ke stěně. Prudce jsem do ní narazila. Až se mi před očima rozskákaly hvězdičky. Pak jsem ucítila jeho zuby na krku.

„Zbytečná prohra." Zamumlala, když se ode mě odtáhl.

„Zapomněla jsem na ten zpropadený kolík." Zavrčela jsem nespokojeně.

„To bys neměla." Asi byl stejně nespokojený s mým výkonem jako já. Podmračeně jsem prošla kolem něj. Cestou jsem si vzala i ten kolík.

„Kdyby nebylo toho kolíku, vedla sis skvěle. Konečně si to dokázala zahrát." Dostalo se mi dokonce i pochvaly. Byla jsem na sebe i tak naštvaná. „Co se tak tváříš?" dorážel. Nic jsem neřekla a svalila se do jednoho z křesílek.

„Ber to tak, kdyby si použila svoji moc, nebyl by až takový problém se ke kolíku dostat." Snažil se mě utěšit. Bohužel, můj otrávený obličej jeho slova nevyhladila.

„Médeo!" zavrčel. Překvapeně jsem k němu zvedla oči.

„Co?"

„Přestaň!"

„S čím? Nic nedělám." Bránila jsem se. Moc dobře jsem věděla, co mám na mysli.

„Chováš se, jako bys udělala největší chybu svého života." Dívala jsem se na něj, jak si tře bradu. Tam jsem ho před tím praštila. Dalo mi to pocit zadostiučinění.

„Kdyby to bylo doopravdy, byla by to chyba. A zaplatila bych za ní životem." Hádala jsem se s ním.

„Právě proto se tomuhle říká cvičení. Tohle není doopravdy. Pro příště víš, že s kolíkem musíš chodit všude." Argumentoval. Měl pravdu, dělám z toho vědu.

„OK." Kapitulovala jsem.

„Pro teď už končíme. Musíme se pomalu připravit a pro tebe tu máme pěknou lahev šampusu." Spiklenecky na mě mrkl. No jistě. Úplně jsem zapomněla, že se musím opít. „A ještě něco." Zastavil mě, když už jsem se chtěla odebrat do koupelny, abych začala s přípravami. Tázavě jsem se na něj otočila. V ruce držel velkou zlatě zabalenou krabici a ještě tašku s další menší krabicí. Vůbec netuším, odkud to vytáhl.

„Co to má být?" vánoce nejsou a narozeniny rozhodně nemám.

„Nezbytnost." Podal mi krabice. Přemístila jsem na postel a tam to všechno vybalila. Zírala jsem na ten skvost s otevřenou pusou. Byly to světle fialové minišaty bez ramínek a s lesklého hedvábí. V menší krabici jsem našla černé vysoké boty.

„Řekni mi, že si děláš srandu." Vydechla jsem omráčeně.

„Nelíbí se ti?" jeho obočí se starostlivě stáhlo. Pravděpodobně už spřádal plány na další atak obchodu s luxusním oblečením.

„Jsou krásné." Přiznala jsem, bylo tu ale to ale. „Bojím se, že budu vypadat jako tvoje osobní děvka. Opilá a s kousancem na krku." Dodala jsem dramaticky. Úplně jsem viděla ten obrázek přede mnou.

„Nechci tě nějak urazit, ale to měl být záměr." Prozradil. Ohromeně jsem na něj zamrkala. „Bude to důvěryhodnější. Věř mi." Znala jsem i synonymum ke slovu důvěryhodný, třeba ponižující, jak se mi to teď zdá. Oklepala jsem se.

„Cokoliv. Jdu si dát sprchu, dřív než si tohle vezmu na sebe." Nechala jsem šaty na posteli a odebrala se do koupelny. Umyla jsem se. Použila jsem hodně mýdla, abych trochu zakryla svoji vůni. Umyla jsem si vlasy a pak si je vyfoukala. Dostala jsem do nich trochu objem a pěkně se mi narovnaly. Pozorovala jsem se v zrcadle. Teď jsem vypadala vážně hezky. Nanesla jsem trochu řasenky, což donutilo moje zelené oči vyniknout. A tím to končilo. Když jsem vyšla z koupelny, hned se na mě přilepil pár tmavých očí. Ignorovala jsem ho a vzala si ty šaty a boty. Ve svém nevyužitém pokoji, jsem to na sebe navlékla.

„Proboha." Promluvila jsem ke svému odrazu v zrcadle, když jsem se převlékla. Vypadala jsem vážně dobře. Jestli Rafael hledal něco důvěryhodného, tak tohle bylo asi ono. Snažila jsem si stáhnout konec šatů co nejvíc dolů, ale byly tak klouzavé, že se zase vrátily na místo. Vysoké boty mi nevadily, byla jsem zvyklá chodit v takových celý den. Divila jsem se, že trefil velikosti. Ale je to on, tomu nic neunikne. Odhodila jsem si prameny vlasů dozadu, aby mi byly vidět ranky od kousnutí. Rozechvěle jsem se nadechla a pak se vrátila k němu do pokoje. Už byl taky převlečený. Měl černé kalhoty a bílou košili s povolenými knoflíčky. Přes ramena měl přehozené sako. Jeho vlasy byly rozkošně rozčepýřené a jeho uhrančivé oči přišpendlené na mém těle.

Stejně tak jako já, mi on si mě prohlížel. Asi se mu líbilo, to co viděl. Uhladila jsem si látku šatů, která pevně obepínala moje tělo. Připadala jsem si, jako by mě svlékal očima.

„Vypadám podle tvých představ?" dala jsem si ruce v bok. Pomalu jsem se k němu přibližovala. Nevím, jestli se mi to zdálo. Ale jeho dech se zrychlil a pořád ještě ode mě nemohl odtrhnout pohled. Tázavě jsem se na něj dívala.

„Vypadáš skvěle. Ještě tomu chybí tohle." Vrazil mi do ruky přetékající skleničku. Konečně ode mě odlepil pohled. Sedl si na pohovku a čekal, až to do sebe vyklopím. Teď bylo na mě, abych se zhulákala natolik, aby moje aura zmizela. Nebo aby byla spíš překrytá oparem opilosti. Vypila jsem první skleničku a hned jsem pocítila její účinky. Připadala jsem si tak lehká. Rafael na nic nečekal a dolil mi další dávku.

„Jak se cítíš?" uličnicky se na mě usmíval. Počkala jsem s odpovědí potom, co ve mě zmizela i druhá sklenice.

„Mám dojem, že jestli mě to donutíš vypít celé, tak mě tam budeš muset dotáhnout." Sdělila jsem mu. Za chvíli už jsem nevěděla, kolikátou skleničku už piji a jeho žhnoucí pohled na mé osobě tomu nenapomáhal. Začala jsem se pochechtávat, ani nevím čemu. Pravděpodobně tomu, že jsem si přišla, jako bych se vznášela ve vzduchu. To je síla! Pak mě napadlo, že nevím, jak si zase stoupnout na pevnou půdu, nu což, aspoň si nebudu muset lámat hlavu s těmi podpatky a možností jistého pádu. 

Nastavila jsem svou prázdnou sklenku Rafaelovi.

„Je mi líto. Došly mi zásoby. A jsem přesvědčený, že je to víc než dost. Tvoje aura je fuč a dokonce i tvůj pach, je nějaký jiný." Jeho slova se mi teď slévala do nesrozumitelného mumlání.

„Jestli mi bude zle... to bude tvoje vina." Koktala jsem nesouvisle. Posunula jsem se na kraj svého křesla s jasným úmyslem se zvednout. Ale ať jsem se snažila sebevíc, nedařilo se mi to.

„Pojď, pomůžu ti." Promluvil, když už mě tahal za ruce nahoru. Zatočil se semnou celý pokoj. Dokonce i Rafael byl nějak rozmazaný. Lehce si mě k sobě přitáhl a ruku mi omotal kolem pasu. Ten pocit, vyslal vibrace celým mým tělem. Byla jsem u něj tak blízko. Snažila jsem se zaostřit na jeho obličej, abych věděla, jak se tváří, ale nedařilo se mi. 

„Jedeme podle scénáře. Jsi ovlivněná a tudíž, úplně mimo. Nevíš co se s tebou děje. Možná to nebudeš muset ani hrát." Slyšela jsem pobavení v jeho hlase. Chtěla jsem se na něj zlobit, ale dokázala jsem se jen obluzeně usmívat. „Já jsem ten zlý upír, co si s tebou užívá pár dní. Akorát, tomu nesvědčí ten skoro zahojený kousanec." Dodal zamyšleně. Díval se na můj krk a moje automatická reakce, tkvěla v tom, že jsem mu ten zmíněný krk nastavila a o něco víc se k němu přitulila. 

„Jen tě kousnu, nebudu z tebe pít." Nevím, koho tím chtěl přesvědčit. Ale já rozhodně nechtěla, aby mě jen kousnul. Naklonil se k mému hrdlu a já se k němu dychtivě tiskla. Tlumeně jsem zasténala, když jsem ucítila, že neodolal a přece jenom se trochu napil. Skousla jsem si ret, abych ze sebe nevydala další zasténání, ale on u mého krku nepřestal. Přitáhl si k ústům moje zápěstí. Fascinovaně jsem ho pozorovala, tělem se mi rozlévala neskutečná radost, když se do mě ještě jednou zakousl.

„Vzal jsem si jen trochu. Jinak bych byl asi tak stejně mimo, jako jsi teď ty." Zklamaně jsem vydechla, když mi došlo, že další kousání už nebude. Omámeně jsem koukala na svoje zápěstí.

„Médeo, jsi v pořádku?" zeptal se mě. Zvedla jsem k němu oči.

„Jsem opilá. Je toto samé, jako být v pořádku?" proboha co to zase melu? Jeho to pobavilo.

„Pojď ty moje bojovnice." Zašeptal jemně. Bojovnice? Málem jsem, mu tam v tom náručí roztekla. S vděčností jsem se o něj opřela a pak jsme se vydali na cestu. Před hotelem si mě vyzvedl do náruče, aby nás tam mohl dopravit svojí neuvěřitelnou rychlostí na místo klubu. Mě se před očima rozmazával svět, ještě před tím než se rozeběhl, takže to na mě kupodivu nemělo žádný účinek. Bylo mi skvěle. Teď mi vážně připadalo jako bychom letěli. Bylo to oslňující. Vlasy mi vlály ve větru a chladný vzduch mě štípal na tvářích. Které mi v tuhle chvíli hořely. Noční vzduch nijak neumenšil moji popletenost. Pak vítr najednou ustal, společně se vším tím zběsilým pohybem. Zastavili jsme na rohu nějaké ulice, kde mě opatrně postavil na zem, ale pořád mě pevně držejíc. Rozhlédla jsem se kolem sebe. První co přitáhlo moji pozornost, byl neonový název Hell's hole.

A/N

uhhh...

Pokračování hned v závěsu vážení! ---------------->>>>>>>>