~~~ Panic at the disco - Death of a bachelor~~~

Zbavit se těla toho křiváka nebylo zas tak snadné, jak jsem si myslel. Jeho tělo už bylo ztuhlé a těžké. Ne že by mi to dělalo až takový problém, ale pronést ho celým hotele, ať už jakkoliv rychle, bylo obtížné. Hlavně v okolí hotelu nebylo, kam ho jen tak odhodit. Nemohlo to být někde poblíž. Musel jsem s ním běžet až parku na druhé straně centra. Tam jsem ho hodil do křoví a dál jsem se nestaral. Dřevěnou nohu jsem z jeho hrudníku vytáhl už před tím. V tak velkém městě jako je tohle není nalezení těla v parku, až tak neobvyklé. Nikdo jen tak nezjistí, kdo a jak ho zabil. A i kdyby ano. Použitím nátlaku se dá velmi lehce odvrátit pozornost na někoho jiného. Pochybuji, že se někdy nějaký upír dostal do vězení.

Když jsem se vrátil. Uklidil jsem všechno sklo, ale když sem skončil, neměl jsem potřebu se přidat k Médee a spát. Minulý týden jsem naspal dost na to, abych nemusel složit hlavu tak měsíc. Poté co byl pokoj zase ve skvělém pořádku, jsem si šel sednout si k ní na postel. Tedy na svoji postel. Nechal jsem ji tu, abych ji měl pořád na očích. I když odběhl odnést mrtvolu, udělal jsem to co nejrychleji, aby tu nebyla sama. Už nikdy ji nenechám samotnou. Dokud ji nenaučím něco ze sebeobrany.

Dnes mě vyděsila k smrti, kdyby to bylo možné. Rozhodně už nic podobného zažít nechci. Celý hotel se koupal v pachu její krve, když jsem sem přiběhl. Vidět ji na zemi v kaluži krve, jak zavírá oči, usmívající se, jako kdyby náruč smrti vítala, mě samotného málem zabilo.  

Jak to, že hned jak se za mnou zavřely dveře, se sem musel nakvartýrovat jiný upír. Ta ty potíže taky přitahuje, jak včely med. Ještě, že se o sebe umí tak nějak postarat. Mohl za to děkovat jejím schopnostem a duchapřítomnosti. 

Ale i se svou mocí neznamenalo, že je to dost na to vyváznout živá. Upíra je těžké zaskočit na dost dlouhou dobu, aby se toho dalo využít. Rychle pohyby a možnost předvídat ty co udělá oběť, je jedna z výhod při lovu, společně s nátlakem, samozřejmě. Ale to se v případě Médey, nemohlo brát v potaz. 

Nebude to lehké ji naučit, jak stvořením, jako jsem já, nakopat zadek, ale rozhodně jsem si jí to nechystal nijak usnadnit. Musím zkusit dostat do ní co nejvíc vědomostí před tím, než staneme před tím klubem. Aspoň něco, jinak nebudu mít klid. No. I když ten už nebudu mít nikdy. Jestli to někdo zjistí, jestli její opar opilosti opadne a její aura prosvítí klub, bude to na hraně. Bylo by nesmírné štěstí, kdybychom se tam odtud dostali živí. Nenechal bych ji tam umřít, i kdyby to mělo znamenat, že bych se měl postavit celé armádě.

Ležela klidně na mé posteli, vypadala mírumilovně. Moje bojovnice. Už na sobě neměla ani šrám, díky mé krvi. Jak jsem byl rád, že aspoň něco je na mě užitečného. Jinak by se z tohohle zotavovala hodně dlouho. Byla půvabná. Moje krev rozhodně dokázala divy. Její vlasy se teď zdravě leskly, plěť jakoby svítila ve tmě. Rty měla lehce pootevřené a jejich měkkost, kterou jsem už tolikrát poznal, lákala k dalšímu zkoumání. Sakra. Proč mě musí tak přitahovat? Proč mě k sobě každou sekundou poutá čím dál víc? Tímhle tempem to dál nešlo. Ale už nedokážu přestat. Už je moc pozdě. 

 Pomalu, abych ji nevzbudil jsem se natáhl vedle ní. Ležel jsem na boku, jednou rukou si podpíral hlavu a díval se, jak se chvějí vějířky řas, rozprostřené na jejích tvářích a poslouchal tepání jejího srdce. Mohl bych to dělat pořád. 

Pak se tep najednou nepřirozeně zvýšil. Její dech se zkrátil, dokud se jí z hrdla nevydral slabý sten, přičemž sebou trhla. Náhle otevřela oči a vyděšeně zírala do stropu. Hruď se jí zvedla a klesala v rychlých intervalech.

„Hej. Hej. Klid!" zašeptal jsem. Popadl jsem ji za zápěstí v uklidňujícím gestu. Uvědomila, že už je venku ze snu a stočila ke mě pohled. Roztřeseně vydechla a instinktivně se pohnula směrem ke mně. Takže to místo, které jsem mezi námi udržoval, byla pryč.

„Zlý sen?" zeptal jsem se.

„Ten samý jako minule. Jako pokaždé, když zavřu oči." Řekla tiše.

„Je to jen sen." uklidňoval jsem ji.

„Vždy vypadá tak živě." Odvětvila.

„Pořád tam jsi jako děsivá upírka?"

„Hmm." Přetočila se na bok, tak aby mi byla čelem. „Nechci se o tom bavit." Zašeptala. Bylo jasné, že jí to trápilo. Neuměl jsem něco takového vysvětlit. Já sny nemám. Ale sny si vytváří podvědomí. Mám takový dojem, že strach, který Médea neprojevuje normálně, se přetváří na tyhle sny.

„Zkus se ještě prospat." Znovu zavřela oči, ale ještě pořád nebyla dost v klidu, aby mohla usnout.

„Mohl bys něco říkat?" vydechla najednou. Obličej měla úzkostlivě stažený, celé její tělo bylo napnuté.

„Co přesně chceš, abych ti pověděl." Mluvil jsem jemným hlasem.

„Kdo tě naučil zacházet s mečem?" mumlala.

„Můj otec. Chtěl, abych byl všestranný. Většinou první synové nedělali nic, protože se vědělo, že zaujmou pak pozici otce a převezmou šlechtický titul. Mně to nevadilo, bavilo mě to. Aspoň v něčem jsem ho nezklamal. Naučil mě všechno, co měl muž mého postavení v té době umět. Boj, tanec, etiketu, jízdu na koni, šerm. Bylo toho hodně." Pořád měla zavřené oči, ale usmívala se.

„Musel ses učit tančit?" 

„To byl základ, jak myslíš, že se v té době nejlépe mohlo přiblížit k nějaké krásné ženě. Ne že by nebyly i jiné příležitosti. Ale gentleman a ještě k tomu skvělý tanečník? Skvělá kombinace k dvoření." Vysvětloval jsem.

„To se o tebe musely všechny holky rvát." Tiše zavzdychala. Vypadalo, to jakoby ani svým slovům nevěnovala žádnou pozornost. Ale měla pravdu. Mnoho dívek zkoušelo získat si moje sympatie. Někdy se jim to povedlo, ale maximálně tak na jednu noc. Je to tak. Měl jsem zkaženou duši, ještě před svým upířím osudem.

„Vždycky jsem se chtěla naučit jezdit na koni. Naučil bys mě to?" překvapila mě svým požadavkem.

„Na Ayr je stáj. Tedy byla tam, snad tam ještě bude. Naučím tě to, až se tam dostaneme." Slíbil jsem jí.

„Už se těším." Mumlala. Už skoro spala. Našpulila rty a pak upadla znovu do spánku. Byla dokonalá. Když bych řekl, že je úplně jiná než ostatní ženy, co jsem kdy potkal. Měl bych pravdu. Je to pozoruhodné. Za celý život potkáte tolik osob a ani jedna vás nijak zvlášť neupoutá. Pak potkáte jednu jedinou, která vám dokonale změní celý váš život. Ať si to přejete nebo ne. A když tohle říkám já, který prožil několik století, pak na tom něco bude.

Pak jsem zavřel oči a čekal než se zase probudí. Slunce už bylo vysoko na obloze, jeho teplé paprsky mě nepříjemně pálily na zádech. Oči jsem nechal zavřené, když jsem ucítil pohyb vedle sebe. Hodně se převalovala, když spala. A teď se otočila čelem ke mně. Potichu si zívla. Věděl jsem, že se na mě dívá. Odolal jsem tomu, abych se na ni podíval. Dělal jsem, že spím. Dlouho se nic nedělo. Pořád na mě koukala. Snažila se zjistit, jestli doopravdy spím?

„Vím, že nespíš!" promluvila konečně. Dalo mi práci se nezačít smát.

„Jak jsi to poznala?" ptal jsem se. Usmíval jsem se a pomalu otevřel oči. Měla v obličeji ospalý výraz, ale celkově vypadala svěže a odpočatě.

„Díky tvojí auře." Výmluvně zvedla jedno obočí. Na to jsem úplně zapomněl.

„Hmm." Zahučel jsem.

„Objednám si snídani a pak se dáme do práce!" sdělila mi. Vyskočila z postele.

„Jsi nějaká aktivní, na to, že jsi teď vstala." Vrtěl jsem hlavou, ale pořád jsem zůstal ležet. Měl jsem tak hezký výhled. Měla na sobě pořád to zakrvácené tričko a vlasy měla rozcuchané, jako vrabčí knízdo. Z části z jejího převalování a i díky mým prstům. Měla je tak hebké a jemné, nedokázal jsem odolat pokušení se do nich zamotávat. „Měla by sis dát i sprchu." Podívala se na sebe v jednom zrcadle v pokoji. Zděsila se.

„Dobře objednej mi snídani, já jdu projít pod sprchou." Změnila názor. Pak zmizela v koupelně mého pokoje. Jak tak na to koukám, nemusel jsem objednávat dvoupokoj. Když jsem slyšel začít téct vodu, tak jsem se natáhl po telefonu. Netušil jsem, co by si tak přála, tak jsem objednal od každého kousek. Pokojová služba se přihnala chvilku na to s vozíkem plného jídla. Těžko uvěřit, že je to jen pro jednoho člověka. Pořád jsem se, ale neuráčil slézt z postele, když se Médea vrátila z koupelny. Nevím, jestli to dělala schválně, nebo si to snad ani neuvědomovala. Ale ona si přede mě napochodovala jen omotaná v ručníku. Na sucho jsem polkl a nemohl od ní odtrhnout oči. V jedné ruce si nesla další ruční a sušila v nich mokré vlasy. Ucítil jsem vůni jejího ovocného šampónu. Prošla kolem mě, naprosto mě nebrajíc na vědomí a zastavila se u vozíku s jídlem.

„Tys pozval na snídani, celý hotel?" dělala si srandu, ale já jsem se teď tomu těžko mohl smát. Pozoroval jsem stékající kapky vody po jejích odhalených zádech, až k místu, kde začínala hranice ručníku a kapky se do něj vpíjely. Vypadalo to, jako by se celá její pokožka třpytila, jak se slunce odráželo v krůpějích. Vypadala jako bohyně. Zvedla ruku a ponořila prst do šlehačky na ovocném poháru a pak si jej strčila do pusy. Měl bych zmizet, dřív než udělám, něco neuváženého.

„Co jsi tak ticho? Máš taky hlad?" konečně se na mě otočila, aby mohla zkontrolovat můj stav. Měl jsem hlad, ale trochu odlišného rázu, než na který myslela ona. 

„Napiji se z tebe až večer. Potřebuji, abys teď byla při síle." Pověděl jsem jí. Silou vůle jsem se donutil od ní odvrátit hlavu.

„Jak si přeješ, ještě chvilku vydrž prosím. Jen se obléknu a sním tak polovinu toho jídla na vozíku." Usmála se a šla se konečně obléknout. Díky bože, za ty dary. Doufám, že se oblékne do tepláků a velkého trička. Bude trvat hodně dlouho, než zklidním rozbouřené hormony. Ta holka mě vážně přivede do hrobu. Je tak krásně nevinná. A já ji teď budu učit jak vrážet kolíky do srdcí. Úplně ji to zničí.

Vrátila se zpět. Vyplnilo se moje přání ohledně jejího pohodlného oblečení, ale ani to neskrylo její přednosti. Usadila se na konci mé postele a přitáhla si k sobě vozík. Úplně vytěsnila ze svého světa přítomnost upíra, přímo za jejími zády. Čas na první lekci. Naprosto neslyšně jsem se napřímil. Udělal jsem dva rychlé pohyby. Jedním jsem si jí k sobě bleskově přitáhl a druhým jí zvrátil hlavu na stranu, tak jako bych se jí chystal prokousnout hrdlo.

„První věc co si musíš zapamatovat. Jakéhokoliv upíra musíš brát jako hrozbu a tudíž, nikdy nepovolovat v obezřetnosti a soustředěnosti!" zašeptal jsem jí těsně u ucha. Cítil jsem, jak se celá třese. 

„Co to sakra děláš? Vyděsil jsi mě!" vyjekla konečně. Začal jsem se smát.

„Nemožné!" oponoval jsem.

„Neřekl jsi, že už začínáme!" protestovala. Otočila na mě hlavu, neudržel jsem se a smál se dál. Po tváři měla rozmazanou šlehačku, jak se snažila nasnídat a já jí to tak překazil.

„Myslíš, že nějaký upír by ti mile řekl, že už začíná s tvým zabíjením, abys měla čas se na to psychicky připravit?" pronesl jsem sarkasticky. Zamračila se na mě a stírala si bílou hmotu z jejího obličeje.

„Ne?" zeptala se mě sladce.

„To se mě ptáš nebo co?" budu tvrdý učitel.

„Proboha. Dobře! Tak ne!" zaprskala. Rozčiluji jí a to jsem to ještě ani pořádně nerozbalil. Bohužel jsem se svým výsměchem na její stranu povolil. Ani jsem se nenadál a k mému naprostému ohromení mi na hlavě přistála celá mísa zbylé šlehačky. Párkrát jsem zalapal po dechu, ale vzpamatoval jsem se rychleji, než by mohla ona ze svého útoku. Slyšel jsem, jak se začala šíleně smát.

„Měla jsem tě dřív upozornit? Musíš mi tuhle pasáž ještě jednou objasnit." Kuckala se smíchy. Zbožňoval jsem zvuk jejího smíchu.

„Jak si přeješ." Smetl jsem si z vlasů aspoň trochu té lepkavé věci a přihnal se k ní. Hlasitě vykřikla, ale dál se smála. Vytáhl jsem jí do vzduchu a hodil ji na měkkou postel. Tak abych jí neublížil. Vyskočil jsem k ní. Přitlačil jsem jí nohy k pelesti, protože už se snažila vyškrábat se pryč. Provedl jsem to samé s jejíma rukama. Chvilku se ještě zmítala a pak se uklidnila.

„Tyrane!" vyprskla na oko pobouřeně a já smíchy.

„Jak jinak. Budu tvrdý, abych do té tvé hlavinky něco dostal!" sladce jsem se na ní zazubil.

„Já se učím rychle a dobře, nedělej si starosti. Slez ze mě." Znovu se začala kroutit a vlnit jako had. Což mi moc nepomáhalo v mém menším problému.

„Dobře pustím se do toho, ale budeš mě poslouchat."

„Jistě. Všechno co řekneš, udělám." Řekla bezbarvým hlasem. Poznal jsem, že si dělá srandu a napodobuje ovlivněného člověka. Protočil jsem oči a slezl z ní. Rychle hupsla z postele ven. Já jsem si odběhl do koupelny, smít z vlasů tu šlehačku. Nechal jsem jí tak čas, aby se najedla. Vytíral jsem si vlasy do ručníku a vrátil se do pokoje. Vozík, byl odsunutý ke dveřím a ona sama čekala v jednom z křesílek. Nepřítomně si pohrávala s řetízkem na krku. Podívala se na mě, trochu se zarazila. A pak odvrátila pohled. Její tepová frekvence se trochu zvýšila. Pravděpodobně ze vzrušení z nadcházejících bojových hodin. Došel jsem k ní a ručník hodil na vedlejší křeslo. Pokynul jsem jí, aby se postavila. Vypadala tak křehce. Což by mohla být její zbraň, kdyby se ukázalo, že má nadání v rozdávání ran.

„Chceš, abych se držel zpátky a šetřil tě?" zeptal jsem se.

„Rozhodně ne. Ale nemusíš my zlámat kosti, nebo mě zmlátit, tak že mě nikdo nepozná!" rozdala limity. Já neměl v úmyslu, nic podobného udělat. Trochu jsem se děsil toho, že si nebudu moct pomoct a budu se držet zpět. Musím v tom najít rovnováhu.

„Vynasnažím se." Mrkl jsem na ní. Asi jí to moc nepřesvědčilo. Vzal jsem jí za ruku a odvedl dál od nebezpečného nábytku. Rychle jsem to oběhl a všechno odstrkal ke stěnám, abychom měli prostor.

„Začínám z toho mít divný pocit." Zamumlala. Rozhlížela se kolem sebe. Na všechno teď zapomeň. Na to, že je Mocná, co se asi stane zítra, na deníky, kroniky a tak dále. Jen ona a já. „Jsem nebezpečný upír a tvým úkolem je ho zneškodnit. Jak nejlépe to uděláš?" byl jsem zvědavý, co mi odpoví. Zhluboka se nadechla. Poznal jsem, že se soustředí jen na tuhle situaci.

„Asi nijak. Protože budu mrtvá dřív než bych se k něčemu mohla rozhodnout!" pohodila rukama.

„Médeo! Snaž se!" zavrčel jsem.

„Dobře, dobře. Asi bych měla, zapíchnou kolík do srdce ne? Co jiného bych mohla dělat. Jiný způsob neexistuje." Přemýšlivě se na mě podívala. Přikývl jsem. Vytáhl jsem z mikiny jeden dřevěný kolík. Měl jsem jich pár v tašce. Podal jsem jí ho. Váhavě si ho vzala.

„Nebojíš se, že bych ho mohla využít proti tobě?" pohodila s ním v ruce.

„Ne." Nebál jsem se, že by jí moje odpověď urazila. Ale i kdyby byla schopná propichovat upíry jako na běžícím páse. Mě by nezabila. Třeba to zní domýšlivě, ale já ji zabít nechci už hodně dlouho a počítal jsem s tím, že je na tom stejně.

„Tak pokračujeme. Dřív než se k upírovi dostaneš natolik blízko, aby se ti naskytla příležitost ho probodnout. Musíš se k němu probojovat." Pousmál jsem se na ní.

„A! Tady narážíme na ten nepatrný problém s rychlostí, sílou a nadáním předvídat pohyb oběti. Nátlak nepočítám, když to na mě nemá vliv. Ale, jak si myslíš, že tohle dokážu překonat bez své moci?" tázavě mě propalovala pohledem.

„Je to těžké, to nepopírám. Ale věř tomu nebo ne, jde to. Jak myslíš, že to dělali všichni lovci upírů v minulosti. Chce to jen využít, jakékoliv příležitosti a nepropást ji. Jak se ti to povedlo s tím střepem. Tvoje nejlepší přednost je že můžeš předstírat ovlivnění a včas pak použít kolík. Musí to ale vyznít opravdu důvěryhodně. Tvůj zrychlený tep by tě mohl prozradit." Dělal jsem jí přednášku. Přimhouřila oči a přemýšlivě si skousla ret.

„Dobře, tak co mám dělat?" popošla trochu blíže ke mně.

„Prvně si dáme trochu té sebeobrany." Začneme tím jednodušším. Šel jsem k ní a pomalými vysvětlujícími pohyby jsem jí předváděl různé obranné postoje, nebo naopak i výpady. Vždy jsem jí to předvedl a ona to mě poslušně zopakovala, přičemž jsem jí opravoval chyby. Uběhly skoro dvě hodiny. Ona byla zadýchaná a zpocená, já byl v naprostém pořádku. Ještě jsme se nedostaly k žádnému střetu jeden na jednoho, krom obyčejného procvičování. Dal jsem jí malou přestávku, kdy do sebe nalila asi dva galony vody. Já nic takového nepotřeboval. Se mnou tohle malé cvičení ani nehnulo.

„Teď na tebe budu útočit a ty se pokusíš ubránit." Upozornil jsem ji.

„Budeš to dělat svojí bleskovou rychlostí nebo normálně, pokud to tedy umíš." Zvedla ke mně jiskřící oči. Pravděpodobně jí to bavilo.

„Začneme pomalu a pak zvýším tempo, abys neřekla, že jsem na tebe až moc tvrdý." Položila dopitou sklenici na stůl a odebrala se stoupnout si na místo, kde jsme před chvíli cvičili. Odlepil jsem se od zdi a stanul před ní. Jen jsem doufal, že vše co jsem jí před nějakou dobou nalil do hlavy, si bude pamatovat. Bez známky upozornění jsem na ní zaútočil. Tentokrát jsem ji nezaskočil, ale bohužel nebyla moc rychlá a to jsem se snažil o normální lidskou rychlost. Neodrazila moji ruku dostatečně rychle, takže se jí otřela o čelist. Muselo ji to bolet, ale nedala to na sobě znát. Její noha vystřelila vzhůru. Chtěla mě kopnout do kolene, což by určitě bolelo, kdyby to udělala rychle. Zastavil jsem ji v pohybu, vzal ji za nohu a trhl s ní směrem k sobě. Neudržela rovnováhu a už se kácela na zem. Naštěstí, spadla šikovně a nebouchla se hlavou o zem. Tentokrát už byla hbitější a vytrhla nohu z mého sevření tak obratně, že mě kolenem udeřila do brady. Chtěl jsem ji přimáčknout na zem, tím bych vyhrál. Už jsem měl v plánu jí tu chybu vyčíst, ale znovu využila svoji zvednutou nohu a tentokrát mi ji vší silou zaryla do břicha. Bolelo to a uslyšel jsem svůj vlastní sten. Prohnul jsem se v půli těla, ona mě od sebe mohla snadno odstrčit a převalit se na mě. Ještě jsem ji stihl omotat prsty kolem štíhlého krku, stačilo by jen trochu přitlačit, ale pak jsem uvědomil dotyk na své hrudi. Odtrhl jsem pohled od jejího zpoceného obličeje a podíval se na místo na svém hrudníku. Měla mě v hrsti. Její dřevěný kolík našel přesně to místo, kde se nacházelo moje srdce. A to jsme s kolíkem ještě ani nezačali. Překvapeně jsem vydechl a pustil ji. Ona dala kolík stranou. Opřela se o moji hruď a zhluboka oddechovala.

„To bylo... neobyčejné. Bojovala jsi, jako bys to dělala odjakživa." Nepotlačil jsem zvětšující se hrdost v hlase. Usmíval jsem se na ni. Když jí došlo, co jsem řekl, tak mi ho oplatila.

„Promiň za ten kolík, ale sám jsi řekl, jinak upíra porazit nedokážu." Roztomile se na mě usmála.

„Dáme se do toho znovu. Schválně, jestli se ti to povede znovu a tentokrát zkus použít sílu rukou." Narážel jsem na její dobře mířené kopance. Přikývla a zvedla se ze mě. Napodobil jsem ji, ale než jsme začali, podíval jsem se na její čelist.

„Budeš tam mít modřinu." Zkonstatoval jsem klidně.

„Nic co by se nedalo zamaskovat." Nedělalo ji to pražádné starosti. Pak jsme se pustili do další práce. Nevím, kolikrát vyhrála ona a kolikrát já, ale neuvěřitelně nás to vtáhlo. Užívali jsme si to a bavili se tím. Nic mě nikdy nebavilo víc. Vlastně vše co dělám s ní, mě baví. Nepamatuji se na chvíli, třeba i jen sekundu v její přítomnosti, která by mě nudila. Mezi tím vším bojem jsme si dělali přestávky. Které byly hlavně pro ni. Vůbec jsem nesledoval čas, dokud jsem na obloze za oknem, neviděl zapadající slunce. Došel jsem k názoru, že toho pro ni pro dnešek bylo víc než dost. Zarazil jsem ji, když se hrnula do dalšího výpadu.

„Už máš dost?" zeptala se mě zadýchaně. Od ní to znělo vtipně, když vypadala, jako by právě uběhla maraton.

„Ne, ty!" upřesnil jsem to. Otočil jsem se k ní zády, připravený dát všechen nábytek zpět na místo, když jsem za sebou postřehl rychlý pohyb, vteřinu na to mi skočila na záda. 

„Útočit ze zadu je někoho jiného specialita." Uchechtnul jsem se. Bez větších potíží jsem jí popadl za ruku, kterou mě objímala kolem krku a přehodil si celé její tělo, přes rameno. Frustrovaně vyjekla, když ztratila půdu pod nohama.

„Jsi neposlušná, Médeo. Když říkám, je konec... je konec. Pro dnešek." Plísnil jsem ji. Pořád s ní na ramenou jsem došel ke dveřím koupelny. Tam jsem jí spustil na zem. Hrozivě se na mě mračila. „Dej si sprchu. Studenou. To trochu zchladí tvoje bitevní instinkty." Mrknul jsem na ní a ještě jí otevřel dveře.

„Tak mi aspoň řekni, jak jsem si vedla?" dožadovala se ode mě uznání.

„Já ti nevím." Povzdechl jsem si. Její staženě obočí se ještě pohloubilo. Vypadala nádherně, se zarudlými lícemi a jiskřícíma očima. Přesně takhle jsem si ji představoval při dalších jiných a o hodně příjemnějších situacích.

„Rafaeli!" řekla moje jméno výhružně.

„Byla jsi ohromná. Ani jsem si nemyslel, že ti to půjde tak dobře. A to není urážka. Máš to prostě v krvi." Pak jsem ji strčil do koupelny a pro jistotu za ní zavřel. Po chvíli se ozvala tekoucí voda. Oddychl jsem si. Bleskově jsem vrátil všechen nábytek na místo a pak se svalil na postel. Dnes se asi vyspím, dneska to byl náročný den a další mě čeká zítra a možná i noc. Musím být v plné síle.

Médea vyběhla z koupelny opět jen v ručníku. Ztuhnul jsem, ale naštěstí zmizela ve svém nepoužívaném pokoji. Pravděpodobně pro pyžamo. Když se vrátila měla na sobě měkký župan. Zneklidňující bylo, že ho měla rozvázaný. 

„Teď je čas na tvoji odměnu." Pronesla slavnostně a s tím si lehla vedle mě. Stočil jsem na ní tázavý pohled.

„Odměnu?"

„Za to že jsi měl takovou trpělivost. A hlavně musíš být připravený na zítřek, kdyby se něco zvrtlo." Objasnila mi. Pohodlně se uvelebila na matraci a otočila na mě hlavu.

„Neměl bych tě oslabovat." Pokusil jsem se protestovat, ale už jsem se k ní pomalu blížil.

„Ale prosím tě. Potřebuješ to a mě to neuškodí, ba naopak. Bude to důvěryhodnější a opiju se o to snadněji." Vyčítala mi tady všechny důvody, proč bych se z ní měl napít a všechny mi připadaly tak správné. 

Proč bych se měl pořád držet? Nikdy jsem to nedělal, tak proč teď? Rozhodně jsem se nad ní sklonil. Vlasy měla poslušně spletené co copu, takže se mi nepletly do cesty, když jsem ponořil už připravené zuby do jejího krku. Tlumeně zasténala, její ruce se obtočily kolem mého hrudníku, tisknoucí se ke mě ze všech sil. Polykal jsem její horkou, sladkou krev. Po těle se mi rozlévaly slastné pocity a teplo mě lechtalo až na konečcích prstů. Prohnula se směrem ke mně, když moje ruka sjížděla po jejím odhaleném stehnu. Ani jednou za celou dobu, co z ní piji jsem nezašel tak daleko. Nevinné polibky, které už absolvovali, nikdy nepřerostli v něco víc, ale tohle nabíralo na intenzitě. Oba jsme prožívali svojí vlastní rozkoš, ale pořád vedoucí k tomu samému cíli. Zarazil jsem to dřív, než to mohlo zajít až moc daleko, za tu hranici, odkud bych se už nemohl vrátit. S uvolněným výdechem jsem se od ní odtáhl a položil se na záda.

„Tohle mě nikdy nepřestane bavit." Slyšel jsem její šepot. Tlukot srdce se jí zpomaloval, jak se uklidňovala. Její poznámka mě nesmírně potěšila. Protože já s tím v nejbližší době nemíním přestat. Ucítil jsem pohyb, jak se přetočila na bok, dívajíc se teď  na mě.

„Ano, můžeš tu dnes spát." Odpověděl jsem na její němou otázku. Usmál jsem se sám pro sebe. „Jen pro informaci, taky se chystám spát tak nezkoušej nějaké noční ataky." Dodal jsem.

„Na mě se můžeš spolehnout." Řekla tiše. Ocenil bych, kdyby na mě přestala zírat.

„Měla bys spát a ne mě pozorovat." Podotkl jsem se zavřenýma očima.

„Jak víš, že na tebe koukám?" její hlas zněl uraženě, takže to byla pravda.

„Kdo by se na mě nechtěl koukat." Prohlásil jsem a podíval se jí do očí, nestihla uhnout pohledem a trochu se začervenala.

„Jsi neuvěřitelně domýšlivý!"

„To mi říkala Ellein taky." Usmál jsem se nad vzpomínkou mé sestry.

„Tak to asi bude pravda." Odvrátila ode mě pohled a lehla si na záda, stejně jako já. Nějakou chvíli jsme leželi vedle sebe v tichosti. Ale ani jeden jsme nespali. „Spíš?" zašeptala.

„Ne." Vydechl jsem.

„Nemůžu spát." Sdělila mi. Povzdechl jsem si a znovu se na ní podíval. Obličej měla nervózně stažený.

„S čím si děláš starosti?" zeptal jsem se jemně.

„Se zítřkem. Mám divný pocit, že se něco stane." Prozradila jádro svých obav.

„Nechtěl bych, abys šla se mnou, kdyby to nebylo nutné. Ale nic se nestane. Nedovolím to. Jen si promluvím s Adamem a pak půjdeme." Věděl jsem, že potřebuje víc než jen ujištění v mých slovech. Natáhl jsem se po ní, na nic nečekala a nechala se přivinout do mé náruče. Okamžitě se uvolnila. Jednu ruku obtočila kolem mého pasu a hlavu položila na moji hruď. Před nějakou dobou jsem se od ní odtáhnul s tím, že nechci udělat něco neuváženého a teď se tu ke mně tiskne. Bude zázrak, jestli usnu.

„Sladké sny." Zamumlal jsem. Svou rukou jsem přikryl její rameno a pak se nechal unášet do tmy. 

A/N

Zdravím mě dětičky!

Já vím nic moc záživného... zatím... další kapitoly budou už jízda slibuji!

Čekejte zradu, šok a moc a moc nebezpečí!

Jelikož se blížíme k polovině příběhu....řekla jsem si, zda neudělat nějaké Q&A, u jiných mých knih to byla zábava, tak to můžeme zkusit třeba i tady. Takže kdybyste měli nějaké otázky na mě, či na postavy... SEM s nimi! :))

Každopádně má tu někdo nějaký typ na to, jak dopadne setkání s Adamem v klubu?????

Au revoir!

Love ya!