Dveře se za ním zavřely. Mohla jsem nechat povolit svoje nervy a vyvztekat se. Opravdu jsem měla nějakou dobu v plánu rozmlátit jeho pokoj na padrť. Jediné co jsem po jeho odchodu udělala. Vztekle zařvala a kopla do jeho postele. To bylo vše.

Proč jsem se nechala přemluvit? Odpověď zní, protože měl pravdu samozřejmě. Jistě že jí měl. Jak jinak. Prokázala jsem dost rozumu, abych to přijala a zůstala v bezpečí hotelu. Problém byl v tom, že já nechtěla zůstávat někde v pozadí. Vždyť se jedná pořád o mě a já bych se měla snažit přijít tomu na kloub, nebo mu aspoň pomoct. I kdyby to mělo znamenat nějaké ohrožení. Štvalo mě, že měl pravdu.

Byl čestný, i když si to o sobě asi nemyslel. On si o sobě totiž myslí jen to nejhorší. Staral se o mě tak jako ještě nikdy nikdo. Trochu mě to dojímalo. Cítila jsem, jak uvnitř taju při každém jeho pohledu. Při každé, ve kterém je někdy víc, než by si přál ukazovat.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Co teď budu dělat? Je tu sice na objednání spousta zábavy, ale nejsem ten typ člověka, co by se vyžíval v malichernosti. A nesnáším být mimo hru. I tak. Zvedla jsem hotelový telefon, jak mi poradil Rafael a nechala si na pokoj přinést tuctu DVD a velkou nálož jídla. Prostě se tu rozvalím a budu čekat, až se Rafael uráčí zase vrátit zpět.

Byla jsem v polovině Interview s Upírem, s kronikou mé rodiny rozevřenou na kolenou, jsem psala pod svoje už připravené jméno. I když jsem nesouhlasila s pokračováním, rozhodla jsem se, že přece jenom budu psát o svém životě, ale začnu novou éru. Napsala jsem vše o tom, co se stalo, když jsem přišla na svou moc a pak o Rafaelovi. Zrovna jsem se zabývala kreslením jeho podobizny, když jsem zaslechla nějaký pohyb za dveřmi. Vyskočila jsem ze své pozice a otočila jsem hlavu ke dveřím. To musí být Rafael. Rychle jsem doběhla ke dveřím. 

Až pozdě jsem si uvědomila, že jsem neměla reagovat tak zbrkle a rozhodně neotevírat. Ale už bylo pozdě. Rozrazila jsem dveře. Až pak jsem pochopila, jak jsem hloupá. Měla jsem zkontrolovat auru, dotyčného, který rozhodně nebyl člověk. Což jsem poznala hned, jak jsem se na něj podívala. Jeho aura přesně odpovídala té upíří, společně s tím, že na mě upíral zarudlé oči a cenil na mě zuby s prodlouženými špičáky.

„Do prdele." Zaklela jsem. Ihned jsem se vzpamatovala a chtěla jsem dveře zase přibouchnout, ale nebylo mi to nic platné. To jsem věděla ještě předtím, než jeho ruka vystřelila a dostala se mezi dveře a trám. Normálnímu člověku, bych takhle rozdrtila kost, ale s ním to nic neudělalo, dokonce ani nezařval. Nic. Jediné o co se teď snažil, bylo dostat se dovnitř a sníst mě. Snažila jsem se dveře udržet, ale samozřejmě, že se mi to nemohlo podařit. Nechala jsem dveře dveřmi a utíkala od nich pryč. Ten upír je div nevyrval z pantů a už stál uvnitř. Pozpátku jsem pomalu couvala co nejdál od něj. Vypadal, že má chuť na menší svačinku. Nedám mu to, po čem touží.

„Jak to že voníš tak lákavě děvče?" na důkaz svých slov natáhnul vzduch do plic a přivřel oči. Měl na sobě oblek s kravatou a vypadal jak kancelářská krysa. Přesto je to upír. Rafael měl asi pravdu s tím, že jich je tu hodně. Zrovna tady. 

„Drž se ode mě dál." Nechtěla jsem vyznít moc vystrašeně, ale nedokázala jsem zastavit ten třas.

„To není tak snadné, krásko. Pojď ke mně." Hlas se mu prohloubil do svádivé tóniny a mě došlo, že se snaží o ovlivnění. Co teď? Konečně jsem si vzpomněla, že jsem Mocná. Úplně jsem na to zapomněla, jak jsem se ocitla nebezpečí tváří v tvář. Jaká to ironie.

„Ne! A nepřibližuj se ke mně, nebo to s tebou nedopadne dobře!" vlastně jsem se divila, že už dávno nezaútočil. Jen se tu vykecává. Užasle se na mě díval, když zjistil, že jeho nátlak se u mě moc neuplatnil. Přesto ho to nezastavilo. Začala jsem v sobě shromažďovat všechnu svou moc. Pak se všechno začalo dít neuvěřitelně rychle. On se najednou pohnul a stál přímo přede mnou. 

Já jsem zvedla ruce, položila mu je na hruď v obraném gestu. S tím jsem do něj pustila pořádnou dávku své síly, což podle všeho fungovalo, jako kdybych do něj pouštěla elektrický proud. Neměla jsem tušení, že něco takového umím, ale byla jsem nadšená z další své schopnosti. Upír sebou bolestně  škubl a dokonce i vykřikl. Znovu však překonal svůj šok a rozhodně se ke mně natáhnul. Pocit triumfu mě opustil a než jsem se stihla vzpamatoval, mě chytil pod krkem a se vzteklým zavrčením hodil přes celý pokoj a rovnou na skleněný konferenční stolek. V tuhle chvíli jsem necítila žádnou bolest, ani to že se mi střepy skla zarývají do kůže na zádech, protože jsem měla na práci jiné věci, jako zbavit se toho šílence. 

Už se ke mně zase přihnal. Tentokrát mě přišpendlil na zemi, na všechny ty střepy. Zoufale jsem se rozhlížela po něčem, co by mi pomohlo. Jak se zabíjí Upír? Snažila jsem si vzpomenout. Dřevo. Dřevěný kolík, přímo do srdce. Sakra. Kde tu mám asi vzít nějaký kolík. Měla jsem jen několik sekund na to si promyslet nějaké kroky. Oči mi padl na velký ostrý střep, přímo u mé levé ruky. Rychle jsem ho popadla, nevnímajíc, jak se mi zařezává do dlaně. Ten upír se nade mnou naklonil, jeho ruce na mých ramenou, znemožňujíc mi se pohnout. Byl úplně zhypnotizovaný. Až teď jsem si uvědomovala, že krvácím, tak asi proto vypadal, jako kdyby našel zlatý grál. 

To byla moje příležitost. Napnula jsem všechny svaly v těle, vymrštila jsem ruku, v čemž mi nezabránil, protože se nadále ztrácel v pachu mé krve. Mohla jsem střep snadno dostat na patřičné místo a zrovna v tu chvíli, kdy se ke mě naklonil, aby mi zaryl zuby do krku, lehce zapíchnout sklo do jeho hrudi. Přesně do místa, kde se nacházelo jeho srdce. Jeho tělo ztuhlo a z hrdla se mu vydralo bolestné zachrčení. Pak celou vahou spadl na mě. S velkým úsilím jsem ho odvalila na stranu. Jak dlouho to potrvá, než se probere? Což nakonec udělá a určitě bude hodně naštvaný. Ale já jsem na tom taky nebyla moc dobře, jak jsem zjišťovala. Ruce jsem měla pořezané od shora dolů a hádám, že moje záda na tom nejsou o moc lépe. Hodně jsem krvácela. Tohle je zoufalá situace. Tiše jsem zasténala, když jsem si z lokte vytrhla jeden střípek. Jeden z desítek v mém těle. Moje jediná myšlenka teď ale patřila tomu, jak nejrychleji se tady odtud dostat. Potřebovala jsem ale víc síly, která ze mě teď unikala závratnou rychlostí. Ještě mě napadlo, že bych použila pohotovostní mobil. Ale nevím, kde jsem ho nechala.

„Zatraceně!" uslyšela jsem ustrašený hlas ode dveří. Ještě jsem se zmohla na pousmání. Ten má ale načasování. Ztrácela jsem vědomí.

„Zabij ho. Musíš ho zabít...Udělej to." Šeptala jsem.

„Médeo! Zůstaň při vědomí prosím." Mumlal, když se objevil nade mnou. Musí ho zabít, dřív než se probere.

„Má v sobě jen střep. Rafaeli. Probodni ho něčím dřevěným." To už stál zase na nohou, jsem ráda, že se dříve postará o něj než o mě. Na chvíli zmizel z mého zorného pole. Pak se vrátil s pravděpodobně ulomenou nohou od stolu. Hlavní bylo, že to bylo dřevo. Naklonil se nad tím upírem a vytáhl z něj střep. Uslyšela jsem hluboký nádech a pak další bodnutí. Rafael to udělal tak rychle, že si ten upír ani nestihl uvědomit, co se děje a už byl mrtvý. Trochu jsem si oddechla. Teď už můžu klidně spát.

„Médeo. Ne! Neusínej. Zůstaň tu se mnou. Ztratila jsi hodně krve!" znovu mě ze tmy, co se kolem mě uzavírala, vytrhl jeho hlas. Zdá se mi to, nebo jsem v něm slyšela paniku. To není možné, někdo jako on nemůže panikařit.

„Teď to bude trochu bolet, ale musím tě zvednout z té podlahy." Šeptal mi tiše do ucha. Ať dělá, co uzná za vhodné, když je u mě, ničeho se nebojím. Pak se jeho silné paže dostaly pod mé bezvládné tělo. Opravdu jsem se nemohla ani hnout, jako bych byla nějak ochromená. Co to říkal před chvíli o bolesti? Sakra že to bolí. Myslím, že jsem křičela, ale nějak mám teď všechno rozmazané a jediné co existuje je bolest. Rafael se mě snažil uklidnit, ale nešlo to. Ty rány na mých zádech, byly asi trochu rozsáhlejší, než jsem si myslela.

„Médeo. Je mi to tak líto. Neměl jsem tě tu nechávat." Slyšela jsem jeho slova, ale nedokázala jsem mu odpovědět. Chtěla jsem mu to vymluvit, měl pravdu s tím, že se nedokážu bránit. Tahle situace přesně vypovídala o tom, co by se stalo kdybych s ním šla. Tohle byl jen jeden upír. A já to tak pohnojila.

Donesl mě na postel. Nepoložil mě ale na záda, ale na břicho. Zabořila jsem hlavu do matrace. To se bude hodit, až bude vyndávat to sklo. Což pravděpodobně udělá. Zaslechla jsem zalapání po dechu, když mi vytáhnul tričko nahoru. Otočila jsem hlavu, tak abych ji a měla položenou na straně. Neviděla jsem na něj.

„Je to hodně špatný?" vydechla jsem skoro neslyšeně. Ale pro něj to bylo dostatečně hlasitě.

„Napravím to. Ale musím vyndat všechny skleněné úlomky." Řekl to tak lítostivě. Netěšila jsem se na to, stejně jako on.

„Do toho. Už teď omdlévám bolestí." Svěřila jsem se mu. Snad ho to popožene. Nevím, co si připravil pro čištění ran, radši jsem to ani nezjišťovala. První vlna příšerné agonie přišla chvíli na to. Připadalo mi, jako bych měla záda rozdrásaná od medvěda. Matně jsem vnímala cinkání skla, které ze mě bylo vytahováno. Celé moje tělo hořelo a já křičela do matrace. Už mi docházely poslední zbytky sil, už jsem nemohla křičet, hlas mi nesloužil. Tělo jsem měla celou dobu napnuté a otřásla jsem se pokaždé, když mnou projela bolest. Jeho ledové ruce pro mě byly malý zázrak, pokaždé když se mě dotknul. Byla to úleva od té horkosti.

„Už je konec Médeo." Vydechl zničeně. Já taky. Ale nemohla jsem nic udělat, nic říct. Hlasivky mi nesloužily, divila jsem se, že jsem dokázala udržet otevřené oči. On se o mě postaral. Jemně mě otočil na stranu a přitáhl si mě k sobě na klín. Napolo jsem na něm ležela. Jeho ruce byly celé zakrvácené. Jeho normálně bledý obličej byl ještě bělejší. A jeho hnědé oči mě s obavami zkoumaly. Chtěla jsem se usmát, ale nedokázala jsem to. Beze slova jsem jen tak ležela v jeho náručí, jako hadrová panenka. Chladila jsem se ho jeho tělo. Jeho prsty našli můj obličej. Tváře jsem měla zmáčené od slz, které mi teď nežně stíral.

„Měl jsi pravdu." Zachraptěla jsem. Spíš to vůbec nebyla slova, bylo to nesrozumitelné. Zavrtěl hlavou a přikryl mi rty svým ukazováčkem.

„Nemluv. Budeš se muset znovu napít mé krve. Musíš se zotavit, nedokážeš se ani hnout." I on měl ochraptělý hlas. Musel se hodně ovládat, protože měl kolem sebe tolik mé krve a nezahlédla jsem ani náznak červeného světla v jeho očích, ani jeho ostré zuby. Při zmínce o jeho pití krve jsem nijak neprotestovala. 

„Takhle mizerně jsem cítila jen jednou. Když jsi ze mě poprvé pil." Sdělila jsem mu jen tak pro informaci. Věnoval mi jeden malý úsměv.

„To jsi mi zachránila život." Dodal jeden malý detail. Jistě, že ano. Na to nemůžu zapomenout.

„Myslím, že jsme si kvit." Vydechla jsem vyčerpaně. Přivírala se mi víčka, jako bych na nich měla závaží.

„Ještě ne." Po chvíli jsem na rtech ucítila mokro. Automaticky jsem si je olízla. Jeho chuť si nemůžu zaměnit. Byla to jeho horká krev. Polkla jsem několik doušků. Bylo to, jako by se mi po těle až do všech končetin rozlévalo příjemné teplo. Cítila jsem brnění na kůži. Uvolněně jsem se nadechla. Nemohla jsem sledovat, jak se mi moje poranění hojí, ale věděla jsem, že se tak děje. Díky zlepšení celé této situace. Už se mi nechtělo spát a hlavně jsem neměla rozmazaný veškerý svět. Teď jsem měla docela dokonalý výhled na Rafaela, jak jsem mu spočívala na rukou. Upíral na mě ustaraný pohled. Klouzal po mém obličeji. Jeho chladivé prsty mi sjely po pažích. Jednu ruku mi zvedl a prohlížel si jí. Tam odku jsem si předtím vytáhla ten velký kus střepu, už po zranění nebylo ani památky. Tušila jsem, že to samé se děje i s mými rozdrásanými zády.

„Je to lepší?" zeptal se šeptem. Nepřestával mě hladit. Ne že bych chtěla, aby přestal.

„Je. Musím přiznat, že máš skvělé načasování." Oddechla jsem si, že už mám zase svůj normální hlas. Dívala jsem se nahoru na něj. Neudržela jsem svůj oddaný výraz. Byla jsem ráda, že se sem dostal tak brzy a zachránil mě.

„Ale mám takový dojem, že až tak moc zachránit jsi nepotřebovala. Dostala jsi ho, i když ne kolíkem." Nechtěl si přiznat zásluhy a nebo si ze mě dělá srandu. Kdyby sem nepřišel, už bych byla buď mrtvá, nebo přeměněná na upíra, díky upíří krvi kolující stále v mém oběhu.

„Hodil mě na skleněný stůl. Nepřipadá mi, že jsem to měla v rukou. Nebýt tebe nedopadlo by to dobře." Nic mi na to neřekl. Jen se na mě díval. Ale něco říct chtěl, ale vypadalo to, že neví, zda by měl.

„Měl jsi pravdu. Nejsem schopná se ubránit. Nemám nic z dědictví po babičce. Neumím si poradit ani s jedním jediným upírem." Do mých slov se vloudila hořkost a nespokojenost z mého ubohého výkonu. Tím víc když začal vrtět hlavou.

„Na to, že s tím nemáš žádné zkušenosti, sis vedla velmi dobře." Chválil mě. Nemohla jsem tomu uvěřit, on mi tu za to skládal poklony.

„Tak to si nemyslím. Neumím si představit, co bych dělala, kdybych tě neposlechla a šla s tebou do toho klubu. Tenhle upír byl mou krví doslova očarovaný." Řekla jsem. Už jsem byla plná energie. Ale nijak jsem nespěchala z jeho objetí. Ani on nepovolil stisk.

„Bylo by to horší, ale proč jsi na něj nepoužila svoji magii?" zeptal se. Roztrpčeně jsem se zasmála.

„Zkusila jsem to. On na mě šel s nátlakem a já na něj s něčím novým. Když jsem na něj položila ruku, pustila jsem do něj pár voltů. Sice ho moje imunnost a schopnost rozdávat elektrické rány trochu překvapila. Ale šel po mé krvi, jak smyslů zbavený." Vysvětlila jsem neochotně svoje pochybení. Zklamala jsem sama sebe. Kdyby tu byla babička nebo rodiče, tak i je.

„Pak tě hodil na ten stůl a ty jsi ho probodla?" dotázal se.

„Ano." Přikývla jsem.

„Využila jsi situace. Bylo to chytré, když poblíž nebyl kolík, tak další nejlepší varianta je, ho aspoň na chvíli vyřadit." uznale se na mě usmál. Trochu mi tím zvedl náladu.

„Na pokračování už jsem se nevzmohla." Dokončila jsem to.

„Na to jsem tu já. Je moje vina, že jsi byla zraněná. Neměl jsem tě tu nechat a hlavně jsem měl pořádně zkontrolovat jiné hosty." vážně se teď snažil shrábnout všechnu vinu pro sebe?

„Nemůžeš na sebe vždycky brát vinu celého světa. Proboha. Já si zas neměla myslet, že zvládnu cokoliv. Potřebuji se naučit nějakou sebeobranu nebo něco takového. Nikdy jsem nic podobného nedělala. Rozsvítit se jako vánoční stromek je jedna věc, ale umět se bránit je něco jiného." Spíš jsem si tak mluvila sama se sebou. Ale jeho to celkem zaujalo.

„Chceš se učit bojovat?" mohlo to vyznít výsměšně, ale on se prostě jen ptal. Zdálo se, že ho ten nápad upoutal.

„Pokud nechci být lovenou zvěří, jak ses jednou trefně zmínil. Tak se mi to zdá celkem logické." Pokrčila jsem rameny. Daroval mi jeden jemný úsměv.

„Je to rozumné. Můžu tě něco naučit, kdybys chtěla." Nabídl se mi. Přerývavě jsem se nadechla.

„Ty umíš tyhle věcičky?"

„Jistě, že. Musíš tohle umět, aby přežila. Věř tomu nebo ne. Ale dokonce umím zacházet s kordem, mečem i automatickou zbraní." Chvástal se. Ale jen na oko. Teď byl asi ten pravý čas se od něj oddělit. Ale nedokázala jsem to. Místo toho jsem udělala přesný opak toho. Víc jsem se k němu přitiskla.

„Jestli je to tak, jak říkáš, tak souhlasím. Nauč mě něco." Líbila se mi ta představa Rafaela učící mě, jak se o sebe postarat i bez svých úžasných schopností.

„Před chvíli jsi div neumřela. A teď chceš bojovat s dalším upírem?" to ho pobavilo. No popravdě. Moc se mi do toho nechtělo. Ne teď, když se k němu můžu tak tisknout.

„Dobře, tak teď ne, ale pustíme se do toho hned, jak to bude možné. A ne že si to zase rozmyslíš!" upozornila jsem ho hned. Na to by už vymyslet žádný argument nemohl. Takže bych se neměla bát.

„Přísahám, že tě naučím, jak nakopat zadky upírům." Spiklenecky na mě mrknul.

„To ti budu vděčná." Zasmála jsem se tomu. Já ho nevnímám jako upíra, napadlo mě.

„Ani se mě nezeptáš, jak to šlo v klubu?" úplně jsem zapomněla, že byl vyzvídat. Tázavě jsem k němu zvedla oči a čekala, až spustí. Nepotřeboval pobízet. „K ničemu to nevedlo, alespoň ne dneska." Řekl jednoduše.

„Ne dneska? Tak kdy?"

„V pátek. Bude tam jeden upír jménem Adam. Ten všechny a zná a ví co se děje v upířím světě. Mohl by hodně věcí vědět." Objasnil mi to.

„Dneska tam nebyl?"

„Ne. Lucius mi řekl, že už tam moc nechodí. Což se mi moc nezdá, každopádně uvidím." Obočí se mu stáhlo do přemýšlivé linky. Dívala jsem se na prameny jeho tmavých vlasů, co mu teď spadaly do očí. Měla jsem nutkání dotknout se jich a vrátit je zpět na místo.

„Kdo je Lucius?" chtěla jsem vědět.

„Bývalý spolubojovník proti divokým. Už je to dlouho co jsem ho viděl naposledy." Daroval mi další jemný úsměv. „Mohl bych tě s ním seznámit v pátek." Dodal poté. Vyjeveně jsem na něj kulila oči.

„Tak se mi zdá, že ty názory měníš každou chvíli. Tak teď už s tebou můžu jít do klubu?"

„Pod jednou podmínkou. A na změnách názorů není nic špatného." Bránil se.

„Jaká je ta podmínka?" zajímalo mě. No to bych teda ráda věděla, co budu muset udělat, aby mě tam doopravdy vzal.

„Budeš se muset opít." Vypadlo z něj.

„Cože?" začala jsem se smát. Dělá si ze mě srandu? Pak mi to došlo. Užasle jsem se na něj podívala.

„Já vím, že to má pořád díry v plánu. Ale lepší něco než nic." Nevinně na mě zamrkal.

„Takže předstoupím před armádu upírů úplně na mol? To bude vtipné!" nebo jsem si tu situaci neuměla vůbec představit.

„Budu tam já. Kdyby se cokoliv zvrtlo, já..."samozřejmě, že tam bude on. To mi je jasné, ale přesto.

„Budu se cítit divně, bez svých schopností a hlavně, budu úplně nepoužitelná. A co na to řeknou, že sis tam přivedl člověka?" naléhavě jsem se na něj podívala.

„Když tvoje aura nebude všechny oslepovat a budeš mít v očích nepřítomný výraz. Nikdo se o tebe nebude zajímat. Budeš prostě moje svačinka." jeho přirovnání ke svačince už mě nechávala chladnou, jen jsem se pousmála.

„No to bude hodně zajímavé," zamumlala jsem.

„Budeš muset být dostatečně opilá, aby to vydrželo, celou dobu co tam budeme." Dodal.

„Tak to mě tam pravděpodobně potáhneš." Sdělila jsem. Když jsem říkala, že nejsem zvyklá pít. Mluvila jsem pravdu.

„Ale budeme tam celou dobu spolu. To za to stojí!" odzbrojil mě svými slovy. Měla jsem dojem, že  jsem se roztekla, pod teplem jeho pohledu. Tak moc jsem si přála, aby zase podlehl svým pocitům. Unavovalo mě, jak se držel na uzdě.

„Tím pádem neručím za své chování a opilecké kecy." Jen jsem ho chtěla upozornit na možné těžkosti, co by mohly na naše výzvědy doprovázet.

„Myslím, že budeš roztomilá." Vyhrkl bez přemýšlení. Zkoumavě jsem se na něj podívala. Dech se mi zadrhl v krku. Pak mě napadlo, proč bych měla čekat na to, jestli to udělá on? Jsem tu i já. A zrovna teď potřebuji jeho pozornost. Přesněji řečeno jeho pozornost na mých rtech. Měla jsem i výhodnou pozici, stačí se k němu jen natáhnout. Jeho ústa vypadala v tuhle chvíli neuvěřitelně přitažlivě. Nevím, jestli mu došlo, co se chystám udělat. Taky, jak by mu to mohlo uniknout. Musel slyšet tlukot mého srdce a zrychlený dech. Přesto se neodtáhnul, neutekl a nenechal mě ležet na posteli. Prostě zůstal tak jak byl a nechal to na mě. Ani se nehnul, když jsem zvedla už svou zbrusu zahojenou ruku a prsty ho objala za krkem. Tak jsem se k němu mohla přitáhnout, až teď mi pomohl a naklonil se ke mně. 

Ale první krok ponechal na mě. Celou dobu se mi díval do očí. Pak, ale pomalu zavřel víčka. Vypadalo to tak přirozeně. Jeho pootevřená ústa volala po mých, tak jsem překonala tu vzdálenost a vpila se do nich. Nikdy se nepřestanu divit sladkosti těch jeho rtů. Utápěla jsem se v jejich měkkosti. Naše dechy se mísily dohromady. Jeho ruka, objímající se mě kolem pasu, mě teď vytáhla o něco výš, aby ke mně měl lepší přístup. Každý polibek, co jsem s ním absolvovala, byl jiný. I tenhle. Byl jemný, něžný. Každým pohybem našich rtů se prohluboval a po mém těle jezdily elektrické vlny. Vůbec jsem si nevšimla, že jsme změnili pozice. Tím chci říct, že to zařídil Rafael, tím svým rychlým pohybem, kdy to nestihnete ani postřehnout. A už jsem ležela na zádech na té měkké posteli a on na polo na mě. Jednu ruku měl pod mou hlavou. Pravděpodobně se rád zamotával do mých dlouhých vlasů. Naši krásnou chvíli nám nekazila přítomnost upíří mrtvoly, ani zdevastované části pokoje.

Tlumeně jsem zasténala, když mi jeho mrazivé prsty sjížděly po jedné straně krku ke klíční kosti a pak zase nahoru. Před chvílí jsem omdlévala bolestí a teď pod jeho lehkými dotyky. Jako vždy to, ale zase ukončil on. Já bych bez váhání pokračovala dál. Taky jsem se ho chtěla dotýkat, ale pokaždé než jsem se vzmohla na cokoliv z mé strany, utnul to.

O pár milimetrů se odtáhl, pořád byl ale blízko.

„Měla by ses vyspat a já uklidím ten nepořádek, co jsi tu udělala." Zašeptal. Dělal si ze mě srandu. Teď po tom polibku. Ach můj ty bože. Nic jsem na to neodpověděla, na nic jsem se nevzmohla. Jediná slova, která mě napadala, byla Nikam nechoď a pokračuj. To jediné jsem mu chtěla říct.

Přikývla jsem. Pak byl pryč. Sice jsem nechtěla hned usnout, ale temnota mě k sobě stahovala moc rychle ani nevím jak, najednou jsem se ponořila do tmy.

A/N

Řekla jsem si si, že když jsem Vás takovou dobu nechala abstinovat... dopřeji Vám hned další nášup ať mě milujete ještě víc :D

hihi:D

Ok tak co na to říkáte?

Médea to moc nezvládla, ale na druhou stranu  se zachovala celkem duchapřítomně, ne?

Ještě že má Rafaela, který je vždy na to správném místě ve správný čas:))) ach ten hrdina!

Každopádně, do dalšího dílu ještě nevměsnám to, co chci....ale říkám Vám předem, to co se na ně chystá nebude procházka růžovou zahradou!

Bude to boj!

Tak si zatím užívejte jejich čupr chvilky, nebude to mít dlouhé trvání a to už zase žvaním :D

No nic mějte se ňůňově! :D

NEzapomeňte na VOTES A COMMENTS!  když nic jiného, to mě motivuje psát a přidávat dál!

LOVE YA!