~~~ Nová postava ~~~

~~~

Přistáli jsme. 

Popravdě, kdyby ten let trval déle, bůh ví, co by se všechno stalo. Jak to, že všechno co znám o upířím světě, dává s Médeou úplně jiný smysl. Objevuji s ní úplně nové věci, i ty co už jsem dělal tolikrát. 

Ta alkoholová, krvavá smršť šla úplně mimo mé chápání. Asi takhle se cítí feťák, když si dá svoji dávku. Před očima mi tancovaly všechny různé barvy a hlava se mi vznášela v oblacích a to doslovně. Jako v jiné dimenzi. Její aura se alkoholem otupila, společně s její mocí. Nevím zda to byl dobrý, nebo špatný vývoj situace.

A teď se mi ji podařilo přesvědčit, aby si vzala moji krev. I když jsem její chabý odpor mohl přičítat bolesti hlavy, která jí k tomu donutila. Vím, jak se jí to příčilo ten den, kdy jsme se poznali. A teď k tomu přibylo to vědomí, že podstupuje jisté riziko v podobě možnosti, která se týkala přeměny v upíra, po čemž jistě netoužila. Aspoň už jí to nepřišlo tak špatné a ohavné. Ba naopak. Potěšilo mě její nadšení. Pozoroval jsem ji při tom, jak si přiložila moje zápěstí ke svým rtům. Místo toho, aby se rovnou napilo, jazykem slízala všechnu krev okolo a pak si dopřála několik doušků vytékající tekutiny. Nikdy jsem neviděl nic žhavějšího.

Zahnal jsem dvoje myšlenky do pozadí a podíval se ven na ranvej. Glasgow se rýsovalo v dálce. Je to jedno z těch měst, ve kterém je nejvíce upírů. Většinou se upíři schovávají ve velkých městech, je tu větší možnost nepozorovaně se nakrmit, tak aby si toho nikdo moc nevšiml. Jistě, že existuje nátlak, ale tak je to nejlepší. Jeden čas jsem se sem rád vracel, ale nikdy jsem tu nezůstal moc dlouho. Padalo tu na mě moc vzpomínek a ta zatracená vina. Takže jsem se vždy brzy zdekoval. Už je to víc než 200 let co jsem tu nebyl, ale až na nespočet moderních budov, se skoro nic neměnilo.

Nacházel se tu vyhlášený klub. Známý byl tím, že byl přímo pro náš druh. Každý večer jsou majiteli podniku nalákány do klubu skupinky lidí. Ti pak slouží jako občerstvení pro hosty. Když jsem tu byl já, klub se teprve rozjížděl. Ale podle toho, co vše jsem se o tom místě doslechl, si klub vede víc než dobře. Takových míst po světě existuje několik, ale ne zas tolik, aby to vzbudilo podezření.

A právě do tohohle chci jít. Všichni ten klub znají, upíři v něm se znají taky navzájem. Mohl bych tam narazit na Adama. Je to takový všeználek, ale má hodně kontaktů. Mohl by něco vědět, něco co by nám mohlo pomoci v dalším hledání.

Jen si nemyslím, že bych s sebou měl brát Médeu, i když jsem jí řekl, že to bude nebezpečné, ale nejsem s jist tím, jestli dost dobře pochopila, co to slovo znamená. Je mi jasné, že jak vkročíme do toho klubu, všichni rozeznají její moc. Nebudou vědět co je zač, ale bude je automaticky přitahovat. A ta představa se mi nelíbila. Vystavit jí celé hordě upírů? To by pravděpodobně nedopadlo moc dobře. Ale jak ji přesvědčit, aby to nechala na mě? Svojí sílu jsem na ní použít nemohl, ať už nátlaku, nebo fyzickou. Asi by mi to pěkně ukázala.

Myšlenky se mi stočily k tomu, co se událo v ten jeden večer u ní v pokoji. Náš polibek a  pak vše, co jsem jí o sobě pověděl. Vše co mě tížilo. Sice jsem se nezbavil trýznivé viny, ale to že jsem jí to řekl, jakoby část toho břímě zmizela. Bylo to všehovšudy poprvé, co jsem se takhle svěřil. Nebylo to zas tak hrozné, jak jsem si představoval, ale ukázal jsem tak trochu svoji zranitelnost a doufal jsem, že toho nebudu litovat. Uspokojil jsem její zvědavost a myslím, že i starost o mě. Ale tím to všechno začalo. 

Snažila se mě přesvědčit o tom, že za to nemůžu, což je absurdní, i když to podala tak, že jsem si na chvíli i myslel, že to tak je. Ale na tu vinu dokážu na vteřinu i zapomenout, s její pomocí a s pomocí její rodiny. 

Znovu mi na mysli vytanul ten spontánní polibek. Líbilo se mi na ní, že to nijak neřešila. Nesnažila se ze mě vymáčknout, proč jsem to udělal. Ani poprvé a ani teď. Mohl jsem na seznam věcí, které na téhle ženě tak docela nechápu, přidat další. I když jsem jí za tuhle maličkost byl vděčný, ať by se mě zeptala na cokoliv ohledně této záležitosti, nebyl bych jí schopný odpovědět. Tak moc jsem se bránil tomu se k ní přiblížit. Ale zklamával jsem na každém kroku. Ale nemohl jsem jí dát to samé jako normální lidský muž. Je to moc složité. Několikrát za celou dobu co jsem byl u ní doma, jsem přemýšlel nad naší situací a i nad tím, co budu dělat, až zemře. Její lidský život je tak křehký a hlavně krátký. A co bez ní a bez její krve? 

Přestával jsem věřit v nějakou budoucnost bez ní. Její přeměna nepřicházela v úvahu. Nemohl jsem vzít na triko, to že bych zničil její charakter a i tak by to bylo zbytečné. Její krev by byla jiná. Nemohl bych z ní pít. Už by to nebylo jako dřív. Tím, že jsem se s ní zapletl, jsem zničil jakoukoliv svoji budoucnost, jakékoliv svoje pokračování. Ještě nehledě na to, že kdybych ji přeměnil proti její vůli, asi by mi nebyla moc vděčná. Docela jasně dala najevo, že s tímhle nechce mít nic společného. Všechno, co jsem jí řekl o upírech, ji nijak nepřesvědčilo o opaku. Možná ji to spíš utvrdilo. Nemůžu jí to zazlívat. Ani ta část s přeměnou se jí moc nezamlouvala, aby musela podstoupit nelidská muka. Naštěstí mi věří natolik, že si nechala teď pomoct. Neměl jsem v úmyslu ji proměnit. 

Teď jsme jeli směrem na hotel. Mlčky jsme seděli vedle sebe. Ona se dívala ven ze ztmaveného okna a já jsem samozřejmě zíral na ní. Okolí a město mě nezajímalo natolik, abych odtrhl zraky od její drobné postavy. Nevím, jestli to vnímala, ale na rtech se jí usadil mírný úsměv. Přesto mě ignorovala. Přemýšlel jsem nad tím, jestli to na ní mám vybalit teď nebo až v pokoji na hotelu. Pak jsem došel k názoru, že bude lepší ten pokoj. Tam budeme mít větší klid. Dost živě jsem si uměl představit, jak bude vyvádět, až na ní vyrukuji s tím, že nakonec se mnou na výzvědy nepůjde. Ještě jsem si dost dobře nerozmyslel, jak to s ní provedu, ale bude to muset pochopit. Pro svoje vlastní dobro. Snad není tak hloupá, aby podstoupila tak stupidní riziko, když to dost dobře můžu udělat sám. A rychle.

Zastavili jsme před skleněnými otáčivými dveřmi hotelu. Dveře na straně Médey otevřel vrátný. Oba dva jsme vystoupili, naše zavazadla se dala na pojízdný vozík. Šel jsem vedle ní směrem k recepci.

Nemusel jsem použít svojí sílu, protože už bylo všechno zařízené. Dva pokoje oddělené spojovacími dveřmi. Viděl jsem tázavý otazník v Médeiných očích.

„Pro bezpečnost." Zamumlal jsem směrem k ní.

„Jistě." Odpověděla záludně, to už jsme byli ve výtahu. Taky skleněném. Pokojská nás vedla k našim pokojům. Vlezli jsme do jednoho a dala nám klíče od průchodu do druhého. Nebyly to nejlepší pokoje, ale pořád vypadaly přepychově. Pohovky s lesklým draze vypadajícím čalouněním. Skleněné konferenční stolky, stoličky. Obrovské postele s nebesy. Byl jsem spokojen. Barová lednička byla přecpaná alkoholem. 

„Hezké." Mumlala Médea. Pomalu se vracela ze svého pokoje, který vypadal úplně stejně jako ten můj. Podíval jsem se na hodiny na mém mobilu. Za chvíli zapadne slunce. Čas se připravit a vypořádat se s tou dračicí.

„Tak se tu hezky zabydli." Věnoval jsem jí úsměv.

„Musím si dát sprchu, než půjdeme do toho klubu, v kolik chceš vyrazit?" a je to tady. Rukama si prohrábla vlasy a podívala se na mě. Zamračila se, jelikož jsem neudržel normální výraz.

„Nemusíš se připravovat, protože do toho klubu půjdu sám." Vybalil jsem to na ní hned. Není třeba chodit kolem horké kaše. Zírala na mě, jako bych se snad musel zbláznit. Chvíli to nechápavě mrkala, jak se snažila pochopit, to co jsem jí právě sdělil. Když se tak stalo, ten hrozivý pohled, který na mě vrhla mnou otřásl, i když jsem to na sobě nedal znát. Nesouhlasně našpulila pusu a začala vrtět hlavou. Rozvážným krokem došla ke mně a šťouchala ukazováčkem do mé hrudi. Měl jsem co dělat, abych se nezačal smát.

„Lorde Ayrshire. Na to můžeš ale rovnou zapomenout. Říkal jsi, že půjdu s tebou!" zavrčela.

„Neříkej mi Lorde..." oplatil jsem jí stejným vrčením.

„Budu, když se ke mně budeš chovat takhle." Zarazila moje slova.

„Myslíš, to že se starám o tvoji bezpečnost? Promiň, nechtěl jsem se chovat tak nelidsky." Zahučel jsem sarkasticky. Říkal jsem si, ať na mě bude zkoušet cokoliv, nenechám se ani přemluvit a ani vytočit, ale už jsem začínal ztrácet nervy.

„Přestaň to překrucovat. Říkal jsi, že to bude nebezpečné, ale že jít můžu!" vykřikla pobouřeně.

„Změnil jsem názor na druhou část tvé věty. Už se mi to nezdá jako moc rozumný nápad." Promluvil jsem klidně. Shlížel jsem na ní. Musela zaklánět hlavu, aby se mi mohla zpříma dívat do očí. Kdyby mohl pohled zabíjet, tak teď zrovna by ze mě byla mrtvola. Zatraceně.

„To mě nezajímá. To kvůli čemu tu jsme, se mě týká, takže přestaň s těmi kecy o mém bezpečí." Začínala se rozjíždět. Před chvíli mě to rozčilovalo a teď mi to připadalo roztomilé.

„Samozřejmě. Nehodlám se o tom bavit, prostě tu zůstaneš!" rozhodně jsem zvedl jedno obočí a čekal na její bouřlivou reakci. Třeba že mi na hlavě přistane jedna z těch drahých váz, které se vyskytovaly v naší bezprostřední blízkosti. Ale ona by se nesnížila k něčemu takovému. Její aura jasně zasvítila, ani mi nedošlo, že už se probrala z té ochablosti. Její síla v ní zahořela a hned na to se celá rozzářila jako sluníčko. Musel jsem přimhouřit oči, jak u mě stála blízko. Dokonce z ní vyzařovalo i teplo. To světlo mě oslepovalo, ale ne natolik, abych neviděl co dělá. Trochu ode mě odstoupila a vítězně se na mě dívala. Pozvedla bradu. Její bledá pokožka se teď třpytila zlatými světýlky.

„Myslíš, že bych se nedokázala ubránit. Proč na to pořád zapomínáš?" zvedla ke mně ruku, chtěl jsem ucuknout, ale nestalo se nic, co by mi ublížilo. Jen ji položila na moji hruď. Ztuhl jsem na místě, protože mnou projela vlna horka. Nemohl jsem se pohnout. Jak bych mohl zapomenout na to co v ní je.

„Jistě, že bys to dokázala, o tom není pochyb, ale kdyby ses takhle promenádovala v klubu plném upírů... neumíš si představit co by se mohlo stát. Všichni by po tobě šli a všichni by věděli, že jsi jiná než ostatní lidé. Rozumíš tomu? I kdyby se ti nějak podařilo se tam odtud dostat živá. Stala by ses lovenou zvěří. Ten kdo by tě nechtěl zabít, by tě chtěl využít, už to chápeš?" snažil jsem se, aby se můj hlas nevyšplhal do výšek, ale ke konci jsem už na ni křičel. Nijak jí to nevadilo, ale s potěšením jsem sledoval, jaký účinek na ní zanechávala moje slova. Její záře trochu pohasla a s ní i její odvážný výraz.

„Sakra proč musíš být ty ten rozumný!" zaprskala nespokojeně. Udivilo mě, jak rychle se vzdala. Už na ní nebyla ani známka její moci. Zase tam stála trochu pobledlá a se staženým obočím mě propalovala pohledem.

„Znám upíří komunitu lépe a déle než ty. Vím, jak na tebe reagoval John. A ten se ještě umí držet na uzdě. Někteří takoví nejsou. Vím, jak to bylo i se mnou. Věř mi že vím, o čem mluvím. Potřebujeme ty informace a ty nezískáme, když budeš hypnotizovat všechny v okolí." dál jsem se snažil vysvětlovat možné potíže které by nás mohly zastihnout.

„Taky tě hypnotizuji?" změnila najednou téma a mě tím dokonale rozhodila. Několikrát jsem rozčíleně zamrkal. Byla to okamžitá odezva na její otázku. Byl jsem? Samozřejmě, každou chvíli kdy byť jen na vteřinu povolím svoje soustředění, bych byl schopný chovat se buď jak poblázněný trouba, nebo jako divoké zvíře. A ani jedno se mi nezdálo moc atraktivní. Toho netvora bych možná ještě zvládl, ale tu první varianta, to nejsem já. Ne v téhle době a s ní. Nemůžu to být já. Takže jsem se ovládl a nasadil klidnou nic neříkající masku.

„Já se počítám mezi ty, co tě mají už dávno prokouknutou." Sdělil jsem jí ještě, aby nebyla na pochybách.

„Jak jinak." Znělo to posměšně, ale nechal jsem to bez komentáře.

„Takže? Budu tě tu muset přivázat k posteli, nebo se dobrovolně vzdáváš?" přikročil jsem k naší předchozí, menší rozepři.

„Vzdávám se, ale to neznamená, že bych tě nepřeprala, kdyby ses pokusil o to svázání." Vycenila na mě zuby. Když se usmála, neubránil jsem se a opětoval jí ho.

„Tím lépe pro nás oba." Zkonstatoval jsem. Přešel jsem ke své cestovní tašce a vytáhl z ní dva mobily. Jeden z nich jsem podal jí.

„Proč mi dáváš mobil?" nechápavě se na něj podívala. Byl to jeden z nejmodernějších kousků. „Jsou tam nějaké filmy, že bych si tím ukrátila čas." Dodala sarkasticky. Zasmál jsem se.

„Ten je pohotovostní, je tam jen moje číslo, stačí jen párkrát zaťukat na displej a samo se vytočí, cokoliv špatného by se dělo. Použij ho!" nabádal jsem jí důrazně. Přikývla.

„Funguje to i druhou stranou?" zeptala se a podívala se na ten samý mobil, co jsem držel v ruce. Trochu mě to zarazilo. No to by mi ještě scházelo, abych jí volal, kdybych se dostal do nesnází. Zvedl jsem obočí, ale nechal jsem to bez odpovědi.

„Cokoliv bys chtěla, stačí, jen zvednou hotelový telefon. Můžeš si objednat, co jen chceš. Klidně i masáž." Snažil jsem se jí trochu povzbudit, ale věnovala mi jen další otrávený pohled. Založila si ruce na hrudi.

„Po ničem jiném netoužím." Zahučela. Usoudil jsem, že s ní teď asi nic nesvedu. Trochu jsem zaváhal, jestli ji tu opravdu mám nechávat samotnou.

„No to vidím. Tak já jdu. Slib mi, že z tohohle pokoje nevytáhneš paty," upřel jsem na ní pohled, tak jako to dělám, když chci někoho ovlivnit. Sice to na ní nemělo pražádný účinek, ale přece jenom trochu její rysy změkly. Přikývla. Usoudil jsem, že z ní nedostanu. Otočil jsem se k ní zády a bez ohlédnutí vyšel ven z pokoje. Když jsem zavřel, ještě jsem tam chvíli stál. Čekal jsem, že začne rozbíjet hotelový majetek, ale bylo ticho. Mohl jsem jen doufat, že neudělá nějakou hloupost. Hodil jsem tuhle záležitost za hlavu. Musel jsem se soustředit na svůj úkol. Uvolnil jsem svoji mysl a pak i tělo. Dal jsem se do běhu. Hotelovou halou jsem jen tak prosvištěl a pak se proplétal ulicemi Glasgow. Pamatoval jsem si některé ulice, které teď byly ozářené moderními lampami, kdežto když jsem tudy chodíval v minulosti, byly tu jen olejové lucerny a v nich plápolající světýlka.

Zastavil jsem se až na rohu ulice, která vedla ke klubu. Nad vstupem do něj svítil neonový nápis Hell's hole. Nezměnilo se to, název zůstával stejný, i když poněkud zmoderdizovaný. A tak jako před tím, přesně pasovalo na to, co se dělo uvnitř. My jsme byly bytosti přímo z pekla. Nepřirození a nesladění s přírodními zákony. Já jsem byl chodící živý důkaz. Prošel jsem celou světovou historií, i když jsem měl být správně už dávno po smrti. Už normálním krokem jsem se blížil ke klubu. Postávalo před ním pár lidí. Tím myslím, opravdu lidi, dožadovající se vstupu dovnitř. Ale upíří ochranka je tam nechtěla pustit, pravděpodobně už měli dostatek lidí, na dnešní večer. K ochrance však přistoupil další muž v obleku, zajisté jejich nadřízený. Zjistil, jaký je problém a hned na to se zasmál. Vrhl chtivý pohled na skupinku lidí a poté na ně mávl rukou, přičemž klub získal další oběti pro dnešní noc.

Konečně jsem mohl přijít na řadu já. Stanul jsem před jedním z těch svalnatých upírů. Najednou jsem měl pocit, že si ho pamatuji z dob, kdy jsem sem chodíval. Možná i on si mě pamatoval, protože se mu zorničky rozšířily údivem.

„Lorde Ayrshire?" vypadlo z něj, pak se vzpamatoval a zase se navrátil výraz naprosté profesionality. Žasl jsem nad tím, že zná můj přídomek. Musím ale uznat, že jsem ho dříve používal, i když jsem neměl právo ho nosit. Nejsem lord. 

„Znáte mě?" zeptal jsem se sice trochu zbytečně, ale co na tom. Chtěl jsem vědět odkud.

„No ano. Od vidění, ale už je to spoustu let, co jste sem zavítal." Trochu se pousmál.

„Měl jsem spoustu věcí na práci. Stojí to uvnitř ještě za to?" zeptal jsem se na stav klubu. Ani jsem neočekával, že by mi řekl ne. Když tu pracuje tak dlouho.

„Je to tam pořád stejně divoký." Spiklenecky na mě mrknul. Pochopil jsem. „Vy si mě pamatujete, Lorde?" nechci, aby mi říkal lorde.

„Říkej mi Rafael. Pamatuji si tě, ale tvé jméno jsem zapomněl." Přiznal jsem se.

„Jsem Duncann, pane. Můžete jít dovnitř. Sice bych už správně nikoho pouštět neměl, ale když jste to vy." Ukázal rukou na dveře. Přikývl jsem.

„Díky." Řekl jsem ještě. Pro vstup do tohohle klubu, musí být pozvánka, nemohl jsem nikoho ovlivnit. Ale když tu mám starého známého. Počítal jsem s tím, že tu bude plno lidí, kteří kdysi patřili z části do mého života. Budou to ti, co jsem s nimi chodil na lov. Nebo se oddával krvavým hrátkám v klubu. Slabost pro karty a hazard mi kdysi něco říkalo, i po mé přeměně. 

Když upíři hrají poker, je to velmi zajímavé. Upíří myšlení je všech ohledech rychlejší a všímavější než lidské. Všichni upíři jsou mazaní a chytří. Tím pádem se taková hra stává velmi pozoruhodná. Někdy se hrálo i s lidmi, ale ti samozřejmě prohrávali bez výjimky. Oni tomu říkali nedostatek štěstí, nebo podvod z naší strany. Nevěděli, že mají tu čest s nadpřirozenými bytostmi. V tu chvíli se stávali našimi dlužníky. A většinou se platilo krví a jejich životy. Zní to drsné, ale bylo to tak.

Ale už hodně jsem nic podobného nehrál a nedostal jsem se do takové společnosti, aby mě to lákalo. Vlastně, když nad tím teď tak přemýšlím, pravděpodobně ani nemám potřebu. S těmito myšlenkami jsem se dostal dovnitř. Prošel jsem hlavními dveřmi, kde mě hlasitá hudba málem ohlušila. Celý klub byl větší, než se zdál na první pohled. Byl rozdělený do několika oddělených sekcí. Při vstupu byl vidět celý taneční parket, který se nacházel pod hlavními schody. Od něj vedlo několik širokých chodeb, každá k jiné části. Byl tu hráčský kout, jídelna, bar s alkoholem všeho druhu.

Už teď, na začátku noci tu bylo úplně plno. Zdálo se to jako normální místo, kam se chodí lidé pobavit. Ale při hlubším zkoumání byly znatelné nepatrné rozdíly. Lidé, kteří sem byli přivedeni, se chovali jako loutky. Lidské oko by nepostřehlo rychlé pohyby těch ostatních. Těch co to tu vedli, těm kterým to tu patří. Záblesky rudých očí a nádherná bledost většiny z nich. Nikdo se nesměl krmit přímo na očích. Pro to byla oddělená „jídelna". Když někdo z upírů dostal chuť, stačilo si ovlivnit jednoho s lidí a odvést si ho tam. Nebo si dojít na bar. Kde byla čerstvá krev pořád k dostání a mohla se tak míchat společně s alkoholem.

Panovalo tu přítmí, tak jako v jakémkoliv jiném klubu, ale upíři vidí ve tmě ještě lépe než za denního světla. Prostě něco jako ráj pro můj druh. 

Pomalu jsem sešel hlavní schody, vyhnul jsem se tanečnímu parketu a zamířil k baru.

„Co to bude?" optal se mě barman.

„Burbon." Odpověděl jsem.

„Samotný?" málo kdo si tu dával k pití jen samotný alkohol, bez krve. Jen jsem přikývl. Určitě mu nebudu vysvětlovat své důvodu. Pravděpodobně by si myslel, že jsem se pomátl. Bez dalších řečí mi podal moji sklenku. Pootočil jsem se, tak abych měl dobrý rozhled. Přimhouřil jsem oči a prohlížel každého jednotlivého upíra, co prošel kolem mě. Pár z nich jsem si pamatoval. Byla tu i jedna upírka, s kterou jsem se krátký čas znal trochu víc do hloubky. Julien. Neuvěřitelná divoška, která milovala umění lovu. Asi proto mě to s ní bavilo. Měla ráda, když jsme s spolu uhnali jednoho člověka a pak se o něj podělili. Když si na to vzpomínám, byla to pro mě ta nejtemnější doba.

Nechal jsem Julien, Julien. Soustředil jsem se dál. Hledal jsem Adama. Ale nikde po něm nebylo vidu ani slechu. Že by tu dnes nebyl? Nebo už sem nechodí. Najednou se vedle mě objevil jiný upír. V první řadě jsem ho poznal podle jeho aury. Lucius. Nedbale se na mě otočil a pak zase zpět. Trvalo mu celou vteřinu, než mu došlo, kdo vedle něj sedí. Pak pozvedl jedno obočí a pousmál se. S pomalým pohybem na mě opět otočil hlavu.

„Rafael v Hell's hole? Svět se musel zbláznit." Zasmál se svému vtipu. Prohlížel si mě. „Jak už je to dlouho?"

„Pár stovek let? Rád tě zase vidím, Luciusi." Myslel jsem to upřímně. Lucius byl jeden z mých následovatelů, když mě popadla neodolatelná touha po zabíjení divokých. Sdílel se mnou názor, vymýtit je ze světa. Byla to s ním, ale divoká jízda. Nebyl to žádný šlechtic, nic podobného. Mám dojem, že to byl levoboček některého z významných rytířů u dvora, ale stejně jako já,  se nikdy moc nesvěřoval. Jediné, čím jsem byl tehdy jistý, že divoké nenávidí stejně tak jako já, jelikož i on byl jeden z potomků.

„Nápodobně. Tak co tě přivedlo zrovna sem. Mám dojem, že jsi říkal, že už sem nepáchneš." Vzal sklenici namíchané vodky a vyklopil ji do sebe.

„Neříkal jsi něco podobného?" oplatil jsem mu stejnou otázkou. Znovu se usmál. Myslím, že byl trochu opilý. Jeho aura hrála všemi barvami, jeho tmavé oči teď plály červenou barvou. 

Lucius byl postavou stejně vysoký jako já, ale byl hubenější, skoro působící vychrtlým dojmem, ale byl silný. Jeho špinavě blond, dříve, dlouhé po ramena, byly teď ostříhané na krátko. Jaký nezvyk ho tak vidět.

„Bohužel jsem neodolal volání hráčského stolu." Pokrčil rameny. Jistě že ne. „Tak proč tu jsi. Určitě ne kvůli hře." Vyzvídal.

„Jistá situace si vyžaduje moji přítomnost zde." řekl jsem záhadně. Nemusí vědět všechno. Jsem jen opatrný, přestože byl můj kolega v zabíjení. Nějaký čas jsem ho neviděl, rozhodně se mu nebudu hned svěřovat.

„Jsi nějak moc vážný. Ale to ty jsi byl pořád, takže to není až tak divné." Brumlal do sklenice.

„Je tu dnes Adam?" zeptala jsem se rovnou. Adama tu zná každý. Každý, kdo sem chodí denně. Lucius po mě střelil rychlým tázavým pohledem. Ale jemu bylo hned jasné, že ze mě nevymáčkne víc než to co do teď.

„Myslím, že dnes tu není. Moc ho tu už nevídám, poslední měsíce sem sotva zajde. Ale každý pátek tu je, takže to zkus zítra." Neptal se mě, na co ho potřebuji, ale informaci co jsem potřeboval, jsem dostal. Zítra sem budu muset jít znovu, což znamená, že můžu jít zpět na hotel.

„Díky Luciusi. Přijdu." Pokýval jsem mu na rozloučenou. Jsem si jistý, že tu na něj narazím i v pátek. Nemá cenu se tu zdržovat. Vystřelil jsem z místa. Nezastavil jsem se ani u Duncanna. Už jsem chtěl být zase u ní. Během několika minut jsem byl zpět u Hiltonu. Jenže jakmile jsem překročil práh hotelu, poznal jsem, že je tu něco špatně. Do nosu mě udeřil pach krve. Velkého množství krve. A ne tak ledajaké. Byla Médeina.

A/N

Zdravíííííím!!!!!

A Vítám Vás v novém roce!

Doufám, že jste měli všichni báječné svátky a Silvestra!

Já měla!

Byl to super odpočinek! Předevčírem jsem oslavila 25. narozeniny a teď už jsem zcela ready, zase se pustit do psaní, editování a no prostě to zase rozjet na plný grády :D

Doufám, že jste rádi! :D

Mám tu hned další kapitolu Rafaela a můžu přiznat, pomaloučku se dostáváme ke zlomovému bodu, tak snad to s Vámi zamává :D

Je tu hned několik věcí, co s Vámi musím probrat.

Sorry za tu prodlevu, snad mi neurvete hlavu...takže to jen tak rychle na okraj.

Pak, dostala jsem se do semifinále jako OBJEV ROKU v soutěži, kterou jsem tu již sdílela, ale v nic jsem nedoufala! Takže děkuji a zároveň Vás chci požádat, zda byste se na tom ještě nepodíleli! Pěkně prosím! Protože další informace Vám asi všem vyrazí dech hah! A snad Vás i potěší!

https://www.wattpad.com/203901160-the-best-of-2015-semifin%C3%A1le

Děkuji, ještě jednou moc!

Takže teď k hlavnímu bodu programu. 

pro čtenáře mého úspěšného románu Záležitost s Dcuhem....

bude díl 2.!

detaily atd, sdělím brzy na fb stránce :))

Ale po velkém množství komentářů a zpráv, kde jste mě prosili, abych se smilovala... jsem se rozhodla, že tak učiním! :D

wohoooo...dávám Vám prostor k oslavám :D tudududududu

ok mám dost, tohle bylo vyčerpávající. Musí se zase dostat do formy.hah

So...

LOVE YA!

btw. sorry za ten konec :D